// Profipravo.cz / Držba, vydržení 30.09.2015

Faktické ovládání věci (corpus possesionis)

Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. To je samozřejmě především ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji u sebe. Fyzické ovládání věci je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory - nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků; držitel na pozemek nemusí celá léta vstoupit, může jej nechat ležet ladem a přesto, pokud se jeho držby nechopí někdo jiný, zůstává držitelem. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (jde spíše o vykonávání obsahu práva vlastnického, které bývá pojímáno jako právní panství nad věcí). Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Držbu věci nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva (popř. i bez právního důvodu), pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen holé vlastnictví.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 204/2013, ze dne 25. 3. 2015

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 129 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: držba; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. února 2012, č. j. 19 C 174/2011-48, určil, že „výlučným vlastníkem pozemků parc. č. st. 681 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. st. 682 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. st. 683 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. st. 684 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. st. 685/2 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. st. 703/2 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. st. 704 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 707/9 – ostatní plocha a parc. č. st. 707/10 – ostatní plocha, to vše v katastrálním území V. M. – město, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Valašské Meziříčí na LV č. 4418 pro katastrální území V. – město, obec V., je žalobkyně“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví vzhledem k duplicitnímu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Žalobkyně nabyla vlastnické právo k nemovitostem (dříve jedné pozemkové parcele č. 432/1) na základě kupní smlouvy uzavřené 28. 11. 1962 s právním předchůdcem žalovaných J. D. jako prodávajícím a Okresním investorským útvarem ve Vsetíně (ten vznikl jako rozpočtová organizace rozhodnutím Okresního národního výboru ve Vsetíně) jako kupujícím. Převod nebyl zapsán do pozemkové knihy, ale podle občanského zákoníku platného v době uzavření kupní smlouvy bylo vlastnické právo převedeno již samotnou smlouvou. J. D. zemřel 6. 2. 1974 a v roce 1985 bylo v rámci dodatečného projednání dědictví usnesením státního notářství potvrzeno dědictví pozůstalému synovi B. D. rovněž ve vztahu k pozemkové parcele č. 432/1. Po jeho smrti bylo dodatečným projednáním dědictví v roce 1995 potvrzeno dědictví k označené parcele pozůstalým dětem – žalovanému 1), žalované 2) a P. D. Po smrti P. D. byl jeho podíl na sporných nemovitostech zapsán v katastru nemovitostí na základě dědického řízení na žalované 3) až 5). Žalovaní ani jejich právní předchůdci B. a P. D. nemohli vlastnické právo k pozemkům vydržet, protože ty byly od roku 1963 zastavěny bytovými domy a od roku 1968 i garážemi, které užívaly jiné osoby. Žalovaní proto nemohli „aktivně vykonávat držbu“ předmětných nemovitostí. Faktickou vládu nad věcí, jako jeden z předpokladů oprávněné držby, neprokazuje ani korespondence mezi B. D. a Městským národním výborem ve Valašském Meziříčí a Okresním národním výborem ve Vsetíně, která se sice týká výstavby garáží, ale na jiných pozemcích, než které jsou předmětem řízení. Skutečnost, že právní předchůdce žalovaných B. D. byl „řádným držitelem“ sporných pozemků neprokazuje ani kupní smlouva uzavřená 18. 9. 1986, jejímž předmětem byla část parcely č. 432/1, když na smlouvu „je nutno pohlížet jako na právní úkon absolutně neplatný, neboť v době jejího uzavření 18. 9. 1986 B. D. jednoznačně vlastníkem nebyl“.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 20. srpna 2012, č. j. 8 Co 662/2012-91, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně vyhodnotil otázku držby nemovitostí žalovanými. Protože na pozemcích byly vystavěny bytové domy, garáže a komunikace, žalovaní pozemky fakticky neovládali, a to ani prostřednictvím jiné osoby. Uživatelé bytů a garáží pro žalované právo držby nevykonávali. Přestože žalovaným muselo být zřejmé, že pozemky jsou zastavěny cizími stavbami, neměli ohledně pozemků uzavřenou žádnou nájemní smlouvu. Podle odvolacího soudu však pro posouzení žaloby „není rozhodující otázka vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům žalovanými“, neboť „v případě duplicitních zápisů vlastnického práva je relevantním kritériem posouzení, zda žalovaným svědčí vlastnické právo k nemovitosti, jejich dobrá víra v platnost smluvního převodu“. Nelze přitom „odhlížet od zásady materiální publicity zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, když by měla být zaručena ochrana dobré víry v pravdivost a úplnost zápisu ve veřejné knize, a to každého, kdo nabyl práva od osoby zapsané jako vlastník ve veřejné evidenci, i kdyby se později ukázalo, že tato osoba vlastníkem nebyla“. Podle odvolacího soudu „oba vlastnické tituly, které hovoří jak ve prospěch žalobkyně, tak žalovaných, nepostrádají právní relevanci a pak je otázkou vyhodnocení, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, které ze stran ve větší míře svědčí ochrana vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Dobrá víra žalovaných „ve vlastnické právo“ nemůže obstát, neboť je zpochybněna tím, že s nemovitostmi žalovaní „nikdy fakticky nenakládali, nemovitosti nepronajímali, a navíc jim muselo být zřejmé, že tyto nemovitosti jsou zastavěny, ať už činžovními domy nebo garážemi a místní komunikací“. Vlastnické právo proto „svědčí státu, a to právě na základě jím uzavřených kupních smluv s právními předchůdci žalovaných“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jeho přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Mají za to, že právní předchůdce žalovaných B. D. měl ve své moci pozemek parc. č. 432/1, když ho ovládal a nakládal s ním jako s vlastním, konkrétně část tohoto pozemku převedl kupní smlouvou z 18. 9. 1986 na stát. Vycházel přitom z dědického usnesení z 11. 7. 1985, kterým ho stát, v osobě notáře, ubezpečil o jeho vlastnickém právu. Pozemek byl jako jeho vlastnictví zapsán na listu vlastnictví s tím, že je v užívání socialistické organizace. Pozemek proto B. D. sám fyzicky užívat nemohl. O jeho vlastnickém právu ho ale stát utvrzoval jak označenou koupí jeho části, tak i tím, že s ním po roce 1985 jednal jako s účastníkem v řadě územních a stavebních řízení. Následně i sami žalovaní jednali o prodeji pozemku s vlastníky jednotek v bytovém domě na pozemku postaveném. Proto došlo k naplnění ust. § 129 odst. 1 obč. zák., stejně tak jako ust. § 130 odst. 1 obč. zák.; právní předchůdce žalovaných byl se zřetelem ke všem okolnostem oprávněným držitelem pozemku. Dovolatelé odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále již „dovolací soud“) ze dne 30. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 851/2001, které se týká věci skutkově a právně obdobné a ve které dovolací soud dospěl k závěru o vydržení vlastnického práva. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně k dovolání žalovaných uvedla, že závěr vyplývající z rozhodnutí dovolacího soudu, na něž v dovolání žalovaní odkazují, se týká otázky oprávněnosti držby věci, která je relevantní, není-li pochyb o existenci držby věci. Jestliže se však odvolací soud ztotožnil s posouzením věci soudem I. stupně, že v souzené věci nebyla naplněna základní podmínka vydržení, kterou je držba věci, pak posuzování její oprávněnosti již nebylo namístě. Proto je odkaz na uvedený judikát nepřípadný a napadené rozhodnutí není ani v rozporu s ustálenými právními závěry dovolacího soudu, které se vztahují k otázce nabytí vlastnického práva vydržením. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k nabytí vlastnického práva žalobkyní a k vydržení vlastnického práva na straně žalovaných mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě odvolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání.

Dovolatelé předně vytýkají odvolacímu soudu i soudu prvního stupně chybnou aplikaci ustanovení § 129 odst. 1 a § 130 odst. 1 obč. zák. při posouzení existence vlastnického práva účastníků.

Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

Dovolací soud především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého není pro posouzení žalobního nároku v této věci rozhodující otázka vydržení vlastnického práva k pozemkům žalovanými (jejich právními předchůdci) s tím, že „relevantním kritériem posouzení, zda žalovaným svědčí vlastnické právo k nemovitosti, je jejich dobrá víra v platnost smluvního převodu“, a že „oba vlastnické tituly, které hovoří jak ve prospěch žalobkyně, tak žalovaných, nepostrádají právní relevanci a pak je otázkou vyhodnocení, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, které ze stran ve větší míře svědčí ochrana vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.

Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 21. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 382/2002, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod poř. č. C 1920 vyložil, že je vyloučeno, aby vlastnické právo k celé věci mělo více osob, které nejsou jejími spoluvlastníky. Nelze totiž (mimo právní režim spoluvlastnictví) nabýt vlastnické právo k již existující věci, aniž by současně nezaniklo vlastnické právo jejímu dosavadnímu vlastníku, a naopak, vlastník věci, která nadále existuje, nemůže pozbýt vlastnictví k ní, aniž by jej současně nenabyla osoba jiná. Z tohoto důvodu nemohou vedle sebe jako „rovnocenné právní tituly“ obstát tituly, svědčící o vlastnictví různých osob k týmž nemovitostem, aniž by šlo o spoluvlastníky. Je na soudu, aby v případě takové existence více titulů posoudil, který z nich ve vzájemné konkurenci lépe obstojí a je na rozdíl od druhého právně účinný. V těchto případech se soud neobejde bez posuzování obou titulů z hlediska jejich časové posloupnosti, jejich právních účinků, závaznosti, popř. vykonatelnosti.

Žalovaní se v řízení bránili určovací žalobě tím, že vlastnické právo k pozemkům vydrželi (se započtením oprávněné držby jejich právního předchůdce). Vzhledem k této obraně byla pro posouzení oprávněnosti žaloby rozhodující právě otázka vydržení vlastnictví žalovanými. Jenom v takovém případě by mohlo zaniknout vlastnické právo žalobkyně nabyté na základě kupní smlouvy z 28. listopadu 1962, kterou oba nalézací soudy posoudily jako platnou.

Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

Pro rozhodnutí věci bylo tedy zásadní posoudit, zda žalovaní (jejich právní předchůdci) byli držiteli pozemků, zda byli držiteli oprávněnými a zda měli pozemky v držbě po dobu předpokládanou zákonem.

Žalovaní v řízení před nalézacími soudy tvrdili, že jejich právní předchůdce nakládal s pozemky (tehdy jednou pozemkovou parcelou č. 432/1) jako s vlastními, když část pozemku parc. č. 432/1 převedl kupní smlouvou z roku 1986 na stát a se státem jednal ohledně pozemků i v dalších stavebních a územních řízeních. Obdobně žalovaní jednali o prodeji pozemků s vlastníky bytových jednotek. Žalovaní a jejich právní předchůdce tak pozemky ovládali a nakládali s nimi jako s vlastními, přestože je fyzicky neužívali (pozemky byly dle zápisu v katastru nemovitostí v „užívání socialistické organizace“).

Odvolací soud se označenými námitkami žalovaných vůbec nezabýval. Jen konstatoval, že žalovaní pozemky fakticky neovládali, protože se na nich nacházely stavby v užívání jiných osob, které nevykonávaly právo držby pro žalované. Odkázal přitom na závěry soudu prvního stupně. Ten ke kupní smlouvě uzavřené 18. 9. 1986 mezi státem a právním předchůdcem žalovaných pouze uvedl, že jde o absolutně neplatný právní úkon, neboť v době jejího uzavření B. D. jednoznačně vlastníkem nebyl.

Pro posouzení existence držby pozemků žalovanými a jejich právním předchůdcem však není podstatná platnost kupní smlouvy, kterou měl B. D. převést na stát vlastnické právo k části parcely č. 432/1. Podstatným je zjištění, zda žalovaní (jejich právní předchůdce) měli vůli s pozemky nakládat jako s vlastními a zda je fakticky ovládali.

Nejvyšší soud v rozsudku z dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz konstatoval, že „pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possesionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora)“.

Dovolací soud v daném směru vychází ze závěrů odborné literatury potud, že držba se nabývá držitelskou vůlí, realizovanou nakládáním s věcí. Otázka, jak vzniká a v čem přesně spočívá stav nazvaný corpus possessionis (nakládání s věcí), je tradičním problémem právní vědy. Dříve se poukazovalo na způsoby, kterými se držba nabývá (tradice, uchopení věci, vstup na pozemek, převzetí klíčů nebo dokladů opravňujících s věcí nakládat apod.); těchto způsobů je však tolik, že je nelze vyjmenovat. Podstata nakládání s věcí není v jejím fyzickém ovládání. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. To je samozřejmě především ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji u sebe. Fyzické ovládání věci je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory - nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků; držitel na pozemek nemusí celá léta vstoupit, může jej nechat ležet ladem a přesto, pokud se jeho držby nechopí někdo jiný, zůstává držitelem. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (jde spíše o vykonávání obsahu práva vlastnického, které bývá pojímáno jako právní panství nad věcí). Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Držbu věci nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva (popř. i bez právního důvodu), pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen holé vlastnictví (k tomu srovnej: Švestka, J., Spáčil, J. Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 734 – 735).

Jestliže se z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nepodává, že se zabýval posouzením prvotního předpokladu pro vydržení, tj. samotnou držbou, z hlediska vznesených námitek žalovaných (především vzhledem k uskutečněnému převodu části pozemkové parcely č. 432/1), je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.

Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v označené části zrušit a věc vrátit v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů