// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 25.07.2019
Odpovědnost zaměstnance státu za odvod za porušení rozpočtové kázně
Státu jako zaměstnavateli, za nějž jedná a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, nevzniká škoda, kterou by byl povinen zaměstnanec nahradit podle ustanovení § 172 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, v důsledku toho, že zaplatil pravomocným rozhodnutím uložený odvod za porušení rozpočtové kázně.
Vzhledem k tomu, že organizační složka státu není právnickou osobou (právnickou osobou je stát) a pouze za právnickou osobu (tj. za stát) jedná, není oprávněna jednat svým vlastním jménem, ale jménem státu, a práva a povinnosti z jednání organizační složky tak nabývá stát jako právnická osoba. I když organizační složky státu vykonávají za stát práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, je tu rozhodující, že pouze obhospodařují majetek, který vlastní stát, a že proto v důsledku zaviněného porušení povinností při plnění pracovních úkolů zaměstnance nebo v přímé souvislosti s ním může vzniknout újma na majetku (zmenšení majetku nebo zmaření očekávatelného zvýšení majetku) pouze státu a nikoliv organizační složce státu. Ke škodě, kterou by byl zaměstnanec povinen nahradit podle ustanovení § 172 zák. práce, proto může dojít pouze u státu, jestliže nastalo zmenšení jeho majetku nebo jestliže u něj nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, které bylo možné - nebýt škodné události - s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat.
V posuzovaném případě žalobkyně (organizační složka státu) zaplatila sankční odvod do státního rozpočtu uložený jí výměrem finančního úřadu. Protože na stát je v pracovněprávních vztazích mezi státem a zaměstnancem v případě posuzování vzniku škody způsobené zaměstnancem třeba hledět jako na jediný subjekt (vlastníka majetku), mohla státu vzniknout zaplacením tohoto sankčního odvodu škoda, jen kdyby se tím zmenšil majetek státu jako celek. Vzhledem k tomu, že žalobkyně zaplacením sankčního odvodu za porušení rozpočtové kázně odvedla peněžní prostředky zpět do státního rozpočtu, došlo pouze k přesunu finančních prostředků uvnitř státu, avšak majetek státu se touto transakcí nezmenšil a z tohoto důvodu žalobkyni (státu) jako zaměstnavateli žalovaného tvrzená škoda nevznikla.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5190/2017, ze dne 17. 4. 2019
Dotčené předpisy:
§ 172 odst. 1 a 2 zák. č. 65/1965 Sb. ve znění do 31. 12. 2005
§ 179 odst. 4 a 5 zák. č. 65/1965 Sb. ve znění do 31. 12. 2005
§ 6 zák. č. 219/2000 Sb.
§ 3 odst. 2 a 3 zák. č. 219/2000 Sb.
§ 51 zák. č. 219/2000 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na náhradě škody 143.775 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,75% p. a. z částky 143.775 Kč od 16. 12. 2008 do zaplacení, nejdéle však do 31. 12. 2008, a od 1. 1. 2009 ve výši odpovídající výši reposazby stanovené k tomuto datu Českou národní bankou zvýšené o 7 procentních bodů. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný byl na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 10. 2005 v pracovním poměru u žalobkyně na dobu určitou do 31. 10. 2006, v době tvrzeného vzniku škody ve funkci ředitele V. u. a s. s. Žalovaný jménem žalobkyně uzavřel se společností ŠVÁCHA – ZAHRADY VAŠICH SNŮ s. r. o. smlouvu č. 505869003 ze dne 30. 12. 2005, téhož dne také Dodatek č. 1 k této smlouvě, jímž došlo ke změně smlouvy tak, že se její předmět rozšířil o zajištění sněhové hotovosti (dále též „monitoring počasí“) s tím, že se současně cena plnění navýšila o 6.902 Kč včetně DPH za den. Žalovaný dále jménem žalobkyně dal pokyn k proplacení ceny monitoringu počasí podle Dodatku č. 1 celkem ve výši 2.772.399,30 Kč. Tím se žalovaný dopustil protiprávního jednání [porušil ustanovení § 14 odst. 3 a ustanovení § 47 odst. 1 a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, zákon č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, Odbornou směrnici k úplatnému nabývání majetku a pořizování služeb v resortu Ministerstva obrany č. j. 52343–92/2005DP–2697 ze dne 30. 9. 2005 a ustanovení § 44 odst. 1 písm. a) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla). Rovněž Nejvyšší kontrolní úřad dospěl k závěru, že uzavřením Dodatku č. 1 byla naplněna skutková podstata porušení rozpočtové kázně a žalobkyně prostřednictvím Finančního úřadu pro Prahu 6 provedla odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 5.145.374 Kč. V této částce je obsažen i sankční odvod ve výši odpovídající zjištěnému nedůvodnému zaplacení penězích prostředků ve výši 2.772.399, 30 Kč společnosti ŠVÁCHA – ZAHRADY VAŠICH SNŮ s. r. o., který tak představuje škodu na majetku žalobkyně. Žalobkyni tak v příčinné souvislosti se zaviněným porušením povinností žalovaným vznikla škoda ve výši 5.544.798, 60 Kč (tj. 2.772.399,30 Kč + 2.772.399,30 Kč). Žalobkyně určila náhradovou povinnost žalovaného ve vztahu ke vzniklé škodě částkou 143.700 Kč, která odpovídá čtyř a půl násobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti. Žalovaný však žalovanou částku odmítá zaplatit.
Obvodní soud pro Prahu 1 – poté, co usnesením ze dne 12. 7. 2010, č. j. 25 C 66/2009 – 72, řízení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 117/2009 – rozsudkem ze dne 13. 2. 2012, č. j. 25 C 66/2009 -86, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna uhradit žalovanému k rukám „právního zástupce žalovaného“ náhradu nákladů řízení 45.488 Kč. S odkazem na „judikaturu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 480/2007 a 25 Cdo 490/2006 a 21 Cdo 2596/2008“ dovodil, že ke vzniku škody dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem je nevymahatelná. V tomto případě však tomu tak není, neboť Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl o neplatnosti sjednaného dodatku a o povinnosti třetího subjektu (ŠVÁCHA – ZAHRADY VAŠICH SNŮ s. r. o.) uhradit žalobkyni bezdůvodné obohacení z neplatného právního úkonu. Žalobkyni tedy dosud škoda nevznikla a žaloba je předčasná.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 3. 2013, č. j. 62 Co 356/2012 – 104, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že nelze pominout to, že druhá část škody představující podle žalobkyně částku rovněž 2.772.399,30 Kč, avšak z titulu zaplaceného sankčního odvodu, předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 117/2009 vůbec nebyla, takže na tuto část žalobního nároku soudem prvního stupně citovanou judikaturu nelze v daném případě aplikovat. Uložil mu, aby se důvodností žaloby znovu zabýval, „a to v intencích skutkových tvrzení žaloby tak, že bude zkoumat naplnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 250 a následujících zákoníku práce“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 9. 2014, č. j. 25 C 66/2009 – 204, žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že žalovaný se dopustil protiprávního jednání, když v rozporu s ustanovením § 14 odst. 3 a ustanovením § 47 odst. 1 zákona číslo 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, s odbornou směrnicí k úplatnému nabývání majetku a pořizování služeb v resortu Ministerstva obrany č. j. 52343-92/2005/DP-2697 ze dne 30. 9. 2005, v rozporu s dobrými mravy, respektive zásadami poctivého obchodního styku, a se zásadou předcházení škodám i se zásadou dobrého hospodáře, uzavřel jménem žalobkyně dodatek číslo 1 ke smlouvě o poskytování služeb evidenční číslo VUSS Praha 5/05869003 ze dne 30. 12. 2005, jímž bez věcného, logického a právního důvodu rozšířil předmět smlouvy, a poté dal pokyn k zaplacení části ceny za plnění ve výši ceny monitoringu počasí dle dodatku číslo 1, čímž došlo k neoprávněnému použití peněžních prostředků státního rozpočtu. Žalovaný tak v příčinné souvislosti s popsaným protiprávním jednáním způsobil, že v souladu s ustanovením § 44a odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, byla žalobkyni uložena sankce za porušení rozpočtové kázně odvodem do státního rozpočtu ve výši 5.145.374 Kč, a to vše prostřednictvím Finančního úřadu pro Prahu 6. V této částce je obsažen i sankční odvod ve výši odpovídající zjištěnému bezdůvodnému obohacení, jež vzniklo v důsledku nedůvodného vyplacení peněžních prostředků společnosti ŠVÁCHA – ZAHRADY VAŠICH SNŮ s. r. o. v celkové výši 2.772.399,30 Kč, který tak představuje škodu na majetku žalobkyně. U žalovaného tak byly naplněny podmínky odpovědnosti podle ustanovení § 250 zák. práce.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 4. 2015, č. j. 62 Co 59/2015 - 255, rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Vytknul soudu prvního stupně jeho částečnou nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost, zejména však, že ve věci učinil neúplná skutková zjištění rozhodná pro správné právní posouzení, resp. že na základě provedených důkazů dospěl k předčasným (nesprávným) závěrům o skutkovém stavu věci, v důsledku čehož věc nesprávné posoudil také po stránce právní, že se měl zabývat odpovědností žalovaného jako zaměstnance jen za škodu, která žalobkyni podle jeho tvrzení vznikla v důsledku „sankčního odvodu na základě rozhodnutí NKÚ“, že se vůbec nezabýval obrannými tvrzeními žalovaného, že si „vůbec neujasnil“, jaký byl mechanismus v rámci organizační struktury žalobkyně při uzavírání předmětné Smlouvy a jejího Dodatku č. l, ani tím, zda žalovaný ve svém postavení mohl odmítnout podpis připraveného Dodatku č. 1 Smlouvy, která byla předmětem veřejné zakázky, a jaké případné důsledky by to pro žalovaného mělo, a to i s přihlédnutím k časovému sledu jednotlivých kroků v rámci organizační struktury žalobkyně při přípravě Smlouvy a zejména jejího Dodatku č. l. Uložil soudu prvního stupně, aby zjistil skutkový stav věci, který se váže k plnění, jehož se žalobkyně na žalovaném z titulu náhrady škody z důvodu, který skutkově vymezila v průběhu řízení, domáhala, a poté posoudil, zda podpis žalovaného na inkriminovaném dodatku byl jedinou příčinou vzniku škody, o níž žalobkyně tvrdí, že jí vznikla v důsledku sankčního odvodu do státního rozpočtu na podkladě rozhodnutí NKÚ, resp. jednou z příčin, avšak příčinnou důležitou, podstatnou a značnou, majíce na zřeteli, že je třeba ohledně skutkových tvrzení žalobkyně provést odpovídající důkazy, a na jejich základě učinit zjištění o tom, zda žalovaný porušil své pracovní povinnosti s uvedením toho, o jaké konkrétní porušení se jednalo.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 3. 2016, č. j. 25 C 66/2009 – 295, žalobu o zaplacení 143.775 Kč se „zákonným úrokem z prodlení“ ode dne 16. 12. 2008 do zaplacení, zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 319.382,73 Kč, k rukám „právního zástupce žalovaného“. Dovodil, že podpis Dodatku č. 1 ze strany žalobkyně byl „pouhým dovršením celé situace“, že žalovaný se na přípravě výběrového řízení, typových smluv ani Dodatku č. 1 nikterak nepodílel a z hlediska ustálených procesů a vnitřních předpisů žalovaného nic neporušil. Z provedených důkazů „nelze míru zavinění žalovaného určit, a to ani postupem dle § 136 o. s. ř.“, když zjevně se na kontraktačním procesu podíleli i další zaměstnanci. Navíc škoda žalobkyni vůbec nevznikla, neboť uhrazením sankčního odvodu došlo pouze k přesunu prostředků v rámci státu, z rozpočtu žalobkyně do rozpočtu finanční správy. Naopak, uložením povinnosti žalovanému k úhradě škody by došlo k bezdůvodnému obohacení na straně státu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 62 Co 299/2016 - 350, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (v zamítavém výroku) změnil jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 67.263 Kč s úrokem z prodlení 10,75 % p. a. od 16. 12. 2008 do zaplacení, jinak jej ohledně částky 76.512 Kč s příslušenstvím potvrdil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. S přihlédnutím k funkčnímu zařazení žalovaného u žalobkyně a z toho vyplývající jeho funkční náplně a i k jeho obecným povinnostem, vyplývajícím z ustanovení § 73 zák. práce, dospěl odvolací soud k závěru, že podpis žalovaného na Dodatku č. 1 byl finálním úkonem (dovršením celého kontraktačního procesu) nezbytným k tomu, aby Smlouva o poskytování služeb, uzavřená mezi žalobkyní a společností ŠVÁCHA – ZAHRADY VAŠICH SNŮ s. r. o., se stala účinnou od 1. 1. 2006; resp., že bez jeho podpisu by se smlouva účinnou nestala, a to včetně jejího Dodatku č. l; takže by na straně žalobkyně nemohla následně vzniknout škoda v podobě uložené povinnosti odvést sankční odvod do státního rozpočtu. Nesdílel závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni škoda v podobě uhrazení sankčního odvodu z jeho rozpočtu do rozpočtu finanční zprávy nevznikla, s tím, že došlo pouze k přesunu finančních prostředků z jedné organizační složky státu do jiné, a dovodil, že uhrazením sankčního odvodu na základě rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Praha vznikla žalobkyni škoda, která je v příčinné souvislosti s nedbalostním zaviněným jednáním žalovaného, v podobě jeho podpisu Dodatku č. 1. Zároveň však shledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 183 zák. práce, když přihlédl ke specifickým okolnostem, za nichž byl Dodatek č. 1 žalovaným podepsán, což jej vedlo k užití moderačního práva, respektive, ke snížení odpovědnosti žalovaného za škodu v rozsahu 1/4.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (aniž by rozsah dovolání nějak omezoval) žalovaný namítá, že z jeho strany nebylo porušeno ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce, neboť neporušil své pracovní povinnosti a nezpůsobil svému zaměstnavateli škodu. Navrhl, aby dovolací soud „dle § 243d písm. b) o. s. ř. znovu rozhodl rozsudkem tak, že žaloba na zaplacení částky 143.775,-Kč se jako nedůvodná zamítá“ nebo aby věc „vrátil k dalšímu řízení“.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto, neboť žalovaný v žádné jeho části nikterak nevymezuje důvody přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda státu jako zaměstnavateli, za nějž jedná a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, vznikne škoda, kterou by byl povinen zaměstnanec nahradit podle ustanovení § 172 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, v důsledku toho, že zaplatil pravomocným rozhodnutím uložený odvod za porušení rozpočtové kázně, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné pod č. 138 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu bez omezení rozsahu, tedy též ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, kterou žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení 76.512 Kč „s úrokem z prodlení ve výši 10,75% p. a. od 16. 12. 2008 do zaplacení, nejdéle však do 31. 12. 2008, a od 1. 1. 2009 ve výši odpovídající výši reposazby stanovené k tomuto datu Českou národní bankou zvýšené o 7 procentních bodů“. Protože v tomto směru byla žaloba zamítnuta a protože tím žalovanému nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jeho právech, nemůže mít žalovaný z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno nebo změněno. K podání dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu žalovaný tedy není oprávněn (subjektivně legitimován), a proto Nejvyšší soud ČR jeho dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaný byl zaměstnán u žalobkyně ode dne 1. 11. 2005 jako ředitel V. u. a s. s. a že do jeho pracovní náplně patřila mimo jiné organizace, řízení a kontrola plnění úkolů stavebně ubytovací služby v teritoriu VUSS a plnění úkolů příkazce operací. Dne 30. 12. 2005 uzavřela žalobkyně se společností ŠVÁCHA – ZAHRADY VAŠICH SNŮ s. r. o., Smlouvu o poskytování služeb (za žalobkyni podepsal smlouvu žalovaný), na základě níž mělo touto společností dojít k plnění veřejné zakázky na zajištění řádného provádění úklidu v určeném vojenském objektu nebo zařízení v teritoriu VUSS Praha v rozsahu stanoveném ve smlouvě. K této smlouvě byl uzavřen Dodatek č. 1 ze dne 30. 12. 2005, který byl opět za žalobkyni podepsán žalovaným a kterým došlo k rozšíření plnění předmětné smlouvy o bod 2.6 (monitorování počasí - zimní pohotovost), který byl následně shledán soudem jako absolutně neplatný. Ze strany žalobkyně bylo na základě Dodatku č. 1 vyplaceno ve prospěch uvedené společnosti plnění, k jehož vrácení došlo dne 2. 7. 2012. Dne 22. 7. 2010 byl vydán platební výměr č. 039/2010, kterým byl žalobkyni uložen odvod do státního rozpočtu ve výši 44.029.378 Kč pro porušení rozpočtové kázně. Žalobkyně provedla prostřednictvím Finančního úřadu pro Prahu 6 odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 5.145.374 Kč. V této částce je obsažen i sankční odvod ve výši odpovídající zjištěnému nedůvodnému zaplacení penězích prostředků ve výši 2.772.399, 30 Kč společnosti ŠVÁCHA – ZAHRADY VAŠICH SNŮ s. r. o.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k době, kdy se měl žalovaný dopustit porušení povinností, s nímž žalobkyně spojuje uplatněný nárok na náhradu škody – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2005, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti – dále též jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Podle ustanovení § 172 odst. 2 zák. práce byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí.
Podle ustanovení § 179 odst. 4 zák. práce byla-li škoda způsobena také zaměstnavatelem, je zaměstnanec povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění.
Podle ustanovení § 179 odst. 5 zák. práce odpovídá-li zaměstnavateli za škodu několik zaměstnanců, je každý z nich povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění.
Předpokladem pro vznik obecné odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce je porušení povinností zaměstnancem při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nenastává. Při obecné odpovědnosti zaměstnance odpovídá zaměstnanec jen za tu škodu, kterou skutečně způsobil zaviněným porušením svých povinností při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (svých pracovních povinností); neodpovídá tudíž za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 172 odst. 2 a § 179 odst. 4 zák. práce), případně zaviněním jiného zaměstnance (§ 179 odst. 5 zák. práce), resp. třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit a posléze i prokázat všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015).
Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou, kterou je zaměstnanec, jenž odpovídá za škodu podle ustanovení § 172 zák. práce, povinen nahradit zaměstnavateli (§ 179 odst. 1 zák. práce), je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele. Jinou škodou, jejíž náhradu může zaměstnavatel po zaměstnanci kromě náhrady skutečné škody požadovat v případě škody způsobené úmyslně (§ 179 odst. 3 zák. práce), je ušlý majetkový prospěch, tj. majetková újma spočívající v tom, že u poškozeného zaměstnavatele nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, které bylo možné - nebýt škodné události - s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1852/2003).
V projednávané věci byl žalobkyni na základě výsledku kontroly Finančního úřadu pro Prahu 6 ze dne 14. 7. 2010 vyměřen - výměrem č. 039/2010 ze dne 22. 7. 2010 č. j. 85537/10/006980107284, který nabyl právní moci dne 6. 9. 2010, za porušení rozpočtové kázně sankční odvod do státního rozpočtu ČR v celkové výši 44.029.378 Kč, z čehož částka 2.772.399,30 Kč představovala sankční odvod ve výši odpovídající zjištěnému nedůvodnému zaplacení penězích prostředků za zajištění „monitorováni počasí - zimní pohotovost“ společnosti ŠVÁCHA – ZAHRADY VAŠICH SNŮ s. r. o. Sankční odvod byl žalobkyní uhrazen. Za tohoto stavu bylo pro rozhodnutí věci významné, zda tímto způsobem zaměstnavateli - žalobkyni vznikla zaplacením sankčního odvodu škoda.
Vystupuje-li stát jako účastník právních vztahů, je právnickou osobou [srov. § 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMČR“)]. Jestliže je účastníkem pracovněprávních vztahů Česká republika (stát), je právnickou osobou a je zaměstnavatelem; za stát v pracovněprávních vztazích jedná příslušná organizační složka státu (srov. § 8b zák. práce).
Organizačními složkami státu jsou ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo zákon o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (§ 51 ZMČR); obdobné postavení jako organizační složka státu má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu (srov. § 3 odst. 1 ZMČR). Organizační složka není právnickou osobou; tím není dotčena její působnost nebo výkon předmětu činnosti podle zvláštních právních předpisů a její jednání v těchto případech je jednáním státu (srov. § 3 odst. 2 ZMČR). Organizační složka je účetní jednotkou, pokud tak stanoví zvláštní právní předpis anebo zákon o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (srov. § 3 odst. 3 ZMČR).
Vzhledem k tomu, že organizační složka státu není právnickou osobou (právnickou osobou je stát) a pouze za právnickou osobu (tj. za stát) jedná, není oprávněna jednat svým vlastním jménem, ale jménem státu, a práva a povinnosti z jednání organizační složky tak nabývá stát jako právnická osoba. I když organizační složky státu vykonávají za stát práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, je tu rozhodující, že pouze obhospodařují majetek, který vlastní stát, a že proto v důsledku zaviněného porušení povinností při plnění pracovních úkolů zaměstnance nebo v přímé souvislosti s ním může vzniknout újma na majetku (zmenšení majetku nebo zmaření očekávatelného zvýšení majetku) pouze státu a nikoliv organizační složce státu. Ke škodě, kterou by byl zaměstnanec povinen nahradit podle ustanovení § 172 zák. práce, proto může dojít pouze u státu, jestliže nastalo zmenšení jeho majetku nebo jestliže u něj nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, které bylo možné - nebýt škodné události - s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016, uveřejněný pod číslem 126/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
V posuzovaném případě žalobkyně (organizační složka státu) zaplatila sankční odvod do státního rozpočtu uložený jí výměrem Finančního úřadu pro Prahu 6 č. 039/2010 ze dne 22. 7. 2010, č. j. 85537/10/006980107284, ve výši 2.772.399,30 Kč, odpovídající úhradě společnosti ŠVÁCHA – ZAHRADY VAŠICH SNŮ s. r. o., na základě dodatku č. 1 smlouvy o poskytování služeb za zajištění „monitorování počasí - zimní pohotovost“ na účet Finančního úřadu pro Prahu 6. Protože na stát je v pracovněprávních vztazích mezi státem a zaměstnancem v případě posuzování vzniku škody způsobené zaměstnancem třeba hledět jako na jediný subjekt (vlastníka majetku), mohla státu vzniknout zaplacením tohoto sankčního odvodu škoda, jen kdyby se tím zmenšil majetek státu jako celek. Vzhledem k tomu, že žalobkyně zaplacením sankčního odvodu za porušení rozpočtové kázně odvedla peněžní prostředky zpět do státního rozpočtu, došlo pouze k přesunu finančních prostředků uvnitř státu, avšak majetek státu se touto transakcí nezmenšil a z tohoto důvodu žalobkyni (státu) jako zaměstnavateli žalovaného tvrzená škoda nevznikla. Nedošlo-li ke vzniku škody, nebyly v souvislosti se zaplacením sankčního odvodu za porušení rozpočtové kázně žalobkyní splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle ustanovení § 172 zák. práce.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného - správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v měnícím a nákladovém výroku zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-