// Profipravo.cz / Zánik pracovního poměru 17.08.2022
Postavení místostarosty obce v pracovněprávních vztazích
Postavení místostarosty obce ve struktuře orgánů obce vyplývá z ustanovení § 84 odst. 2 písm. m) zák. o obcích (je členem zastupitelstva obce), § 99 odst. 3 zák. o obcích (je členem rady obce) a spolu s dalšími též členem obecního úřadu (srov. ustanovení § 109 odst. 1 zák. o obcích); v době nepřítomnosti zastupuje starostu obce (srov. ustanovení § 104 odst. 1 věta třetí zák. o obcích). Ze žádného z uvedených ustanovení však nevyplývá, že by místostarosta obce vykonával (mohl vykonávat) oprávnění vedoucího zaměstnance, tedy „stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny“; místostarosta obce není proto osobou, jejímž prostřednictvím se zaměstnavatel (obec) doví o důvodu, pro který je možno se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.
Pokud odvolací soud uzavřel, že postavení místostarosty, jakožto člena rady a obecního úřadu, je určující pro posouzení „vědomosti“ obce jakožto zaměstnavatele o jednání zaměstnance, které bylo důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí, není toto hodnocení z hlediska předpokladů významných pro počátek běhu subjektivní lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce správné.
Poukázal-li odvolací soud dále na skutečnost, že místostarosta obce „může zastupovat starostu“, pak tato úvaha přehlíží, že místostarosta zastupuje starostu obce (přebírá jeho pravomoci) pouze v době jeho nepřítomnosti. Skutkové zjištění, že v rozhodné době nastala zákonem předpokládaná situace, za které místostarosta obce přejímá pravomoci starosty, není obsahem spisu; za této situace je nadbytečné řešit otázku, zda není možno odvíjet vědomost obce o právně významné skutečnosti od vědomosti starosty obce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 424/2021, ze dne 20. 5. 2022
Dotčené předpisy: § 58 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb.
Kategorie: zánik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Dopisem ze dne 25. 5. 2017, který žalobce převzal dne 26. 5. 2017, žalovaný sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že, ... žalobce si dne 23. 12. 2016 nevyznačil v docházkovém listě předčasný odchod ze zaměstnání, vyznačil si odchod v 16.15 hod. a prokazatelně byl v 15.59 hod. mimo pracoviště na poštovním úřadu na ulici XY. Žalobce minimálně 16 minut před skončením pracovní doby opustil pracoviště, aniž by tuto skutečnost vyznačil v docházkovém listě a zabýval se prokazatelně vlastními soukromými záležitostmi. Tímto svým jednáním porušil § 16 odst. 1 písm. g), odst. 2 písm. a), b), c) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávních celků. Dále tímto jednáním žalobce získal na úkor žalovaného výhodu (mzdu za práci, kterou nevykonal) a úmyslně docílil nezákonného snížení majetku zaměstnavatele. Dále žalobce svým jednáním porušil etický kodex, neboť obsahem balíku, který žalobce předal k poštovní přepravě na adresu místostarosty XY J. P., byl kostým vězeňského pyžama s nalepovacím vězeňským číslem. Uvedené jednání je v rozporu s článkem 5 odst. 4 Kodexu etiky zaměstnanců ve veřejné správě, který ukládá zaměstnancům vyhýbat se v soukromém životě takovým činnostem, chování a jednání, které by mohlo snížit důvěru ve veřejnou správu v očích veřejnosti…“.
2. Žalobou, podanou dne 27. 9. 2017 u Městského soudu v Brně, se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci „náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku…od 1. 8. 2017 do doby, kdy umožní žalovaný žalobci pokračovat ve výkonu práce…“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 16. 2. 2015 účastníci uzavřeli pracovní poměr na dobu určitou, který byl prodloužen dohodou ze dne 3. 2. 2016 do 16. 2. 2017. Další dohodou o změně pracovní smlouvy byla změněna doba trvání pracovního poměru na dobu neurčitou. Žalobce vykonával funkci XY. Dne 26. 5. 2017 doručil žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru, kterou považuje žalobce za neplatnou. Vytýkané porušení povinností nedosahuje dle žalobce požadované intenzity porušení povinností, ale jde o minimální prohřešek. Žalobce poukazuje na skutečnost, že výpověď je dána půl roku po tvrzeném porušení povinnosti, navíc žalobce nemohl zkrátit zaměstnavatele, neboť setrvával na pracovišti mnohokrát déle, aby mohl plnit práci dle pokynů nadřízených. Žalobce po doručení výpovědi sdělil žalovanému, že výpověď považuje za neplatnou a trvá na dalším zaměstnávání.
3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Namítal, že žalobce se dopustil podvodného jednání, kterým porušil § 16 odst. 1 písm. g), odst. 2 písm. a), b), c) zákona o úřednících územních samosprávních celků, dále ustanovení zákoníku práce, podle kterého má každý zaměstnanec na základě „loajality k zaměstnavateli činit tak, aby nevznikla zaměstnavateli škoda“. Není přitom rozhodné, zda podvodné jednání žalobce představovalo jeho absenci na pracovišti v rozsahu „pouhých“ 16 minut, nýbrž samotný fakt, že se podvodu na zaměstnavateli vůbec dopustil. Je třeba přihlížet i k tomu, že se nejednalo o první porušení povinnosti žalobce, a také k tomu, jaké bylo jeho postavení u zaměstnavatele. V jednom případě bylo žalobci uděleno upozornění na odvádění neuspokojivých pracovních výsledků, dne 3. 2. 2017 mu bylo doručeno upozornění pro porušení § 16 odst. 3 zákona č. 312/2002 Sb. Žalovaný dále vytýkal žalobci porušení spočívající v liknavém předávání osobních dokladů do osobního spisu. O tom, že žalobce byl dne 23. 12. 2016 v 15:59 hod., tj. v době, kterou si vykázal jako odpracovanou, v soukromé záležitosti mimo budovu žalovaného, se žalovaný dozvěděl až z usnesení Magistrátu města Brna, č. j. MMB/0152986/2017, které obdržel dne 6. 4. 2017 přes podatelnu úřadu.
4. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2018, č. j. 115 C 201/2007-140, bylo (po vyloučení nároku žalobce na náhradu mzdy k samostatnému řízení) určeno, že výpověď z pracovního poměru žalovaným ze dne 25. 5. 2017 doručená žalobci dne 26. 5. 2017 je neplatná a žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 32 492 Kč k rukám zástupkyně žalobce. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce byl zaměstnancem žalovaného na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 16. 2. 2015 ve funkci XY. Dne 26. 5. 2017 doručil žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru, která byla odůvodněna způsobem, citovaným v úvodu odůvodnění tohoto rozsudku. Dovodil, že žalovaný se o důvodu výpovědi dověděl dne 9. 3. 2017, kdy bylo na podatelnu žalovaného doručeno oznámení Policie ČR o přestupku žalobce, ve kterém byly popsány všechny skutečnosti, které byly následně použity jako důvod k výpovědi. Poukázal na to, že „ …rovněž z emailu ze dne 22. 3. 2017, který sepsal tajemník žalovaného, jednoznačně vyplývá, že o jednání žalobce, pro které dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru, věděl tajemník žalovaného již dne 22. 3. 2017…“. Uzavřel, že za situace, kdy žalovaný o důvodech výpovědi věděl od 9. 3. 2017 a výpověď doručil žalobci teprve dne 26. 5. 2017, žalovanému marně uběhla propadná lhůta dle § 58 odst. 1 zákoníku práce a žalovaný doručil žalobci výpověď opožděně. „Pro doplnění“ dále uvedl a zdůvodnil, že „…i kdyby byla výpověď dána včas, nebylo žalovaným v řízení prokázáno, že by porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci dosáhlo intenzity závažného porušení…“.
5. Po odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 15 Co 30/2019-159, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 27 200 Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr. L. L., a zavázal žalovaného zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 5 600 Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr. L. L. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a uzavřel, že „…žalovaný se dověděl z oznámení o přestupku o tvrzeném porušení pracovních povinností, neboť do sféry dispozice zaměstnavatele se toto oznámení o přestupku dostalo dne 9. 3. 2017. Není rozhodující, zda toto oznámení o přestupku se dostalo do dispoziční sféry tajemníka, který vystupuje vůči zaměstnancům jako zaměstnavatel, ale postačí, že oznámení o přestupku došlo zaměstnavateli. Záleží na podatelně, jakým způsobem poštu rozdělí, zda ji předá nadřízenému žalobce či jinému orgánu. K posouzení toho, kdy se zaměstnavatel dověděl o tvrzeném porušení povinností, nemůže záležet na úvaze podatelny, kterému subjektu oznámení o přestupku doručí. Forma, jakou se má zaměstnavatel dovědět o porušení povinností zaměstnancem, není v zákoně stanovena. O tom, že se zaměstnavatel doví o porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance, nemusí mít zaměstnavatel zcela jistotu, popřípadě nemusí znát všechny podrobnosti a okolnosti, ale postačí pouze to, že se o porušení povinností dověděl. Neformálně se mohl dovědět o tom, že probíhá přestupkové řízení vůči žalobci též tajemník žalovaného, a to z přípisu T. K. ze dne 21. 3. 2017 (č. l. 83 spisu), na který tajemník bezprostředně e-mailem reagoval. O porušení pracovních povinností ze strany žalobce se žalovaný mj. dověděl též z přípisů členů přestupkové komise ze dne 23. 3. 2017, ve kterém oznamovali členové komise důvody pro své vyloučení z projednání věci pro podjatost. Z tohoto oznámení je nadevší pochybnost zřejmé, že předmětem přestupkového řízení je jednání M. O., které je zde též popsáno…“.
6. Po dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 4. 2020, č. j. 21 Cdo 391/2020-175, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že z pouhé skutečnosti doručení oznámení Policie ČR o přestupku žalobce na podatelnu žalovaného a následně (zřejmě) předsedkyni přestupkové komise nelze dovodit vědomost žalovaného o důvodu následné výpovědi, dané žalobci. Tajemník obecního úřadu plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele vůči zaměstnancům obce, je tedy vedoucím zaměstnancem nadřízeným žalobci, zřejmě však nikoliv zaměstnancem žalobci nadřízeným bezprostředně, kdo jím byl, zjištěno nebylo. Pouhá možnost či domněnka, že tajemník žalovaného byl s obsahem oznámení Policie ČR o přestupku žalobce seznámen, k počátku běhu prekluzivní lhůty k podání výpovědi z pracovního poměru nepostačuje. Dovolací soud uzavřel, že ani z ostatních informací nelze usoudit, že by v případě žalobce byl dán důvod k výpovědi z pracovního poměru pro závažné porušení pracovních povinností, že by vůbec došlo k jejich porušení ze strany žalobce.
7. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j. 15 Co 30/2019-194, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku II. o nákladech řízení ho změnil tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci na nákladech řízení 27 200 Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr. L. L., a zavázal žalovaného zaplatit žalobci na nákladech odvolacího a dovolacího řízení 11 200 Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr. L. L. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaný se o důvodu výpovědi žalobci dověděl již z přípisu Policie ČR ze dne 9. 3. 2017. V rozhodné době vykonával funkci místostarosty u žalovaného J. P., místostarosta může zastupovat starostu, a dozví-li se místostarosta o okolnostech vedoucích k dání výpovědi, je to třeba považovat za okolnost, o které se dověděl zaměstnavatel. J. P. potvrdil, že usnesení Policie ČR mu bylo doručeno na adresu trvalého bydliště. Dověděl-li se žalovaný o důvodu dání výpovědi žalobci dne 9. 3. 2017 a výpověď z pracovního poměru dal žalobci až 25. 5. 2017, učinil tak po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce porušil své povinnosti, avšak porušení povinností nedosahovalo intenzity závažného porušení.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že řízení je od počátku stiženo vadou, kdy soudy opakovaně považovaly za statutárního zástupce zaměstnavatele statutárního zástupce obce, kdy v řízení soud provedl účastnický výslech místostarosty XY J. P., namísto výslechu pana místostarosty v pozici svědka. Otázkou právního posouzení, kterou se odvolací soud odchýlil od závazného rozhodnutí, je „odlišný okamžik doručení od toho, které považovaly za okamžik doručení soud prvního stupně i odvolací soud“. Z přestupkového spisu, z oznámení přestupku ze dne 7. 3. 2017, vyplývá, že toto bylo žalovanému doručeno na podatelnu 9. 3. 2017, tajemník úřadu se o jednání žalobce dověděl až z usnesení ze dne 5. 4. 2017, což byl jediný informační zdroj. Není správná úvaha odvolacího soudu, že „není rozhodující, zda se oznámení o přestupku dostalo do dispoziční sféry tajemníka, ale postačí, kdy a že oznámení o přestupku došlo zaměstnavateli“. Odkázal na rozhodovací praxi dovolacího soudu, rozsudek sp. zn. 21 Cdo 391/2020, ze dne 20. 4. 2020. Z pouhé skutečnosti doručení oznámení Policie ČR o přestupku žalobce na podatelnu žalovaného a následně předsedkyni přestupkové komise nelze dovodit vědomost žalovaného o důvodu následné výpovědi dané žalobci. Odvolací soud se dále odchýlil od rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, ze dne 25. 1. 2016, v otázce útoku zaměstnance na majetek zaměstnavatele bez ohledu na to, jak velký majetkový prospěch zaměstnanec získal nebo o jaký jen usiloval, a bez ohledu na to jak velká škoda zaměstnavateli vznikla. Žalobce se svým podvodem dopustil zaznamenání odpracované pracovní doby do výkazu v rozporu se skutečností a následně si nechal za takto neodpracovanou dobu zaplatit. Porušil vnitřní předpis stanovující podmínky etiky a chování v rámci obecního úřadu. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a rozhodl, že výpověď daná žalovaným žalobci je platná, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
9. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí jednak na vyřešení otázky hmotného práva, zda místostarosta obce je osobou, jejímž prostřednictvím se zaměstnavatel (obec) doví o důvodu, pro který je možno se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, a jednak na vyřešení otázky hmotného práva, jaká jsou východiska pro konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Protože v případě první předestřené otázky jde o problematiku doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech neřešenou, a protože v druhém případě se při řešení této právní otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla doručena dne 26. 5. 2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zák. práce“), dále podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zák. o obcích“), a podle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zák. o úřednících“).
15. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 2. 2015 ve funkci XY. Dne 9. 3. 2017 bylo na podatelnu žalovaného doručeno oznámení Policie ČR o přestupku, ze kterého byl podezřelý žalobce. Jednalo se o přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 2 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 23. 12. 2016 v 15.59 odeslal z pošty č. XY v XY na ulici XY zásilku adresovanou na XY k rukám poškozeného místostarosty pana J. P.. Obsahem této zásilky byl kostým vězeňského pyžama s číslicemi. Toto oznámení bylo též doručeno přímo k rukám J. P. jako poškozeného v nezjištěné době, leč nepochybně dříve. Dne 21. 3. 2017 T. K., zástupkyně J. P., učinila dotaz na tajemníka XY, v jakém termínu může prostudovat spis týkající se spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování. Na uvedený dotaz reagovala předsedkyně komise pro projednávání přestupku Š. S. e-mailem ze dne 22. 3. 2017, ve kterém T. K. sdělila, že komisi k projednání přestupků byl předán pouze skutek spočívající v zaslání balíčku k rukám P. dne 23. 12. 2016, ve věci nebylo zahájeno řízení a nelze zatím umožnit nahlížení do spisu, e-mail byl přeposlán na vědomí tajemníku úřadu městské části K.. Dne 23. 3. 2017 oznámila předsedkyně komise pro projednávání přestupku Š. S. starostovi XY T. K., že u všech členů přestupkové komise jsou dány důvody pro vyloučení z projednání přestupku proti občanskému soužití, z něhož je podezřelý žalobce a osobou „přímo dotčenou přestupkovým jednáním je místostarosta XY pan J.P..“ Dne 27. 3. 2017 rozhodl starosta XY o vyloučení všech členů přestupkové komise z projednání uvedeného přestupku a dne 26. 5. 2017 doručil žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru, která byla odůvodněna tak, jak je uvedeno v úvodu odůvodnění tohoto rozsudku.
A) k otázce, zda místostarosta obce je osobou, jejímž prostřednictvím se zaměstnavatel (obec) doví o důvodu, pro který je možno rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodů porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
16. Podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.
17. Otázkou, prostřednictvím koho se zaměstnavatel doví o důvodu, pro který je možno rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, se v obecné rovině Nejvyšší soud zabýval v předchozím kasačním rozhodnutí v této věci (rozsudek ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 391/2020) a od závěrů zde učiněných nemá důvod se odklánět. Je však zapotřebí posoudit, zda i místostarosta obce může být takovou osobou.
18. Lze zopakovat, že zaměstnavatel se o závažném porušení pracovní povinnosti, na jehož základě je dána výpověď, doví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 11 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní povinnosti, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru. Jde tak o osoby, které mohou být odlišné od statutárního orgánu (právnické osoby), tedy o osoby tzv. „specializované“, prostřednictvím nichž se zaměstnavatel dozvídá o právně významné skutečnosti (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6/1997 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4837/2010, z recentní judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 391/2020); v poměrech žalovaného jde tak nepochybně o vedoucího příslušného oddělení či odboru, ve kterém byl žalobce zařazen.
19. Specifikem obce jako zaměstnavatele je, že zákon v osobě tajemníka přímo vyjmenovává konkrétní osobu, která plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele v oblasti pracovněprávních vztahů [srov. ustanovení § 110 odst. 4 písm. d) zák. o obcích], tajemníka [jako vedoucího úřadu (srov. ustanovení § 2 odst. 7 zák. o úřednících)] je tak možno považovat za nejvýše postaveného vedoucího zaměstnance ve vztahu k zaměstnancům obce zařazeným do obecního úřadu (tedy i ve vztahu k žalobci).
20. Z výše uvedeného hlediska je tak třeba posuzovat správnost závěru odvolacího soudu, že „…místostarosta, který s ostatními subjekty tvoří obecní úřad, může zastupovat starostu a je proto třeba uzavřít, že dozví-li se místostarosta o okolnostech vedoucích k dání výpovědi, je toto třeba považovat za okolnost, o které se dozvěděl zaměstnavatel…“.
21. Především z žádného ustanovení zákona o obcích nelze dovodit, že by místostarosta obce byl vedoucím zaměstnancem obce, jehož by ve smyslu ustanovení § 11 zák. práce bylo možno považovat za vedoucího zaměstnance žalobce, či dokonce vedoucího zaměstnance tajemníka obecního úřadu jakožto nejvýše postaveného vedoucího zaměstnance ve vztahu k zaměstnancům obce zařazeným do obecního úřadu.
22. Pojem vedoucí zaměstnanci zaměstnavatele zahrnuje všechny zaměstnance zaměstnavatele, kteří jsou oprávněni vedením na jednotlivých stupních řízení u zaměstnavatele, tedy nejen ty, kteří jsou oprávněni činit jménem zaměstnavatele právní jednání vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy, ale veškeré zaměstnance, kteří jsou oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. Vedoucím zaměstnancem může být pouze takový zaměstnanec, kterému je podřízen alespoň jeden další zaměstnanec. Přitom pro vymezení pojmu vedoucího zaměstnance není nezbytné, aby byl oprávněn činit jménem zaměstnavatele právní jednání v pracovněprávních vztazích, ale postačuje, že má oprávnění ukládat pracovní úkoly a dávat závazné pokyny podřízeným zaměstnancům. Pro posouzení postavení zaměstnance z tohoto hlediska je rozhodující, zda stav nadřízenosti funkce zastávané zaměstnancem vůči jiným (podřízeným) zaměstnancům je konstituován právním předpisem anebo vnitřním organizačním předpisem upravujícím strukturu zaměstnavatele. Při splnění této podmínky není právní postavení vedoucího zaměstnance dotčeno, jestliže pracovní místa, která jsou mu podle organizačního předpisu podřízena, fakticky (ještě) nejsou obsazena. Vedoucím zaměstnancem není ten, kdo pouze dočasně zastupuje nepřítomného vedoucího zaměstnance (například pro jeho krátkodobou nepřítomnost) a jinak nemá podřízené pracovníky, respektive jeho postavení jako vedoucího zaměstnance není konstituováno žádným právním ani vnitřním předpisem zaměstnavatele. Vedoucím zaměstnancem není ani ten, kdo by byl krátkodobě pověřen řízením dílčího pracovního procesu, aniž by opět jeho postavení v tomto směru bylo zakotveno v jakémkoli vnitřním předpisu. Vedoucím zaměstnancem je rovněž vedoucí organizační složky státu (k tomu srov. in Bělina, Drápal a kol., Zákoník práce, Komentář, Praha: C. H. Beck 2019: 3. vydání, str. 74, 75, a dále např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1960/2021).
23. Postavení místostarosty obce ve struktuře orgánů obce [resp. ve XY místostarosty městské části – dále však „obce“ (srov. ustanovení § 4 odst. 2, § 20 odst. 2 zák. o obcích)] vyplývá z ustanovení § 84 odst. 2 písm. m) zák. o obcích (je členem zastupitelstva obce), § 99 odst. 3 zák. o obcích (je členem rady obce) a spolu s dalšími též členem obecního úřadu (srov. ustanovení § 109 odst. 1 zák. o obcích); v době nepřítomnosti zastupuje starostu obce (srov. ustanovení § 104 odst. 1 věta třetí zák. o obcích). Ze žádného z uvedených ustanovení však nevyplývá, že by místostarosta obce vykonával (mohl vykonávat) oprávnění vedoucího zaměstnance, tedy „stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny“; místostarosta obce není proto osobou, jejímž prostřednictvím se zaměstnavatel (obec) doví o důvodu, pro který je možno se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.
24. Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud odvolací soud uzavřel, že postavení místostarosty, jakožto člena rady a obecního úřadu, je určující pro posouzení „vědomosti“ obce jakožto zaměstnavatele žalobce o jednání žalobce, které bylo důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí, není toto hodnocení z hlediska předpokladů významných pro počátek běhu subjektivní lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce správné.
25. Poukázal-li odvolací soud dále na skutečnost, že místostarosta obce „může zastupovat starostu“ (srov. bod 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), pak tato úvaha přehlíží, že místostarosta zastupuje starostu obce (přebírá jeho pravomoci) pouze v době jeho nepřítomnosti (srov. ustanovení § 104 odst. 1 věta třetí, § 103 odst. 6, § 75 odst. 1 zák. o obcích); skutkové zjištění, že v rozhodné době nastala zákonem předpokládaná situace, za které místostarosta obce přejímá pravomoci starosty, není obsahem spisu; za této situace je nadbytečné řešit otázku, zda není možno odvíjet vědomost obce o právně významné skutečnosti od vědomosti starosty obce.
26. Pakliže odvolací soud vycházel při určení doby, od kdy bylo možno uvažovat o vědomosti žalovaného o skutečnostech, zakládajících důvod výpovědi z pracovního poměru žalobci, z vědomosti místostarosty obce (jako zaměstnavatele), není tato úvaha akceptovatelná, a závěr o tom, že žalovaný při rozvázání pracovního poměru nedodržel subjektivní prekluzivní lhůtu, stanovenou v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce, není (zatím) správný.
B) k otázce, jaká jsou východiska pro konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 52 písm. g) zák. práce z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
27. Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z těchto důvodů: jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.
28. Ustanovení § 52 písm. g) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 282/2005).
29. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).
30. Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru nebo okamžitého zrušení pracovního poměru není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi nebo v okamžitém zrušení pracovního poměru jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní povinnosti posouzeno, ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní povinnosti dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ nebo „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č. 142/2005 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4950/2008).
31. Podle ustanovení § 16 odst. 2 zák. o úřednících je úředník povinen… b) plně využívat pracovní doby a pracovních prostředků k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně, hospodárně a včas pracovní úkoly, c) řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu územním samosprávným celkem a střežit a ochraňovat jeho majetek před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy územního samosprávného celku.
32. Podle ustanovení § 301 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
33. Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců (úředníků), představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod č. 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že útok na majetek zaměstnavatele představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy (dokonce) ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
34. Do této kategorie je třeba zařadit i tzv. „úmyslné předstírání výkonu práce“, tedy situaci, kdy zaměstnanec využívá pracovní doby pro vyřízení soukromé záležitosti a ve vztahu k zaměstnavateli tuto činnost vykazuje jako odpracovanou dobu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2664/2020).
35. Ve vztahu k této problematice bylo zjištěno, že žalobce skutečně dne 23. 12. 2016, v 15.59 hodin odesílal z pošty č. XY v XY, XY, k rukám místostarosty p. J. P. zásilku, obsahující kostým vězeňského pyžama s číslicemi a nejméně po dobu 16 minut nedodržel pracovní dobu [odchod z pracoviště si vyznačil v evidenci žalovaného v uvedený den v 16. 15 hodin (srov. bod 5. rozsudku soudu prvního stupně)]. Bylo tedy prokázáno, že žalobce se skutečně dopustil jednání, které mu bylo vytknuto v posuzované výpovědi (které se stalo důvodem k výpovědi z pracovního poměru ze dne 25. 5. 2017).
36. Jak již bylo výše uvedeno, útok na majetek zaměstnavatele (byť nepřímý, včetně předstírání výkonu práce) představuje z hlediska intenzity takové jednání, pro které je možno se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr (také) okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 písm. b) zák. práce; není přitom apriori významné, jaké hodnoty (v jakém rozsahu) byly útokem ohroženy či zasaženy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1496/2013). Uvedené vychází z premisy, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zák. práce [resp. § 16 odst. 2 písm. c) zák. o úřednících].
37. Při zkoumání intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci soud přihlíží k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní povinnosti pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1080/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2590/2015).
38. Hodnocení jednání žalobce soudy obou stupňů, které dovodily, že vytčené jednání nedosáhlo intenzity (alespoň) závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance, se tak jeví svojí benevolencí v rozporu s uvedenými judikaturními zásadami. Proti takovému vyhodnocení hovoří zejména zjištění o tom, že žalobce se své jednání snažil zakrýt nepravdivým údajem o opuštění pracoviště (zjištění soudů o tom, že žalobce nevyčerpal nárok na 2,5 hodin „placeného volna“, se v této souvislosti jeví mimo probíranou materii, neboť žalobce se rozhodl tohoto benefitu nevyužít), dále zjištění o tom, že žalobce tuto dobu využil k (plánované) dehonestaci funkcionáře (zastupitele) obce, u níž byl zaměstnán. Proti závěru o nedostatku intenzity jednání žalobce vypovídají i zjištění k osobě žalobce (jeho dosavadnímu přístupu k plnění pracovních povinností), tedy „výtky liknavého přístupu při předávání dokladů do osobního spisu“, upozornění „na odvádění neuspokojivých pracovních výsledků“, byť nemuselo být ve výpovědi přímo zmíněno.
39. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že ani z hlediska vyhodnocení úrovně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není rozhodnutí odvolacího soudu správné.
40. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
41. Dovolatel důvodně namítá, že odvolací soud nesprávně použil pro zjištění skutkového stavu skutečnosti vyplývající z výpovědi místostarosty žalovaného J. P., kterého soud prvního stupně vyslechl jako účastníka řízení; a jako takovému mu též, jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 2. 11. 2018, poskytl poučení „podle ustanovení § 131 odst. 2 o. s. ř.“. Jako účastník řízení však může být vyslechnuta pouze osoba, která vykonává (vykonávala) funkci statutárního orgánu právnické osoby (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2848/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006, uveřejněný pod č. 1/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); touto osobou je v případě obce (městské části) pro pracovněprávní vztahy tajemník [srov. ustanovení § 110 odst. 4 písm. d) zák. o obcích], nikoliv místostarosta. Místostarosta žalovaného tak mohl být – jak důvodně namítá dovolatel – vyslechnut pouze jako svědek, a také jako svědek měl být poučen (srov. ustanovení § 126 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
42. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
43. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-