// Profipravo.cz / Právní úkony 31.10.2018
Aktivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě dle § 42a odst. 1 obč. zák.
I. Vymahatelnou pohledávkou za dlužníkem, která může založit aktivní věcnou legitimaci věřitele k odpůrčí žalobě podle § 42a odst. 1 obč. zák., je též pohledávka ze směnky přiznaná věřiteli směnečným platebním rozkazem.
II. Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě podle § 42a odst. 1 obč. zák. je ten, kdo měl za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu.
S převodem avalované směnky rubopisem nový majitel směnky nabývá i právo domáhat se neúčinnosti právního úkonu podle § 42a obč. zák., který dlužník (směnečný rukojmí) učinil v době, kdy směnečným věřitelem byl předchozí majitel směnky.
Jinak řečeno, jde-li o legitimaci k podání odpůrčí žaloby, není žádný důvod, pro který by měl mít věřitel směnky, kterou nabyl rubopisem, méně práv, než věřitel, který nabyl pohledávku (např. ze závazkového vztahu) smlouvou o postoupení pohledávky. O tom, že v posledně uvedeném případě postupník nabývá (spolu s pohledávkou) i právo odporovat právnímu úkonu dlužníka, přitom pochybnosti nejsou.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 620/2017, ze dne 14. 8. 2018
Dotčené předpisy:
§ 42a obč. zák. ve znění do 22. 2. 2011
§ 175 o. s. ř.
čl. I. § 30 a násl. zák. č. 191/1950 Sb.
čl. I. § 14 odst. 1 zák. č. 191/1950 Sb.
Kategorie: právní úkony; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „darovací smlouva ze dne 13. 12. 2010, kterou V. J. převedl na žalovanou O. S. nemovitosti zapsané na LV pro a k. ú. L., vedené Katastrálním úřadem pro P. kraj, Katastrální pracoviště Ch., je vůči žalobci L. F. neúčinná“, že „darovací smlouva ze dne 13. 12. 2010, kterou V. J. převedl na žalovanou O. S. nemovitosti zapsané na LV pro a k. ú. Č., vedené Katastrálním úřadem pro K. kraj, Katastrální pracoviště T., a také nemovitosti zapsané na LV pro k. ú. Č vedené Katastrálním úřadem pro K. kraj, Katastrální pracoviště T., je vůči žalobci L. F. neúčinná“, že „darovací smlouva ze dne 13. 12. 2010, kterou V. J. převedl na žalovanou O. S. nemovitosti zapsané na LV pro a k. ú. N., vedené Katastrálním úřadem pro S. kraj, Katastrální pracoviště N., je vůči žalobci L. F. neúčinná“, že „darovací smlouva ze dne 26. 11. 2010, kterou V. J. převedl na žalovanou O. S. spoluvlastnický podíl ve výši ½ na nemovitostech zapsaných na LV pro a k. ú. Ch., vedené Katastrálním úřadem pro S. kraj, Katastrální pracoviště K., je vůči žalobci L. F. neúčinná“ a že „darovací smlouva ze dne 27. 12. 2010, kterou V. J. převedl na žalovanou O. S. nemovitosti zapsané na LV pro a k. ú. Š., vedené Katastrálním úřadem pro S. kraj, Katastrální pracoviště P., je vůči žalobci L. F. neúčinná“. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že dne 27. 2. 2009 vystavil R. J. směnku vlastní s doložkou bez protestu na řad D. N. na směnečný peníz 1.100.000,- Kč se splatností k 30. 9. 2009. Směnka byla avalována za výstavce V. J. jako směnečným rukojmím. Dne 6. 6. 2012 převedla D. N. směnku rubopisem na žalobce. Protože směnečná suma nebyla zaplacena, uplatnil žalobce nárok na zaplacení u Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 50 Cm 315/2012, nároku žalobce bylo vyhověno. Uvedené darovací smlouvy byly uzavřeny v době, kdy již dlužník věděl, že má splatné a neuhrazené závazky. Nemovitosti byly zcizeny ve prospěch osoby blízké ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák., neboť žalovaná je dlouholetou životní partnerkou dlužníka. Dlužník tak zcizuje svůj nemovitý majetek, aby nemohlo dojít k řádnému uspokojení pohledávky žalobce. Převodem vlastnictví k nemovitým věcem tak došlo k podstatnému ztížení, ne-li ke znemožnění, uspokojení věřitele.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, č. j. 15 C 112/2012-121, určil, že „darovací smlouvy - ze dne 13. 12. 2010 uzavřená mezi žalovanou na straně obdarované a V. J., jako dárcem, na základě které žalovaná nabyla do svého vlastnictví nemovitosti - stavební parcely a parcely a budovu s čp. na stavební parcele, budovu s čp. na stavební parcele, budovu čp. na stavební parcele, budovu bez čp./če. na stavební parcele, budovu bez čp./če. na stavební parcele, budovu bez čp./če. na stavební parcele, , budovu bez čp./če. na stavební parcele, budovu bez čp./če. na stavební parcele (zapsané na LV) a pozemky ve zjednodušené evidenci (původ Pozemkový katastr - PK), vše zapsané pro obec a k. ú. L. u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště Ch., - ze dne 13. 12. 2010 uzavřená mezi žalovanou na straně obdarované a V. J., jako dárcem, na základě které žalovaná nabyla do svého vlastnictví nemovitosti - parcela zapsaná pro obec a k. ú. Č. u Katastrálního úřadu pro K. kraj, Katastrální pracoviště T., a dále nemovitosti - parcely a pozemky ve zjednodušené evidenci (původ Přídělový plán nebo jiný podklad - GP), vše zapsané pro obec Č. a k. ú. Č. u Katastrálního úřadu pro K. kraj, Katastrální pracoviště T., - ze dne 13. 12. 2010 uzavřená mezi žalovanou na straně obdarované a V. J., jako dárcem, na základě které žalovaná nabyla do svého vlastnictví nemovitosti - parcela a pozemky ve zjednodušené evidenci (původ Pozemkový katastr - PK), vše zapsané pro obec Ch. a k. ú. N. u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště N., - ze dne 26. 11. 2010 uzavřená mezi žalovanou na straně obdarované a V. J., jako dárcem, na základě které žalovaná nabyla do svého vlastnictví spoluvlastnický podíl ve výši 1/2 na nemovitostech - stavební parcela, parcely a budova s čp. na stavební parcele a budova bez čp/če na stavební parcele, vše zapsané pro obec V. a k. ú. Ch. u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště K., - ze dne 27. 12. 2010 uzavřená mezi žalovanou na straně obdarované a V. J., jako dárcem, na základě které žalovaná nabyla do svého vlastnictví nemovitosti - stavební parcela a budova na stavební parcele, vše zapsané pro obec a k. ú, Š. u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P., jsou vůči žalobci právně neúčinné“; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 34.021 Kč k rukám „právního zástupce žalobce“. Vyšel z toho, že pohledávka dlužníka ve výši 1.100.000,- Kč s příslušenstvím byla prokázána směnkou, návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu ze dne 14. 9. 2012 a pravomocným a vykonatelným směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze „sp. zn. 50 Cm 315/2012 – 15“ ve spojení s „rozhodnutím Městského soudu v Praze č. j. 50 Cm 315/2012 – 55“. Bylo rovněž prokázáno, že žalovaná a dlužník jsou osobami blízkými ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák., neboť žijí v dlouhodobém partnerském vztahu, jsou rodiči dvou nezletilých dětí a navíc „žalovaná tento závěr akceptovala“. Uzavřel, že žalovaná projednávaný majetek nabyla smlouvami „v pozici“ osoby blízké ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák. V takovém případě se prezumuje, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele byl žalované znám a je na ní, aby prokázala, že uvedený předpokládaný úmysl zkrátit věřitele nemohla rozpoznat ani při vynaložení náležité pečlivosti. Žalovaná však v řízení toliko tvrdila, že se dotazovala dlužníka. To však není tvrzení, ze kterého bylo možno (i kdyby bylo prokázáno) dovozovat vynaložení náležité pečlivosti. Osoba dlužníkovi blízká by totiž musela prokázat, že vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu takovou činnost - aktivitu, aby úmysl zkrátit věřitele z jejích výsledků poznala, aby se o tomto úmyslu dozvěděla. Taková činnost zahrnující náležitou pečlivost nebyla prokázána. Předpoklady uvedené v ustanovení § 42a obč. zák. tak považoval za naplněny.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2015, č. j. 26 Co 318/2015 – 158, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně, že žalovaná byla v době uzavření posuzovaných převodních smluv osobou blízkou (§ 116 obč. zák.) dlužníka – V. J., jako jeho partnerka, se kterou má společné děti, že žalobce disponuje vůči dlužníku J. vymahatelnou pohledávkou ve výši 1.100.000,-Kč s příslušenstvím přiznanou mu pravomocným směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2012, „č. j. 50 Cm 315/2012-15, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 5. 6. 2013, č. j. 50 Cm 315/2012-39“, že k odporovaným právním úkonům došlo v období posledních tří let před podáním této žaloby a že za situace, kdy J. jako dlužník žalobce v rozhodné době sice vlastnil další nemovitosti, avšak zatížené zástavními právy pro pohledávky v řádech miliónů korun, a sám v rozhodném období ve své korespondenci uváděl, že je si vědom mnoha svých obchodních i osobních finančních závazků, avšak nemá z čeho tyto závazky platit, nemá žádné příjmy a veškerý zpeněžitelný majetek již rozprodal, nelze než uzavřít, že „jakákoli dispozice s nemovitým majetkem objektivně vedla ke zkrácení možnosti jeho věřitelů vymoci své pohledávky, včetně pohledávky žalobce, respektive jeho právní předchůdkyně“. Za těchto okolností je pak nepochybné, že J. uzavíral posuzované smlouvy v úmyslu své věřitele zkrátit. Za právně bezvýznamné považoval, že v době uzavření posuzovaných darovacích smluv disponovala předmětnou pohledávkou za J. právní předchůdkyně žalobce v pozici směnečného věřitele, neboť „postoupením předmětné pohledávky ze směnky rubopisem na žalobce přešla dle § 524 odst. 2 obč. zák. všechna práva s touto pohledávkou spojená, tedy nepochybně i právo odporovat právním úkonům dlužníka ze směnky“. Souhlasil se soudem prvního stupně i v tom, že žalovaná přes poučení soudu neprokázala, že by při vynaložení náležité pečlivosti nemohla úmysl J. zkrátit posuzovanými právními úkony své věřitele poznat. Připomněl však, že dlužníkem směnečného věřitele nebyl pouze V. J. jako směnečný rukojmí, nýbrž i výstavce této směnky vlastní (přímý směnečný dlužník) R. J. a další směnečný rukojmí P. Ř.; směneční rukojmí přitom ve vztahu k přímému směnečnému dlužníku odpovídají společně a nerozdílně (čl. I. § 32 odst. l zákona č. 191/1950 Sb.).
Je-li tu více dlužníků věřitele z určitého závazkového vztahu, z nichž každý má povinnost plnit závazek v celém rozsahu, je třeba dle názoru odvolacího soudu posoudit splnění podmínky zkrácení věřitele dle § 42a obč. zák. i z toho hlediska, zda tu v rozhodné době byl ještě jiný majetek (než ten, který je předmětem odporovaných úkonů), ve vztahu ke všem těmto spoludlužníkům. Kdyby v době uzavření odporovaného právního úkonu jednoho ze spoludlužníků zde byl majetek, ze kterého by mohl věřitel svou pohledávku, kterou vůči těmto spoludlužníkům má, uspokojit - tedy majetek i některého z těchto dalších spoludlužníků - nebyla by dle názoru odvolacího soudu podmínka zkrácení věřitele posuzovaným odporovaným úkonem splněna. Žalovaná – po poučení odvolacím soudem - předložila řadu důkazních návrhů k prokázání majetkových poměrů směnečného přímého dlužníka R. J. a dalšího směnečného rukojmího P. Ř. Vzhledem k rozsahu a zejména významu navrženého dokazování, kdy zároveň k těmto tvrzeným skutečnostem nebylo dosud provedeno žádné dokazování, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne ze dne 10. 2. 2016, č. j. 15 C 112/2012-207, znovu určil, že „darovací smlouvy - ze dne 13. 12. 2010 uzavřená mezi žalovanou na straně obdarované a V. J., jako dárcem, na základě které žalovaná nabyla do svého vlastnictví nemovitosti - stavební parcely a parcely a budovu s č. p na stavební parcele, budovu s čp. na stavební parcele, budovu na stavební parcele, budovu bez čp./če. na stavební parcele, budovu bez čp./če. na stavební parcele, budovu bez čp./če. na stavební parcele, budovu bez čp./če. na stavební parcele, budovu bez čp./če. na stavební parcele (zapsané na LV) a pozemky ve zjednodušené evidenci (původ Pozemkový katastr - PK), vše zapsané pro obec a k. ú. L. u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště Ch., - ze dne 13. 12. 2010 uzavřená mezi žalovanou na straně obdarované a V. J., jako dárcem, na základě které žalovaná nabyla do svého vlastnictví nemovitosti - parcela zapsaná pro obec a k. ú. Č. u Katastrálního úřadu pro K. kraj, Katastrální pracoviště T., a dále nemovitosti - parcely a pozemky ve zjednodušené evidenci (původ Přídělový plán nebo jiný podklad - GP), vše zapsané pro obec Č. a k. ú. Č. u Katastrálního úřadu pro K. kraj, Katastrální pracoviště T., - ze dne 13. 12. 2010 uzavřená mezi žalovanou na straně obdarované a V. J., jako dárcem, na základě které žalovaná nabyla do svého vlastnictví nemovitosti - parcela a pozemky ve zjednodušené evidenci (původ Pozemkový katastr - PK), vše zapsané pro obec Ch. a k. ú. N. u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště N., - ze dne 26. 11. 2010 uzavřená mezi žalovanou na straně obdarované a V. J., jako dárcem, na základě které žalovaná nabyla do svého vlastnictví spoluvlastnický podíl ve výši 1/2 na nemovitostech - stavební parcela, parcely a budova s čp. na stavební parcele a budova bez čp/če na stavební parcele, vše zapsané pro obec V. a k. ú. Ch. u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště K., - ze dne 27. 12. 2010 uzavřená mezi žalovanou na straně obdarované a V. J., jako dárcem, na základě které žalovaná nabyla do svého vlastnictví nemovitosti - stavební parcela a budova na stavební parcele, vše zapsané pro obec a k. ú, Š. u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P., jsou vůči žalobci právně neúčinné“; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 51.160,50 Kč k rukám „právního zástupce žalobce“. Po doplnění dokazování konstatoval, že nebylo zjištěno, že by dlužník R. J. a další směnečný rukojmí P. Ř. disponovali v rozhodné době takovým majetkem, ze kterého by bylo možno očekávat uhrazení směnky. Naopak, bylo prokázáno, že měli stejně jako dlužník více závazků. Majetková situace spoludlužníků a situace dlužníka „je a byla obdobná v důsledku jejich i společných podnikatelských aktivit a ani jeden z nich tak nedisponoval v předmětné době takovými finančními prostředky či majetkem, ze kterého by mohl žalobce úspěšně uspokojit svou pohledávku“. Uzavřel, že byly naplněny veškeré podmínky, za kterých je možné prohlásit darovací smlouvy mezi žalovanou a dlužníkem ve vztahu k žalobci za neúčinné. Protože nebylo zjištěno, že by se věřitel ze směnky mohl domoci plnění případně po dalších spoludlužnících, neboť jejich majetek to reálně neumožňoval, pak pokud se dlužník vzdal exekučně postižitelného majetku, nepochybně zkracuje uspokojení pohledávky žalobce, nedostalo-li se mu na základě provedeného úkonu (darování) jakéhokoli protiplnění.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, č. j. 26 Co 171/2016 – 232, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.388,-Kč k rukám jeho „právní zástupkyně“. Souhlasil se soudem prvního stupně, že byly splněny zákonné předpoklady ve smyslu § 42a obč. zák. pro vyslovení neúčinnosti posuzovaných darovacích smluv (za situace, kdyby tu nebyli další spoludlužníci ze směnky). Neshledal důvod odchylovat se od svých závěrů vyslovených v předchozím zrušovacím usnesení ze dne 27. 5. 2015, č. j. 26 Co 118/2015 -150, a v plném rozsahu na ně odkázal. Polemika žalované k otázce naplnění těchto zákonných předpokladů ve své podstatě odpovídá tomu, co již bylo uplatněno ve fázi řízení do vydání zmíněného zrušovacího usnesení odvolacího soudu. Případná nová tvrzení a důkazy v tomto směru by pak již byly uplatněny v rozporu s koncentrací řízení, když po tomto zrušovacím usnesení byla otevřena jen otázka majetkových poměrů dalších spoludlužníků J. v rozhodném období. Soud prvního stupně podle jeho názoru správně na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že další spoludlužníci ze směnky R. J. a P. Ř. v rozhodném období nedisponovali majetkem dostatečným k uspokojení pohledávky žalobce ze směnky. Souhlasil také s tím, že vlastnili-li spoludlužníci v rozhodném období obchodní podíly v různých společnostech s ručením omezeným, pak za situace, že tyto společnosti neplnily své oznamovací povinnosti vůči obchodnímu rejstříku, nevytvářely účetní uzávěrky, nelze odůvodněně učinit závěr, že by hodnota těchto obchodních podílů byla v rámci exekučního postižení dostatečná k uspokojení pohledávky žalobce ze směnky. Působili-li jako statutární orgán různých obchodních společností, sami vypověděli, že z těchto funkcí neměli ve sledovaném období žádné příjmy, případně pouze příjmy na úrovni minimální mzdy, a to při existenci dalších svých dluhů. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že kromě J. ani další dva spoludlužníci ze směnky v rozhodném období nedisponovali majetkem, ze kterého by žalobce mohl uspokojit svou pohledávku z této směnky, je třeba uzavřít, že posuzovanými darovacími smlouvami došlo ke zkrácení vymahatelné pohledávky žalobce ze směnky. Protože byly splněny i další zákonné předpoklady pro uplatnění § 42a obč. zák. na posuzovaná darování, správně soud prvního stupně rozhodl tak, že ve vztahu k žalobci prohlásil tato darování za právně neúčinná.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná spatřuje jeho přípustnost v tom, že
„i. v rozhodovací praxi dovolacího soudu v oblasti odpůrčích žalob není dosud uspokojivě řešena aktivní legitimace právního nástupce původního věřitele, kdy právní nástupce - žalující věřitel, nabyl pohledávku ze směnky rubopisem, tedy zda na nabyvatele směnky přechází právo domáhat se vyslovení neúčinnosti právního úkonu ve smyslu § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění jako právo spojené s pohledávkou ve smyslu § 524 odst. 2 občanského zákoníku;
ii. právní názor odvolacího soudu ohledně úmyslu dlužníka zkrátit žalobce se z části odchyluje od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když tento úmysl byl dovozen za situace, kdy pan J. - dlužník žalobce disponoval dostatečným majetkem k uspokojení pohledávky žalobce. Z části pak související otázky nejsou dosud spolehlivě řešeny rozhodovací praxí dovolacího soudu, když není uspokojivě řešena otázka, zda dlužník může mít úmysl zkrátit svého věřitele, pokud neví, že mu dluží;
iii, v rozhodovací praxi dovolacího soudu v oblasti odpůrčích žalob není dosud uspokojivě řešen vztah mezi zkrácením věřitele a hodnotou majetku, jehož převodem mělo dojít k jeho zkrácení.
iv. právní názor odvolacího soudu ohledně vědomosti dovolatelky jako osoby blízké dlužníka o jeho úmyslu zkrátit žalobce se odchyluje od rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Okresního soudu v Kolíně č. j. 15 C 112/2012-207 zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. K doplnění dovolání ze dne 26. 5. 2017 nemohl dovolací soud přihlížet, neboť bylo učiněno po uplynutí prekluzívní lhůty uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. (srov. § 240 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky aktivní legitimace k podání žaloby podle ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení, že jsou vůči němu právně neúčinné darovací smlouvy ze dne 26. 11. 2010, ze dne 13. 12. 2010, a ze dne 27. 12. 2010 - podle zákona 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 22. 2. 2011, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 28/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále též jen „obč. zák.).
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (srov. § 42a odst. 1 obč. zák.). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (srov. § 42a odst. 2 obč. zák.). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (srov. § 42a odst. 3 obč. zák.). Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (srov. § 42a odst. 4 obč. zák.).
Dlužníkem věřitele je třeba ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. rozumět nejen osobu, která je zavázána splnit věřiteli vlastní dluh (jiný závazek), ale i ručitele a další osoby, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulu zajištění závazků) uspokojit pohledávku věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 31 Cdo 870/99, uveřejněný pod číslem 52/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat). O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele, nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod číslem 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, uveřejněný pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.
Z toho, jak ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. vymezuje podmínky odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Protože je možné odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku. Požadavek, aby žalující věřitel měl vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod číslem 27/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4806/2014, uveřejněný pod číslem 80/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
S názorem dovolatelky, že žalobce není aktivně legitimován k tomu, aby se domáhal neúčinností právních úkonů J., protože takové právo na něj nemohlo přejít na základě indosamentu směnky, dovolací soud nesouhlasí.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován jen ten, kdo měl za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu. Pohledávka za dlužníkem přitom nemusí být v této době ještě vymahatelná; z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě postačuje, aby pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě. Ten, kdo nemá za dlužníkem pohledávku, nemůže být jeho věřitelem a je pojmově vyloučeno, aby dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit „svého věřitele“ (tj. zkrátit uspokojení věřitelovy pohledávky) - srov. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod číslem 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.
Vymahatelnou pohledávkou za dlužníkem, která může založit aktivní věcnou legitimaci věřitele k odpůrčí žalobě, je též pohledávka ze směnky přiznaná věřiteli směnečným platebním rozkazem (§ 175 občanského soudního řádu).
Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku; i když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá; směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl důvodem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba i v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému.
S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že „žalobce nenabyl pohledávku za panem J. postoupením podle § 524 a násl. OZ“, neboť „na žalobce byla pouze převedena směnka vlastní vystavená panem J. na řad paní N., a to rubopisem ve smyslu § 11 zákona č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový“ V tomto směru naopak nelze souhlasit s odvolacím soudem, že „postoupením předmětné pohledávky ze směnky rubopisem na žalobce přešla dle § 524 odst. 2 OZ všechna práva s touto pohledávkou spojená“. Nemůže tomu tak být proto, že směnku na řad nelze převést smlouvou o postoupení pohledávky, neboť závazek, vyplývající ze směnky, není akcesorickým závazkem k závazku jinému, není tedy závislý na existenci závazku, k jehož případnému zajištění byla směnka vydána, a nesdílí (bez dalšího) osud tohoto závazku. Z povahy směnky a ze samostatnosti směnečného závazku, který je zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl důvodem jeho vzniku, vyplývá, že postoupením pohledávky ze smlouvy, zajištěné směnkou, nepřecházejí bez dalšího na postupníka ani práva a povinnosti ze směnky (z hmotněprávního vztahu), ani práva a povinnosti z pravomocného směnečného platebního rozkazu, jenž byl na základě této směnky vydán (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 1114/2004, který byl uveřejněn pod č. 10 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 29 Odo 252/2001, které bylo uveřejněno pod č. 158 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5332/2015). Obdobně indosamentem (rubopisem) směnky nepřechází (nemohou přecházet) práva z případné pohledávky, jež byla důvodem pro vystavení směnky. Plněním na směnku tak (na rozdíl od plnění z důvodu ručení či zástavního práva) směnkou (případně) zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak plněním na pohledávku nezaniká pohledávka ze směnky, kterou je taková pohledávka případně zajištěna. Je-li směnkou zajištěno splnění pohledávky za třetí osobou (odlišnou od dlužníka ze směnky), zaplacením takové směnky plní směnečný dlužník svůj vlastní dluh ze směnky (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněného pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2642/2014).
V projednávané věci však pro posouzení důvodnosti žaloby otázka převodu práv ze směnky oproti postoupení pohledávky význam neměla. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění soudů, k indosamentu (rubopisu) směnky došlo dne 6. 6. 2012 (tímto dnem se žalobce stal oprávněným ze směnky) a směnečný platební rozkaz, o který žalobce opírá své tvrzení, že má vůči dlužníku (V. J.) pohledávku, byl vydán Městským soudem v Praze pod č. j. 15 C 112/2012-39, dne 12. 11. 2012, ve prospěch žalobce. Vymahatelnou pohledávkou za dlužníkem, která zakládá aktivní věcnou legitimaci věřitele (žalobce) k odpůrčí žalobě, je tak pohledávka ze směnky, přiznaná žalobci vůči dlužníku (V. J.) směnečným platebním rozkazem, vydaným na základě žaloby podané žalobcem, který svoji aktivní legitimaci ve směnečném řízení dovozoval z indosamentu (rubopisu) směnky původně vystavené R. J. na řad D. N.; směnka byla avalována za výstavce V. J., který se tak stal směnečným rukojmím (srov. čl. I. § 30 a násl. zákona č. 191/1950 Sb. – dále též jen „směnečný zákon“). Odvolací soud proto správně uzavřel, že „žalobce disponuje vůči dlužníku J. vymahatelnou pohledávkou ve výši 1.100.000,- Kč s příslušenstvím, přiznanou mu pravomocným směnečným platebním rozkazem“.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že odporované úkony (darovací smlouvy) byly učiněny již ve dnech 26. 11. 2010, 13. 12. 2010 a 27. 12. 2010, tedy ještě v době, kdy oprávněnou ze směnky vůči avalovi (směnečnému rukojmímu) V. J. byla D. N. Již výše bylo zdůvodněno, že aktivně věcně legitimován je ten, kdo měl za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu. Z výše uvedené charakteristiky směnky jako dlužnického dokonalého cenného papíru vyplývá mimo jiné i závazek případného avala (srov. čl. I. § 30 směnečného zákona) zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku (srov. čl. I. § 32 odst. 1 a § 47 odst. 1 směnečného zákona).
Podle ustanovení čl. I. § 14 odst. 1 směnečného zákona se indosamentem (rubopisem) převádějí všechna práva ze směnky, tj. i právo požadovat po směnečném rukojmím zaplacení směnečné sumy. Žalobce se tak stal (směnečným) věřitelem s právem (mimo jiné) požadovat, aby mu směnečný rukojmí zaplatil směnečnou sumu, včetně případných dalších nároků ze směnky. S převodem směnky přitom žalobce nabyl i právo domáhat se neúčinnosti právního úkonu (§ 42a obč. zák.), který dlužník (směnečný rukojmí) učinil v době, kdy směnečným věřitelem byl předchozí majitel směnky (v daném případě remitent – D. N.).
Jinak řečeno, jde-li o legitimaci k podání odpůrčí žaloby (§ 42a obč. zák.), není žádný důvod, pro který by měl mít věřitel směnky, kterou nabyl rubopisem, méně práv, než věřitel, který nabyl pohledávku (např. ze závazkového vztahu) smlouvou o postoupení pohledávky. O tom, že v posledně uvedeném případě postupník nabývá (spolu s pohledávkou) i právo odporovat právnímu úkonu dlužníka, přitom pochybnosti nejsou (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 21 Cdo 2905/2012) a nemá je ostatně ani dovolatel.
Konečně je v poměrech dané věci zjevné, že dovolání je neopodstatněné i v rovině vlastní argumentace, když směnka byla převedena na žalobce rubopisem s účinky obyčejného postupu (čl. I. § 20 odst. 1 věta druhá směnečného zákona, ve spojení se závěry, které Nejvyšší soud formuloval v rozsudcích ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1636/2005, a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1446/2006, uveřejněných v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2007, pod číslem 151, a č. 3, ročník 2009, pod číslem 42, jakož i v rozsudku ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 1779/2011).
Dovolatelkou označená otázka „aktivní legitimace právního nástupce původního věřitele, kdy právní nástupce - žalující věřitel, nabyl pohledávku ze směnky rubopisem“ tak byla odvolacím soudem vyřešena správně.
Správně odvolací soud posoudil i otázky prokazování úmyslu dlužníka zkrátit žalobce a vztahu mezi zkrácením věřitele a hodnotou majetku, jehož převodem mělo dojít k jeho zkrácení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný pod číslem 35/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4250/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod číslem 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4806/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 720/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2905/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3654/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 207/2015, uveřejněný pod číslem 80/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Namítá-li dále dovolatelka, že v řízení bylo prokázáno, že „nemovitosti vlastněné panem J. měly hodnotu zdaleka přesahující 10 milionů korun a společnost SOLTERA CONSULTING s. r. o. vytvářela zisky v řádech milionů“, že „závěr o nedostatečnosti majetku pana J. se zcela opírá o pouhý e-mail, který pan J. zaslal třetí osobě“, že „dovolatelka znala majetkové poměry pana J., ale právě na základě těchto znalostí nemohla pojmout podezření, že pan J. má při darování úmysl jakéhokoliv ředit věřitele zkracovat“, a že „stěžejní zjištění o úmyslu pana J. zkrátit žalobce soud učinil při porušení zásad provádění a hodnocení důkazů“ a činí závěr, že „soud dospěl ke skutkovým závěrům, které nemají oporu v provedeném dokazování“, napadá tím rozsudek odvolacího soudu z jiných důvodů, než pro které jedině může být dovolání podáno (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-