// Profipravo.cz / Vznik pracovního poměru 16.11.2009
Ke sjednání více druhů práce v pracovní smlouvě
I. Druh práce je podstatnou náležitostí pracovní smlouvy, při jehož sjednání se uplatní smluvní volnost účastníků pracovního poměru. Právní úprava platná do 1.1.2007 nestanovila v tomto směru žádná omezení; umožňuje vymezit dohodnutý druh práce úzce, nebo naopak šířeji, umožňuje rovněž, aby druh práce byl sjednán tak, že je v pracovní smlouvě uvedeno více druhů práce, apod. Je pochopitelné, že v individuelním případě, kdy je kupříkladu sjednán přehnaně vysoký počet druhů prací, nelze vyloučit pochybnosti o tom, zda nedochází k obcházení zákona. Posouzení, hranice, kdy byl druh práce platně sjednán, je proto vždy otázkou konkrétního případu.
II. Funkce zástupkyně vedoucí není jen řídící funkce „sama o sobě“, neboť je mimo pochybnost, že i zástupkyně vedoucí koná rovněž vedle řídící a organizační činnosti často i ve větším rozsahu běžnou práci. Že tento předpoklad měl být naplněn i v posuzované věci, plyne ostatně i ze sjednaných pracovních smluv, jimiž bylo dohodnuto výslovně, že druhem práce, který zaměstnankyně budou vykonávat, je „prodavač(ka) – zástupce vedoucí prodejny“.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1821/2008, ze dne 15. 10. 2009
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce G. T. a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ I. K., dříve Š., 2/ V. K., zastoupené advokátem, 3/ Z. H., 4/ J. J., zastoupené advokátem, 5/ P. D., zastoupené advokátem, 6/ J. L., zastoupené advokátkou a 7/ J. E., zastoupené advokátem, o 577.566,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 234/2005, o dovolání žalované 5/ Petry Doležalové proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2007, č.j. 19 Co 237/2007-174, takto:
I. Dovolání žalované 5/ P. D. se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby jí zaplatily žalovaná 1/ H. Š. částku 80.649,- Kč, žalovaná 2/ V. K. 101.697,- Kč, žalovaná 3/ Z. H. 80.259,- Kč, žalovaná 4/ J. J. částku 119.412,- Kč, žalovaná 5/ P. D. částku 103.513,- Kč, žalovaná 6/ J. L. částku 46.018,- Kč a žalovaná 7/ J. E. částku 46.018,- Kč, všechny s úrokem z prodlení „v aktuální výši odpovídající ročně výši reposazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované“. Žalobu odůvodnil tím, že na maloobchodní prodejně žalobce č. 210 K. M. byl na základě mimořádné inventury konané dne 6.11.2003 zjištěn schodek na pokladní hotovosti ve výši 625.109,- Kč. Protože se všemi žalovanými byly po podpisu pracovních smluv uzavřeny i dohody o společné hmotné odpovědnosti, odpovídají za vzniklý schodek. Obrana žalovaných spočívající v tvrzení, že schodek vznikl v důsledku krádeže provedené třetí osobou v době, kdy nebyly fyzicky na prodejně, nemůže podle názoru žalobce vést ke zproštění z hmotné odpovědnosti. V daném případě totiž nebyly zjištěny skutečnosti, na základě kterých by bylo možné jednoznačně určit způsob vzniku schodku, a z tohoto důvodu není možné ani hodnotit míru případného zavinění jednotlivých žalovaných, a není možné vyloučit žádného člena kolektivu hmotně odpovědných osob z odpovědnosti za schodek, či jeho odpovědnost omezit.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11.1.2007, č.j. 19 C 234/2005-97 žalobě vyhověl a žalovaným uložil zaplatit žalobci „společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 71.804,80 Kč“ k rukám advokáta. Ve věci samé vycházel ze zjištění, že všechny žalované řádně uzavřely se žalobcem písemnou dohodu o společné hmotné odpovědnosti. Jestliže namítaly, že měly pracovat „v pozici zástupce vedoucího prodejny, neshledává soud tuto skutečnost za podstatnou, všechny žalované pracovní smlouvu podepsaly a se zařazením na tuto funkci souhlasily“. Dovodil, „že trezor, ve kterém byly peníze uloženy, byl otevřen originálním klíčem, který pracovnice ponechávají na provozovně“, a jestliže žalované namítaly, že po změně odvozu tržeb zůstávaly finanční prostředky na provozovně celý týden, je skutečností, že nikdy nepožádaly písemně o větší zabezpečení prodejny, a nadále ponechávaly klíč na provozovně, ač to nebylo nutné. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny předpoklady hmotné odpovědnosti za schodek vzniklý odcizením finanční hotovosti z trezoru za použití originálního klíče, neboť žalované neprokázaly, že by se této odpovědnosti, byť jen z části, zprostily.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.11.2007, č.j. 19 Co 237/2007-174 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu proti žalované 1/ I. K. do částky 26.883,- Kč, proti žalované 2/ V. K. do částky 33.899,- Kč, proti žalované 3/ Z. H. do částky 26.753,- Kč, proti žalované 5/ P. D. do částky 34.504,- Kč, proti žalované 6/ J. L. do částky 15.339,- Kč, proti žalované 7/ J. E. do částky 15.339,- Kč, v dalším pak rozsudek soudu prvního stupně proti těmto žalovaným a ve vztahu k žalované 4/ J. J. potvrdil a rozhodl, že žalované jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 71.804,80 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 59.214,- Kč k rukám advokáta. Ve věci samé odvolací soud vyslovil souhlas se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, že žalované „své pracovní zařazení zástupkyně vedoucí převzaly dobrovolně“ a že nevyvrátily tvrzení, že takové zařazení „bylo při dvousměnném provozu prodejny nezbytné“, neboť při jakémkoli složení směny musela být na prodejně vždy přítomna buď přímo vedoucí či její zástupkyně. Pracovní náplní žalovaných bylo totiž i odvádění tržeb, vracení tisku, přebírání zboží apod., „byly tedy ve vztahu ke třetím osobám kompetentní vykonávat úkony, kterými svého zaměstnavatele bez dalšího schvalování zavazovaly, což patří k náplni funkce vedoucího zaměstnance“. Odvolací soud proto uzavřel, že „nelze dovodit, že by smyslem a cílem pracovního zařazení žalovaných do funkcí zástupce vedoucí bylo pouze zvýšení hmotné odpovědnosti těchto žalovaných v případě schodku a že by tímto způsobem žalobce obcházel zákon“. K námitce, že škoda byla způsobena neznámým pachatelem a že žalované škodu nezavinily, odvolací soud poukázal na skutečnost, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně „bylo jednoznačně prokázáno, že škoda vznikla jako schodek, který byl zjištěn za období od předchozí inventury, tj. od 17.10.2003 do 16.11.2003“. „Nebylo tedy zjištěno, jakým způsobem ke vzniku schodku došlo, a nebylo prokázáno, že ke škodě došlo právě v době nočních hodin dne 15.11.2003, do 14 hodin dne 16. 11. 2003, a že škodu způsobil neznámý pachatel“. Tvrzení některých z žalovaných o tom, že se v uvedené době nezdržovaly v P., nemůže vést ke zproštění jejich odpovědnosti, a, „nebyl-li prokázán samotný mechanismus vzniku škody, nelze rovněž dovodit, že by žalovanými namítané nedostatky na straně zaměstnavatele byly v bezprostřední příčinné souvislosti se vzniklou škodou“; nelze tedy dovodit spoluzavinění žalobce. Podle názoru odvolacího soudu však skutková zjištění soudu prvního stupně zakládají důvod pro uplatnění moderačního práva soudu, a odvolací soud proto snížil náhradu škody o jednu třetinu u každé ze žalovaných s výjimkou žalované 4/ J. J., která zastávala funkci vedoucí prodejny.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 5/ P. D. Vytýkala odvolacímu soudu, že nepovažoval za podstatnou skutečnost, že všech sedm žalovaných byly podle pracovních smluv „na pozici prodavačka-zástupkyně vedoucí prodejny“. Z velikosti a druhu prodejny přitom lze dovodit, že tento postup je jednak zcela nestandardní a z praktického hlediska pro chod prodejny nadbytečný, a jednak ze strany zaměstnavatele účelový, neboť je motivován snahou obejít zákon z důvodu rozšíření odpovědnosti za schodek nad rámec zákonného limitu. Z toho, že žádná ze zaměstnankyň neměla v pracovní smlouvě vymezeny žádné zvláštní povinnosti, které by souvisely z výkonem funkce zástupce vedoucí a žádná z nich ani funkci zástupkyně vedoucí prakticky nevykonávala, vyplývá, že nebyly jako zaměstnanci platně ustanoveny zástupcem vedoucího a že soud měl vycházet z toho, že dovolatelka jako zaměstnanec má právně postavení jen člena kolektivu – prodavačky. Kromě toho odvolací soud nesprávně vyřešil otázku zproštění se odpovědnosti za schodek podle § 176 odst. 3, zák. práce, neboť nezohlednil skutečnosti, že žalobce jako zaměstnavatel nevytvořil zaměstnancům odpovídající podmínky pro bezpečné nakládání se svěřenými hodnotami, „a to ačkoli toto sám soud konstatoval, když využil moderačního práva náhradu škody snížit“. Bylo-li zjištěno, že schodek vznikl jednorázovou ztrátou finanční hotovosti a stravenek, uložených v trezoru v tašce, k níž došlo o víkendu mezi 22. hodinou dne 15. 11. 2003 a 6. hodinou dne 16. 11. 2003, měl odvolací soud přihlédnout k tomu, že žalovaná 5/ v té době jednak prokazatelně neměla přístup ke svěřeným hodnotám, a jednak nemohla žádným způsobem jejich zcizení, eventuelně ztrátě, zabránit. Žalovaná 5/ navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§ 237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§ 237 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu jednak v tom, že „soud nezohlednil skutečnosti“, které jsou podle jejího názoru významné z hlediska zproštění se odpovědnosti za schodek a z hlediska moderace povinnosti k náhradě škody, a vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud v tomto směru vycházel. Podstatou jejích námitek v uvedeném směru je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věcí významné. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Zmíněné výtky žalované nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který však nezakládá – jak zmíněno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V projednávané věci dále dovolatelka vyslovuje nesouhlas s tím, jakým způsobem vyřešil odvolací soud právní otázku rozsahu smluvní volnosti účastníků pracovního poměru při sjednávání druhu práce v pracovní smlouvě. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech řešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo zjištěno, že žalované – až na žalovanou 4) J. J., která byla vedoucí prodejny - pracovaly na maloobchodní prodejně žalobce č. 210 K. M. na základě pracovních smluv jako „prodavač(ka) – zástupce vedoucí prodejny“, s místem výkonu práce „P.“. Na prodejně byl zjištěn schodek na základě mimořádné inventury konané dne 16.11.2003 ve výši 625.109,- Kč.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že pracovní smlouva žalované 5) byla uzavřena dne 1.10.2001 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.3.2002, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (§ 27 odst. 2 zák. práce), ve které je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (§ 9 odst. 1 zák. práce). Pro vznik pracovní smlouvy je rozhodující, zda se účastníci shodli na jejím obsahu (§ 244 odst. 1 zák. práce). K tomu může dojít jak písemně, tak ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli jednající projevit, tedy i konkludentně (§ 240 odst. 2 zák. práce). Přitom není podstatné, zda k dohodě o jednotlivých náležitostech smlouvy došlo zároveň (v jediném okamžiku) nebo zda k dohodě o jednotlivých částech pracovní smlouvy došlo postupně. Pracovní smlouva je totiž uzavřena (završena) v okamžiku, kdy se její účastníci shodli na celém jejím obsahu.
S názorem, že v daném případě je pracovní smlouva dovolatelky v části, v níž byl sjednán druh práce „prodavač(ka) – zástupce vedoucí prodejny“, neplatná „podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce pro obcházení ustanovení § 182 zák. práce“, dovolací soud nesouhlasí.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že zákoník práce a další pracovněprávní předpisy omezovaly smluvní volnost účastníků pracovněprávních vztahů. V právní teorii ani v soudní praxi nebyly pochybnosti o tom, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy (včetně individuálních pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) zásadně mají kogentní povahu (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 27/96, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 5, Praha, C.H.Beck 1997, str. 451). Tato povaha pracovněprávních předpisů se projevovala především v ustanovení § 244 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého „smlouva (dohoda) sjednaná podle příslušných ustanovení pracovněprávních předpisů je uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu“. To mimo jiné znamená, že účastníci pracovněprávních vztahů mohli své smlouvy (dohody) uzavřít jen v tom rozsahu a ohledně těch typů smluv (dohod), které jsou upraveny (předvídány) pracovněprávními předpisy, a že jejich smluvní volnost se uplatní jen tam, kde to pracovněprávní předpisy umožňují.
Druh práce je podstatnou náležitostí pracovní smlouvy, při jehož sjednání se uplatní smluvní volnost účastníků pracovního poměru. Právní úprava totiž nestanovila v tomto směru žádná omezení; umožňuje vymezit dohodnutý druh práce úzce, nebo naopak šířeji, umožňuje rovněž, aby druh práce byl sjednán tak, že je v pracovní smlouvě uvedeno více druhů práce, apod. Je pochopitelné, že v individuelním případě, kdy je kupříkladu sjednán přehnaně vysoký počet druhů prací, nelze vyloučit pochybnosti o tom, zda nedochází k obcházení zákona. Posouzení, hranice, kdy byl druh práce platně sjednán, je proto vždy otázkou konkrétního případu.
V posuzované věci žalovaná 5) kromě jiného namítá, že „postup zaměstnavatele je účelový, neboť je motivován snahou obejít zákon z důvodu rozšíření odpovědnosti za schodek nad rámec zákonného limitu“. V tomto směru jednak opomíjí, že vedle „postupu zaměstnavatele“ zde byl i její vlastní „postup“, kdy dne 1.10.2001 obsah pracovní smlouvy akceptovala, a po dobu dvou let neměla k jejímu obsahu žádné připomínky. Podstatnější však – odvozuje-li neplatnost ujednání o druhu práce od předpokládaného motivu zaměstnavatele – je, že z hlediska závěru o obsahu projevené vůle totiž není významný motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil. „To, co si strana myslí, je zcela nerozhodné; k normotvornému procesu patří jedině projev vůle, ostatní je úplně nerozhodné. Jen to, co obsahuje projev vůle, je obsahem smlouvy...“ (srov. Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl IV., s. 78).
Smluvní volnost účastníků pracovního poměru při sjednávání druhu práce v pracovní smlouvě nelze úspěšně zpochybňovat ani poukazem na tzv. „běžnou praxi“, kdy podle názoru dovolatelky v daném případě „by to konkrétně představovalo vedoucí a dvě zástupkyně vedoucí, ostatní pracovnice pak měly být zařazeny jako řadové prodavačky“. Uvedený názor nebere náležitě v úvahu, že funkce zástupkyně vedoucí totiž není jen řídící funkce „sama o sobě“, neboť je mimo pochybnost, že i zástupkyně vedoucí koná rovněž vedle řídící a organizační činnosti často i ve větším rozsahu běžnou práci. Že tento předpoklad měl být naplněn i v posuzované věci, plyne ostatně i ze sjednaných pracovních smluv, jimiž bylo dohodnuto výslovně, že druhem práce, který zaměstnankyně budou vykonávat, je „prodavač(ka) – zástupce vedoucí prodejny“.
Protože rozsudek odvolacího soudu je věcně správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované 5) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná 5) s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-