// Profipravo.cz / Vlastnické právo 01.02.2022
Promlčení nároku na náhradu za omezení užívání dle vodního zákona
Právo na náhradu za prokázané omezení užívání pozemků a staveb v ochranných pásmech vodních zdrojů (§ 30 odst. 11 vodního zákona) v případě, že k omezení došlo v době před 1. 1. 2014, se promlčuje ve tříleté promlčecí době (§ 101 obč. zák.), která běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, tedy ode dne, kdy k omezení došlo a právo na náhradu bylo objektivně možné uplatnit. Uvedené platí přiměřeně i pro promlčení uvedeného nároku podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1248/2021, ze dne 26. 10. 2021
Dotčené předpisy:
§ 30 odst. 11 zák. č. 254/2001 Sb.
§ 101 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: promlčení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků st. par. č. XY, par. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, na kterých je zřízeno ochranné pásmo vodního zdroje I. stupně. Pozemky jsou oplocené, nepřístupné a nelze na nich vykonávat žádnou komerční činnost (vyjma vodohospodářského využití žalovaným), ani soukromou aktivitu. Žalobci jsou dále podílovými spoluvlastníky pozemků par. č. XY a XY tamtéž, na kterých je zřízeno ochranné pásmo vodního zdroje II. stupně. Tyto pozemky jsou vně oplocení; jsou sice přístupné, ale není možné je jinak využívat. Žalovaný je oprávněn k nakládání s podzemními vodami a k jejich odběru, provozovatelem vodovodu je vedlejší účastnice, která vodohospodářský majetek žalovaného užívá. Žalobci usilovali o mimosoudní dohodu o náhradě za omezení užívání pozemků; k dohodě však nedošlo.
Okresní soud v Kolíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2014, č. j. 15 C 313/2013-91, žalobu zamítl. Krajský soud v Praze („odvolací soud“) poté usnesením ze dne 16. 12. 2015, č. j. 30 Co 164/2015-150, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 15 C 313/2013-630, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 3 538 300 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení 1 061 500 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů (výroky III až VI).
Soud prvního stupně dovodil, že díky existenci ochranných pásem přetrvává faktické omezení užívání pozemků. Žalobci se snažili o urovnání vztahů s žalovaným; nárok na kompenzaci jim tedy náleží, a to ve formě jednorázové náhrady podle § 30 odst. 11 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“). Ochranné pásmo slouží ke komerční činnosti žalovaného, která má obecný dosah; pozemky lze navíc využívat jen pro vodárenské účely. Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody, proto se uplatní zásada plné náhrady, nejde ani o reparaci možného ušlého zisku. Soud shledal nárok na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího ve výkonu práva odpovídajícímu právu nájmu (pachtu) na pozemcích bez právního důvodu a bez náhrady jako nedůvodný. Úprava ve vodním zákoně představuje speciální úpravu náhrady za omezení vlastnického práva. V této souvislosti odkázal soud na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16, nebo na věc Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2880/2016. Námitka promlčení, kterou žalovaný vznesl po téměř šesti letech sporu, začne běžet až v okamžiku, kdy omezení zanikne; nastalý stav je však trvající, a proto soud námitku vyhodnotil jako nedůvodnou. I kdyby byla uplatněna včas, byla by uplatněna v rozporu s dobrými mravy.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 30 Co 32/2020-865, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu zamítl (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až VI).
Podle odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru o vyloučení souběhu nároků na náhradu za omezení vlastnického práva k pozemkům a na vydání bezdůvodného obohacení. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3786/2007, a na navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 2995/09, a také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016.
Soud prvního stupně však nesprávně posoudil otázku promlčení nároku na jednorázovou náhradu. Náhrada za omezení vlastnického práva ochranným pásmem vodního zdroje se poskytuje jednorázově; nejde o nárok z bezdůvodného obohacení ani o nárok na náhradu škody. Počátek tříleté promlčecí doby je vázán na skutečnost, kdy k omezení vlastnického práva došlo (k tomu viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 18/2013 civ.). Počátek promlčení nelze vázat ani na ukončení omezení vlastnického práva zřízeným ochranným pásmem, tak jak to učinil soud prvního stupně, neboť nárok na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva lze bezpochyby uplatnit ještě v době, kdy je vlastnické právo omezeno (tak jako tomu bylo v tomto případě).
Promlčecí lhůta k uplatnění nároku žalobců běžela od 6. 3. 1998 (účinnost změny vodního zákona zákonem č. 14/1998 Sb., kterým se upravil nárok na jednorázovou náhradu za omezení vlastníka pozemku, na kterém bylo zřízeno ochranné pásmo vodního zdroje); žaloba byla podána po více než 15 letech od vzniku nároku, námitka promlčení tak byla uplatněna správně.
K otázce dobrých mravů, ve spojení s uplatněním námitky promlčení, uvedl odvolací soud, že žalobci otáleli s uplatněním svého nároku u soudu. Žalobci, resp. jejich právní předchůdci, nemohli důvodně očekávat dobrovolné plnění nebo dohodu s žalovaným a marné uplynutí promlčecí lhůty tak nebylo způsobeno tím, že by spoléhali na kladný výsledek mimosoudního jednání či ujišťování žalovaného o jeho plnění. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009. Žalobu navíc podali žalobci až více než rok poté, co žalovaný mimosoudní řešení věci odmítl.
Proti rozsudku podali žalobci i žalovaný dovolání.
Žalobci přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Žalobci označují čtyři otázky, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešeny, a to: 1) promlčení jednorázové náhrady dle § 30 vodního zákona, 2) zda lze v otázce promlčení náhrady dle § 30 vodního zákona za daných okolností vycházet z právní úpravy promlčení bezdůvodného obohacení nebo náhrady škody, 3) zda lze v otázce promlčení náhrady dle § 30 vodního zákona za daných okolností využít § 10 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), a posoudit právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností, 4) zda při nepřiznání této náhrady v důsledku promlčení lze pro dosažení plnění od povinného či uživatele pozemků použít institut bezdůvodného obohacení, které promlčeno není, navzdory judikatuře, která obecně nepřipouští souběh nároků dle § 30 vodního zákona a dle občanského zákoníku, když právo na vydání bezdůvodného obohacení by tak zůstalo nárokem jediným. Dovolacím důvodem je podle žalobců nesprávné právní posouzení věci.
Žalobci tvrdí, že nemůže obstát závěr soudu ohledně počátku běhu promlčecí lhůty ke dni 6. 3. 1998, protože právní předchůdkyně žalobců získala pozemky až dne 24. 6. 1999; zároveň jí s ohledem na její věk a finanční situaci stačilo ujištění žalovaného, že pozemky odkoupí či pronajme. Závěr odvolacího soudu je ohledně této otázky nesprávný a formalistický; soud navíc nezdůvodnil, proč by právní předchůdkyně žalobců nemohla důvodně očekávat plnění od žalovaného (veřejnoprávního subjektu představujícího svazek obcí). Žalovaný si musel být vědom své povinnosti poskytnout vlastníkům pozemků náhradu i před rokem 2011; jednání žalovaného je tak nepoctivé a námitka promlčení, vznesená při posledním úkonu v řízení před soudem prvního stupně, byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy.
Dále uvádějí, že chybí speciální úprava promlčení nároku na náhradu, a měla by se tak ve smyslu § 853 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.”), resp. § 10 o. z., použít právní úprava nejbližší, tedy promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího ve výkonu práva nájmu či náhrady škody, resp. tuto otázku posoudit podle principů spravedlnosti.
Dále namítají, že žalovaný neprokázal, že právo mělo být vůči němu uplatněno před 5. 11. 2010 – až v odvolacím řízení žalovaný připustil, že by byl osobou oprávněnou k odběru pitné vody i před 5. 11. 2010.
Žalobci se domnívali, že s ohledem na přiznání náhrady soudem prvního stupně ve výši 19 % mohli uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení, protože jde o dvě nezávislá plnění mající odlišné funkce. Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu nebyl přiznán, nedochází ke dvojímu plnění za jedno omezení, ani k analogické aplikaci úpravy bezdůvodného obohacení. Pokud soud nepřiznal právo na náhradu podle vodního zákona kvůli vznesené námitce promlčení, pak měl přiznat náhradu z titulu bezdůvodného obohacení, které promlčeno nebylo.
Dovolatelé navrhují napadený rozsudek změnit tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům 3 538 300 Kč, a ve výroku II zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení; v této souvislosti požadují i přiznání nákladů řízení. Alternativně navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výrocích I, II, V a VI zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobců poukazuje na to, že žalobci nedostatečně vymezili přípustnost svého dovolání. Dále argumentuje, že právní předchůdkyně žalobců byla zastoupena advokátem, a mohla tedy nárok uplatnit; stejně tak nárok mohli uplatnit i žalobci. K načasování námitky promlčení poukazují na nerozhodnost žalovaného ohledně předmětu nároku a na změnu právního zastoupení žalovaného. Žalovaný se neztotožňuje ani s výkladem žalobců týkajícím se analogického užití právní úpravy bezdůvodného obohacení, neboť se podle něj jedná o dva rozdílné právní instituty. Stejně tak v daném případě nemůže jít o faktické vyvlastnění. Žalovaný v této souvislosti poukazuje na to, že navrhoval odkup pozemků; k dohodě však kvůli nepřiměřeným požadavkům žalobců nedošlo. Navrhuje dovolání zamítnout.
Ve vyjádření k dovolání žalobců vedlejší účastnice na straně žalovaného argumentuje, že žalobci podali žalobu až v roce 2013, tedy po více než 15 letech od vzniku jejich nároku, byť byli i před zahájením řízení právně zastoupeni. Vznesení námitky promlčení nelze považovat za nemravné, když nedošlo k mimosoudnímu řešení věci. Odvolací soud rozhodl správně v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Promlčení jednorázového nároku dle § 30 vodního zákona nelze vykládat podle pravidel promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího ve výkonu práva nájmu. Nastalou situaci ani nelze přirovnat k vyvlastnění, neboť v budoucnosti se může situace na pozemcích změnit. Vedlejší účastnice poukazuje na to, že občanský zákoník obsahoval řešení otázky promlčení v situacích, kdy není dána speciální úprava, a to v § 101 obč. zák.; není tak dán důvod k analogii, jak uvádí žalobci. Nesouhlasí s názorem žalobců, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení lze uplatňovat vedle nároku dle § 30 odst. 11 vodního zákona nebo místo něj; tuto otázku posoudil správně již soud prvního stupně. Výklad žalobců, že po zániku nároku na jednorázovou náhradu v důsledku promlčení jim vzniká nárok na náhradu z titulu bezdůvodného obohacení, hodnotí jako absurdní. Dovolání žalobců je tedy nedůvodné, dokonce ani nebyla řádně vymezena přípustnost. Vedlejší účastnice tak navrhuje dovolání žalobců odmítnout.
Žalobci v reakci na vyjádření žalovaného doplnili své dovolání. Uvádějí, že jejich dovolání je přípustné a důvod dovolání dostatečně vymezili. Soud prvního stupně posoudil otázku promlčení v rozporu s dobrými mravy správně; tento jeho závěr je navíc v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, například s rozsudkem ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 129/2010. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, a dalších rozhodnutí v dovolání uvedených) v otázce počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. V ostatním odkazují na své dovolání.
Žalovaný podává dovolání jen do výroků III a IV napadeného rozsudku (nákladové výroky).
Žalobci ve vyjádření k dovolání žalovaného argumentují, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je správné a není v rozporu s ustálenou judikaturou; dovolání žalovaného je tak nedůvodné. Navrhují, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Jelikož dovolání žalovaného směřuje pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroků o nákladech řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobců je zčásti přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání žalobců není důvodné.
K přípustnosti dovolání se uvádí:
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval důvodností dovolání.
K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
Přípustnost dovolání zakládá otázka počátku běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu za omezení vlastnického práva k pozemku podle § 30 odst. 11 vodního zákona; tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Při jejím posouzení lze přiměřeně vyjít z judikaturního řešení obecné otázky běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu za omezení vlastnického práva. Protože promlčecí doba začala běžet před 1. 1. 2014, je třeba její běh posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (§ 3036 o. z.).
Za prokázané omezení užívání pozemků a staveb v ochranných pásmech vodních zdrojů náleží vlastníkům, nájemcům nebo pachtýřům těchto pozemků a staveb náhrada, kterou jsou povinni na jejich žádost poskytnout v případě vodárenských nádrží vlastníci vodních děl umožňujících v nich vzdouvání vody, v ostatních případech oprávnění (§ 8 vodního zákona) k odběru vody z vodního zdroje; je-li jich více, poměrně podle povoleného množství odebírané vody. Nedojde-li o poskytnutí náhrady k dohodě, rozhodne o jednorázové náhradě soud (§ 30 odst. 11 vodního zákona).
Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.).
Otázku počátku běhu promlčecí doby práva na náhradu za omezení vlastnického práva již judikatura řešila v souvislosti s omezením vlastnického práva regulací nájemného, a také ohledně náhrady za omezení práva vlastníka vodního toku umístěním vodního díla v korytě toku. Z těchto rozhodnutí lze vycházet i při posouzení počátku běhu promlčecí lhůty ohledně nároku na náhradu podle § 30 odst. 11 vodního zákona.
„Právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé pronajímateli bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného se promlčuje v obecné tříleté době podle § 101 obč. zák., která počíná dnem omezení vlastnického práva; případná aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tím není vyloučena“ (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, publikovaný pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na uvedený právní závěr odkázal např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012).
V rozsudku ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ke vzniku práva na náhradu za omezení vlastnického práva, vyplývajícího z § 50 písm. c) vodního zákona, ve spojení s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, došlo ke dni účinnosti vodního zákona, tedy k 1. 1. 2002 - ke dni, kdy bylo právo omezeno.
Obecně tedy platí, že běh promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu za omezení vlastnického práva nastává okamžikem omezení, nestanoví-li zákon jinak. Počátek běhu promlčecí lhůty se odvíjí ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.); není pak pochyb o tom, že právo na náhradu, která je podle výslovného znění § 30 odst. 11 vodního zákona jednorázová, se odvíjí ode dne, kdy bylo vlastnické právo k pozemku nebo ke stavbě v ochranném pásmu vodního zdroje omezeno. Pokud by vlastník pozemku podal žalobu na poskytnutí náhrady již v den, kdy k omezení došlo, nemohla by být zamítnuta jako předčasná.
Protože nejde o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, nelze na tyto případy použít ustanovení o promlčení tohoto nároku. Dovolatelé s odkazem na § 853 obč. zák., resp. na § 10 o. z., požadují analogickou aplikaci ustanovení o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, resp. na náhradu škody, i na promlčení práva na náhradu za omezení vlastníka podle § 30 odst. 11 vodního zákona s tím, že „ve vodním zákoně speciální úprava promlčení nároku na náhradu chybí a měla by se proto ve smyslu ust. § 853 obč. zákoníku“. Promlčení uvedeného práva se skutečně řídí občanským zákoníkem, nicméně právní úprava „nechybí“, ale je obsažena v § 101 obč. zák. Analogická aplikace jiných ustanovení o promlčení tak není na místě. Stejně tak se nemohou uplatnit ustanovení o běhu subjektivní promlčecí doby, neboť nárok na náhradu za omezení vlastnického práva se promlčuje jen v „objektivní“ promlčecí době.
To, co bylo řečeno o analogické aplikaci ustanovení o bezdůvodném obohacení, platí i o úpravě promlčení práva na náhradu škody.
Lze tedy uzavřít, že právo na náhradu za prokázané omezení užívání pozemků a staveb v ochranných pásmech vodních zdrojů (§ 30 odst. 11 vodního zákona) v případě, že k omezení došlo v době před 1. 1. 2014, se promlčuje ve tříleté promlčecí době (§ 101 obč. zák.), která běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, tedy ode dne, kdy k omezení došlo a právo na náhradu bylo objektivně možné uplatnit (viz zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“ – práva bdělých jsou chráněna, a „neznalost zákona neomlouvá“). Odvolací soud tak nepochybil, když dospěl k závěru, že námitka promlčení byla uplatněna důvodně. Uvedené platí přiměřeně i pro promlčení uvedeného nároku podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Až potud je dovolání přípustné, není však důvodné; dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. není dán.
Z dovolání se podává, že podle dovolatelů měla být námitka promlčení posouzena jako jednání v rozporu s dobrými mravy. Touto otázkou se odvolací soud podrobně zabýval a vyšel přitom z judikatury dovolacího soudu; odkázal na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 292/2003, nebo ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 129/2010“. Pod body č. 44 a násl. odůvodnění rozsudku vyložil, proč námitku promlčení nepovažuje za uplatněnou v rozporu s dobrými mravy; v této souvislosti však dovolatelé nevymezují žádný důvod přípustnosti dovolání a s tím, co uvedl odvolací soud, konkrétně nepolemizují, v podstatě jen uvádějí v nalézacím řízení již nastíněné důvody, proč měl věc posoudit jinak. Teprve po uplynutí lhůty k podání dovolání, v podání ze dne 30. 4. 2021, v reakci na vyjádření protistrany tvrdí, že napadené rozhodnutí „není v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu“; odkazují na rozsudek ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 129/2010, pokud se v něm uvádí: „Pro závěr o jednání žalované v rozporu s dobrými mravy není proto rozhodující, co se žalobce mohl či nemohl domnívat, nýbrž podstatné je konkrétní chování žalované, jež lze kvalifikovat jako odporující morálním zásadám společnosti.“
Tato otázka však nemohla být podrobena dovolacímu přezkumu, neboť takto konkrétně vymezili žalobci důvod přípustnosti dovolání až po marném uplynutí lhůty k podání dovolání (viz k tomu výše).
Již nad rámec dovolacího řízení se uvádí, že Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, neboť toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění. Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005). Úvaha odvolacího soudu v této věci zjevně nepřiměřená není. Tříletá promlčecí lhůta počala běžet 6. 3. 1998; v té době mohl nárok na náhradu uplatnit tehdejší vlastník, ev. dědic či společenství dědiců. Došlo-li k právnímu nástupnictví ve vlastnictví pozemku v důsledku dědění či jiné právní skutečnosti, nezačala nástupci běžet nová promlčecí doba, pokračovalo tedy již započaté promlčení. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 1999, č. j. D 259/99-53, na jehož základě se předchůdkyně žalobců J. K. stala vlastnicí pozemků, nabylo právní moci dne 27. 7. 1999. Teprve 19. 10. 2001, tedy až po uplynutí tříleté promlčecí doby, se J. jménem J. K. obrátil dopisem na společnost VODOS s. r. o.; na to reagovala VODOS s. r. o. dopisem ze dne 17. 1. 2002, ve kterém uvedla, že je nutné jednat s Vodohospodářským sdružením Kolín, které pozemky od Středočeských vodovodů a kanalizací přebírá a bude provádět jejich vykoupení nebo pronájem. Žaloba byla podána dne 17. 9. 2013, tedy po více než 15 letech od vzniku nároku. Je třeba upozornit na princip, že chráněna jsou práva bdělých (vigilantibus iura scripta sunt) a že – nehledě na jednání předchůdců J. K. – ona sama prostřednictvím svého zástupce odeslala dopis týkající se zjištění povinné osoby až po uplynutí promlčecí doby. Protože nárok byl promlčen již dne 7. 3. 2001, je další jednání žalovaných pro posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nevýznamné; nelze ani přehlédnout, že žaloba byla podána po 12 letech od uplynutí promlčecí doby. Odkaz na věk J. K. neobstojí; k tomu viz § 4 odst. 1 ve spojení s § 3030 o. z., když domněnka tam uvedená nebyla v řízení nijak zpochybněna. Odvolací soud též uvedl, že nebylo zjištěno, že by žalovaný zavinil marné uplynutí promlčecí doby; k takovému jednání, pokud by mělo být významné, by muselo dojít do jejího uplynutí. Žalobci však vycházejí z chování, ke kterému došlo až později, takže by bylo z hlediska promlčení nevýznamné, i kdyby bylo v rozporu s dobrými mravy.
Další tvrzené důvody přípustnosti dovolání nejsou dány.
Dovolatelé dále kladou otázku, „zda lze v otázce promlčení náhrady dle § 30 vodního zákona za daných okolností využít ust. § 10 odst. 2 obč. zákoníku a posoudit právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností“. Takto položená otázka je naprosto vágní, není zřejmé, jak by mohla založit přípustnost dovolání. Ustanovení § 10 odst. 2 o. z. se uplatní i při posuzování promlčení práva, a to i v případě, že k němu došlo před 1. 1. 2014 (viz § 3030 o. z.). Dovolatelé patrně naznačují, že rozhodnutí odvolacího soudu není spravedlivé; takové tvrzení samo o sobě nemůže navodit přípustnost dovolání.
Konečně podle názoru dovolatelů judikatura dosud neřešila otázku, „zda při nepřiznání této náhrady v důsledku promlčení lze pro dosažení plnění od povinného či uživatele pozemků použít institut bezdůvodného obohacení, které promlčeno není, navzdory judikatuře, která obecně nepřipouští souběh nároků dle § 30 vodního zákona a dle občanského zákoníku, když právo na vydání bezdůvodného obohacení by tak zůstalo nárokem jediným“.
Nejde však o právní otázku, která by v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. V rozsudku ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3786/2007, se uvádí: „Ustanovení § 30 odst. 9 zákona č. 254/2001 Sb. je vůči ustanovením § 451 násl. obč. zák. ustanovením speciálním, takže v případě, kdy je vlastník pozemku omezován v užívání těchto pozemků, nepřichází použití obecných ustanovení § 451 násl. obč. zák. v úvahu“. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 2995/09. Rozsudek odvolacího soudu je se zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu v souladu; tato otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání. Z formulace dovolání se podává možnost, že žalobci požadují, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak (§ 237 o. s. ř. in fine). Pro takový postup však neuvádějí relevantní argumentaci. Tradiční zásadou soukromého práva je, že plnění z titulu bezdůvodného obohacení lze přiznat pouze tehdy, jestliže takové plnění nenáleží i z jiného právního důvodu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005, a ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3308/2006). Institut promlčení nároku na náhradu za omezení vlastnického práva legálním věcným břemenem nelze obcházet prostřednictvím bezdůvodného obohacení.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Proto nezbylo než dovolání zamítnout (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Autor: -mha-