// Profipravo.cz / Zánik pracovního poměru 29.04.2021
Převedení zaměstnance na jinou práci po dání výpovědi
Jedním z důvodů, pro které zaměstnavatel může převést zaměstnance na jinou práci, i kdyby s tímto převedením zaměstnanec nesouhlasil, je situace, kdy zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. f) a g) zák. práce [srov. § 41 odst. 2 písm. a) zák. práce]. Tuto možnost dává zákon zaměstnavateli na zvážení, je pouze na zaměstnavateli, zda ji využije či nikoli.
Byla-li výpověď z pracovního poměru pravomocným rozhodnutím soudu vydaným v řízení podle ustanovení § 72 zák. práce označena za neplatné právní jednání, nemůže mít již od počátku žádné právní účinky; její neplatnost nastává zpětně (ex tunc). To v poměrech ustanovení § 41 odst. 2 písm. a) zák. práce znamená, že pravomocné rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem podle ustanovení § 52 písm. f) nebo § 52 písm. g) zák. práce má za následek, že zpětně (ex tunc) zanikají podmínky pro převedení zaměstnance na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. a) zák. práce. Odmítnutí výkonu této (jiné) práce ze strany zaměstnance proto nelze za této situace hodnotit jako porušení pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, a tudíž ani jako důvod pro rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce nebo výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, i kdyby v době, kdy zaměstnavatel o převedení na jinou práci rozhodl a kdy zaměstnanec výkon této práce odmítl, byly (formálně) veškeré zákonem požadované hmotněprávní podmínky pro platné převedení naplněny.
Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že za situace, kdy není postavena najisto otázka platnosti výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelkou podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, nelze učinit závěr o tom, zda zaměstnanec tím, že odmítl výkon práce „disponenta“, na kterou byl zaměstnavatelkou podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. a) zák. práce převeden, porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 836/2019, ze dne 29. 1. 2021
Dotčené předpisy:
§ 52 písm. f) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění od 28. 2. 2017 do 30. 6. 2017
§ 52 písm. g) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění od 28. 2. 2017 do 30. 6. 2017
§ 41 odst. 2 písm. a) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění od 28. 2. 2017 do 30. 6. 2017
Kategorie: zánik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 24. 3. 2017 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce výpověď z pracovního poměru pro soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Porušování povinností žalobce spočívá v tom, že si neustále plete přepočet plošných jednotek, takže u „výpalků“ zadává „nesmyslné“ rozměry polotovarů (konkrétně zjištěno např. u výrobků E405054-02 a E405055-02), že neustále nevyplňuje kolonku „odlišné číslo výkresu“ a neuvolňuje „díly do CZ“, takže se neotvírají výkresy, že neustále špatně zadává „Dispo-Art“, kde místo „určený poptávkou“ píše „určený spotřebou“, že v „kusovníku“ zadává špatné polotovary (např. oprava u E412467-02 ze dne 7. 3. 2017), že nedodržuje „závazné konvence ohledně sériovosti“, které mu byly opakovaně vysvětlovány, že v „kusovníku“ opomíjí lisovací prvky, že opomíjí vyplnit cenu ELOXU a v případech, kdy tak učinil, opakovaně sečte chybně cenu „za tryskání a ELOX“, že opomíjí informovat nadřízené o výsledcích konkrétních úkolů v rozporu s jejich pokyny, např. u polotovaru 40000525 vzdor výzvám vedoucího zaměstnance (R. K.) nesdělil, zda polotovar je k dispozici a je možné z něho obrábět, že zapomíná posílat na oddělení nákupu požadavek na objednávky konkrétního zboží, čímž bezprostředně ohrožuje plynulost výroby (viz např. lis. Prvek E448586 u objednávky PU10107121 ze dne 7. 3. 2017), a že ohledně výroby E412481-02 a E034365-02 dne 7. 3. 2017 nesplnil pokyny vedoucího zaměstnance a výroby byly vydané špatně (obě zmíněné výroby musely být připraveny dne 8. 3. 2017 samotným mistrem, který byl nucen vymazat údaje od žalobce, předělat pracovní postup a znovu vydat). Zaměstnavatel na popsaná porušení reagoval písemnými napomenutími, která žalobci byla doručena 7. 3. 2017 a 10. 3. 2017. Přesto žalobce povinnosti porušoval i nadále, jak bylo zjištěno dne 17. 3. 2017, přestal v rozporu se svými povinnostmi zpracovávat vyhodnocení stažených dat ze strojů na obrobně z BDE panelů a tyto informace předávat mistrům na obrobně.
Dopisem ze dne 13. 4. 2017 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžité zrušení pracovního poměru pro zvlášť hrubé porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Porušování povinností žalovaná spatřuje v tom, že žalobce poté, co mu žalovaná dala výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce a následně ho podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. a) zákoníku práce převedla na jinou práci na pozici „disponent“, „tuto skutečnost absolutně odmítl vzít na vědomí“, neboť sice „nepřestal docházet do zaměstnání“, nicméně veškeré zaměstnavatelem svěřené pracovní úkoly „tvrdošíjně“ odmítá a tráví „veškerou pracovní dobu sezením na židli a pozorováním stěny, popř. podřimováním“.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město dne 6. 6. 2017 domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 24. 3. 2017 a okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 13. 4. 2017 jsou neplatné, a aby mu byla přiznána náhrada mzdy ve výši 35 669,05 Kč za dobu od 28. 4 2017 do 31. 5. 2017. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2016 v pracovním poměru sjednaném na dobu od 1. 6. 2016 do 31. 5. 2017 pracoval jako „přípravář výroby“. Žalobce řádně plnil své pracovní povinnosti, o čemž svědčí též skutečnost, že mu za měsíce červen 2016 až leden 2017 bylo žalovanou vyplaceno osobní ohodnocení ve výši 10 až 20 % základní mzdy. Dne 7. 3. 2017 a následně dne 10. 3. 2017 žalobce „obdržel“ upozornění na porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, s jejichž obsahem nesouhlasí, protože se žádného z tam uvedených pochybení nedopustil. Výpověď z pracovního poměru proto považuje za neplatnou, neboť v ní uvedené důvody neodpovídají skutečnosti, žalovaná k ní přistoupila na základě „vykonstruovaných důvodů“, navíc v době, kdy nemohla mít za následek „předčasné skončení pracovního poměru“. Vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru považoval za neplatnou, odmítl žalobce převedení na jinou práci, k němuž žalovaná přistoupila dne 30. 3. 2017. Za neplatné žalobce proto považuje též okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaná odůvodnila tím, že žalobce odmítl výkon práce, na kterou byl žalovanou převeden. Žalobce dne 28. 4. 2017 (dopisem ze dne 27. 4. 2017) žalované oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání.
Žalovaná vyjádřila s podanou žalobou nesouhlas. Odmítla tvrzení žalobce, že byla s jeho prací spokojena, neboť mu bylo vypláceno osobní ohodnocení, a vyjádřila se k pravdivosti pochybení vytýkaných žalobci v dopisech z dne 7. 3. 2017 a 10. 3. 2017.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 4. 5. 2018 č. j. 12 C 215/2017-191 určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dne 24. 3. 2017 je neplatná (výrok I.), zamítl žalobu, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné žalovanou vůči žalobci dne 13. 4. 2017 je neplatné (výrok II.), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci na náhradě mzdy částku 35 669,05 Kč (výrok III.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 10 300,20 Kč k rukám advokátky JUDr. J. K. (výrok IV.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2016 pracoval u žalované jako přípravář výroby. Mezi jeho pracovní povinnosti, s nimiž byl při přijímání do pracovního poměru seznámen, patřilo zpracování objednávky zákazníka v počítačovém programu, vypracování technologických a pracovních postupů pro realizaci výroby a zajištění materiálů a polotovarů pro výrobu. Žalobce některé své povinnosti neplnil (např. povinnost zajistit pro výrobu včas polotovary 40000525) a jeho nadřízený a mistr s ním nebyli spokojeni. V e-mailové zprávě ze dne 7. 3. 2017 a dopisech ze dne 7. 3. 2017 a 10. 3. 2017 byla žalobci některá pochybení opakovaně vytýkána (obsahem výtek byla „totožná pochybení“). Poté, co žalobci byla dána výpověď z pracovního poměru (ve které vedle „předchozích pochybení“ bylo žalobci vytknuto, že přestal zpracovávat vyhodnocení stažených dat ze strojů na obrobně z BDE panelů a tyto informace předávat mistrům), žalovaná dne 30. 3. 2017 žalobce převedla „na jinou pozici“, na které mu byla přidělována práce třídění a skartace výrobní dokumentace, na niž byl proškolen, avšak žalobce ji nekonal (její výkon odmítl). Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, neboť za situace, kdy „porušení vytčená dopisem ze dne 7. 3. 2017 a ze dne 10. 3. 2017 jsou co do vymezení skutku zcela totožná“, soud „mohl shledat maximálně dvojí porušení povinností, což pro naplnění předpokladu dle § 52 písm. g) zákoníku práce nestačí“. Vzhledem k tomu, že „povinnost skartovat“ žalobce měl bez ohledu na převedení na jinou práci (tuto povinnost měl i jako přípravář výroby), tím, že v době od 4. 4. 2017 do 13. 4. 2017 odmítal pokyny nadřízeného k provádění třídění a skartace výrobní dokumentace, porušil povinnost zaměstnance podle ustanovení § 301 písm. a) a b) zákoníku práce v „intenzitě zvlášť vysoké“. Nedůvodnou proto soud prvního stupně shledal žalobu na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a náhradu mzdy.
K odvolání žalobce a žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 11. 2018 č. j. 61 Co 177/2018-253 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalovanou žalobci dne 24. 3. 2017, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 30 804,75 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 15 503,40 Kč, vše k rukám advokátky JUDr. J. K. Odvolací soud vyšel z úvahy, že za situace, kdy by výpověď z pracovního poměru byla neplatná, „bylo by i okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu, že (žalobce) odmítl tuto práci vykonávat, neplatné, neboť při neplatně podané výpovědi nemůže zaměstnavatel převést zaměstnance na jinou práci bez jeho souhlasu“. Poté, co zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že pochybení vytýkaná žalobci v písemném „upozornění“ ze dne 7. 3. 2017 a 10. 3. 2017 a ve výpovědi z pracovního poměru byla prokázána. Vyšel ze zjištění, že „s ohledem na zajištění plynulé a řádné výrobní činnosti bylo nutno, aby žalobce na výtky reagoval okamžitě a odstranil závady ve své práci“, ten se však „dopouštěl dalších pochybení“, která „odstraňovali jiní pracovníci“ (např. mistr výroby V. K. opravoval podklady pro výrobu), že „názory mistra V. K. nerespektoval a nesnažil se o nápravu“ („nedostatky“ pak byly řešeny nadřízeným žalobce P. K. a panem K.), že „o pár chybách, kterých se žalobce dopustil v souvislosti s přípravou výroby, kdy se jednalo například o neobjednání určitého materiálu“, věděl i mistr V. K., že i P. N. (vedoucímu ekonomicko-administrativního úseku) „bylo známo, že nadřízení žalobce nebyli vždy s jeho prací spokojeni“, a že „žalobce pracoval podprůměrně“ (jak „uvedl“ K.). Nedůvodnými shledal námitky žalobce o tom, že jeho „vadná práce byla způsobena nekvalitním počítačovým programem“, neboť z výpovědi svědkyně L. P. vyplynulo, že „se nestalo, že by počítač vykazoval nedostatky nebo že by vadně pracoval“, problémy se řešily operativně s IT oddělením. Jestliže činnost přípraváře výroby „zahrnuje řadu pracovních povinností, mezi něž patří např. plánování výroby, zajišťování materiálu, zajišťování a realizace zakázky, zjišťování, zda je třeba část zakázky zajišťovat od subdodavatele aj., soud shledal, že konkrétní chyby vytýkané žalobci ze strany zaměstnavatele byly pochybeními žalobce. Dospěl proto k závěru, že „výpověď z pracovního poměru byla žalobci žalovanou dána platně“ a žalovaná byla oprávněna převést žalobce podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. a) zákoníku práce na jinou práci; na rozdíl od soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že „skutky, jež mu jsou vytýkány, nejsou totožné, jedná se o samostatné skutky, byť pochybení, kterých se žalobce dopouštěl opakovaně, byla shodná“. Výpověď z pracovního poměru proto odvolací soud „považuje za platnou“. Žalovaná proto byla oprávněna převést žalobce na jinou práci, a pokud tuto práci (k níž byl zaškolen) žalobce odmítl vykonávat, je podle odvolacího soudu platné i okamžité zrušení pracovního poměru.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti výrokům o věci samé. Dovolatel má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v těchto otázkách: 1) zopakování dokazování odvolacím soudem a následná změna rozhodnutí soudu prvního stupně, 2) hodnocení důkazů (odvolacím) soudem, 3) „přechod“ důkazního břemene ze žalobce na žalovaného zaměstnavatele v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. V případě všech uvedených otázek opakovaně odvolacímu soudu vytýká, že oproti soudu prvního stupně dospěl k odlišným skutkovým zjištěním „po (zdánlivém) zopakování veškerých důkazů“. Veškeré důkazy, zejména pak výslechy svědků, zopakoval jen formálně, aniž tyto „směřovaly ke zjištění nových skutečností“, tj. „k prokázání konkrétních skutečností, natož pak k prokázání konkrétních výtek uvedených v žalobou napadené výpovědi z pracovního poměru“. Odvolací soud „ve své podstatě zjišťoval obecnou spokojenost či nespokojenost přímých nadřízených či kolegů s prací žalobce“. Nemohl proto ve vztahu ke „konkrétním výtkám“ dospět k jiným skutkovým zjištěním; „neuvádí, kolika porušení pracovních povinností se měl dovolatel dopustit, natož pak aby tyto konkretizoval“. Z těchto skutečností potom dovolatel dovozuje, že odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř., že svým postupem obešel ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a že „porušil (nesprávně vyložil) ust. § 101 odst. 1 písm. b) a ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, když ponechal důkazní břemeno na žalobci“. Dovolatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 687/2012, v němž se dovolací soud zabýval „jednak naplněním skutkové podstaty soustavného měně závažného porušování pracovní kázně a jednak vztahem mezi prováděným dokazováním a konkrétními výtkami“. V rozporu se závěry uvedenými v tomto rozhodnutí potom v projednávané věci „odvolací soud vůbec neprováděl dokazování, které by vedlo k potvrzení či vyvrácení tvrzení žalovaného zaměstnavatele a které by mohlo opodstatňovat odlišný skutkový závěr oproti soudu prvního stupně, a přesto dospěl k odlišným skutkovým zjištěním“. Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce z důvodu správnosti rozhodnutí odvolacího soudu zamítl. Poukázala, že oba soudy měly za prokázané, že pochybení, která byla žalovanou žalobci vytýkána, se stala. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že skutky, které jsou žalobci vytýkány v dopisech žalované ze dne 7. 3. 2017 a 10. 3. 2017, nejsou totožné. Doplnění nebo zopakování dokazování bylo proto odvolacím soudem provedeno v souladu s ustanovením § 220 občanského soudního řádu a hodnocení důkazů proběhlo v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř nemohou založit námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem (podle kterých odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř.), na jejichž základě též dovozuje, že odvolací soud obešel ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a „porušil (nesprávně vyložil) ust. § 101 odst. 1 písm. b) a ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, když ponechal důkazní břemeno na žalobci“. Tyto námitky pomíjí, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2125/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Napadený rozsudek odvolacího soudu však závisí (mimo jiné) na vyřešení dovolatelem vymezené právní otázky, jaké skutečnosti jsou významné z hlediska závěru o naplnění důvodu výpovědi z pracovního poměru, k níž zaměstnavatel přistoupil pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, jež je spatřováno v nedostatcích vykonávané práce. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 24. 3. 2017 a okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 13. 4. 2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném v době od 28. 2. 2017 do 30. 6. 2017 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, je možné zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil.
Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
Ustanovení § 52 písm. g) zák. práce je charakterizováno [obdobně jako ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce] tím, že zaměstnanec poruší povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Povinnost dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 až § 304 zák. práce), pracovním řádem (§ 306 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením této povinnosti a porušením této povinnosti zvlášť hrubým způsobem; o soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci jde tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní povinnosti, která dosahují intenzity méně závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost. Přitom může mít zaměstnanec dobré pracovní výsledky, ale – přestože dosahuje dobrých pracovních výsledků – porušuje některé své povinnosti, jež z pracovního poměru vyplývají.
Oproti tomu uplatnění výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. f) věty za středníkem zák. práce spočívajícího v neuspokojivých pracovních výsledcích zaměstnance především vůbec nevyžaduje porušení pracovních povinností (i když není vyloučeno, že neuspokojivých pracovních výsledků může zaměstnanec dosahovat také proto, že některé své povinnosti porušuje). Ustanovení § 52 písm. f) věty za středníkem zák. práce vychází totiž z objektivního zjištění, že zaměstnanec neuspokojivé pracovní výsledky dosahuje, a to bez ohledu na to, zda tomu tak je v důsledku zaviněného jednání zaměstnance (alespoň ve formě nedbalosti). Je zcela nepodstatné, zda neuspokojivé pracovní výsledky jsou důsledkem zaměstnancovy neschopnosti, nezpůsobilosti, neodpovědného přístupu k plnění pracovních povinností apod. Přitom, oproti výpovědnímu důvodu podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce (jak bylo uvedeno výše), je zcela nepodstatné, zda zaměstnanec všechny své povinnosti plní a pracovní kázeň dodržuje (chodí do práce, dodržuje pracovní dobu, respektuje pokyny nadřízených atd.). Rozhodující pro posouzení, zda vytýkané jednání představuje neuspokojivé pracovní výsledky ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) věty za středníkem zák. práce, nebo zda jde o porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci ve smyslu ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, tedy je, zda vytýkané a prokázané jednání zaměstnance vykazuje znaky porušení pracovních povinností, které ale musí být zaviněno alespoň z nedbalosti. Není-li zde byť jen nedbalostního porušení pracovních povinností, nemůže se jednat o výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, ale případně, při splnění dalších zákonných požadavků, pouze o výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. f) věty za středníkem zák. práce (srov. – ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce – právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. 21 Cdo 758/2006, uveřejněném pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, nebo – přímo ve vztahu k nyní platné právní úpravě – například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1479/2011 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2930/2014, uveřejněném pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016).
V projednávané věci odvolací soud vycházel ze závěru, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, tj. z důvodu podle ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zák. práce (otázku posouzení, ze kterého z důvodů uvedených v ustanovení § 52 zák. práce žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru, žalobce dovolacímu přezkumu neotevřel). Na odvolacím soudu potom bylo, aby se v řízení o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, jež byla odůvodněna nedostatky ve vykonávané práci žalobce, zabýval tím, zda vytýkané (a prokázané) jednání žalobce vykazuje znaky soustavného porušování pracovních povinností, které bylo zaviněno alespoň z nedbalosti.
Uvedeným způsobem odvolací soud nepostupoval, neboť jeho závěr o naplnění důvodu výpovědi z pracovního poměru není podložen skutkovými zjištěními, ze kterých by především vyplývalo, že se žalobce dopustil jednání, která jsou mu ve výpovědi vytýkána, a že tato jednání vykazují znaky zaviněného porušení pracovních povinností; za taková nelze považovat skutková zjištění o tom, že žalobce se „dopouštěl dalších pochybení“, která „odstraňovali jiní pracovníci“ (např. mistr výroby V. K. opravoval podklady pro výrobu), že „názory mistra V. K. nerespektoval a nesnažil se o nápravu“ („nedostatky“ pak byly řešeny nadřízeným žalobce P. K. a panem K.), že „o pár chybách, kterých se žalobce dopustil v souvislosti s přípravou výroby, kdy se jednalo například o neobjednání určitého materiálu“, věděl i mistr V. K., že i P. N. (vedoucímu ekonomicko-administrativního úseku) „bylo známo, že nadřízení žalobce nebyli vždy s jeho prací spokojeni“, a že „žalobce pracoval podprůměrně“ (jak „uvedl“ K.). Dovolatel v tomto směru odvolacímu soudu výstižně vytýká, že „ve své podstatě zjišťoval obecnou spokojenost či nespokojenost přímých nadřízených či kolegů s prací žalobce“, ze které však rozhodné skutečnosti pro závěr o tom, že se žalobce vytýkaným jednáním dopustil soustavného méně závažného porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se jím k vykonávané práci, nevyplývají. Závěr odvolacího soudu o tom, že výpověď z pracovního poměru ze dne 24. 3. 2017 je platná, proto nelze (zatím) považovat za správný.
Jedním z důvodů, pro které zaměstnavatel může převést zaměstnance na jinou práci, i kdyby s tímto převedením zaměstnanec nesouhlasil, je situace, kdy zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. f) a g) zák. práce [srov. § 41 odst. 2 písm. a) zák. práce]. Tuto možnost, kterou zákon zaměstnavateli dává na zvážení (a je pouze na zaměstnavateli, zda ji využije či nikoli), využila též žalovaná v projednávané věci, jestliže poté, co žalobci doručila výpověď z pracovního poměru z důvodu podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, ho dne 30. 3. 2017 převedla na jinou práci (na pracovní místo „disponent“), jejíž odmítnutí ze strany žalobce se stalo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, k němuž žalovaná přistoupila.
Podle ustálené judikatury je rozvázání pracovního poměru výpovědí neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2208/2000, uveřejněném pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Byla-li výpověď z pracovního poměru pravomocným rozhodnutím soudu vydaným v řízení podle ustanovení § 72 zák. práce označena za neplatné právní jednání, nemůže mít již od počátku žádné právní účinky; její neplatnost nastává zpětně (ex tunc). To v poměrech ustanovení § 41 odst. 2 písm. a) zák. práce znamená, že pravomocné rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem podle ustanovení § 52 písm. f) nebo § 52 písm. g) zák. práce má za následek, že zpětně (ex tunc) zanikají podmínky pro převedení zaměstnance na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. a) zák. práce. Odmítnutí výkonu této (jiné) práce ze strany zaměstnance proto nelze za této situace hodnotit jako porušení pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, a tudíž ani jako důvod pro rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce nebo výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, i kdyby v době, kdy zaměstnavatel o převedení na jinou práci rozhodl a kdy zaměstnanec výkon této práce odmítl, byly (formálně) veškeré zákonem požadované hmotněprávní podmínky pro platné převedení naplněny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3640/2012).
Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že za situace, kdy není postavena najisto otázka platnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalovanou podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, nelze učinit závěr o tom, zda žalobce tím, že odmítl výkon práce „disponenta“, na kterou byl žalovanou podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. a) zák. práce převeden, porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Plzeň-město) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-