// Profipravo.cz / Právní úkony 22.03.2022
Stanovení odměny advokáta podílem na výsledku věci
I. Pravidla profesionální etiky jsou stavovským předpisem a zakládají vztah mezi advokátem a Českou advokátní komorou, zejména kárnou odpovědnost advokáta v případě jejich porušení. Jakožto stavovský předpis však nejsou Pravidla profesionální etiky závazná pro jiné osoby. Právní úkon v rozporu s Pravidly profesionální etiky proto nelze považovat za právní úkon v rozporu se zákonem.
II. Stanovení odměny advokáta podílem na výsledku věci samo o sobě smlouvu mezi advokátem a klientem neplatnou podle § 39 obč. zák. nečiní, a není ani důvodem pro odepření právní ochrany advokátu podle § 265 obch. zák. Z hlediska posouzení souladu výše sjednané odměny advokáta s dobrými mravy, popř. se zásadami poctivého obchodního styku je podstatná zejména přiměřenost sjednané odměny obsahu a rozsahu poskytovaných služeb, případně jejich výsledku pro klienta.
Způsob určení odměny advokáta podílem na výsledku ji činí závislou na výsledku činnosti advokáta a míře jejího přínosu (měřeno ekonomickými kritérii) pro klienta, čímž se zpravidla riziko neúspěchu (jenž lze z pohledu klienta spatřovat v tom, že služby poskytované advokátem nepovedou k očekávanému výsledku) částečně přenáší na advokáta. To, zejména v podnikatelských vztazích, lze považovat za odpovídající povaze vztahu mezi advokátem a klientem. Z uvedeného hlediska hodnocení odvolacího soudu neobstojí, neboť odvolací soud nehodnotil ani ekonomický přínos (výsledek) činnosti advokáta pro klienta (společnost s ručením omezeným), ani do svých úvah nezahrnul posouzení, že odměna stanovená podílem na výsledku věci byla dohodnuta mezi dvěma podnikatelskými subjekty. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je přitom zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se v poměrech projednávané věci vůbec nepodává, v čem přesně odvolací soud spatřoval důvod neplatnosti účastníky sjednané odměny advokáta, jež byla stanovena podílem na výsledku věci (zda se jednalo o úplnou či pouze částečnou neplatnost dohody o odměně advokáta a zda šlo o neplatnost relativní či absolutní). Odvolací soud v tomto směru neodkázal ani na žádné ustanovení právních předpisů, jež by mělo být důvodem (samotné) neplatnosti dohody o odměně advokáta (sjednané mezi podnikateli) pro rozpor s dobrými mravy. Z odůvodnění potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu se tak z pohledu právního posouzení jeví jako jednoznačné pouze to, že v něm není nijak korigován závěr soudu prvního stupně, podle kterého sjednaná odměna advokáta je v části, v níž přesahuje 25 % z vymožené částky, v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Tento závěr je však nesprávný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 444/2020, ze dne 16. 12. 2021
Dotčené předpisy:
§ 265 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 39 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 22 zák. č. 85/1996 Sb. ve znění do 31. 8. 2009
Kategorie: právní úkony; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobou podanou u Okresního soudu v Břeclavi se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení částky 4 684 486,30 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení. Tvrdil, že žalovaný jako advokát zastupoval dlužníka (společnost Tasman – stav s.r.o. v likvidaci) ve věci uplatnění pohledávky ve výši 10 139 996 Kč vůči obci Terezín, a to v rozhodčím a v exekučním řízení. Smlouva o poskytování právní pomoci byla uzavřena dne 14. 4. 2009 a bylo v ní mimo jiné sjednáno, že žalovanému náleží odměna ve výši 35 % z přiznané a skutečně vymožené částky, jakož i případný přísudek včetně daně z přidané hodnoty. V návaznosti na proběhnuvší rozhodčí a exekuční řízení byla žalovanému za poskytnuté právní služby uhrazena dlužníkem částka 4 830 706,30 Kč. Žalobce má za to, že odměna advokáta, která dosáhla 47 % z vymožené částky, nemohla být sjednána platně, a na straně žalovaného tak došlo k bezdůvodnému obohacení, jež je povinen žalobci vydat.
[2] Okresní soud v Břeclavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 3. 2018, č. j. 117 C 36/2015-201, zamítl žalobu co do částky 3 041 998,80 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 642 487,50 Kč s příslušenstvím (výrok II), rozhodl, že žádný účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a uložil žalovanému povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu v Břeclavi náklady řízení (výrok IV).
[3] Soud prvního stupně vyšel po skutkové stránce z toho, že předmětem smlouvy ze dne 14. 4. 2009 bylo poskytnutí právních služeb při vymáhání pohledávky společnosti Tasman – stav s.r.o. v likvidaci ve výši 10 139 996 Kč s příslušenstvím vůči obci Terezín, přičemž pro žalovaného byla sjednána pro případ, že by došlo k přiznání nároku v plné výši, odměna ve výši 35 % z přiznané a skutečně vymožené částky a bylo dohodnuto, že žalovanému náleží rovněž případný přísudek podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Soud prvního stupně dále zjistil, že podle rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. J. B. ze dne 27. 7. 2009, č. j. R 01/09, bylo obci Terezín uloženo zaplatit společnosti Tasman – stav s.r.o. v likvidaci částku 10 139 996 Kč a nahradit náklady řízení; rozhodčí nález nabyl právní moci dne 29. 7. 2009. Exekuce proti obci Terezín jako povinné byla nařízena usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 9. 2009, č. j. 41 Nc 1035/2009-8; k ukončení exekučního řízení došlo dne 10. 2. 2011, neboť vymáhaná pohledávka, přiznaná shora uvedeným rozhodčím nálezem, její příslušenství a náklady řízení byly vymoženy. Na tomto základě byla žalovanému na odměně podle smlouvy ze dne 14. 4. 2009 vyplacena celkem částka 4 830 706,30 Kč, která podle soudu prvního stupně představuje „cca 47 % přiznaného plnění“.
[4] Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně zjištěný skutkový stav tak, že sjednaná odměna žalovaného je v části, v níž přesahuje 25 % z vymožené částky, v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“. Svůj závěr odůvodnil tím, že odměna nebyla přiměřená charakteru sjednané právní služby, neboť byla sjednána v situaci, kdy obec Terezín písemně co do důvodu a výše uznala dluh a kdy exekutor již v předchozím exekučním řízení vymohl jistinu pohledávky. Soud prvního stupně přihlédl také k tomu, že odměna sjednaná v závislosti na výsledku sporu, byla sjednána v rozporu s čl. 10 Pravidel profesionální etiky a soutěže advokátů, přijatých usnesením předsednictva České advokátní komory pod č. 1/1997. Žalovaný přitom v řízení neprokázal, že by v řízení vykonal nadstandardní služby právní pomoci. Na tom základě soud prvního stupně hodnotil ujednání stran o smluvní odměně jako platné pouze co do výše 25 % z přiznané a skutečně vymožené částky včetně DPH (tj. co do částky 3 041 998,80 Kč s příslušenstvím), uložil žalovanému, aby zbytek vyplacené odměny ve výši 1 642 487,50 Kč s příslušenstvím, vydal žalobci podle § 451 odst. 1 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení.
[5] Rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním, podaným pouze proti výroku II (a závislým nákladovým výrokům III a IV), žalovaný. Předmětem odvolacího přezkumu proto zůstalo pouze posouzení, zda žalobci vznikl vůči žalovanému nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 642 487,50 Kč s příslušenstvím, o němž soud prvního stupně rozhodl výrokem II (a rovněž závislé nákladové výroky III a IV).
[6] Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zrušil jej ve výroku IV o náhradě nákladů řízení státu a v tomto rozsahu jej vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
[7] Odvolací soud částečně zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že vyjma podání rozhodčí žaloby, zastupování v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, podání exekučního návrhu a zastupování v řízení vedeném u Městského soudu v Brně a následně u Krajského soudu v Brně, nečinil žalovaný žádné úkony právní pomoci, jež by byly předmětem smlouvy ze dne 14. 4. 2009 a jež by byly vykonány účelně. Podle odvolacího soudu zejména úkony, které se týkaly jednání se státními orgány o podmínkách poskytnutí úvěru obci Terezín, nesměřovaly k vymožení pohledávky společnosti Tasman – stav s.r.o. v likvidaci v rozhodčím a exekučním řízení.
[8] Na tomto skutkovém základě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že odměna sjednaná ve smlouvě ze dne 14. 4. 2009 nebyla přiměřená konkrétním okolnostem případu, obsahu a rozsahu poskytovaných služeb, a její výše proto nebyla souladná s dobrými mravy. Odvolací soud zároveň výslovně uvedl, že jeho závěr o rozporu výše sjednané odměny advokáta s dobrými mravy nemůže dopadat na tu část uplatněného nároku, ohledně které již bylo soudem prvního stupně pravomocně rozhodnuto (tj. co do částky 3 041 998,80 Kč s příslušenstvím), neboť v tomto rozsahu nebylo rozhodnutí soudu prvního stupně napadeno odvoláním.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[9] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání a spolu s ním i návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. V dovolání žalovaný namítal, že závěr odvolacího soudu o možnosti „částečného krácení“ sjednané výše odměny advokáta pro rozpor s dobrými mravy je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu. Konkrétně žalovaný uváděl, že již v průběhu řízení před soudy nižších stupňů poukazoval na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1590/2016, jakož i na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 299/18, podle kterých není možné uvažovat o snížení podílové odměny advokáta za použití institutu dobrých mravů. Dále žalovaný v dovolání namítal, že se odvolací soud nevypořádal s jeho tvrzením, že uznání dluhu ze strany obce Terezín bylo absolutně neplatným právním úkonem, neboť o něm nerozhodovalo zastupitelstvo obce. Odvolací soud se podle žalovaného rovněž nevypořádal s jeho tvrzením, že jím poskytnuté služby představovaly ekonomický přínos pro společnost Tasman – stav s.r.o. v likvidaci. Konečně žalovaný v dovolání namítl, že se odvolací soud vůbec nevypořádal ani s jeho tvrzením, že výše bezdůvodného obohacení byla soudem prvního stupně vypočtena nesprávně. Na uvedeném základě žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
[11] Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
[12] O návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 5. 2020, č. j. 23 Cdo 444/2020-325, tak, že odložil vykonatelnost výroku I a výroku III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, č. j. 74 Co 122/2018-251, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 3. 2018, č. j. 117 C 36/2015-201, do právní moci rozhodnutí o podaném dovolání.
[13] Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
[15] Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
[16] Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
[17] Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
[18] Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[19] Dovolání je přípustné pro řešení otázky rozporu odměny advokáta stanovené podílem na výsledku věci s dobrými mravy, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
[20] Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
[21] Podle skutkových zjištění, ze kterých vycházel odvolací soud, došlo ke skutečnostem, z nichž má vyplývat žalobcem uplatněný nárok, před 1. 1. 2014, a proto je třeba práva a povinnosti z toho plynoucí posuzovat v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, podle dosavadních právních předpisů.
[22] Podle § 22 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění platném do 31. 8. 2009, se advokacie vykonává zpravidla za odměnu; od klienta lze žádat přiměřenou zálohu (odstavec 1). Způsob určení odměny a náhrad advokáta, který vykonává advokacii samostatně nebo společně s jinými advokáty (§ 11 odst. 1), případně i jejich výši, stanoví Ministerstvo spravedlnosti po předchozím vyjádření Komory vyhláškou (odstavec 3).
[23] Podle § 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění platném do 31. 12. 2012, dále jen „advokátní tarif“, smluvní odměna je ujednáním mezi advokátem a klientem o částce, za niž bude právní služba poskytnuta, anebo o způsobu jejího určení (odstavec 1). Ujednání o smluvní odměně je buď součástí smlouvy, na jejímž základě se právní služba poskytuje, nebo je sjednáno samostatně (odstavec 2).
[24] Podle § 5 advokátního tarifu neposkytuje-li advokát právní služby ve sjednaném rozsahu, přísluší mu poměrná část smluvní odměny, není-li dohodnuto jinak.
[25] Podle čl. 10 usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, ve znění platném do 9. 10. 2010, dále jen „Pravidla profesionální etiky“, smluvní odměna musí být přiměřená. Nesmí být ve zřejmém nepoměru k hodnotě a složitosti věci (odstavec 2). Při posuzování přiměřenosti smluvní odměny se přihlédne zejména i k poměru vyjednávacích schopností a možností advokáta a klienta, k rozsahu informací klienta o poměrech na trhu právních služeb, ke speciálním znalostem, zkušenostem, pověsti a schopnostem advokáta, k povaze a době trvání vztahů mezi advokátem a klientem při poskytování právních služeb, k časovým požadavkům klienta na vyřízení věci, k obtížnosti a novosti skutkových i právních problémů spojených s věcí a k pravděpodobnosti, že v důsledku převzetí věci klienta bude advokát muset odmítnout převzetí jiných věcí (odstavec 3). Advokát je oprávněn sjednat smluvní odměnu stanovenou podílem na hodnotě věci nebo na výsledku věci, je-li výše takto sjednané odměny přiměřená podle ustanovení odstavce 2 a 3. Za přiměřenou nelze však zpravidla považovat smluvní odměnu stanovenou podílem na výsledku věci, pokud tento podíl je vyšší než 25 % (odstavec 5).
[26] Podle § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“, výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
[27] Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
[28] Nejvyšší soud se ve své dosavadní judikatuře již vyjádřil k právní povaze Pravidel profesionální etiky a vyjasnil důsledky jejich případného porušení na smluvní vztah účastníků příkazní (či mandátní) smlouvy. V rozsudku ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 506/2001, Nejvyšší soud uvedl, že Pravidla profesionální etiky jsou stavovským předpisem a zakládají vztah mezi advokátem a Českou advokátní komorou, zejména kárnou odpovědnost advokáta v případě jejich porušení. Jakožto stavovský předpis však nejsou Pravidla profesionální etiky závazná pro jiné osoby. Právní úkon v rozporu s Pravidly profesionální etiky proto nelze považovat za právní úkon v rozporu se zákonem. Jako každý další právní úkon je však třeba i dohodu o smluvní odměně poměřovat ustanovením § 39 obč. zák., podle něhož je právní úkon neplatný i v případě, že se příčí dobrým mravům.
[29] Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že v projednávané věci odměna za poskytování právních služeb byla dohodou mezi (žalovaným) advokátem a společností Tasman – stav s.r.o. v likvidaci stanovena podílem na výsledku věci (lat. pactum de quota litis nebo také angl. success fee). K takto stanovené odměně za poskytování právních služeb Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009 (proti němu podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2011, sp. zn. II. ÚS 2975/10), předně vyslovil, že není právními předpisy vyloučena. Nejvyšší soud pak takový způsob určení výše odměny advokáta neshledal bez dalšího ani rozporným s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku. Stanovení odměny advokáta podílem na výsledku věci samo o sobě tudíž smlouvu mezi advokátem a klientem neplatnou podle § 39 obč. zák. nečiní, a není ani důvodem pro odepření právní ochrany advokátu podle § 265 obch. zák. Z hlediska posouzení souladu výše sjednané odměny advokáta s dobrými mravy, popř. se zásadami poctivého obchodního styku je podstatná zejména přiměřenost sjednané odměny obsahu a rozsahu poskytovaných služeb, případně jejich výsledku pro klienta.
[30] Nejvyšší soud následně v rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1590/2016, který se týkal uplatnění korektivu dobrých mravů ve vztahu k odměně advokáta stanovené podílem na výsledku věci, vyslovil závěr, že není možné uvažovat o snížení podílové odměny advokáta za použití institutu dobrých mravů. K takto vyslovenému závěru se dále přihlásil jak Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 299/18, tak i navazující judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3910/2017, nebo ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. 33 Cdo 449/2019).
[31] Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se v poměrech projednávané věci vůbec nepodává, v čem přesně odvolací soud spatřoval důvod neplatnosti účastníky sjednané odměny advokáta, jež byla stanovena podílem na výsledku věci (zda se jednalo o úplnou či pouze částečnou neplatnost dohody o odměně advokáta a zda šlo o neplatnost relativní či absolutní). Odvolací soud v tomto směru neodkázal ani na žádné ustanovení právních předpisů, jež by mělo být důvodem (samotné) neplatnosti dohody o odměně advokáta (sjednané mezi podnikateli) pro rozpor s dobrými mravy. Z odůvodnění potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu se tak z pohledu právního posouzení jeví jako jednoznačné pouze to, že v něm není nijak korigován závěr soudu prvního stupně, podle kterého sjednaná odměna advokáta je v části, v níž přesahuje 25 % z vymožené částky, v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Tento závěr je však z důvodů, které byly vyloženy shora, nesprávný.
[32] K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že podle shora již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009, způsob určení odměny advokáta podílem na výsledku ji činí závislou na výsledku činnosti advokáta a míře jejího přínosu (měřeno ekonomickými kritérii) pro klienta, čímž se zpravidla riziko neúspěchu (jenž lze z pohledu klienta spatřovat v tom, že služby poskytované advokátem nepovedou k očekávanému výsledku) částečně přenáší na advokáta. To, zejména v podnikatelských vztazích, lze považovat za odpovídající povaze vztahu mezi advokátem a klientem. Ani z uvedeného hlediska hodnocení odvolacího soudu neobstojí, neboť odvolací soud nehodnotil ani ekonomický přínos (výsledek) činnosti advokáta pro klienta (společnost Tasman – stav s.r.o. v likvidaci), ani do svých úvah nezahrnul posouzení, že odměna stanovená podílem na výsledku věci byla dohodnuta mezi dvěma podnikatelskými subjekty. Z hlediska uplatnění korektivu dobrých mravů v právních vztazích mezi podnikateli Nejvyšší soud nadto uvádí, že případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vyslovený závěr se uplatní i v poměrech dosavadní právní úpravy). I z tohoto pohledu je rozhodnutí odvolacího soudu neúplné, a proto nesprávné.
[33] Nadto je zřejmé, že pro případ neplatnosti sjednané dohody o odměně advokáta pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. bylo třeba získané bezdůvodné obohacení vypořádat podle zásad § 457 obč. zák., který upravuje (oproti dalším skutkovým podstatám bezdůvodného obohacení) povinnosti účastníků, kteří si navzájem plnili na základě neplatné nebo zrušené smlouvy, zvláštním způsobem; totiž tak, že požadavek jedné smluvní strany, aby jí bylo druhou smluvní stranou vráceno plnění, jež jí poskytla, může uspět, jen je-li žadatelem navenek deklarována i připravenost vrátit to, co na základě takové smlouvy obdržel od druhé smluvní strany on sám (jde-li o žalobu, musí se uvedený závazek promítnout i do znění žalobního petitu). V případě povinnosti vrátit si oboustranně plnění jde v režimu ustanovení § 457 obč. zák. o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek (srov. k tomu dále ustanovení § 560 odst. 1 obč. zák.). Jsou-li obě plnění peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (srov. dikci § 458 odst. 1 obč. zák.), pak se specifická povaha ustanovení § 457 obč. zák. projevuje i tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněný pod číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž tato úvaha o vypořádání vzájemných plnění v důsledku neplatnosti dohody o odměně advokáta v odůvodnění napadeného rozhodnutí absentuje. Ke zdůvodnění absence uvedené úvahy nemůže postačovat pouhý odkaz odvolacího soudu na skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo napadeno odvoláním pouze zčásti, a ve zbytku tak nabylo právní moci.
[34] Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a existenci takových vad shledal.
[35] Žalovaný v podaném dovolání odvolacímu soudu vytýká, že se v napadeném rozhodnutí nevypořádal se všemi jeho námitkami vznesenými v odvolacím řízení, konkrétně s absolutní neplatností dohody o uznání dluhu, kterou za obec Terezín uzavíral její starosta, a s chybným výpočtem částky přisouzené soudem prvního stupně žalobci jako bezdůvodné obohacení. Jak plyne z ustálené judikatury, povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit i z hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) je třeba chápat tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníka řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4767/2018, nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). V projednávané věci však bylo povinností odvolacího soudu výslovně reagovat na námitku žalovaného týkající se neplatnosti dohody o uznání dluhu ze dne 12. 2. 2008 z důvodu, že o jejím uzavření nerozhodlo zastupitelstvo obce. Uvedená okolnost totiž mohla mít vliv na posouzení odvolacího soudu, zda odměna advokáta stanovená podílem na výsledku věci byla v daném případě přiměřená či nikoliv, a nebylo tudíž přípustné nechat ji nepovšimnutou. Obdobně to platí pro námitku výpočtu výše bezdůvodného obohacení, kdy z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není zcela jasné, jak tento k výsledné částce bezdůvodného obohacení žalovaného (1 642 487,50 Kč s příslušenstvím) dospěl; bylo tedy povinností odvolacího soudu, uvedený nedostatek odstranit, což se však v napadeném rozhodnutí nestalo.
V. Závěr
[36] Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, jímž byly potvrzeny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku III o náhradě nákladů odvolacího řízení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl v označeném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, se vztahují taktéž na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek v dotčených výrocích II a III a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[37] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
[38] O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-