// Profipravo.cz / Promlčení 24.10.2022
Bezdůvodné obohacení při prodeji nemovité věci v exekučním řízení
V případě bezdůvodného obohacení, k němuž došlo prodejem nemovité věci v exekučním řízení, je počátek subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 a § 629 odst. 1 o. z.) pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vázán na skutečnosti, které se ochuzený měl a mohl dozvědět až ve fázi rozvrhu výtěžku dražby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3342/2021, ze dne 19. 7. 2022
Dotčené předpisy:
§ 619 odst. 2 o. z.
§ 621 o. z.
§ 629 odst. 1 o. z.
§ 336f o. s. ř.
§ 337c o. s. ř.
Kategorie: bezdůvodné obohacení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1/ Ve shora specifikované věci Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 59 Co 257/2020-239, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži (dále „soud prvního stupně“) ze dne 24. 6. 2020, č. j. 6 C 111/2019-201, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 952 070 Kč a rozhodl o náhradě nákladů prvoinstančního řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
2/ Odvolací soud v řízení vyvolaném poddlužnickou žalobou podle § 315 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších přepisů (dále „o. s. ř.“), vyšel ze zjištění, že žalovaní (poddlužníci) vznesli proti uplatněnému nároku námitku promlčení v rámci obrany plynoucí z hmotněprávního vztahu mezi nimi a R. M.; tímto vztahem je míněno bezdůvodné obohacení žalovaných, kterým byl v exekuci vedené soudním exekutorem JUDr. T. V., Exekutorský úřad P., pod sp. zn. 103 Ex 15990/13 vyplacen výtěžek dražby nemovité věci, ačkoli tato věc podle hmotného práva nenáležela povinné V. T.. (se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY), ale R. M.. V exekuci žalobce (oprávněného) proti povinnému R. M. vedené pro pohledávku žalobce ve výši 2 917 921,25 Kč pod sp. zn. 142 Ex 02341/15 vydal soudní exekutor Mgr. J., Exekutorský úřad F., dne 3. 1. 2019 exekuční příkaz, jímž rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky z titulu lepšího práva za žalovanými ve výši 952 070 Kč. K vydání exekučního příkazu však došlo až po skončení promlčecí lhůty stanovené v § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále rovněž „o. z.“), čímž s ohledem na námitku žalovaných bylo právo žalobce podle § 609 věty první o. z. promlčeno. O tom, že bezdůvodné obohacení podle § 2991 odst. 2 o. z. nastalo a že za jeho vznik odpovídají žalovaní, se povinný R. M. totiž „mohl dozvědět“ již z průběhu dokazování konaném ve věci Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky Valašské Meziříčí, pod sp. zn. 19 C 13/2015. Zákonná tříletá promlčecí lhůta tak počala běžet od 3. 11. 2015 a skončila 3. 11. 2018 (§ 619 odst. 1 a 2 o. z.), žaloba však byla podána až dne 15. 5. 2019.
3/ Odvolací soud zcela akceptoval skutkový stav nalezený před soudem prvního stupně a aproboval i právní závěr o promlčení žalobcem uplatněného práva. Upřesnil, že žalobce se poddlužnickou žalobou domáhá nároku z titulu jeho přikázání v exekučním řízení vedeném proti povinnému M., který „měl disponovat touto pohledávkou z titulu tzv. lepšího práva za stavu, kdy dražbou byla prodána nemovitost, k níž tvrdil své vlastnické právo, a výtěžek z dražby, který obdrželi žalovaní jako oprávnění v exekučním řízení, v němž byla nemovitost prodána, má být posuzován jako jejich bezdůvodné obohacení“. Je „nesporné, že se tvrzený vlastník a původní věřitel R. M. dne 3. 11. 2015 při jednání ve věci sp. zn. 19 C 13/2015 (…) seznámil z provedených důkazů“, konkrétně z usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 4. 12. 2013, č. j. 103 Ex 15990/13-55, o udělení příklepu (dále rovněž „usnesení o příklepu“) v exekuční věci proti povinné společnosti V. T., a z potvrzení téhož soudního exekutora o zaplacení nejvyššího podání v dražbě (dále „potvrzení o zaplacení nejvyššího podání“), „s rozhodnou skutečností, že nemovitost, k níž tvrdil své vlastnické právo, byla (…) prodána za cenu“ ve výši uhrazeného nejvyššího podání 1 140 000 Kč, a to za situace, kdy žádný jiný věřitel či oprávněný „nebyl uveden“.
4/ Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž předložil k řešení tři otázky „doposud v dovolací praxi Nejvyššího soudu neřešené“, a to:
a/ zda věřitel (zde R. M.) mohl z usnesení o příklepu a z potvrzení o zaplacení nejvyššího podání zjistit potřebné informace k uplatnění své pohledávky ve výši 952 070 Kč za žalovanými z titulu lepšího práva u soudu;
b/ kdy v takovém případě počala R. M. běžet k uplatnění uvedené pohledávky subjektivní tříletá promlčecí doba; a
c/ zda byla uvedená pohledávka uplynutím promlčecí doby ke dni 3. 11. 2018, resp. jiný den před podáním žaloby, promlčena.
5/ Podle názoru dovolatele je „jádrem věci právní posouzení, které skutečnosti musí věřitel vědět k podání žaloby z lepšího práva a zda tyto skutečnosti vyplývají z usnesení soudního exekutora o příklepu a z potvrzení o zaplacení nejvyššího podání“. Z uvedených listin se R. M. nemohl dozvědět, že se na jeho úkor žalovaní obohatili o částku 952 070 Kč, potažmo že jim tato částka z výtěžku zpeněžení jeho nemovité věci byla vyplacena. V poměrech posuzované věci pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení vznikla až okamžikem, kdy byla specifikovaná (žalobou uplatněná) částka žalovaným vyplacena na základě rozvrhového řízení, tedy připsána na jejich účet. Zmíněné usnesení o příklepu a potvrzení o zaplacení nejvyššího podání zde existovaly již před vznikem bezdůvodného obohacení, což samo o sobě vylučuje, aby v těchto listinách byly uvedeny potřebné informace o pohledávce R. M., který tudíž nemohl zjistit, v jaké výši a pořadí jakých věřitelů budou pohledávky uspokojovány, či zda vůbec bude něco žalovaným z výtěžku vyplaceno; to lze nalézt až v rozvrhovém usnesení. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6/ K dovolání podali žalovaní vyjádření, v němž se plně ztotožnili se závěry odvolacího soudu ohledně běhu subjektivní promlčecí doby. Dovolatel nevymezuje žádnou právní otázku ani předpoklad přípustnosti dovolání, neboť vyjadřuje toliko nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu a přehlíží, že dovolací soud se opakovaně otázkou počátku běhu subjektivní promlčecí doby ve své judikatuře zabýval (např. v rozsudku ze dne 29. října 2002, sp. zn. 33 Odo 702/2002, rozsudku ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, nebo rozsudku ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008). Žalovaní proto navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
7/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou osobou (účastníkem řízení ve smyslu § 315 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je v otázce počátku běhu subjektivní promlčecí doby ohledně poddlužnickou žalobou uplatněného práva z titulu bezdůvodného obohacení a v poměrech exekučního řízení přípustné, neboť v těchto souvislostech otázku dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi dosud neřešil (§ 237 o. s. ř.), zároveň je i opodstatněné.
8/ Judikatura dovolacího soudu se konstantně hlásí k názoru, podle něhož je u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí lhůta, subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Pro jejich vzájemný vztah platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí lhůta. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014). Jinými slovy tedy platí, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí lhůty, jejíž běh skončí dříve (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, ze dne 16. července 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2020, sp. zn. 28 Cdo 427/2020).
9/ Pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 o. z.) je rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 Sb. rozh. obč.) o rozhodných skutečnostech, tj. o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020). Podle § 621 ve spojení s § 629 odst. 1 o. z. je subjektivní promlčecí lhůta stanovena v délce tří let (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2021, sp. zn. 28 Cdo 2208/2021). Objektivní promlčecí lhůta u práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 638 o. z.) počíná přitom plynout již okamžikem, kdy k bezdůvodnému obohacení skutečně došlo, přičemž tato objektivní lhůta trvá po dobu deseti, respektive patnácti let (v případě úmyslného obohacení).
10/ Již podle právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se běh subjektivní promlčecí doby odvíjel od okamžiku, kdy seochuzený dozvěděl o rozhodných skutečnostech (viz shora), nikoli od okamžiku, kdy byly tyto rozhodné skutečnosti soudem v odůvodnění pravomocného rozhodnutí výslovně konstatovány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2017, sp. zn. 28 Cdo 2373/2016); subjektivní promlčecí doba přitom trvala dva roky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005). Obdobně předchozí úpravě je počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty upraven i v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014 (který je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty v posuzované věci relevantním předpisem), a to konkrétně v ustanovení § 621 o. z., podle něhož okolnosti rozhodné pro počátek běhu této promlčecí lhůty zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.
11/ Založil-li odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) své úvahy o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty na vědomosti ochuzeného R. M., který rozhodné skutečnosti mohl zjistit z provedených důkazů v podobě (pravomocného) usnesení o příklepu a potvrzení o zaplacení nejvyššího podání, není jeho závěr správný. V exekučních poměrech uvedené listiny potvrzují, že se vlastníkem vydražené nemovité věci stal ke dni vydání usnesení o příklepu vydražitel či předražitel (srov. § 336l odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), tedy v případě vydražené věci ve vlastnictví ochuzené třetí osoby se tato osoba mohla dozvědět pouze to, že na její úkor došlo k bezdůvodnému obohacení.
12/ V této souvislosti je třeba připomenout, že zákonná úprava rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitých věcí do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek. Těmito fázemi jsou 1) nařízení exekuce, 2) určení ceny nemovité věci a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitou věcí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) prodej nemovité věci v dražbě a 5) rozvrh rozdělované podstaty. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto (z mnoha rozhodnutí dovolacího soudu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 3717/2013, uveřejněné pod číslem 42/2015 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 1111/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2022, sp. zn. 20 Cdo 396/2022).
13/ Zmíněné usnesení o příklepu a potvrzení o zaplacení nejvyššího podání jsou úkony signifikantní pro předposlední exekuční fázi prodeje nemovité věci v dražbě, avšak z jejich obsahu nelze seznat (ani predikovat), jak bude probíhat navazující rozvrhová fáze exekučního řízení, tj. komu a v jakém rozsahu připadne výtěžek prodané věci. Účastníky následného řízení o rozvrhu totiž není jen oprávněný (oprávnění) a povinný (povinní), ale též osoby, které podaly přihlášku ve smyslu § 336f o. s. ř., s výjimkou těch, jejichž přihláška byla neúplná či opožděná, a proto usnesením soudu (exekutora) odmítnutá (§ 337 odst. 3 a § 336f odst. 4 o. s. ř.). Pohledávky účastníků rozvrhového řízení se uspokojují podle zákonných skupin a pořadí (§ 337c o. s. ř.) a mohou být v průběhu rozvrhového řízení popírány co do pravosti, výše, zařazení do skupiny nebo pořadí, takže teprve na základě výsledku rozvrhu (pravomocného rozvrhového usnesení) může mít osoba dražbou ochuzená jednoznačnou vědomost o osobě (osobách) bezdůvodně obohacené (obohacených) a o rozsahu bezdůvodného obohacení. Je možné připustit, že v případě nepřítomnosti řádně přihlášených věřitelů si může ochuzený představu o výsledku rozvrhu vytvořit již na základě solidní znalosti exekučního spisu (musel by znát výši přednostních pohledávek státu a soudního exekutora), nelze však akceptovat, že pro takovou vědomost postačí toliko obsah usnesení o příklepu a skutečnost, že vydražitelem bylo zaplaceno (doplaceno) nejvyšší podání.
14/ Z předchozích úvah plyne závěr, že v případě bezdůvodného obohacení, k němuž došlo prodejem nemovité věci v exekučním řízení, je počátek subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 a § 629 odst. 1 o. z.) pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vázán na skutečnosti, které se ochuzený měl a mohl dozvědět až ve fázi rozvrhu výtěžku dražby.
15/ Byl-li odvolacím soudem (a soudem prvního stupně) počátek subjektivní promlčecí lhůty ve vztahu k bezdůvodnému obohacení (§ 621 a § 629 odst. 1 o. z.) stanoven v rozporu s předchozím závěrem (dílem se rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), Nejvyšší soud, nemaje podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, zamítnutí dovolání nebo změnu rozhodnutí dovolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, na který se vztahují stejné kasační důvody, podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ruší a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
16/ V dalším řízení bude soud prvního stupně (případně též soud odvolací) právním názorem Nejvyššího soudu vázán (viz § 243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.), což znamená, že se bude zabývat namítaným promlčením práva žalobce při odlišném (novém) posuzování běhu subjektivní promlčecí lhůty (s předpokladem dalšího a podrobnějšího dokazování).
17/ O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-