// Profipravo.cz / Vlastnické právo 27.07.2021
Imise vznikající v důsledku úředně neschváleného provozu závodu
Hypotéza právní normy v § 1013 odst. 2 o. z. dopadá na tzv. privilegované imise, jimiž mohou být jen ty imise, které jsou důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, přičemž ve schvalovacím procesu byl schvalující orgán povinen zabývat se účinky provozu na okolí – zpravidla životní prostředí. Ustanovení § 1013 odst. 2 o. z. tak řeší konflikt mezi výkonem vlastnického práva umožněným pravomocným rozhodnutím o schválení provozu závodu či podobného zařízení na straně jedné a právem jiného vlastníka nebýt rušen (obtěžován imisemi - § 1013 odst. 1 o. z.) na straně druhé.
Jsou-li imise ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. důsledkem provozu závodu či podobného zařízení, který nebyl úředně schválen, může se osoba oprávněná domáhat ochrany před těmito imisemi negatorní žalobou ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z., a nikoliv jen náhrady újmy, jak předpokládá § 1013 odst. 2 o. z. u imisí vznikajících v důsledku úředně schváleného provozu závodu. Z uvedeného plyne, že § 1013 odst. 2 o. z. je speciální právní normou ve vztahu k § 1013 odst. 1 o. z., a není-li naplněna hypotéza právní normy obsažené v § 1013 odst. 2 o. z., je třeba postupovat podle § 1013 odst. 1 o. z.
Ze závěru, že provoz závodu či podobného zařízení, v jehož důsledku vznikají imise, nebyl úředně schválen, však nelze bez dalšího dovozovat, že osoba oprávněná domáhat se ochrany před těmito imisemi má právo požadovat, aby se provozovatel závodu zdržel všeho, co působí vnikání jakýchkoliv imisí na pozemek jiného vlastníka. Nelze-li označit imise způsobené důsledkem provozu závodu jako tzv. privilegované (tedy není-li naplněna hypotéza právní normy obsažené v § 1013 odst. 2 o. z.), je třeba zásadně při posuzování požadavku na ochranu před těmito imisemi postupovat podle § 1013 odst. 1 o. z. Jinými slovy řečeno, jen ze závěru, že imise jsou důsledkem provozu závodu či podobného zařízení, který nebyl úředně schválen ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z., nelze bez dalšího dovodit, že provoz závodu zasahuje neprávem do vlastnického práva souseda a ochrana prostřednictvím negatorní žaloby musí být vždy úspěšná.
Zásadní pro posouzení této právní otázky je, že § 1013 odst. 1 o. z. rozlišuje imise na přímé a nepřímé. Pouze imise přímé jsou zakázány bez ohledu na jejich míru. Naproti tomu ochrany proti nepřímým imisím se lze dovolat jen tehdy, jde-li o vnikání imisí v míře nepřiměřené místním poměrům, a které podstatně omezují obvyklé užívání pozemku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3223/2020, ze dne 27. 4. 2021
Dotčené předpisy:
§ 1013 odst. 1 o. z. ve znění od 1. 1. 2014
§ 1013 odst. 2 o. z. ve znění od 1. 1. 2014
§ 132 o. s. ř.
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 6. 2017, č. j. 6 C 190/2015-687, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se obtěžování žalobce zápachem a látkami vypouštěnými z provozu závodu žalované, konkrétně z hlavního výrobního objektu, pomocných technických provozů a expedice, umístěných v areálu žalované na pozemcích parc. č. st. 2585/1, 2585/3 a 2587 v k. ú. Nymburk, a to na pozemky ve vlastnictví žalobce, zejména pozemky parc. č. 739/2, 739/10, 739/9 a 742/6 v k. ú. Nymburk (výrok I). Ve výroku II zastavil řízení o návrhu na zdržení se užívání stavby, která je součástí pozemků parc. č. st. 2585/1 a 2585/3 v k. ú. Nymburk, sloužící k provozu technologie povrchových úprav kovů nebo plastických hmot s použitím elektrolytických nebo chemických postupů v hlavním výrobním objektu, pomocných technických provozech a expedici v areálu umístěném na pozemcích parc. č. st. 2585/1 a 2585/3 v k. ú. Nymburk, a věc postoupil příslušnému stavebnímu úřadu. V doplňujícím usnesení ze dne 20. 6. 2017, č. j. 6 C 190/2015-728, rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná provozuje ve stavbách, jež jsou součástí pozemků parc. č. st. 2585/1, 2585/3 a 2587 v k. ú. Nymburk, podnikatelskou činnost spočívající zejména v kataforézním lakování a zinkování. Podle tvrzení žalobce v důsledku této činnosti vniká pach na pozemky v jeho vlastnictví v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezuje jejich obvyklé užívání. Soud vzal za prokázané, že pachová zátěž produkovaná provozem závodu žalované je srovnatelná s pachovou zátěží, kterou produkují i ostatní sousední závody. Dále zjistil, že podobná pachová zátěž byla naměřena i v okolí obdobných závodů nacházejících se v jiných lokalitách. Uzavřel, že v důsledku činnosti žalované nevniká na pozemky žalobce pach v míře nepřiměřené místním poměrům ve smyslu § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a proto žalobu na zdržení se imisí zamítl.
Poznamenal, že v projednávané věci nejde o imise způsobené provozem závodu nebo podobného zařízení, který by byl úředně schválen [v takovém případě by totiž měl žalobce právo jen na náhradu újmy v penězích a negatorní žaloba by musela být zamítnuta (srov. § 1013 odst. 2 o. z.)]. Dospěl k závěru, že integrované povolení, které bylo vydáno žalované podle zákona o integrované prevenci, není dostačující, neboť k provozu žalovanou užívané výrobní technologie je nezbytné rovněž stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, kterými však žalovaná nedisponuje (kolaudační rozhodnutí z 60. let, které předkládala žalovaná, nepovažoval za dostatečné).
Řízení o návrhu žalobce, aby se žalovaná zdržela užívání shora uvedených staveb, nalézací soud zastavil a věc postoupil příslušnému správnímu orgánu, a to z důvodu nedostatku pravomoci civilních soudů ve smyslu § 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací (vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, č. j. 22 Cdo 2168/2018-828, kterým dovolací soud zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, a to rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2018, č. j. 23 Co 376/2017-795, 23 Co 377/2017) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 23 Co 376/2017-908, 23 Co 377/2017, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zdržet se užívání stavby, která je součástí pozemků parc. č. st. 2585/1 a parc. č. st. 2585/3 v k. ú. Nymburk, pro účely provozu technologie povrchových úprav kovů nebo plastických hmot s použitím elektrolytických nebo chemických postupů v hlavním výrobním objektu, pomocných technických provozech a expedici v areálu žalované na pozemcích parc. č. st. 2585/1 a parc. č. st. 2585/3 v k. ú. Nymburk (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku I a ve výroku doplňujícího usnesení o náhradě nákladů nalézacího řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Po doplnění dokazování odvolací soud uzavřel, že provoz závodu žalované nebyl úředně schválen, nelze proto produkované imise hodnotit jako privilegované podle § 1013 odst. 2 o. z. Protože však tyto imise nejsou nepřiměřené místním poměrům, není možné žalované uložit povinnost zdržet se jejich produkce (§ 1013 odst. 1 o. z.). Jako negatorní žalobu, jejíž projednání spadá do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, shledal i uplatněný nárok na zdržení se vymezeného užívání shora označené stavby. Protože dospěl k závěru, že z hlediska § 1013 odst. 2 o. z. nedochází k neoprávněným zásahu do práva žalobce, žalobu i v této části zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. Má za to, že skutková zjištění (o míře zápachu pocházejícího ze závodu žalované) jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (především se znaleckým posudkem znalkyně Ing. P. A., CSc., ze dne 29. 