// Profipravo.cz / Promlčení 31.08.2022
Počátek běhu promlčecí doby u nároku na náhradu za bolest
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu za bolest se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodní události) a kdo ji způsobil.
V případě utrpěné bolesti nabývá poškozený vědomost o škodě v okamžiku, kdy se bolestivý stav natolik ustálil (případně odezněl), že lze objektivně provést (například bodově) ohodnocení bolesti. Protože tyto předpoklady (vědomost o škodě a osobě škůdce) musí být splněny kumulativně, nemůže subjektivní promlčecí doba počít běžet dříve, než poškozený nabyde vědomost o obou těchto skutečnostech.
Bolestí je míněn nepříjemný smyslový a citový zážitek spojený se skutečným nebo hrozícím poškozením tkáně. Tento složitý smyslový vjem závisí i na osobní zkušenosti a na momentálním psychickém stavu poškozeného a situaci, má však svůj objektivní původ v povaze onemocnění či zranění a v průběhu léčení. Ve většině případů se v rámci tohoto nároku poskytuje jednorázová náhrada zohledňující bolest pociťovanou při škodní události, za niž odpovídá škůdce, a při lékařských zákrocích vedoucích k odstranění následků a k léčbě poranění; součástí tohoto procesu mohou být i postupně prováděné výkony. Mají-li určitý časový odstup nebo věcnou odlišnost (např. fáze rehabilitace či nutná další operace či reoperace mohou být od prvotní škodní události odděleny významnějším časovým úsekem, útlumem či vymizením bolesti nebo mohou být způsobeny jinou příčinou), jsou jednotlivé bolestivé stavy (ataky bolesti) hodnoceny odděleně a mohou být považovány za samostatné nároky (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1654/2019, podle nějž nároky na náhradu za bolesti spojené s operacemi oka, které po operacích nepřetrvávaly, jsou nároky samostatnými, jestliže vždy po ustálení bolesti po jednotlivé operaci bylo možno provést ohodnocení). Pak je i z hlediska promlčení třeba vzít v potaz průběh léčení a vývoj bolesti tak, aby u odlišně vyvolaných a působících bolestí byly správně posouzeny okolnosti významné pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby.
Posuzovaný případ se týká poměrně komplikovaného stavu po operaci kolene, která nepřinesla předpokládaný výsledek (poškozená pacientka nevznáší námitky proti závěru odvolacího soudu o postupu lege artis při operaci) a stav pacientky musel být revidován operací následnou; v mezidobí přetrvávaly bolestivé stavy, které byly odstraněny právě až reoperací. I když odvolací soud jednoznačně dovodil, že žalovaná neodpovídá za následky vyvolané výsledkem první operace, nerozlišil, které dílčí nároky na náhradu za bolest tato okolnost vylučuje. Otázkou pochybení při pooperačním a následném tlumení bolesti se pak nezabýval především z důvodu promlčení nároku. Spojil-li ovšem odvolací soud počátek běhu promlčecí doby s datem ukončení hospitalizace pacientky u žalované, je vzhledem k popsaným fázím léčení a stavům bolesti tento závěr poněkud zkratkovitý, neboť nelze posoudit, zda a nakolik odpovídá vymezení nároku v žalobě a skutkovým zjištěním o průběhu léčení pacientky v době mezi oběma operacemi. I když v prvním zrušovacím usnesení odvolací soud právě na potřebu dostatečně precizního skutkového vymezení bolestivých stavů výslovně poukázal, ve druhém rozhodnutí z upřesněného popisu průběhu bolesti nevycházel a vztáhl okamžik vědomosti pacientky o vzniku škody k datu, kdy se bolest neustálila, nýbrž pokračovala ještě delší dobu, takže jeho závěr o promlčení nároku není správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2558/2020, ze dne 31. 5. 2022
Dotčené předpisy:
§ 106 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 106 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: promlčení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 2. 5. 2017, č. j. 16 C 472/2013-347, zamítl žalobu o zaplacení 300.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu škody na zdraví, spočívající ve vytrpěných bolestech a ve ztížení společenského uplatnění vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 19. 10. 2010 absolvovala u žalované operační zákrok (endoprotéza levého kolenního kloubu při epidurální anestezii) a z nemocnice byla propuštěna dne 27. 10. 2010. Z provedeného dokazování vyplynulo, že operační i pooperační péče proběhla ze strany lékařů žalované tzv. lege artis, žalobkyni se tedy nepodařilo prokázat splnění podmínek pro vznik povinnosti žalované k náhradě škody na zdraví podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“). Uplatněný nárok by navíc byl již promlčen.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 11. 2017, č. j. 58 Co 260/2017-388, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl mu, že ačkoliv provedl obsáhlé dokazování, nevěnoval dostatečnou pozornost tomu, že skutková tvrzení žalobkyně nebyla dostatečně a jednoznačně specifikována, a nebylo tak postaveno najisto, na základě jakých skutečností se nároku domáhala, z čeho jej dovozuje a v jaké výši. Žalobkyně navíc v průběhu řízení svá žalobní tvrzení i výši požadované částky měnila, aniž by soud prvního stupně na tyto změny adekvátně reagoval, přestože jednotlivá podání jsou vzájemně rozporná. Tím, že žalobkyni nevedl k odstranění nedostatků žaloby, zatížil soud prvního stupně řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. 10. 2019, č. j. 16 C 472/2013-496, v plném rozsahu zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 492.000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Poté, co byla soudem vyzvána podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění nedostatků žaloby, žalobkyně konkretizovala své nároky tak, že požaduje 312.000 Kč na náhradě za bolest a 180.000 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění. Vytrpěné bolesti, které se po lékařském zákroku žalované zakonzervovaly a trápily žalobkyni do operace dne 8. 11. 2012, vymezila v návaznosti na bodové hodnocení znalce MUDr. J. S. Za příčinu obtíží označila neposkytnutí péče lege artis, neprovedení dostatečné analgetické pooperační terapie a nedostatečně vedenou zdravotnickou dokumentaci. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně byla před operací řádně poučena, a jak samotná operace, tak pooperační péče ze strany zdravotnických pracovníků žalované proběhly lege artis, tudíž žalobkyni právo na náhradu škody nevzniklo; z tohoto důvodu se již nezabýval opodstatněností námitky promlčení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 58 Co 415/2019-561, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že operace proběhla lege artis a že žalobkyně neprokázala porušení povinnosti ze strany pracovníků žalované. Ohledně nároku odvozovaného od nedostatečně tlumené bolesti podle odvolacího soudu žalobkyně důvodně namítala, že se soud prvního stupně dostatečně nezabýval znaleckými posudky, které řešily její pooperační bolesti v době hospitalizace. Nicméně tento nárok není důvodný pro promlčení. Žalobkyně totiž byla ve zdravotnickém zařízení žalované hospitalizována od 19. 10. 2010 do 27. 10. 2010 a domáhala se odškodnění bolestí, které utrpěla v této době. Informace o tom, že jí vznikla škoda (utrpěná bolest) a kdo za ni odpovídá (provozovatel zdravotnické péče), tedy měla žalobkyně k dispozici nejpozději v době ukončení hospitalizace. Promlčecí doba marně uplynula dnem 27. 10. 2012, tj. téměř rok před podáním žaloby. V případě nároku na ztížení společenského uplatnění pak nemohla být žalobkyně úspěšná, neboť tvrdila obtíže, které trvaly „pouze“ po dobu několika měsíců a nenastaly tedy trvalé následky.
Rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně 312.000 Kč, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedná se o otázky, zda 1) „spočívá vada odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, která způsobuje nejen přípustnost, ale i důvodnost dovolání, v absenci vyrovnání se s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení“, 2) „představuje nevypořádání se s tvrzenými námitkami účastníků vůbec, nebo nedostatečným způsobem, vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, a do práva na soudní ochranu podle článku 90 Ústavy České republiky a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, 3) „plyne z požadavků řádného procesu mimo jiné právo účastníků řízení skutkově argumentovat, čemuž koresponduje povinnost obecných soudů se s jejich argumentací náležitě, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení, vypořádat“, 4) „lze spravedlivě žádat od poškozeného pacienta, aby ještě v průběhu neukončené léčby a v průběhu trvajících bolestí průběžně vyhodnocoval, do kdy mu za prožívané bolesti ještě zdravotnické zařízení odpovídá, a od kdy mu již za prožívané bolesti neodpovídá“, a 5) „platí, a to zejména ve sporech o náhradu škody na zdraví (odčinění újmy na zdraví), že v pochybnostech je třeba postupovat ve prospěch poškozeného pacienta". Dovolatelka zdůrazňuje, že se již v žalobě explicitně domáhala odškodnění bolesti za celé období od první operace provedené žalovanou dne 19. 10. 2010 až do revizní operace dne 8. 11. 2012, přičemž žaloba byla podána do jednoho roku poté (16. 10. 2013). Odvolací soud přitom nárok zredukoval na odškodnění bolesti za období do 27. 10. 2012, a proto jej shledal promlčeným, přičemž zcela pominul dobu od 28. 10. 2010 do listopadu 2012; ignorování části uplatněného nároku považuje dovolatelka za hrubě protiústavní. Nadto se odvolací soud adekvátním způsobem nevypořádal se všemi námitkami žalobkyně, což samo představuje porušení práva na spravedlivý proces. Dále připomíná, že odškodnění bolesti představuje jeden jediný nárok, a též odkazuje na závěry Ústavního soudu o tom, že vědomost o škodě je subjektivní kategorie, a nelze tak na poškozeného klást nepřiměřené nároky. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu. Za zásadní okolnost považuje to, že pooperační péče nebyla realizována žalovanou. Pokud je tedy pochybení shledáváno pouze v pooperační péči, je její odpovědnost vyloučena. Dále se ztotožnila s odvolacím soudem, že žalobkyně musela vědět o vzniklé škodě a o tom, kdo za tvrzené neřešení bolestivých stavů odpovídá, již v okamžiku jejich aktuálního průběhu. Navrhla proto, aby dovolání bylo zamítnuto.
Vedlejší účastnice vyjádřila nesouhlas s dovolací argumentací a připojila se k vyjádření žalované s tím, že žalobkyně v rámci rehabilitace navštívila pracoviště žalované jen 17. 1. 2011, zatímco se v té době již léčila u jiného poskytovatele zdravotní péče. Žalovaná tak nemohla porušit žádnou povinnost v době, kdy již žádnou péči neposkytovala. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť závisí na řešení otázky počátku běhu promlčecí doby u nároku na náhradu za bolest, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se otázky promlčení posuzují podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť promlčecí doba uplatněného nároku na náhradu za bolest se odvíjí od lékařského zákroku provedeného do tohoto data a promlčecí doba počala běžet rovněž před 1. 1. 2014.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle § 106 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Předmětem dovolacího přezkumu je výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se nároku na náhradu za bolest, tedy jde o nárok z újmy na zdraví, u nějž se uplatní pouze subjektivní promlčecí doba. Počátek jejího běhu se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodní události) a kdo ji způsobil. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný [srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované tamtéž pod č. 3/1984, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikovaný pod C 2445 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)]. Vědomost poškozeného pak musí být taková, jaká je zapotřebí k podání žaloby (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 19. 11. 1924, sp. zn. Rv II 559/24, Vážný č. 4389). V případě utrpěné bolesti nabývá poškozený vědomost o škodě v okamžiku, kdy se bolestivý stav natolik ustálil (případně odezněl), že lze objektivně provést (například bodově) ohodnocení bolesti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, Soubor C 5789). Protože tyto předpoklady (vědomost o škodě a osobě škůdce) musí být splněny kumulativně, nemůže subjektivní promlčecí doba počít běžet dříve, než poškozený nabyde vědomost o obou těchto skutečnostech.
Bolestí je míněn nepříjemný smyslový a citový zážitek spojený se skutečným nebo hrozícím poškozením tkáně. Tento složitý smyslový vjem závisí i na osobní zkušenosti a na momentálním psychickém stavu poškozeného a situaci, má však svůj objektivní původ v povaze onemocnění či zranění a v průběhu léčení. Ve většině případů se v rámci tohoto nároku poskytuje jednorázová náhrada zohledňující bolest pociťovanou při škodní události, za niž odpovídá škůdce, a při lékařských zákrocích vedoucích k odstranění následků a k léčbě poranění; součástí tohoto procesu mohou být i postupně prováděné výkony. Mají-li určitý časový odstup nebo věcnou odlišnost (např. fáze rehabilitace či nutná další operace či reoperace mohou být od prvotní škodní události odděleny významnějším časovým úsekem, útlumem či vymizením bolesti nebo mohou být způsobeny jinou příčinou), jsou jednotlivé bolestivé stavy (ataky bolesti) hodnoceny odděleně a mohou být považovány za samostatné nároky (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1654/2019, podle nějž nároky na náhradu za bolesti spojené s operacemi oka, které po operacích nepřetrvávaly, jsou nároky samostatnými, jestliže vždy po ustálení bolesti po jednotlivé operaci bylo možno provést ohodnocení). Pak je i z hlediska promlčení třeba vzít v potaz průběh léčení a vývoj bolesti tak, aby u odlišně vyvolaných a působících bolestí byly správně posouzeny okolnosti významné pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby.
V posuzované věci žalobkyně od samotného počátku (viz skutkové vymezení nároku v žalobě) požadovala náhradu za bolesti, kterými trpěla po operaci kolene provedené dne 19. 10. 2010 (přičítala je jednak nesprávnému provedení zákroku, jednak nedostatečné pooperační péči), přičemž popsala prakticky nepřetržitě trvající bolestivý stav až do doby reoperace (8. 11. 2012), jíž byl původ bolesti odstraněn, a nepříjemné vjemy ustaly. Vymezení bolesti upřesnila na výzvu soudu dne 11. 12. 2017 v návaznosti na bodové hodnocení a charakteristiku znalce MUDr. J. S. jednak jako nesnesitelné a šokující bolesti po prvním zákroku u žalované, která neposkytla dostatečnou medikaci proti bolestem, jednak jako dlouhodobé bolesti způsobené v operovaném místě třením laterální plochy patelly o zevní kovový kondyl endoprotézy, odstraněné až druhou operací, k níž by nemuselo dojít, byl-li by prvotní výkon proveden řádně. Samostatně pak uváděla bolest spojenou s reoperací, kterou považuje za vynucenou nesprávnou péčí žalované. Tento průběh stavu dovolatelky mezi oběma zákroky popisuje i znalecký posudek MUDr. S., který vyčísluje samostatně pooperační bolesti odvozené od prvního zákroku, dlouhodobé bolesti před druhým zákrokem a konečně i bolesti spojené s druhou operací. Pak je ovšem zřejmé, že bolest byla několik měsíců setrvalá, že zároveň mohla mít samostatně existující fáze, případně že nárok na náhradu vznikl ve smyslu shora citované judikatury až ustálením bolesti, resp. jejím vymizením po reoperaci, která byla též sama o sobě spojena s dalším bolestivým stavem. Teprve tehdy se mohla žalobkyně o vzniku nároku dozvědět.
Je tedy zřejmé, že posuzovaný případ se týká poměrně komplikovaného stavu po operaci kolene, která nepřinesla předpokládaný výsledek (dovolatelka nevznáší námitky proti závěru odvolacího soudu o postupu lege artis při operaci) a stav pacientky musel být revidován operací následnou; v mezidobí přetrvávaly bolestivé stavy, které byly odstraněny právě až reoperací. I když odvolací soud jednoznačně dovodil, že žalovaná neodpovídá za následky vyvolané výsledkem první operace, nerozlišil, které dílčí nároky na náhradu za bolest tato okolnost vylučuje. Otázkou pochybení při pooperačním a následném tlumení bolesti se pak nezabýval především z důvodu promlčení nároku. Spojil-li ovšem odvolací soud počátek běhu promlčecí doby s datem ukončení hospitalizace žalobkyně u žalované, je vzhledem k popsaným fázím léčení a stavům bolesti tento závěr poněkud zkratkovitý, neboť nelze posoudit, zda a nakolik odpovídá vymezení nároku v žalobě a skutkovým zjištěním o průběhu léčení dovolatelky v době mezi oběma operacemi. I když v prvním zrušovacím usnesení odvolací soud právě na potřebu dostatečně precizního skutkového vymezení bolestivých stavů výslovně poukázal, ve druhém rozhodnutí z upřesněného popisu průběhu bolesti nevycházel a vztáhl okamžik vědomosti dovolatelky o vzniku škody k datu, kdy se bolest neustálila, nýbrž pokračovala ještě delší dobu, takže jeho závěr o promlčení nároku není správný.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části výroku týkající se náhrady za bolest ve výši 312.000 Kč (vzhledem k tomu, že nebyly dosud definovány jednotlivé dílčí nároky za bolest, musel být výrok zrušen v celé částce týkající se bolestného) a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; odvolací soud rozliší jednotlivé bolestivé stavy vymezené žalobou a přesněji určí podmínky odpovědnosti ve vztahu k nim a případně též takto strukturovaně vyřeší i otázku promlčení. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-