// Profipravo.cz / Zastoupení 15.08.2016

Náležitosti plné moci zmocňující k uzavření zástavní smlouvy

Byla-li udělena plná moc k uzavření zástavní smlouvy týkající se určité nemovitosti, pak není nutné v takové plné moci uvádět jakékoliv bližší údaje týkající se osoby, s níž může zmocněnec takovou smlouvu uzavřít, ani specifikovat závazkový vztah, který má zástavní smlouva zajišťovat. V takovém případě je zmocněnec zmocněn, aby (podle svého nejlepšího vědomí a svědomí) vybral osobu zástavního věřitele a určil závazek, který má zástavní smlouvou zajistit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1899/2014, ze dne 31. 5. 2016

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 31 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 35 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 37 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 40 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: zastoupení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 27. února 2012, č. j. 58 Cm 56/2009-222, Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) zamítl žalobu o vyloučení spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny bytové jednotky č. 1187/15, která se nachází v budově, na pozemku parc. č. 366/1, včetně podílu ve výši 1092/14134 na společných částech domu a pozemku parc. č. 366/1, vše v katastrálním území N. M., obec P. (dále jen „spoluvlastnický podíl“ a „bytová jednotka“) ze soupisu konkursní podstaty úpadce P. M. (dále též jen „úpadce“) [bod I. výroku] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí konkursního soudu, když první rozhodnutí – rozsudek ze dne 20. června 2011, č. j. 58 Cm 56/2009-167, kterým konkursní soud vyloučil předmětný spoluvlastnický podíl ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 15 Cmo 81/2011-195, a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.

Konkursní soud vyšel z toho, že:

1/ Žalobce a S. F. (dále jen „S. F.“) se stali na základě kupní smlouvy ze dne 30. června 2005 spoluvlastníky bytové jednotky. Velikost obou spoluvlastnických podílů činila jednu polovinu. K získání finančních prostředků na zaplacení kupní ceny uzavřeli žalobce i S. F. smlouvu o úvěru se společností Komerční banka, a. s. (dále jen „banka K“).

2/ Nedatovaným dopisem doručeným bance K dne 12. února 2007 požádali žalobce a S. F. banku K o předčasné splacení úvěru.

3/ Dopisem ze dne 15. února 2007, doručeným 19. února 2007, sdělila banka K žalobci, že celková částka, která má být zaplacena jako dluh z jeho smlouvy o úvěru, činí 3 904 713,17 Kč.

4/ Dne 19. února 2007 uzavřeli pozdější úpadce a F. S. (dále jen „F. S.“) smlouvy o úvěru s Českou spořitelnou, a. s. (dále jen „banka Č“), na jejichž základě jim byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 4 550 000 Kč. Finančními prostředky poskytnutými pozdějšímu úpadci byla v částce 3 904 713,17 Kč uhrazena pohledávka banky K za žalobcem, finančními prostředky poskytnutými F. S. byla uhrazena pohledávka banky K za S. F.

5/ K zajištění pohledávek banky Č uzavřeli banka Č jako zástavní věřitel, žalobce a S. F. jako zástavní dlužníci a pozdější úpadce a F. S. jako osobní dlužníci smlouvu o zřízení zástavního práva (dále jen „zástavní smlouva“). Zástavou byly spoluvlastnické podíly k předmětné bytové jednotce, a to spoluvlastnický podíl žalobce (který je předmětem této žaloby) a spoluvlastnický podíl S. F. Zástavní smlouvu podepsal za žalobce pan A. M. (dále jen „A. M.“) na základě plné moci udělené dne 19. února 2007.

6/ Po podpisu zástavní smlouvy žalobce plnou moc udělenou A. M. vypověděl.

7/ Konkursní soud usnesením ze dne 14. února 2008, č. j. 99 K 53/2007-44, prohlásil konkurs na majetek úpadce a správkyní konkursní podstaty ustavil JUDr. Evu Kučerovou (dále jen „E. K.“).

8/ Banka Č přihlásila do konkursního řízení pohledávku s právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu. U přezkumného jednání konaného dne 28. května 2008 byla pohledávka zjištěna včetně práva na oddělené uspokojení.

9/ Dne 2. července 2009 E. K. sepsala spoluvlastnický podíl do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce s odůvodněním, že na něm vázne zástavní právo zajišťující pohledávku banky Č.

10/ Konkursní soud usnesením ze dne 22. června 2009, č. j. 99 K 53/2007-171, vyzval žalobce k podání žaloby o vyloučení spoluvlastnického podílu ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Žalobce podal žalobu dne 24. července 2009.

Na tomto základě dospěl konkursní soud k závěru, že spoluvlastnický podíl byl do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce sepsán po právu. Námitku žalobce, že plnou moc opravňující A. M. k uzavření zástavní smlouvy odvolal před uzavřením zástavní smlouvy a A. M. tak jednal bez plné moci, konkursní soud na základě zhodnocení provedených důkazů (shora označených listin a dále výslechu svědků) neshledal důvodnou.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek konkursního soudu změnil tak, že předmětný spoluvlastnický podíl vyloučil ze soupisu konkursní podstaty úpadce (první výrok). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud doplnil dokazování a dále vyšel z toho, že:

1/ Výzvou doručenou žalobci 3. dubna 2009 vyzvala E. K. žalobce, aby podle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), do konkursní podstaty úpadce vyplatil pohledávku ve výši 4 855 618,42 Kč nebo složil cenu předmětného spoluvlastnického podílu.

2/ Plnou mocí ze dne 15. února 2007 zmocnil žalobce A. M., aby „za něho podepsal kupní a zástavní smlouvu na nemovitost, kterou vlastní“, tj. bytovou jednotku, a „zastupoval ho ve všech záležitostech spojených s převodem, prodejem shora uvedené nemovitosti“.

Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že E. K. jako správkyně konkursní podstaty úpadce „měla právo“ zapsat spoluvlastnický podíl do soupisu konkursní podstaty úpadce podle § 27 odst. 5 ZKV.

Pro posouzení, zda zástavní smlouva byla podepsána řádně, považoval odvolací soud za zásadní existenci platné plné moci. Dospěl přitom k závěru, že plná moc, kterou žalobce vystavil A. M., je absolutně neplatná podle § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) v té části, v níž žalobce zmocnil A. M. k podepsání zástavní smlouvy. Plná moc obsahuje zmocnění A. M. jednak k zastupování žalobce ve všech záležitostech spojených s převodem, prodejem spoluvlastnického podílu. V této části považoval odvolací soud plnou moc za dostatečně určitou, neboť z ní plyne nepochybný závěr, že zmocněnec je zmocněn k prodeji spoluvlastnického podílu. Za určitou však nelze považovat tu část plné moci, v níž žalobce zmocnil A. M. k podepsání zástavní smlouvy. Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že „zmocněnec není zmocněn k uzavření zástavní smlouvy, ale jen k jejímu podpisu“. Kromě toho bylo nutné, aby zmocnitel v plné moci uvedl osobu, s níž má být zástavní smlouva uzavřena (tím spíše, že osobní dlužník je odlišný od zástavního dlužníka) a zároveň také její důvod, tj. uvedení konkrétních údajů o zajišťovaném úvěrovém vztahu. Tyto nedostatky mají podle odvolacího soudu za následek neplatnost plné moci v dané části.

Uvedené odvolací soud shrnul tak, že zástavní smlouva nemohla být „na základě neplatné plné moci platně podepsána“, zástavní právo na spoluvlastnickém podílu platně nevzniklo a nevzniklo ani právo banky Č na oddělené uspokojení její pohledávky přihlášené do konkursního řízení. Žalobci tak svědčí okolnosti vylučující sepis spoluvlastnického podílu do soupisu konkursní podstaty úpadce.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná E. K. dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uplatnila dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, a navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

E. K. měla za to, že závěr odvolacího soudu, podle něhož mělo být v plné moci uvedeno, s kým má být zástavní smlouva uzavřena, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s usnesením ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 3836/2011, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 4370/2007, jejichž části v podaném dovolání cituje.

Dovolatelka naopak mínila, že „podle ustanovení § 556 odst. 2 obč. zák.“ je plná moc z hlediska vymezení rozsahu zmocněncova oprávnění určitá a opravňovala A. M. i k tomu, aby za žalobce uzavřel předmětnou zástavní smlouvu.

V průběhu dovolacího řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. prosince 2014, č. j. 99 K 53/2007-518, zprostil původní žalovanou E. K. funkce správkyně konkursní podstaty úpadce a novým správcem ustavil Mgr. Milana Edelmanna (dále jen „M. E.“). Toto usnesení potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. února 2015, č. j. 2 Ko 12/2015–550. Nejvyšší soud proto jako s žalovaným v této věci dále jednal s M. E.

Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Při posuzování plné moci vycházel Nejvyšší soud ze zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni podpisu plné moci, tj. ke dni 19. února 2007 (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Ke zmocnění k „podpisu“ zástavní smlouvy.

Odvolací soud dospěl k závěru, že zmocnění k podpisu zástavní smlouvy není zmocněním k uzavření zástavní smlouvy.

Podle § 40 odst. 3 obč. zák. písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé. Je-li právní úkon učiněn elektronickými prostředky, může být podepsán elektronicky podle zvláštních předpisů.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Jak plyne z ustálené judikatury, i obsah plné moci může být předmětem výkladu podle § 35 obč. zák. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2167/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 870/2000.

Při výkladu právních úkonů je nutno přihlížet k tomu, že jejich autoři, často laici, nejsou schopni ve smluvním textu dohodnout podstatu závazku pomocí pregnantní terminologie. Právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy proto nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy a z principu smluvní volnosti (čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny). Jedním ze základních principů výkladu smluv je proto přednost výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li samozřejmě oba tyto výklady možné (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. října 2014, sp. zn. II. ÚS 2095/14, a nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03).

K otázce interpretace právních úkonů se Ústavní soud i v dalších svých rozhodnutích (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. března 2012, sp. zn. I. ÚS 770/11). V nich konstatoval, že při výkladu právních úkonů je nepsaným pravidlem též předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce (tedy ani ten, kdo uzavírá smlouvu) nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98). Soud by se proto měl při výkladu smlouvy vyhnout zejména takovému výkladu, který vyvolává absurdní či problematické důsledky. Při výkladu smluvních ustanovení je nutno dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Podle platného českého občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Porušení ústavně zaručených základních práv se tedy orgán veřejné moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03).

V rozsudku ze dne 30. června 2003, sp. zn. 29 Odo 43/2001, Nejvyšší soud vysvětlil, že podle výkladu podávaného právní teorií i soudní praxí je typickým jednostranným adresovaným právním úkonem (§ 34 obč. zák.) směřujícím ke vzniku dvoustranného právního úkonu (smlouvy) návrh na uzavření smlouvy (oferta); to je zřejmé i z dikce § 43a odst. 1 obč. zák. (srov. spojení „projev vůle směřující k uzavření smlouvy”). Přitom u smlouvy, pro niž zákon předepisuje písemnou formu, musí mít dle výslovného znění § 46 odst. 2 obč. zák. písemnou formu i tato oferta. Podle ustanovení § 40 odst. 3 obč. zák. je pak písemný právní úkon (tedy i písemný návrh na uzavření smlouvy) platný jen tehdy, je-li podepsán jednající osobou (tedy oferentem). Jinak řečeno, písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí, písemnosti (spočívající v tom, že obsah právního úkonu je zachycen v textu listiny) a podpisu jednající osoby (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2427/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2001, pod číslem 141).

Podpis je nedílnou a nezbytnou náležitostí písemného právního úkonu. Teprve podpisem totiž osoba osvědčuje projev vůle uzavřít smlouvu a být takovým návrhem vázána. Písemný právní úkon bez podpisu nezavazuje (neexistuje) a naopak podpisem vyjadřuje podepisující vůli být podepsaným úkonem vázán (viz opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2427/98).

Samotný podpis tak neplní jen funkci informační (kdo úkon podepsal), ale rovněž zavazující ve vztahu k písemnosti, na níž je uveden (k níž je připojen). A právě zavazující funkci podpisu odvolací soud při interpretaci plné moci opomenul. Ostatně stěží si lze představit, že by zmocnitel zmocňoval určitou osobu k tomu, aby podepsala určitou smlouvu s tím, že takovou smlouvou být zmocnitel vázán nechce.

Požadavek odvolacího soudu, aby v plné moci bylo uvedeno „zmocnění k uzavření smlouvy“ tak představuje zbytečný právní formalismus. I použitý výraz „podepsat smlouvu“ je nutno vykládat s ohledem na jednotlivé funkce podpisu jako „učinit písemný projev vůle, který bude vázat zmocnitele“.

Navíc zmocnění „toliko“ k podpisu smlouvy je v právní praxi vcelku běžné a je notorietou, že takovým zmocněním se rozumí právě zmocnění k uzavírání smlouvy jako takové.

Právní posouzení plné moci odvolacím soudem proto v této otázce neobstojí.

Odvolací soud dále dospěl k závěru, že plná moc je neplatná, neboť neuvádí osobu, s níž má být zástavní smlouva uzavřena, ani nespecifikuje zajišťovaný závazek.

Podle § 31 obč. zák. při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění (odstavec 1). Je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně. Písemně musí být plná moc udělena i tehdy, netýká-li se jen určitého právního úkonu (odstavec 4).

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

K otázce výkladu obsahu plné moci Nejvyšší soud dovodil (srov. například rozsudek velkého senátu velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 2038/2011), že plná moc je jednostranný právní úkon zmocnitele, adresovaný třetí osobě (osobám), v němž zmocnitel prohlašuje, že si zvolil zmocněnce, aby ho v rozsahu uvedeném v této plné moci zastupoval. Jelikož plná moc představuje osvědčení o existenci a rozsahu zastoupení, jež zmocnitel vystavuje zmocněnci pro účely jeho jednání s třetími osobami, je pro vymezení rozsahu oprávnění zmocněnce jednat za zmocnitele rozhodující obsah plné moci. Má-li být rozsah zmocněncova oprávnění jednat za zmocnitele omezen, musí být toto omezení výslovně vyjádřeno v plné moci. Tato úprava je projevem principu ochrany dobré víry třetích osob. Jakékoliv interní pokyny, příkazy, zákazy, omezení či výhrady, nevyjádřené v samotné plné moci, nemají vůči třetím osobám žádné právní účinky, ledaže jim jsou známy (§ 32 odst. 2 obč. zák.).

Judikatura Nejvyššího soudu se již v minulosti ustálila (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. Cpjn 38/98, uveřejněné pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 3836/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 2788/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 3382/2007) na závěru, že při uzavření smlouvy o převodu nemovitosti se může její účastník (zmocnitel) - jak výše uvedeno - dát zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou (zmocněncem), které za tímto účelem písemnou formou udělí plnou moc (§ 31 odst. 1, § 31 odst. 4 věta první, § 46 odst. 1 obč. zák.). Předpokladem určitosti takové plné moci je, vedle nezaměnitelného označení osob zmocněnce a zmocnitele, také přesné vymezení rozsahu zmocněncova oprávnění (§ 31 odst. 1 věta druhá, § 37 odst. 1 obč. zák.). Plná moc může být, z hlediska rozsahu zmocněncova oprávnění, všeobecná (generální), která opravňuje zástupce (zmocněnce) ke všem právním úkonům, anebo zvláštní (speciální), omezující se pouze na některé právní úkony či pouze na jediný právní úkon; v obou případech může být plná moc formulována jako neomezená, která dává zmocněnci právo jednat volně podle nejlepšího vědomí a svědomí, nebo jako omezená, v níž jsou stanoveny hranice, ve kterých a jak má zástupce jednat. Požadavku určitosti proto vyhoví i taková plná moc, kterou vlastník nemovitosti zmocní osobu zmocněnce, aby za něj jeho jménem uzavřel kupní smlouvu o převodu nemovitosti (§ 588 obč. zák.), bez toho, že by ve smlouvě uvedl, komu a za jakou cenu má být nemovitost prodána. Takovou plnou moc je pak na místě vyložit tak, že zmocněnec byl zmocněn, aby podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vybral osobu kupujícího a dohodl se s ním o kupní ceně za prodávanou nemovitost. Překročení oprávnění vymezených v plné moci jednáním zmocněnce při výběru osoby kupujícího a sjednání výše kupní ceny v uvedeném případě - logicky vzato - nepřichází v úvahu.

Uvedené závěry lze nepochybně aplikovat i na případy, kdy nedochází k převodu nemovitosti, ale „jen“ k jejímu zatížení zástavním právem.

Jinými slovy, byla-li udělena plná moc k uzavření zástavní smlouvy týkající se určité nemovitosti, pak není nutné v takové plné moci uvádět jakékoliv bližší údaje týkající se osoby, s níž může zmocněnec takovou smlouvu uzavřít, ani specifikovat závazkový vztah, který má zástavní smlouva zajišťovat. V takovém případě je zmocněnec zmocněn, aby (podle svého nejlepšího vědomí a svědomí) vybral osobu zástavního věřitele a určil závazek, který má zástavní smlouvou zajistit.

Právní posouzení odvolacím soudem, který plnou moc považoval za neplatnou pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.), tak není správné.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů