// Profipravo.cz / Vlastnické právo 26.02.2020

Vypořádání staveb zasahujících malou částí na cizí pozemek

V případě vypořádání staveb zasahujících na cizí pozemek pouze svou malou částí a vzniklých za platnosti obč. zák. (resp. i dříve) je nutné nejprve zkoumat, zda na ně lze aplikovat ustanovení o přestavku podle § 3059 ve spojení s § 1087 o. z. Není-li to možné, zastává Nejvyšší soud pro právní hodnocení vypořádání takových staveb následující stanovisko:

Jak vysvětlil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 4572/2015, je-li vlastnický režim stavby a vlastnický režim pozemku pod touto stavbou odlišný, pak se ve shodě s § 3055 odst. 1 o. z. dnem 1. 1. 2014 stavba součástí pozemku nestala. Dojde-li ke sjednocení vlastnického režimu později, tak se stavba stane ve shodě s § 3058 odst. 1 o. z. součástí pozemku k okamžiku sjednocení vlastnického režimu. Přechodná ustanovení § 3054 – § 3058 o. z. umožňují, aby se superficiální zásada uplatnila i ve vztahu k pozemku, na němž leží alespoň převážná část stavby. Vzhledem k tomu není důvodu pro následné vypořádání stavby, která neoprávněně zasahuje na cizí pozemek pouze svou nepatrnou částí (a nejde přitom o přestavek), odchýlit se od závěrů rozvedených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, tedy jejich právní režim vypořádat podle dosavadních právních předpisů (zejména § 135c obč. zák.). Při takovém vypořádání půjde právě o tu malou část stavby, která neoprávněně zasahuje na pozemek vlastníka odlišného od vlastníka stavby samotné. Jsou tedy i zde nepoužitelná ustanovení nového občanského zákoníku o vypořádání neoprávněné stavby, neboť ta vycházejí ze zásady, že vlastníkem neoprávněné stavby zřízené za platnosti nového zákoníku se má stát ze zákona vlastník pozemku. Takový závěr by vedl k nepřijatelnému výsledku, že by se vlastníkem stavby, která svou podstatnou částí leží na pozemku stavebníka, stal vlastník sousedního pozemku, na který však stavba zasahuje pouze svou malou částí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5968/2017, ze dne 26. 11. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 1087 o. z.
§ 3059 o. z.
§ 135c obč. zák. ve znědí do 31. 12. 2013

Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Klatovech (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2016, č. j. 9 C 11/2014-245, zřídil ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, věcné břemeno spočívající v oprávnění přesahu zateplení budovy č. p. XY na pozemky parc. č. st. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o zatížení pozemků parc. č. st. XY a parc. č. XY věcným břemenem spočívajícím v právu průchodu a průjezdu za účelem opravy a údržby zateplení budovy č. p. XY, a to ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. st. XY. Žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu za zřízení věcných břemen 20 000 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV., V. a VII.) a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobcům (výrok VI.).

Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní přesáhli zateplením svého domu na sousední pozemek žalobců. Zateplení zbudovali se souhlasem žalobců, který byl následně odvolán. Přesto soud prvního stupně posoudil stavební zásah jako neoprávněnou stavbu, kterou vypořádal zřízením ve výroku označených věcných břemen za náhradu. Přihlédl přitom k nepatrnému rozsahu zasažených pozemků, i k tomu, že žalovaní vystavěli zateplení domu s původním souhlasem žalobců, odstranění zateplení by vážně ekonomicky poškodilo žalované a žalobcům by nepřineslo výrazný prospěch.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalovaných rozsudkem ze dne 1. 9. 2017, č. j. 11 Co 476/2016-300, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Ztotožnil se s právním i skutkovým hodnocením soudu prvního stupně a doplnil, že zateplení neznemožňuje provádění údržby či oprav na domě žalobců.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vhodným způsobem vypořádání neoprávněné stavby ve vlastnictví žalovaných (spočívající v přesahu zateplení rodinného domu č. p. XY na pozemky žalobců) je zřízení věcného břemene, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. V rámci stavebního řízení nevyslovili souhlas s provedením zateplení rodinného domu č. p. XY. Po jeho provedení je mezi nemovitostmi příliš úzká proluka, která podstatně ztěžuje údržbu a případné opravy nemovitostí a zvyšuje riziko požáru. Není proto dán důvod pro zřízení věcného břemene, nýbrž za vhodný způsob vypořádání neoprávněné stavby považují její odstranění. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, příp. rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě na odstranění stavby vyhověl.

Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Soudy obou stupňů se důkladně zabývaly jednotlivými kritérii vypořádání neoprávněné stavby vymezenými v judikatuře Nejvyššího soudu a svůj závěr o způsobu jejího vypořádání přesvědčivě odůvodnily. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalobci v prvé řadě napadají závěr soudů nižších stupňů, že souhlasili s provedením stavby spočívající v zateplení budovy č. p. XY, které přesahuje nad pozemek v jejich vlastnictví, avšak v průběhu jejího provádění souhlas odvolali. Namítají, že souhlas s provedením stavby neudělili, a to ani před jejím zahájením. Rovněž uvádí, že provedením zateplení se zvýšilo požární riziko.

Tyto námitky dovolatelů jsou námitkami skutkovými. Žalobci v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizují s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že hodnocení důkazů by mělo být jiné, aniž řádně formulují (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřují (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Pouhá polemika s právním posouzením otázky procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (s procesním postupem odvolacího soudu – hodnocením důkazů), aniž by dovolatelé uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).

Rozhodnutí odvolací soudu je dále založeno na právní otázce vypořádání neoprávněné stavby, která byla zřízena před 1. 1. 2014, a která zasahuje na cizí pozemek pouze svou malou částí.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), vyložil, že právní režim vypořádání neoprávněných staveb, zcela zřízených na cizím pozemku před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) se řídí dosavadními předpisy (zejména § 135c zákona č. 40/1963 Sb., občanský zákoník – dále též jen „obč. zák.“). Tento právní závěr rozvedl dále např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3765/2015, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5780/2016.

V označených rozhodnutích Nejvyšší soud uvedl, že občanský zákoník č. 89/2012 Sb. neřeší výslovně další osudy neoprávněných staveb, vzniklých za platnosti občanského zákoníku z roku 1964, resp. i dříve. V ustanoveních přechodných a závěrečných sice pamatuje na vlastnický režim staveb na cizích pozemcích, které tu budou v době, kdy nabyl nový zákoník účinnosti, o jejich vypořádání se však nezmiňuje. Pro vypořádání neoprávněných staveb zřízených před 1. 1. 2014 není nová úprava použitelná. Nový občanský zákoník totiž vychází z toho, že „stavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve spoluvlastnictví, je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku nebo jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku“ (§ 3055 odst. 1 o. z.). Toto řešení je jediné možné, jiné by bylo v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Pak jsou ovšem zjevně nepoužitelná ustanovení nového občanského zákoníku o vypořádání neoprávněné stavby, neboť ta vycházejí z opačného přístupu – vlastníkem neoprávněné stavby zřízené za platnosti nového zákoníku se má stát ze zákona vlastník pozemku, takže pokud by se měl stát vlastníkem stavebník, musel by mu ji soud přikázat. Na stávající stavby nelze užít ani pravidlo platné v případech, kdy vlastník pozemku o zřizování neoprávněné stavby věděl, avšak bez zbytečného odkladu ji nezakázal. Je tedy zřejmé, že přímá aplikace § 1086 a násl. nepřichází (je-li celá stavba na cizím pozemku) do úvahy [shodně Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1235 s. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012)]. Proto vypořádání neoprávněných staveb, zřízených před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se provádí podle dosavadních předpisů (v dané věci podle § 135c obč. zák.).

Uvedené závěry Nejvyšší soud vztáhl výslovně pouze na případy staveb, které leží na cizím pozemku celé. Ke stavbám vzniklým za platnosti obč. zák. resp. i dříve a zasahujícím na cizí pozemek pouze svou částí, se doposud judikatura dovolacího soudu vyčerpávajícím způsobem nevyjádřila.

Jelikož tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena, rozhodnutí odvolacího soudu je na jejím řešení založeno a dovolatelé závěry odvolacího soudu napadají, je dovolání pro řešení této otázky přípustné, a je i důvodné.

