// Profipravo.cz / Vznik pracovního poměru 12.07.2010
Ke konkurenční doložce uzavřené podle § 310 zákoníku práce
Dohodu o tzv. konkurenční doložce uzavřenou podle ustanovení § 310 zákoníku práce (zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného od 1.1.2007) nelze platně sjednat bez současného závazku zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání. Neobsahuje-li dohoda o konkurenční doložce ujednání o tomto závazku zaměstnavatele, je pro rozpor se zákonem (§ 18 zák. práce, § 39 obč. zák.) neplatná celá dohoda o konkurenční doložce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2362/2009, ze dne 7. 7. 2010
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. B., zastoupené Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1070/19, proti žalované BÜROPROFI s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Hlinská č. 456/2, IČ 62502034, zastoupené JUDr. Ninou Vavrochovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Nám. Přemysla Otakara II. č. 123/36, o 93.524,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 417/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2008, č.j. 8 Co 1887/2008-145, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 15.8.2007) domáhala, aby jí žalovaná doplatila mzdu za práci přesčas za období let 2005 až 2007 ve výši 68.305,- Kč a aby jí zaplatila peněžité vyrovnání z konkurenční doložky ve výši 25.219,- Kč, vše s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované pracovala od 17.2.2003 do 30.4.2007, naposledy od 1.1.2007 jako „office manager“, a že po celou dobu pracovního poměru byla nucena pro velký objem své práce běžně („prakticky každý pracovní den“) vykonávat přesčasovou práci. I když mzda byla mezi účastnicemi v pracovní smlouvě ze dne 17.2.2003 stanovena „s přihlédnutím k práci přesčas“, a následně v jejím dodatku ze dne 1.1.2007 bylo ujednáno, že „mzda zahrnuje i případnou práci přesčas“ v „maximálním rozsahu ve výši 150 hodin v kalendářním roce“, jedná se podle názoru žalobkyně o neplatná ujednání, neboť ujednání ze dne 17.2.2003 neobsahuje v rozporu s ustanovením § 5 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. (účinného do 31.12.2006) limit možných přesčasů a ujednáním ze dne 1.1.2007 se žalobkyně nepřípustně vzdává svých práv spočívajících v odměně za vykonanou práci přesčas (§ 19 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1.1.2007). Žalobkyně proto považovala „neproplácení přesčasů“ od 17.2.2003 do 30.4.2006“ za rozporné se zákonem, přičemž touto žalobou se domáhá jejich doplatku jen za období, ve kterém si vedla evidenci pracovní doby. Nárok na peněžité vyrovnání z konkurenční doložky požadovala žalobkyně s poukazem na skutečnost, že v dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1.1.2007, uzavřeném v souvislosti s postupem žalobkyně do pozice „office manager“, bylo mezi účastnicemi ujednáno, že „zaměstnanec (žalobkyně) nesmí v průběhu pracovního poměru a po dobu dvanácti měsíců po skončení pracovního poměru vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele (žalované), nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele“, a že „pro případ porušení tohoto závazku se zaměstnanec zavazuje k zaplacení smluvní pokuty ve výši šesti hrubých měsíčních mezd“. Žalobkyně po skončení pracovního poměru u žalované ke dni 30.4.2007, aby dodržela svůj závazek z konkurenční doložky, „musela odmítnout dvě nabídky na pracovní místo u dvou společností vyvíjejících činnost, která má vůči žalované konkurenční povahu, ačkoli o ni měly velký zájem“, a nyní pracuje u jiného zaměstnavatele „mimo obor, ve kterém vyvíjí činnost žalovaná“, kde však dosahuje nižšího příjmu, který nezohledňuje její předchozí praxi a zkušenosti u žalované. Protože podle kogentního ustanovení § 310 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, je součástí dohody o konkurenční doložce závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku, domnívá se žalobkyně, že jí za dané situace, kdy se konkurenční doložkou řídila, náleží za měsíc květen 2007 peněžité vyrovnání ve výši jejího průměrného měsíčního výdělku vypočteného z hrubé mzdy dosažené u žalované za I. čtvrtletí 2007, které jí však žalovaná odmítá uhradit.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12.6.2008, č.j. 23 C 417/2007-90 žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 25.219,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval, žalobu co do částky 68.305,- Kč s úroky z prodlení zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 13.777,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Niny Vavrochové a „České republice na účet Okresního soudu v Č. Budějovicích odpovídající částku svědečného ve výši 1.973,50 Kč“ a že žalovaná je povinna zaplatit „České republice na účet Okresního soudu v Č. Budějovicích odpovídající částku svědečného ve výši 729,50 Kč“. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy „žádným z provedených důkazů nemá soud za prokázané, že by - byť v jednom případě - byla žalobkyni někým z vedoucích pracovníků, příp. nadřízeným nařízena práce přesčas“, což – jak zdůraznil – „předpokládá, jak zákoník práce platný do 31.12.2006, tak i nový zákon č. 262/2006 Sb. platný od 1.1.2007“, není uplatněný nárok žalobkyně na „proplacení údajné práce přesčas“ opodstatněný. Zabývaje se dále nárokem na peněžité vyrovnání z konkurenční doložky soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně na toto plnění „nepochybně ve smyslu novelizovaného zákoníku práce nárok má, přestože v dodatku k pracovní smlouvě uzavřeného dne 1.1.2007 nebyla sjednána výše peněžitého vyrovnání pro případ plnění závazku zaměstnancem“. Podle jeho názoru je totiž „potřeba vycházet z platného ustanovení § 310 zák. práce, podle kterého je zákonná minimální výše finančního vyrovnání automatickou součástí dohody o konkurenční doložce“, což – jak dále uvedl - „znamená, že když se účastníci dohody nedohodnou jinak, má zaměstnanec právo na vyplacení jednoho průměrného výdělku, pokud jsou splněny další podmínky, a sice to, že měl například možnost pracovat ve firmě zabývající se obdobnou činností jako žalovaná“. Protože žalobkyně „dle názoru soudu dostatečně prokázala“, že měla „minimálně tři nabídky“ od firem zabývajících se stejnou činností jako žalovaná a že je musela odmítnout proto, aby neporušila ustanovení o konkurenční doložce, které ji zavazovalo nenastoupit u firmy s obdobným oborem činnosti do jednoho roku od ukončení pracovního poměru u žalované, a to pod finančními sankcemi, přísluší žalobkyni požadované peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku, který „správně vypočetla ve smyslu ustanovení § 310 zák. práce“ a která „nebyla žalovanou nijak zpochybněna“.
K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16.10.2008, č.j. 8 Co 1887/2008-145 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 25.219,- Kč s úroky z prodlení zamítl, ve výroku o částečném zamítnutí žaloby co do částky 68.305,- Kč s úroky z prodlení a ve výrocích o nákladech řízení tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že konkurenční doložku sjednanou mezi žalobkyní a žalovanou v dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1.1.2007 je třeba „s ohledem na uvedené datum“ posuzovat podle „zákoníku práce ve znění zákona č. 262/2006 Sb.“. Z této právní úpravy však podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že „konkurenční doložka se sjednává dohodou, u níž zákonodárce přikazuje písemnou formu pod sankcí neplatnosti úkonu“, přičemž „z dikce § 310 odst. 1 zák. práce dále jednoznačně plyne, že obsahem dohody je synallagmatická obligace“ (tj. na jedné straně závazek zaměstnance zdržet se nejdéle jeden rok výkonu konkurenční výdělečné činnosti a na druhé straně závazek zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání), která „musí být sjednána ve shodě s požadavky zákona“. Ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce proto podle mínění odvolacího soudu „nemá za cíl ex lege nahrazovat chybějící část dohody – konkurenční doložky, upravuje-li zřetelně a jednoznačně obsahové náležitosti dohody, od nichž se účastníci nemohou odchýlit“ (§ 363 odst. 2 zák. práce), kdy „jedinou dispozitivní výjimku zde představuje splatnost peněžitého vyrovnání“. Jestliže tedy v projednávané věci účastnice řízení uzavřely dohodu o konkurenční doložce „bez obsahového vyjádření vzájemného závazku zaměstnavatele a zaměstnance“, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že „takto nerovné znění dohody odporuje kogentní dikci ustanovení § 310 zák. práce“, a že proto „musí být neplatné jak pro rozpor se zákonem (§ 39 subsidiárně aplikovaného obč. zák.), tak pro nedodržení písemné formy závazku (a to ve vztahu k závazku zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci peněžité vyrovnání)“. K námitce žalobkyně o relativním charakteru neplatnosti dohody podle ustanovení § 310 zák. práce odvolací soud uvedl, že „jakkoli je zákoník práce restriktivní k důvodům absolutní neplatnosti úkonu (s odkazem na interpretaci § 20), s absolutní neplatností počítá a omezuje ji na závažné důvody“, k nimž podle jeho názoru „nepochybně patří skutečnost, že právní úkon nebyl učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákoník práce“, a „stejným způsobem je nutno nazírat i na obsah dohody, který jednoznačně odporuje kogentnímu příkazu zákonodárce“. Zrušovací výrok odůvodnil odvolací soud tím, že ohledně nároku žalobkyně na doplacení mzdy za práci přesčas soud prvního stupně „vycházel ze zcela chybné a zjednodušující právní premisy“, neboť nepřihlédl náležitě k tomu, že zákoník práce ve znění účinném do 31.12.2006 i nový zákoník práce účinný od 1.1.2007 uvažují o práci přesčas nejen jako o práci konané zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele, ale rovněž jako o práci konané se souhlasem zaměstnavatele, a veden nesprávným právním názorem se proto nezabýval tím, zda a v jakém rozsahu žalobkyně vykonávala práci přesčas se souhlasem zaměstnavatele.
Řízení o tomto mzdovém nároku žalobkyně bylo následně ukončeno smírem účastnic, který Okresní soud v Českých Budějovicích schválil usnesením ze dne 5.3.2009, č.j. 23 C 417/2007-192.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci samé) podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka setrvala na názoru, že sporná konkurenční doložka uzavřená mezi účastnicemi dne 1.1.2007 „je s ohledem na nový zákoník práce platná, a pro případ, že platná není, tak že její neplatnost je pouze relativní“. Dovozovala, že „z logické struktury“ a „z jazykového výkladu § 310 odst. 1 zák. práce“ lze dovodit „automatickou přítomnost“ závazku zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši průměrného měsíčního výdělku, aniž by tento závazek byl písemně v dohodě, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání zdrží konkurenční výdělečné činnosti, uveden. Proto podle jejího názoru „byly v jejím konkrétním případě splněny předpoklady pro platné sjednání konkurenční doložky“, neboť dovolatelka „absenci písemně v dohodě vyjádřeného závazku zaměstnavateli jí vyplatit přiměřené peněžité vyrovnání nepovažuje za důvod neplatnosti takové dohody“, když s ohledem na text právní normy uvedené v ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce, vyjádřený slovy „…je součástí dohody závazek zaměstnavatele…“, „dovozuje přítomnost tohoto závazku v dohodě ze zákona bez nutnosti jeho písemného vyjádření“. Podle mínění dovolatelky je třeba při výkladu zákonných ustanovení nového zákoníku práce „mít na zřeteli faktické postavení zaměstnance jakožto slabší strany právního vztahu plynoucího ze vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, který vykonává závislou práci“, a proto „případné nedokonalosti písemné dohody o konkurenční doložce by neměly jít k tíži zaměstnance“, jestliže navíc – tak jako žalobkyně – svůj závazek plynoucí z dohody o konkurenční doložce řádně dodržoval. Dovolatelka rovněž vytkla odvolacímu soudu, že sjednanou dohodu o konkurenční doložce posoudil „v rozporu s nově zavedenou zásadou pouze relativní neplatnosti právních úkonů v novém zákoníku práce, která je vyjádřena v jeho § 20“ a kterou Ústavní soud ČR ve svém nálezu č. 116/2008 Sb. „jasně potvrdil“. V souladu s touto zásadou – jak dále dovozovala – by tedy v daném případě mohla být konkurenční doložka neplatná pouze tehdy, pokud se její neplatnosti dovolá ten, kdo je takovým úkonem dotčen. Vzhledem k tomu, že v daném případě se žalovaná „ze zákona neplatnosti dovolat nemohla, jelikož to byla ona, kdo ji případně způsobil“, a protože žalobkyně se „v žádném případě v průběhu celého soudního řízení neplatnosti dohody o konkurenční doložce nedovolávala“, je podle názoru dovolatelky zřejmé, že „na sjednanou konkurenční doložku je nutné nahlížet jako na platnou doložku ve smyslu § 310 nového zákoníku práce“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud „dovoláním napadenou část rozsudku odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatelka nenapadá), že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 17.2.2003 jako obchodní asistentka a že v souvislosti se změnou jejího pracovního zařazení na pozici „office manager“ uzavřely účastnice dne 1.1.2007 dohodu označenou „dodatek k pracovní smlouvě“, v níž se žalobkyně - mimo jiné - zavázala, že „nesmí v průběhu pracovního poměru a po dobu dvanácti měsíců po skončení pracovního poměru vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele (žalované), nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele“, s tím, že „pro případ porušení tohoto závazku se zaměstnanec (žalobkyně) zavazuje k zaplacení smluvní pokuty ve výši šesti hrubých měsíčních mezd, přičemž jako základ se počítá poslední měsíční mzda tohoto pracovního poměru“. Pracovní poměr žalobkyně u žalované byl rozvázán dohodou ke dni 30.4.2007; žalobkyně se po skončení pracovního poměru touto dohodou o zákazu konkurence řídila a zdržela se výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti žalované nebo která by měla vůči ní soutěžní povahu. Žalobkyně se touto žalobou domáhá po žalované, aby jí za měsíc květen 2007 poskytla peněžité vyrovnání z konkurenční doložky ve výši jejího průměrného měsíčního výdělku vypočteného z hrubé mzdy dosažené u žalované za I. čtvrtletí 2007.
Za tohoto skutkového stavu odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil mimo jiné právní otázku, zda uvedené ujednání o konkurenční doložce obsažené v „dodatku k pracovní smlouvě“, které účastnice uzavřely v průběhu pracovního poměru dne 1.1.2007, je platným právním úkonem.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na to, že konkurenční doložka byla uzavřena dne 1.1.2007 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve zněním účinném do 31.7.2007 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce byla-li sjednána dohoda, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, je součástí dohody závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku. Peněžité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období, pokud se účastníci nedohodli na jiné době splatnosti.
Podle ustanovení § 310 odst. 3 zák. práce byla-li v dohodě podle odstavce 1 sjednána smluvní pokuta, kterou je zaměstnanec zaměstnavateli povinen zaplatit, jestliže závazek poruší, zanikne závazek zaměstnance zaplacením smluvní pokuty. Výše smluvní pokuty musí být přiměřená povaze a významu podmínek uvedených v odstavci 1. Dohoda podle odstavce 1 musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná (§ 310 odst. 6 část věty za středníkem zák. práce).
Nemůže být pochybností o tom, že v případě dohod o tzv. konkurenční doložce uzavřených podle ustanovení § 310 zákoníku práce (zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného od 1.1.2007) - obdobně jako u konkurenčních doložek sjednávaných v době před 1.1.2007 - je třeba mít na zřeteli zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat, garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995, sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73), a z toho vyplývající požadavek na vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání o konkurenční doložce vyplývají. Dohodu o konkurenční doložce je proto třeba vždy chápat – jak správně zdůrazňuje rovněž odvolací soud - jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit závazek zaměstnance o tom, že se po určitou dobu po skončení pracovního poměru, nejdéle však po dobu jednoho roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, a závazek zaměstnavatele o tom, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání (kompenzaci), nejméně ve výši průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku. K těmto vzájemně vyváženým závazkům, které - jak vyplývá z výše uvedeného i z obsahu ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce - představují podstatné (esenciální) náležitosti dohody o konkurenční doložce, pak může být jako sankce a speciální zajišťovací prostředek dále sjednána přiměřená smluvní pokuta, kterou je zaměstnanec povinen zaměstnavateli zaplatit, jestliže svůj závazek poruší (§ 310 odst. 3 zák. práce). Odvolacímu soudu lze proto přisvědčit, že konkurenční doložku nelze platně sjednat bez současného závazku zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání, a že proto, neobsahuje-li dohoda o tzv. konkurenční doložce ujednání o tomto závazku zaměstnavatele, je pro rozpor se zákonem (§ 18 zák. práce, § 39 obč. zák.) neplatná celá dohoda o tzv. konkurenční doložce.
S názorem odvolacího soudu, že, je-li důvodem neplatnosti dohody o konkurenční doložce uzavřené po 1.1.2007 skutečnost, že „její obsah odporuje kogentnímu příkazu zákonodárce“, způsobuje tato skutečnost absolutní neplatnost dohody, však dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení § 20 zák. práce (ve znění účinném od 1.1.2007 do 13.4.2008) jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá; to neplatí v případě právního úkonu směřujícího ke vzniku pracovního poměru nebo k uzavření dohody o práci konané mimo pracovní poměr. Neplatnosti se nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že zákoník práce v době od 1.1.2007 do 13.4.2008 (tj. do dne, kdy nabyl účinnosti nález Ústavního soudu ČR č. 116/2008 Sb., kterým bylo zrušeno – mimo jiné – ustanovení § 20 část věty první za středníkem zák. práce) upravoval absolutní i relativní neplatnost pracovněprávních úkonů. Absolutní neplatnost znamená, že nedostatek právních účinků nastává přímo ze zákona a že k neplatnosti se přihlíží v řízení před soudem vždy bez ohledu na to, zda se jí někdo z účastníků dovolal nebo na ni jinak poukázal (tedy z úřední povinnosti, jakmile vyšla najevo). V případě relativní neplatnosti zákon ponechává na tom, kdo je oprávněn (legitimován) se neplatnosti dovolat, aby uvážil, zda je pro jeho individuální zájmy výhodnější ponechat postižený právní úkon nadále platným nebo dovolat se neplatnosti. Rozhodne-li se (podle vlastního uvážení) neplatnost neuplatnit, má to – mimo jiné – za následek, že důvod neplatnosti, i kdyby byl založen na porušení kogentního ustanovení zákona, se nemůže prosadit a že právní vztahy účastníků se nadále řídí (musí řídit) tímto - objektivně vzato vadným – právním úkonem; tento právní stav přitom musí respektovat i soud či jiný orgán.
K dovolání se relativní neplatnosti ve tříleté objektivní promlčecí lhůtě (§ 329 odst. 1 zák. práce, § 100 odst. 2 obč. zák.) je oprávněn (legitimován) jen ten z účastníků, kdo je právním úkonem dotčen ve svých právech a povinnostech a současně neplatnost nezpůsobil sám; k dovolání se neplatnosti neoprávněným subjektem se nepřihlíží a právní úkon se nadále považuje za platný. Relativní neplatnost uplatňuje ten, kdo je k ní oprávněn, vždy proti účastníkům (druhému z účastníků) dotčeného právního úkonu, a to buď za řízení před soudem nebo jiným orgánem (v žalobě nebo jiném úkonu adresovaném soudu nebo jinému orgánu) nebo i mimo rámec takového řízení (mimosoudně).
Při rozhodování o tom, zda v období od 1.1.2007 do 13.4.2008 (tedy i v době, kdy byla uzavřena sporná konkurenční doložka) se jednalo o pracovněprávní úkon neplatný absolutně nebo jen relativně, nebylo významné, jak se odvolací soud mylně domnívá, jakou vadou byl pracovněprávní úkon postižen; rozhodující bylo, k čemu (k jakým právním následkům) důvodem neplatnosti postižený pracovněprávní úkon směřoval. V případě, že pracovněprávní úkon byl učiněn za účelem vzniku pracovního poměru (pracovní smlouva, jmenování) nebo uzavření dohody o práci konané mimo pracovní poměr, měla jeho vada za následek absolutní neplatnost (srov. § 20 část věty první za středníkem zák. práce). V ostatních případech, tj. směřoval-li pracovněprávní úkon k jiným právům a povinnostem, mohl být neplatný jen relativně (srov. § 20 část věty první před středníkem zák. práce), i kdyby byl postižen stejnou vadou (např. nedostatkem potřebných náležitostí), která by způsobila absolutní neplatnost pracovní smlouvy nebo dohody o práci konané mimo pracovní poměr.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že sporná dohoda o konkurenční doložce uzavřená mezi účastnicemi dne 1.1.2007 může být - jako právní úkon směřující k jiným právům a povinnostem než ke vzniku pracovního poměru nebo k uzavření dohody o práci konané mimo pracovní poměr – neplatná jen relativně, a to bez ohledu na to, že důvod její neplatnosti je v projednávané věci založen – jak bylo uvedeno výše - na porušení kogentního ustanovení § 310 zák. práce. S ohledem na obsah dohody, který zahrnuje pouze závazek žalobkyně zdržet se po dobu 1 roku po skončení pracovního poměru u žalované konkurenční výdělečné činnosti pod peněžitou sankcí (smluvní pokutou) ve výši šesti hrubých měsíčních mezd, je zřejmé, že tímto právním úkonem je na svých právech a povinnostech dotčena toliko žalobkyně, zatímco žalovaná z něj má plný prospěch. K dovolání se relativní neplatnosti dohody o konkurenční doložce ze dne 1.1.2007 je tudíž v projednávané věci oprávněna (legitimována) toliko žalobkyně, která tak na základě vlastního uvážení mohla učinit – jak vyplývá z výkladu podaného shora - i v rámci tohoto soudního řízení. Protože však žalobkyně v průběhu řízení (i v samotném dovolání) výslovně uvedla, že „se v žádném případě relativní neplatnosti dohody o konkurenční doložce nedovolává“, je třeba tento právní úkon – navzdory vadě, kterou je postižen – považovat za platný, a to v té podobě (a s těmi právy a povinnostmi z něj vyplývajícími), v jaké byl uzavřen. Protože za tohoto stavu se právní vztahy mezi žalobkyní a žalovanou musí řídit obsahem - byť jinak vadné - dohody o konkurenční doložce ze dne 1.1.2007, v níž se účastnice nedohodly na jakékoli finanční kompenzaci za plnění závazku žalobkyní, nemůže být uplatněný nárok žalobkyně na peněžité vyrovnání vyplývající ze sporné konkurenční doložky opodstatněný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na peněžité vyrovnání z konkurenční doložky, je – byť založen na ne zcela přiléhavých důvodech - věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-