// Profipravo.cz / Držba, vydržení 03.12.2015

Posuzování držby spoluvlastnického podílu

Držitelem spoluvlastnického podílu je ten, kdo se k ostatním spoluvlastníkům chová jako spoluvlastník věci a reálně vykonává vůči nim ta práva, která zákon spoluvlastníku dává, např. se podílí na rozhodování o hospodaření se společnou věcí, se souhlasem ostatních užívá věc z titulu spoluvlastnického práva, uplatňuje úspěšně předkupní právo apod. Protože i držba spoluvlastnického podílu předpokládá faktický stav, faktický výkon obsahu spoluvlastnického práva, musí jít o skutečný výkon práva (zpravidla respektovaný ostatními spoluvlastníky). Nestačilo by tedy, kdyby někdo nároky spoluvlastníka vůči ostatním spoluvlastníkům vznášel, avšak pro jejich nesouhlas by je nemohl realizovat. Držby spoluvlastnického podílu se nabývá tak, že držitel začne fakticky vykonávat (ne tedy jen uplatňovat vůči ostatním spoluvlastníkům) ta práva a povinnosti, které mu zákon jako spoluvlastníkovi dává.

Uvedené zásady se uplatní i při nabývání držby podle § 990 o. z. a posuzování držby spoluvlastnického podílu v novém občanském zákoníku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 473/2015, ze dne 7. 7. 2015

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 134 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 990 o. z.

Kategorie: držba, vydržení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. února 2010, č. j. 55 C 47/2008-63, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je spoluvlastnicí ideální 1/3 nemovitostí, a to pozemků parc. č. 7826/20 o výměře 98 m2, ostatní plocha, jiná plocha, a parc. č. 7826/21 o výměře 512 m2, ostatní plocha, jiná plocha, v katastrálním území Ž., obec B.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobce M. B. odvozoval své spoluvlastnictví k podílu id. 1/3 předmětných pozemků z rozhodnutí Státního notářství Brno-město ze dne 25. března 1991, sp. zn. 4 D 467/1988, kterým bylo vypořádáno dědictví po jeho otci F. B. (ten však již dříve převedl spoluvlastnický podíl na stát, převod nebyl vyznačen v evidenci nemovitostí).

Žalovaný odvozoval své spoluvlastnické právo od smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 8. 5. 1980, na základě které koupil Československý stát – Obvodní národní výbor Brno IV od právního předchůdce původního žalobce F. B. předmětný podíl na uvedených nemovitostech; spoluvlastnictví státu však nebylo vyznačeno v evidenci nemovitostí. Právo k uvedenému podílu přešlo dnem 24. 5. 1991, na základě zákona č. 172/1991 Sb., na město Brno. Pozemky se staly součástí oploceného areálu mateřské školky vybudované v roce 1986 (nyní základní umělecké školy PhDr. Zbyňka Mrkose). Vzhledem k tomu, že šlo o převod do státního vlastnictví, nepodléhala smlouva registraci státním notářstvím a právo státu (později města) nebylo až do roku 2005, kdy žalovaný podal návrh na zápis do katastru nemovitostí, zapsáno v evidenci nemovitostí a později v katastru nemovitostí.

Původní žalobce M. B. zemřel 11. 5. 2008 a v řízení bylo pokračováno s jeho právní nástupkyní – současnou žalobkyní. Soud považoval kupní smlouvu ze dne 8. 5. 1980 za platnou. Původní žalobce M. B. ani současná žalobkyně nemohli vydržet spoluvlastnické právo k uvedenému podílu na pozemcích, neboť nebyly současně splněny oba požadavky vyžadované zákonem, a to existence dobré víry a faktické ovládání věci. I pokud by žalobci byli subjektivně v dobré víře, že jsou spoluvlastníky ideální 1/3 předmětných pozemků, nesplňovali druhý předpoklad vydržení, a to faktické ovládání věci, neboť pozemky neužívali (neovládali). Soud uzavřel, že k vydržení vlastnického práva nedošlo, a proto se již nezabýval splněním délky vydržecí doby.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. ledna 2012, č. j. 15 Co 250/2010-111, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí ideální 1/3 výše uvedených pozemků. Dovodil, že původní žalobce vydržel vlastnické právo k podílu na předmětných pozemcích. Pozemky držel v dobré víře v tzv. právní držbě od roku 1991 (od vydání rozhodnutí o nabytí dědictví) do roku 2005, kdy se dozvěděl o duplicitním zápisu vlastnictví k předmětným pozemkům.

Nevyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. června 2014, č. j. 22 Cdo 1513/2012-137, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že tzv. knihovní držba není skutečnou držbou, vedoucí k vydržení; žalobkyně musí prokázat, že město užívalo předmětný podíl na pozemcích jako detentor žalobkyně; pak je třeba znovu posoudit, zda byla splněna potřebná délka vydržecí doby. Rozhodnutí státního notářství o nabytí spoluvlastnického podílu děděním samo o sobě není způsobem uchopení držby.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. září 2014, č. j. 15 Co 250/2010-153, rozsudek soudu prvního změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí ideální 1/3 pozemkových parcel č. 7826/20 a 7826/21 v katastrálním území Ž. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud věc znovu posoudil a vzal za prokázané, že původní žalobce se k předmětným nemovitostem choval jako spoluvlastník, o čemž svědčí vzájemná korespondence mezi ním a žalovaným probíhající od roku 1993 a následně uzavřená nájemní smlouva o pronájmu předmětného spoluvlastnického podílu žalovanému z 15. 10. 2001. Uvedené svědčí i o tom, že i žalovaný považoval původního žalobce za spoluvlastníka. Nájemní smlouvu, uzavřenou stranami ohledně sporného pozemku 15. 10. 2001, žalovaný vypověděl dne 12. 4. 2007. Původní žalobce byl po celou dobu až do roku 2005 v dobré víře, že je vlastníkem podílů na předmětných pozemcích. Jeho dobrá víra byla zpochybněna teprve 24. 10. 2005, po obdržení zprávy z katastru nemovitostí o duplicitním zápisu spoluvlastnictví k předmětným pozemkům pro statutární město Brno na základě smlouvy uzavřené mezi jeho otcem F. B. a Československým státem – Obvodním národním výborem v Brně IV.

Odvolací soud uzavřel, že původní žalobce byl v dobré víře, že je spoluvlastníkem podílů na předmětných nemovitostech, domáhal se nejprve vydání uvedených podílů na pozemcích v souvislosti s restitučními předpisy, posléze vypořádání těchto podílů a jejich pronájmu žalovanému, a to nejpozději od 23. 3. 1993. Žalovaný se k žalobci choval jako ke spoluvlastníku, což bylo završeno uzavřením nájemní smlouvy. Dobrá víra žalobce byla zpochybněna 24. 10. 2005. Z uvedeného vyplývá, že žalobce jako oprávněný držitel držel spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích po stanovenou desetiletou vydržecí dobu. Žalobkyně prokázala, že ona, respektive její právní předchůdce – původní žalobce, nabyl vlastnictví k ideální 1/3 předmětných pozemků vydržením ve smyslu § 134 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., a proto změnil rozsudek soudu prvního stupně jak uvedeno shora.

Odvolací soud dále uvedl, že ani po doplnění dokazování nezjistil souvislost mezi trestními rozsudky z let 1957 a 1958 a smlouvou o převodu nemovitostí z 8. 5. 1980, která nebyla výrazem perzekuce, ale byla uzavřená v souvislosti s výstavbou mateřské školky. Uzavřel, že smlouvu považuje za platnou. Toto zjištění však nemá vliv na závěr o vydržení vlastnického práva.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalované město dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“ - správně § 237 o. s. ř.) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (správně § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatel namítá, že se odvolací soud žádným způsobem nevypořádal s právním názorem dovolacího soudu, který zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 31. ledna 2012, č. j. 15 Co 250/2010-111, a věc vrátil zpět odvolacímu soudu s tím, že knihovní držbu nelze považovat za skutečnou držbu, že taková držba nepožívá ochrany a je nedostačující k vydržení vlastnického práva. Žalovaný považuje za správný závěr učiněný soudem prvního stupně, že žalobkyně ani její právní předchůdci nemohli po celou vydržecí dobu podíl na nemovitostech fakticky ovládat, neboť skutečnost, že předmětné podíly na pozemcích byly projednány v dědickém řízení v roce 1991, nemůže vést k závěru, že se původní žalobce uchopil držby. Nájemní smlouva mezi účastníky byla uzavřena 15. 10. 2001 a vypovězena ze strany žalovaného již 12. 4. 2007. Kromě toho se žalobce dozvěděl z oznámení katastrálního úřadu v roce 2005 o duplicitě zápisu k ideální 1/3 předmětných pozemků a původní žalobce podal již 29. 2. 2008 k soudu žalobu na určení svého spoluvlastnického práva. Z uvedeného má žalovaný za zřejmé, že i kdyby se žalobce uchopil držby spoluvlastnických podílů, k vydržení vlastnického práva by dojít nemohlo pro nesplnění vydržecí doby. Odvolací soud neuvedl, od kterého data počítá počátek vydržecí doby. Podle přesvědčení žalovaného neexistuje žádný, byť domnělý, právní titul, ke kterému by se mohla dobrá víra žalobce vztahovat. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu není zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Protože k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, posoudil Nejvyšší soud věc podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.).

Podmínkou řádného vydržení (§ 134 odst. 1 obč. zák., nyní § 1089 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. - o. z.) je kvalifikovaná držba. Především je třeba zjistit, zda ten, kdo se vydržení dovolává, byl vůbec držitelem; v kladném případě se zkoumá, zda měl držbu kvalifikovanou (dříve oprávněnou, nyní řádnou, poctivou a pravou).

Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (stejně jako občanský zákoník č. 89/2012 Sb.) pojem držby nevymezil; stanovil jen, že „držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe“ (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Jde tu o vymezení „pouhé“, „nekvalifikované“ držby (je lhostejné, zda držba je oprávněná – poctivá či nikoliv).

Tradičně se uznává, že držba zahrnuje faktické ovládání věci (corpus possessionis) a držební vůli, tedy úmysl věc držet „pro sebe“, nikoliv pro jiného (animus possidendi). V této souvislosti Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, vyslovil: „Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jeho detentorem“.

Držby se nabývá „animo et corpore“, tedy uchopením držby věci v úmyslu ji mít pro sebe. Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně (viz např. Randa, A., Šikl, H.: Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém. Praha 1890, reprint Wolters Kluwer ČR 2008, s. 50 a násl.). Držby věci se lze uchopit též její tradicí. Držitel se nemusí chopit držby věci sám, ale může jít o její nabytí zástupcem. Držba může přejít prohlášením o tom, že osoba, která převádí věc, kterou jako vlastník drží, ji bude nadále držet pro nabyvatele jako její detentor z jiného právního důvodu (constitutum possessorium). V tomto případě nedojde ke změně ve faktickém ovládání věci, její držba však přejde na nabyvatele (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000 - jde tu v podstatě o převod držby dohodou. K tomu viz blíže stále použitelný výklad in Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II, s. 100 a násl.).

Právo na držbu není totožné s držbou (viz např. Knappová, M.: Držba. Právo a zákonnost č. 10/1992, s. 581). Tak nedržící vlastník má právo na držbu, držitelem však není, pokud toto právo nerealizuje a držby se fakticky nechopí. To platí i v případě, že držitel sice právo jiného na držbu uzná, držbu mu však nepředá.

Je-li držitelem věci (vlastnického práva k ní) ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, tedy chová se k ní jako její vlastník, je držitelem spoluvlastnického podílu ten, kdo se k ostatním spoluvlastníkům chová jako spoluvlastník věci a reálně vykonává vůči nim ta práva, která zákon spoluvlastníku dává, např. se podílí na rozhodování o hospodaření se společnou věcí, se souhlasem ostatních užívá věc z titulu spoluvlastnického práva, uplatňuje úspěšně předkupní právo apod. (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012 publikovaný např. v Soudních rozhledech č. 10/2014). Protože i držba spoluvlastnického podílu předpokládá faktický stav, faktický výkon obsahu spoluvlastnického práva, musí jít o skutečný výkon práva (zpravidla respektovaný ostatními spoluvlastníky). Nestačilo by tedy, kdyby někdo nároky spoluvlastníka vůči ostatním spoluvlastníkům vznášel, avšak pro jejich nesouhlas by je nemohl realizovat.

Pro úplnost se dodává, že uvedené zásady se uplatní i při nabývání držby podle § 990 o. z. a posuzování držby spoluvlastnického podílu v novém občanském zákoníku.

V dané věci po jistý čas obec právo žalující strany na držbu uznávala, ze spisu však nevyplývá, že by jí do nabytí účinnosti nájemní smlouvy držbu spoluvlastnického podílu relevantním způsobem předala (z rozhodnutí odvolacího soudu dřívější moment, např. platby žalující straně za to, že žalovaný užívá společnou věc nad rámec svého podílu, nevyplývá).

Teprve po účinnosti nájemní smlouvy žalované město mohlo pozbýt držbu sporného podílu (přestalo fakticky celou věc ovládat pro sebe) a mohla ji nabýt žalující strana. Sama skutečnost, že držitel uznává, že právo na držbu (zde držbu podílu) má někdo jiný, totiž neznamená, že by v držebních poměrech došlo ke změně; k té dojde teprve změnou ve faktickém ovládání věci, ať již vydáním věci nabyvateli držby nebo účinností dohody o převodu držby (constitutum possessorium – zde nájemní smlouvy). Protože pouhá (nekvalifikovaná) držba je chápána jako faktický stav, nestačí k její změně pouhá vůle; je vždy třeba, aby tato vůle byla realizována. Jestliže např. strana, která doposud věc držela, uzavře nájemní smlouvu, avšak poté odmítne poskytnout plnění a nadále se bude k věci chovat jako k vlastní a bude deklarovat vlastní držbu, pak držba jako faktický stav nepřejde. Držby spoluvlastnického podílu se nabývá tak, že držitel začne fakticky vykonávat (ne tedy jen uplatňovat vůči ostatním spoluvlastníkům) ta práva a povinnosti, které mu zákon jako spoluvlastníkovi dává.

V dané věci to znamená, že sama okolnost, že žalované město po určitou dobu (omylem) uznávalo, že vlastníkem sporného pozemku je žalující strana, neznamená, že by se žalující strana též chopila držby spoluvlastnického práva k pozemku. Závěr o tom, že by žalující strana fakticky vykonávala ta práva, která spoluvlastník vůči ostatním spoluvlastníkům ohledně věci má, odvolací soud neučinil. Z uvedeného – a lze odkázat i na předchozí rozsudek Nejvyššího soudu v této věci – se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné; proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243e odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů