// Profipravo.cz / Vlastnické právo 20.05.2024
Předkupní právo vlastníka pozemku k podzemní stavbě dle § 3056 odst. 1 NOZ
I. K naplnění superficiální zásady v případech, kdy vlastnické právo ke stavbě a k pozemku náleží odlišným subjektům, zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zakládá vlastníku pozemku, na němž je zřízena stavba, předkupní právo k této stavbě a vlastníku stavby předkupní právo k pozemku. Ustanovení § 3056 odst. 1 věta druhá o. z. výslovně vztahuje předkupní právo vlastníka pozemku i na podzemní stavbu na stejném pozemku, to ovšem jen za předpokladu, že podzemní stavba je příslušenstvím nadzemní stavby.
Ustanovení § 3056 odst. 1 věta druhá o. z. tak logicky míří na případy, kdy zůstává odděleno vlastnické právo k pozemku a stavbě a na pozemku se nachází i stavba podzemní, která představuje příslušenství nadzemní stavby. Jinými slovy, je-li na pozemku také podzemní stavba, která je příslušenstvím nadzemní stavby, vztahuje se předkupní právo i na ni. Jde ovšem stále primárně o předkupní právo vlastníka pozemku k nadzemní stavbě, která není součástí pozemku (má tedy oddělený vlastnický režim). Jenom tehdy vzniká vlastníku pozemku i předkupní právo k podzemní stavbě, která tvoří příslušenství nadzemní stavby dotčené zákonným předkupním právem.
Názorně může tento právní vztah přiblížit následující příklad: Na pozemku jednoho vlastníka se nachází (nadzemní) stavba ve vlastnictví jiné osoby a pod pozemkem sklep představující podzemní stavbu se samostatným účelovým určením (tedy samostatnou nemovitou věc ve smyslu § 498 odst. 1 o. z.); tento sklep slouží nadzemní stavbě (domu) a je určen jejím vlastníkem jako její příslušenství (§ 509 o. z.). Ve smyslu § 3056 o. z. se předkupní právo vlastníka pozemku vztahuje nejen na dům, ale i na sklep, který tvoří příslušenství tohoto domu. Smyslem je bezpochyby zachování jednotného vlastnického režimu nadzemní stavby a stavby podzemní, respektive i pozemku. Podzemní stavba sklepa by bez tohoto ustanovení předkupnímu právu nepodléhala ve smyslu § 3061 o. z., neboť podzemní stavby se samostatným účelovým určením jsou samostatnými nemovitými věcmi (§ 498 odst. 1 o. z.) a předkupní právo se na ně nevztahuje (§ 3061 o. z.).
II. V nyní posuzované věci bylo samotným žalobcem tvrzeno a prokazováno, že žalobce je vlastníkem jak pozemků, pod kterými se vinný sklep nachází, tak i domu, který proto tvoří součást pozemku, na kterém je zřízen (§ 506 odst. 1 o. z.). Existuje zde tedy jednotný vlastnický režim pozemku a stavby na něm zřízené. Potom je ale vyloučeno předkupní právo vlastníka stavby k pozemku a naopak. Žalobce je jediným vlastníkem pozemku a stavba domu na pozemku zřízená tvoří samostatně nepřevoditelnou součást pozemku; je rovněž ve vlastnictví žalobce. Vzhledem k tomu ale nemůže existovat ani předkupní právo k vinnému sklepu, který se nachází pod pozemkem žalobce. Jestliže je vinný sklep podzemní stavbou se samostatným účelovým určením, tedy samostatnou nemovitou věcí ve smyslu § 498 odst. 1 o. z., nevztahuje se na něj podle § 3061 o. z. předkupní právo vlastníka pozemku, pod kterým se sklep nachází. K tomu dovolací soud pro úplnost doplňuje, že i kdyby vinný sklep nebyl samostatnou podzemní stavbu, potom by představoval pouhou součást pozemku spojenou vlastnickým režimem s vlastnictvím pozemku samotného. Ani tehdy by proto logicky neexistovalo předkupní právo žalobce jako vlastníka pozemku k jeho součásti. S ohledem na výše uvedené obstojí v dovolacím přezkumu závěr, že na vinný sklep nacházející se pod pozemkem se předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. nevztahuje.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2151/2022, ze dne 17. 4. 2024
Dotčené předpisy: § 3056 odst. 1 o. z.
Kategorie: věcná práva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhá práva tzv. retraktu podle § 2144 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“); nahrazení projevu vůle žalovaného s uzavřením kupní smlouvy ohledně podzemní stavby vinného sklepa. Svůj požadavek odůvodnil tím, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY. Pod pozemkem parc. č. XY se nachází vinný sklep, který podle žalobce tvoří příslušenství domu č. p. XY, a proto k němu má předkupní právo ve smyslu § 3056 odst. 1 o. z.
2. Okresní soud v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, č. j. 5 C 48/2016-317, žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného s uzavřením kupní smlouvy ohledně podzemní stavby vinného sklepa zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně uzavřel, že nejsou naplněny zákonné podmínky pro uplatnění předkupního práva podle § 3056 odst. 1 věta prvá o. z. Uvedl, že v řízení bylo prokázáno vlastnické právo žalobce k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY a pozemku parc. č. XY, pod kterým se nachází vinný sklep. Vinný sklep je samostatnou nemovitou věcí a netvoří součást pozemku. K oddělení vlastnických vztahů došlo již před rokem 1945 v souvislosti s převodem nemovitostí na poslední vlastníky německé národnosti, kterým byly dům a pozemky zkonfiskovány (manžele S.). V té době již byla zapsaná ve vložce pozemkové knihy číslo 552 služebnost sklepa, která jako povinné osoby tížila právní předchůdce žalobce (jeho rodiče) tak, aby respektovali právo vlastníků sklepa využívat k přístupu do sklepa jejich rodinný dům. Sklep byli oprávněni z titulu vlastnického práva využívat nejprve přídělci usedlosti číslo XY, když součástí přídělu byl i předmětný sklep (a to zjevně v souvislosti s tím, že byl zapsán na stejném listu vlastnictví jako uvedená usedlost pro poslední německé vlastníky manžele W.), a poté jeho další vlastníci, na něž byl sklep samostatně převáděn, a to od roku 1949 syn manželů P., od roku 1990 manželé L., po roce 2010 společnost R. R. s. r. o., a od roku 2015 žalovaný. Nebylo prokázáno, že by do roku 1990 sklep jeho tehdejší vlastníci užívali, nicméně minimálně od roku 1990 sklep již užíván svými vlastníky byl. Zároveň žalobce uvedl, že on ani jeho právní předchůdci sklep neužívali a že ho za své vlastnictví nikdy nepovažovali. Z uvedeného je zjevné, že sklep přestal být s domem, který původně patřil „zřejmě stejným vlastníkům“, užíván již v době, kdy náležel posledním „německým“ vlastníkům; tedy předtím, než byly všechny předmětné nemovitosti v obci XY po druhé světové válce zkonfiskovány. S ohledem na právní samostatnost domu a sklepa žádný z vlastníků domu po konfiskaci nemohl při nabývání vlastnictví domu sklep považovat za příslušenství domu. Sklep měl po celou dobu samostatné účelové určení a po prvním samostatném převodu na jiného vlastníka (odlišného od vlastníka domu) přestal být trvale s domem užíván. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by zde byla vůle předcházejících vlastníků sklepa či domu, aby sklep byl užíván společně s domem, a tento oddělený režim trvá až do současné doby. K tomu, aby sklep tvořil příslušenství domu žalobce, by musela být splněna podmínka, že byl užíván trvale s tímto domem jako s věcí hlavní a sloužil jeho hospodářskému účelu; tento zákonný požadavek v dané věci naplněn nebyl. Dům byl mnoho desetiletí užíván bez sklepa, který nebyl a není nezbytný pro funkční určení domu jako prostoru pro bydlení či rekreaci.
4. Podle soudu prvního stupně by vyhovění žalobě bylo navíc v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný nabyl vlastnické právo ke sklepu na základě kupní smlouvy ze dne 3. 7. 2014 za kupní cenu 120 000 Kč od společnosti R. R. s. r. o. Výše kupní ceny neodpovídala tržní ceně, ale byla výsledkem širší dohody o vypořádání vztahů souvisejících s převodem obchodního podílu žalovaného ve společnosti R. R. s. r. o. a odpovídala „kompenzaci“ žalovaného za převod jeho obchodního podílu na zbylé společníky. Žalobce přitom v minulosti nikdy nebránil společnosti R. R. s. r. o. ani jejím právním předchůdcům v užívání sklepa, nikdy ho sám neužíval a neusiloval o jeho získání. Teprve poté, co se dozvěděl o „výhodné“ kupní ceně uvedené v kupní smlouvě ze dne 3. 7. 2014, začal uplatňovat své předkupní právo. Soud prvního stupně proto hodnotil jednání žalobce jako „nepoctivé a jako zjevné zneužití práva“.
5. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2022, č. j. 14 Co 37/2021-359, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, vyjma jeho úvahy o rozporu žalobcem uplatněného předkupního práva s dobrými mravy, kterou považoval za „zcela nadbytečnou“. Ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že sklep je podzemní stavbou se samostatným účelovým určením a nemůže být příslušenstvím nadzemní stavby ve vlastnictví žalobce, neboť se trvale neužívá společně s věcí hlavní v rámci jejich hospodářského určení. Z tohoto důvodu také uzavřel, že není-li zemní sklep příslušenstvím nadzemní stavby, tedy domu ve vlastnictví žalobce, nelze ani aplikovat § 3056 odst. 1 o. z., a předkupní právo se na zemní sklep nevztahuje.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí je založeno „na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud dílem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která dílem v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech případu vyřešena.“ Jako důvod uvádí především nesprávné posouzení otázky, zda jsou naplněny zákonné podmínky pro uplatnění předkupního práva podle § 3056 o. z. k podzemní stavbě vinného sklepa. Podle žalobce nalézací soudy nesprávně posoudily, že vinný sklep netvoří příslušenství nadzemní stavby. Odkazuje přitom na § 511 o. z. a dovozuje, že sklep, který je přístupný jen z přízemí domu, bude „přinejmenším jeho příslušenstvím, nebude-li přímo součástí domu“. Dále vymezuje právní otázky, které by měl dovolací soud vyřešit: 1) otázka co je a co není obecně příslušenstvím věci, přičemž při řešení této právní otázky se podle názoru žalobce odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, 2) otázka jak posuzovat „přechodné odloučení“ příslušenství od věci hlavní „ve vztahu k běhu času“ a případně změny vlastnické struktury obou věcí, 3) otázka, zda má pro účely určení co je a co není příslušenstvím věci prioritní vliv vůle původního pořizovatele věcí či pozdější osud věcí, ev. jaká jsou „správná“ hodnotící kritéria a 4) otázka zda mohou mít na hodnocení, co je a co není příslušenstvím věci, pozdější převody či přechody vlastnického práva, aniž by se změnila povaha samotných věcí. Tyto otázky nebyly podle dovolatele v rozhodování dovolacího soudu dosud „ve všech souvislostech případu“ vyřešeny. Rovněž namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně, a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a s jeho právním posouzením věci. Je přesvědčen o tom, že předkupní právo nelze podle § 3056 odst. 1 o. z. v posuzované věci (při prodeji vinného sklepa) uplatnit. Z tohoto důvodu navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „potvrdil“ a žalobce zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení.
III.
Přípustnost dovolání
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce existence předkupního práva vlastníka pozemku k podzemní stavbě podle § 3056 odst. 1 o. z. Tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. Dovolání je proto přípustné, není však důvodné.
IV.
Důvodnost dovolání
12. Podle § 3054 o. z. stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba.
13. Podle § 3056 odst. 1 o. z. vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní právo a vlastník stavby má předkupní právo k pozemku. Předkupní právo vlastníka pozemku se vztahuje i na podzemní stavbu na stejném pozemku, která je příslušenstvím nadzemní stavby. K ujednáním vylučujícím nebo omezujícím předkupní právo se nepřihlíží.
14. Podle § 3061 o. z. ustanovení tohoto oddílu se nepoužijí, jedná-li se o stavbu, která není součástí pozemku podle tohoto zákona, nebo o nemovitou věc podle § 498 odst. 1 věty druhé.
15. Podle § 498 odst. 1 o. z. nemovité věci jsou pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li zákon, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá.
16. Podle § 510 odst. 1 o. z. příslušenství věci je vedlejší věc vlastníka u věci hlavní, je-li účelem vedlejší věci, aby se jí trvale užívalo společně s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení. Byla-li vedlejší věc od hlavní věci přechodně odloučena, nepřestává být příslušenstvím.
17. Nejvyšší soud se již opakovaně zabýval smyslem a účelem přechodných ustanovení zakotvených v § 3054 a násl. o. z. a rovněž jejich vzájemnými aplikačními vztahy (viz např. ucelený výklad v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1952/2019, uveřejněném pod č. 63/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
18. Uvedená přechodná ustanovení zakotvují zvláštní pravidla, která mají sjednotit vlastnický režim stavby coby samostatné věci v právním slova smyslu vzniklé před 1. 1. 2014 a pozemku, na němž tato stavba stojí, a tím směřovat k naplnění zásady superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě). Výchozí pravidlo je upraveno v § 3054 o. z. a dopadá na případy, kde se stavba ve vlastnictví určitého subjektu (subjektů) celá nachází na pozemku téhož vlastníka (vlastníků). Režim § 3055 až 3058 o. z. pak dopadá na situace, kdy se stavba nachází celá na jednom pozemku, ale pro nesplnění podmínek § 3054 o. z. nedošlo k právnímu sjednocení režimu pozemku a stavby již ke dni účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a § 3059 o. z. řeší právní režim staveb, které jsou zřízeny na několika pozemcích, tj. staveb, u nichž se právě z tohoto důvodu nemohou uplatnit předchozí zákonná ustanovení (§ 3054 až 3058).
19. K naplnění superficiální zásady v případech, kdy vlastnické právo ke stavbě a k pozemku náleží odlišným subjektům, zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zakládá vlastníku pozemku, na němž je zřízena stavba, předkupní právo k této stavbě a vlastníku stavby předkupní právo k pozemku.
20. Ustanovení § 3056 odst. 1 věta druhá o. z. výslovně vztahuje předkupní právo vlastníka pozemku i na podzemní stavbu na stejném pozemku, to ovšem jen za předpokladu, že podzemní stavba je příslušenstvím nadzemní stavby.
21. Ustanovení § 3056 odst. 1 věta druhá o. z. tak logicky míří na případy, kdy zůstává odděleno vlastnické právo k pozemku a stavbě a na pozemku se nachází i stavba podzemní, která představuje příslušenství nadzemní stavby [shodně např. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), 2. vydání, 2021, s. 1595-1610: M. Králík, J. Spáčil]. Jinými slovy, je-li na pozemku také podzemní stavba, která je příslušenstvím nadzemní stavby, vztahuje se předkupní právo i na ni. Jde ovšem stále primárně o předkupní právo vlastníka pozemku k nadzemní stavbě, která není součástí pozemku (má tedy oddělený vlastnický režim). Jenom tehdy vzniká vlastníku pozemku i předkupní právo k podzemní stavbě, která tvoří příslušenství nadzemní stavby dotčené zákonným předkupním právem.
22. Názorně může tento právní vztah přiblížit následující příklad: Na pozemku jednoho vlastníka se nachází (nadzemní) stavba ve vlastnictví jiné osoby a pod pozemkem sklep představující podzemní stavbu se samostatným účelovým určením (tedy samostatnou nemovitou věc ve smyslu § 498 odst. 1 o. z.); tento sklep slouží nadzemní stavbě (domu) a je určen jejím vlastníkem jako její příslušenství (§ 509 o. z.). Ve smyslu § 3056 o. z. se předkupní právo vlastníka pozemku vztahuje nejen na dům, ale i na sklep, který tvoří příslušenství tohoto domu. Smyslem je bezpochyby zachování jednotného vlastnického režimu nadzemní stavby a stavby podzemní, respektive i pozemku. Podzemní stavba sklepa by bez tohoto ustanovení předkupnímu právu nepodléhala ve smyslu § 3061 o. z., neboť podzemní stavby se samostatným účelovým určením jsou samostatnými nemovitými věcmi (§ 498 odst. 1 o. z.) a předkupní právo se na ně nevztahuje (§ 3061 o. z.).
23. V nyní posuzované věci bylo samotným žalobcem tvrzeno a prokazováno, že žalobce je vlastníkem jak pozemků, pod kterými se vinný sklep nachází, tak i domu, který proto tvoří součást pozemku, na kterém je zřízen (§ 506 odst. 1 o. z.). Existuje zde tedy jednotný vlastnický režim pozemku a stavby na něm zřízené. Potom je ale vyloučeno předkupní právo vlastníka stavby k pozemku a naopak. Žalobce je jediným vlastníkem pozemku a stavba domu na pozemku zřízená tvoří samostatně nepřevoditelnou součást pozemku; je rovněž ve vlastnictví žalobce. Vzhledem k tomu ale nemůže existovat ani předkupní právo k vinnému sklepu, který se nachází pod pozemkem žalobce. Jestliže je vinný sklep podzemní stavbou se samostatným účelovým určením, tedy samostatnou nemovitou věcí ve smyslu § 498 odst. 1 o. z., nevztahuje se na něj podle § 3061 o. z. předkupní právo vlastníka pozemku, pod kterým se sklep nachází. K tomu dovolací soud pro úplnost doplňuje, že i kdyby vinný sklep nebyl samostatnou podzemní stavbu, potom by představoval pouhou součást pozemku spojenou vlastnickým režimem s vlastnictvím pozemku samotného. Ani tehdy by proto logicky neexistovalo předkupní právo žalobce jako vlastníka pozemku k jeho součásti.
24. S ohledem na výše uvedené obstojí v dovolacím přezkumu závěr, že na vinný sklep nacházející se pod pozemkem parc. č. XY se předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. nevztahuje. Řešení dalších, dovolatelem shora nastíněných právních otázek, by bylo čistě akademické, protože ani jejich zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele, tedy že žalobci stále svědčí vůči žalovanému právo retraktu) není způsobilé pro žalobce přinést příznivější rozhodnutí ve sporu.
25. Namítal-li dovolatel vady řízení (kam patří námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné), tak ty samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 a contrario a § 242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, samy o sobě, k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23).
V.
Závěr
26. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. zamítl.
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 142 odst. 1 o. s. ř., resp. § 224 odst. 1 o. s. ř., § 243c odst. 3 o. s. ř. a § 151 odst. 1, 2, věty první části věty za středníkem, o. s. ř., neboť žalovaný měl ve věci plný úspěch. Žalovanému vznikly náklady za zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jako „AT“), konkrétně za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání ve výši 5 900 [§ 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. k) AT]. Spolu s paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 AT) a náhradou DPH ve výši 21%, činí náklady celkem 7 502 Kč.
Autor: -mha-