// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 18.12.2019
Náhrada ztráty na služebním platu po skončení neschopnosti výkonu služby
Při určení náhrady za ztrátu platu po skončení neschopnosti výkonu služby poškozeného vojáka založené služebněprávním vztahem je třeba postupovat podle stejných pravidel určení náhrady jako při stanovení náhrady za ztrátu platu po skončení pracovní neschopnosti v pracovněprávním poměru a je možno použít závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, v níž byly řešeny otázky určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti po pracovním úrazu a zjištění nemoci z povolání.
Uvedený způsob určení náhrady za ztrátu na výdělku pak platí i pro odškodnění v občanskoprávním vztahu mezi pojišťovnou a právnickou osobou, která uplatňuje u pojišťovny nárok na refundaci vyplacené náhrady za ztrátu na služebním platu po skončení výkonu služby poškozeného.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1827/2019, ze dne 11. 9. 2019
Dotčené předpisy: § 371 odst. 3 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 9. 2015
Kategorie: pojištění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2018, č. j. 28 Co 257/2018-228, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. 2. 2018, č. j. 15 C 235/2012-192, jímž byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy posuzovaly nárok žalobkyně proti žalované, jakožto pojišťovně, u níž byl z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou motorovými vozidly pojištěn osobní automobil, kterým byla dne 1. 7. 2010 způsobena škoda při dopravní nehodě v důsledku níž utrpěl úraz voják z povolání. Uplatněný nárok má představovat rozdíl mezi refundací náhrady poskytnuté žalovanou a výší náhrady, jež žalobkyně přiznala tomuto vojáku za ztrátu na platu po skončení neschopnosti výkonu služby následkem úrazu při výkonu služby. Odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně, že pokud žalovaná přistoupila k refundaci náhrady za ztrátu na platu po skončení výkonu služby u poškozeného vojáka tak, že od průměrného příjmu (výdělku) poškozeného před poškozením zdraví odečetla průměrný fiktivní hrubý výdělek dosahovaný na pozici vrátný, resp. recepční, tj. pozice, kterou je poškozený podle znaleckých posudků schopen po úrazu vykonávat, postupovala žalovaná pojišťovna správně. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně může poškozený vykonávat podle znaleckých posudků i celou řadu kvalifikovanějších prací, než je práce vrátného (recepčního) či sadového dělníka (práci, kterou poškozený jako sezónní pracovník vykonával), jako např. práci provozního v jídelně či restauraci, pro kterou má kvalifikaci a jeho zdravotní stav by mu to po úraze umožňoval, pokud by práce nebyla spojena s vysokou intelektuální náročností, stresem a povinností řídit auto, i když je jeho pracovní schopnost, kterou měl před úrazem, snížena o 20 %. Poškozený se o kvalifikovanější zaměstnání neucházel a byl evidována na úřadu práce. Odvolací soud neshledal důvod pro výpočet náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 271b odst. 3 zákoníku práce (dále jen „ZP“) či § 371 odst. 3 ZP, jak navrhovala žalobkyně včetně odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1647/2015, s tím, že má být od průměrného příjmu (výdělku) poškozeného před poškozením zdraví odečten fiktivní výdělek ve výši minimální mzdy. Podle odvolacího soudu vzal soud prvního stupně správně v úvahu přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozsudek ze 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 978/2005, s tím, že nelze přičítat k tíži škůdce, resp. žalované pojišťovně, že částečnou ztrátu na výdělku poškozeného způsobuje nedostatek vhodných pracovních příležitostí v bydlišti poškozeného. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kdy přípustnost dovolání spatřuje ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena otázka odlišného způsobu výpočtu náhrady za ztrátu na služebním platu po skončení neschopnosti výkonu služby poškozeného vojáka vyplývající ze služebněprávního vztahu se žalobkyní a náhrady výše této škody pojistitelem z hlediska občanskoprávního vztahu k žalobkyni vzniklého z pojistné smlouvy. Žalobkyně zastává názor, že způsob výpočtu náhrady za ztrátu výdělku by měl být stejný v pracovněprávní, služebněprávní i občanskoprávní odpovědnosti. Na podporu svého názoru odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, vyjadřující se k principu plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví, který v souladu se zásadou jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu zapovídá odlišný přístup k obdobným právním institutům v jednotlivých právních odvětvích. Podle Ústavního soudu odlišný výklad institutu náhrady škody v právu občanském a pracovním postrádá své opodstatnění. V dané souvislosti poukázala dovolatelka i na závěry rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 29/2013 a 21 Cdo 1647/2015 a platnou právní úpravu zákoníku práce v době vzniku škody o nejnižší zaručené mzdě a nař. vl. č. 576/2006 Sb., o minimální mzdě. Má za to, že ve smyslu uvedeného má být při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení neschopnosti výkonu služby poškozeného vojáka brán v úvahu fiktivní výdělek ve výši minimální mzdy, je-li poškozený veden jako uchazeč o zaměstnání, následně výdělek při vykonávané práci sadového dělníka na poloviční úvazek a případně stop výdělek stanovený z tohoto anebo při opětovné pracovní neschopnosti poškozeného fiktivní nemocenské dávky. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě se vyhovuje a stanovil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 141 934 Kč se specifikovanými úroky z prodlení.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla zamítnutí dovolání, neboť má za to, že oba soudy dospěly ke správnému závěru. V na podporu svého názoru poukázala na právní úpravu náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě u příslušníků bezpečnostních sborů (§ 103 z. č. 361/2003 Sb., kde se za výdělek po služebním úrazu považuje mimo jiné také výdělek alespoň ve výši minimální mzdy, z čehož vyplývá, že zákonodárce připouští, že při odškodnění škod na zdraví příslušníků bezpečnostních sborů počítá i s výdělkem vyšším než je minimální mzda stanovená vládním nařízením.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud, dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda je dovolání žalobkyně podle § 241a odst. 1 o. s. ř. důvodné a dospěl k závěru, že je namístě přisvědčit žalobkyni, že odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení otázky způsobu výpočtu náhrady za ztrátu na služebním platu po skončení neschopnosti výkonu služby poškozeného vojáka vyplývající ze služebněprávního vztahu se žalobkyní a otázky výše refundace náhrady za ztrátu na platu pojistitelem. Dovolatelka přiléhavě poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, v němž Ústavní soud porovnával právní úpravu odpovědnosti za škodu na zdraví v občanskoprávní oblasti a v oblasti pracovního práva a zdůraznil, že jednou ze záruk práva na ochranu zdraví fyzické osoby garantovaného článkem 31 Listiny základních práv a svobod je princip plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví. Vyšel z úvahy, že právní řád tvoří jednotný celek a z toho se podává přirozený požadavek, aby interpret určitého ustanovení právního předpisu neomezoval svůj rozhled toliko na jedno či několik ustanovení, ale aby jej chápal jako část celku (systému), která s ohledem na principy jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu vytváří s jeho ostatními částmi logický, resp. logicky souladný významový celek. Právní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, s sebou podle Ústavního soudu nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 72/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 23/48 SbNU 263; 291/2008 Sb.), odst. 50, nález sp. zn. III. ÚS 358/99 ze dne 12. 10. 2000 (N 147/20 SbNU 53), nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373), odst. 59, nález sp. zn. III. ÚS 741/06 ze dne 29. 11. 2007 (N 209/47 SbNU 685)]. V duchu takto vyložených principů je třeba podle závěru Ústavního soudu nutno vykládat také institut náhrady škody na zdraví. Jestliže zásada jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu zapovídá odlišný přístup k obdobným právním institutům v jednotlivých právních odvětvích, odlišný výklad tohoto institutu v právu občanském a pracovním postrádá své opodstatnění.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi řešil otázku, která se dotýká řešení právní otázky v dané věci, kdy rozsudkem ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1647/2015, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz, vyřešil dosud neřešenou otázku, jakou částku (vedle průměrného výdělku před vznikem škody a invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu) je třeba uvažovat při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zaměstnance, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, jestliže je jeho pracovní způsobilost zachována jen zčásti. Ze závěrů uvedeného rozsudku vyplývá, že při určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je namístě uvažovat s výdělkem ve výši minimální mzdy, je-li zaměstnanec veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, neboť tato osoba nedosahuje žádný výdělek (a to nikoliv z důvodu následků nemoci z povolání nebo následků po pracovním úrazu, ale v důsledku nedostatku vhodných pracovních příležitostí). Nejvyšší soud svůj závěr odůvodnil tím, že žádný zaměstnanec, který by byl - kdyby to umožňoval stav trhu práce - zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže dosahovat nižší mzdu, plat nebo odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, než kolik činí minimální mzda. Ještě před uvedeným rozhodnutím Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 29/2013, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz, učinil závěr, že za výdělek po zjištění nemoci z povolání se považuje ve smyslu ustanovení § 371 odst. 3 části první věty za středníkem zákoníku práce (pozn.: ustanovení platného do 30. 9. 2015 – viz z. č. 205/2015 Sb.) výdělek ve výši minimální mzdy určený podle sazby, kterou se řídí minimální mzda poškozeného zaměstnance podle ustanovení § 111 odst. 2 zákoníku práce a podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že s ohledem na právní úvahu Ústavního soudu, je třeba při určení náhrady za ztrátu platu po skončení neschopnosti výkonu služby založeného služebněprávním vztahem postupovat podle stejných pravidel určení náhrady jako při stanovení náhrady za ztrátu platu po skončení pracovní neschopnosti v pracovněprávním poměru a je možno použít závěry uvedené dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, v níž byly řešeny otázky určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti po pracovním úrazu a zjištění nemoci z povolání. Uvedený způsob určení náhrady za ztrátu na výdělku pak platí, s ohledem na závěry citovaného nálezu Ústavního soudu, i pro odškodnění v občanskoprávním vztahu mezi pojišťovnou a právnickou osobou, která uplatňuje u pojišťovny nárok na refundaci vyplacené náhrady za ztrátu na služebním platu po skončení výkonu služby poškozeného. Není tedy správný závěr odvolacího soudu, který potvrdil správnost postupu žalované pojišťovny, jež přistoupila k refundaci náhrady za ztrátu na platu po skončení výkonu služby u poškozeného vojáka tak, že od průměrného příjmu (výdělku) poškozeného před poškozením zdraví odečetla průměrný fiktivní hrubý výdělek dosahovaný na pozici vrátný, resp. recepční, tj. pozice, kterou je poškozený podle znaleckých posudků schopen po úrazu vykonávat.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené považuje tedy dovolání žalobkyně za důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení, a podle právního názoru Nejvyššího soudu je důvodný návrh žalobkyně na doplacení rozdílu výše refundace vyplacené žalovanou pojišťovnou, která nesprávně určila výši náhrady za ztrátu platu po skončení výkonu služby u poškozeného vojáka. Naopak žalobkyně správně vyšla při určení výše této náhrady za ztrátu platu z úvahy, že od průměrného příjmu (výdělku) poškozeného vojáka před poškozením zdraví je třeba za dobu, kdy poškozený nepracuje a je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání na úřadu práce, odečíst průměrný fiktivní výdělek ve výši minimální mzdy a nikoliv fiktivní výdělek, kterého by mohl poškozený dosáhnout na pracovní pozici, kterou by mohl s ohledem na jeho zdravotní omezení vykonávat.
Je-li tedy dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle § 241a odst. 1 o. s. ř. důvodné, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-