// Profipravo.cz / Vznik pracovního poměru 16.07.2013
Další pracovněprávní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem
Zaměstnanec může vykonávat práci pro zaměstnavatele nejen v jednom, ale i v dalším pracovním poměru (dalších pracovních poměrech). Vedle práce v pracovním poměru může u téhož zaměstnavatele konat práci na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti; práva a povinnosti vyplývající z těchto paralelních pracovněprávních vztahů se posuzují samostatně. Zákoník práce neomezuje rozsah dalšího pracovního poměru u téhož zaměstnavatele; rozsah dalších pracovněprávních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr omezuje pouze limitem hodin v kalendářním roce, do kterého lze uzavřít dohodu o provedení práce, a ustanovením, že na základě dohody o pracovní činnosti není možné vykonávat práci v rozsahu překračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby. Zákoník práce ani nestanoví, že by zaměstnanec musel vykonávat práci v dalším pracovním poměru nebo na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr jen mimo pracovní dobu stanovenou pro původní pracovní poměr.
Jediným omezením pro vznik dalšího základního pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je podmínka, že práce, kterou má zaměstnanec v dalším pracovněprávním vztahu vykonávat, je jiného druhu než práce vykonávaná v původním pracovním poměru. Účelem této právní úpravy je zamezit obcházení ustanovení zákoníku práce o pracovní době, době odpočinku a práci přesčas, k němuž by při výkonu práce stejného druhu v dalším pracovněprávním vztahu mohlo docházet.
O práci jiného druhu, kterou může zaměstnanec konat v dalším pracovněprávním vztahu, se jedná tehdy, jestliže povaha činností charakterizujících práci, kterou má zaměstnanec vykonávat v dalším pracovněprávním vztahu, je odlišná od povahy činností, jimiž se vyznačuje práce vykonávaná zaměstnancem v původním pracovním poměru, a jestliže pracovní činnosti v dalším pracovněprávním vztahu nepředstavují jen doplnění pracovní náplně zaměstnance vyplývající z druhu práce sjednaného v původním pracovním poměru o činnosti, které bezprostředně souvisejí s výkonem práce zaměstnance v původním pracovním poměru, které jsou výkonem této práce podmíněny a které mají být konány v době stanovené pro původní pracovní poměr, i když samy o sobě nespadají do druhu práce zaměstnance sjednaného v tomto pracovním poměru.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1573/2012, ze dne 11. 6. 2013
(posuzováno podle zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění do 31. 7. 2007)
(kategorie: vznik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce A. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova č. 64, proti žalovanému SKALIČAN a. s. se sídlem v České Skalici, Zelená č. 226, IČO 46504958, zastoupenému Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami I, Pražská č. 140, o 278.208,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 215/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. ledna 2012 č. j. 20 Co 478/2011-292, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.420,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vladimíra Špačka, advokáta se sídlem v Náchodě, Tyršova č. 64.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 278.208,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že vykonával v pracovním poměru u žalovaného, který je právním nástupcem jeho „původního“ zaměstnavatele ZEMKO, k. s., práci řidiče rozvozu a že mu žalovaný nezaplatil mzdu a příplatek za práci přesčas vykonanou v době od listopadu 2007 do května 2009, kdy žalobce vykonával práci „v rozsahu delším jak zákonných 40 hodin týdně“. Žalobce dále se žalovaným dne 25. 9. 2006 uzavřel „pracovní smlouvu pro VPČ § 71 ZP“, podle které měl provádět výběr peněz od zákazníků za dodané zboží a kterou považuje za neplatnou, neboť výkon práce žalobce v pracovním poměru se časově „prolínal“ s činností podle této smlouvy, žalovaný touto smlouvou zakrýval přesčasovou práci a „odměnu za ni vyplácel jako podíl na tržbách, nikoliv za odpracovanou dobu“.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 23. 6. 2011 č. j. 4 C 215/2009-211 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 136.292,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, zamítl žalobu co do 141.916,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalobce je povinen zaplatit „ČR - na účet Okresního soudu v Náchodě“ náklady řízení ve výši 5.093,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit „ČR - na účet Okresního soudu v Náchodě“ náklady řízení ve výši 8.093,- Kč. Na základě zjištění, že žalobce pracoval u žalovaného podle pracovní smlouvy ze dne 25. 9. 2006 jako „řidič na rozvozu zboží“, že současně s pracovní smlouvou uzavřel se žalovaným „smlouvu (dohodu) o vedlejší pracovní činnosti“, podle které měl provádět „výběr peněz od zákazníků za dodané zboží“ a ve které byl sjednán rozsah práce „maximálně 40 hodin měsíčně“, že práce konaná žalobcem v „hlavním“ pracovním poměru se „prolínala“ s jeho vedlejší pracovní činností, za kterou mu byla žalovaným vyplácena odměna stanovená jako „podíl na tržbách“, že doba odpracovaná žalobcem při vedlejší pracovní činností nebyla žalovaným evidována a že podle evidence pracovní doby vedené žalovaným žalobce odpracoval v období od listopadu 2007 do května 2009 celkem 1430,75 přesčasových hodin, za které mu nebylo poskytnuto náhradní volno, dospěl k závěru, že žalobci přísluší mzda a příplatek za práci přesčas ve výši 136.292,- Kč určené znaleckým posudkem znaleckého ústavu NOVA, spol. s r. o. Neshledal důvodnou námitku započtení plnění vyplacených žalobci na základě dohody o vedlejší pracovní činnosti ve výši 24.018,- Kč vznesenou žalovaným, „a proto se jí nezabýval“; navíc dovodil, že tato námitka byla uplatněna jako nová skutečnost až po „skončeném důkazním řízení, po poučení podle § 119a o. s. ř.“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 1. 2012 č. j. 20 Co 478/2011-292 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 96.654,- Kč, změnil jej tak, že co do částky 39.638,- Kč žalobu zamítl a že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, že žalobce je povinen zaplatit České republice náklady řízení ve výši 5.093,- Kč, že žalovaný je povinen zaplatit České republice náklady řízení ve výši 8.093,- Kč, oba „na účet Okresního soudu v Náchodě“, a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 16.762,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Špačka. Dospěl k závěru, že dohoda o vedlejší pracovní činnosti uzavřená mezi účastníky je neplatná, protože obchází zákon (ustanovení § 114 zákoníku práce, jež ukládá zaměstnavateli platit zaměstnanci mzdu za práci přesčas) a protože dohodu o vedlejší pracovní činnosti „nelze platně sjednat na práce, které jsou součástí pracovní náplně kryté pracovní smlouvou“; činnost spočívající ve vybírání peněz při rozvozu zboží, kterou měl žalobce podle dohody o vedlejší pracovní činnosti vykonávat, lze přitom „jen stěží oddělovat od pracovních povinností řidiče jako představitele (či zástupce) dodavatele zboží“. Odvolací soud shledal nedůvodnou námitku započtení plnění vyplacených žalobci na základě dohody o vedlejší pracovní činnosti ve výši 24.018,- Kč vznesenou žalovaným, neboť žalobce převzal uvedenou částku od žalovaného nepochybně v dobré víře, že mu náleží, a žalovaný se proto nemůže podle ustanovení § 331 zákoníku práce domáhat jejího vrácení. Změnu rozsudku soudu prvního stupně ohledně žalobci přiznané částky 39.638,- Kč a úroků z prodlení odvolací soud odůvodnil tím, že pohledávka žalobce vůči žalovanému v této výši zanikla dne 20. 5. 2010 započtením na vzájemnou pohledávku žalovaného na náhradu škody na základě námitky započtení uplatněné žalobcem dne 16. 11. 2010 ve sporu mezi účastníky o náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, podle jehož obsahu (srov. § 41 odst. 2 občanského soudního řádu) napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzující části. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti dohody účastníků o vedlejší pracovní činnosti žalobce, neboť uvedená dohoda neobchází zákon a nebyla sjednána „na práce, které jsou součástí pracovní náplně kryté pracovní smlouvou“. Obsahem práce, který vyplýval z dohody o vedlejší pracovní činnosti, nebylo jen samotné převzetí peněz, ale též vyúčtování ceny zákazníkovi, přepočítání peněz, vystavení potvrzení o převzetí ceny zboží, uložení převzaté částky, její opatrování po dobu převozu a následné vyúčtování v pokladně žalovaného; tyto činnosti žalobce vykonával „nad rámec práce sjednané dle pracovní smlouvy“. Podle názoru dovolatele nebyla na místě aplikace ustanovení § 331 zákoníku práce, neboť žalovaný se nedomáhá po žalobci vrácení nesprávně vyplaceného plnění, ale navrhuje „ponížení“ nároku přiznaného žalobci o plnění, které mu již bylo za „tutéž materii práce“ vyplaceno. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně zjistil rozsah práce přesčas vykonané žalobcem, neboť vycházel pouze z elektronické evidence docházky žalobce vedené žalovaným, která eviduje čas příchodů žalobce do „prostor provozovny“ a čas jeho odchodů z těchto prostor, nikoli však počet odpracovaných hodin. Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil „k dalšímu projednání“.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, popřípadě zamítl, neboť odvolací soud učinil správná skutková zjištění, na základě nichž dospěl ke správnému právnímu posouzení věci. Zdůraznil, že jeho pracovní činnost z „hlavního“ pracovního poměru se prolínala s „pracovním poměrem vedlejším“, že žalovaný mu odměnu za práci podle dohody o vedlejší pracovní činnosti vyplácel jako „podíl na tržbách“ a nikoliv za odpracovanou dobu a že „přesčasy“ nebyly u žalovaného vykazovány ani propláceny, pouze občas „byly zohledněny v prémiové složce mzdy“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), lze - jak vyplývá ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Žalovaný ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkového zjištění odvolacího soudu o rozsahu práce přesčas vykonané žalobcem, které odvolací soud učinil z evidence docházky žalobce do práce vedené žalovaným; tím uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. I kdyby (snad) byly jeho výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), že žalobce uzavřel dne 25. 9. 2006 s právním předchůdcem žalovaného ZEMKO, k. s. pracovní smlouvu, v níž se od 26. 9. 2006 zavázal vykonávat práci „řidiče na rozvoz zboží“, že téhož dne uzavřel s právním předchůdcem žalovaného „pracovní smlouvu pro vedlejší pracovní činnost“, v níž se od 26. 9. 2006 zavázal „provádět výběr peněz při rozvozu zboží“, a že dne 2. 1. 2007 uzavřel s právním předchůdcem žalovaného dohodu o pracovní činnosti, v níž se zavázal od 2. 1. 2007 „provádět výběr peněz při rozvozu zboží“ v rozsahu pracovní doby sjednaném na „max. 40 hodin v průměru za měsíc“ a v níž se zaměstnavatel zavázal platit žalobci za tuto činnost odměnu stanovenou v kolektivní smlouvě. Na základě dohody o pracovní činnosti žalobce prováděl při výkonu práce řidiče výběr peněžní hotovosti od zákazníků za dodané zboží, které jako řidič rozvážel. Doba odpracovaná žalobcem při pracovní činnosti spočívající ve výběru peněz při rozvozu zboží nebyla žalovaným zvlášť evidována a podle elektronické evidence pracovní doby vedené žalovaným, která byla založena na vyznačování času příchodu do práce a času odchodu z práce, žalobce odpracoval v pracovním poměru v období od listopadu 2007 do května 2009 celkem 1430,75 hodin nad stanovenou pracovní dobu.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí věci mimo jiné významné vyřešení právní otázky, za jakých podmínek může být mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem uzavřena vedle pracovní smlouvy i dohoda o pracovní činnosti. Protože tato právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že dohoda o pracovní činnosti, kterou žalobce pro žalovaného vykonával souběžně s prací v pracovním poměru sjednaném mezi nimi pracovní smlouvou, byla mezi účastníky uzavřena dne 2. 1.2007 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákona č. 585/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2007 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 3 zák. práce závislá práce může být vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu podle tohoto zákona, není-li upravena zvláštními právními předpisy. Základními pracovněprávními vztahy podle tohoto zákona jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.
Podle ustanovení § 13 odst. 4 zák. práce zaměstnanec v dalším pracovním poměru nebo na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr u téhož zaměstnavatele nemůže vykonávat práce, které jsou stejně druhově vymezeny. U zaměstnavatele, jímž je stát, se věta první použije jen v případě, že se jedná o výkon práce v téže organizační složce státu.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že zaměstnanec může vykonávat práci pro zaměstnavatele nejen v jednom, ale i v dalším pracovním poměru (dalších pracovních poměrech), a že vedle práce v pracovním poměru může u téhož zaměstnavatele konat práci na základě dohody o provedení práce (§ 75 zák. práce) nebo dohody o pracovní činnosti (§ 76 zák. práce); práva a povinnosti vyplývající z těchto paralelních pracovněprávních vztahů se posuzují samostatně. Zákoník práce neomezuje rozsah dalšího pracovního poměru u téhož zaměstnavatele; rozsah dalších pracovněprávních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr omezuje pouze limitem 150 hodin v kalendářním roce, do kterého lze uzavřít dohodu o provedení práce (srov. § 75 zák. práce), a ustanovením, že na základě dohody o pracovní činnosti není možné vykonávat práci v rozsahu překračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby (§ 76 odst. 2 zák. práce). Zákoník práce ani nestanoví, že by zaměstnanec musel vykonávat práci v dalším pracovním poměru nebo na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr jen mimo pracovní dobu stanovenou pro původní pracovní poměr, jak tomu bylo v případě tzv. vedlejší činnosti zaměstnance u zaměstnavatele podle předchozího zákoníku práce (srov. § 71 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2006). Jediným omezením pro vznik dalšího základního pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je podmínka, že práce, kterou má zaměstnanec v dalším pracovněprávním vztahu vykonávat, je jiného druhu než práce vykonávaná v původním pracovním poměru. Účelem této právní úpravy je zamezit obcházení ustanovení zákoníku práce o pracovní době, době odpočinku a práci přesčas, k němuž by při výkonu práce stejného druhu v dalším pracovněprávním vztahu mohlo docházet.
O práci jiného druhu, kterou může zaměstnanec konat v dalším pracovněprávním vztahu, se jedná tehdy, jestliže povaha činností charakterizujících práci, kterou má zaměstnanec vykonávat v dalším pracovněprávním vztahu, je odlišná od povahy činností, jimiž se vyznačuje práce vykonávaná zaměstnancem v původním pracovním poměru, a jestliže pracovní činnosti v dalším pracovněprávním vztahu nepředstavují jen doplnění pracovní náplně zaměstnance vyplývající z druhu práce sjednaného v původním pracovním poměru o činnosti, které bezprostředně souvisejí s výkonem práce zaměstnance v původním pracovním poměru, které jsou výkonem této práce podmíněny a které mají být konány v době stanovené pro původní pracovní poměr, i když samy o sobě nespadají do druhu práce zaměstnance sjednaného v tomto pracovním poměru. Za těchto podmínek může zaměstnavatel uzavřít se zaměstnancem vedle pracovní smlouvy i dohodu o pracovní činnosti, jestliže na základě této dohody bude zaměstnanec vykonávat práci v rozsahu nepřekračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby.
V posuzovaném případě měl žalobce na základě dohody o pracovní činnosti, kterou uzavřel se žalovaným (jeho právním předchůdcem) dne 2. 1. 2007, „provádět výběr peněz při rozvozu zboží“. Přestože povaha činností spojených s výběrem peněžní hotovosti za zboží od zákazníků je nepochybně odlišná od povahy činností charakterizujících práci řidiče při rozvozu zboží, kterou žalobce pro žalovaného vykonával v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 25. 9. 2006, představovaly činnosti související s výběrem peněz za zboží jen doplnění pracovní náplně žalobce vyplývající z druhu práce řidiče při rozvozu zboží, neboť bezprostředně souvisely s výkonem práce řidiče, který rozváží zboží, jehož cenu má zákazník zaplatit v hotovosti po jeho dodání, byly výkonem této práce podmíněny (bez toho, že by žalobce jako řidič zboží zákazníkům přivezl, by jeho cenu v hotovosti od nich nemohl vybírat) a byly konány v průběhu doby stanovené pro pracovní poměr, v němž žalobce vykonával práci řidiče, aniž by bylo v rámci evidence odpracované doby, kterou byl žalovaný povinen u žalobce vést (srov. § 96 odst. 1 zák. práce), rozlišováno, kdy a v jakém časovém rozsahu žalobce konal práci řidiče a kdy a v jakém časovém rozsahu prováděl činnosti spojené s výběrem peněz za zboží. Za tohoto stavu nebyla práce žalobce spočívající ve výběru peněz při rozvozu zboží prací jiného druhu než práce řidiče při rozvozu zboží, kterou žalobce vykonával v pracovním poměru na základě uzavřené pracovní smlouvy, a žalobce proto nemohl – jak vyplývá z výše uvedeného – vykonávat práci spočívající ve výběru peněz při rozvozu zboží na základě dohody o pracovní činnosti uzavřené vedle pracovní smlouvy, v níž se zavázal konat pro žalovaného práci řidiče při rozvozu zboží. Z toho plyne, že dohoda o pracovní činnosti uzavřená mezi žalobcem a žalovaným (jeho právním předchůdcem) dne 2. 1. 2007 svým obsahem i účelem, kterým zjevně bylo dosáhnout toho, aby doba odpracovaná žalobcem v souvislosti s výběrem peněz od zákazníků nebyla zahrnována do jeho pracovní doby při výkonu práce řidiče a tím i do doby práce přesčas, odporuje zákonu (ustanovením § 13 odst. 4 a § 114 zák. práce), a je proto podle ustanovení § 39 občanského zákoníku absolutně neplatná (srov. § 18 a § 20 část věty první za středníkem zák. práce).
Dovolací soud souhlasí i se závěrem odvolacího soudu, že mzda a příplatek za práci přesčas, na které žalobci vznikl nárok, nemohou být sníženy o částku 24.018,- Kč zaplacenou žalovaným žalobci na základě neplatné dohody o pracovní činnosti ze dne 2. 1. 2007.
Přijal-li zaměstnanec od zaměstnavatele nebo zaměstnavatel od zaměstnance plnění na základě neplatného pracovněprávního úkonu, jde o bezdůvodné obohacení, které se řídí ustanoveními § 451, § 454, § 455 odst. 1 a § 456 až 459 občanského zákoníku (srov. § 324 zák. práce). Povinnost zaměstnance vydat zaměstnavateli bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu (§ 451 odst. 1 občanského zákoníku), popřípadě mu poskytnout peněžitou náhradu za plnění, jehož vydání není dobře možné (§ 458 odst. 1 občanského zákoníku), je modifikována ve prospěch zaměstnance jednak ustanovením § 331 zák. práce, z něhož vyplývá, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a jednak ustanovením § 19 odst. 2 část věty před středníkem zák. práce, které stanoví, že neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám. To znamená, že zaměstnanec je povinen vydat zaměstnavateli plnění z neplatného pracovněprávního úkonu (poskytnout mu peněžitou náhradu za plnění, jehož vydání není dobře možné) jen za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 331 zák. práce a jen tehdy, jestliže neplatnost právního úkonu způsobil výlučně sám. Protože v posuzovaném případě nemůže být pochyb o tom, že neplatnost dohody o pracovní činnosti uzavřené mezi žalobcem a žalovaným (jeho právním předchůdcem) dne 2. 1. 2007 nezpůsobil výlučně sám žalobce, není povinen plnění ve výši 24.018,- Kč přijaté na základě této dohody žalovanému vydat a o toto plnění proto nemůže být snížen jeho nárok na mzdu a příplatek za práci přesčas vykonanou pro žalovaného v pracovním poměru založeném pracovní smlouvou ze dne 25. 9. 2006.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobci náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 11.120,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů); náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení nepatří, neboť zástupce žalobce, advokát JUDr. Vladimír Špaček, v rozporu s ustanovením § 14a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů neprokázal, že by byl plátcem této daně.
Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 11.420,- Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-