// Profipravo.cz / Vlastnické právo 13.03.2024
K předpokladům aplikace ustanovení § 3055 odst. 2 o. z.
Dovolací soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že podmínkou aplikace § 3055 odst. 2 o. z. (při existenci smlouvy uzavřené před nabytím účinnosti o. z.) je skutečnost, že k 1. 1. 2014 stavba jako věc v právním smyslu již existovala.
Takový závěr z § 3055 odst. 2 o. z. žádným způsobem nevyplývá a byl by zcela proti smyslu a konstrukci uvedeného ustanovení. To totiž cílí právě na případy, kdy k 1. 1. 2014 stavba jako věc ještě nevznikla, ale právo ji zřídit na cizím pozemku vzniklo před tímto datem. Pokud by platila naznačená úvaha odvolacího soudu, pak by stavba vznikla ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tj. do 31. 12. 2013, a její právní režim by se posoudil podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a jeho § 120 odst. 2 obč. zák. To bez jakýchkoliv pochybností vyplývá z § 3028 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Úprava § 3055 odst. 2 o. z. by pak byla zcela nadbytečná.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2216/2023, ze dne 20. 12. 2023
Dotčené předpisy: § 3055 odst. 2 o. z.
Kategorie: věcná práva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 18. 2. 2021, č. j. 46 D 737/2018-626, stanovil obvyklou cenu majetku patřícího nesporně do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky ke dni smrti zůstavitele částkou 2 759 791,78 Kč a určil, který majetek patří do pozůstalostního jmění a který pozůstalé manželce J. J. (výrok I).
[2] Soud prvního stupně (ve vztahu k okolnostem významným pro dovolací řízení) posuzoval, zda dům č. p. XY, postavený na pozemku parc. č. XY v katastru nemovitostí zapsaný jako součást pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též jen „předmětný dům“) tvoří součást společného jmění manželů (dále též jen „SJM“). Posouzení zařazení předmětného domu coby součásti SJM odráželo argumentaci pozůstalé manželky (dovolatelky), že dům součást společného jmění manželů tvoří, neboť byl postaven za trvání manželství s úmyslem, že bude součástí společného jmění a na jeho stavbu byly použity finanční prostředky tvořící součást společného jmění manželů.
[3] Po právní stránce soud prvního stupně považoval za rozhodující skutečnost, že stavba byla fakticky zbudována po 1. 1. 2014, tj. za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), který v § 506 zakotvil tzv. superficiální zásadu, podle které jsou součástí pozemku mimo jiné stavby zřízené na pozemku. Do konce roku 2013 nemohly být fakticky zbudovány ani obvodové zdi budoucího domu, pročež nemohla do 31. 12. 2013, tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“) vzniknout stavba, která by představovala nemovitou věc právně způsobilou stát se předmětem právních vztahů. Skutečnost, že by k 31. 12. 2013 předmětný dům stál alespoň v hrubých obrysech, ostatně netvrdila ani sama pozůstalá manželka. Předmětná stavba nikdy nebyla samostatnou věcí způsobilou být předmětem vlastnického práva, neboť se po „svém zbudování“ stala v souladu s § 506 o. z. součástí pozemku parc. č. XY, který byl ve výlučném vlastnictví zůstavitele.
[4] K odvolání všech účastnic řízení Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 10. 2022, č. j. 10 Co 252/2021-1453, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že stanovil obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky ke dni smrti zůstavitele částkou 2 709 791,78 Kč (výrok I) a určil, který majetek patří do pozůstalostního jmění a který pozůstalé manželce J. J. (výrok II).
[5] Odvolací soud (ve vztahu k předmětnému domu) učinil shodný závěr jako soud prvního stupně, že předmětný dům „byl ke dni smrti zůstavitele v jeho výlučném vlastnictví“. Odkázal na rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 9. 2020, vydaného ve věci sp. zn. 9 112/2020, podle kterého „nový občanský zákoník vychází ze zásady superficies solo cedit. Jak je výslovně uvedeno v § 506 odst. 1 o. z., jsou součástí pozemku rovněž stavby zřízené na pozemku. Právní stav, kdy je vlastníkem stavby subjekt odlišný od vlastníka pozemku, tak může existovat pouze ve vztahu ke stavbám vzniklým do 31. 12. 2013, tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Jde o tzv. dočasné oddělení stavby od pozemku, přičemž tyto situace řeší § 3054 a § 3055 o. z. Za tohoto stavu nelze než dovodit, že stavba rodinného domu je součástí pozemku, protože jde o stavbu vzniklou za účinnosti nového občanského zákoníku na pozemku ve výlučném vlastnictví. Bylo irelevantní, jaká byla vůle účastníků při výstavbě rodinného domu, jakož i to, z jakých prostředků byla výstavba financována.“ Uvedené závěry lze podle odvolacího soudu vztáhnout i na projednávanou věc. Smyslem § 3055 odst. 2 o. z. je zabezpečit, aby účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nebylo zkráceno jak vlastnické právo vlastníka stavby, tak případně i věcná práva třetích osob vztahujících se ke stavbě. Stavba se nestane součástí pozemku tehdy, byla-li po 1. 1. 2014 zřízena na pozemku jiného vlastníka na základě věcného práva vzniklého stavebníku přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku nebo na základě smlouvy uzavřené přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku. Bylo-li se stavbou započato sice před 31. 12. 2013, ale k tomuto datu není patrná dispozice prvního nadzemního podlaží, stává se rozestavěná stavba součástí pozemku s výjimkou případů, kdy je zřizována na základě věcného práva vzniklého nebo na základě smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013.
[6] Odvolací soud dále poukázal na tvrzení pozůstalé manželky, že rodinný dům je podle § 3055 odst. 2 o. z. součástí společného jmění, neboť se zůstavitelem uzavřela dohodu, že dům na pozemku vybudují a půjde o jejich „společný majetek“. Dům byl pořízen z prostředků tvořících společné jmění; stavební pozemek začali se zůstavitelem vyhledávat již v roce 2012, v průběhu roku 2013 už projednávali konkrétní stavební záležitosti, ke stavbě se od počátku vyjadřovala, sama stavbu tzv. organizovala, jednala s firmami. V prosinci, možná listopadu, 2013 se snažili začít na pozemku pracovat a stavbu připravovat, se základy domu se začalo v roce 2014 a s pracemi na stavbě již v roce 2013. Pozůstalé dcery naproti tomu zastávaly názor, že předmětný dům součástí společného jmění není, použití § 3055 o. z. na danou věc nedopadá, protože tvrzená smlouva by musela být uzavřena písemně. Navíc podle tvrzení pozůstalých dcer ke konci roku 2013 žádná stavba ještě neexistovala.
[7] Odvolací soud pak uzavřel, že je otázkou právního posouzení, zda je předmětný dům součástí pozemku, na kterém se nachází ve smyslu § 506 o. z. a zda – s ohledem na výlučné vlastnictví zůstavitele k pozemku – „spadá do SJM či nikoliv“. Vlastníkem pozemku, na kterém se dům nachází, byl ke dni smrti zůstavitel. Rodinný dům byl kolaudován až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tj. po 1. 1. 2014. Z tvrzení účastníků i z tvrzení pozůstalé manželky je zřejmé, že k 1. 1. 2014 stavba nevznikla a neexistovala. Odkaz dovolatelky na § 3055 odst. 2 o. z. nepovažoval za důvodný, neboť „ustanovení § 3055 odst. 2 o. z. nelze v dané věci aplikovat, a to nejen z toho důvodu, že tvrzená smlouva mezi pozůstalou manželkou a zůstavitelem nebyla uzavřena v písemné podobě, ale i z toho důvodu, že na posuzovanou věc ani nedopadá (viz výše)“. Odvolací soud tak uzavřel, že „i za situace, kdyby se samotnou stavbou rodinného domu bylo započato v roce 2013, rodinný dům, resp. stavba, jako věc vznikla nejdříve až v roce 2014 a uvedená nemovitá věc se tak stala výlučným vlastnictvím zůstavitele“.
[8] Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala účastnice 1) dovolání. Vymezila otázku, „zda za situace, kdy manžel nabyl pozemek do svého výlučného vlastnictví před vznikem SJM, mezi manžely je před zahájením stavby domu před 1. 1. 2014 uzavřena dohoda o jeho výstavbě, jejímž obsahem je výstavba domu v režimu SJM, dům je postaven po 1. 1. 2014 a dle zápisu v katastru nemovitostí je dům součástí pozemku manžela, je takový dům součástí SJM, a to za aplikace § 3055 o. z.“. Tato otázka podle dovolatelky doposud nebyla dovolacím soudem řešena, případně řešena byla a odvolací soud se odchýlil od stávající rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávný považuje především závěr odvolacího soudu, že jakákoliv dohoda uzavřená mezi dovolatelkou a pozůstalým manželem je irelevantní, pokud byl dům vybudován po účinnosti o. z., který zavedl superficiální zásadu, a dům se tak stal součástí pozemku ve výlučném vlastnictví zůstavitele. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, podle které není forma dohody stavebníků obligatorně písemná. Domnívá se, že by taktéž bylo možno aplikovat závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 4127/2017, které odvolací soud vůbec nereflektoval. Namítla, že nalézací soudy vůbec nevzaly v potaz přechodné ustanovení § 3055 odst. 2 o. z. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil zpět k dalšímu řízení.
[9] Účastnice 2) a 3) ve vyjádření k dovolání uvedly, že považují rozhodnutí soudů obou stupňů za správná a řádně odůvodněná a v plném rozsahu se ztotožnily s odůvodněním rozhodnutí soudů. Navrhly proto zamítnutí dovolání.
[10] Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[11] Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
[12] Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno mimo jiné na řešení otázky právního režimu stavby zbudované za trvání manželství a společného jmění manželů na pozemku jednoho manželů ve vazbě na přechodné ustanovení § 3055 odst. 2 o. z. a tvrzenou dohodu o zřízení stavby uzavřenou před 1. 1. 2014. Protože na řešení této otázky je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, dovolatelka závěry odvolacího soudu napadá a uvedená otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, je dovolání přípustné a je i důvodné.
[13] Podle § 3055 odst. 1, 2 o. z. stavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve spoluvlastnictví, je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku nebo jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku. Odstavec 1 platí obdobně pro stavbu, která má být zřízena na pozemku jiného vlastníka na základě věcného práva vzniklého stavebníku přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo na základě smlouvy uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
[14] Základní výklad uvedeného přechodného ustanovení byl v odborné literatuře ve směru, a dovolací soud tyto závěry bezezbytku sdílí, že § 3055 o. z. představuje druhé základní pravidlo ve vztahu k zásadě superficies solo cedit, které navazuje na § 3054 o. z. v opačné podobě. Je-li cílem sjednotit režim pozemku a stavby tam, kde oboje patří témuž vlastníkovi ke dni účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tak v situaci rozdílného vlastnického režimu zvolil zákon řešení přesně opačné; jestliže k 1. 1. 2014 je vlastnický režim pozemku a stavby odlišný, zůstává v nezměněné podobě zachován i nadále a stavba se nestává součástí pozemku. Zůstává jí zachována povaha samostatné nemovité věci. K naplnění superficiální zásady zákon volí jiná řešení (§ 3056 o. z. – předkupní právo, § 3058 o. z. – dodatečné vlastnické sjednocení). Odstavec 2 je doplňující úpravou vůči odstavci 1. Jeho význam spočívá v tom, že umožňuje zachování samostatného právního režimu stavbě, která byla zřízena po 1. 1. 2014, ale na základě práva vzniklého před tímto datem, tj. buď tak, že byla zahájena před 1. 1. 2014 a do dne účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jako věc v právním smyslu nevznikla, anebo byla zahájena až po 1. 1. 2014. Odstavec 1 míří na případy staveb, které byly zřízeny na základě práva vzniklého před 1. 1. 2014 a před tímto datem také jako věci v právním smyslu vznikly.
[15] Odstavec 2 vedle toho ve vztahu k oprávněným stavbám vychází z toho, že stavebník stavěl na základě konkrétního právního titulu, který ho opravňoval ke zřízení stavby na cizím pozemku a který byl založen před 1. 1. 2014, ale do tohoto data stavba jako věc v právním smyslu nevznikla. Z celkové úpravy § 3055 o. z. je patrná snaha zachovat právní samostatnost stavbě zřízené na cizím pozemku, jestliže se její zřízení opírá o právní titul předcházející účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podstatný je v této souvislosti nikoliv faktický okamžik dokončení stavby, respektive stadium její rozestavěnosti, ale právní titul, který umožňuje takovou stavbu zřídit. Je tím chráněno legitimní očekávání stavebníka, kterému vznikl právní titul ke stavbě v době, kdy stavba v té době zřízená byla samostatným předmětem věcněprávních vztahů. Protože pak dokončení stavby do fáze, kdy ji soukromé právo před 1. 1. 2014 považovalo za samostatnou věc, vyžaduje určitou dobu ovlivněnou subjektivními (finanční prostředky, zajištění smluvních vztahů k výstavbě, schopnost svépomocné výstavby apod.) či objektivními (zajištění souladu stavby s veřejnoprávními požadavky) okolnostmi, zvolil zákon jako referenční kritérium právě existenci právního titulu ke stavbě.
[16] U věcněprávních oprávnění zákon vyžaduje, aby příslušné věcné právo vzniklo přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tj. před 1. 1. 2014. V těchto případech jde typicky o uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene podle § 151n a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jejímž obsahem je oprávnění zřídit stavbu na cizím pozemku. U jiných než věcněprávních nástrojů, tj. obligačních, se vyžaduje uzavření smlouvy přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Praxe ke zřizování staveb využívala především nájemní smlouvu či nepojmenované smlouvy podle § 51 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, kam se zpravidla řadila i praxí využívaná smlouva o povolení stavby, která však neměla věcněprávní charakter. Rozhodující je okamžik uzavření smlouvy [Králík, M. a Spáčil, J. § 3055 Základní překážka zákonného sjednocení právního režimu pozemku a stavby. In: Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1591, 1593–1594].
[17] Dovolatelka v průběhu celého řízení tvrdila, že mezi ní a zůstavitelem byla uzavřena dohoda o tom, že na jeho pozemku vybudují stavbu rodinného domu a tato dohoda časově předcházela dni nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tj. dni 1. 1. 2014. Odkazovala výslovně na § 3055 odst. 2 o. z. a dovolávala se jeho aplikace.
[18] Odvolací soud zaujal názor, že § 3055 odst. 2 o. z. na posuzovanou věc nedopadá. Prvním důvodem byla okolnost, že uvedená dohoda nebyla uzavřena v písemné formě.
[19] V této souvislosti nicméně dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění.
[20] Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.) není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
[21] Odvolací soud toliko v jediné větě konstatoval, že absence písemné formy tvrzené uzavřené smlouvy mezi dovolatelkou a zůstavitelem je překážkou aplikace § 3055 odst. 2 o. z. Z rozhodnutí však není vůbec patrno, jakým způsobem a z jakého důvodu k takovému závěru odvolací soud dospěl. Rozhodnutí neobsahuje v tomto směru vůbec žádnou argumentaci, odůvodnění, úvahu či hodnotící úsudek a ani odkaz na jakékoliv zákonné ustanovení či právní předpis, který by takový závěr odůvodňoval. Za této situace nemá dovolací soud v této části co přezkoumávat, neboť rozhodnutí odvolacího soudu žádné odůvodnění neobsahuje.
[22] Druhým důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí je závěr odvolacího soudu, že § 3055 odst. 2 o. z. „na danou věc ani nedopadá“. I zde je dovolací soud nucen konstatovat, že je rozhodnutí odvolacího soudu na samé hranici přezkoumatelnosti. Odvolací soud totiž nejprve opakovaně odkazuje na § 3055 odst. 2 o. z. ve vazbě na zřízení stavby na základě věcného práva vzniklého do 31. 12. 2013 nebo na základě smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013 s tím, že takový postup brání tomu, aby se stavba stala součástí pozemku (bod 18 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), nakonec však uzavírá, že toto ustanovení na věc „ani nedopadá (viz výše)“. „Viz výše“ pak z hlediska obsahu a struktury odůvodnění usnesení odvolacího soudu obsahuje dílčí závěr, že rodinný dům byl kolaudován až po 1. 1. 2014 a k 1. 1. 2014 „stavba nevznikla a neexistovala“. Uzavírá, že i kdyby se samotnou stavbou bylo započato v roce 2013, stavba rodinného domu vznikla „nejdříve v roce 2014“, a uvedená nemovitá věc se tak stala „výlučným vlastnictvím zůstavitele“.
[23] Z toho snad lze usuzovat na úvahu odvolacího soudu, že podmínkou aplikace § 3055 odst. 2 o. z. (při existenci smlouvy uzavřené před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) je podle jeho názoru skutečnost, že k 1. 1. 2014 stavba jako věc v právním smyslu již existovala. S tímto závěrem však dovolací soud nesouhlasí.
[24] Takový závěr z § 3055 odst. 2 o. z. žádným způsobem nevyplývá a byl by zcela proti smyslu a konstrukci uvedeného ustanovení. To totiž cílí právě na případy, kdy k 1. 1. 2014 stavba jako věc ještě nevznikla, ale právo ji zřídit na cizím pozemku vzniklo před tímto datem. Pokud by platila naznačená úvaha odvolacího soudu, pak by stavba vznikla ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tj. do 31. 12. 2013, a její právní režim by se posoudil podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a jeho § 120 odst. 2 obč. zák. To bez jakýchkoliv pochybností vyplývá z § 3028 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Úprava § 3055 odst. 2 o. z. by pak byla zcela nadbytečná. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl uplatněn právem.
[25] Jelikož usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 ve spojení s § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. napadené usnesení spolu s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. k dalšímu řízení.
[26] Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
[27] O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-