// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 04.06.2020

Porušení povinností zaměstnance při plnění pracovních úkolů

Mezi základní povinnosti zaměstnance náleží řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Ve vztahu k náhradě škody pak (v tomto smyslu speciální) ustanovení § 249 odst. 1 zák. práce ukládá zaměstnanci povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance.

Nedodržení zásad výše zmíněné obecné pracovněprávní prevence může znamenat porušení právní povinnosti, které v případě vzniku škody zakládá za splnění zbývajících předpokladů obecnou odpovědnost zaměstnance za škodu podle § 250 zák. práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3908/2019, ze dne 5. 3. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 249 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 7. 2013
§ 250 odst. 1 a 2 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 7. 2013
§ 301 písm. d) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 7. 2013

Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 31. 3. 2016 domáhala, aby jí žalovaná z titulu odpovědnosti za škodu zaplatila částku 155.000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná byla na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2011 její zaměstnankyní na pozici vedoucí provozovny a v souvislosti s výkonem její pracovní funkce s ní uzavřela dohodu o hmotné odpovědnosti, v rámci níž žalovaná převzala odpovědnost za svěřené finanční prostředky žalobkyně a finanční prostředky na bankovním účtu žalobkyně. Dne 6. 4. 2011 „navíc“ jednatel žalobkyně pan H. D. zmocnil žalovanou k tomu, aby „činila takové právní úkony, které je za společnost oprávněn činit pouze jednatel“. Dne 21. 1. 2013 se žalovaná rozhodla ukončit pracovní poměr, přestala fakticky do práce docházet, pracovní poměr byl formálně ukončen dohodou dne 18. 2. 2013. Po odchodu žalované ze společnosti bylo zjištěno, že dne 21. 1. 2013 žalovaná vybrala z bankovního účtu žalobkyně částku 155 000 Kč, tato částka byla téhož dne vykázána v pokladní evidenci jako příjem pokladní hotovosti a následně jako výdaj z pokladní hotovosti z téhož dne s pozn. „XY“, podle něhož měly být finanční prostředky vyplaceny paní J. B. (sestře jednatele žalobkyně), která však popřela, že by tyto finanční prostředky převzala. Následně žalobkyně doplnila (po námitce žalované o neexistenci dohody o hmotné odpovědnosti), že žalovaná odpovídá za škodu z titulu obecné odpovědnosti, neboť i kdyby „peníze žalovaná paní B. předala, nemohla by se své odpovědnosti zprostit, a to s ohledem na to, že paní B. nemá k žalobkyni žádný vztah“.

Žalovaná ve vyjádření namítla, že s žalobkyní nikdy neuzavřela dohodu o hmotné odpovědnosti, potvrdila, že částku 155 000 Kč z účtu žalobkyně skutečně vybrala, avšak tuto částku posléze předala paní B., která mohla volně i v jiných případech disponovat s hotovostí v pokladně. Žalovaná uvedla, že si vybranou částku neponechala pro svoji potřebu.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, č. j. 106 C 18/2016-185, žalobu zamítl a zavázal žalobkyni nahradit žalované náklady řízení ve výši 104 149,50 Kč k rukám „právního zástupce“ žalované Mgr. Pavla Střelečka. Vyšel ze skutkového zjištění, že k datu 21. 1. 2013 byla žalovaná zaměstnankyní žalobkyně a z titulu svého funkčního zařazení u žalobkyně a na základě pověření jednatele žalobkyně měla v rámci své pracovní činnosti dispoziční oprávnění k účtu č. XY, který byl veden u České spořitelny, a. s. Z tohoto účtu provedla žalovaná dne 21. 1. 2013 ve 14:01 hod. výběr částky 155 000 Kč. Nebylo prokázáno, že by žalovaná uzavřela s žalobkyní dohodou o hmotné odpovědnosti. Z účtu, jehož majitelem je žalobkyně, byly v době předcházející výběru žalované částky prováděny vklady a výběry hotovosti, a to bez bližšího označení původu těchto vkladů a důvodů prováděných výběrů. Ačkoliv se jednalo o účet, jehož majitelem je právnická osoba (žalobkyně), byly na tento účet prováděny vklady a z tohoto účtu byly prováděny výběry i takových finančních prostředků, které nenáležely majiteli účtu. Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že jí tvrzená škoda ve výši žalované částky vznikla (že je v tomto řízení žalobkyně věcně legitimována), a proto žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. 6. 2019, č. j. 18 Co 83/2019-209, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zavázal žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 9 196 Kč k rukám jejího advokáta Mgr. Pavla Střelečka. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, zejména závěr, že žalobkyně neprokázala existenci platné dohody o hmotné odpovědnosti v písemné formě. Vyšel mimo jiné ze zjištění, že za nepřítomnosti jednatele žalobkyně společnost prakticky řídila především jeho sestra J. B., která v případě potřeby svými prostředky vkládanými na účet, popř. v hotovosti, žalobkyni vypomáhala k zajištění provozu (aby firma slovy jednatele „nepadla“), a naopak dávala pokyny k výběrům prostředků z účtu žalobkyně, které používal např. k osobní potřebě i jednatel žalobkyně. Vyšel dále ze zjištění, že nebyly jasně vymezeny povinnosti žalované a její „podřízenosti“ konkrétnímu pracovníku žalobkyně, že se vžil způsob nesystémového řízení žalobkyně osobami, které navenek žádné pravomoci ve vztahu k žalobkyni nebo jejím zaměstnancům neměly, ačkoli se vykazovaly ústními pokyny či pověřením jednatele, že absentoval „spisový“ řád a vžila se praxe, že se při výběrech peněžních prostředků a jejich předávání konkrétním osobám, tedy především jednateli a jeho sestře J. B., nevystavovaly běžné a průkazné příjmové a výdajové účetní doklady. Uzavřel, že žalobkyně neprokázala ani porušení konkrétní povinnosti žalované, v jejímž důsledku měla žalobkyni vzniknout škoda, což samo o sobě již vylučuje naplnění všech předpokladů k odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu. „Vedle toho“ odvolací soud vyjádřil „přesvědčení“, že žalovaná předala částku 155.000 Kč J. B., k jejímuž pokynu ji ostatně také z účtu žalobkyně vybrala.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu prezentovaných např. v rozhodnutí dovolacího soudu, a to „sp. zn. 21 Cdo 1245/2013 či sp. zn. 21 Cdo 4238/2014“, ze kterých mimo jiné vyplývá, že povinnosti, které vyplývají z ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce, tj. povinnost zaměstnance řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, jsou povinnostmi, které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Porušení pracovních povinností zaměstnancem (protiprávnost jeho jednání) vyjadřuje objektivní stav, který tu buď je nebo není a který nastává bez ohledu na to, zda zaměstnanec ho chtěl způsobit nebo zda věděl, že může nastat. Odvolací soud pominul, že prevenční povinnost vyplývající z ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce patří mezi základní povinnosti zaměstnance vyplývající přímo ze zákona. Takovou povinnost má zaměstnanec bez ohledu na své pracovní zařazení a bez ohledu na to, zda je obecná prevenční povinnost zakotvena v pracovní smlouvě či vnitřních předpisech zaměstnavatele. Odvolací soud zcela odhlédl od toho, že i žalovaná nesla v nalézacím řízení břemeno důkazní, jehož podstatou bylo prokázat, jakým způsobem, který by byl v souladu se zájmy zaměstnavatele, s částkou 155.000 Kč naložila, když už měla tyto prostředky ve své dispozici. O potřebě zajištění nějakého dokladu o předání hotovosti třetí osobě mimo společnost zaměstnavatele nepochybně věděla, když pro předání částky 4.117 Kč a klíčů si takový předávací protokol sama připravila. Svým jednáním, které je nepochybně přinejmenším porušením prevenční povinnosti, tak vystavila svého zaměstnavatele situaci, kdy nemá ani finanční prostředky a ani není schopen dokladovat, jak s nimi bylo naloženo. Žalobkyně předložila důkaz o tom, kdo, kdy a jakou částku vybral, a že účet, ze kterého žalovaná výběr provedla, je veden jako účet žalobkyně, a v důsledku žalovanou provedeného výběru měla ke dni 21. 1. 2013 žalobkyně pohledávku vůči České spořitelně na výplatu zůstatku na účtu o 155.000 Kč nižší. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně neprokázala (a ani nebyla schopna prokázat) výši škody, tak postrádá své opodstatnění, stejně jako postrádá vysvětlení, jak by tedy měla být vzniklá majetková újma konstruována. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení a rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti tomuto výroku podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaná byla u žalobkyně v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2011 na pozici „vedoucí provozovny“, a že dne 6. 4. 2011 potom jednatel žalobkyně „zmocnil“ žalovanou k „činění právních úkonů, které je oprávněn činit jednatel společnosti podle obchodního zákoníku“. Bližší vymezení pracovní náplně žalované nebylo nijak jinak stanoveno (slovy odvolacího soudu „…jaká byla pracovní náplň žalované, to je od počátku pracovního poměru nejasné…“). Žalovaná též měla dispoziční oprávnění k účtu založenému žalobkyní u České spořitelny a. s. Z tohoto účtu dne 21. 1. 2013, ve 14:01 hodin vybrala finanční hotovost ve výši 155 000 Kč. Dále bylo zjištěno, že již od následujícího dne žalovaná přestala docházet do zaměstnání, pracovní poměr byl následně ukončen dohodou ke dni 18. 2. 2013. K otázce, jaký byl další osud vybraných peněz, nebyl zaujat jednoznačný závěr; pouze odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je (vedle toho) „… přesvědčen, že žalovaná předala částku 155 000 Kč J. B., k jejímuž pokynu ji ostatně také z účtu žalobkyně vybrala…“.

Rozhodnutí odvolacího soudu tak bezprostředně závisí na vyřešení otázky, jaké okolnosti jsou významné pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti při plnění pracovních úkolů, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto je dovolání přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je nárok na náhradu škody, která měla žalobkyni vzniknout dne 21. 1. 2013, resp. nejpozději do 18. 2. 2013 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do dne 31. 7. 2013 (t. j. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 155/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel je povinen prokázat zaměstnancovo zavinění s výjimkou případů uvedených v § 252 a 255 (srov. § 250 odst. 3 zák. práce).

Podle ustanovení § 250 odst. 2 zák. práce byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí. Podle ustanovení § 257 odst. 4 zák. práce byla-li škoda způsobena také zaměstnavatelem, je zaměstnanec povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění.

Podle ustanovení § 249 odst. 1 zák. práce zaměstnanec je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance.

Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká. Z principu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle citovaného ustanovení vyplývá, že zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; neodpovídá tudíž za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 250 odst. 2 a § 257 odst. 4 zák. práce), případně zaviněním jiného zaměstnance (§ 257 odst. 5 zák. práce), resp. třetích osob vně zaměstnavatele. Povinnosti pracovněprávního charakteru jsou stanoveny zaměstnanci právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou popř. (důsledně vzato) pokyny vedoucích zaměstnanců, kteří jsou oprávněni na jednotlivých stupních řízení stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomuto účelu závazné pokyny. Protiprávnost na straně zaměstnance je objektivně existující rozpor mezi určitým jednáním (opomenutím určitého jednání) zaměstnance a stanovenou právní povinností (stanoveným pravidlem chování). Protiprávnost je objektivním stavem, který je nebo není dán, který může a nemusí být způsoben zaviněním zaměstnance, jeho existence sama o sobě - jinak řečeno - není závislá na subjektivním vztahu zaměstnance ke svému chování, které se příčí stanoveným pravidlům chování, a k následkům tohoto chování – škodě (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3157/2017).

Mezi základní povinnosti zaměstnance náleží řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [§ 301 písm. d) zák. práce]. Ve vztahu k náhradě škody pak (v tomto smyslu speciální) ustanovení § 249 odst. 1 zák. práce ukládá zaměstnanci povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance. Nedodržení zásad výše zmíněné obecné pracovněprávní prevence může znamenat porušení právní povinnosti, které v případě vzniku škody zakládá za splnění zbývajících předpokladů obecnou odpovědnost zaměstnance za škodu podle § 250 zák. práce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1924/2013, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 98/2015).

Soudní praxe dovodila, že majitel účtu (ani jiná osoba, jejíž peněžní prostředky případně byly vloženy či poukázány na účet) není vlastníkem peněžních prostředků uložených na účtu (ty jsou v majetku banky), přičemž oprávnění (nároky) majitele účtu spočívající v tom, aby podle jeho příkazu nebo příkazu jiných k tomu oprávněných osob byly z peněžních prostředků na účtu uskutečněny výplaty nebo platby,  představuje pouze "pohledávku z účtu u peněžního ústavu" (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 4/2001). Je tedy zřejmé, že „majitel účtu“ (tedy ten, kdo uzavřel s peněžním ústavem smlouvu o vedení účtu) je věřitelem pohledávky z účtu u peněžního ústavu, výplatou peněžních prostředků tak peněžní ústav plní povinnosti, vyplývající z této smlouvy (závazku peněžního ústavu). Pokud tedy žalovaná peněžní prostředky z účtu obdržela, obdržela je jako ten, kdo byl věřitelem (žalobkyní) k tomu pověřen, přičemž není pochyb o tom, že tak činila [mohla regulérně činit – aby se mohlo jednat o škodu, která má povahu pracovněprávního nároku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2612/2010)] pouze v souvislosti s plněním svých pracovních povinností; při nakládání s těmito prostředky pak žalovaná byla povinna zachovat omezení, vyplývající zejména z ustanovení § 249 odst. 1 zák. práce a ustanovení § 301 písm. d) zák. práce [k tomu srovnej závěry v již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1924/2013, ve kterém byla řešena skutkově velmi podobná problematika (zaměstnanci byly z automobilu odcizeny peníze - krátce před tím zaměstnancem převzatá hotovost od odběratelů)].

Nelze ani pominout skutkovou verzi (naznačovanou žalobkyní), že žalovaná vybírala peníze z účtu s úmyslem je vůbec nepoužít ve prospěch žalobkyně („použít pro svoji potřebu“ - v této souvislosti je již bez významu, o jakou „potřebu“ se jednalo) – tedy zneužila své dispoziční oprávnění; potom ovšem takový výběr finančních prostředků z účtu již s plněním pracovních povinností žalované nijak nesouvisel, postrádal by jakýkoliv (zejména věcný) vztah k plnění pracovních povinností žalované (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1773/2016).

Pokud odvolací soud dovozoval ze zjištění o naprosto chaotickém vedení společnosti žalobkyně („nevymezené povinnosti žalované, nejasnost, komu byla žalovaná podřízena, nejasnost, kdo vlastně po dobu nepřítomnosti jednatele společnost prakticky řídil“) a o chaosu v pravidlech o nakládání s finančními prostředky žalobkyně („běžně se používaly nikoliv pro obchodní činnost žalobkyně, nýbrž pro osobní potřebu jiných osob“), že žalobkyně „neprokázala ani porušení konkrétní povinnosti žalované“, není toto hodnocení správné. Uvedené vypovídá pouze o tom, že existují důvody pro omezení případné odpovědnosti žalované, ať již z důvodu, že škoda byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 250 odst. 2, § 257 odst. 4 zák. práce), nebo zaviněním jiného zaměstnance (§ 257 odst. 5 zák. práce), resp. třetích osob vně zaměstnavatele; nevypovídá však ničeho o porušení povinností žalované (srov. závěry v již výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3157/2017). Uvedené skutečnosti je však možno posoudit teprve po zjištění a konkretizování protiprávního jednání zaměstnance (žalované), neboť platí, že spočívají-li příčiny vzniku škody na obou (více) stranách, je třeba určit vzájemný vztah mezi nimi a stanovit podíl odpovědnosti každé z nich (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015).

Z uvedeného výkladu je zřejmé, že rezignoval-li odvolací soud na regulérní zjištění toho, jaký byl následný osud vybraných finančních prostředků, je jeho závěr o tom, že žalovaná žádnou právní povinnost neporušila, předčasný a tudíž nesprávný. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že odvolací soud sice převzal skutková zjištění soudu prvního stupně (srov. bod 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), avšak soud prvního stupně žádné relevantní zjištění k této otázce neučinil, neboť pro svůj stěžejní závěr, že žalobkyni škoda nevznikla, takové zjištění nepotřeboval. Za této situace nelze příliš rozumět závěru odvolacího soudu, uvedenému v bodě 18. odůvodnění jeho rozhodnutí a uvozenému slovy „…/v/edle toho je odvolací soud přesvědčen…“, neboť není zřejmé, zda jde o závěr o zjištěném skutkovém stavu anebo pouze o „obiter dictum“ (tedy jakýsi doplněk, na kterém rozhodnutí nestojí).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů