// Profipravo.cz / Vlastnické právo 11.03.2021
Fotovoltaická elektrárna jako samostatná věc nebo součást věci hlavní
V posuzované věci je závěr odvolacího soudu, že fotovoltaická elektrárna umístěná na střeše budovy není součástí nemovitosti ve vlastnictví žalobců, předčasný. Soudy totiž v projednávané věci neposuzovaly, zda je fotovoltaická elektrárna samostatnou věcí, či součástí věci jiné ze všech hledisek uvedených v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Soudy obou stupňů se nezabývaly tím, jakým způsobem je fotovoltaická elektrárna upevněna na nemovitosti ve vlastnictví žalobců a zda případnou demontáží elektrárny nedojde ke znehodnocení nemovitosti žalobců (např. znehodnocení estetickému či funkčnímu v tom smyslu, zda může po demontáži fotovoltaické elektrárny sloužit střecha stavby, jež je součástí pozemku ve vlastnictví žalobců, svému původnímu účelu stejně, nebo méně kvalitně). Je nutné také zkoumat, jakým způsobem je řešeno napojení fotovoltaické elektrárny na elektrizační soustavu a zda (a případně jakým způsobem) je toto napojení provedeno v nemovitosti žalobců. Jinými slovy, zda demontáží napojení fotovoltaické elektrárny na elektrizační soustavu dojde k dalšímu znehodnocení nemovitosti žalobců, či nikoliv.
Pro rozhodnutí o tom, zda fotovoltaická elektrárna je součástí nemovitosti ve vlastnictví žalobců, lze rovněž přihlédnout k tomu, zda je (alespoň částečně) elektrická energie vyrobená touto elektrárnou spotřebována v nemovitosti žalobců, tedy zda by odstraněním fotovoltaické elektrárny došlo ke znehodnocení nemovitosti žalobců v tom smyslu, že by nemohli užívat tento zdroj elektrické energie.
Součást věci přechází na nabyvatele bez ohledu na to, zda byla ve smlouvě o převodu vlastnického práva k této věci výslovně uvedena. Tudíž skutečnost, že fotovoltaická elektrárna nebyla ve smlouvě, na základě které nabyli žalobci vlastnické právo k nemovitosti, uvedena, neznamená, že se nemůže jednat o součást nemovitosti žalobců a žalobci k ní nenabyli vlastnické právo na základě stejného právního titulu jako k nabývané nemovitosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1501/2020, ze dne 24. 11. 2020
Dotčené předpisy:
§ 505 o. z. ve znění od 1. 1. 2014
§ 120 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 4. 12. 2018, č. j. 13 C 192/2018-51, uložil žalovanému povinnost odstranit zařízení fotovoltaické elektrárny s příslušenstvím elektrického zařízení k rozvodové skříni, umístěné na střeše stavby pro rodinnou rekreaci č. ev. XY, která je součástí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 12 Co 44/2019-92, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v tom správném znění, že žalovaný je povinen odstranit zařízení fotovoltaické elektrárny, včetně jejího připojení k rozvodové skříni, které se nachází na střeše budovy č. ev. XY, jež je součástí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku [výrok I písm. a) rozsudku odvolacího soudu]. Dále změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů nalézacího řízení [výrok I písm. b) rozsudku odvolacího soudu] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení [výrok II a III rozsudku odvolacího soudu].
Podstata věci spočívá v tomto: Žalobci nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 28. 2. 2018 uzavřené mezi PhDr. P. K., Ph.D., insolvenčním správcem žalovaného, jako prodávajícím a žalobci jako kupujícími pozemek parc. č. st. XY v k. ú. XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY. Na střeše této stavby je umístěna fotovoltaická elektrárna. Podle tvrzení žalobců nebyla fotovoltaická elektrárna předmětem převodu na základě shora uvedené kupní smlouvy, je ve vlastnictví žalovaného a žalovanému nesvědčí žádný právní titul pro její umístění na budově ve spoluvlastnictví žalobců, a proto požadují její odstranění.
Odvolací soud dospěl k závěru, že požadavek žalobců jakožto vlastníků pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, jehož součástí je budova č. ev. XY, na odstranění fotovoltaické elektrárny je důvodný. Poznamenal, že ačkoliv je fotovoltaická elektrárna pěvně spojena se střechou budovy č. ev. XY, nejedná se o její součást ve smyslu § 505 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Fotovoltaická elektrárna podle své povahy nenáleží k budově a může být oddělena, přičemž v takovém případě budova ze své funkce a účelu ničeho neutrpí. Střecha budovy slouží pouze jako prostor pro umístění fotovoltaické elektrárny, která vyrábí a dodává elektřinu do veřejné sítě (neslouží tedy výlučně pro pokrytí spotřeby elektřiny v budově č. ev. XY). Fotovoltaická elektrárna nebyla předmětem kupní smlouvy, na základě které nabyli žalobci spoluvlastnické právo k nemovitosti. Z těchto důvodů je fotovoltaická elektrárna jako samostatná věc v právním slova smyslu ve vlastnictví žalovaného, a protože je umístěna bez jakéhokoliv právního titulu na nemovitosti ve spoluvlastnictví žalobců, je požadavek žalobců na její odstranění opodstatněný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která nebyla dosud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to zda je fotovoltaická elektrárna součástí stavby, na které je umístěna. Namítá, že fotovoltaickou elektrárnu nelze odstranit bez poškození střechy budovy č. ev. XY, jež je součástí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY. Podotýká, že zařízení fotovoltaické elektrárny lze použít pro potřeby nemovitosti (např. ohřev teplé vody), na které je umístěna. Z těchto důvodů je nutné fotovoltaickou elektrárnu považovat ve smyslu § 505 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za součást nemovitosti ve vlastnictví žalobců, a proto není požadavek žalobců na její odstranění důvodný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že zamítne žalobu na uložení povinnosti žalovanému odstranit fotovoltaickou elektrárnu s příslušenstvím z nemovitosti ve spoluvlastnictví žalobců.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda fotovoltaická elektrárna umístěná na střeše budovy č. ev. XY, jež je součástí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY ve spoluvlastnictví žalobců, je samostatnou věcí v právním slova smyslu, či součástí věci hlavní.
Podle § 505 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále rovněž jako „o. z.“), je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.
Uvedené obecné vymezení součásti věci odpovídá obecnému vymezení součásti věci podle § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pročež dosavadní judikatura je pro poměry zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v zásadě i nadále použitelná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2736/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4605/2017, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Problematikou součásti věci se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, str. 84), ve kterém se uvádí, že „součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ‚to, co k věci podle její povahy náleží‘ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ‚nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‘ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter ‚oddělení‘ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.“
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc, či o součást věci jiné vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2840/2018). Například v usnesení ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007, se dovolací soud vyjádřil k otázce, zda je kotel součástí kotelny či nikoli. Dospěl k závěru, že jde o individuální posouzení, které záleží na okolnostech každého případu, které se mohou různit, a proto tu není prostor pro formulaci obecných právních vět ohledně vztahu kotle a kotelny.
Dovolací soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že může zpochybnit úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné jen z toho hlediska, zda byla vzata v potaz zákonná kritéria, či v případech, že jde o úvahu zjevně nepřiměřenou nebo dostatečně neodůvodněnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017).
V posuzované věci je závěr odvolacího soudu, že fotovoltaická elektrárna není součástí nemovitosti ve vlastnictví žalobců, předčasný. Soudy totiž v projednávané věci neposuzovaly, zda je fotovoltaická elektrárna samostatnou věcí, či součástí věci jiné ze všech hledisek uvedených v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98. Soudy obou stupňů se nezabývaly tím, jakým způsobem je fotovoltaická elektrárna upevněna na nemovitosti ve vlastnictví žalobců a zda případnou demontáží elektrárny nedojde ke znehodnocení nemovitosti žalobců (např. znehodnocení estetickému či funkčnímu v tom smyslu, zda může po demontáži fotovoltaické elektrárny sloužit střecha stavby, jež je součástí pozemku ve vlastnictví žalobců, svému původnímu účelu stejně, nebo méně kvalitně). Je nutné také zkoumat, jakým způsobem je řešeno napojení fotovoltaické elektrárny na elektrizační soustavu a zda (a případně jakým způsobem) je toto napojení provedeno v nemovitosti žalobců. Jinými slovy zda demontáží napojení fotovoltaické elektrárny na elektrizační soustavu dojde k dalšímu znehodnocení nemovitosti žalobců, či nikoliv.
Pro rozhodnutí o tom, zda fotovoltaická elektrárna je součástí nemovitosti ve vlastnictví žalobců, lze rovněž přihlédnout k tomu, zda je (alespoň částečně) elektrická energie vyrobená touto elektrárnou spotřebována v nemovitosti žalobců, tedy zda by odstraněním fotovoltaické elektrárny došlo ke znehodnocení nemovitosti žalobců v tom smyslu, že by nemohli užívat tento zdroj elektrické energie. V dovolacím přezkumu prozatím neobstojí závěry odvolacího soudu, že nemovitost žalobců odstraněním fotovoltaické elektrárny „z hlediska své funkce a svého účelu nijak neutrpí,“ jelikož tyto závěry jsou vnitřně rozporné. Odvolací soud na straně jedné uvedl, že fotovoltaická elektrárna využívá střechu budovy č. ev. XY, jež je součástí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, jen jako prostor pro své umístění, aby mohla vyrábět a dodávat elektřinu do „veřejné sítě“ (z čehož lze dovodit, že ani část elektrické energie vyrobené touto elektrárnou není spotřebována v nemovitosti, na níž je umístěna). Na straně druhé poznamenal, že fotovoltaická elektrárna „neslouží tedy výlučně pro pokrytí spotřeby elektřiny v domě, na němž umístěna“ (na základě tohoto argumentu odvolacího soudu nelze vyloučit, že část elektrické energie vyrobené touto elektrárnou je spotřebována v nemovitosti, na níž je umístěna).
Lze také poznamenat, že je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu závěr odvolacího soudu, že fotovoltaická elektrárna nemůže být součástí nemovitosti žalobců, protože nebyla předmětem smlouvy, na základě které nabyli žalobci vlastnické právo k nemovitosti. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že součást věci přechází na nabyvatele bez ohledu na to, zda byla ve smlouvě o převodu vlastnického práva k této věci výslovně uvedena. Není přitom významné, zda si nabyvatel uvědomil, že s věcí nabývá i její součást (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1432/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3630/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2549/2017). Tudíž skutečnost, že fotovoltaická elektrárna nebyla ve smlouvě, na základě které nabyli žalobci vlastnické právo k nemovitosti, uvedena, neznamená, že se nemůže jednat o součást nemovitosti žalobců a žalobci k ní nenabyli vlastnické právo na základě stejného právního titulu jako k nabývané nemovitosti.
Z uvedeného vyplývá, že v dovolacím přezkumu prozatím neobstojí závěry odvolacího soudu o tom, že fotovoltaická elektrárna není součástí nemovitosti ve vlastnictví žalobců. Nejvyšší soud považuje tyto závěry za předčasné, a proto i nesprávné. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je i důvodné. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř. (na základě prozatím zjištěného skutkového stavu věci není možné posoudit, zda fotovoltaická elektrárna je součástí nemovitosti ve vlastnictví žalobců), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
V rámci dalšího řízení jsou soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-