// Profipravo.cz / Vlastnické právo 10.10.2018
Úpravy koryta vodního toku jako (ne)dovolené nakládání s vodami
Vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, jsou podle § 50 písm. a) vodního zákona povinni strpět na svém pozemku obecné nakládání s vodami ve vodním toku. Obecné nakládání s vodami, jak je definováno v § 6 odst. 1 - 4 vodního zákona, však nepovoluje každému bez omezení takové činnosti, jakými je zasahování do přirozeného koryta toku. Takové zásahy jsou přímo ustanovením § 6 odst. 3 vodního zákona zakázány.
Prohlubují-li žalovaní koryto vodního toku na pozemcích žalobkyně bez jejího svolení a zanechávají-li takto získaný materiál na jeho břehu, nedovoleně porušují její vlastnické právo k pozemkům. Takovou činností totiž přímo zasahují do samotné podstaty pozemku jako předmětu vlastnického práva. Rovněž tím nedovoleně poškozují (mění) břehy vodního toku a narušují tím i stávající přírodní prostředí.
Mechanické zásahy do koryta vodního toku vůbec nesplňují zákonnou definici obecného nakládání s vodami. Tím se rozumí pouze odebírání povrchových vod nebo nakládání s vodami pro vlastní potřebu, případně jejich zachycování jednoduchými zařízeními. Změna přirozeného odtoku vod je v rámci obecného nakládání povolena pouze za účelem ochrany pozemku či stavby před škodlivými účinky těchto vod. Výslovný zákaz měnit směr, podélný sklon a příčný profil koryta vodního toku, poškozovat břehy a těžit z koryt vodních toků zeminu, písek nebo nerosty je obsažen v ust. § 46 odst. 1 vodního zákona.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1696/2016, ze dne 27. 6. 2018
Dotčené předpisy:
§ 1042 o. z.
§ 126 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 2 odst. 9 zák. č. 254/2001 Sb.
§ 6 zák. č. 254/2001 Sb.
§ 46 odst. 1 zák. č. 254/2001 Sb.
§ 50 zák. č. 254/2001 Sb.
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2015, č. j. 3 C 92/2014-43, uložil žalovaným povinnost „zdržet se vstupu na pozemek žalobkyně – trvalý travní porost v obci a k. ú. P. a zásahů do struh svádějících vodu po tomto pozemku“ (výrok I.), dále uložil žalovaným povinnost „zdržet se zásahu do struh svádějících vodu po pozemku žalobkyně – lesní pozemek v k. ú. a obci P.“ (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Žalobkyně se domáhala ochrany vlastnického práva k pozemkům s tím, že žalovaní, kteří vlastní (žalovaná 1.) a užívají sousední nemovitosti, vstupují na její pozemky a „neodbornými zásahy prohlubují strouhy pro svádění vyvěrající užitkové vody, aniž by uklidili vyhrabaný materiál a této činnosti nezanechali, přestože je k tomu vyzývala“.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že strouha protékající přes pozemky žalobkyně je ve smyslu zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“ nebo „zákon o vodách“), drobným vodním tokem, a je zákonnou povinností žalobkyně jako vlastnice pozemků strouhu udržovat tak, aby byl zajištěn neškodný odtok vody, tedy odstraňovat z ní překážky a cizorodé předměty s výjimkou přirozených nánosů, a to za předpokladu, že si to nevyžaduje vynaložení zvláštních nákladů nebo speciálních znalostí.
Jestliže žalovaní měli za to, že žalobkyně tuto činnost jako vlastnice pozemků nevykonává a neplní tak svou zákonnou povinnost, bylo na nich, aby ji na tuto skutečnost upozornili, případně se obrátili na příslušný orgán, který by ji uložil povinnost splnit. Zákon o vodách je však neopravňuje k tomu, aby úpravou toku protékajícího po cizím pozemku prováděli svépomocí sami.
Žalovaní nejsou ani oprávněni vstupovat na pozemek žalobkyně, který je travním porostem; právo průchodu po něm má pouze správce toku.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 12. 10. 2015, č. j. 21 Co 309/2015-88 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (výrok I.), změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III.).
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Obecné nakládání s povrchovými vodami podle vodního zákona neopravňuje žalovaným provádět zásahy do vodního toku (strouhy) svádějící vodu po pozemcích žalobkyně, které by směřovaly k ovlivnění průtoku, jakosti a množství vody, a neopravňuje je ani ke vstupu na pozemky, které jsou v zastavěném území nebo jsou oploceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a formulují otázky, které dosud (podle jejich mínění) v dovolací praxi nebyly řešeny. Konkrétně, zda „rozhodovací praxe dovozuje nemožnost úspěchu vlastnické žaloby proti tomu, kdo do práva vlastníka zasahuje na základě svého práva, například práva obecného užívání (odkazují např. na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4777/2007 a sp. zn. 22 Cdo 3152/2012)“, dále že „rozhodovací praxe nikde nepokládá účastníky právního vztahu mezi povinným a oprávněným v poměru k tomuto vztahu za třetí osoby, i v tomto smyslu je tedy možné uzavřít, že se dovolací soud od rozhodovací praxe odchýlil, když jak oprávněné, tak i povinné ze vztahu upraveného ustanovením § 50 písm. a) vodního zákona za třetí osoby považuje“. Podle dovolatelů „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebylo řešeno, zda způsoby ovlivňování množství, průtoku, výskytu či jakosti povrchových vod pro vlastní potřebu a bez použití zvláštního technického zařízení jsou obecným nakládáním povrchovými vodami“, a že „rovněž nebylo dosud řešeno, zda povinnost vlastníka pozemku, na němž se nachází koryto vodního toku, omezují rozsah druhů činností, které by jinak splnili definiční znaky obecného nakládání s povrchovými vodami“. Odkazují na § 50 písm. g) vodního zákona, tedy, že vlastník pozemku je povinen strpět vstup na pozemek a současně strpět nakládání s vodami, to jest udržování jejího množství, průtoku či jakosti. Kritizují nedostatečný výklad odvolacího soudu k tomu, z jakých důvodů nemůže být pod „jiné nakládání“ s vodami ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 vodního zákona, považováno ovlivňování množství vody ve vodním toku, průtoku, jakosti a jiných činností. Žalované soud nesprávně „zařadil mezi třetí osoby, když podle ust. § 50 písm. a) nemůže být nikdo třetí osobou, jelikož toto oprávnění svědčí všem“. Pokud si chtějí vodu v korytě udržovat v takové kvalitě, aby byla pitná, musí koryto udržovat sami (což jim zákon umožňuje - odkazují opět na ustanovení § 2 odst. 9 vodního zákona a na naplnění definičních znaků obecného nakládání s vodami, tedy nakládání bez použití technických zařízení a pro vlastní potřebu), jelikož zákon žalobkyni povinnost udržovat vodu ve kvalitě pitné neukládá. Namítají, že v dané věci jde o legální věcné břemeno.
V doplnění dovolání kritizují potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím v té části, kde je žalovaným uložena povinnost zdržet se vstupu na pozemek – trvalý travní porost, jelikož je vlastník pozemku povinen strpět průchod osob (všech) podél vodního toku.
Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, popřípadě zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považovala dovolání za přípustné, ne však za důvodné, a z tohoto důvodu navrhla jeho zamítnutí.
Jelikož žalobkyně J. N. v průběhu dovolacího řízení zemřela dne 17. 2. 2017 a dědičkou pozemků, obec a k. ú. P., o něž v řízení jde, se na základě usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 19. 7. 2017, č. j. 25 D 84/2017-52, stala Z. K., rozhodl dovolací soud, že s ní bude v řízení nadále pokračováno ve smyslu § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněného pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), vyplývá, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v § 1042 o. z. Zákonem č. 89/2012 Sb. se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby [srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Podle § 1042 o. z. vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.
Podle § 126 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Ve vztahu k negatorní žalobě Nejvyšší soud zdůraznil, že uvedené normy nejsou obsahově odlišné, a proto je dosavadní judikatura v zásadě nadále aplikovatelná [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Negatorní žalobou se lze domáhat ochrany proti zásahům do práva vlastníka spočívajícím v jiném rušení než v neoprávněném zadržování jeho věci. Může jít zejména o neoprávněné užívání cesty vedoucí přes pozemek vlastníka, o přechod nebo přejezd přes jeho pozemek, o čerpání vody ze studny vlastníka, o terénní úpravy, o ukládání různých předmětů na pozemek vlastníka, o započetí stavby na cizím pozemku apod. [k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976 – 1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 244, marg. č. 1.]. Negatorní žalobou se tak lze domáhat ochrany proti zásahům, které se přímo projevují na pozemku vlastníka a zasahují tím do jeho vlastnického práva [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1960/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Negatorní žalobou se však nelze domáhat ochrany vůči tomu, kdo do práva vlastníka zasahuje tím způsobem, že realizuje právo jemu náležející (typicky výkon služebnosti, obligačněprávní oprávnění či souhlas vlastníka) či užívá pozemek na základě obecného užívání (typicky užívání pozemních komunikací).
Žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků – trvalý travní porost a lesní pozemek (pozemek určený k plnění funkcí lesa), v katastrálním území i obci P. Po těchto pozemcích protéká strouha až k pozemku, jehož součástí je stavba ve vlastnictví žalované 1). Žalovaná 1) stavbu obývá s druhem [žalovaný 2)] a oba namítají, že voda ze strouhy zásobuje stavbu žalované 1) pitnou vodou, a proto jsou na kvalitě a průtoku vody ve strouze závislí. Z tohoto důvodu vstupují na pozemek žalobkyně a koryto strouhy svými zásahy upravují. Žalobkyně oba žalované několikrát vyzývala k ukončení této činnosti, avšak zejména žalovaný 2) v činnostech nadále pokračuje.
Městský úřad v J. (příslušný vodoprávní úřad) podal ve věci vyjádření ze dne 17. 10. 2014, ve kterém uvedl, že „předmětná strouha na pozemku v k. ú. P., obec P., kraj L. je bezpochyby vodním tokem ve smyslu vodního zákona“.
V projednávané věci jde o posouzení třech různých nároků, které soud prvního stupně vyvodil z požadavků žalobkyně, a to konkrétně, aby se žalovaní zdrželi vstupu na pozemek žalobkyně – trvalý travní porost, aby se zdrželi zásahů do strouhy svádějící vodu po tomto pozemku, a aby se zdrželi zásahu do strouhy svádějící vodu po pozemku žalobkyně – lesní pozemek.
Z obsahu dovolateli formulovaných otázek, lze dovodit, že oprávnění k zásahům do vodního toku, protékajícího po shora označených pozemcích, a ke vstupu na pozemek, odvozují z ustanovení § 6 odst. 1, § 2 odst. 9 a § 50 písm. a) a g) vodního zákona.
Dovolatelé namítají, že rozhodovací praxe dovolacího soudu dovozuje nemožnost úspěchu vlastnické žaloby proti tomu, kdo do práva vlastníka zasahuje na základě svého práva, například práva obecného nakládání s vodami, a že odvolací soud se od tohoto názoru v napadeném rozhodnutí odchyluje.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4777/2007: „Vlastnická žaloba podle § 126 odst. 1 obč. zák. však nemůže být úspěšná proti tomu, kdo do práva vlastníka zasahuje na základě svého práva, které může být právem věcným (věcné břemeno, právo zástavní a zadržovací), právem obligačním (například právo nájemní) anebo může vyplývat ze zákona (například právo obecného užívání, tzv. legální věcná břemena) nebo úředního rozhodnutí. V této souvislosti se hovoří o tzv. námitkách proti vlastnickým žalobám. Jde-li o námitku proti vlastnické žalobě vyplývající z veřejnoprávních vztahů, posoudí ji soud jako předběžnou otázku (§ 135 odst. 2 o. s. ř.).“
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu s tímto právním závěrem v rozporu není. Odvolací soud totiž postavil své rozhodnutí na závěru, že žalovaným nesvědčí žádné právo, které by jim umožňovalo zasahovat do vodního toku (strouhy) na pozemcích žalobkyně. Výslovně uvedl, že „stanoví-li ust. § 50 písm. a) vodního zákona vlastníku pozemku, na němž se nachází koryto vodního toku, povinnost strpět obecné nakládání s vodami, neopravňuje to třetí osoby (v tomto případě žalované) k provádění zásahů do struh svádějících vodu po pozemcích ve vlastnictví žalobkyně, a to ani k provádění takových zásahů, které by bez použití technického zařízení směřovaly k ovlivnění průtoku, jakosti a množství vody ve vodním toku“.
V rozhodování dovolacího soudu však dosud nebylo řešeno, zda žalovanými prováděné úpravy vodního toku na pozemcích žalobkyně jsou obecným nakládáním s vodami a představují dovolený způsob zásahu do vlastnického práva žalobkyně. V této otázce je proto dovolání žalovaných přípustné, není však důvodné.
Podle § 2 odst. 9 vodního zákona, nakládáním s povrchovými nebo podzemními vodami je jejich vzdouvání pomocí vodních děl, využívání jejich energetického potenciálu, jejich využívání k plavbě nebo k plavení dřeva, k chovu ryb nebo vodní drůbeže, jejich odběr, vypouštění odpadních vod do nich a další způsoby, jimiž lze využívat jejich vlastnosti nebo ovlivňovat jejich množství, průtok, výskyt nebo jakost.
Podle § 6 odst. 1 – 4 vodního zákona se obecným nakládáním s vodami rozumí, že každý může na vlastní nebezpečí bez povolení nebo souhlasu vodoprávního úřadu odebírat povrchové vody nebo s nimi jinak nakládat pro vlastní potřebu, není-li k tomu třeba zvláštního technického zařízení. Povolení nebo souhlasu vodoprávního úřadu rovněž není třeba k zachycování povrchových vod jednoduchými zařízeními na jednotlivých pozemcích a stavbách nebo ke změně přirozeného odtoku vod za účelem jejich ochrany před škodlivými účinky těchto vod. Při obecném nakládání s povrchovými vodami se nesmí ohrožovat jakost nebo zdravotní nezávadnost vod, narušovat přírodní prostředí, zhoršovat odtokové poměry, poškozovat břehy, vodní díla a zařízení, zařízení pro chov ryb a porušovat práva a právem chráněné zájmy jiných. Vodoprávní úřad může obecné nakládání s povrchovými vodami rozhodnutím nebo opatřením obecné povahy bez náhrady upravit, omezit, popřípadě zakázat, vyžaduje-li to veřejný zájem, zejména dochází-li při něm k porušování povinností podle odstavce 3 nebo z důvodu bezpečnosti osob. Působnost jiných správních úřadů ke stanovení podmínek k užívání těchto vod ke koupání není tímto zákonem dotčena.
Podle § 46 odst. 1 vodního zákona je zakázáno měnit směr, podélný sklon a příčný profil koryta vodního toku, poškozovat břehy, těžit z koryt vodních toků zeminu, písek nebo nerosty a ukládat do vodních toků předměty, kterými by mohlo dojít k ohrožení plynulosti odtoku vod, zdraví nebo bezpečnosti, jakož i ukládat takové předměty na místech, z nichž by mohly být splaveny do vod.
Podle § 50 písm. a) vodního zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, povinni strpět na svém pozemku břehové porosty, jakož i obecné nakládání s vodami ve vodním toku.
Podle § 50 písm. b) vodního zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, povinni udržovat břehy koryta vodního toku ve stavu potřebném k zajištění neškodného odtoku vody, odstraňovat překážky a cizorodé předměty ve vodním toku, s výjimkou nánosů, pokud tyto činnosti neznamenají vynaložení zvláštních nákladů, zvláštní odbornou způsobilost nebo použití speciální techniky.
Vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, jsou podle § 50 písm. a) vodního zákona povinni strpět na svém pozemku obecné nakládání s vodami ve vodním toku. Obecné nakládání s vodami, jak je definováno v § 6 odst. 1 – 4 vodního zákona, však nepovoluje každému bez omezení takové činnosti, jakými je zasahování do přirozeného koryta toku. Takové zásahy jsou přímo ustanovením § 6 odst. 3 vodního zákona zakázány. Prohlubují-li žalovaní koryto vodního toku na pozemcích žalobkyně bez jejího svolení a zanechávají-li takto získaný materiál na jeho břehu, nedovoleně porušují její vlastnické právo k pozemkům. Takovou činností totiž přímo zasahují do samotné podstaty pozemku jako předmětu vlastnického práva. Rovněž tím nedovoleně poškozují (mění) břehy vodního toku a narušují tím i stávající přírodní prostředí. Konečně mechanické zásahy do koryta vodního toku vůbec nesplňují zákonnou definici obecného nakládání s vodami. Tím se rozumí pouze odebírání povrchových vod nebo nakládání s vodami pro vlastní potřebu, případně jejich zachycování jednoduchými zařízeními. Změna přirozeného odtoku vod je v rámci obecného nakládání povolena pouze za účelem ochrany pozemku či stavby před škodlivými účinky těchto vod. Výslovný zákaz měnit směr, podélný sklon a příčný profil koryta vodního toku, poškozovat břehy a těžit z koryt vodních toků zeminu, písek nebo nerosty je obsažen v citovaném ust. § 46 odst. 1 vodního zákona.
Uvedený výklad obecného nakládání s vodami odpovídá i tradičnímu chápání obecného veřejného užívání cizí věcí, které je definováno jako „užívání odpovídající určení veřejné věci a nebránící stejnému užívání všech ostatních“ (srov. JANOVSKÝ, J. Teorie veřejného vlastnictví. Praha: Knihovna sborníků věd právních a státních, 1927, s. 79., nebo HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 307).
Lze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že nakládání s povrchovými nebo podzemními vodami podle § 2 odst. 9 zákona o vodách je širší pojem než obecné nakládání s vodami a zahrnuje i činnosti, ke kterým je třeba povolení vodoprávního úřadu (např. jejich vzdouvání pomocí vodních děl). Jde tu o tzv. zvláštní užívání, které nespadá pod užívání obecné (srov. JANOVSKÝ, J. Teorie veřejného vlastnictví. Praha: Knihovna sborníků věd právních a státních, 1927, s. 88.), a je k němu vždy třeba správního rozhodnutí, resp. povolení ke zvláštnímu užívání materiálního statku (viz např. § 8 zákona o vodách). Že by snad žalovaní měli povolení činit na pozemcích žalobkyně úpravy koryta vodního toku v řízení, nebylo ani tvrzeno ani prokazováno.
Z výše uvedených ustanovení, jejich systematiky a jazykového výkladu vodního zákona nelze dovodit, že by žalovaným svědčilo právo zásahu do koryta vodního toku protékajícího po pozemcích žalobkyně, jelikož takové zásahy, jimiž žalovaní koryto rozšiřují, prohlubují a následně zanáší pozemek žalobkyně naplaveninami ze strouhy, nelze podřadit pod obecné nakládání s povrchovými vodami ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 – 4 vodního zákona, jak bylo vysvětleno výše. Žalovaným ze zákona nesvědčí žádné právo, na základě kterého by mohli do vodního toku zasahovat. Z obsahu spisu neplyne, že by žalovaní prokázali existenci jakéhokoliv rozhodnutí vodoprávního úřadu, které by je k takovým činnostem opravňovalo. V této části tedy dovolání není důvodné.
Dovolání je však důvodné v té části, ve které dovolatelé namítají, že podle § 50 písm. g) vodního zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, povinni strpět po nich průchod osob podél vodních toků; výjimku z této povinnosti může povolit vodoprávní úřad po projednání s příslušným správcem vodního toku; to neplatí na pozemcích v zastavěném území a na oplocených pozemcích. Žalovaní zároveň napadají závěr odvolacího soudu, že by předmětný pozemek žalobkyně – trvalý travní porost, byl oplocený, či že se jedná o pozemek v zastavěném území.
Odvolací soud svoji úvahu založil na tom, že průchod podél vodních toků není povolen na pozemcích v zastavěném území a na oplocených pozemcích.
Podle § 50 písm. g) vodního zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, povinni strpět průchod osob podél vodních toků; výjimku z této povinnosti může povolit vodoprávní úřad po projednání s příslušným správcem vodního toku; to neplatí na pozemcích v zastavěném území a na oplocených pozemcích.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ani z obsahu spisu však není patrno, že by se těmito podmínkami, na základě kterých lze zakázat i jen průchod přes pozemek žalobkyně – trvalý travní porost, odvolací soud zabýval. Ten pouze konstatoval, že na takových pozemcích není umožněn průchod a na základě této úvahy také žalovaným uložil povinnost zdržet se vstupu na pozemek žalobkyně.
Pro takové rozhodnutí však nebyly dostatečně zjištěny veškeré relevantní okolnosti případu a proto dovolací soud v této části (a v závislých výrocích o nákladech řízení) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, 3 o. s. ř.).
Dovolání proti části výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v části, ve které bylo žalovaným uloženo zdržet se zásahů do struh svádějících vodu po pozemku a výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, dovolací soud shledal přípustným, ne však důvodným a proto je v této části zamítl (§ 243d písm. a) o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 věty první o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-