5. 2017). V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16. Uvádí, že odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, opomenul vzít v potaz rozdíl mezi intenzitou zápachu ostatních závodů v okolí závodu žalované měřenou přímo na výduchu a intenzitu zápachu ze závodu žalované měřenou několik desítek metrů od zdroje tohoto zápachu. Namítá také, že provoz závodu žalované, v jehož důsledku vniká na pozemky žalobce zápach, není úředně schválen a žalovaná proto zasahuje neprávem (§ 1042 o. z.) do vlastnického práva žalobce. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soud zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalobce v podstatné části dovolání nepřípustně napadá skutková zjištění nalézacích soudů. Ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování a hodnocení důkazů nelze označit za „svévolné“, protože soudy řádně hodnotily provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a odůvodnily, k jakému závěru na základě hodnocení důkazů dospěly. Jsou-li imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen (jako tomu je podle žalované v posuzované věci), má žalobce podle § 1013 odst. 2 o. z. pouze právo na náhradu újmy v penězích. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce v podstatné části dovolání namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou v přímém rozporu s provedenými důkazy, a to především s výslechem znalkyně Ing. P. A., CSc., a znaleckým posudkem ze dne 29. 5. 2017 vyhotoveným touto znalkyní.
Nejvyšší soud k této námitce především poznamenává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). K námitkám skutkového charakteru tak dovolací soud nemohl přihlížet.
Ve věci se nejedená ani o tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy – znaleckým posudkem.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř, od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017).
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s označenou judikaturou. Odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, vysvětlil, proč se přiklonil k závěru znalkyně Ing. P. A., CSc., vyložil, jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku řídil a proč jeho závěry považuje za správné. Ke námitce žalobce, že soud „nerozlišuje intenzitu zápachu (pachovou stopu) sledovaných provozů tzv. na výduchu a intenzitu tohoto zápachu desítky metrů od tohoto zdroje,“ je nezbytné uvést, že soudům nižších stupňů bylo známo, že měření intenzity zápachu neproběhlo u všech porovnávaných provozů přímo na „výduchu“, a soudy obou stupňů tuto skutečnost při hodnocení znaleckého posudku rovněž zohlednily (srov. např. odst. 12 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2020, č. j. 23 Co 376/2017-908, 23 Co 377/2017, ve spojení se str. 18 rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 20. 6. 2017, č. j. 6 C 190/2018-687). Lze uzavřít, že úvahy odvolacího soudu při hodnocení znaleckého posudku vypracovaného Ing. P. A., CSc., nelze považovat za zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím přezkumu obstojí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 684/2002, nebo ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010).
K uvedenému je nutné také poznamenat, že odvolací soud, resp. soud prvního stupně, nezaložil skutková zjištění týkající se (žalobcem tvrzeného) zápachu pocházejícího z provozu závodu ve vlastnictví žalované výhradně na hodnocení znaleckého posudku Ing. P. A., CSc., ze dne 29. 5. 2017 a výslechu této znalkyně. Oba soudy při zjišťování skutkového stavu věci provedly celou řadu dalších důkazů (především výslechů svědků a listinných důkazů). Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, resp. hodnocení důkazů neodporuje § 133 až § 135 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017). Odvolací soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Jelikož soudu nelze v tomto směru vytknout žádné pochybení, nelze ani uzavřít, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování nebo jsou s ním dokonce v rozporu.
Polemizuje-li následně dovolatel s právním posouzením provedeným odvolacím soudem ohledně (ne)přiměřenosti imisí vnikajících z provozu závodu žalované, staví své právní posouzení věci na odlišném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Jelikož v poměrech projednávané věci je s ohledem na výše uvedené dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2360/2020).
Dovolací soud se dále zabýval námitkou žalobce, že jsou-li imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který nebyl úředně schválen, má žalovaný bez dalšího povinnost zdržet se těchto imisí, jelikož neprávem zasahuje do vlastnického práva žalobce.
Tato právní otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu výslovně řešena; dovolání je proto v této části přípustné (§ 237 o. s. ř.), není však důvodné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 1013 odst. 1 o. z. vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.
Podle § 1013 odst. 2 o. z. jsou-li imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, má soused právo jen na náhradu újmy v penězích, i když byla újma způsobena okolnostmi, k nimž se při úředním projednávání nepřihlédlo. To neplatí, pokud se při provádění provozu překračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen.
Hypotéza právní normy v § 1013 odst. 2 o. z. dopadá na tzv. privilegované imise, jimiž mohou být jen ty imise, které jsou důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, přičemž ve schvalovacím procesu byl schvalující orgán povinen zabývat se účinky provozu na okolí – zpravidla životní prostředí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3290/2017). Ustanovení § 1013 odst. 2 o. z. tak řeší konflikt mezi výkonem vlastnického práva umožněným pravomocným rozhodnutím o schválení provozu závodu či podobného zařízení na straně jedné a právem jiného vlastníka nebýt rušen (obtěžován imisemi - § 1013 odst. 1 o. z.) na straně druhé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4847/2016). Jsou-li imise ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. důsledkem provozu závodu či podobného zařízení, který nebyl úředně schválen, může se osoba oprávněná domáhat ochrany před těmito imisemi negatorní žalobou ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z., a nikoliv jen náhrady újmy, jak předpokládá § 1013 odst. 2 o. z. u imisí vznikajících v důsledku úředně schváleného provozu závodu. Z uvedeného plyne, že § 1013 odst. 2 o. z. je speciální právní normou ve vztahu k § 1013 odst. 1 o. z., a není-li naplněna hypotéza právní normy obsažené v § 1013 odst. 2 o. z., je třeba postupovat podle § 1013 odst. 1 o. z.
Ze závěru, že provoz závodu či podobného zařízení, v jehož důsledku vznikají imise, nebyl úředně schválen, však nelze bez dalšího dovozovat, že osoba oprávněná domáhat se ochrany před těmito imisemi má právo požadovat, aby se provozovatel závodu zdržel všeho, co působí vnikání jakýchkoliv imisí na pozemek jiného vlastníka. Nelze-li označit imise způsobené důsledkem provozu závodu jako tzv. privilegované (tedy není-li naplněna hypotéza právní normy obsažené v § 1013 odst. 2 o. z.), je třeba zásadně při posuzování požadavku na ochranu před těmito imisemi postupovat podle § 1013 odst. 1 o. z. Jinými slovy řečeno, jen ze závěru, že imise jsou důsledkem provozu závodu či podobného zařízení, který nebyl úředně schválen ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z., nelze bez dalšího dovodit, že provoz závodu zasahuje neprávem do vlastnického práva souseda a ochrana prostřednictvím negatorní žaloby musí být vždy úspěšná.
Zásadní pro posouzení této právní otázky je, že § 1013 odst. 1 o. z. rozlišuje imise na přímé a nepřímé. Pouze imise přímé jsou zakázány bez ohledu na jejich míru. Naproti tomu ochrany proti nepřímým imisím se lze dovolat jen tehdy, jde-li o vnikání imisí v míře nepřiměřené místním poměrům, a které podstatně omezují obvyklé užívání pozemku (k rozlišení přímých a nepřímých imisí srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 942/2020).
Odvolací soud nepřiznal žalobci nárok na ochranu před imisemi způsobovanými závodem žalované s tím, že jsou přiměřené místním poměrům. V souladu s § 1013 odst. 1 věta první o. z. tedy posoudil imise jako nepřímé (tento závěr nebyl v dovoláni napaden, a nebyl tak předmětem dovolacího přezkumu), nedosahující takové intenzity, která by umožnila účinnou obranu prostřednictvím negatorní žaloby.
V této části je tak rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné a dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. není dán.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce není důvodné a Nejvyšší soud ho podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-