Podle § 3059 o. z. je-li stavba zřízena na několika pozemcích, použijí se § 3056 až 3058 jen ve vztahu k pozemku, na němž je převážná část stavby. Stane-li se stavba součástí tohoto pozemku, použije se ve vztahu k pozemkům, na něž části stavby přesahují, ustanovení o přestavku.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4572/2015 (publikovaném pod č. 7/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – R 103/2018), uvedl, že „zákonodárce ustanovením § 3059 větou druhou o. z. obecně připustil použití režimu přestavku i na stavby zřízené alespoň z části na cizím pozemku před nabytím účinnosti občanského zákoníku (k tomu srovnej důvodovou zprávu k § 3054 až 3061 o. z., dostupnou na http://obcanskyzakonik.justice.cz/). Ustanovení § 3059 věty druhé o. z. naopak nelze vykládat tak, že by stanovilo zvláštní podmínky pro uplatnění institutu přestavku nad rámec § 1087 o. z. Smyslem právní úpravy § 3059 o. z. není zavedení pravidla, aby v případě, kdy je stavba zřízena na některém z pozemků z převážné části, by se ve zbylém rozsahu u dalšího pozemku (pozemků) bez dalšího aplikovalo ustanovení o přestavku. Bylo by totiž v rozporu se zásadami, na nichž je občanský zákoník založen, aby se mohl stát vlastník stavby vlastníkem cizího pozemku za situace, kdy by si byl vědom toho, že svou stavbu zřídil – byť jen částečně – na cizím pozemku; občanský zákoník totiž chrání dobrou víru a nikoliv jednání nepoctivé (srovnej např. § 6 o. z.). I pro případy předvídané v § 3059 větě druhé o. z. platí, že se pro použití přestavku vyžaduje naplnění podmínek obsažených v § 1087 o. z. Jinými slovy řečeno, úmysl zákonodárce je třeba vykládat tak, že se prostřednictvím § 3059 věty druhé o. z. rozšiřuje toliko aplikace ustanovení o přestavku i na stavby zřízené před 1. 1. 2014 alespoň zčásti na cizím pozemku, ale nemodifikují se jím podmínky pro uplatnění přestavku (tj. pro posouzení situace jako přestavku) obsažené v § 1087 o. z. (k tomu srovnej Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419–654. Praha: Leges, 2014, str. 1170, marg. č. 124).

Institut přestavku podle § 1087 o. z. systematicky spadá do úpravy režimu staveb zřízených na cizím pozemku bez existence oprávnění na cizím pozemku stavět (§ 1084 a násl. o. z.). Právní úprava staveb zřízených na cizím pozemku přitom s ohledem na různé skutečnosti, zejména s ohledem na dobrou víru stavebníka, stanoví různé právní následky takové činnosti. Základním předpokladem pro aplikaci ustanovení o přestavku je skutečnost, že je stavba zřizována na cizím pozemku v dobré víře, že stavebník stavbu zřizuje na svém vlastním pozemku, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Tento předpoklad není naplněn tehdy, jestliže je stavba zřizována na cizím pozemku, ačkoliv stavebník v dobré víře není, a ani tehdy, má-li stavebník ke zřízení stavby na cizím pozemku platný právní titul; o dobré víře ve vztahu k tomu, že stavebník staví na vlastním pozemku, nelze v tomto případě uvažovat právě pro existenci takového právního titulu.

Z toho lze argumentem a contrario dovodit, že byla-li stavba zřízena zčásti na cizím pozemku na základě platného existujícího oprávnění (např. nájmu, věcného břemene apod.), nelze uvedená ustanovení (§ 3059 ve spojení s § 1087 o. z.) aplikovat, byť by později oprávnění k umístění stavby zaniklo, neboť v době zřízení stavby se nejednalo o stavbu zřizovanou na cizím pozemku v dobré víře, že stavebník zřizuje stavbu na svém vlastním pozemku. To platí i pro situace, kdy stavba byla zcela zřízena na pozemku stavebníka, přičemž později se stavba z nejrůznějších důvodů stala zčásti stavbou na cizím pozemku; ani v těchto případech totiž není stavba zřizována na cizím pozemku. Uvedené závěry pak plně platí i pro stavby zřízené před 1. 1. 2014.“

Z uvedeného vyplývá, že v případě vypořádání staveb zasahujících na cizí pozemek pouze svou malou částí a vzniklých za platnosti obč. zák. (resp. i dříve) je nutné nejprve zkoumat, zda na ně lze aplikovat ustanovení o přestavku podle § 3059 ve spojení s § 1087 o. z. Není-li to možné, zastává Nejvyšší soud pro právní hodnocení vypořádání takových staveb následující stanovisko:

Jak vysvětlil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4572/2015 (R 103/2018), je-li vlastnický režim stavby a vlastnický režim pozemku pod touto stavbou odlišný, pak se ve shodě s § 3055 odst. 1 o. z. dnem 1. 1. 2014 stavba součástí pozemku nestala. Dojde-li ke sjednocení vlastnického režimu později, tak se stavba stane ve shodě s § 3058 odst. 1 o. z. součástí pozemku k okamžiku sjednocení vlastnického režimu. Přechodná ustanovení § 3054 – § 3058 o. z. umožňují, aby se superficiální zásada uplatnila i ve vztahu k pozemku, na němž leží alespoň převážná část stavby. Vzhledem k tomu není důvodu pro následné vypořádání stavby, která neoprávněně zasahuje na cizí pozemek pouze svou nepatrnou částí (a nejde přitom o přestavek), odchýlit se od závěrů rozvedeným v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, tedy jejich právní režim vypořádat podle dosavadních právních předpisů (zejména § 135c obč. zák.). Při takovém vypořádání půjde právě o tu malou část stavby, která neoprávněně zasahuje na pozemek vlastníka odlišného od vlastníka stavby samotné. Jsou tedy i zde nepoužitelná ustanovení nového občanského zákoníku o vypořádání neoprávněné stavby, neboť ta vycházejí ze zásady, že vlastníkem neoprávněné stavby zřízené za platnosti nového zákoníku se má stát ze zákona vlastník pozemku. Takový závěr by vedl k nepřijatelnému výsledku, že by se vlastníkem stavby, která svou podstatnou částí leží na pozemku stavebníka, stal vlastník sousedního pozemku, na který však stavba zasahuje pouze svou malou částí.

Jestliže tedy nalézací soudy přistoupily k vypořádání přesahu zateplení jako neoprávněné stavby bez toho, aby se zabývaly možností aplikace ustanovení o přestavku podle § 3059 ve spojení s § 1087 o. z., je jejich rozhodnutí založeno na nesprávném posouzení označené právní otázky.

Vzhledem k dosavadním skutkovým závěrům o zhotovení zateplení s počátečním souhlasem žalobců upozorňuje dovolací soud na následující závěry:

V dalším řízení budou muset nalézací soudy před tím, než případně přistoupí k novému rozhodování o vypořádání přesahu zateplení jako neoprávněné stavby, znovu posoudit i neoprávněnost zbudování zateplení, tentokrát s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu.

Platí, že předpoklady (ne)oprávněnosti zřízené stavby na cizím pozemku se posoudí podle právní úpravy platné a účinné v době, kdy k jejímu zřízení došlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2003/2000).

Přesahy staveb nad sousední pozemek v intencích právní úpravy dané obč. zák. posuzuje judikatura Nejvyššího soudu jako neoprávněné stavby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2500/2008, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2977/10, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008). Tento závěr činí Nejvyšší soud s vědomím, že právní úprava neoprávněné stavby v o. z. je založena na rozdílných principech.

V projednávané věci bylo nalézacími soudy zjištěno, že žalovaní prováděli zateplení budovy č. p. XY se souhlasem žalobců, který byl následně odvolán. Přesto posoudili přesah zateplení na pozemek žalobců jako neoprávněnou stavbu.

Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že někdo staví na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavbu zřídit. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda měl stavebník či neměl stavební povolení, a stejně tak není rozhodující samotné vědomí vlastníka pozemku nebo státních orgánů o prováděné stavbě (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003).

Vyplývá-li z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, že k vybudování zateplení zasahujícího na pozemek žalobců mělo dojít na základě jejich souhlasu, byl dán v době výstavby právní titul – v podobě souhlasu vlastníků pozemku – a nemohlo by se tak jednat o neoprávněnou stavbu. V této souvislosti pak není rozhodné, zda by se jednalo o titul trvalé povahy nebo o dočasné oprávnění stavět na cizím pozemku.

V rozsudku ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011, Nejvyšší soud uvedl, že v případech, kdy stavebník staví, má občanskoprávní titul ke stavbě, jenž není časově omezen, ale toto jeho právo zanikne, obč. zák. ani jiný právní předpis řešení těchto případů nenabízí. Vlastnická práva ke stavbě a pozemku zůstávají odlišná (neplatí princip superficies solo cedit), jsou rovnocenná, navzájem si konkurující a žádné z nich nelze označit za právo silnější; ve vztahu k právu vlastníka stavby právě proto, že v době výstavby mohl objektivně očekávat, že v budoucnu nebude konfrontován se ztrátou občanskoprávního oprávnění mít stavbu na cizím pozemku. Ani po zániku tohoto práva se nejedná o tzv. neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c obč. zák., neboť charakter stavby jako neoprávněné je spojen neexistencí občanskoprávního titulu v době, kdy je stavba prováděna. Jinými slovy řečeno, pokud v době vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu nejde o tzv. neoprávněnou stavbu, skutečnosti nastavší později již aplikaci ustanovení o tzv. neoprávněné stavbě nemohou založit.

Tento judikatorní přístup vyjádřil již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 9. 9. 1992, sp. zn. 3 Cdo 45/92, publikovaném v Právních rozhledech, 1993, č. 2, str. 47. Aktuální judikatura toto výchozí stanovisko precizovala a upřesnila potud, že zřídil-li na cizím pozemku stavbu stavebník, který měl časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu, a toto právo později zaniklo, nemůže se vlastník pozemku domáhat odstranění této stavby, a to ani proti právnímu nástupci stavebníka (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007).

Od toho je nutno odlišovat případy, kdy stavebník v době stavby má občanskoprávní titul ke stavbě, ale jedná se o oprávnění časově omezené nebo o případ, kdy věděl nebo vědět mohl a měl, že jeho právo stavby je pouze dočasné.

Řešení těchto situací naznačil dovolací soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 1, str. 47 závěrem, podle kterého „pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je oprávněn užívat pouze dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (či po jiném způsobu zániku práva) nadále mít na tomto pozemku umístěnou stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby.“

Toto rozhodnutí navázalo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, uveřejněný pod č. 72/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit. Uvedené závěry vztahující se k povinnosti odstranit stavbu se týkají také případů, kdy stavebník zřídil stavbu na základě souhlasu vlastníka pozemku, který byl následně odvolán (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011).

Dočasné právo mít na cizím pozemku stavbu se nemůže přeměnit na trvalé právo jen tím, že pozemek nabude nový vlastník, který je o existenci stavby informován; vědomí nabyvatele o existenci stavby nemůže založit úspěšnou námitku proti vlastnické žalobě po zániku práva mít na pozemku stavbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1690/2004).

Stavba ani po zániku práva mít ji na cizím pozemku umístěnou není stavbou neoprávněnou (v době její výstavby občanskoprávní titul existoval). Judikatura zřejmě i proto nepřipustila, aby právní režim takových případů byl řešen postupem podle § 135c obč. zák. Tato úvaha vychází z toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. Případy výjimečné tvrdosti odstranění stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák.

Proto také není možno v těchto případech, kdy stavebník věděl nebo z okolností vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím pozemku stavbu, je dočasné, v řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo odpovídající věcnému břemenu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007), neboť analogickou aplikaci § 135c odst. 3 obč. zák., který zřízení věcného břemene umožňuje, nelze použít na jiné stavby než neoprávněné, což v daném případě splněno není, protože na počátku výstavby právní titul k postavení stavby existoval (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 8615).

Z výše uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je ohledně vypořádání neoprávněné stavby založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je i důvodné. Proto Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů