// Profipravo.cz / Vlastnické právo 02.02.2022

Osoba povinná k zaplacení kompenzace dle § 59a vodního zákona

Osobou povinnou k zaplacení jednorázové kompenzace za omezení vlastnického práva z důvodu existence vodního díla nacházejícího se na zatíženém pozemku podle § 59a vodního zákona je "vlastník" vodního díla ve smyslu § 126 odst. 1 zákona o vodách. Jestliže § 126 odst. 1 zákona o vodách vymezuje pojem „vlastník“ vodního díla i ve vztahu k dalším osobám, majícím k vodním dílům obdobný vztah, a současně jim ukládá i stejná práva a povinnosti podle tohoto zákona, pak není žádný důvod se domnívat, že náhradu vlastníkovi pozemku za povinnost strpět na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání ve smyslu § 59a zákona o vodách, budou platit pouze skuteční vlastníci vodních děl, zatímco ostatní osoby, přestože vodní díla užívají (provozují), budou této povinnosti zproštěni (třeba jenom proto, že nejsou schopni doložit své vlastnické právo). Takový postup by totiž zcela jednoznačně potlačil aplikovatelnost této náhrady.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1705/2021, ze dne 27. 10. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 59a zák. č. 254/2001 Sb.
čl. LV zák. č. 303/2013 Sb.

Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 777 255,60 Kč z titulu jednorázové náhrady za omezení vlastnického práva podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů („vodní zákon“). Žalovaný se bránil tím, že není ve věci pasivně legitimován, neboť mu nesvědčí vlastnické právo k vodnímu dílu; tvrdil, že „nedisponuje nabývacím titulem k vodnímu dílu“.

Okresní soud v Děčíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2019, č. j. 22 C 330/2018-70, žalobu o zaplacení částky 777 255,60 Kč zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku (výrok II a III).

Vyšel ze zjištění, že na pozemku parc. č. 3011/3, katastrální území Děčín, který je ve vlastnictví státu a k němuž má žalobce právo hospodaření, se nachází vodní dílo – jez, který není jako stavba zapsán v katastru nemovitostí a na řece Ploučnici byl vybudován v přesně neurčené době v polovině 19. století. Užívání jezu ke vzdouvání hladiny vodního toku bylo po předchozím návrhu rozhodnutím Magistrátu města Děčína, odboru životního prostředí ze dne 16. 8. 2012, č. j. OZP/1530/2012/St, povoleno žalovanému (který se sám v dopise ze dne 12. 10. 2018 označil za vlastníka jezu).

Soud prvního stupně neposoudil otázku vlastnického práva k vodnímu dílu podle § 126 odst. 1 vodního zákona, který pro účely tohoto právního předpisu považuje za vlastníka i toho, jemuž svědčí právo hospodaření. Uvedl, že přechodné ustanovení čl. LV novely vodního zákona provedené zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen „zákon č. 303/2013 Sb.“) upravující ve prospěch vlastníka pozemku možnost soudního uplatnění nároku na náhradu podle § 59a vodního zákona, není součástí vodního zákona, ale jedná se o samostatný právní předpis, a proto pro něj neplatí rozšiřující výklad pojmu vlastník obsažený v § 126 odst. 1 vodního zákona. Uzavřel, že v souladu s textem tohoto přechodného ustanovení je osobou povinnou k poskytnutí náhrady pouze skutečný vlastník vodního díla, přičemž v předmětném řízení žalobce neprokázal, že by jím ve vztahu k posuzovanému jezu byl právě žalovaný.

Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud”) mezitímním rozsudkem ze dne 31. 7. 2020, č. j. 12 Co 243/2019-91, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II změnil tak, že určil, že nárok žalobce na jednorázovou náhradu podle § 59a zákona o vodách, za užívání pozemku parc. č. 3011/3, zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 924 pro katastrální území a obec Děčín, u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Děčín, je co do základů po právu s tím, že o výši nároku rozhodne soud prvního stupně konečným rozsudkem.

Odvolací soud se zabýval tím, zda lze aplikovat výklad pojmu vlastník obsažený v § 126 odst. 1 vodního zákona na přechodné ustanovení čl. LV novely vodního zákona provedené zákonem č. 303/2013. Vyložil, že přestože je přechodné ustanovení (z hlediska jeho zařazení v předmětném zákoně) upraveno v samostatném článku, a nestalo se tak součástí novelizovaného vodního zákona, nelze přehlížet jeho přímou věcnou návaznost právě na ustanovení § 59a vodního zákona, které jednoznačně dopadá na okruh všech uživatelů a provozovatelů stávajících vodních děl, jak je vodní zákon v ustanovení § 126 odst. 1 souhrnně označuje pod společným označením „vlastník“. Uvedl, že není žádného rozumného důvodu, proč by z režimu soudního uplatnění nároku měly být (jako strana povinná k náhradě) vyloučeny ty subjekty, které ve vztahu ke starým vodním dílům nejsou schopny doložit své vlastnické právo (typicky v případě, kdy vodní dílo není stavbou zapsanou v katastru nemovitostí a bylo vybudováno v dávné minulosti), přesto však tato vodní díla provozovaly a provozují na základě vodohospodářského správního rozhodnutí.

Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že jediná možnost náhrady za omezení vlastnického práva užíváním pozemků dotčených vodním dílem je dána formou jednorázové kompenzace podle § 59a vodního zákona a vyloučil tím aplikovatelnost obecné úpravy bezdůvodného obohacení. Uvedl, že by uživatele vodních děl bez zřetelného vlastnicko-právního vztahu logicky nic nemotivovalo k uzavření dohody s vlastníkem pozemku, který je existencí vodního díla dotčen, neboť by proti nim nebyl nárok na vypořádání podle § 59a vodního zákona nijak soudně uplatnitelný.

Rovněž vyložil, že ve prospěch výkladu pojmu „vlastník vodního díla“ v širším slova smyslu svědčí i závěr vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 4 As 179/2018, který pro účely vydání povolení k nakládání s vodami pro vlastníka vodního díla staví na roveň vlastnického práva i právo vodní dílo užívat. Z tohoto pohledu tedy nečiní rozdíl mezi vlastníkem a uživatelem vodního díla a pojem vlastník vodního díla vykládá ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 vodního zákona. Z rozhodnutí citoval, že „z § 59a vodního zákona nelze dovozovat, že by zbavovalo vlastníky vodních děl vybudovaných před 1. lednem 2002 povinnosti doložit vlastnictví vodního díla nebo právo je užívat za účelem vydání povolení k nakládání s vodami. Toto ustanovení také nijak neřeší otázku vlastnictví či práva užívání konkrétního vodního díla subjektem, který o změnu povolení nakládání s vodami žádá.“ Poukázal na to, že na základě žádosti žalovaného mu bylo pravomocným rozhodnutím Magistrátu města Děčína, oboru životního prostředí, ze dne 16. 8. 2012, č. j. OZP/1530/2012/S, vydáno povolení k nakládání s povrchovými vodami v podobě jejich vzdouvání pomocí jezu na pozemku par. č. 3011/3, vodní tok Ploučnice, ř. km 1,569 a uzavřel, že žalovaný je na základě tohoto rozhodnutí osobou oprávněnou k užívání předmětného jezu, tedy subjektem, který je v souladu s ustanovením § 59a vodního zákona a přechodného ustanovení čl. LV č. 303/2013 pasivně legitimován k poskytnutí jednorázové náhrady za užívání pozemku žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci.

Především namítá, že odkaz na ustanovení § 126 vodního zákona není přiléhavý. V § 59a vodního zákona není uvedeno, kdo má poskytnout náhradu tomu, kdo strpí na svém pozemku vodní dílo. Kdo má tuto náhradu poskytnout, konkretizuje až přechodné ustanovení čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014 a je jím vlastník vodního díla, ovšem nikoliv „vlastník“ ve smyslu § 126 odst. 1 vodního zákona, tedy i ten, komu svědčí právo hospodaření. Legislativní zkratku „vlastník“ zavádí vodní zákon a platí v rámci vodního zákona a pro účely vodního zákona. O náhradě ze strany vlastníka vodního díla hovoří zcela jiný zákon č. 303/2013 Sb., pro který již tato legislativní zkratka neplatí. Žalovaný proto předkládá dovolacímu soudu k posouzení svůj právní závěr, že dle teleologického výkladu citovaných norem, je osobou povinnou k platbě náhrady pouze skutečný vlastník, tedy ten kdo je jím podle soukromého práva. Současně poukazuje na to, že náhrada primárně přísluší za umístění vodního díla, kdy nelze zpochybnit, že dílo má v korytě vodního toku umístěn vlastník vodního díla (nikoli osoba mající k dílu právo hospodaření).

Dále tvrdí, že vlastníkovi pozemku zapsanému v katastru nemovitostí ke dni 1. 1. 2014 nenáleží náhrada podle § 59a vodního zákona za stavby postavené před 1. 1. 1952, konkrétně za účinnosti zákona č. 71/1870 čes. z. z., o tom, kterak lze vody užívati, ji svozovati a jí se brániti (dále jen „zákon č. 71/1870“). Podle žalovaného platila do přijetí zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, zásada superficies solo cedit, která byla ve vztahu k stavbám upravena v § 297 zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále jen OZO). Tuto zásadu musel respektovat i zákon č. 71/1870 a stavebník vodního díla musel v případě stavby na cizím pozemku poměry k vlastníkovi pozemku vyřešit, jinak by příslušný úřad povolující zřízení vodního díla povolení nevydal. Vlastník pozemku tak nemohl být bez náhrady připraven o svůj pozemek nebo o možnost jeho užívání. Žalovaný proto dovozuje, že jestliže nárok na náhradu za stavby postavené po 1. 1. 2002 zákon vlastníkům pozemků nepřiznává s ohledem na právní úpravu platnou po 1. 1. 2002 a prakticky stejná právní úprava respektující soukromé vlastnictví a jeho nedotknutelnost jako po 1. 1. 2002 zde existovala i za platnosti a účinnosti zákona č. 71/1870, a to až do 31. 12. 1951, pak není rozumného důvodu, aby na základě § 59a vodního zákona vznikl vlastníkům pozemků znovu nárok za stavby postavené na jejich pozemcích za účinnosti zákona č. 71/1870.

Žalovaný dále namítá procesní vadu řízení. Má za to, že odvolací soud na něj nesprávně přenesl důkazní břemeno k doložení vlastnického práva k vodnímu dílu, neboť uvedl, že u staveb vybudovaných v dávné minulosti a nezapsaných v katastru nemovitostí, by měl mít schopnost doložit vlastnictví výlučně vlastník vodního díla (žalovaný), tvrzený vlastníkem pozemku (žalobcem). S tím žalovaný nesouhlasí a stojí na závěru, že osobou povinnou k doložení vlastnického práva k vodnímu dílu je primárně žalobce, zatímco žalovanému vznikne vysvětlovací povinnost k průkazu tvrzení, že vlastníkem vodního díla není.

Žalobce ve vyjádření k dovolání s námitkami žalovaného nesouhlasí a rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

K námitce dovolatele, že osobou povinnou k poskytnutí náhrady za strpění a užívání vodního díla vybudovaného na cizím pozemku před 1. 1. 2002 podle § 59a vodního zákona je pouze skutečný („soukromoprávní“) vlastník vodního díla, nikoli "vlastník" nebo "nabyvatel" ve smyslu § 126 odst. 1 vodního zákona, neboť legislativní zkratku „vlastník“ zavádí vodní zákon a platí pouze pro účely vodního zákona, zatímco o náhradě za strpění a užívání vodního díla vybudovaného na cizím pozemku před 1. 1. 2002 hovoří zákon č. 303/2013, pro který již tato legislativní zkratka neplatí:

Protože tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu plně vyřešena, je dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.), není však důvodné, neboť odvolacím soudem byla otázka posouzena správně (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání.

Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb. nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.

Podle § 126 odst. 1 vodního zákona pokud se v tomto zákoně užívá pojem „vlastník“ nebo „nabyvatel“ rozumí se jím i ten, komu svědčí právo hospodaření.

Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16 (dostupném na https://nalus.usoud.cz), uvedl, že s účinností od 1. 1. 2014, kdy došlo k nabytí účinnosti zákona č. 303/2013, který do vodního zákona zařadil § 59a, má vlastník pozemku, na němž se nachází vodní dílo, vůči vlastníku vodního díla právo na zaplacení náhrady za omezení vlastnického práva formou jednorázové kompenzace podle § 59a vodního zákona, přičemž tato úprava je vůči ustanovením občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení úpravou speciální.

Ústavní soud tak, byť ve vztahu k otázce vydání bezdůvodného obohacení, vyslovil pravidlo, že zvláštní úprava má přednost před normou obecnější, subsidiární, která se uplatní jen tam, kde zvláštní právní předpis věc sám neupravuje. Princip lex specialis derogat legi generali je přitom v právním řádu využíván zejména tehdy, vyvstane-li nutnost koordinovat právní řád tak, aby nebyl vnitřně rozporný.

V nyní posuzované věci odvolací soud vyložil, že přestože je čl. LV zák. č. 303/2013 Sb. přechodným ustanovením (z hlediska jeho zařazení v předmětném zákoně), které bylo upraveno v samostatném článku, a nestalo se tak součástí novelizovaného vodního zákona, nelze přehlížet jeho přímou věcnou návaznost právě na ustanovení § 59a vodního zákona, které jednoznačně dopadá na okruh všech uživatelů a provozovatelů stávajících vodních děl, jak je vodní zákon v ustanovení § 126 odst. 1 souhrnně označuje pod společným označením „vlastník“. Uvedl, že § 59a vodního zákona dopadá jednoznačně na okruh všech uživatelů a provozovatelů stávajících vodních děl s tím, že nevidí žádný rozumný důvod, aby z režimu soudního uplatnění nároku měly být (jako strana povinná k náhradě) vyloučeny ty subjekty, které ve vztahu ke starým vodním dílům nejsou schopny doložit své vlastnické právo, přesto však tato vodní díla užívají a provozují. Uzavřel proto, že osobou povinnou k zaplacení jednorázové kompenzace za omezení vlastnického práva z důvodu existence vodního díla nacházejícího se na zatíženém pozemku podle § 59a vodního zákona je "vlastník" vodního díla ve smyslu § 126 odst. 1 zákona o vodách, a tím je bezpochyby žalovaný.

Nejvyšší soud s tímto závěrem souhlasí. Jestliže § 126 odst. 1 zákona o vodách vymezuje pojem „vlastník“ vodního díla i ve vztahu k dalším osobám, majícím k vodním dílům obdobný vztah, a současně jim ukládá i stejná práva a povinnosti podle tohoto zákona, pak není žádný důvod se domnívat, že náhradu vlastníkovi pozemku za povinnost strpět na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání ve smyslu § 59a zákona o vodách, budou platit pouze skuteční vlastníci vodních děl, zatímco ostatní osoby, přestože vodní díla užívají (provozují), budou této povinnosti zproštěni (třeba jenom proto, že nejsou schopni doložit své vlastnické právo). Takový postup by totiž zcela jednoznačně potlačil aplikovatelnost této náhrady.

Odvolací soud rovněž na podporu svého závěru poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 2 As 123/2016, který se zabýval otázkou, kdo je osobou oprávněnou k navržení manipulačního řádu a dospěl k závěru, že pouze "vlastník" vodního díla ve smyslu § 126 o vodách, je podle § 59 odst. 3 téhož zákona osobou oprávněnou k navržení manipulačního řádu. Správní orgán, který manipulační řád schvaluje, proto v rámci řízení o jeho schválení musí otázku, kdo je "vlastníkem" vodního díla, postavit najisto. K otázce výkladu pojmu vlastník ve smyslu § 126 odst. 1 vodního zákona přitom ve svém odůvodnění uvedl, že „pokud se v tomto zákoně užívá pojem „vlastník“ nebo „nabyvatel“ rozumí se jím i ten, komu svědčí právo hospodaření. Pokud vlastník přenesl práva nebo povinnosti, jichž se příslušné ustanovení týká, na uživatele, hledí se na něj jako na vlastníka. Vodní zákon tímto ustanovením rozšiřuje okruh osob, které mohou být „vlastníky“ vodního díla pro účely vodního zákona, nad rámec úzkého vymezení vlastnickým právem jako takovým. Také může jít o osoby, jejichž právo užívat vodní dílo (a s tím spojené povinnosti, včetně veřejnoprávních) je odvozeno od vlastníka tím, že je na ně vlastník dočasně či trvale, závazkově či věcněprávně přenesl. Znamená to tedy, že jen vlastníku ve smyslu vodního zákona lze stanovit manipulační řád vodního díla a jen on (či osoby jím pověřené nebo zjednané) může podle tohoto řádu vodním dílem manipulovat.“

K tomu dovolací soud shrnuje, že Nejvyšší správní soud tento závěr sice vyslovil ve vztahu k manipulačnímu řádu podle § 59 odst. 3 vodního zákona, požadavek na doložení dokladu o vlastnickém či užívacím právu však vyžaduje vodoprávní úřad i v případě rozhodnutí o povolení k nakládání s povrchovými vodami podle § 8 odst. 1 písm. a) vodního zákona. Z obsahu spisu se přitom podává, že takové povolení obdržel žalovaný k vodnímu dílu nacházejícímu se na pozemku parc. č. 3011/3 (ve vlastnictví žalobce) od Magistrátu města Děčína, odboru životního prostředí dne 16. 8. 2012 pod č. j. OZP/1530/2012/S, ve kterém je žalovaný uveden jako jeho vlastník, a to k jeho vlastní žádosti, ve které sám sebe jako vlastníka označil.

Druhá dovolatelem položená právní otázka ohledně možnosti aplikace § 59a vodního zákona ve vztahu ke starším vodním dílům vybudovaným ještě před účinností zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, přípustnost dovolání nezakládá, neboť tato otázka již byla dovolacím soudem vyřešena rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021 (dostupným, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz), a odvolací soud se od takového řešení neodchýlil.

Nejvyšší soud s odkazy na svou dřívější judikaturu připomenul, že ke vzniku zákonného věcného břemene (při naplnění hypotézy § 59a vodního zákona) dochází dnem účinnosti zákona, kterým byla daná právní norma včleněna do právního řádu, tedy k 1. 1. 2014. K tomuto datu vzniká omezení vlastníka pozemku zákonným věcným břemenem (s účinky ex nunc, pro futuro) a dochází taktéž ke vzniku nároku na náhradu za omezení vlastnického práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1720/2020). Zákon přitom výslovně v případě takto legalizovaných vodních děl stanoví vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015). Vlastník pozemku je tedy omezen existencí zákonného věcného břemene od 1. 1. 2014, ex nunc, pro futuro, a jednorázová náhrada ve smyslu § 59a vodního zákona mu tak náleží za budoucí omezení vlastnického práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019).

Dovolací soud v tomto rozhodnutí rovněž uzavřel, že § 59a vodního zákona tak legalizuje vodní díla zbudovaná před 1. 1. 2002 na cizích pozemcích proto, že zákonodárce zjevně spatřuje významný veřejný zájem na jejich dalším zachování, přičemž kompenzace je pak pouze nutným důsledkem omezení vlastnického práva, ke kterému (nově) legalizací vodních děl na cizích pozemcích dochází. Doba vzniku vodního díla, jeho právní povaha v době vzniku, ani případné historické nároky právních předchůdců na náhradu za omezení vlastnického práva proto nejsou pro posouzení nároku na náhradu podle § 59a vodního zákona relevantní; jde o náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé vlastníku pozemku ke dni 1. 1. 2014, a to uložením (do té doby neexistující) povinnosti vodní dílo na svém pozemku strpět (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3876/2020).

Důvodnost dovolání nezakládá ani tvrzená procesní vada řízení, která má spočívat v „nesprávně přeneseném důkazním břemenu k doložení vlastnického práva k vodnímu dílu“. Ve skutečnosti totiž odvolací soud své rozhodnutí nepostavil na závěrech o neunesení důkazního břemene ohledně prokázání skutečného vlastnictví vodního díla, ale na právním výkladu zákonného pojmu „vlastník vodního díla“ ve vztahu k osobě povinné k náhradě za umístění vodního díla na cizím pozemku podle § 59a zákona o vodách. Jak bylo uvedeno výše, dovodil odvolací soud, že takovou osobou je i ten, komu svědčí právo hospodaření s vodním dílem. Odvolací soud pouze podpůrně pro vysvětlení svých závěrů uvedl, že „zde není žádného rozumného důvodu, proč by z režimu soudního uplatnění nároku měly být (jako strana povinná k náhradě) vyloučeny ty subjekty, které ve vztahu ke starým vodním dílům nejsou schopny doložit své vlastnické právo (typicky v případě, kdy vodní dílo není stavbou zapsanou v katastru nemovitostí a bylo vybudováno v dávné minulosti), přesto však tato vodní díla provozovaly a provozují na základě vodohospodářského správního rozhodnutí“. Závěr o tom, že žalovaný je osobou povinnou k poskytnutí náhrady nezaložil na zjištění jeho vlastnického práva k vodnímu dílu, ale na tom, že je jeho uživatelem (svědčí mu právo hospodaření). Otázku přenesení důkazního břemene tedy vůbec neposuzoval a jeho rozhodnutí proto v tomto ohledu nemůže spočívat na nesprávném právním posouzení takové právní otázky jako jediného zákonem předpokládaného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů