// Profipravo.cz / Držba, vydržení 28.06.2019
ÚS: Zamítnutí žaloby z rušené držby
Obecný soud v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod odepře stěžovateli zákonem garantovanou soudní ochranu, jestliže jeho žalobu z rušené držby zamítne na základě jiných než zákonem předvídaných skutečností (nesplnění podmínek posledního faktického stavu držby, jejího svémocného rušení a včasné podání žaloby z rušené držby). Zodpovědět spornou otázku, kterého z domů jsou sklepní prostory součástí (a z toho plynoucí posouzení, kdo je jejich oprávněný držitel a vlastník), je úkolem soudu až v případném řízení o petitorní žalobě, nikoli v řízení o žalobě z rušené držby. U řízení o žalobě z rušené držby je třeba vycházet z předpokladu, že právní stav věci ustupuje fakticitě.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 4306/18, ze dne 21. 5. 2019
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud" nebo "nalézací soud") vyhověl usnesením ze dne 7. 5. 2018 č. j. 17 C 84/2018-33, žalobě stěžovatele ve věci ochrany držitele podle § 1007 občanského zákoníku (tzv. žaloba z rušené držby ve smyslu § 176 a násl. o. s. ř.) a uložil vedlejší účastnici povinnost odstranit kovovou mříž instalovanou ve sklepních prostorách na rozhraní půdorysů domů č. p. X1 a X2, které jsou součástí pozemků p. č. X3 a p. č. X4, ležících v katastrálním území Vinohrady, obec Praha (dále jen "dům č. p. X1" a "dům č. p. X2"), a zdržet se další instalace podobných překážek. Vlastníkem domu č. p. X1 je stěžovatel, vlastníkem domu č. p. X2 je hlavní město Praha a jeho správou je pověřena vedlejší účastnice. Nalézací soud dospěl k závěru, že posledním držitelem předmětných sklepních prostor pod domem č. p. X2 byl stěžovatel a vedlejší účastnice jej z této držby svémocně vypudila; shledal proto splnění podmínek pro vyhovění žalobě z rušené držby.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud" nebo "odvolací soud") napadeným rozhodnutím citované usnesení obvodního soudu k odvolání vedlejší účastnice změnil tak, že žalobu stěžovatele zamítl a uložil mu nahradit náklady řízení obou stupňů ve výši 13 712 Kč. Podle odvolacího soudu nebylo možné žalobě vyhovět proto, že sklepní prostory bytového domu nejsou samostatnou věcí v právním smyslu, nýbrž představují součást věci - zde konkrétně bytového domu, k němuž přináležejí. Po doplnění dokazování dospěl městský soud k závěru, že z geodetického zaměření z října 2017 (jež bylo vyhotoveno z podnětu vedlejší účastnice a bylo pro ni impulsem k instalaci překážky) vyplývá, že předmětné sklepní prostory tvoří součást domu č. p. X2 ve vlastnictví hlavního města Prahy; držba jich samotných je proto v právním slova smyslu pojmově vyloučena a nejsou splněny zákonné podmínky pro vyhovění žalobě.
II. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel napadá usnesení odvolacího soudu pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož se měl městský soud dopustit tím, že řadu právně významných skutečností při hodnocení právního stavu buď opomenul, nebo se s nimi dostatečně nevypořádal. Dokazování nebylo doplněno řádně a stěžovatel nebyl upozorněn na odlišné právní posouzení věci, v důsledku čehož mu nebyl poskytnut adekvátní prostor k vyjádření a doplnění svých tvrzení a důkazních návrhů v rozporu s § 118a o. s. ř. [viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. 4. 2011 (N 67/61 SbNU 61)]; napadené usnesení odvolacího soudu je pro stěžovatele překvapivé.
4. Městský soud podle stěžovatele dospěl k závěru, že předmětné sklepní prostory jsou součástí domu č. p. X2, aniž by provedl řádné dokazování, vypořádal se s navrženými důkazy a řádně je hodnotil. Podle plánů z doby výstavby stanice metra I. P. Pavlova patří předmětné sklepní prostory k domu č. p. X1 (dále též "prostory") jako náhrada za sklepní prostory pod domem č. p. X1, zabrané dopravním podnikem při výstavbě stanice metra I. P. Pavlova, konkrétně jsou v plánech prostory označeny jako "náhradní sklepy pro dům č. p. X1". O tom, že prostory jsou součástí domu č. p. X1, svědčí i skutečnost, že vedlejší účastnice musela vybourat zeď, aby do nich získala přístup. S plánem provozního úseku metra trasy C a stavby, zpracovaným společností INTERPROJEKT BRNO - adaptace v domech č. p. X2 a X1 dodatek č. 3, půdorys suterénu, se odvolací soud nevypořádal a tento důkaz nijak nehodnotil.
5. Obecné soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. nález sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287)]. Stěžovatel má za to, že městský soud přednesené argumenty řádně nehodnotil a v odůvodnění napadeného usnesení se s nimi řádně nevypořádal, takže rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Postupem odvolacího soudu bylo porušeno i právo stěžovatele na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Z principu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti plyne, že Ústavní soud je zásadně oprávněn přezkoumávat pouze meritorní rozhodnutí, jimiž se řízení končí a proti nimž není dostupný žádný další opravný prostředek. Podmínka vyčerpání opravných prostředků je v řízení o žalobě z rušené držby splněna, neboť dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. g) o. s. ř.; jde o zrychlené řízení se zvláštním režimem, které je svou povahou "hybridem" mezi řízením o návrhu na vydání předběžného opatření a řízením o meritu věci (úprava faktických poměrů, nikoli právních vztahů; chybí prvek dočasnosti, avšak není založena překážka věci rozhodnuté - rei iudicatae).
7. V minulosti nicméně Ústavní soud připustil přezkum rozhodnutí o žalobě z rušené držby, neboť i ta, podobně jako rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření, jsou způsobilá zasáhnout intenzivně do sféry základních práv účastníka řízení [z poslední doby viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3798/17 ze dne 27. 2. 2018, usnesení IV. 209/18 ze dne 1. 2. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 3298/16 ze dne 6. 6. 2017, či nález sp. zn. IV. ÚS 3623/15 ze dne 16. 6. 2016 (N 116/81 SbNU 819); všechna rozhodnutí jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]. Od tohoto závěru neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci a ústavní stížnost je proto přípustná.
IV. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení
8. Po zjištění, že procesní předpoklady projednání věci jsou splněny, připojil Ústavní soud procesní spis a vyžádal vyjádření účastníka řízení i vedlejší účastnice řízení, které následně zaslal stěžovateli k replice. Městský soud ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, na jehož závěrech setrvává.
9. Vedlejší účastnice uvedla, že se plně ztotožňuje s hodnocením věci odvolacím soudem. Oprávněný držitel musí být nositelem vydržecího práva pro celou věc, nikoli jen pro její neoddělitelnou součást. Vzhledem ke skutečnosti, že bytový dům č. p. X2 je ve vlastnictví hlavního města Prahy, což ani stěžovatel nezpochybňuje, je oprávněná držba předmětných sklepních prostorů právně nemožná. Vedlejší účastnice se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že se odvolací soud nevypořádal s navrženými důkazy a že neúplně zjistil stav věci. Tvrzení, že podle plánů z doby výstavby stanice metra I. P. Pavlova mělo dojít k přidělení sklepů pod budovou č. p. X2 jako sklepů náhradních pro budovu č. p. X1, nemůže být předmětem řízení zahájeného žalobou z rušené držby. Stěžovatel požaduje po soudu, aby rozhodoval mimo rozsah, který mu právní předpisy stanovují. Byl to sám stěžovatel, který po několik let svým počínáním (užíval-li skutečně sklepní prostory, jak tvrdí) nepřiměřeně zasahoval do práva vedlejší účastnice, potažmo hlavního města Prahy, na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Vzhledem k tomu, že v případě stěžovatele nemohlo jít o držbu poctivou, řádnou a pravou, nemohla být ani porušena jeho základní práva.
10. Stěžovatel v replice nad rámec původně předložené argumentace doplnil, že výklad § 1007 a násl. občanského zákoníku ze strany odvolacího soudu fakticky vede k obsoletnosti nově zavedeného řízení na ochranu rušené držby. Odvolací soud i vedlejší účastnice nesprávně vycházejí z neprokázané skutečnosti, že předmětné prostory tvoří část sklepních prostor domu č. p. X2 ve vlastnictví vedlejší účastnice, které přitom byly od doby výstavby stanice metra I. P. Pavlova, podle plánů od roku 1975, nejpozději však od roku 1991, kdy byl dům č. p. X1 v restituci vrácen právní předchůdkyni stěžovatele, stavebně spojeny s domem č. p. X1. K tomuto tvrzení stěžovatel v replice uvádí konkrétní důkazní návrhy (plán výstavby metra, elektrických rozvodů, fotografie dokumentující faktický stav přístupu do sklepních prostor před zásahem vedlejší účastnice), s nimiž se podle jeho názoru odvolací soud nevypořádal. V důsledku tohoto opomenutí nemají závěry odvolacího soudu o tom, kterého domu jsou sporné sklepní prostory součástí, oporu v provedeném dokazování.
V. Posouzení Ústavního soudu
11. Ústavní soud dospěl po seznámení s napadeným usnesením, ústavní stížností, vyjádřeními i procesním spisem k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů - zda v řízení nebyla dotčena ústavně chráněná práva a svobody jeho účastníka a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [např. nález sp. zn. I. ÚS 425/17 ze dne 19. 4. 2017 (N 63/85 SbNU 145)]. Napadené usnesení odvolacího soudu v projednávané věci optikou práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) neobstálo.
13. Přestože předmětné řízení je součástí právního řádu teprve od 1. 1. 2014, lze při jeho uchopení zčásti vycházet z rozhodovací praxe vztahující se k dnes již neúčinné ochraně pokojného stavu podle § 5 občanského zákoníku z roku 1964. Platný je tak například závěr Nejvyššího soudu, vyjádřený v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4115/2011: "Ochrana pokojného stavu, upravená v § 5 obč. zák. [1964], je modifikovaným způsobem ochrany držby (posesorní ochrany), kterou znal již obecný občanský zákoník z roku 1811 a ke které se vrací i nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Jejím předmětem není ochrana práva, ale pokojného stavu. Předpokladem pro poskytnutí ochrany je, že návrh je podán ... v době, kdy jde o aktuální zásah do pokojného stavu; pokud se nový stav, vyvolaný zásahem, stal pokojným, ochranu nelze poskytnout. ... Nárok na ochranu pokojného stavu má jiný skutkový základ a ostatně i jiný účel než ochrana práva; nelze dovodit, že by ten, kdo žádá ochranu pokojného stavu, musel současně žádat i o ochranu práva." Z uvedeného mimo jiné plyne, že žaloba z rušené držby (též "posesorní žaloba") poskytuje prozatímní ochranu posledního faktického stavu, nikoli stavu právního (tedy nikoli subjektivního práva).
14. Ústavní soud měl již několik příležitostí se k novému typu soudního řízení podle § 176 a násl. občanského soudního řádu vyjádřit. Jeho povahu z pohledu posouzení Ústavního soudu hodnotil např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 2662/16 ze dne 12. 12. 2017 takto: "Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nebo nález ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 394/01, či usnesení ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 221/04] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy řízení o žalobách z rušené držby. Ústavní soud se ani zde necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole."
15. S ohledem na výše uvedenou doktrínu zesíleného sebeomezení při přezkumu nemeritorního (či v daném případě "kvazimeritorního") rozhodnutí zasáhl Ústavní soud svou rozhodovací činností do řízení o žalobě z rušené držby (od doby účinnosti předmětné úpravy, tj. od 1. 1. 2014) dosud pouze jednou, a to výše citovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 3623/15, v němž konstatoval, že přes požadavek rychlosti řízení o žalobě z rušené držby pro odstranění nepokojného stavu nelze účastníkům upřít právo na veřejné ústní projednání věci před odvolacím soudem ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Možnost nenařizovat jednání tak platí pouze pro stupeň nalézací; odvolací soud naopak k projednání odvolání proti rozhodnutí ve věci samé jednání nařídit musí, zvláště doplňuje-li dokazování. V projednávané věci proběhlo před odvolacím soudem řádné jednání, napadené rozhodnutí tak není v rozporu s citovaným nálezem - v tomto směru ostatně stěžovatel nic nenamítá. Námitky stěžovatele směřují proti tomu, že odvolací soud nedoplnil dokazování řádně a své právní závěry učinil na základě neúplně zjištěného skutkového stavu.
16. Podle § 177 o. s. ř. musí žalobce prokázat, že žalovaný svémocně ruší držbu. Podle § 178 o. s. ř. se soud v řízení omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení. V důvodové zprávě se k tomuto řízení podává, že žaloba směřuje k ochraně posledního stavu držby a k jeho navrácení. Rozhoduje se o faktickém stavu (důležitý je "prvek fakticity"), soud není oprávněn zkoumat hmotněprávní otázky a omezí se jen na zjištění skutkového stavu - v řízení se nezkoumá oprávněnost držby. Ústavní soud ani při aplikaci výše uvedeného omezeného testu ústavnosti (posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole) neztrácí uvedený smysl žaloby z rušené držby (ochrana posledního stavu držby a její navrácení) ze zřetele.
17. Obecný soud nezkoumá v řízení o žalobě z rušené držby předběžné hmotněprávní otázky (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3074/17 ze dne 20. 12. 2017). Uvedené řeší soud případně až v následném petitorním řízení (o určení vlastnického práva, vydání neprávem zadržované věci, její součásti, vyklizení prostor atp.), vyvolaném žalovaným na ochranu jeho vlastnického práva. Pro úspěšnost žaloby z rušené držby je nutné (postačí), aby žalobce prokázal, že je držitelem věci a že žalovaný jeho držbu svémocně ruší; obecný soud zkoumá zejména skutkový stav a přihlédne ke všem podstatným okolnostem posuzované věci. V řízení nejde primárně o poskytnutí ochrany subjektivních práv, nýbrž o poskytnutí ochrany poslednímu faktickému stavu. Obranu žalovaného tak zásadně mohou představovat pouze námitky co do uplynutí prekluzivní lhůty (§ 1008 odst. 1 o. z.), neexistence žalobcovy držby, případně popření skutečnosti, že držba žalobce byla žalovaným vůbec rušena nebo byla rušena svémocně. V případě vypuzení držitele může žalovaný podle § 1007 odst. 1 o. z. ještě namítat, že žalobce nabyl držbu nepravou nebo že jej z držby vypudil. Námitky petitorního charakteru, např. že rušitel je vlastníkem, nejsou však v posesorním sporu pro rozhodnutí soudu zásadní.
18. Městský soud vystavěl odůvodnění napadeného usnesení na právním závěru, že "... předmětem držby a potažmo vydržení vlastnického práva může být zásadně pouze věc celá a nikoli pouze její část nebo součást. Nesamostatné součásti nemohou být v držení jinak než spolu s celkem. To platí i o součástech budovy; nedošlo-li k jejich fyzickému a právnímu oddělení. ..." (s. 4, bod 11). Právě pro onen závěrečný dodatek "nedošlo-li k jejich fyzickému a právnímu oddělení" však městský soud podle Ústavního soudu nemohl za současného stavu provedeného dokazování dospět k bezpečnému závěru, že žaloba stěžovatele měla být zamítnuta z toho důvodu, že sklepní prostory nejsou samostatně způsobilé být předmětem držby a současně jsou součástí domu č. p. X2 ve vlastnictví vedlejší účastnice. Ke kterému z domů sklepní prostory patří, nebylo v řízení postaveno najisto a nemělo to v něm být ani řešeno.
19. Zodpovědět spornou otázku, kterého z domů jsou sklepní prostory součástí (a z toho plynoucí posouzení, kdo je jejich oprávněný držitel a vlastník), je úkolem soudu až v případném řízení o petitorní žalobě. Odvolací soud proto v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny odepřel nerušené držbě stěžovatele zákonem garantovanou soudní ochranu, zamítl-li jeho žalobu z rušené držby na základě jiných než zákonem předvídaných skutečností (nesplnění podmínek posledního faktického stavu držby, jejího svémocného rušení a včasného podání žaloby z rušené držby).
20. Odvolací soud uvedl, že pro nadbytečnost nedoplnil dokazování stěžovatelem navrhovanými svědeckými výpověďmi, neboť tyto důkazní návrhy měly směřovat k prokázání tvrzení stěžovatele o užívání předmětných prostor, tedy ke skutkovým otázkám, které s ohledem na shora uvedené důvody nemohly na rozhodnutí věci nic změnit. Právě uvedený náhled odvolacího soudu však jde přímo proti smyslu řízení o žalobě z rušené držby, jsou-li jeho zákonnými podmínkami svémocné rušení držby (§ 1003, 1007 o. z., § 176 a násl. o. s. ř.) a zachování prekluzivní lhůty k podání žaloby (§ 1008 o. z.); proto nelze za správné považovat rozhodnutí, v němž je řešena otázka mimoběžná s předmětem řízení.
21. Nadto, i kdyby bylo nyní na odvolacím soudu v přezkoumávaném odvolacím řízení, aby se zabýval tím, ke kterému z domů sporné sklepní prostory patří, nebylo by možné jeho rozhodnutí z ústavněprávního hlediska aprobovat, neboť opomenul vypořádat důkazní návrhy předkládané stěžovatelem k prokázání skutečnosti významné pro právní posouzení věci - že sklepní prostory tvoří součást jeho domu č. p. X1. Samo toto pochybení by pro zásah Ústavního soudu stačilo, neboť "[z] kautel řádného procesu plyne (mj.) právo účastníků v soudním řízení skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy, s čímž koresponduje povinnost obecných soudů se s touto argumentací náležitě (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) vypořádat [viz např. nálezy ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33) a ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 563/03 (N 71/33 SbNU 209)], jakož i povinnost v případě, že na základě takového návrhu určitý důkaz provede, jej zhodnotit způsobem odpovídajícím zásadě volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. [viz např. nález ze dne 29. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 185/96 (N 131/6 SbNU 461)] a příslušné úvahy alespoň stručně vyložit v odůvodnění svého rozhodnutí ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. [viz např. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431) a ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Neučiní-li tak, zatíží důkazní řízení ústavně relevantní (kvalifikovanou) vadou v podobě ‚opomenutých důkazů', resp. způsobí, že jeho rozhodnutí bude ‚nepřezkoumatelné', kterážto skutečnost signalizuje přítomnost libovůle v soudním rozhodování. I když rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům účastníků nevyhoví, pak musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, resp. nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Neučiní-li tak obecný soud, zatíží své rozhodnutí vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů a zásad, vyjádřených v hlavě páté Listiny, především pak v čl. 36 odst. 1 Listiny [ustálená judikatura Ústavního soudu - nejnověji srov. např. nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16]. Takovéto pochybení pak zpravidla zakládá i porušení ústavně zaručeného základního práva na řádný proces, přičemž v souzené věci nebylo zjištěno nic, co by výjimku z tohoto pravidla odůvodňovalo." (viz nález sp. zn. IV. ÚS 1891/18 ze dne 9. 10. 2018).
22. Odvolací soud svým právním hodnocením překročil meze přezkumu faktického stavu a simuloval (presumoval) právní posouzení případného řízení o petitorní žalobě, aniž by zároveň provedl odpovídající dokazování a náležitě vypořádal důkazní návrhy a argumentaci stěžovatele. V jeho postupu proto Ústavní soud spatřuje hned dvojí porušení čl. 36 odst. 1 Listiny - zaprvé odepření soudní ochrany práv stěžovatele a zadruhé zatížení napadeného rozhodnutí vadou tzv. opomenutých důkazů a vadou nepřezkoumatelnosti.
23. Ústavní soud nehodnotí právní názor odvolacího soudu, že předmětem držby v právním slova smyslu (a vydržení vlastnického práva) může být zásadně věc celá, nikoli pouze její část nebo součást, a že nesamostatné části nemohou být v držení jinak než spolu s celkem. Nezpochybňuje ani ustálený judikatorní závěr, že sklepní prostory nejsou samostatnou věcí, nýbrž pouhou součástí věci nemovité, s níž jsou fakticky i právně spjaty. V případě řízení o žalobě z rušené držby je nicméně třeba vycházet z předpokladu, že právní stav věci ustupuje fakticitě. Je-li proto v řízení o žalobě z rušené držby sporné právě to, které nemovité věci jsou předmětné sklepní prostory (jež fakticky lze samostatně držet bez nutnosti držet celou nemovitou věc) součástí, nelze žalobu zamítnout proto, že sklep jako nesamostatná věc není součástí nemovité věci stěžovatele a nemůže tak být předmětem řízení o žalobě z rušené držby. Takové právní posouzení přesahuje výše naznačený rámec a smysl řízení o žalobě z rušené držby.
24. Není na soudu projednávajícím žalobu z rušené držby, aby se v tomto řízení nastolenou petitorní otázkou zabýval; obecný soud se omezí na posouzení zákonem předvídaných podmínek, jejichž splnění vede k vyhovění žalobě z rušené držby. Procesní aktivita se následně přesouvá na žalovanou stranu (zde vedlejší účastnici), která se petitorní žalobou může domáhat například vyklizení prostor či určení, že předmětné sklepní prostory jsou součástí její věci nemovité a že protistrana (původní žalobce, zde stěžovatel) výkon jejího vlastnického práva neoprávněně ruší. Zamítne-li obecný soud v řízení o žalobě z rušené držby žalobu s odkazem na právní závěr, že sklep není sám způsobilý být předmětem držby a je součástí sousedního domu, nikoli domu žalobce, překračuje rámec toho, co mu zákon předepisuje v předmětném řízení zkoumat, a postupuje excesivně.
25. Závěr odvolacího soudu, že předmětem žaloby z rušené držby nemůže být věc samostatně nezpůsobilá držby v právním slova smyslu, avšak způsobilá být samostatně předmětem držby faktické, by skutečně vedl k obsoletnosti nově zavedeného řízení - v tomto ohledu je třeba přisvědčit stěžovateli. Dovedeno do důsledků by pak totiž řízení o žalobě z rušené držby, pokud by obecné soudy byly nuceny posoudit předběžnou právní otázku, ke které z v úvahu přicházejících věcí předmětná součást věci náleží, suplovalo petitorní řízení a ztrácelo by svůj smysl. Také z důvodové zprávy k § 176 o. s. ř., uvozujícímu tento relativně nový typ řízení, plyne následující: "Žaloba z rušené držby je žalobou, která směřuje pouze k ochraně posledního stavu držby a k jeho navrácení. Nejde tedy o žalobu o právu, jíž by se žalobce domáhal petitorní ochrany, nýbrž o žalobu o faktickém stavu, jíž se žalobce domáhá posesorní ochrany. V důsledku toho může být žalobci posesorní ochrana poskytnuta i tam, kde je zjevné, že mu žádné subjektivní právo nepřísluší a že tedy např. držbu vlastnického práva vykonává jako nevlastník. Soud proto také není oprávněn zkoumat právní otázky, nýbrž omezí se jen na zjištění skutkového stavu."
26. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že stěžovatel sporné sklepní prostory nerušeně držel po řadu let a byl z nich vedlejší účastnicí vypuzen. Obecné soudy v takovém případě mohou zamítavý výrok svého rozhodnutí opřít jedině o marné uplynutí prekluzivní lhůty podle § 1008 o. z. či skutečnost, že rušitel (vedlejší účastnice) nevypudil držitele (stěžovatele) svémocně. Rušitel se případně může ještě bránit námitkou, že byl ze své držby žalobcem vypuzen nebo že žalobce získal držbu nepravou (§ 1007 odst. 1 o. z.); nic takového se však v projednávané věci nestalo. Žalobu z rušené držby naopak nelze zamítnout na základě právního hodnocení, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl posledním držitelem dotčených sklepních prostor (a tudíž nebyly splněny zákonné podmínky pro vyhovění podané žalobě z rušené držby), neboť předmětné sklepní prostory jsou součástí domu č. p. X2, který je součástí pozemku č. p. X4 ve vlastnictví vedlejší účastnice, jak učinil odvolací soud. Uvedený závěr překračuje výše vymezenou výseč problému, jež soudu v předmětném řízení náleží řešit, a navíc v projednávané věci ani neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu (viz výše).
27. Vedlejší účastnice tvrdí, že odvolacímu soudu v projednávané věci nepříslušelo zkoumat, zda zabrané sklepní prostory nepatří k domu č. p. X1. S jejím náhledem se Ústavní soud v obecné rovině ztotožňuje. V návaznosti na výše uvedené však nelze vedlejší účastnici dále přisvědčit v názoru, že je to stěžovatel, kdo požaduje po soudu, aby rozhodoval mimo rozsah, který mu právní předpisy stanovují. Stejně jako obecnému soudu nepřísluší (nyní) posuzovat, zda zabrané sklepní prostory nepatří k domu č. p. X1, nepřísluší mu ani posuzovat, zda patří k domu č. p. X2. Stěžovatel (žalobce) předkládáním tvrzení a důkazů petitorního charakteru v odvolacím řízení pouze reagoval na námitky vedlejší účastnice (žalované), která jako první svou procesní obranu založila na otázkách petitorních, jež soud v předmětném řízení nezkoumá.
28. Je-li tedy mezi stranami sporné, kterého z dotčených domů jsou předmětné sklepní prostory součástí, pak toto posouzení náleží soudu v petitorním řízení, nikoli v řízení o žalobě z rušené držby, jehož povaha je specifická a rozhodnutí z něj vzešlé nepředstavuje definitivní úpravu poměrů mezi účastníky, jak Ústavní soud vyložil výše. Odvolací soud překročil rámec právního posouzení, jež mu v řízení o žalobě z rušené držby podle § 176 a násl. o. s. ř. náleží.
VI. Závěr
29. Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů po projednání věci mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jím bylo porušeno ústavní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tímto nálezem Ústavní soud nepředjímá výsledek řízení. Bude na odvolacím soudu, aby v duchu závěrů tohoto nálezu omezil své rozhodování na posouzení otázek relevantních z hlediska řízení o žalobě z rušené držby, nikoli meritorní (definitivní) vyjasnění právních vztahů účastníků řízení.
Autor: US