// Profipravo.cz / Právní úkony 19.09.2022
Rozhodování zastupitelstva obce o splátkách s lhůtou splatnosti delší 18 měsíců
V případě § 85 písm. h) zákona o obcích, podle něhož zastupitelstvo rozhoduje o dohodách o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců, je nerozhodné, zda obec vystupuje jako věřitel nebo jako dlužník. Zákonodárce u právních úkonů vypočtených v § 85 rozlišuje úkony, u nichž je podstatné, v postavení jaké strany úkonu obec vystupuje, a u nich výslovně postavení obce uvádí, a úkony, které spadají do pravomoci zastupitelstva bez ohledu na to, v jakém postavení v nich obec vystupuje. Lze tak uzavřít, že u právních úkonů v § 85, u nichž zákonodárce výslovně nespecifikuje postavení obce, je tato skutečnost nerozhodná. Z uvedeného vyplývá, že zákon do výlučné pravomoci zastupitelstva svěřuje nejen rozhodnutí o dohodách, podle nichž mělo být obci plněno ve splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců, ale i dohody, podle nichž měla obec sama plnit.
Smyslem a účelem úpravy svěřující do výlučné pravomoci zastupitelstva rozhodování o dohodách o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců je zamezit tomu, aby starosta obce bez souhlasu zastupitelstva zavázal obec k plnění (či k přijímání) splátek v delším časovém horizontu. Stěžejní roli pro posouzení, zda určitá dohoda o plnění spadá pod ustanovení § 85 písm. h) zákona o obcích, tak hraje zejména podmínka splatnosti delší než 18 měsíců. Uvedený závěr podporuje i komentářová literatura, podle níž smyslem této úpravy je mimo jiné zohlednění vazby příjmů nebo výdajů obce na rozpočet obce, jehož schvalování rovněž náleží podle § 84 odst. 2 písm. b) zastupitelstvu obce. S ohledem na uvedený smysl a účel úpravy je proto rovněž nerozhodné, zda šlo o dohodu o plnění v jedné splátce či více splátkách; rozhodující vliv má především kritérium časové (tj. splatnost delší než 18 měsíců).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1135/2022, ze dne 16. 6. 2022
Dotčené předpisy:
§ 41 odst. 2 zák. č. 128/2000 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 85 písm. h) zák. č. 128/2000 Sb. ve znění do 31. 12. 2000
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 7 C 83/2018-170, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Mezi žalovaným a společností Q. I. byla dne 20. 1. 2009 uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní o prodeji pozemků v k. ú. XY za kupní cenu 5 500 000 Kč; kupní cena měla být uhrazena na účet žalovaného do 31. 12. 2009, nejpozději však před podpisem kupní smlouvy; kupní smlouva měla být uzavřena nejpozději do 30. 6. 2010, avšak teprve poté, co bude složena celá kupní cena.
V dohodě o splatnosti závazku datované dne 19. 8. 2011 uzavřené mezi Q. I. (jako věřitelem) zastoupené jednatelem J. P. a žalovaným (jako dlužníkem) zastoupeným starostou M. O. starším bylo uvedeno, že účastníci potvrzují, že věřitel uhradil dne 25. 8. 2009 na účet žalovaného částku 2 500 000 Kč jako zálohu na koupi pozemků v k.ú. XY za účelem jeho podnikatelské činnosti (výstavba FVE); dále v dohodě bylo uvedeno, že účastníci potvrzují, že k převodu vlastnického práva k pozemkům nedošlo a věřitel tak má vůči dlužníkovi pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 2 500 000 Kč. Strany si v dohodě dále sjednaly, že mají zájem právní vztah vyřešit smírně a že věřitel souhlasí s prodloužením splatnosti své pohledávky a že splatnost této pohledávky nenastane dříve než 30. 6. 2016, nedohodnou-li se strany v budoucnu jinak. Uvedená dohoda o splatnosti závazku nebyla dle shodných tvrzeních účastníků projednána ani schválena zastupitelstvem žalované obce. Dohodou o postoupení pohledávky ze dne 11. 10. 2017 pak společnost Q. I. zastoupená na základě plné moci M. O. starším jako postupitel postoupila na žalobce (M. O. mladšího) jakožto postupníka svoji pohledávku za žalovaným ve výši 2 500 000 Kč vzniklé platbou zálohy na účet žalovaného dne 25. 8. 2009, přičemž vrácení zálohy bylo postupitelem a dlužníkem dohodnuto na 30. 6. 2016.
Soud prvního stupně při právním posouzením dospěl k závěru, že předmětná dohoda o splatnosti závazku obsahovala uznání závazku co do důvodu a výše ve smyslu § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“); nejednalo se o pouhé prodloužení splatnosti pohledávky, jak tvrdil žalobce. Soud prvního stupně následně s odkazem na právní úpravu zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „zákon o obcích“), a na judikaturu Ústavního soudu uzavřel, že předmětná dohoda o splatnosti závazku představovala právní úkon, k němuž byl nutný souhlas zastupitelstva obce podle § 85 písm. h) zákona o obcích, neboť obsahem úkonu bylo uznání závazku co do důvodu a výše a dohoda o splatnosti s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců. Vzhledem k tomu, že dohoda nikdy nebyla zastupitelstvem žalované obce projednána ani schválena, je od počátku neplatná podle § 41 zákona o obcích. Podle soudu prvního stupně tak počala běžet promlčecí lhůta na vydání plnění z bezdůvodného obohacení dne 1. 7. 2010, neboť právní důvod plnění odpadl k tomuto datu (zamýšlená kupní smlouva měla být uzavřena nejpozději 30. 6. 2010). Nárok žalobce uplatněný u soudu dne 1. 6. 2018 tak soud prvního stupně shledal promlčeným, neboť uplynula subjektivní i objektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák., a žalobu s ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovaným zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 21 Co 123/2020-294, potvrdil ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku II jej změnil ohledně výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Při právním posouzení odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na dobu, kterou účastníci ve smlouvě o smlouvě budoucí vymezili pro uzavření samotné kupní smlouvy (do 30. 6. 2010), lze dovodit, že až do 30. 6. 2011 bylo možné podat žalobu na nahrazení projevu vůle; nestalo-li se tak, právní důvod k plnění předchůdce žalobce odpadl a k datu 30. 6. 2011 tak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Podle odvolacího soudu tak začala subjektivní i objektivní promlčecí doba (§ 107 obč. zák.) běžet dne 1. 7. 2011.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předmětnou dohodu o splatnosti závazku lze považovat za majetkoprávní úkon, o němž je rozhodování vyhrazeno zastupitelstvu obce a lze ji podřadit pod § 85 písm. h) zákona o obcích, který zastupitelstvu vyhrazuje rozhodování o dohodách o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců. Odvolací soud svůj závěr odůvodnil tím, že byla-li v době uzavření dohody (19. 8. 2011) posunuta splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení, splatného na výzvu, vzniklého výše popsaným způsobem, nejdříve až na den 30. 6. 2016, jednalo se nesporně o dobu delší 18 měsíců. Přitom nezáleží, zda mohla být učiněna splátka jediná či zda mohlo být plněno ve více splátkách, ani na tom, zda obec vystupovala v postavení věřitele či dlužníka, neboť uvedené zákonná úprava nerozlišovala. Vzhledem k tomu, že dohoda nebyla schválena zastupitelstvem, jedná se o od počátku neplatný právní úkon (§ 41 odst. 2 zákona o obcích), přičemž je neplatný jako celek. Odvolací soud se tak neztotožnil s názorem žalobce, že se mělo jednat jen o změnu v obsahu závazku – prodloužení splatnosti. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně shledal nárok žalobce promlčeným.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky, zda lze uzavření dohody, kterou se pouze oddaluje splatnost závazku, považovat za majetkoprávní úkon, o němž je rozhodování vyhrazeno zastupitelstvu obce. Dovolatel uvedl, že jde o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítal, že odvolací soud uvedenou otázku posoudil nesprávně, neboť dohodu o splatnosti závazku podřadil pod § 85 písm. h) zákona o obcích. Za nesprávný rovněž považoval závěr odvolacího soudu, že nezáleží na tom, mohla-li být učiněna splátka jediná nebo mohlo být plněno ve více splátkách, ani na tom, zda obec vystupovala jako věřitel či jako dlužník. Předmětná dohoda podle dovolatele vůbec nespadá pod § 85 písm. h) zákona o obcích, neboť nešlo o dohodu o splátkách; šlo toliko o odložení splatnosti závazku jako celku, na což citované ustanovení nedopadá. Nadto je podle názoru dovolatele potřeba vykládat § 85 písm. h) zákona o obcích tak, že se vztahuje pouze na situace, v nichž obec vystupuje na straně věřitele. Smyslem citovaného ustanovení je podle dovolatele ochrana obce před právním jednáním, které odloží navrácení poskytnutých finančního prostředků do obecní pokladny o dobu delší 18 měsíců. Není však důvodu, aby stejná ochrana byla poskytována také obci v postavení dlužníka, neboť posunutí splatnosti existujícího závazku může být obci jedině ku prospěchu. Podle dovolatele tak předmětná dohoda o splatnosti závazku není dohodou o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců podle § 85 písm. h) zákona o obcích a nelze ji podřadit ani pod žádnou jinou pravomoc zastupitelstva obce. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že soudy obou stupňů věc správně posoudily a správně podřadily dohodu ze dne 19. 8. 2011 pod § 85 písm. h) zákona o obcích, u něhož je nerozhodné, zda obec vystupovala v postavení věřitele či dlužníka; právně významná je pro aplikaci tohoto ustanovení délka splatnosti závazku. Žalovaný dále shrnul skutkový stav věci a zdůraznil, že obec ve svém účetnictví v roce 2011 ani v letech následujících neevidovala žádný závazek dle dohody o splatnosti závazku ze dne 19. 8. 2011. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a uložil mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť v rozhodovací praxi dosud nebyla řešena otázka, zda k dohodě o splatnosti závazku uzavřené mezi obcí jako dlužníkem a druhou stranou jako věřitelem obsahující uznání závazku co do důvodu a výše a dohodu o odložení splatnosti závazku o několik let, je třeba souhlas zastupitelstva obce podle § 85 písm. h) zákona o obcích.
Dovolání však není důvodné.
Podle § 85 písm. h) zákona o obcích je zastupitelstvu obce dále vyhrazeno rozhodování o dohodách o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců.
Podle § 41 odst. 2 zákona o obcích právní úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, jsou bez tohoto schválení od počátku neplatné.
Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, formuloval obecná východiska, z nichž je třeba vycházet při posouzení, zda byl k soukromoprávnímu jednání starosty obce nezbytný souhlas zastupitelstva. Ústavní soud uvedl, že starosta obce nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze může tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Rozhodnutí obecního zastupitelstva podle § 36a zákona č. 367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je třeba v daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (condicio legis). Jakkoli tedy obecné právní vědomí přisuzuje starostovi obce rozsáhlá oprávnění, opak byl a je skutečností. Starosta obce tedy nemohl platně učinit úkon závažným způsobem ohrožující majetek obce bez platného rozhodnutí obecního zastupitelstva, případně rady obce. Obce jsou veřejnoprávními korporacemi a pokud jednají ve věcech práva soukromého, nelze tvoření a projevy jejich vůle mechanicky posuzovat stejně, jako by šlo např. o obchodní společnosti. Vzhledem k tomu, že oprávnění obecního zastupitelstva podle § 36a zákona č. 367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo zákonem taxativně vymezeno a zároveň výhradní, nemohou být třetí osoby při právních úkonech podle uvedeného ustanovení na pochybách, že o takovém právním úkonu musí napřed kladně rozhodnout obecní zastupitelstvo.
Uvedený nález Ústavního soudu se vztahoval k dnes již zrušenému zákonu č. 367/1990 Sb., který byl později nahrazen novým zákonem o obcích (č. 128/2000 Sb.), o jehož aplikaci jde v řešeném případě. Závěry Ústavního soudu jsou relevantní i v režimu nové úpravy, což mimo jiné vyplývá přímo z citovaného nálezu. Zákon o obcích v § 85 vyjmenovává právní úkony, k nimž je nezbytný souhlas zastupitelstva obce. Při posuzování, zda schválení určitého majetkoprávního úkonu obsaženého ve výčtu v § 85 zákona o obcích spadá do pravomoci zastupitelstva, není rozhodující, jak je právní úkon označen; podstatný je jeho obsah (srov. Furek, A. Komentář k § 85. In: Potěšil, L., Furek, A., Hejč, D., Chmelík, V., Rigel, F., Škop, J. Zákon o obcích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 862 s.).
V případě § 85 písm. h) zákona o obcích, podle něhož zastupitelstvo rozhoduje o dohodách o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců, je nerozhodné, zda obec vystupuje jako věřitel nebo jako dlužník. Zákonodárce u právních úkonů vypočtených v § 85 rozlišuje úkony, u nichž je podstatné, v postavení jaké strany úkonu obec vystupuje, a u nich výslovně postavení obce uvádí [např. § 85 písm. j)], a úkony, které spadají do pravomoci zastupitelstva bez ohledu na to, v jakém postavení v nich obec vystupuje. Lze tak uzavřít, že u právních úkonů v § 85, u nichž zákonodárce výslovně nespecifikuje postavení obce, je tato skutečnost nerozhodná. Z uvedeného vyplývá, že zákon do výlučné pravomoci zastupitelstva svěřuje nejen rozhodnutí o dohodách, podle nichž mělo být obci plněno ve splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců, ale i dohody, podle nichž měla obec sama plnit (viz Furek, A. Komentář k § 85. In: Potěšil, L., Furek, A., Hejč, D., Chmelík, V., Rigel, F., Škop, J. Zákon o obcích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 862 s.).
Smyslem a účelem úpravy svěřující do výlučné pravomoci zastupitelstva rozhodování o dohodách o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců je zamezit tomu, aby starosta obce bez souhlasu zastupitelstva zavázal obec k plnění (či k přijímání) splátek v delším časovém horizontu. Stěžejní roli pro posouzení, zda určitá dohoda o plnění spadá pod ustanovení § 85 písm. h) zákona o obcích, tak hraje zejména podmínka splatnosti delší než 18 měsíců. Uvedený závěr podporuje i komentářová literatura, podle níž smyslem této úpravy je mimo jiné zohlednění vazby příjmů nebo výdajů obce na rozpočet obce, jehož schvalování rovněž náleží podle § 84 odst. 2 písm. b) zastupitelstvu obce (srov. Furek, A. Komentář k § 85. In: Potěšil, L., Furek, A., Hejč, D., Chmelík, V., Rigel, F., Škop, J. Zákon o obcích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 862 s.). S ohledem na uvedený smysl a účel úpravy je proto rovněž nerozhodné, zda šlo o dohodu o plnění v jedné splátce či více splátkách; rozhodující vliv má především kritérium časové (tj. splatnost delší než 18 měsíců).
Při aplikaci výše shrnutých východisek na projednávaný případ je třeba uzavřít, že soudy obou stupňů správně podřadily předmětnou dohodu o splatnosti závazku pod ustanovení § 85 písm. h) zákona o obcích. Jednalo se totiž o dohodu o splátce s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců, přičemž ze shrnutí výše vyplývá, že nebylo rozhodné označení dohody, nýbrž její obsah. Stejně tak v případě aplikace § 85 písm. h) zákona o obcích nehraje roli, zda obec vystupovala v dohodě na straně dlužníka či na straně věřitele. Počet splátek je také nerozhodný, neboť stěžejní je s ohledem smysl a účel úpravy kritérium časové (splatnost delší než 18 měsíců). Vzhledem k absenci souhlasu zastupitelstva obce s předmětnou dohodou soudy správně dospěly k závěru o její absolutní neplatnosti (§ 41 odst. 2 zákona o obcích).
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-