// Profipravo.cz / Vznik pracovního poměru 16.11.2009
K odstoupení zaměstnavatele od pracovní smlouvy dle § 33 odst. 2 sZP
I. Podle ustanovení § 33 odst. 2 zák. práce jestliže zaměstnanec ve sjednaný den nenastoupí do práce, aniž by mu v tom bránila překážka v práci, nebo do týdne neuvědomí zaměstnavatele o této překážce, může zaměstnavatel od pracovní smlouvy odstoupit.
Citované ustanovení dává (pouze) zaměstnavateli právo, aby jednostranným úkonem zrušil pracovní smlouvu od samého počátku (srov. § 245 odst. 2 zák. práce). Podmínkou pro postup zaměstnavatele podle ustanovení § 33 odst. 2 zák. práce je především skutečnost, že zaměstnanec nenastoupil ve sjednaný den do práce. K posouzení, zda zaměstnavatel odstoupil od pracovní smlouvy v souladu s ustanovením § 33 odst. 2 zák. práce, je dále nutné napevno postavit, zda zaměstnanec ve sjednaný den nenastoupil do práce proto, že mu v tom bránila některá z překážek v práci uvedených v ustanovení § 124 až 128 zák. práce, jimiž se rozumí právem uznané skutečnosti, které zaměstnanci brání nebo ztěžují plnění pracovních povinností z pracovního poměru a jsou důvodem pro omluvení jeho nepřítomnosti v práci. V kladném případě je pak další podmínkou pro platné odstoupení zaměstnavatele od pracovní smlouvy skutečnost, že zaměstnanec neuvědomil zaměstnavatele o této překážce v práci ve lhůtě jednoho týdne od data sjednaného nástupu do práce.
II. Jednou z podmínek pro platné odstoupení zaměstnavatele od pracovní smlouvy v souladu s ustanovením § 33 odst. 2 zák. práce je tedy skutečnost, že zaměstnanec do týdne od data sjednaného nástupu do práce neuvědomí zaměstnavatele o překážce v práci. Uvědomění zaměstnavatele o tom, že zaměstnanci brání v nástupu do práce překážka v práci, není právním úkonem ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly vznik, změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Na rozdíl od právních úkonů pro faktické úkony zákon nepředepisuje žádnou formu ani způsob, jakým mají být učiněny. Proto ani pro uvědomění zaměstnavatele o tom, že zaměstnanci brání v nástupu do práce překážka v práci, zákon žádné požadavky na formu, jak má být projeveno, nestanoví.
Uvědomění zaměstnavatele o překážce v práci nelze vykládat tak, že kromě „pouhého“ oznámení existence překážky v práci „je nezbytné, aby překážka v práci byla zaměstnavateli prokázána (a doložena) tak, jak to stanoví platné právní předpisy“. Zákonný předpoklad pro možnost odstoupení zaměstnavatele od pracovní smlouvy podle ustanovení § 33 odst. 2 zák. práce, vyjádřený slovy „zaměstnanec…do týdne neuvědomí zaměstnavatele o této překážce…“, znamená stav, kdy zaměstnavatel (vůbec) nezíská od zaměstnance vědomost o překážce v práci, která mu brání v nástupu do zaměstnání; okolnost, zda zaměstnanec existenci překážky v práci zaměstnavateli doložil příslušnými doklady (např. potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti), není z tohoto hlediska podstatná. Proto vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel byl uvědomen o překážce v práci, soud toliko zkoumá, zda zaměstnavatel o tom, že zaměstnanci brání v nástupu do práce překážka v práci, prokazatelně (skutečně) věděl či nikoli.
Současně je třeba mít na zřeteli, že zaměstnavatel se o překážce v práci na straně zaměstnance dozví v okamžiku, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo z důvodu překážky v práci nenastoupil ve sjednaný den do práce, získal vědomost (dověděl se), že tomuto zaměstnanci brání v nástupu do zaměstnání překážka v práci, která je důvodem pro omluvení jeho nepřítomnosti v práci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3640/2008, ze dne 15. 10. 2009
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně V. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) G. B., a.s., a 2) F.-B., s. s r.o., o určení trvání pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 710/2002, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2008 č.j. 15 Co 477/2006-209, takto:
I. Dovolání žalovaného 2) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „pracovní poměr žalobkyně u žalovaného 2), uzavřený na základě pracovní smlouvy se žalovanou 1) ze dne 1.9.1997 a který přešel na žalovaného 2) dne 28.2.2002, trvá i nadále po tomto datu“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 1.9.1997 nastoupila do pracovního poměru k žalované 1) jako prodavačka a že v době své pracovní neschopnosti (z důvodu rizikového těhotenství) podepsala dne 28.2.2002 jednak dohodu o skončení pracovního poměru se žalovanou 1) ke dni 28.2.2002 a jednak pracovní smlouvu se žalovaným 2). Uvedené listiny byly žalobkyni předloženy její přímou nadřízenou J. K. s tím, že zůstane nadále v pracovním poměru, a žalobkyně „byla přesvědčena“, že ve smyslu ustanovení § 249 odst. 2 zák. práce došlo k přechodu práv a povinností na nového zaměstnavatele - žalovaného 2), na něhož ke dni 1.3.2002 „přešla část činnosti žalované 1)“. Dne 15.11.2002 však obdržela dopis, ve kterém jí žalovaný 2) sdělil, že od pracovní smlouvy ze dne 28.2.2002 odstupuje, protože žalobkyně ve sjednaný den nenastoupila do práce a ani ve lhůtě uvedené v ustanovení § 33 odst. 2 zák. práce zaměstnavatele neuvědomila o důvodu nenastoupení, a že proto se „tato pracovní smlouva dle § 245 odst. 2 zák. práce od počátku ruší“. Uvedená tvrzení se však podle názoru žalobkyně „nezakládají na pravdě“, neboť oběma žalovaným byla pracovní neschopnost žalobkyně, včetně jejích důvodů, „velmi dobře známa“, žalobkyně ji řádně a včas doložila příslušnými doklady, a tak v zákonné lhůtě uvědomila zaměstnavatele o důležité osobní překážce v práci, která jí bránila v nástupu do práce.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22.7.2004 č.j. 49 C 710/2002-97 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1) 5.375,- Kč k rukám advokátky Mgr. M. D. a žalovanému 2) 5.300,- Kč k rukám advokátky Mgr. B. K. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobkyně, ač byla soudem poučena v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., „neuvedla a neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a z tohoto důvodu soud žalobu zamítl“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31.5.2005 č.j. 15 Co 501/2004-119 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že zamítnutí žaloby z důvodu, že žalobkyně netvrdila dostatečně skutečnosti rozhodné pro posouzení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, „je v logickém rozporu“ s jeho postupem, neboť první výzva podle ustanovení § 118 odst. 1 a 3 o.s.ř, kterou soud prvního stupně učinil ve vztahu k žalobkyni u jednání dne 29.4.2004, „nebyla dostatečně konkrétní“, a následná výzva učiněná u téhož jednání pak „nesměřovala k doplnění skutkových tvrzení, ale pouze k navržení důkazů ohledně prokázání naléhavého právního zájmu“. Kromě toho je řízení před soudem prvního stupně „stiženo i další procesní vadou“, jestliže – jak odvolací soud uvedl - z protokolu o jednání ze dne 15.7.2004, u kterého byly prováděny důkazy a vydávána procesní rozhodnutí, „není zřejmé, jaké bylo při tomto jednání obsazení senátu“. Soudu prvního stupně uložil, aby v naznačeném směru zjednal nápravu.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 17.8.2006 č.j. 49 C 710/2002-176, ve znění usnesení ze dne 7.11.2006 č.j. 49 C 710/2002-195, určil, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného 2) trvá, žalobu proti žalované 1) odmítl a rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 21.211,75 Kč k rukám advokáta JUDr. M. H. a „na náhradě nákladů řízení státu částku 68,- Kč“ a že „mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení“. Soud prvního stupně po doplnění řízení dospěl k závěru, že žalobkyně „prokázala“ naléhavý právní zájem na požadovaném určení, který spočívá v tom, že „její postavení je nejisté, a navíc skutečnost, že žalovaný 2) oznámil na Správu sociálního zabezpečení a V. z. p., že odstoupil od pracovního poměru, poškodila žalobkyni finančně, neboť žalobkyni nebyly vypláceny příslušné dávky“. Za stavu, kdy „po provedeném dokazování bylo prokázáno“, že „pracovní poměr (žalobkyně) uzavřený se žalovanou 1) přešel na žalovaného 2) v souladu s ustanovením § 249 odst. 2 zák. práce a žalovaný 2) navíc uzavřel se žalobkyní pracovní smlouvu“, a protože „v době, když byla se žalobkyní uzavírána pracovní smlouva, žalovaný 2) věděl o tom, že žalobkyně je v pracovní neschopnosti z důvodu rizikového těhotenství“, a tedy „byl povinen omluvit nepřítomnost žalobkyně v práci a nebyl oprávněn uplatnit ustanovení § 33 odst. 2 zák. práce a platně odstoupit od pracovní smlouvy“, soud prvního stupně dovodil, že pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovaným 2) trvá. Odmítnutí žaloby ve vztahu k žalované 1) odůvodnil tím, že „žalobkyně, ač ve své žalobě označila žalovanou 1) z důvodu opatrnosti, netvrdila žádné rozhodné skutečnosti, ani nenavrhovala žádné rozhodnutí vůči žalované 1)“.
K odvolání žalovaného 2) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22.1.2008 č.j. 15 Co 477/2006-209 rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích I., II. a V.“ [tj. ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k žalovanému 2), ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2) a ve výroku o nákladech řízení státu] potvrdil, proti výroku III. tohoto rozsudku [jímž byla žaloba proti žalované 1) odmítnuta] odvolání žalovaného 2) odmítl a rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.050,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. H.. Odvolací soud poté, co ve shodě se soudem prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, na rozdíl od něj dovodil, že „ze žádných listinných důkazů v řízení provedených nebylo prokázáno“, že mezi žalovanou 1) a žalovaným 2) byla uzavřena smlouva o prodeji části podniku „či smlouva obdobná“, ani nebyly zjištěny jiné skutečnosti, s nimiž by zákon spojoval přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) na žalovaného 2), což „je podpořeno také tím“, že zaměstnanci žalované 1) ukončili se svým zaměstnavatelem pracovní poměr dohodou a bylo jim v této souvislosti vyplaceno odstupné. Vycházeje však dále ze zjištění, že v průběhu řízení „bylo prokázáno“, že vedoucí prodejny J. K., která byla přímou nařízenou žalobkyně u obou žalovaných, „věděla o skutečnosti, že žalobkyně je v pracovní neschopnosti a na rizikovém těhotenství“, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o tom, že za této situace „nebyly splněny podmínky pro odstoupení od pracovní smlouvy“ ze strany žalovaného 2). Podle názoru odvolacího soudu „bezprostřední vědomost přímé nadřízené o překážce v práci na straně žalobkyně je dostačující a navíc se jednalo mezi zaměstnanci o obecně známou skutečnost“, a proto „je nutno dovodit, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného 2) nadále trvá“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že závěr odvolacího soudu, podle kterého postačila žalovanému 2) k omluvení nepřítomnosti žalobkyně v práci „pouhá obecná povědomost“ o důvodech její nepřítomnosti (navíc „zprostředkovaná“ vedoucí prodejny J. K.), je „v rozporu s platnými právními předpisy“. Podle jeho názoru by „důsledná aplikace takového principu vedla v podstatě k naprosté anarchii ve vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem“, kdy k omluvení nepřítomnosti zaměstnance v práci by postačilo jeho pouhé oznámení, „což je naprosto nepřijatelné“. Dovolatel má zato, že pracovní neschopnost zaměstnance musí být zaměstnavateli „prokázána v souladu se zvláštním právním předpisem (vyhláškou č. 31/1993 Sb.), a teprve tímto postupem vznikne na straně zaměstnavatele povinnost tuto nepřítomnost zaměstnance omluvit“. Jestliže tedy žalobkyně sdělila své přímé nadřízené či komukoliv ze zaměstnanců žalovaného 2), že do zaměstnání nemůže nastoupit a nenastoupí z důvodu dočasné pracovní neschopnosti, pak „byla povinna toto své tvrzení doložit v souladu s vyhláškou č. 31/1993 Sb.“, tedy předložením dokladu o pracovní neschopnosti vystaveným lékařem na předepsaném tiskopise v souladu s ustanovením § 4 uvedené vyhlášky. Žalobkyně však takový doklad „jakožto jediný důkaz o trvání překážky v práci na její straně“, žalovanému 2) nikdy nepředložila, i když k tomu byla opakované vyzývána, přičemž podle mínění dovolatele „nepostačí poukázat na skutečnost“, že doklad o pracovní neschopnosti předložila svému bývalému zaměstnavateli - žalované 1), „který z hlediska pracovněprávních vztahů s žalovaným 2) neměl naprosto nic společného“. Za této situace tak žalovanému 2) „prakticky nezbyla jiná možnost, než využít ustanovení § 33 odst. 2 zák. práce“ a odstoupit od pracovní smlouvy uzavřené dne 28.2.2002 se žalobkyní, protože „v opačném případě by sám nebyl schopen prokázat příslušným orgánům správy sociálního zabezpečení oprávněnost požadavku svého zaměstnance na vyplácení dávek z nemocenského pojištění“. Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud „po zvážení všech aspektů tohoto soudního sporu“ napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaný 2) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Za této situace připadá v úvahu zkoumat přípustnost dovolání žalovaného 2) proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu z hledisek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., popřípadě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož dovozuje přípustnost i sám dovolatel.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalovaného 2) přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 17.8.2006 č.j. 49 C 710/2002-176 jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne 22.7.2004 č.j. 49 C 710/2002-97 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným ve zrušujícím (kasačním) usnesení ze dne 31.5.2005 č.j. 15 Co 501/2004-119.
Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přitom vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 17.8.2006 č.j. 49 C 710/2002-176 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 31.5.2005 č.j. 15 Co 501/2004-119 vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu byly pouze pokyny k odstranění „procesních vad“ spočívajících jednak v tom, že soud prvního stupně řádně nepoučil žalobkyni ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o její povinnosti tvrdit a prokázat existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a jednak v obsahových nedostatcích protokolu o jednání ze dne 15.7.2004. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 17.8.2006 č.j. 49 C 710/2002-176, že žaloba o určení trvání pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovaným 2), na kterém žalobkyně „prokázala“ naléhavý právní zájem, je opodstatněná, neboť žalovaný 2) za daného skutkového stavu „byl povinen omluvit nepřítomnost žalobkyně v práci a nebyl oprávněn uplatnit ustanovení § 33 odst. 2 zák. práce a platně odstoupit od pracovní smlouvy“, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Za tohoto stavu, kdy dovolání žalovaného 2) není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobkyně od 1.9.1997 pracovala u žalované 1) jako prodavačka v kartografické prodejně v B. Podle dokladů předaných žalované 1) byla žalobkyně od 11.2.2002 uznána dočasně práce neschopnou z důvodu rizikového těhotenství. V souvislosti se změnou provozovatele výše zmíněné kartografické prodejny, jímž se namísto žalované 1) stal žalovaný 2), uzavřela žalovaná 1) se žalobkyní (vedle dalších zaměstnanců pracujících na této prodejně) dne 28.2.2002 dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 28.2.2002 a současně žalobkyně podepsala pracovní smlouvu se žalovaným 2), podle které měla dne 1.3.2002 nastoupit do práce jako referentka obchodního úseku s místem výkonu práce „B.“; o tom, že žalobkyně byla v té době dočasně práce neschopná z důvodu rizikového těhotenství, věděla - mimo jiné – J. K., která (jako vedoucí dotčené kartografické prodejny) byla přímou nadřízenou žalobkyně jak u žalované 1), tak od 1.3.2002 u žalovaného 2). Dne 11.6.2002 byla pracovní neschopnost žalobkyně ukončena z důvodu, že nastoupila na mateřskou dovolenou, v průběhu které se jí dne 31.7.2002 narodila dcera. Dopisem ze dne 12.11.2002, který byl žalobkyni doručen dne 15.11.2002, sdělil žalovaný 2) žalobkyni, že odstupuje od výše uvedené pracovní smlouvy, neboť žalobkyně „ve sjednaný den nenastoupila do práce a ani ve lhůtě uvedené v ustanovení § 33 odst. 2 zák. práce zaměstnavatele neuvědomila o důvodech nenastoupení“.
Za tohoto skutkového stavu odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – řešil mimo jiné právní otázku, za jakých podmínek je zaměstnavatel ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 zák. práce oprávněn odstoupit od pracovní smlouvy. Tato právní otázka doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 2) proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. provedeném bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalovaného 2) není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že pracovní smlouva mezi žalobkyní a žalovaným 2) byla uzavřena dne 28.2.2002 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.3.2002 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce)] - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 33 odst. 2 zák. práce jestliže zaměstnanec ve sjednaný den nenastoupí do práce, aniž by mu v tom bránila překážka v práci, nebo do týdne neuvědomí zaměstnavatele o této překážce, může zaměstnavatel od pracovní smlouvy odstoupit.
Citované ustanovení dává (pouze) zaměstnavateli právo, aby jednostranným úkonem zrušil pracovní smlouvu od samého počátku (srov. § 245 odst. 2 zák. práce). Podmínkou pro postup zaměstnavatele podle ustanovení § 33 odst. 2 zák. práce je především skutečnost, že zaměstnanec nenastoupil ve sjednaný den do práce. K posouzení, zda zaměstnavatel odstoupil od pracovní smlouvy v souladu s ustanovením § 33 odst. 2 zák. práce, je dále nutné napevno postavit, zda zaměstnanec ve sjednaný den nenastoupil do práce proto, že mu v tom bránila některá z překážek v práci uvedených v ustanovení § 124 až 128 zák. práce, jimiž se rozumí právem uznané skutečnosti, které zaměstnanci brání nebo ztěžují plnění pracovních povinností z pracovního poměru a jsou důvodem pro omluvení jeho nepřítomnosti v práci. V kladném případě je pak další podmínkou pro platné odstoupení zaměstnavatele od pracovní smlouvy skutečnost, že zaměstnanec neuvědomil zaměstnavatele o této překážce v práci ve lhůtě jednoho týdne od data sjednaného nástupu do práce.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že žalobkyně ve sjednaný den 1.3.2002 nenastoupila do práce k žalovanému 2) z důvodu své dočasné pracovní neschopnosti a následné mateřské dovolené, tedy že jí v nástupu do práce bránila důležitá osobní překážka v práci uvedená v ustanovení § 127 zák. práce. Tento závěr soudů dovolatel nezpochybňuje; namítá však, že existence uvedené překážky v práci na straně žalobkyně „nebyla žalovanému 2) nikdy řádně prokázána“ příslušnými doklady a že jeho „pouhá obecná povědomost“ o dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně k omluvení její nepřítomnosti nepostačovala.
Jak bylo uvedeno již výše, jednou z podmínek pro platné odstoupení zaměstnavatele od pracovní smlouvy v souladu s ustanovením § 33 odst. 2 zák. práce je skutečnost, že zaměstnanec do týdne od data sjednaného nástupu do práce neuvědomí zaměstnavatele o překážce v práci. Uvědomění zaměstnavatele o tom, že zaměstnanci brání v nástupu do práce překážka v práci, není právním úkonem ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly vznik, změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Na rozdíl od právních úkonů pro faktické úkony zákon nepředepisuje žádnou formu ani způsob, jakým mají být učiněny. Proto ani pro uvědomění zaměstnavatele o tom, že zaměstnanci brání v nástupu do práce překážka v práci, zákon žádné požadavky na formu, jak má být projeveno, nestanoví.
Uvědomění zaměstnavatele o překážce v práci – jak se mylně domnívá dovolatel – nelze vykládat tak, že kromě „pouhého“ oznámení existence překážky v práci „je nezbytné, aby překážka v práci byla zaměstnavateli prokázána (a doložena) tak, jak to stanoví platné právní předpisy“. Zákonný předpoklad pro možnost odstoupení zaměstnavatele od pracovní smlouvy podle ustanovení § 33 odst. 2 zák. práce, vyjádřený slovy „zaměstnanec…do týdne neuvědomí zaměstnavatele o této překážce…“, znamená stav, kdy zaměstnavatel (vůbec) nezíská od zaměstnance vědomost o překážce v práci, která mu brání v nástupu do zaměstnání; okolnost, zda zaměstnanec existenci překážky v práci zaměstnavateli doložil příslušnými doklady (např. potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti), není z tohoto hlediska podstatná. Proto vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel byl uvědomen o překážce v práci, soud toliko zkoumá, zda zaměstnavatel o tom, že zaměstnanci brání v nástupu do práce překážka v práci, prokazatelně (skutečně) věděl či nikoli. Současně je třeba mít na zřeteli, že zaměstnavatel se o překážce v práci na straně zaměstnance dozví v okamžiku, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo z důvodu překážky v práci nenastoupil ve sjednaný den do práce, získal vědomost (dověděl se), že tomuto zaměstnanci brání v nástupu do zaměstnání překážka v práci, která je důvodem pro omluvení jeho nepřítomnosti v práci (k tomu srov. obdobně právní názor vyslovený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22.12.1972 sp. zn. 5 Cz 37/72, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973, ze kterého lze mutatis mutandis dovozovat vědomost zaměstnavatele o jakékoliv skutečnosti prostřednictvím vedoucího zaměstnance).
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že za situace, kdy bylo soudy zjištěno, že o tom, že žalobkyni dne 1.3.2002 (a v době následující) bránila v nástupu do práce k žalovanému 2) překážka v práci, spočívající v její dočasné pracovní neschopnosti z důvodu rizikového těhotenství, věděla - z pozice přímé nadřízené u žalované 1) – vedoucí kartografické prodejny V. K., která od 1.3.2002 byla přímou nadřízenou žalobkyně též u žalovaného 2), je odůvodněn závěr, že žalovaný 2) měl vědomost (věděl) o překážce v práci, která žalobkyni bránila v nástupu do zaměstnání, a též o tom, že se jednalo o překážku dlouhodobého charakteru. Za tohoto stavu, kdy navíc nelze přehlédnout, že během pracovní neschopnosti žalobkyně byla dne 28.2.2002 uzavřena dokonce samotná pracovní smlouva mezi žalobkyní a žalovaným 2), dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že „bezprostřední vědomost přímé nadřízené o překážce v práci na straně žalobkyně je dostačující“, a že proto „nebyly splněny podmínky“ uvedené v ustanovení § 33 odst. 2 zák. práce pro odstoupení žalovaného 2) od pracovní smlouvy uzavřené se žalobkyní dne 28.2.2002.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného 2) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaný 2) s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jejího práva, nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-