// Profipravo.cz / Zastoupení 31.03.2016

KS: Schválení udělení plné moci opatrovnickým soudem

V situaci, kdy je dokazováním mj. zjištěno, že žaloba byla v dané věci podána advokátem na základě plné moci udělené mu žalobcem v době, kdy již tento v důsledku postupující duševní choroby neměl k takovému právnímu jednání dostatečné ovládací a rozpoznávací schopnosti, nebyla žaloba podána oprávněnou osobou a jí vyvolané řízení je postiženo odstranitelným nedostatkem podmínek řízení, který je nutné odstranit (dle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř.) dodatečným schválením (novým udělením) plné moci advokátovi opatrovníkem, který byl (bude) žalobci mezi tím ustanoven jako osobě pravomocně omezené ve svéprávnosti podle § 62 o. z. Takový úkon opatrovníka není běžnou záležitostí při správě majetku osoby omezené ve svéprávnosti a vyžaduje v režimu § 461 odst. 1 o. z. schválení soudu.

podle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 8Co 2033/2015, ze dne 7. 1. 2016

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 104 o. s. ř.
§ 461 o. z.

Kategorie: zastoupení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Napadeným rozsudkem Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen soud prvního stupně) v plném rozsahu vyhověl žalobě a určil, že žalobkyně je vlastníkem ideálních pět osmin nemovitých věcí vymezených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.). Ve výroku II. uložil žalovanému povinnost žalobkyni na náhradě nákladů řízení zaplatit částku 21.070 Kč a ve výroku III. pak na náhradě nákladů řízení České republice částku 10.370,50 Kč. Ve výroku IV. pak žalovanému uložil povinnost zaplatit soudní poplatek z návrhu ve výši 4.000 Kč. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že dne 5.11.2010 uzavřela s žalovaným darovací smlouvu, na základě které na něj převedla 80 % svého spoluvlastnického podílu, tedy ideální čtyři osminy, ke dni podání žaloby tedy vlastnila spoluvlastnický podíl ve výši jedné ideální osminy a její vnučka pak zbytek, tedy ideální tři osminy nemovitých věcí. Darovací smlouva byla uzavřena krátce po smrti jejího manžela (20.10.2010) M. T., což vedlo k prudkému zhoršení psychického stavu žalobkyně. Žalobkyně proto měla za to, že v době uzavření smlouvy již nebyla schopna posoudit následky svého jednání. Zdravotní stav žalobkyně se od té doby i nadále významně zhoršil.

Žalovaný s tímto názorem nesouhlasil, nešlo ze strany žalobkyně o impulzivní rozhodnutí, jehož spouštěcím momentem by měla být smrt manžela žalobkyně, neboť o úmyslu bezúplatně mu převést spoluvlastnický podíl žalobkyně uvažovala a hovořila již několik měsíců před datem uzavření smlouvy a vždy přitom zdůrazňovala, že v souvislosti s problémy a spory se svojí dcerou a vnučkou rozhodně nechce, aby spoluvlastnický podíl po její smrti přešel právě na dceru či vnučku. Sama žalobkyně nejprve zvažovala spoluvlastnický podíl převést na žalovaného pro případ smrti, tedy závětí, poté, co jí však bylo zástupcem žalovaného vysvětleno, že její dcera je tzv. neopomenutelným dědicem a bylo by třeba jí vydědit, rozhodla se, že spoluvlastnický podíl na žalovaného převede ještě za života. Zároveň si ale uvědomovala, že pokud by se v budoucnu vztahy mezi žalobkyní a žalovaným změnily, neexistoval by pro ni žádný právní důvod užívání sporných nemovitostí, a proto po diskusi se žalovaným a jeho zástupcem si vymínila, že si ponechá alespoň ideální jednu osminu nemovitostí, která jí bude zaručovat právní důvod jejích užívání. Uvažovala také o zřízení věcného břemene doživotního užívání nemovitostí, což ovšem bylo vyloučeno, neboť by dohoda musela být podmíněna souhlasem vnučky žalobkyně. Již dne 6.10.2010 v odpoledních hodinách navštívil žalovaný se svým zástupcem Mgr. Petrem Smejkalem žalobkyni v jejím domě, když při této schůzce společně probrali právní okolnosti uvažovaných úkonů žalobkyně. Poté žalobkyně v podstatě měsíc zvažovala, jak situaci vyřešit a teprve dne 5.11.2010 byla podepsána v kanceláři Mgr. Petra Smejkala předmětná darovací smlouva. Z toho je zřejmé, že na darování nemovitosti rozhodně neměla vliv smrt manžela žalobkyně a že žalobkyně si byla velice dobře vědoma následků svého úkonu (podpisu darovací smlouvy), o čemž svědčí zejména fakt, že si ponechala svůj částečný spoluvlastnický podíl na nemovitých věcech, byť menšinový.

Soud prvního stupně po poměrně rozsáhlém dokazování (mimo jiné formou výslechů svědků a také znaleckými posudky) dospěl k závěru, že žalobkyně v den uzavření darovací smlouvy, tedy dne 5.11.2010, nebyla schopna ovládat své jednání a rozpoznat jeho následky a nebyla tedy schopna platným způsobem učinit platný úkon spočívající v uzavření darovací smlouvy z téhož dne, na základě kterého darovala spoluvlastnický podíl ve výši čtyř osmin na předmětných nemovitých věcech žalovanému, neboť provedenými důkazy, zejména pak znaleckými posudky MUDr. Lenky Fiedlerové a MUDr. Jana Tučka Ph.D. považoval za prokázané, že žalobkyně v době uzavření předmětné darovací smlouvy jednala v duševní poruše, a to pod vlivem poruchy s bludy spojené s kognitivně mnestickým deficitem a premorbidně akcentovanou osobností, které ji činily k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Soud tedy předběžnou otázku spočívající v platnosti předmětné darovací smlouvy posoudil tak, že darovací smlouva je neplatná a vyhověl proto návrhu žalobkyně a určil, že vlastníkem spoluvlastnického podílu ideálních pěti osmin na předmětných nemovitých věcech je žalobkyně. Po právní stránce postupoval ve smyslu ust. § 3028 odst. 1 o.z. dle zákona č. 40/1964 Sb. (obč. zák.), který byl účinný do 31.12.2013. Neplatnost darovací smlouvy dovodil z ust. § 38 odst. 2 a § 39 obč. zák.

Pokud jde o procesní průběh řízení před soudem prvního stupně, bylo řízení zahájeno žalobou, k jejímuž podání a také k zastupování v průběhu řízení udělila žalobkyně plnou moc advokátovi JUDr. Karlu Fořtlovi (plná moc ze dne 22.2.2013). Vzhledem jak k průběžným výsledkům dokazování (zejména znaleckými posudky), tak k projevům samotné žalobkyně v průběhu řízení, dospěl soud prvního stupně k pochybnostem o tom, zda žalobkyně v důsledku svého zdravotního stravu neztratila způsobilost jednat před soudem a přerušil proto řízení podle § 109 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. a dne 16.12.2013 dal podnět opatrovnickému soudu k zahájení řízení o omezení či zbavení způsobilosti žalobkyně k právním úkonům. Z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.12.2014, č.j. 22 Nc 21/2014-92, který nabyl právní moci dne 7.2.2015, pak soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně B. T. byla omezena tak, že není způsobilá nakládat s finančními prostředky nad rámec výše svého důchodu po zaplacení nákladů bydlení, tedy nad částku 4.500 Kč měsíčně, uzavírat majetkoprávní úkony všeho druhu – kupní smlouvy, darovací smlouvy, smlouvy o životním a úrazovém pojištění, leasingové smlouvy, smlouvy o stavebním spoření, smlouvy o právním či jiném zastoupení, rozhodovat o přijetí a odmítnutí sociálních služeb, žádat o dávky státní sociální podpory, státní sociální péče a dávky hmotné nouze, uzavírat dědické dohody, pořizovat závěť, vyřizovat osobní doklady, rozhodovat o způsobu léčby a hospitalizaci, rozhodovat o přijetí a odmítnutí zdravotních služeb. Soud současně jmenoval žalobkyni opatrovnici, a to J. D., nar. , a to k zastupování v úkonech, ve kterých byla omezena její způsobilost právně jednat. Protože jmenovaná opatrovnice J. D. udělila plnou moc k zastupování v předmětném řízení opět advokátovi JUDr. Karlu Fořtlovi, považoval tím případné vady žaloby soud prvního stupně za odstraněné. Námitce žalované strany, že předmětný úkon (udělení plné moci dne 20.2.2015 pro zastupování v předmětném řízení opatrovnicí J. D. JUDr. Karlu Fořtlovi) by měl být taktéž schválen opatrovnickým soudem, neboť vybočuje z rámce běžných záležitostí, ve kterých je opatrovník omezenou osobu oprávněn zastupovat, soud prvního stupně nepřisvědčil a v rozsudku uvedl, že žalobkyně nebyla rozhodnutím opatrovnického soudu omezena ve způsobilosti k právním úkonům v takovém rozsahu, aby bylo nezbytné schválení podání projednávané žaloby opatrovnickým soudem.

Při formulaci shora uvedeného skutkového závěru vyšel soud prvního stupně z jím provedených důkazů (především znaleckých posudků, které ve věci byly zpracovány celkem 3). V rané fázi předmětného řízení (tedy ještě před tím, než soud dal podnět k omezení svéprávnosti žalobkyně) byl zpracován znalecký posudek MUDr. Lenky Fiedlerové, znalkyně z oboru zdravotnictví, oboru psychiatrie (ze dne 18.8.2013), ze kterého soud prvního stupně zjistil, že ke dni 5.11.2010 trpěla žalobkyně závažnou duševní poruchou, která ovlivňovala její rozumovou schopnost posuzovat následky svého jednání či určovat schopnost své jednání ovládnout. Žalobkyně je osobou premorbidně akcentovanou trpící smíšenou poruchou osobnosti s převahou rysů histrionských a paranoidních, když v současné době je u žalobkyně prokazován mnestický a kognitivní deficit středně těžkého stupně, u kterého lze předpokládat, že do určité míry byl přítomen již v říjnu a listopadu roku 2010, když ovšem přesný stupeň kognitivního defektu zpětně určit nelze. V návaznosti na výše popsanou premorbidní akcentaci došlo k postupnému paranoidnímu vývoji osobnosti, který vyústil až v závažné duševní onemocnění (porucha s bludy), které v klinickém obrazu žalobkyně dominuje. V rámci výslechu znalkyně pak doplnila, že již v roce 1985 byla žalobkyně hospitalizována s depresivním a paranoidním syndromem. Trpí poruchou s bludy, která vypukne zejména u žen zejména po 50 roce věku, většinou není tato porucha nápadná a pro laika je velice těžko k rozeznání, proto je možné, že žalobkyně se chovala orientovaně a působila na své okolí normálně. Porucha však přitom ovlivňovala objektivní funkci myšlení. V běžném hovoru s žalobkyní však nemuselo být poznat, že tato choroba je u žalobkyně přítomna, zejména ze strany laika.

V návaznosti na závěry tohoto znaleckého posudku strana žalovaná předložila znalecký posudek č.j. 24/2013-P ze dne 6.11.213, zpracovaný MUDr. Václavem Burianem, který z jemu dostupné dokumentace zjistil, že nejsou k dispozici žádné údaje, které by prokazovaly, že dne 5.11.2010 trpěla žalobkyně duševní chorobou či poruchou ve vlastním slova smyslu, která by ovlivňovala její rozpoznávací či ovládací schopnosti, když podle znalce byla schopna rozpoznat následky svého jednání a ovládat ho. Popisované bizardní chování žalobkyně v dlouhodobém časovém horizontu odpovídá diagnostikované poruše osobnosti, tedy smíšené poruše osobnosti s rysy pitiatickými, paranoidními a anankastickými. S věkem se přitom některé povahové rysy, tedy zejména vztahovačnost, dále zvýrazňují. Tato porucha osobnosti však nemá vliv na rozpoznávací a ovládací schopnosti.

Soud prvního stupně za dané situace provedl k důkazu taktéž písemný znalecký posudek zpracovaný MUDr. Janem Tučkem Ph.D., znalcem z oboru zdravotnictví, psychiatrie, který byl zpracován ve věci sp. zn. 22 Nc 21/2014 (v jehož rámci došlo k omezení žalobkyně ve svéprávnosti – viz výše). Z toho bylo zjištěno, že žalobkyně trpí demencí smíšené etiologie středního stupně, když se jedná o poruchu trvalou a léčbou neovlivnitelnou s tendencí postupné progrese stavu. Demence posuzované je komplikovaná, paranoidní bludnou symptomatikou, rozvinutou na základě paranoidního vývoje osobnosti a akcentovanou kognitivním postižením. Uvedená choroba způsobuje aktuální snížení a v některých situacích až vymezení rozpoznávacích a ovládacích schopností posuzované, když porucha posuzované zásadně ovlivňuje její schopnost právně jednat. Pokud by posuzovaná činila právní jednání, mohla by jí hrozit závažná újma. Posuzovaná je přitom schopna nakládat s finančními prostředky do výše jejího starobního důchodu po odečtení nákladů nutných pro zaplacení běžných poplatků spojených se správou domu a dalšími povinnými poplatky. Není však schopna spravovat své jmění vyšší, než je uvedená částka, aniž by jí hrozila závažná újma, neboť v důsledku diagnostikované poruchy není schopna rozhodovat se v některých situacích tak, aby jí nevznikla závažná újma, není schopna domyslet všechny důsledky svých jednání. Pro odlišné závěry znaleckého posudku zpracovaného v písemné formě MUDr. Václavem Burianem a MUDr. Fiedlerovou a s ohledem na to, že zdravotním stavem žalobkyně se v souběžně vedeném řízení ve věci svéprávnosti žalobkyně zabýval MUDr. Jan Tuček, Ph.D., přistoupil soud prvního stupně k doplnění dokazování, a to výslechem jednak MUDr. Václava Buriana, jednak MUDr. Jana Tučka, Ph.D.

Při ústním výslechu MUDr. Václav Burian dne 25.5.2015 vysvětlil, že měl možnost seznámit se se znaleckým posudkem MUDr. Fiedlerové a MUDr. Tučka (ze souběžně vedeného řízení). Žalobkyni osobně nevyšetřoval, nicméně vychází z toho, že porucha osobnosti je celoživotní poruchou, která se určitým způsobem vyvíjí. Paranoidní rysy přitom nejsou totéž co paranoidní blud. Pokud jde o poruchu s bludy, tak pro takovou diagnózu na základě zjištěných kritérií neshledal znalec dostatek podkladů, neboť porucha tohoto typu je výrazně dominující a takový člověk je pro své okolí nápadný. Takoví pacienti jsou přiváděni do ordinace většinou svými známými či praktickým lékařem. V případě žalobkyně nic takového spatřováno nebylo, byla přivedena do ordinace až na základě iniciativy právního zástupce a kritéria pro diagnostiku takové poruchy nevyplývají ani z psychologického vyšetření PhDr. Kadubcové. I pokud by v roce 2012 byl takový blud diagnostikován, není možné jednoznačně uzavřít, zda jím žalobkyně trpěla již v roce 2010. Pokud v roce 2012 byla žalobkyně shledána v pásmu lehkého podprůměru z hlediska intelektových schopností, šlo ještě o pásmo normy. Znalec tedy své závěry odůvodnil tak, že se držel objektivních faktů a nechtěl se pouštět do roviny spekulativních hypotéz. Porucha s bludy, která je uváděna v posudku MUDr. Fiedlerové, se objevuje okolo 40 roku a výše, je trvalého rázu, pokud vznikne. Zda však byla u žalobkyně přítomna již v roce 2010, nelze na základě předložených podkladů určit.

Soudní znalec MUDr. Jan Tuček, Ph.D. při výslechu ze stejného dne (25.5.2015) uvedl, že se domnívá, že žalobkyně nebyla schopna posoudit k datu 5.11.2010 následky svého jednání, a že tedy její ovládací a rozpoznávací schopnosti byly k tomuto datu již téměř vymizelé. Znalec vycházel totiž z toho, že v květnu a červenci provedl osobní vyšetření žalobkyně, měl k dispozici její zdravotní dokumentaci, dokumentaci praktického lékaře a rovněž spis v předmětné věci (včetně písemného posudku MUDr. Fiedlerové a MUDr. Buriana). Zdravotní stav žalobkyně ve vztahu k roku 2010 se sice posuzuje velmi obtížně, neboť relevantní zdravotní podklady z té doby nejsou k dispozici, nicméně všichni tři znalci (včetně jeho) se ve znaleckých posudcích shodují v tom, že žalobkyně trpěla smíšenou poruchou osobnosti s rysy paranoidními, anankastickými a pitiatickými. Neshodují se však v diagnóze, ačkoliv určité rysy bludu připouštějí všichni. Podstatné je tedy především to, jak se žalobkyně reálně chovala. Přesná diagnóza je pak spíše otázkou akademickou. U žalobkyně se projevil tzv. paranoidní vývoj osobnosti, který dospěl až do paranoidního bludu. Znalec sice není schopen přesně stanovit, kdy se tento paranoidní blud plně rozvinul, již v roce 2010 však žalobkyně podávala trestní oznámení na vnučku a již v této době tam tedy ten paranoidní dluh mohl i s ohledem na obsah trestních oznámení) být. Vnučka do protokolu uváděla, že se babička vždy chovala podivně a že v posledních letech se to stupňovalo. Nelze tedy přesně říci, od kdy ten vývoj začal (začíná většinou bludnými náladami a má postupný vývoj), nicméně protože v roce 2012 již MUDr. Procházkovou byla diagnostikována lehká demence a v roce 2014 pak demence středně těžká, mohl již v roce 2010 s vysokou pravděpodobností určitý kognitivní deficit být přítomen (již v roce 2011 např. nebyla schopna dostát podmínkám revmatologické léčby, jak vyplývá z její zdravotnické dokumentace). Přitom na první pohled nemuselo být jejímu okolí nápadné její chování. Pokud má být hodnoceno předmětně jednání žalobkyně při uzavření darovací smlouvy v roce 2010, je nutné zkoumat také její dlouhodobé přání a zájem člověka. Pokud se jednalo o část zahrady, tak tu žalobkyně odmítala žalovanému prodat. V době, kdy od ní odešla vnučka a kdy ztrácela svého manžela, tak se rozhodla darovat část nemovitostí žalovanému, který byl v té době jejím jediným blízkým (podle jejího náhledu). Otázkou pak např. je, proč si na takový úkon nenajala právníka, když tak před tím učinila při vydědění, stejně jako to následně učinila při žádosti o vrácení daru. Pokud tedy žalobkyně např. odmítala předtím prodat část zahrady a následně názor změnila a darovala část nemovitostí za popsaných okolností, je zřejmé, že byla ovlivněna strachem a není pak podstatné, zda takový zájem projevovala měsíc, dva nebo rok. Pak následně znovu změnila názor, když se nechala ovlivnit, že namísto závěti podepíše darovací smlouvu. Chování žalobkyně tedy mělo postupný vývoj. Přestože je zpětné určení rozsahu ovládacích a rozpoznávacích schopností obtížné, považuje znalec za velmi pravděpodobné, že nelze mluvit o zachovalých ovládacích a rozpoznávacích schopnostech žalobkyně již k datu 6.10.2010. Je pravdou, že vývoj zdravotního stavu žalobkyně měl určité periody, tedy že se objevovaly dny, kdy mohly být její rozpoznávací a ovládací schopnosti zachovány. Paranoidní vývoj osobnosti odpovídá poruše s bludy, jak o něm mluví MUDr. Fiedlerová. Problém je, že dnešní klasifikace nemocí nezná paranoidní poruchy, takže pokud by měl znalec vycházet z mezinárodní klasifikace, nejspíš by také použil diagnózu „porucha s bludy“, případně „organická porucha s bludy“ s tím, že toto má nějaký organický původ, tedy postižení centrálního nervového systému. Podle znalce to, že dne 5.11.2010 nebyly u žalobkyně zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti způsobilo vícero okolností, když do její psychiky se poskládaly nepříznivé okolnosti v jejím životě, tedy jak její osobností struktura, tak situace, ve které se v té chvíli nacházela (prázdný dům atp.).

Okolnosti, ze kterých vyplývalo znalcem MUDr. Janem Tučkem, Ph.D. popisované chování žalobkyně již před listopadem roku 2010, byly prokázány v řízení dalšími důkazy, především tedy protokoly o trestních oznámeních Policie České republiky podrobně citovanými v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně či výslechem vnučky žalobkyně J. D,. Jde především o neobvyklé chování žalobkyně, podávání trestních oznámení pro domnělé krádeže vůči blízkým osobám, tedy dceři a vnučce.

Soud prvního stupně v rámci hodnocení důkazů (především znaleckých posudků) zdůraznil, že MUDr. Václav Burian na rozdíl od MUDr. Fiedlerové a MUDr. Tučka neprovedl osobní vyšetření žalobkyně a po vzájemném zhodnocení znaleckých posudků se přiklonil k závěrům znalců MUDr. Lenky Fiedlerové a MUDr. Jana Tučka, Ph.D., kteří toto osobní vyšetření provedli. Přihlédli však současně také ke zdravotnické dokumentaci žalobkyně z roku 1985 a zejména při znaleckém zkoumání vzali v úvahu souvislosti mezi popisovaným dlouhodobým chováním žalobkyně zjištěným zejména z výpovědi její vnučky a posléze diagnostikovaným zdravotním stavem žalobkyně. Při hodnocení těchto důkazů soud prvního stupně nemohl nepřihlédnout také k obsahu listinných důkazů, tedy zejména k výpovědi žalobkyně učiněné 13.9.2010 v rámci prověřování trestního oznámení, telefonicky podané vysvětlení v rámci prověřování trestního oznámení žalobkyně na žalovaného, které byly zjevně, pokud jde o výpověď žalobkyně, nepravdivé. Toto následné zjištění skutkového stavu, na jehož základě byla předmětná věc soudem prvního stupně rozhodnuta, bylo učiněno právě na základě těchto dvou znaleckých posudků.

Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně ve vztahu mezi účastníky podle § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 150 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci plný úspěch, avšak byly shledány důvody zvláštního zřetele hodné spočívající v tom, že žalobkyně zavdala příčinu k soudnímu sporu, když se obrátila na žalovaného sama s návrhem na uzavření předmětné darovací smlouvy. Žalovaný se na prvotním vzniku sporu zásadním způsobem nepodílel, neboť dle znalců nemuselo být v jeho možnostech (jako laika) rozpoznat zdravotní stav žalobkyně. Soud však současně zvažoval i případné dopady aplikace citovaného ustanovení na sociální poměry žalobkyně, když se jedná o osobu pokročilého věku s jediným příjmem v podobě starobního důchodu, zatímco žalovaný je osobou v produktivním věku a rozhodl tedy o aplikaci ust. § 150 o.s.ř. v takové formě, že náhrada nákladů řízení bude přiznána ve výši jedné poloviny. Tutéž úvahu pak s odkazem na ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. a ve spojení s ust. § 150 o.s.ř. použil i ve vztahu k nákladům státu, které žalovaný jako procesně neúspěšný měl zaplatit (znalečné v celkové výši 20.741 Kč – uložená povinnost k úhradě jedné poloviny 10.370,50 Kč). Výše nákladů řízení mezi účastníky pak činila celkem částku 42.140 Kč, z toho 1.000 Kč na zaplaceném soudním poplatku, 31.000 Kč na odměně právního zástupce za deset úkonů právní služby po 3.100 Kč za jeden úkon právní služby dle ustanovení § 9 odst. 3 písmene a), odst. 4 písmene b), § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání soudu dne 14.6.2013, 27.9.2013, 8.11.2013, 25.5.2015 v době od 13.00 hodin do 16.16 hodin - dva úkony, prostudování spisu dne 23.7.2015 a účast na jednání soudu dne 27.7.2015 v době od 13.00 hodin do 15.30 hodin - dva úkony), dále paušální náhrady hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 citované vyhlášky po 300 Kč za jeden úkon právní služby, celkem ve výši 3.000 Kč za deset úkonů právní služby, z takto přiznané odměny a náhrady hotových výdajů pak podle usnesení § 137 odst. 3 o.s.ř. přísluší žalobkyni vůči žalovanému 21 % DPH. Jedna polovina z takto určené výše nákladů řízení žalobkyně pak činí 21.070 Kč podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. bylo žalovanému uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně.

Proti rozsudku podal odvolání žalovaný, který navrhl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení, popřípadě rozsudek potvrdit a žalobu zamítnout. Odvolání bylo podáno z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. c), d), e), g) o.s.ř. Soud prvního stupně se podle odvolatele nedostatečně zabýval skutečností, že žalobkyně byla na základě usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.3.2010, č.j. 24 L 190/2010-9 ustanovena opatrovnicí svého manžela M.T. Závěr o správnosti znaleckých posudků MUDr. Lenky Fiedlerové a MUDr. Jana Tučka, Ph.D. je přitom vystavěn mimo jiné na faktu, že u žalobkyně bylo možné vystopovat již náznaky duševní poruchy 26.8.2010, kdy bylo z její strany podáno trestní oznámení na vnučku žalobkyně pro krádež částky 37.000 Kč, když zároveň však žalobkyně nesouhlasila s trestním stíháním své vnučky. Jiné nestandardní chování v té době však popisováno není. Pokud nalézací soud upozorňuje žalovaného, že i on sám namítal nestandardní chování žalobkyně, opomenul, že se jednalo až o červen roku 2011, tedy v období po podpisu darovací smlouvy, když žalobkyně sama změnila postoj k žalovanému až na jaře roku 2011, kdy si ho začala přivlastňovat a chtěla na něm, aby určité věci udělal hned, atp. Soud prvního stupně také dovozuje nestandardnost faktu darování čtyř osmin z celé nemovitosti žalovanému, a to zejména v kontextu předchozího rozhodnutí žalobkyně k jeho žádosti mu neodprodat část zahrady, kterou potřeboval k parkování svého automobilu. Odvolatel na takové darovací smlouvě nevidí ničeho nestandardního. Koneckonců u darování není důležitá jeho motivace, ale to, zda si darující uvědomuje, co předmětem daru činí a to si i podle MUDr. Jana Tučka, Ph.D. žalobkyně uvědomovat měla. Pokud je nalézacím soudem namítáno, že i sám MUDr. Tuček, Ph.D. říká, že v duševní poruše žalobkyně se vyskytují periody, tedy chvíle, kdy si uvědomuje, co činí a koná a chvíle, kdy si to neuvědomuje, pak je nutné se ptát, z čeho znalec vyšel právě při závěru, že v době nabídky na uzavření darovací smlouvy schopnosti rozpoznávací a ovládací měla, ale při návštěvě Mgr. Smejkala a i při podpisu darovací smlouvy již tyto schopnosti byly vymizelé. Znalecké posudky (MUDr. Tučka, Ph.D. a MUDr. Fiedlerové) zcela pomíjí nebo zpochybňují výpověď Mgr. Petra Smejkala, který uvedl, že sama žalobkyně v době jeho návštěvy, tedy dne 6.10.20.2010, velmi erudovaně uvažovala o tom, že nemůže darovat celý podíl na svých nemovitostech, neboť by jí žalovaný mohl z té nemovitosti vyhodit a zajímala se i o možnost vydědění rodiny, co vůbec vydědění znamená a co by znamenalo převést spoluvlastnický podíl na základě darovací smlouvy. Soud prvního stupně současně odmítl provést dovýslech Mgr. Petra Smejkala, aby se mohl tento vyjádřit k tvrzením MUDr. Jana Tučka, Ph.D., tedy zejména k tomu, koho ve skutečnosti tento svědek zastupoval (když žalovaný tvrdí, že zastupování se vztahovalo k oběma stranám darovací smlouvy). Nalézací soud v kontextu posudků znalců přitom dochází k závěru o nestandardnosti chování žalobkyně, tedy podpisu darovací smlouvy krátce po úmrtí manžela, aniž by blíže zkoumal (např. právě dovýslechem Mgr. Petra Smejkala zjistitelný) důvod, proč vůbec k podpisu darovací smlouvy došlo právě 5.11.2015 a kdy se žalobkyně rozhoda, že darovací smlouvu uzavře. Pokud soud prvního stupně vyšel i ze znaleckého posudku MUDr. Lenky Fiedlerové, je nutné poukázat na fakt, že si znalkyně plete dvě poruchy, které jsou naprosto odlišné, tedy poruchu s bludy se středně těžkým kognitivně mnětickým deficitem a organickou poruchu s bludy. Znalkyně svůj závěr odůvodňuje tím, že žalobkyně byla dlouhodobě vystavena psychické zátěži týkající se péče o nemohoucího manžela bez pomoci širší rodiny a musela současně zvládat péči o dům a organickou poruchu s bludy. Organickou poruchu s bludy dovozuje přesto, že by musela být doložena vyšetřením CT mozku či jiné obdobné diagnostiky. Takové podklady však k dispozici znalkyně neměla. Zatímco organická porucha s bludy patří mezi organické duševní poruchy včetně symptomatického zařazení, tzn. lze ji diagnostikovat na podkladě prokázané etiologie u mozkového onemocnění nebo poranění mozku či jiného poškození mozkových funkcí, pak porucha s bludy patří mezi organické duševní poruchy včetně symptomatických, tedy nelze ji zařadit jako organickou, schizofrenní či afektivní poruchu. Je charakterizována rozvojem buď jednoho nebo více vzájemně souvisejících bludů, které přetrvávají často i celý život, když se jedná o trvalé sluchové halucinace, schizofrenní symptomy atp. Z nejasného posudku MUDr. Lenky Fiedlerové proto soud neměl vůbec vycházet, mimo jiné proto, že znalec MUDr. Václav Burian dostatečně jednoznačně vysvětlil, že k závěrům, ke kterým znalkyně došla, nejsou splněna kritéria – potřebná vyšetření žalobkyně. V daném směru je nutné poukázat na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 2208/13, který přes svůj primární předmět je použitelný na všechna soudní řízení, neboť se jedná o názor Ústavního soudu v oblasti teorie práva. Ústavní soud konstatoval, že je naprosto v rozporu s logikou postup, kdy soud z hypotetického tvrzení dovodí zjištěná fakta a z takto ustanovených fakt vyvodí další hypotézy. Nalézací soud v daném případě postavil výrok na hypotéze zkonstruované soudními znalci, kteří z ní učinili fakt a dedukovali hypotézu duševní poruchy zasahující schopnosti rozpoznávací a ovládací žalobkyně. Jinak řečeno: „Je chybou spřádat teorie dříve, než máte informace. Pak totiž upravujete fakta, aby seděla na teorii a ne teorie podle faktů“. Námitka nalézacího soudu, že znalecký posudek MUDr. Václava Buriana nemůže být objektivní, neboť znalec žalobkyni při zpracování znaleckého posudku neviděl a ani jí nevyšetřil, je v daném případě nepřístojná, neboť je jisté, že žalobkyně by takové vyšetření dobrovolně nepodstoupila a žalovaný by tak neměl možnost se jakkoliv bránit proti znaleckému posudku MUDr. Lenky Fiedlerové. Pokud nalézací soud tvrdí, že na rozdíl od svědka Buriana se na stejných závěrech shodují další dva znalci, pomíjí, že MUDr. Lenka Fiedlerová a MUDr. Jan Tuček Ph.D. jsou znalci, kteří se oba znají a pracují na stejném pracovišti (Nemocnice České Budějovice), MUDr. Jan Tuček, Ph.D. jako primář. Měl-li tedy nalézací soud k dispozici dva posudky, tedy MUDr. Lenky Fiedlerové a MUDr. Václava Buriana, neměl usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3.4.2015 ustanovovat třetím znalcem v daném sporu MUDr. Jana Tučka, Ph.D., kolegu Lenky Fiedlerové, ale měl provést znalecký posudek revizní ve smyslu § 127 odst. 3 o.s.ř. Takto porušil zásadu rovnosti stran. Ohledně přiznaných nákladů pak žalovaný namítá, že je sice pravdou, že žalobkyně měla ve věci plný úspěch, nicméně soudní řízení žalovaný nikterak nezapříčinil, což i sám soud konstatuje. Žalovaný tedy nemohl předejít vzniku předmětu sporu. Při aplikaci ust. § 150 o.s.ř. by tedy jak ve vztahu k nákladům žalující strany, tak ve vztahu k nákladům státu, měly být tyto postupem podle § 150 o.s.ř. moderovány tak, že žalovanému nebude uložena povinnost zaplatit žádné náklady, ani soudní poplatek. Pokud jde o vyčíslení nákladů, nepovažuje odvolatel za uplatnitelnou odměnu za úkon právní služby (prostudování spisu) ze dne 23.7.2015. Při jednání odvolacího soudu pak byla argumentace žalovaného rozšířena o poukaz na Listinu základních práv a svobod a zdůrazněno, že vyhověním žalobě přistupuje soud (coby státní orgán) vpodstatě k zbavení vlastnického práva žalovaného, tedy zásadního věcného práva; při takovém rozhodnutí musí být zjištěné okolnosti naprosto jednoznačné, což v daném případě neplatí s ohledem na skutková zjištění soudu prvního stupně.

Žalobkyně navrhla prostřednictvím svého právního zástupce rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit. Poukázala na to, že žalovaný v rámci své odvolací argumentace zcela přehlíží fakt, že žalobkyně byla již ve svých 50 letech (zhruba v roce 1985) hospitalizována s psychiatrickou diagnózou, kdy se již poprvé začaly objevovat projevy její choroby (poruchy s bludy). Tehdy ataky nemoci souvisely s vyhrocenou situací ve vztazích s její matkou a dcerou. Primářem Tučkem byly na rozdíl od znalce objednaného žalovanou stranou zjištěny další konkrétnosti a podrobnosti ze života žalobkyně, které předcházely uzavření darovací smlouvy, např. to, že si idealizovala dlouhodobě svůj vztah s manželem, chování k blízkým osobám (podávání trestních oznámení), atp. S těmito skutečnostmi se znalec primář Tuček vypořádal řádně a v rámci dvouhodinového výslechu před soudem prvního stupně svůj znalecký závěr přednesl pregnantně a ve všech souvislostech. Naopak dovýslech Mgr. Smejkala považuje za nadbytečný v situaci, kdy tento byl rozsáhle vyslýchán již před soudem prvního stupně, žalovaná strana mohla tedy celou šíři otázek uplatnit již v této fázi řízení a je zřejmé, že po odstupu dalších dvou let by nebylo možné považovat výsledky výslechu za přesvědčivé. Je zřejmé, že Mgr. Smejkal byl zástupcem žalovaného, jsou blízcí kamarádi, což vyplynulo i z výpovědi samotného Mgr. Smejkala před soudem prvního stupně (v diáři tohoto svědka byla schůzka související s uzavřenou darovací smlouvou označena „termín pro Péťu“). Polemizovat lze i s vyjádřeným názorem žalovaného, že zvolené řešení zachování částečného spoluvlastnického podílu žalobkyně bylo pro ni výhodné (oproti původně navrhovanému zřízení věcného břemene), když přehlédnout nelze, že jak žalobkyně (coby důchodkyně s minimálními příjmy), tak její vnučka (dělnice v družstvu invalidů) by v případě sporu o vypořádání SJM nemohly podíl žalovaného vyplatit. Také výrok o náhradě nákladů řízení, který byl žalobkyní akceptován, považuje tato za přiměřené zohlednění faktu, že žalovaný sice nezavdal příčinu vzniku samotného předmětu sporu, nicméně v průběhu řízení, pokud se již skutkový stav vyjasnil, taktéž nijak neustoupil a trval na dalším dokazování.

Odvolací soud po závěru o přípustnosti odvolání (splňujícího náležitosti dané v ust. § 205 odst. 1 o.s.ř.), které bylo podáno včas a účastníkem řízení k takovému úkonu legitimovaným, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 212 a § 212a o.s.ř. v celém rozsahu a dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání.

K procesnímu postupu soudu prvního stupně:

V situaci, kdy žalobkyně v žalobě podané v roce 2013, a to na základě plné moci udělené právnímu zástupci JUDr. Karlu Fořtlovi, v rámci skutkových tvrzení zásadně zpochybňuje své rozpoznávací a ovládací schopnosti v důsledku duševní poruchy zpětně k právnímu jednání, které se odehrálo v listopadu roku 2010, postupoval soud prvního stupně správně, když (i s ohledem na průběžné výsledky dokazování) pojal pochybnosti o procesní způsobilosti žalobkyně, ať již aktuální, popřípadě již v době zahájení řízení a podal podnět příslušnému soudu, aby se v rámci řízení ve věcech svéprávnosti člověka zdravotním stavem žalobkyně a její schopností právně jednat zabýval. Pochybnosti soudu prvního stupně v daném směru se ukázaly jako oprávněné, neboť výše citovaným rozhodnutím Okresního soudu v Českých Budějovicích skutečně k omezení žalobkyně v její způsobilosti (svéprávnosti) došlo, a to mimo jiné pokud jde o uzavírání majetkoprávních úkonů všeho druhu, tedy i darovacích smluv či uzavírání smluv o právním či jiném zastoupení. Pokud výsledky dokazování nasvědčovaly faktu, že již v roce 2010 u žalobkyně měly být snížené či vymizelé ovládací a rozpoznávací schopnosti vzhledem k tomuto typu právních úkonů, je zřejmé, že pokud řízení bylo vedeno na základě žaloby podané advokátem, kterému žalobkyně udělila plnou moc dne 22.2.2013, bylo vedeno na základě žaloby, která trpí vadami. Taková žaloba nebyla podána oprávněnou osobou (právním zástupcem na základě ev. neplatné plné moci). Byl proto správný postup soudu prvního stupně, kterým vyžádal dodatečné udělení plné moci aktuální hmotněprávní opatrovnicí žalobkyně J. D. pro advokáta JUDr. Karla Fořtla, k čemuž došlo dne 20.2.2015. Odvolací soud se však neshoduje s názorem soudu prvního stupně v tom, že k takovému úkonu (udělení plné moci a tedy logicky i k uzavření smlouvy o právním zastoupení) nebylo potřeba schválení opatrovnického soudu. Je sice zřejmé, že pokud byla opatrovnice J. D. rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích č.j. 22 Nc 21/2014-92 ze dne 9.12.2014 povolána k zastupování žalobkyně v úkonech, ve kterých byla omezena její způsobilost (svéprávnost), tedy mimo jiné v uzavírání smluv o právním či jiném zastoupení, byla opatrovnice k takovému úkonu (udělení plné moci v předmětném řízení právnímu zástupci) obecně oprávněna. Ovšem takový úkon opatrovníka je vždy nutno posuzovat v režimu ust. § 461 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.). Podle § 461 odst. 1 o.z. spravuje-li zákonný zástupce nebo opatrovník jmění zastoupeného, náleží mu běžná správa takového jmění. Nejedná-li se o běžnou záležitost, vyžaduje se k naložení se jměním zastoupeného schválení soudu. Dosavadní ustálená soudní judikatura, která je podle názoru soudu využitelná i za účinnosti tzv. „nového občanského zákoníku“ (tedy zák. č. 89/2012 Sb.), projevená např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2289/2011, dovozuje, že běžnými záležitostmi jsou pravidelné opakující se platby, které souvisí především s uspokojováním základních životních zájmů a nároků zastoupeného, tedy např. výdaje spojené s bydlením, realizací základních životních potřeb atp. Podávání žalob v majetkových záležitostech vždy představuje majetkové riziko, které není běžnou majetkovou záležitostí, a proto je k podání žaloby třeba schválení soudu. Ono majetkové riziko je v dané věci příznačně vyjádřeno v samotném rozhodnutí soudu prvního stupně, který přiznal žalující straně toliko 50 % nákladů, které v rámci právního zastoupení advokáta JUDr. Karla Fořtla skutečně žalující straně vznikly. Pokud by žalobkyně v řízení byla procesně neúspěšná, hrozila by jí reálná povinnost k úhradě nákladů řízení protistraně v řádu desítek tisíc Kč. Je tedy zřejmé, že uzavření smlouvy o právním zastoupení je v daném případě majetkovým rizikem a nikoliv běžnou záležitostí. Tuto situaci je přitom nutno lišit od takového řízení, v jehož rámci je nepochybné, že žalobce neměl v okamžiku zahájení řízení a podání žaloby v důsledku duševní choroby omezené ovládací či rozpoznávací schopnosti, ale k takovému omezení dojde až v průběhu řízení (např. v průběhu řízení dojde k vážnému zranění mozku žalobce a v důsledku toho k organické duševní poruše, která následně omezuje jeho rozpoznávací schopnosti). V takovém případě je zřejmé, že žalobce činil úkony související se zahájením řízení (podání žaloby či udělení plné moci právnímu zástupci, atp.) v době duševního zdraví. Pokud by takovému žalobci v průběhu řízení byl ustanoven (hmotněprávní) opatrovník, postačilo by pro trvání plné moci toliko to, že by plnou moc advokátovi nevypověděl. V situaci, kdy je však zřejmé, že žaloba byla podána advokátem na základě plné moci udělené v době, kdy existují závažné pochybnosti (dokazováním navíc doložené) o ovládacích a rozpoznávacích schopnostech žalobkyně, trpí žaloba (a tedy i jí vyvolané řízení) odstranitelnou vadou od samého počátku a je nutné ji odstranit (dle ust. § 104 odst. 1 o.s.ř.) dodatečným schválením (novým udělením) plné moci advokátovi v průběhu řízení opatrovníkem. Na takové jednání opatrovníka je pak nutno nahlížet tak, jako by řízení zahajoval on sám, tedy až za trvání svého opatrovnictví podával novou žalobu. Takový úkon opatrovníka (podání nové žaloby) by nepochybně schválení soudu v režimu § 461 o.z. vyžadoval a vyžaduje jej za popsaných okolností tedy i takový úkon opatrovníka, kterým odstraňuje vadu již předtím podané žaloby. Proto odvolací soud přistoupil k výzvě usnesením ze dne 16.10.2015, č.j. 8 Co 2033/2015-297 a opatrovníka žalobkyně, tedy J. D., vyzval k odstranění vady řízení spočívající ve skutečnosti, že jí uzavřená smlouva o právním zastoupení (na účet žalobkyně) s advokátem JUDr. Karlem Fořtlem, na základě které ona udělila advokátovi plnou moc k zastupování žalobkyně v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 36 C 28/2013 (plná moc ze dne 20.2.2015) nebyla schválena soudem. Této výzvě opatrovnice žalobkyně vyhověla, zahájila příslušné řízení, v jehož rámci pak Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25.11.2015, č.j. 44 P 3/2015-133, které nabylo právní moci dne 28.12.2015, „schválil za B. T., nar...1935, omezenou ve svéprávnosti, právní jednání spočívající v podání žaloby ze dne 4.3.2013, doručené k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích dne 5.3.2013, o určení spoluvlastnictví nemovitých věcí, která byla podána prostřednictvím jejího právního zástupce JUDr. Karla Fořtla, advokáta v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 10/6, na základě smlouvy o právním zastoupení ze dne 22.2.2013, schválené následně opatrovnicí J. D. udělením plné moci tomuto právnímu zástupci dne 20.2.2015, když věc je vedena u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 36 C 28/2013“. Odvolací soud má tedy za to, že v okamžiku jeho rozhodování ve věci (7.1.2016) bylo řízení vedeno na základě žaloby podané oprávněnou osobou, tedy na základě žaloby, která byla podána advokátem, na základě smlouvy o právním zastoupení schválené v režimu § 461 odst. 1 o.z. soudem.

K věcnému rozhodnutí soudu prvního stupně:

-------------------------------

Autor: KS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů