// Profipravo.cz / Promlčení 13.06.2024
Běh promlčecí doby po dobu, kdy dlužník (právnická osoba) neexistuje
Tuzemská právní úprava účinná do 31. prosince 2013 upravovala institut zrušení zápisu o výmazu (obchodní) společnosti z obchodního rejstříku (s obnovením její likvidace nebo s jejím vstupem do likvidace) v § 75b odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, aniž by se zmiňovala o (případném) vlivu takového rozhodnutí na běh promlčecí doby ve vztahu k pohledávkám třetích osob za takovou společností.
Přestože žádné ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, výslovně neupravuje důsledky zániku a „obnovení“ (obchodní) společnosti na běh promlčecí doby pohledávek za takovou společností, je nutné zvážit, zda zde není teleologická (nepravá) mezera v zákoně, kterou je nutné uzavřít pomocí analogie (§ 853 obč. zák.); dalším předpokladem pro užití analogie je podobnost s jiným – právem výslovně upraveným ‒ obsahově a účelem nejbližším případem.
Právní úprava běhu promlčecí doby obsažená v § 111 až § 114 obč. zák. výslovně upravuje a) vliv změny v osobě věřitele nebo dlužníka na běh promlčecí doby (§ 111 obč. zák.), b) stavení promlčení (§ 112 obč. zák.), c) promlčení práv osob, které musí mít zákonného zástupce (§ 113 obč. zák.) a d) promlčení práv mezi zákonnými zástupci a nezletilci či jinými zastoupenými (§ 114 obč. zák.).
Poměrům projednávané věci (tj. stavu, kdy promlčecí doba ve smluvním vztahu řídícím se obč. zák. sice začala běžet, ale věřitel nemohl uplatnit pohledávku u soudu proto, že dlužník v době jejího běhu „dočasně“ zanikl) je tak obsahem a účelem nejbližší (§ 853 obč. zák.) právní úprava obsažená v § 113 větě druhé obč. zák., podle níž jde-li o práva proti osobě, která musí mít zákonného zástupce, probíhá již započaté promlčení dále, avšak neskončí, dokud neuplyne rok po tom, kdy bude této osobě zákonný zástupce ustanoven.
Pravidlo obsažené v § 113 větě druhé obč. zák. se v dané věci (analogicky) prosadí způsobem, že běh promlčecí doby neskončil (nemohl skončit) před uplynutím doby jednoho roku od 7. dubna 2016, kdy byl obnoven zápis dlužníka do obchodního rejstříku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 54/2023, ze dne 30. 4. 2024
Dotčené předpisy:
§ 112 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 113 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 853 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 75b odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: promlčení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 25. března 2022, č. j. 46 ICm 4240/2020-80, zamítl žalobu, kterou se žalobci (L. V. a V. Z.) domáhali vůči žalované (Mgr. Ing. P. H., jako insolvenční správkyni dlužníka Astra Reinvest LTD) určení, že jejich pohledávka za dlužníkem přihlášená v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 33 INS 9415/2017, evidovaná pod č. P-3, ve výši 5.971.945,21 Kč, jako pohledávka zajištěná je po právu (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Dne 9. září 2010 uzavřeli M. Z. (dále jen „věřitel“) a dlužník smlouvu o půjčce, podle níž věřitel půjčil dlužníku částku 4.000.000,- Kč a dlužník se zavázal tuto částku (zvýšenou o 6 %) vrátit do 13. prosince 2010; pohledávka ze smlouvy o půjčce byla zajištěna zástavním právem k (označeným) nemovitostem a právní účinky vkladu zástavního práva do katastru nemovitosti nastaly 9. září 2010.
2) Věřitel zemřel 3. října 2013; žalobci, kteří neodmítli dědictví, jsou jeho jedinými dědici; pohledávka ze smlouvy o půjčce nebyla vypořádávána v rámci dědického řízení.
3) Dlužník byl zapsán v obchodním rejstříku pro Anglii a Wales (dále jen „obchodní rejstřík“) od 2. března 2007 (s obchodní firmou ‒ Astra Invest LTD). K 26. červenci 2011 byl vymazán z obchodního rejstříku pro „nedodání požadovaných účetních dokumentů“; na základě žádosti ze dne 7. dubna 2016 byl jeho zápis obnoven. K 6. srpnu 2019 byl dlužník (opětovně a z týchž důvodů) vymazán z obchodního rejstříku; jeho zápis byl obnoven na základě žádosti ze dne 21. října 2019.
4) Usnesením ze dne 18. června 2012, č. j. MSPH 93 INS 7194/2012-A-20, Městský soud v Praze (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (jeho organizační složky se sídlem v Praze, Plzeňská 183/181, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 28 36 89 41); usnesením ze dne 16. srpna 2012, č. j. MSPH 93 INS 7194/2012-B-15, prohlásil na jeho majetek konkurs; usnesením ze dne 8. srpna 2014, č. j. MSPH 93 INS 7194/2012-B-76, zrušil konkurs na majetek dlužníka z důvodu, že „dlužník byl v červenci 2011 zrušen a 13. června 2012 vymazán z obchodního rejstříku“.
5) Usnesením ze dne 23. července 2020, č. j. KSOS 33 INS 9415/2017-A-84, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil na jeho majetek konkurs, insolvenčním správcem ustanovil Ing. Bc. J. F. a určil, že je dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky k vedení hlavního insolvenčního řízení; usnesením ze dne 26. října 2020, č. j. KSOS 33 INS 9415/2017-B-15, potvrdil usnesení schůze věřitelů o ustanovení (nové) insolvenční správkyně (žalované). Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. listopadu 2020, č. j. KSOS 33 INS 9415/2017, 2 VSOL 374/2020-A-109, (mimo jiné) potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 23. července 2020.
6) Do insolvenčního řízení dlužníka přihlásili žalobci pohledávku ze smlouvy o půjčce ve výši 4.000.000,- Kč (jistina) s kapitalizovanými úroky (za dobu od 9. září 2010 do 27. listopadu 2018) ve výši 1.971.945,21 Kč, a to jako pohledávku zajištěnou zástavním právem (k označeným) nemovitostem.
7) (Původní) insolvenční správce dlužníka popřel přihlášenou pohledávku co do pravosti, výše a pořadí; jako důvod popření uvedl (mimo jiné) promlčení pohledávky.
Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z § 100 odst. 1, § 112 a § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), § 643 odst. 2, § 3028 odst. 1 a 3, § 3036 a § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a § 91 odst. 2 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ‒ dospěl k následujícím závěrům:
a) Právní vztahy vzniklé ze smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy, jakož i promlčení nároků z nich vzniklých se řídí ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
b) Žalobci jako jediní dědicové věřitele mají (vzhledem k dosud neskončenému dědickému řízení vedenému u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 66 D 2200/2013) postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.); za stavu, kdy uplatnili pohledávku přihláškou v insolvenčním řízení, jsou ve věci aktivně věcně legitimováni a vůči dlužníku oprávněni společně a nerozdílně.
c) Žalovanou vznesená námitka promlčení je důvodná. Jelikož věřitel a (následně) žalobci nemohli uplatnit pohledávku v soudním řízení, když dlužník „přechodně“ zanikl výmazem z obchodního rejstříku, nemohla kontinuálně běžet (byť § 112 obč. zák. pro takový případ neupravuje její stavení) ani (tříletá) promlčecí doba. Ta běžela od 14. prosince 2010 do 25. července 2011 a následně od 7. dubna 2016; (marně) uplynula před datem podání přihlášky u insolvenčního soudu (27. listopadu 2018).
d) Námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, když úmyslem žalované nebylo poškodit žalobce, kteří o existenci pohledávky věděli a v promlčecí době ji (ač tak mohli učinit) neuplatnili.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 24. listopadu 2022, č. j. 46 ICm 4240/2020, 12 VSOL 199/2022-110 (KSOS 33 INS 9415/2017), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku ve věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem a cituje § 3028, § 3036 a § 3069 o. z., § 3 odst. 1, § 100 odst. 1 a 2, § 101 a § 112 obč. zák. a § 109 odst. 1 a 3, § 173 odst. 4 věty první a § 173a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – především přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, že v dané věci je nutné aplikovat na smlouvu o půjčce a promlčení nároků z této smlouvy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Dále (na rozdíl od insolvenčního soudu) zdůraznil, že po zahájení insolvenčního řízení (4. května 2017) již neběžela promlčecí doba (§ 109 odst. 3 insolvenčního zákona), přičemž tento účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení (vzhledem ke včasnému přihlášení pohledávky) nezanikl (§ 173 odst. 4 věta první a § 173a insolvenčního zákona).
Přes výše uvedené odvolací soud shledal závěr insolvenčního soudu o promlčení pohledávky věcně správným, když věřitel pohledávky mohl své právo poprvé uplatnit dne 14. prosince 2010; tímto dnem začala běžet tříletá promlčecí doba, která (marně) uplynula před zahájením insolvenčního řízení. Přitom se z obsahu spisu nepodává (a žalobci netvrdili), že by věřitel (včas) přihlásil pohledávku do předchozího insolvenčního řízení dlužníka (vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 7194/2012). Současně vyhodnotil jako nesprávný (nemající oporu v § 112 obč. zák.) právní názor insolvenčního soudu o stavení běhu promlčecí doby v období, kdy byl dlužník vymazán z obchodního rejstříku.
Konečně odvolací soud (ve shodě se soudem insolvenčním) neměl uplatnění námitky promlčení za rozporné s dobrými mravy, když z okolností, za nichž žalovaná námitku vznesla, nelze usuzovat na zneužití práva či „nepřiměřeně tvrdý postih“ vůči žalobcům. Samotnou skutečnost, že dlužník byl opakovaně (po určitou dobu) vymazán z obchodního rejstříku, nelze považovat za relevantní důvod pro odepření práva žalované namítnout promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které mají za přípustné k řešení (dosud Nejvyšším soudem zodpovězené) právní otázky, zda se staví běh promlčecí doby po dobu, kdy právnická osoba v pozici dlužníka neexistuje, nemá procesní subjektivitu, protože je vymazána z veřejného rejstříku, a to ve smluvním vztahu, který se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem.
Dovolatelé rekapitulují skutkový stav věci a hodnotí právní závěr odvolacího soudu ohledně běhu promlčecí doby jako „nespravedlivý a přepjatě formalistický“. Při absenci výslovné právní úpravy by (podle jejich názoru) bylo na místě přijmout spravedlivé řešení, podle něhož se běh promlčecí doby „stavěl nebo rovnou přerušil“; připomínají, že dlužník zavinil (nečinností) svůj výmaz z obchodního rejstříku a z toho plynoucí nemožnost vymáhat pohledávku vůči němu u soudu. Za stavu, kdy dovolatelé objektivně nemohli (po většinu promlčecí doby) vymáhat svou pohledávku, měl odvolací soud vyhodnotit námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy (viz např. „25 Cdo 1839/2000“).
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl, popřípadě zamítl.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení právní otázky dovolateli otevřené, týkající se (ne)důvodnosti námitky promlčení, dosud Nejvyšším soudem v daných skutkových souvislostech nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k datu uzavření smlouvy o půjčce a počátku běhu promlčecí doby (před 1. lednem 2014) je pro další úvahy Nejvyššího soudu [při absenci jiné dohody účastníků řízení (jejich předchůdců)] rozhodný výklad níže citovaných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (viz ustanovení § 3028 a § 3036 o. z.).
Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Podle § 100 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat (odstavec 1). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105. Zástavní práva se nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka (odstavec 2).
Podle § 101 obč. zák., pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle § 112 obč. zák., uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Podle § 113 obč. zák., jde-li o práva osob, které musí mít zákonného zástupce, nebo o práva proti těmto osobám, promlčení nepočne, dokud jim zástupce není ustanoven. Již započaté promlčení probíhá dále, avšak neskončí, dokud neuplyne rok po tom, kdy těmto osobám bude zákonný zástupce ustanoven nebo kdy překážka jinak pomine.
Podle § 853 obč. zák. občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.
Vzhledem k okamžiku, k němuž nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení (4. května 2017), a k datu, kdy insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka, jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu dále významná následující ustanovení insolvenčního zákona, v níže citovaném (pro věc rozhodném) znění.
Podle § 109 insolvenčního zákona se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou [odstavec 1 písm. a)]. Lhůty k uplatnění práv, která lze podle odstavce 1 uplatnit pouze přihláškou, po zahájení insolvenčního řízení nezačínají nebo dále neběží (odstavec 3). Účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (odstavec 4).
Podle § 173 odst. 4 věty první insolvenčního zákona přihláška pohledávky má pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu, a to ode dne, kdy došla insolvenčnímu soudu.
Podle § 173a insolvenčního zákona uplynutím lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k podání přihlášky zaniká účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení uvedený v § 109 odst. 3.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolateli uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř., jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08; v judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně v poměrech incidenčního sporu o určení pravosti pohledávky viz např. důvody rozsudku ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Současně platí, že jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného) [§ 241a odst. 1 o. s. ř.]. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za stavu, kdy dovoláním nebyl zpochybněn (pro dovolatele příznivý) právní závěr odvolacího soudu, podle něhož dlužník (opakovaně) zanikl v důsledku výmazu z obchodního rejstříku (z důvodu „nedodání požadovaných účetních dokumentů“) a následně byl (opakovaně) obnoven (zapsán do obchodního rejstříku po odstranění důvodu, pro který byl původně vymazán), Nejvyšší soud z uvedeného závěru při posouzení (ne)důvodnosti námitky promlčení vychází.
V poměrech dané věci začala běžet tříletá promlčecí doba pohledávky z titulu smlouvy o půjčce ode dne, kdy mohlo být právo na vrácení půjčky (splatné do 13. prosince 2010) vykonáno poprvé, tj. od 14. prosince 2010. Za stavu, kdy účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka nastaly okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (4. května 2017), a žalobci uplatnili právo na vrácení půjčky u insolvenčního soudu (včasnou) přihláškou pohledávky dne 27. listopadu 2018, měla přihláška pohledávky pro běh lhůty k promlčení práva účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu dnem 4. května 2017 [§ 109 odst. 1 písm. a), 3 a 4 insolvenčního zákona, ve spojení s § 173 odst. 4 větou první a § 173a insolvenčního zákona, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. 29 Cdo 1774/2016, uveřejněný pod číslem 68/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Zbývá posoudit, zda měla na běh promlčecí doby vliv (i) skutečnost, že dlužník byl v době od 26. července 2011 do 7. dubna 2016 a v době od 6. srpna 2019 do 21. října 2019 vymazán z obchodního rejstříku.
Tuzemská právní úprava účinná do 31. prosince 2013 upravovala institut zrušení zápisu o výmazu (obchodní) společnosti z obchodního rejstříku (s obnovením její likvidace nebo s jejím vstupem do likvidace) v § 75b odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, aniž by se zmiňovala o (případném) vlivu takového rozhodnutí na běh promlčecí doby ve vztahu k pohledávkám třetích osob za takovou společností.
Přestože žádné ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, výslovně neupravuje důsledky zániku a „obnovení“ (obchodní) společnosti na běh promlčecí doby pohledávek za takovou společností, je nutné zvážit, zda zde není teleologická (nepravá) mezera v zákoně, kterou je nutné uzavřít pomocí analogie (§ 853 obč. zák.); dalším předpokladem pro užití analogie je podobnost s jiným – právem výslovně upraveným ‒ obsahově a účelem nejbližším případem (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, uveřejněného pod číslem 101/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní úprava běhu promlčecí doby obsažená v § 111 až § 114 obč. zák. výslovně upravuje a) vliv změny v osobě věřitele nebo dlužníka na běh promlčecí doby (§ 111 obč. zák.), b) stavení promlčení (§ 112 obč. zák.), c) promlčení práv osob, které musí mít zákonného zástupce (§ 113 obč. zák.) a d) promlčení práv mezi zákonnými zástupci a nezletilci či jinými zastoupenými (§ 114 obč. zák.).
Poměrům projednávané věci (tj. stavu, kdy promlčecí doba sice začala běžet, ale věřitel nemohl uplatnit pohledávku u soudu proto, že dlužník v době jejího běhu „dočasně“ zanikl) je tak obsahem a účelem nejbližší (§ 853 obč. zák.) právní úprava obsažená v § 113 větě druhé obč. zák., podle níž jde-li o práva proti osobě, která musí mít zákonného zástupce, probíhá již započaté promlčení dále, avšak neskončí, dokud neuplyne rok po tom, kdy bude této osobě zákonný zástupce ustanoven.
Přitom opačný závěr [že nebyly splněny předpoklady pro analogické užití zákona (§ 853 obč. zák.)] by zjevně odporoval § 1 odst. 1 a § 4 obč. zák.; jeho důsledkem by totiž bylo promlčení pohledávky i kdyby promlčecí doba uplynula v době, kdy byl dlužník vymazán z obchodního rejstříku (a věřitel nemohl uplatnit pohledávku za dlužníkem u soudu).
V této souvislosti Nejvyšší soud (pro úplnost) dodává, že s „prodloužením“ promlčecí lhůty počítá [pro případ, že byl obnoven zápis právnické osoby (dlužníka) ve veřejném rejstříku] i právní úprava (účinná od 1. ledna 2014) obsažená v § 643 odst. 2 o. z.
Pravidlo obsažené v § 113 větě druhé obč. zák. se v dané věci (analogicky) prosadí způsobem, že běh promlčecí doby neskončil (nemohl skončit) před uplynutím doby jednoho roku od 7. dubna 2016, kdy byl obnoven zápis dlužníka do obchodního rejstříku. Jelikož účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nastaly (až) 4. května 2017, tj. po uplynutí (prodloužené) promlčecí doby, Nejvyšší soud vyhodnotil právní závěr odvolacího soudu o promlčení pohledávky ze smlouvy o půjčce ve výsledku jako správný.
Konečně Nejvyšší soud shledal nedůvodnou i argumentaci dovolatelů ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (§ 3 obč. zák.).
Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, podle něhož obecně dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Důraz byl vždy kladen na individuální posouzení okolností každého jednotlivého případu založené na skutkových zjištěních. K tomu srov. např. dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, uveřejněný pod číslem 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně další judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zmíněné v jeho důvodech. Současně z obsahu dovolání (ani z obsahu spisu) neplyne, že by vznesení námitky promlčení žalovanou (ve spojení s důvody, pro které byl dlužník dočasně vymazán z obchodního rejstříku) bylo vedeno úmyslem způsobit dovolatelům újmu (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud (při absenci vad řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ‒ § 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Autor: -mha-