// Profipravo.cz / Držba, vydržení 22.07.2016

ÚS: Povinnost soudu nařídit jednání v odvolacím řízení

V řízení ve věcech ochrany z rušené držby (§ 176 až 180 občanského soudního řádu) soud ve věci samé rozhoduje usnesením a jednání není třeba nařizovat. To však platí pouze pro nalézací řízení. K projednání odvolání proti rozhodnutí ve věci samé odvolací soud musí nařídit jednání. To platí tím spíše, doplňuje-li dokazování. Opačný postup porušuje právo odvolatele na spravedlivý proces chráněné ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3623/15, ze dne 16. 6. 2016

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

2. Z napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 21/2015, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 30. 1. 2015 k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 domáhal proti vedlejší účastnici ve smyslu ustanovení § 176 a násl. občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") ve spojení s ustanovením § 1003 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též "o. z."), ochrany rušené držby bytu v Praze 4. Svou žalobu odůvodnil tím, že dne 29. 1. 2015 v pozdních odpoledních hodinách zjistil, že u předmětného bytu byly vedlejší účastnicí vylomeny a vyměněny zámky vstupních dveří, a tedy tímto dnem jej vedlejší účastnice svým jednáním násilně vypudila z jeho více než 16 let trvající držby bytu a jeho další užívání bylo stěžovateli fakticky a záměrně znemožněno.

3. Žalobě Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 13. 2. 2015 č. j. 55 C 21/2015-12 vyhověl a vedlejší účastnici uložil, aby se zdržela dalšího vypuzení stěžovatele z výše uvedené bytové jednotky a aby obnovila stav před vypuzením. Současně vedlejší účastnici stanovil bytovou jednotku vyklidit, zpřístupnit a předat stěžovateli. Konečně rozhodl též o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel prokázal svoji poslední faktickou držbu a svémocné rušení ze strany vedlejší účastnice, a tudíž ve vazbě na hmotněprávní úpravu obsaženou v § 1007 o. z. žalobě zcela vyhověl.

4. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze ve výroku tohoto nálezu citovaným usnesením napadené usnesení soudu prvního stupně dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu na ochranu rušené držby jako nedůvodnou zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud doplnil dokazování o listiny předložené vedlejší účastnicí v odvolání. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že z obsahu listin nevyplývá, že by držba stěžovatele byla před podáním žaloby trvala a měla znak pokojnosti.

5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel (souběžně s ústavní stížností) dovolání, které však následně vzal v celém rozsahu zpět, pročež Nejvyšší soud dovolací řízení usnesením č. j. 22 Cdo 5748/2015-151 ze dne 18. 5. 2016 zastavil a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

II.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že v rámci odvolacího řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Co 195/2015 bylo nařízeno jednání za účelem projednání odvolání vedlejší účastnice napadající rozhodnutí soudu prvního stupně, a to na den 8. 9. 2015. Před konáním tohoto soudního jednání však byl stěžovatel hospitalizován v nemocničním zařízení a tato hospitalizace trvala od 20. 8. 2015 do 29. 8. 2015. Ani po propuštění do domácího léčení stěžovatel nebyl v termínu nařízeného jednání schopen se účastnit jednání před soudem. Obě tyto skutečnosti městskému soudu ještě včas před jednáním sdělil a doložil a požádal Městský soud v Praze o odročení jednání, s tím že na své osobní účasti na projednání věci trvá.

7. Dne 8. 9. 2015 bylo stěžovateli doručeno vyrozumění Městského soudu v Praze z předchozího dne o tom, že se nařízené jednání nekoná, když důvodem odročení jednání byla omluva stěžovatele. Za dané procesní situace (odročení jednání na neurčito) proto stěžovatel dle svého mínění legitimně očekával, že v nejbližší době bude Městským soudem v Praze v řízení postupováno tak, že nařídí nové jednání k projednání odvolání vedlejší účastnice. Stěžovatel byl proto překvapen neočekávaným postupem soudu, když dne 12. 10. 2015 obdržel usnesení Městského soudu v Praze, kterým tento soud v rámci odvolacího řízení rozhodl bez jednání. Odvolací soud navíc prováděl doplnění dokazování, k němuž se stěžovatel ani nemohl vyjádřit.

8. Stěžovatel má za to, že jelikož právní úprava v občanském soudním řádu, týkající se řízení před odvolacím soudem, neumožňuje v odvolacím řízení rozhodnout o věci samé bez nařízení jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a contrario], je zřejmé, že též v případě sporů z rušené držby (kterých se jinak v prvním stupni týkají specifická pravidla § 176 až 180 o. s. ř.) nelze rozhodovat v odvolacím řízení meritorně bez nařízení jednání. Tím méně pak lze mimo jednání provádět jakékoli dokazování. Všechny tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud vyslovil porušení shora označených základních práv a napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.

III.

9. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při svém rozhodnutí vycházel z toho, že rozhodnutí má relativní (provizorní) podstatu, protože se při projednání věci omezuje jen na zjištění držby a jejího svémocného rušení, byť si byl vědom § 180 o. s. ř., podle něhož se vyhlašuje usnesení po skončení jednání. Nicméně s ohledem na charakter řízení (provizorní rozhodnutí) blížící se rozhodnutí o předběžném opatření soud dle svých slov nepovažoval v této konkrétní věci za nezbytné nařizovat jednání. Závěrem městský soud navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.

10. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření vyvracela vlastní žalobní tvrzení stěžovatele jako zcela nepravdivá a smyšlená a obsáhle polemizovala se závěry obvodního soudu, který stěžovatelově žalobě na ochranu rušené držby vyhověl. K otázce rozhodnutí odvolacího soudu bez nařízení jednání vedlejší účastnice poznamenala, že ve věci bylo lze rozhodnout v neveřejném zasedání ve smyslu § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. při doplnění dokazování listinami, které vedlejší účastnice připojila ke svému odvolání. Smyslem zavedení řízení o žalobách z rušené držby podle důvodové zprávy byla dle názoru vedlejší účastnice snaha o urychlené vyřízení věci. Tato zásada dle ní neplatí jen pro řízení před soudem prvního stupně, který musí o takovéto žalobě rozhodnout do 15 dnů od zahájení řízení, ale platí i pro odvolací řízení. S přihlédnutím k tomu, že soudní praxe rozhodnutí o žalobě z rušené držby připodobňuje povaze předběžného opatření, měl odvolací soud právo rozhodnout v neveřejném zasedání.

11. V replice k vyjádření Městského soudu v Praze a vedlejší účastnice stěžovatel setrval na své argumentaci v ústavní stížnosti. K vyjádření městského soudu uvedl, že použití analogie s úpravou rozhodování o předběžných opatřeních je nepřípustné. Stěžovatel zcela důvodně počítal s možností účastnit se ústního projednání věci s využitím možnosti vyjádřit se a podrobně vyložit a vysvětlit veškeré skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí ve věci samé. Pokud jde o vyjádření vedlejší účastnice Alice Kaucké, pak má stěžovatel za to, že toto prakticky neobsahuje žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, ale v podstatě jde jen o uvedení skutkových tvrzení a opakování argumentace v rovině podústavního práva.

12. Ústavní soud v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

IV.

13. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, účastníka i vedlejší účastnice řízení, obsah naříkaného soudního aktu, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

14. Ústavní soud je nucen přisvědčit argumentaci stěžovatele, že městský soud rozhodl v odvolacím řízení v meritu věci bez nařízení jednání, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky. V dané věci je třeba připomenout, že se jedná o řízení podle § 176 a násl. o. s. ř. o žalobě z rušené držby (posesorní žalobě), jež má svůj hmotněprávní základ v § 1003, resp. v § 1007 o. z., přičemž soud rozhoduje (výjimečně) ve věci samé usnesením (§ 180 odst. 1 o. s. ř.). Výsledné soudní rozhodnutí je tedy rozhodnutím o věci samé. S ohledem na provizorní a prozatímní charakter ochrany držby však nedochází v tomto řízení ani k posuzování právních otázek týkajících se např. oprávněnosti či řádnosti držby, ale soud se omezuje pouze na zjišťování faktického skutkového stavu. Navíc lhůty stanovené pro rozhodování soudů (viz § 177 o. s. ř.) v těchto řízeních neumožňují rozsáhlé a podrobné zkoumání. O tom svědčí zejména pokyn zákonodárce soudu, aby se v řízení omezil na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení (§ 178 o. s. ř.) a požadavky na rychlost soudního rozhodování (soud je o žalobě povinen rozhodnout do 15 dnů, resp. do 30 dnů od zahájení řízení. Jednání přitom není třeba nařizovat (§ 177 odst. 1 o. s. ř.). Řízení ve věcech ochrany z rušené držby je tak na jednu stranu svou povahou srovnatelné s řízením o předběžném opatření, neboť, jak vyplývá z ustanovení § 177 až 180 o. s. ř., rozhodnutím soudu není jakkoli prejudikována případně sporná otázka právních vztahů, které stojí v pozadí rušené držby (kupř. nájmu aj.), ale současně na druhou stranu se od těchto řízení odlišuje meritorním charakterem rozhodování soudu. Právě tato odlišnost má zásadní význam pro nyní posuzovanou věc z procesního hlediska.

15. V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené rozhodnutí městského soudu je založeno na závažném procesním pochybení spočívajícím v rozhodnutí odvolacího soudu bez uskutečnění jednání. A to při současném doplnění dokazování a za situace, kdy jednání původně nařízeno bylo, avšak později bylo soudem zrušeno s ohledem na dopředu avizovanou (tudíž omluvenou) nepřítomnost stěžovatele kvůli jeho hospitalizaci.

16. V odvolacím řízení zásadně platí ustanovení § 214 o. s. ř., dle něhož předseda senátu odvolacího soudu nařídí k projednání odvolání jednání. Výjimky, kdy odvolací soud může rozhodnout bez nařízení jednání, jsou pak taxativně, tedy vyčerpávajícím způsobem uvedeny v odstavci druhém a třetím citovaného zákonného ustanovení. Jiné důvody nemohou ospravedlnit rozhodnutí odvolacího soudu bez nařízení jednání. Vyčerpávající výčet výjimek je třeba vnímat jako odraz zásad ústnosti a přímosti ovládajících civilní proces a promítajících se do základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. K tomu je vhodné - právě s ohledem na nyní souzený případ - připomenout, že ani výše zmíněné výjimky nelze aplikovat vždy, ale jen tehdy, pokud se v odvolacím řízení neprovádí dokazování (§ 122 a 123 ve spojení s § 211 o. s. ř.). Městský soud v Praze tedy pochybil, když o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé rozhodl bez nařízení jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a contrario]. Tímto postupem porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces chráněné ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny.

17. Argumentace vedlejší účastnice (a potažmo městského soudu) odkazem na ustanovení § 177 odst. 1 o. s. ř., dle kterého není třeba k projednání žaloby nařídit jednání, se vztahuje pouze na řízení před soudem prvního stupně. Pro odvolací řízení již toto ustanovení neplatí, poněvadž je vyloučeno speciální úpravou pro odvolací řízení (viz § 211 ve spojení s § 214 o. s. ř. - tj. "je stanoveno něco jiného"). Neobstojí ani argument vedlejší účastnice, že zásada rychlosti řízení neplatí jen pro řízení před soudem prvního stupně, který musí o takovéto žalobě rozhodnout do 15 dnů od zahájení řízení, ale platí i pro odvolací řízení. Totiž možnost soudu prvního stupně projednat žalobu bez nařízení jednání je nutno vykládat ve vazbě na skutečnost, že soud ve věci samé rozhoduje usnesením, které umožňuje okamžitý výkon rozhodnutí. V odvolacím řízení však tyto prvky přítomny nejsou, pročež ani odvolací soud nemá pevně stanovenu lhůtu pro projednání odvolání, na rozdíl od nalézacího soudu.

18. Městský soud pak rovněž stěžovatele zkrátil na jeho právu na spravedlivý proces tíž, že bez jednání provedl doplnění dokazování (viz vzpomínaná ustanovení § 122 a 123 ve spojení s § 211 o. s. ř.). Zasáhl tak do práv stěžovatele uvedených v čl. 38 odst. 2 Listiny, a to tím spíše, že z tohoto doplnění dokazování učinil významné skutkové závěry, o které opřel pro stěžovatele nepříznivé konečné rozhodnutí.

19. Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení stěžovaného soudního rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci je Městský soud v Praze vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů