// Profipravo.cz / Promlčení 20.02.2018
"Nepromlčitelnost" nároku na vydání bezdůvodného obohacení
Rozhodující pro posouzení (ne)možnosti aplikace ustanovení § 107 odst. 3 o. s. ř. je okamžik vzniku bezdůvodného obohacení; pro tyto účely nejsou významné následné změny, jejichž důsledkem by byla (případná) nemožnost vrátit poskytnuté plnění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4740/2015, ze dne 29. 11. 2017
Dotčené předpisy:
§ 107 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 451 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 457 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 458 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: bezdůvodné obohacení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2015, č. j. 12 Cmo 409/2014-309, k odvolání žalované potvrdil (mezitímní) rozsudek ze dne 15. října 2014, č. j. 24 Cm 10/2007-277, jímž Krajský soud v Plzni rozhodl, že „žalobní základ nároku je vůči žalované zcela opodstatněný“.
Šlo přitom o v pořadí třetí rozhodnutí soudů nižších stupňů, když rozsudek ze dne 4. prosince 2009, č. j. 24 Cm 10/2007-40, kterým Krajský soud v Plzni žalobu zamítl, maje za důvodnou žalovanou vznesenou námitku promlčení, jakož i rozsudek ze dne 26. října 2010, č. j. 12 Cmo 43/2010-81, jímž Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. května 2012, č. j. 29 Cdo 820/2011-106, a rozsudek ze dne 19. června 2013, č. j. 24 Cm 10/2007-204, jímž Krajský soud v Plzni žalobu zamítl, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. ledna 2014, č. j. 12 Cmo 365/2013-254, a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a respektuje závazný právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 820/2011 – zdůraznil, že smlouva ze dne 12. července 1999 o prodeji nedokončené výroby, uzavřená mezi úpadkyní a žalovanou (dále jen „smlouva“) je absolutně neplatná (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“), a to pro rozpor s ustanovením § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Na základě plnění podle (absolutně) neplatné smlouvy vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení „ve formě nedokončené výroby, tj. movitých věcí“ a na straně úpadkyně bezdůvodné obohacení „ve formě zaplacené kupní ceny, tj. peněžitého plnění“.
Z hlediska posouzení námitky promlčení uplatněného nároku ve smyslu ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. – pokračoval odvolací soud – „tu proti sobě stojí vlastnické právo k nedokončené výrobě, které se nepromlčuje, proti právu na vrácení zaplacené kupní ceny, které promlčení podléhá“; proto nelze přihlížet k žalovanou vznesené námitce promlčení. Na správnosti tohoto závěru nic nemění ani skutečnost, že „nedokončená výroba neexistuje a neexistovala již v době podání žaloby, protože byla dále prodána třetí osobě. Rozhodující pro vypořádání právního vztahu z neplatné smlouvy je totiž okamžik, kdy ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo a co v tomto okamžiku bylo podle neplatné smlouvy plněno. V daném případě došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení dne 12. července 1999, kdy ze strany prodávajícího byl poskytnut předmět prodeje a koupě, tedy věc movitá a ze strany kupujícího bylo poskytnuto peněžité plnění, kupní cena. V tomto okamžiku proti sobě stála práva, která bylo nutno vypořádat, tj. právo vlastníka na vrácení předmětu prodeje a koupě, ohledně kterého vlastnictví nikdy nepozbyl v důsledku absolutně neplatné smlouvy (s účinky ex tunc), které se nepromlčuje, proti právu kupujícího na vrácení zaplacené kupní ceny, jež promlčení podléhá“.
Konečně odvolací soud shledal nepřípadným poukaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2083/2013 (jde o rozsudek ze dne 9. října 2013), když v poměrech odkazované věci proti sobě „stála“ dvě promlčitelná práva na peněžité plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že odvolací soud (i soud prvního stupně) posoudil otázku promlčení uplatněného nároku rozporně s judikaturou Nejvyššího soudu, a to s jeho předchozím kasačním rozsudkem sp. zn. 29 Cdo 820/2011, jakož i s rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 2083/2013 a usnesením ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 33 Odo 791/2005.
Dovolatelka popisuje skutkový stav věci, přičemž akcentuje, že právní posouzení věci soudy obou stupňů by vedlo „k absurdnímu závěru“, podle něhož se pohledávka na náhradu za zaniklou věc „vůbec nepromlčuje“.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že nijak neodůvodnil, proč odmítl aplikovat „judikát sp. zn. 28 Cdo 2083/2013“, v němž Nejvyšší soud „přehledně popsal, že za situace, kdy vrácení plnění není dobře možné, je možné se domáhat pouze vydání peněžité náhrady a nikoliv vlastnického práva, a dále za situace existence neplatné smlouvy tak proti sobě stojí dvě pohledávky, přičemž obě práva se promlčují“.
Dovolatelka akcentuje, že v situaci, kdy „vlastnické právo zde z důvodu neexistence věci není, stojí proti sobě dvě práva (na zaplacení, tedy dvě pohledávky), která se obě promlčují, a tedy dle ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. je soud povinen ke vznesené námitce promlčení přihlédnout“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil se závazným právním závěrem o tom, že nárok uplatněný žalobou je promlčen.
Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky promlčení uplatněného nároku, dosud Nejvyšším soudem v daných souvislostech nezodpovězené.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle ustanovení § 457 obč. zák., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Podle ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.
Nejvyšší soud sjednotil svou judikaturu ve výkladu ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. především rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněným pod číslem 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 32/2011“), v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož důsledkem absolutně neplatné kupní smlouvy je vznik synallagmatického závazku ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák., s tím, že ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. dopadá na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona. V poměrech oné věci, kdy šlo o absolutně neplatnou smlouvu o převodu (koupi) nemovitosti, zdůraznil, že se kupující nestal vlastníkem věci, ačkoli zaplatil kupní cenu, pročež je prodávající povinen mu kupní cenu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu. Současně uzavřel, že rozhodující je vždy, co bylo podle smlouvy plněno a o co se tedy strany smlouvy obohatily v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo.
Následně Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, uveřejněném pod číslem 105/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 105/2012“), dovodil, že ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. lze aplikovat v případě promlčení i v obchodních závazkových vztazích, jelikož obchodní zákoník zvláštní úpravu promlčení práv ze synallagmatického vztahu neobsahuje. I v této věci Nejvyšší soud posuzoval důsledky neplatnosti smlouvy o prodeji nemovitostí.
V poměrech projednávané věci je nepochybné, že smluvní strany (úpadkyně a žalovaná) uzavřely smlouvu při své podnikatelské činnosti; ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák.; proto bylo nezbytné případné promlčení práv ze synallagmatického obchodně právního vztahu (z absolutně neplatné smlouvy) posoudit (i) podle ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. (viz též předchozí kasační rozsudek Nejvyššího soudu).
Za stavu, kdy právní závěr soudů nižších stupňů ohledně absolutní neplatnosti smlouvy nebyl dovoláním zpochybněn, zůstalo k posouzení (vzhledem k ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. a k dovolatelkou vymezenému důvodu dovolání), zda se závěry přijaté v R 32/2011 a v R 105/2012 uplatní i v situaci, kdy předmětem (absolutně neplatné) kupní smlouvy byly věci movité (nedokončená rostlinná výroba).
Jakkoli není pochyb o tom, že v obou výše zmíněných rozsudcích Nejvyšší soud posuzoval otázku (ne)možnosti aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. v poměrech absolutně neplatné kupní smlouvy, jejímž předmětem byly věci nemovité, neshledává Nejvyšší soud důvod odchýlit se od závěrů v nich formulovaných ani v poměrech (absolutně neplatné) smlouvy o koupi věcí movitých.
I v takovém případě totiž synallagmatický vztah (povinnost účastníků smlouvy vrátit druhému vše, co podle ní dostali) vznikl ze zákona, a to v rozsahu vymezeném v ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák., tj. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením a není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo na výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Jinými slovy, na základě absolutně neplatné smlouvy ani v takovém případě nenabyla žalovaná vlastnické právo k převáděným (movitým) věcem, pročež proti jejímu právu na vrácení zaplacení kupní ceny „stálo“ právo úpadkyně na vrácení movitých věcí, které úpadkyně žalované předala.
Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti, že ke dni vzniku práv obou smluvních stran na vrácení poskytnutých plnění, proti sobě stálo promlčitelné právo žalované vůči úpadkyni na vrácení kupní ceny a nepromlčitelné právo úpadkyně vůči žalované na vrácení předmětu kupní smlouvy (movitých věcí). Skutečnost, že následně žalovaná předmět smlouvy prodala či spotřebovala, nemá na shora uvedený závěr žádný vliv, když rozhodující pro posouzení (ne)možnosti aplikace ustanovení § 107 odst. 3 o. s. ř. je okamžik vzniku bezdůvodného obohacení; pro tyto účely nejsou významné následné změny, jejichž důsledkem by byla (případná) nemožnost vrátit poskytnuté plnění.
K výše uvedenému Nejvyšší soud doplňuje, že akceptace právního názoru dovolatelky by ve svých důsledcích znamenala, že by smluvní strana (prodávající) byla v nejistotě o tom, zda a od kterého data by případně zanikly účinky předvídané ustanovením § 107 odst. 3 obč. zák. (tj. nemožnost soudu přihlédnout k námitce promlčení). Rovněž představa dovolatelky, podle níž by v případě zániku předmětu kupní smlouvy a „přeměny“ nároku na vydání věci na nárok na zaplacení peněžitého ekvivalentu odpadly účinky plynoucí z ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., není akceptovatelná, a to vzhledem k úpravě počátku běhu promlčecí doby na vrácení plnění uskutečněného na základě neplatné smlouvy, obsažené v ustanovení § 394 odst. 2 obch. zák., dle které u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo.
Konečně Nejvyšší soud neshledává opodstatněným ani poukaz dovolatelky na závěry obsažené v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 2083/2013 a sp. zn. 33 Odo 791/2005, když v poměrech obou zmíněných věcí šlo od samotného počátku (tj. od doby vzniku povinnosti vrátit si poskytnutá plnění) o vzájemné peněžité pohledávky; je totiž zcela zjevné, že nelze uvažovat o vrácení bezdůvodného obohacení spočívajícího ve výkonech či užívání věci jinak, než v penězích.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Pro další průběh řízení Nejvyšší soud připomíná, že pro účely posouzení výše žalobou uplatněného nároku soudy nižších stupňů neopomenou zohlednit i (podle obsahu spisu nezpochybňovanou) skutečnost, že žalovaná zaplatila úpadkyni sjednanou kupní cenu; žalobce se tak může úspěšně domoci jen vrácení toho, oč plnění, které úpadkyně sama poskytla, přesahuje plnění, které obdržela od druhé smluvní strany (žalované). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněný pod číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen mezitímní rozsudek soudu prvního stupně (§ 152 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-