// Profipravo.cz / Právní úkony 02.06.2022
Přechod mezi kolektivními systémy zpětného odběru solárních panelů
Právní úprava ukládající provozovateli solární elektrárny přenést na provozovatele kolektivního systému povinnosti stanovené pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění solárních panelů dodaných na trh před 1. 1. 2013 [§ 37p odst. 2 ve spojení s § 37h písm. c) zákona o odpadech] nebrání záměně kolektivního systému (přechodu mezi jednotlivými kolektivními systémy). Ujednání o možnosti výpovědi smlouvy, která byla uzavřena na dobu neurčitou mezi provozovatelem solární elektrárny a provozovatelem kolektivního systému za účelem splnění této zákonné povinnosti, tedy není neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 575/2021, ze dne 24. 2. 2022
Dotčené předpisy:
§ 37h odst. 1 písm. c) zák. č. 185/2001 Sb.
§ 37p odst. 2 zák. č. 185/2001 Sb.
§ 261 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 269 odst. 2 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 582 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: právní úkony; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 24. 4. 2019 domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 404 512,03 Kč s příslušenstvím, a to k rukám Recycling Systems, s. r. o., se sídlem ve Všenorech, Květoslava Mašity 409, identifikační číslo osoby 01776142, jako příspěvku odvedeného žalobkyní do kolektivního systému provozovaného žalovanou za účelem zajištění financování odděleného sběru, zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů, v důsledku přechodu k jinému kolektivnímu systému.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 5. 2020, č. j. 51 C 132/2019-105, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni k rukám třetí osoby částku 1 369 512,03 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 35 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového stavu věci, že žalobkyně jako provozovatelka solární elektrárny, jejíž součástí jsou solární panely uvedené na trh do 1. 1. 2013, uzavřela s žalovanou jako provozovatelkou kolektivního systému s účinností ke dni 30. 6. 2013 smlouvu o zajištění plnění povinností provozovatele solární elektrárny při nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů č. 318 RPV (dále také jen „smlouva“). Žalobkyně přispěla do kolektivního systému na nakládání s elektroodpadem částkou 1 397 171,07 Kč bez DPH. Smlouva byla sjednána na dobu neurčitou a obsahovala ujednání, podle kterého ji žalobkyně byla oprávněna vypovědět s okamžitou platností (čl. V. 1 smlouvy), přičemž žalovaná se zavázala vrátit příspěvky a výnosy z nich tak, že „do jednoho měsíce od výpovědi smlouvy převede aktiva osobě určené žalobkyní, pokud doloží, že s touto osobou uzavřela smlouvu jako s novým provozovatelem kolektivního systému“ (čl. V. 4a smlouvy). Dopisem ze dne 26. 10. 2018 žalobkyně jednak vypověděla smlouvu, jednak žalované sdělila a doložila, že dne 25. 10. 2015 uzavřela smlouvu o přenesení povinností s jinou (výše jmenovanou) provozovatelkou kolektivního systému, a vyzvala žalovanou k převodu příspěvku, včetně výnosu, této právnické osobě. Žalovaná přijetí výpovědi potvrdila s tím, že výpovědní doba uplyne 31. 12. 2018.
4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil tak, že účastnice platně uzavřely nepojmenovanou smlouvu podle § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), kterou žalobkyně provozující solární elektrárnu, jejíž součástí jsou solární panely uvedené na trh do 1. 1. 2013, přenesla povinnosti stanovené pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení a elektroodpadu podle § 37h odst. 1 písm. c) ve spojení s § 37p odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“), na žalovanou, zajišťující jejich společné plnění. Žalobkyně smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou platně vypověděla s účinky k 31. 12. 2018 a taktéž splnila podmínku vyplývající z bodu V. 4a smlouvy. V této souvislosti soud poukázal na § 582 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) ve spojení s § 1 odst. 2 obch. zák. S poukazem na implikované povolení nepřisvědčil úvaze žalované o nemožnosti přechodu mezi jednotlivými kolektivními systémy.
5. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 21 Co 243/2020-197, výrokem prvním zamítl návrh žalované na přerušení řízení, výrokem druhým rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III potvrdil a výrokem třetím rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
6. Odvolací soud, byť nikoliv výslovně, převzal skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a přisvědčil také jeho právnímu posouzení, zejména závěru, že smlouva byla platně vypovězena. Zdůraznil, že bylo „na vůli smluvních stran, jak si upraví svá vzájemná práva a povinnosti, přičemž tento postup praeter legem je zakotven v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod“, a účastnice si ukončení smlouvy výpovědí sjednaly (čl. V. 1 smlouvy), což neodporuje právním předpisům. Dodal, že žalobkyně splnila rovněž povinnosti vyplývající z čl. V. 4a smlouvy, pročež je žalovaná povinna veškerá aktiva (tj. nespotřebované příspěvky, výnosy a investice) převést k rukám třetí osoby (viz body 23 až 25 napadeného rozsudku).
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Předpoklad přípustnosti dovolání vymezila položením otázek, které má za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, a to zda „lze při absenci výslovné právní úpravy veřejnoprávního předpisu (zákona o odpadech), jednostranným právním jednáním provozovatele FVE platně ukončit smlouvu uzavřenou ve smyslu ust. § 37p odst. 2 zákona o odpadech mezi tímto provozovatelem FVE a osobou uvedenou v § 37h odst. 1 písm. c) zákona o odpadech“ a „je ujednání, jež je součástí smlouvy uzavřené dle § 37p odst. 2 zákona o odpacech, připouštějící ukončení účasti provozovatele FVE jednostranným právním jednáním provozovatele FVE v kolektivním systému, platné ve smyslu zákona o odpadech“. Žalobkyně argumentuje, že nepravou (teleologickou) otevřenou mezeru, kdy zákon o odpadech neupravuje přechod mezi jednotlivými kolektivními systémy, je nezbytné uzavřít s ohledem na smysl a účel této právní úpravy, který spočívá ve veřejném zájmu na zajištění řádného zabezpečení fungování systému likvidace elektroodpadu a který by byl umožněním přechodu mezi jednotlivými kolektivními systémy ohrožen. Žalovaná zajišťující společné plnění povinností by přes zajištěnou kapacitu k plnění povinností neměla finanční prostředky k jejich realizaci. Samotná okolnost, že právní úprava předjímá univerzální sukcesi, neznamená, že implicitně nezapovídá sukcesi singulární. Kromě toho žalobkyně přenesením povinností ztratila dispoziční oprávnění přenést je na další osobu. Navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odmítla jako nesprávný žalovanou prosazovaný názor, že právní úprava zákona o odpadech jí jako provozovatelce solární elektrárny brání v přechodu mezi jednotlivými kolektivními systémy. S poukazem na absenci zákonného zákazu, resp. implicitního povolení, zdůraznila, že si to účastnice v rámci smluvní autonomie vůle výslovně sjednaly, přičemž smlouvu (včetně obchodních podmínek) vytvořila žalovaná. Dále uvedla, že žalovaná v souladu se smluvním ujednáním zpočátku také postupovala, když výpověď smlouvy k 31. 12. 2018 akceptovala a vyhotovila i „vyúčtování“ svých nákladů, se kterým ovšem žalobkyně nesouhlasila a až nato žalovaná předestřela svou aktuální procesní obranu. Žalobkyně správnost své argumentace podpořila dalšími souhlasně vyznívajícími názory (např. stanoviskem Ministerstva životního prostředí ze dne 19. 10. 2020, č. j. MZP/2020/720/4365) a zavedenou praxí. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)], po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem a ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání je přípustné, protože dovolatelkou položené otázky, které lze výstižně shrnout pod otázku jedinou, a sice zda právní úprava ukládající provozovatelce solární elektrárny, jejíž součástí jsou solární panely dodané na trh před 1. 1. 2013, přenést povinnosti stanovené pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení a elektroodpadu podle § 37p odst. 2 ve spojení s § 37h písm. c) zákona o odpadech na provozovatele kolektivního systému, brání přechodu mezi jednotlivými kolektivními systémy, pročež je ujednání o výpovědi smlouvy neplatné, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.
IV. Důvodnost dovolání
12. Dovolání není důvodné.
13. Podle § 37h odst. 1 písm. c) věta před středníkem zákona o odpadech výrobce splní povinnosti stanovené pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení a elektroodpadu přenesením těchto povinností na jinou, právnickou osobu, zajišťující společné plnění povinností výrobců podle tohoto dílu zákona.
14. Podle § 37p odst. 2 zákona o odpadech pro solární panely uvedené na trh do dne 1. 1. 2013 zajistí financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů, včetně plnění těchto povinností, provozovatel solární elektrárny, jejíž jsou solární panely součástí, prostřednictvím osoby podle § 37h odst. 1 písm. c). Tuto povinnost musí zajistit prostřednictvím rovnoměrných dílčích plateb příspěvků, poskytovaných minimálně s roční periodicitou, počínaje od 1. 1. 2014, na základě smlouvy uzavřené nejpozději do 30. 6. 2013 s osobou podle § 37h odst. 1 písm. c) tak, aby financování bylo plně zajištěno nejpozději do 1. 1. 2019. Právnická osoba podle § 37h odst. 1 písm. c) stanoví příspěvky na předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů zejména v závislosti na jejich hmotnosti a složení.
15. Podle § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
16. Podle § 269 odst. 2 věta první obch. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy.
17. Podle § 1 odst. 2 obch. zák. právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon.
18. Podle § 582 odst. 1 obč. zák. jestliže je sjednána smlouva na dobu neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost a nevyplývá-li ze zákona nebo ze smlouvy způsob její výpovědi, lze smlouvu vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí.
19. V uvedeném znění, pro věc rozhodném, platila citovaná ustanovení jak zákona o odpadech, tak obchodního a občanského zákoníku, v době uzavření smlouvy, tj. ve znění zákona č. 69/2013 Sb., potažmo ve znění zákona č. 134/2013 Sb. a zákona č. 428/2011 Sb.
20. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1581/2000, vysvětlil, že nepojmenovanou smlouvu uzavřenou podle obchodního zákoníku na dobu neurčitou je možno vypovědět podle § 582 odst. 1 obč. zák., neboť obchodní zákoník představuje lex specialis vůči zákoníku občanskému, a proto otázky obchodním zákoníkem neupravené se řídí příslušnými ustanoveními zákoníku občanského, což je také případ výpovědi nepojmenované smlouvy (§ 269 odst. 2 obch. zák.) uzavřené na dobu neurčitou.
21. Vyplývá-li způsob výpovědi přímo ze smlouvy, jako je tomu v posuzované věci (viz bod 3 tohoto rozsudku), neuplatní se § 582 odst. 1 obč. zák., protože také v tomto případě mutatis mutandis platí závěr, který Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 22. 1. 1998, č. j. 3 Cdon 1237/96-53, v němž uvedl: „Normy občanského práva jsou podle výslovné úpravy § 2 odst. 3 obč. zák. zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, smlouvou svobodně uspořádat odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní strany dohodly“.
22. Ujednání čl. V. 1 smlouvy, kterým se účastnice odchýlily od § 582 obč. zák., nelze mít za neplatné proto, že by bylo v rozporu se zákonem o odpadech (§ 39 obč. zák.). Tato právní úprava neobsahuje mezeru v zákoně, a proto její vyplnění, a sice tak, že záměna kolektivního systému není možná, jak prosazuje žalovaná, v úvahu nepřipadá.
23. Nezbytným předpokladem jakéhokoliv dotváření práva je mezera v zákoně, která je představována nejen neúplností zákona, nýbrž takovou neúplností, pro kterou je příznačné, že to co není, má (musí) být, protože to celistvost právního řádu (objektivního práva) vyžaduje. Mezera v zákoně je vymezena rozporem vyplývajícím z porovnání jazykového významu ustanovení právních předpisů s tím, jaký by tento význam měl být, aby bylo respektováno – stručně vyjádřeno – hodnotové pozadí právního řádu (srov. také koncepci axiologické nedostatečnosti normativního systému).
24. Pokud žalovaná prosazuje, aby soud v posuzované věci vyplnil, dle jejího názoru, otevřenou teleologickou mezeru v zákoně, přehlíží, že v tomto případě o mezeru v zákoně vůbec nejde. Závěr o tom, že určitá otázka není výslovně upravena, není v žádném případě dostatečný pro zjištění mezery v zákoně, potažmo otevřené teleologické mezery (má-li být doslovný výklad zákona, který je nejširším možným výkladem, z objektivně teleologického hlediska příliš úzký). Podstatná je protiplánovost této neúplnosti, tedy již zmíněný rozpor s hodnotovým pozadím právního řádu.
25. Mezera v zákoně, která má povahu mezery de lege lata (pouze takováto je právně relevantní), je „otevřena“ racionální právní argumentací, tedy teleologickými argumenty, které se vyznačují tím, že namísto zdůrazňování zastávaného účelu právní normy se upřednostňují racionální cíle objektivně existující v rámci platného právního řádu (k tomu srov. Kühn, Z. Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře. Vyd. 1. Praha: Karolinum 2002, s. 211); v případě otevřené teleologické mezery je důsledkem porušení principu hodnotové bezrozpornosti právního řádu neopodstatněná diferenciace, které je zapotřebí se při nalézání práva vyvarovat.
26. Promítnuto do poměrů posuzované věci je z hlediska výše uvedeného významné, že právní úprava zákona o odpadech související s likvidací nebezpečných částí některých obnovitelných zdrojů vychází z nezbytnosti zabezpečit budoucí nakládání s odpadními solárními panely ze solárních elektráren a za tím účelem zajistit dostatečný objem finančních prostředků na likvidaci nebezpečného odpadu ze solárních panelů; zejména po skončení doby jejich životnosti. Finanční plnění do nově zřízeného systému v případě tzv. historických panelů bylo uloženo provozovatelům solárních elektráren (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, který s účinností od 1. 1. 2013 změnil zákon o odpadech; k části čtvrté - § 42). Z uvedeného lze usuzovat na účel, resp. objektivně existující racionální cíl, kterým je akumulace dostatečného objemu finančních prostředků na likvidaci nebezpečného odpadu ze solárních panelů realizovanou prostřednictvím účasti v kolektivním systému.
27. Dovolací argumentace svou podstatou vybudovaná na diskrepanci mezi zajištěnými kapacitami a akumulovanými finančními prostředky, kdy jejich nedostatek neumožní plné využití zajištěných kapacit, se s vymezeným racionálním cílem zcela míjí, což ostatně dokresluje i to, že žalovaná, ač prosazovala, že má jít o otevřenou teleologickou mezeru, neuvedla to zásadní, a sice k jaké neopodstatněné diferenciaci porušením hodnotové bezrozpornosti právní řádu mělo v tomto případě dojít. Vyjádřeno jinak, záměna kolektivního systému nemá na racionální cíl vliv. Z tohoto hlediska je totiž nerozhodné, která konkrétní právnická osoba, jakožto provozovatelka kolektivního systému, bude povinnosti spjaté s likvidací nebezpečného odpadu ze solárních panelů realizovat. Žalovanou předestřený nosný argument, který se nevymyká rámci případně nevítaného aspektu jejího podnikání, není racionální právní argumentací způsobilou zdůvodnit mezeru v zákoně. Rozpor s hodnotovým pozadím právního řádu (jeho axiologická nedostatečnost) zde dán není, a proto se o mezeru de lege lata nejedná.
28. Vzhledem k účinkům výpovědi smlouvy, a to zániku všech do té doby existujících práv a povinností, jež jsou obsahem právního vztahu založeného smlouvou (blíže k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. 33 Cdo 2472/2015, a ze dne 13. 10. 2020 sp. zn. 26 Cdo 2316/2020), nelze přisvědčit tomu, že by žalobkyně přenesením povinností ztratila dispoziční oprávnění přenést je na další osobu. Naopak, uzavřením další smlouvy o přenesení povinností dostála povinnosti účasti v kolektivním systému, jak vyplývá z § 37p odst. 2, potažmo § 37h písm. c) zákona o odpadech.
29. Dovolací soud s ohledem na výše rozvedené důvody uzavírá, že právní úprava ukládající provozovateli solární elektrárny přenést na provozovatele kolektivního systému povinnosti stanovené pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění solárních panelů dodaných na trh před 1. 1. 2013 [§ 37p odst. 2 ve spojení s § 37h písm. c) zákona o odpadech] nebrání záměně kolektivního systému. Ujednání o možnosti výpovědi smlouvy, která byla uzavřena na dobu neurčitou mezi provozovatelem solární elektrárny a provozovatelem kolektivního systému za účelem splnění této zákonné povinnosti, tedy není neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.).
30. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení právních otázek, pro něž bylo dovolání shledáno přípustným, správné a vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
31. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243b a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, která byla v dovolacím řízení úspěšná, byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů, které se sestávají z odměny za zastupování žalobkyně advokátem a paušální částky jako náhrady jeho hotových výdajů. Zástupce žalobkyně vykonal ve věci úkon právní služby spočívající ve vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna za zastupování žalobkyně advokátem podle § 7 bod 6 advokátního tarifu činí za jeden úkon právní služby 13 780 Kč a paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem Kč. Protože zástupce žalobkyně prokázal, že je plátcem DPH, byla částka 14 080 Kč navýšena o částku odpovídající příslušné sazbě DPH, tj. o částku 2 957 Kč. Souhrnná výše náhrady účelně vynaložených nákladů činí 17 037 Kč.
32. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně.
33. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.
Autor: -mha-