// Profipravo.cz / Právní úkony 05.04.2023
Odporovatelnost právního úkonu podle § 42a odst. 2 obč. zák.
I. Ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. nevázalo odporovatelnost právního úkonu dlužníka na zkrácení uspokojení konkrétní vymahatelné pohledávky. Je proto nerozhodné, zda úmysl dlužníka směřoval ke zkrácení všech jeho věřitelů nebo jen některých z nich, popřípadě zda dlužník činil právní úkon, aniž by jeho úmysl zkrátit své věřitele vůbec směřoval vůči konkrétním osobám, které proti němu mají pohledávku.
Odpůrčí žalobě lze vyhovět i tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele se stala vymahatelnou později než v době účinnosti odporovaného právního úkonu (nejpozději však v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě). Pro účely posouzení, zda dlužník učinil odporovaný právní úkon v úmyslu zkrátit své věřitele, tak není samo o sobě podstatné, že se takový úmysl týkal jiného věřitele než toho, který posléze podal odpůrčí žalobu, a že pohledávka věřitele, který podal odpůrčí žalobu, vznikla a stala se vymahatelnou až poté, co se odporovaný právní úkon dlužníka stal účinným.
II. V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že výživné má povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu. Výživné je totiž plněním, o němž právní předpis (srov. i § 97 odst. 1 zák. o rod. a § 922 odst. 1 o. z.) stanoví (a z jehož povahy také vyplývá), že má být oprávněné osobě vypláceno v určité době též v budoucnu (v době po rozhodnutí soudu), aniž by k tomu musely nastat další právní skutečnosti. Z povahy výživného jako opětujícího se plnění (opětujících se dávek) také vyplývá, že (byť je „kryto“ rozhodnutím soudu stanovícím povinnost k jejich plnění i do budoucna) vymahatelná povinnost plnit v budoucnu splatné dávky vzniká povinnému až okamžikem, kdy se takové v budoucnu splatné dávky stanou skutečně splatnými.
Zkracuje-li (tedy) právní úkon uspokojení pohledávky věřitele na výživném nebo na jiné opětující se dávce, dopadá jeho neúčinnost určená pravomocným rozhodnutím soudu podle ustanovení § 42a obč. zák. jen na dávky, které byly splatné v době rozhodnutí soudu; na dávky, které se stanou splatnými teprve v budoucnu, se nevztahuje.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2095/2022, ze dne 12. 1. 2023
Dotčené předpisy:
§ 42a obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 85 zák. č. 94/1963 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 98 zák. č. 94/1963 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 613 o. z.
§ 910 o. z.
§ 911 o. z.
§ 913 odst. 1 o. z.
§ 922 odst. 1 o. z.
Kategorie: právní úkony; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 9. ledna 2020, č. j. 16 C 243/2015-198, Okresní soud v Chebu (dále jen „okresní soud“) rozhodl o (odpůrčí) žalobě podané žalobci [a/ E. U., b/ J. U. a c/ P. U. (dále jen „P. U.“)] proti žalovaným [1/ J. U. (dále též jen „J. U. ml.“) a 2/ D. U. (dále též jen „D. U.“)] tak, že:
[1] Určil, že smlouva o bezúplatném převodu obchodního podílu sepsaná notářkou JUDr. V. K. (dále jen „V. K.“) dne 5. září 2012, č. N 88/2012 (dále též jen „smlouva o převodu obchodního podílu“), kterou J. U. (ročník XY) [dále jen „J. U. st.“] převedl část obchodního podílu ve společnosti A. Ch. (dále jen „společnost A“) ve výši 22 % na prvního žalovaného a ve výši 22 % na druhého žalovaného, je vůči žalobcům právně neúčinná (bod I. výroku).
[2] Určil, že o nákladech řízení bude rozhodnuto samostatným usnesením (bod II. výroku).
2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. října 2020, č. j. 18 Co 83/2020-222:
[1] Potvrdil rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k žalobkyni c/ (první výrok).
[2] Zrušil rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k žalobcům a/ a b/ jakož i v bodě II. výroku a věc potud vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Ve vztahu k žalobkyni c/ odvolací soud dospěl k závěru, že (její) žaloba je opodstatněná, jelikož v době uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu měla za dlužníkem (J. U. st.) vymahatelnou pohledávku z titulu dlužného výživného na její osobu.
4. Rozsudkem ze dne 17. června 2021, č. j. 16 C 243/2015-254, okresní soud:
[1] Žalobu zamítl (bod I. výroku).
[2] Určil, že žalovaným se vůči žalobcům (jako které v záhlaví rozsudku označil již jen žalobce a/ a b/) nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
5. Okresní soud – vycházeje z ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že J. U. st. ke dni, kdy učinil právní úkon, jemuž je odporováno (5. září 2012), nedlužil žalobcům na výživném žádnou částku.
6. K odvolání žalobců a žalovaných (odvolání žalovaných směřovalo jen proti výroku o nákladech řízení) odvolací soud rozsudkem ze dne 5. ledna 2022, č. j. 18 Co 166/2021-300:
[1] Potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok).
[2] Uložil žalobcům (jako které v záhlaví rozsudku označil již jen žalobce a/ a b/) zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 10.406 Kč (druhý výrok).
7. Odvolací soud – vycházeje rovněž z ustanovení § 42a obč. zák. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
8. Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 21 Cdo 856/2011 [jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2012, pod číslem 121, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
9. K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná; vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod číslem 27/2000 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 27/2000“)].
10. Ustálená judikatura dovodila, že předpokladem odporovatelnosti není zkrácení uspokojení (již) vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele, aniž by bylo rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Podmínkou pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska to, aby v době odporovaného úkonu dlužníka zde byla jakákoliv pohledávka (i budoucí) jeho věřitele, jejíž zkrácení dlužník sleduje, tedy že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy je jeho věřitelem) „a že znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky“. V poměrech projednávané věci, s přihlédnutím k povaze výživného jakožto opětujícího se plnění, je tedy předpokladem odporovatelnosti to, že dlužník měl v době odporovaného úkonu buď dluh na tomto výživném vůči žalobcům jako věřitelům nebo že jiný jeho věřitel měl vůči němu jakoukoliv jinou pohledávku (i budoucí) a že dlužník odporovaným úkonem sledoval zkrácení uspokojení takové pohledávky; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 856/2011.
11. Z provedeného dokazování vyplývá, že k 5. září 2012 měl J. U. st. dluh vůči P. U. (matce žalobců), jejíž odpůrčí žalobě soud vyhověl. Žalobcům však J. U. st. na výživném nedlužil nic.
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (společně) dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé namítají (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že odpůrčí žalobě vyhoví, nebo aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelé namítají, že odvolací soud opakovaně nepřihlédl k jejich tvrzení, že ve věci určení výživného pro ně (tehdy nezletilé) probíhala od roku 2011 do roku 2019 další řízení, v jejichž důsledku byla částka výživného pro žalobce významně navýšena. Jeden z (nepravomocných) rozsudků, jimiž se tak stalo, vydal okresní soud již 16. ledna 2012, předcházel tedy odporovanému úkonu. Poté se J. U. st. začal zbavovat majetku jednak proto, aby snížil jeho rozsahu pro účely určení výživného, jednak aby ztížil nebo znemožnil vymahatelnost výživného. Později byl J. U. st. opakovaně uznán vinným a odsouzen za přečin zanedbání povinné výživy.
14. Dovolatelé mají za to, že podmínky pro podání odpůrčí žaloby byly splněny, neboť J. U. st. jim vždy hradil výživné po splatnosti a za měsíc červen 2012 je neuhradil vůbec (ačkoli odvolací soud tvrdí opak). Dodávají, že k jejich aktivní věcné legitimaci je dostačující existence vymahatelné pohledávky alespoň v době rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě. V době, kdy došlo k odporovanému právnímu úkonu, byl J. U. st. nadto dlužníkem jejich matky (P. U.), jejíž odpůrčí žalobě soud vyhověl.
15. Žalovaní ve vyjádření míní, že dovolání nelze vyhovět, akcentujíce závěr odvolacího soudu (ve zrušujícím rozsudku ze dne 7. října 2020) o neexistenci dluhu (na výživném) v době podání žaloby.
16. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
17. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
18. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
20. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč.
21. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):
22. Rozsudkem ze dne 27. května 2011, č. j. 19 P 237/2009-264, který nabyl právní moci dne 6. srpna 2011, svěřil okresní soud tehdy nezletilé žalobce pro dobu trvání manželství J. U. st. a P. U. do péče matky (P. U.) a otci (J. U. st.) uložil přispívat na výživu každého z žalobců částkou 5.000 Kč měsíčně.
23. Rozsudkem ze dne 27. dubna 2018, č. j. 19 P 237/2009-961, jenž ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. prosince 2018, č. j. 12 Co 218/2018-1047, nabyl právní moci dne 1. února 2019, zvýšil okresní soud s účinností od 1. září 2013 výživné na žalobce a/ na částku 8.500 Kč měsíčně a s účinností od 1. září 2016 do 30. září 2018 na částku 12.000 Kč měsíčně; výživné na žalobkyni b/ zvýšil okresní soud s účinností od 1. září 2013 na částku 6.500 Kč měsíčně a s účinností od 1. září 2016 na částku 10.000 Kč měsíčně. Nedoplatek vzniklý zvýšením výživného na žalobce a/ za dobu od 1. září 2013 do 30. září 2018 ve výši 306.000 Kč, jakož i nedoplatek vzniklý zvýšením výživného na žalobkyni b/ za dobu od 1. září 2013 do 30. listopadu 2018 ve výši 189.000 Kč, uložil okresní soud J. U. st. uhradit do 28. února 2019.
24. J. U. st. (otec) hradil v době od dubna 2012 do října 2012 výživné na účet matky žalobců (P. U.) vždy v souhrnné výši 10.000 Kč měsíčně.
25. J. U. st. uzavřel s J. U. ml. a s D. U. (ve formě notářského zápisu sepsaného notářkou V. K.) dne 5. září 2012 smlouvu o převodu obchodního podílu, kterou jak na J. U. ml. Tak na D. U. převedl 22 % ze svého obchodního podílu ve společnosti A. Téhož dne se smlouva stala účinnou.
26. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále též jen „zák. o rod.“), zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a občanského soudního řádu:
§ 42a (obč. zák.)
Odporovatelnost
(1) Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
(2) Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
(3) Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
(4) Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
§ 85 (zák. o rod.)
(1) Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit.
(2) Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.
(3) Při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost.
§ 98 (zák. o rod.)
(1) Právo na výživné se nepromlčuje. Lze je však přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.
(…)
§ 613 (o. z.)
Právo na výživné se nepromlčuje, práva na jednotlivá opětující se plnění však promlčení podléhají.
§ 910 (o. z.)
(1) Předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.
(2) Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti předchází vyživovací povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti.
(…)
§ 911 (o. z.)
Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.
§ 913 (o. z.)
(1) Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.
(…)
§ 922 (o. z.)
(1) Výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.
(…)
§ 3028 (o. z.)
(1) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
(2) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
(3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
§ 3036 (o. z.)
Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
§ 154 (o. s. ř.)
(1) Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
(2) Jde-li o opětující se dávky, lze uložit povinnost i k plnění dávek, které se stanou splatnými teprve v budoucnu.
§ 162 (o. s. ř.)
(1) Předběžně vykonatelné jsou rozsudky odsuzující k plnění výživného nebo pracovní odměny za poslední 3 měsíce před vyhlášením rozsudku.
(…)
27. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona o rodině v době uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu (5. září 2012) a do 1. ledna 2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, i zákon o rodině zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznala změn. Ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jakož i ustanovení § 154 a § 162 odst. 1 o. s. ř., platí v nezměněné podobě od 1. ledna 2014.
28. Úvodem Nejvyšší soud uvádí, že závěry formulované v odstavci 20. shora vylučují polemiku dovolatelů se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů; skutkový dovolací důvod občanský soudní řád nezná a výhrady dovolatelů ke zjištěnému skutkovému stavu věci (námitka, že J. U. st. jim vždy hradil výživné po splatnosti a za měsíc červen 2012 je neuhradil vůbec, ačkoli odvolací soud tvrdí opak) jsou co do možnosti ovlivnit výsledek dovolacího řízení právně bezcenné.
29. Dále Nejvyšší soud uvádí, že jelikož předmětem odpůrčí žaloby je právní úkon (smlouva o převodu obchodního podílu) uzavřený (a účinný) v době před 1. lednem 2014, je pro právní posouzení věci v rovině odporovatelnosti nadále rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (srov. § 3028 o. z. a § 3036 o. z.).
30. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřené právní otázce následující závěry:
31. K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná, jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku, ať splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí. Vymahatelnou se pak rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod číslem 64/2002 Sb. (dále jen „R 64/2002“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod číslem 30/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 30/2009“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 100/2013“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 856/2011, z nějž obdobně citoval odvolací soud (srov. reprodukce napadeného rozhodnutí v odstavci 8. shora).
32. Znalost úmyslu dlužníka zkrátit odporovatelným právním úkonem jeho věřitele (úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“) je v případě, že druhou stranou byla osoba dlužníku blízká, presumována formou vyvratitelné domněnky formulované v § 42a odst. 2 obč. zák. (je na druhé smluvní straně, aby coby osoba dlužníku blízká prokázala, že úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“ v době, kdy právní úkon vyvolal jím zamýšlené následky, nemohla poznat ani při náležité pečlivosti). K úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněného pod číslem 53/2004 Sb. rozh. obč., nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2013, sp. zn. 21 Cdo 808/2012, uveřejněného pod číslem 38/2013 Sb. rozh. obč., a k rozhodnému okamžiku (jímž je okamžik, kdy právní úkon vyvolal zamýšlené účinky) srov. např. důvody R 30/2009.
33. Ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. přitom neváže odporovatelnost právního úkonu dlužníka na zkrácení uspokojení konkrétní vymahatelné pohledávky. Je proto nerozhodné, zda úmysl dlužníka směřoval ke zkrácení všech jeho věřitelů nebo jen některých z nich, popřípadě zda dlužník činil právní úkon, aniž by jeho úmysl zkrátit své věřitele vůbec směřoval vůči konkrétním osobám, které proti němu mají pohledávku; srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2000, pod číslem 104, R 64/2002, R 100/2013, nebo (opět) rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 856/2011, z nějž obdobně citoval odvolací soud (srov. reprodukce napadeného rozhodnutí v odstavci 8. shora).
34. Právní úkon dlužníka je za podmínek uvedených v ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovatelný nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele, který podal odpůrčí žalobu, byla vymahatelnou již v době, kdy byl učiněn, ale i v případě, že byl učiněn dříve, než se věřitelova pohledávka za dlužníkem stala vymahatelnou. Odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vymahatelnou v době rozhodování soudu. K tomu srov. shodně již R 27/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný pod číslem 35/2002 Sb. rozh. obč., R 64/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 614/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročníku 2020, pod číslem 17.
35. Není-li v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě pohledávka žalobce (věřitele) za dlužníkem ještě vymahatelná a domáhá-li se žalobce (věřitel) této pohledávky v jiném řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno (například u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.; srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, uveřejněný pod číslem 12/2003 Sb. rozh. obč.
36. Jinak řečeno (shrnuto), pro účely posouzení, zda dlužník učinil odporovaný právní úkon v úmyslu zkrátit své věřitele, není podstatné, že se takový úmysl týkal jiného věřitele než toho, který posléze podal odpůrčí žalobu, a že pohledávka věřitele, který podal odpůrčí žalobu, vznikla a stala se vymahatelnou až poté, co se odporovaný právní úkon dlužníka stal účinným.
37. Odvolací soud – ač v poměrech dané věci označil ustálená judikatorní východiska v zásadě přiléhavě – závěry z nich plynoucí na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
38. Poměřováno obsahem (pravomocného) rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. října 2020 je především zřejmé (ve skutkové rovině nepochybné), že v době, kdy se smlouva o převodu obchodního podílu na J. U. ml. a D. U. coby osoby blízké dlužníku (J. U. st.) [vždy v rozsahu 22 %] stala účinnou, zde byl věřitel s vymahatelnou pohledávkou vůči dlužníku (vůči J. U. st.). Takovým věřitelem byla P. U. (matka žalobců); jinak by ostatně odvolací soud nemohl odpůrčí žalobě vůči ní (pro stejný právní úkon dlužníka) pravomocně vyhovět (srov. též odstavec 3. shora). Podmínka existence vymahatelné pohledávky věřitele (P. U.) vůči dlužníku (J. U. st.) v době účinnosti odporovaného právního úkonu (smlouvy o převodu obchodního podílu) tedy byla splněna (že k uvedenému datu šlo o jiného věřitele než o žalobce a/ a b/, význam nemá).
39. Zbývá určit, zda (v návaznosti na zjištěný skutkový stav) ke dni rozhodování soudu měli vymahatelnou (ve smyslu vykonatelnou) pohledávku za dlužníkem (za J. U. st.) i dovolatelé. S přihlédnutím k tomu, že mělo jít o pohledávku vzešlou žalobcům vůči dlužníku (J. U. st.) z titulu plnění vyživovací povinnosti rodiče (J. U. st.) k dětem (žalobcům a/ a b/), uplatní se pro ni v rovině hmotného práva pro dobu do 31. prosince 2013 právní úprava obsažená v zákoně o rodině (srov. ustanovení § 85 a § 98 zák. o rod., ve spojení s ustanovením 3028 a § 3036 o. z.) a pro dobu od 1. ledna 2014 právní úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (srov. ustanovení § 613, § 910 odst. 1 a 2, § 911, § 913 odst. 1 a § 922 odst. 1 o. z., ve spojení s ustanovením 3028 a § 3036 o. z.).
40. V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že výživné má povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu; srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. února 1989 sp. zn. 5 Cz 42/88, uveřejněný pod číslem 5/1991 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 273/2002, uveřejněné pod číslem 68/2003 Sb. rozh. obč. Výživné je totiž plněním, o němž právní předpis (srov. i § 97 odst. 1 zák. o rod. a § 922 odst. 1 o. z.) stanoví (a z jehož povahy také vyplývá), že má být oprávněné osobě vypláceno v určité době též v budoucnu (v době po rozhodnutí soudu), aniž by k tomu musely nastat další právní skutečnosti. Z povahy výživného jako opětujícího se plnění (opětujících se dávek) také vyplývá, že (byť je „kryto“ rozhodnutím soudu stanovícím povinnost k jejich plnění i do budoucna) vymahatelná povinnost plnit v budoucnu splatné dávky vzniká povinnému až okamžikem, kdy se takové v budoucnu splatné dávky stanou skutečně splatnými. Zkracuje-li (tedy) právní úkon uspokojení pohledávky věřitele na výživném nebo na jiné opětující se dávce, dopadá jeho neúčinnost určená pravomocným rozhodnutím soudu podle ustanovení § 42a obč. zák. jen na dávky, které byly splatné v době rozhodnutí soudu; na dávky, které se stanou splatnými teprve v budoucnu, se nevztahuje; srov. opět i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 856/2011.
41. V daném případě by napadené rozhodnutí obstálo, jen kdyby se mělo týkat běžného výživného (jeho dávek splatných teprve v budoucnu). Podle skutkových reálií, z nichž vyšly oba soudy, zde však již v době vydání prvního rozsudku okresního soudu (9. ledna 2020) byla vymahatelná (ve smyslu vykonatelná) pohledávka dovolatelů vůči dlužníku (J. U. st.) z titulu nedoplatku vzniklého zvýšením výživného, jenž činil u žalobce a/ částku 306.000 Kč a u žalobkyně b/ částku 189.000 Kč. Obě tyto částky měly být uhrazeny do 28. února 2019, přičemž bez ohledu na to, že rozsudky odsuzující k plnění výživného jsou předběžně vykonatelné bez ohledu na právní moc (§ 162 odst. 1 o. s. ř.), rozsudek, který tuto povinnost uložil J. U. st., nabyl právní moci již dne 1. února 2019 (srov. zjištění z odstavce 23. shora).
42. Důvod zamítnout odpůrčí žalobu pro neexistenci vymahatelné pohledávky dovolatelů tedy dán nebyl (soudy nevzaly v potaz tu část ustálené judikatury, z níž se podává, že odpůrčí žalobě lze vyhovět i tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele se stala vymahatelnou později než v době účinnosti odporovaného právního úkonu (nejpozději však v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě); srov. odstavec 34. shora.
43. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Autor: -mha-