// Profipravo.cz / Ostatní 24.02.2023
ÚS: Uložení pokuty za nerealizovaný styk rodiče s dítětem
Pokud krajský soud zvažoval změnu prvostupňového rozhodnutí, které bylo v souladu s přáním nezletilé, na rozhodnutí, které zcela odporovalo její vůli, měl nezletilou slyšet sám. Jedině tak mohl posoudit „opravdovost“ postojů nezletilé.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2355/22, ze dne 24. 1. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Rekapitulace průběhu opatrovnického řízení
1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
2. Z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, jakož i z vyžádaného soudního spisu, vedeného u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 30 P 228/2011, Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se v postavení otce v označené opatrovnické věci domáhal svými návrhy ze dne 5. 8. 2021, 29. 12. 2021 a 25. 1. 2022 výkonu rozhodnutí uložením pokuty stěžovatelce 1) jako matce (dále též "první stěžovatelka"). Té vytkl porušení povinnosti strpět jeho péči o stěžovatelku 2), jejich společnou nezletilou dceru (dále též "druhá stěžovatelka"), stanovenou rozsudkem Okresního soudu Praha-východ č. j. 30 P 228/2011-286 ze dne 23. 8. 2019, jakož i porušení povinnosti předat nezletilou zpět do jeho péče ve dnech 23. 12. 2021 v 17:00 hodin, 7. 1. 2022 ve 13:00 hodin, 14. 1. 2022 ve 13:00 hodin a 12. 1. 2022 ve 13:00 hodin dle pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 30 P 228/2011-665 ze dne 8. 6. 2021 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 289/2021-787 ze dne 24. 11. 2021.
3. Usnesením č. j. 30 P 228/2011-819 (správně číslo listu zní 852) ze dne 8. 2. 2022 Okresní soud Praha-východ návrhy na výkon rozhodnutí jako nedůvodné zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3489/15 ze dne 19. 4. 2016 (N 71/81 SbNU 253) přihlédl ke zjištění, že odmítavý přístup druhé stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi, projevující se v řadě oblastí života nezletilé, neumožňuje první stěžovatelce, aby nezletilou dceru předala do péče otce podle úpravy stanovené pravomocnými rozhodnutími soudu.
4. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením změnil zamítavé usnesení opatrovnického soudu tak, že první stěžovatelce uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu Praha-východ do 3 dnů od právní moci usnesení pokutu ve výši 3 000 Kč za porušení shora zmíněných povinností plynoucích z rozsudků Okresního soudu Praha-východ č. j. 30 P 228/2011-286 ze dne 23. 8. 2019 a č. j. 30 P 228/2011-665 ze dne 8. 6. 2021 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 289/2021-787 ze dne 24. 11. 2021 a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Usnesením č. j. 100 Co 94/2022-917 ze dne 2. 8. 2022 předsedkyně odvolacího senátu opravila rozhodnutí krajského soudu ve výrocích o nákladech řízení co do výše částek, jež byla první stěžovatelka povinna uhradit vedlejšímu účastníkovi na náhradě těchto nákladů.
5. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud ocenil přiléhavé použití nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 3489/15 i důraz na nejlepší zájem dítěte, nicméně se neztotožnil se závěrem okresního soudu, že první stěžovatelka vyvinula zjevnou a odpovídající snahu, aby se nezletilá dcera po pobytu u ní vracela do péče otce. Krajský soud nabyl z provedeného dokazování přesvědčení, že postoj matky vypovídá o tom, že ačkoliv matka zdánlivě činí kroky směřující k plnění povinnosti vyplývající z pravomocných a vykonatelných rozhodnutí soudu, vnitřně plnění odmítá a nezletilou vede k tomu, že si může prosadit své přání i proti rozhodnutí soudu.
II.
Argumentace stěžovatelek
6. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítly, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byl ve věci nařídil jednání a aniž by si byl vyslechl druhou stěžovatelku, a zjistil tím před vydáním rozhodnutí její aktuální stanovisko. Takovou povinnost přitom dle jejich názoru lze dovodit z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3900/14 ze dne 4. 11. 2015 (N 193/79 SbNU 199). Stěžovatelky mají za to, že úplná změna prvostupňového rozhodnutí odvolacím soudem bez nařízeného jednání, jakkoli je formálně přípustná, má své materiální limity z hlediska předvídatelnosti výkladu práva a spravedlivého procesu. Stěžovatelky byly dle svých slov poprvé konfrontovány s takovým závěrem až v okamžiku, kdy jim bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno a tento závěr se pro ně stal závazným, konečným a neodvratným.
7. Stěžovatelky dále uvedly, že odvolací soud účelově hodnotil důkazy a v rozporu s hlediskem nejlepšího zájmu dítěte nebyl v daném případě dostatečně vnímavý k potřebám a přáním druhé stěžovatelky. S odkazem na další nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1626/22 ze dne 15. 8. 2022 poukázaly na to, že v rozhodování soudů ve věcech péče o nezletilé hraje klíčovou roli respekt k postoji nezletilého dítěte, které se nachází ve věku blížícímu se dospělosti, a je tedy již schopno samostatně formulovat svůj vlastní názor na záležitosti týkající se jeho života, a tím i vnímat důsledky svého postoje. Ve věci řešené naposledy citovaným nálezem se jednalo o nezletilé dítě ve věku 14 let, přitom druhé stěžovatelce bylo v době rozhodování odvolacího soudu přibližně 15,5 roku.
8. Stěžovatelky se ohradily proti závěru krajského soudu, že matka nezletilou dceru negativně ovlivňuje či ji skrytě manipuluje ke škodě vedlejšího účastníka. Takový závěr dle nich z provedeného dokazování neplyne. První stěžovatelka v té spojitosti podotkla, že odvolací soud o zjevných pochybeních vedlejšího účastníka, týkajících se výchovy dcery, která ve svém rozhodnutí zmiňuje soud prvního stupně, mlčí. Stejně tak krajský soud ve svých úvahách nijak nepromítl velmi blízké sourozenecké vazby mezi nezletilou a jejími sourozenci, s nimiž žije v domácnosti spolu s první stěžovatelkou. Tuto svoji argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti dále přiblížily.
III.
Vyjádření kolizního opatrovníka, účastníka a vedlejšího účastníka řízení, replika stěžovatelek
9. Kolizní opatrovník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti za nezletilou uvedl, že s ní dne 12. 12. 2022 uskutečnil pohovor, na jehož základě dospěl k následujícím zjištěním. Nezletilá je šestnáctiletá slečna, která je schopná přes nižší emoční a sociální zralost i aktuální výkon v pásmu lehké mentální retardace vyjádřit své názory. Již rok a půl se nachází ve faktické péči první stěžovatelky. Opakovaně sděluje, že si přeje být svěřena do výlučné péče své matky, jelikož v její péči se cítí dobře, matka vnímá její potřeby a adekvátně na ně reaguje. Kolizní opatrovník dále zmínil blízkost sourozeneckých vazeb. S vedlejším účastníkem probíhá nepravidelný, občasný kontakt prostřednictvím SMS zpráv, osobně se však vídají sporadicky, neboť nezletilá si častější kontakt nepřeje. Kolizní opatrovník nezjistil, že by se matka snažila dceru ovlivňovat k tomu, aby kontakt s otcem nevyhledávala. Sama matka má bydliště v téže ulici, ve které otec bydlí, aby kontakt s ním zůstal co nejvíce zachován. Otec rigidně prosazuje cestou výkonu rozhodnutí navrácení nezletilé do své péče bez ohledu na negativní dopady, které tato situace má na nezletilou, a bez zřetele na její vlastní názor. Kolizní opatrovník má za to, že krajský soud dostatečně nezohlednil názor a zájem nezletilé a nebyl náležitě vnímavý k jejím potřebám, čímž upřednostnil zájem otce před zájmem nezletilé. Vyjádřila-li nezletilá jasně své přání žít s matkou, nelze násilím vynucovat výkon rozhodnutí, byť dosud platného, a matku zatěžovat úhradami pokut za rozhodnutí nezletilé.
10. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost hodnotí jako nedůvodnou, byť bez opatrovnického spisu není schopen reagovat na veškeré námitky stěžovatelek dopodrobna. Vyjádřil přesvědčení, že ve věci rozhodl bez nařízení jednání plně v souladu s ustanovením § 254 odst. 8 občanského soudního řádu. Odvolací soud dle svých slov neměl v úmyslu provádět žádné šetření ani dokazování, takže vydání rozhodnutí bez nařízení jednání bylo zcela legitimní. Pohovor s druhou stěžovatelkou nepovažoval za nutné v odvolacím řízení provádět, neboť ten již byl proveden v řízení před soudem prvního stupně a stanovisko nezletilé mu bylo známo. Krajský soud setrval na svém závěru, že nezletilá je zjevně, jako tomu bylo v minulosti, vedena matkou k tomu, že nechce-li péči otce akceptovat, byť k tomu nemá zjevný důvod, činit tak nemusí, čímž však v důsledku tohoto přístupu dochází k eliminaci vedlejšího účastníka v životě nezletilé, což rozhodně není v jejím nejlepším zájmu. Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí o uložení pokuty první stěžovatelce je správné, neboť její opakované poučování nepřineslo změnu postoje. Bylo ji proto nutné vést k dobrovolnému plnění povinností vyplývajících pro ni z pravomocného a vykonatelného rozsudku způsobem citelněji zasahujícím do jejích poměrů.
11. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že má napadené rozhodnutí krajského soudu za správné a ústavně konformní. Základní práva a svobody stěžovatelek tímto rozhodnutím ani řízením, které mu předcházelo, porušeny nebyly. Odvolací soud dle jeho mínění shledal známky negativního ovlivňování druhé stěžovatelky, její skryté manipulace a zvýšené důvěřivosti, způsobených lehkou mentální retardací. K tomuto zjištění dospěl na základě pohovoru s nezletilou v řízení před soudem prvního stupně, z něhož se podává, že matka jejich společné dceři sdělovala, že pokud je jí 15 let, měl by jí soud vyhovět a nechat v péči matky. Dle názoru vedlejšího účastníka se postoj nezletilé v době rozhodování odvolacího soudu nijak nezměnil, přičemž důkaz pohovorem u odvolacího soudu nebyl první stěžovatelkou navrhován. V odvolacím řízení nebylo zapotřebí provádět jakákoli další šetření či dokazování, a proto odvolací soud správně postupoval v intencích ustanovení § 254 odst. 8. o. s. ř.
12. Na podporu své argumentace ohledně stěžovatelkami tvrzeného zásahu do rodinného života vedlejší účastník odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1929/21 ze dne 4. 1. 2022, dle něhož právem dítěte je, je-li to jen trochu možné, budovat a mít vztah k oběma rodičům a nevyrůstat v prostředí, v němž je jeden rodič rodičem zavrženým. Dokud dítě nedospěje, nesmí obecné soudy na toto právo rezignovat. Vedlejší účastník také odmítl argument stěžovatelek, že odvolací soud ve svých úvahách nijak neakcentuje velmi blízké sourozenecké vazby mezi druhou stěžovatelkou a jejími sourozenci, se kterými žije v domácnosti u první stěžovatelky. Krajský soud dle něj stejně tak neakcentoval ani silný sourozenecký vztah nezletilé a její starší sestry M. J., která byla svěřena do jeho péče a která s ním dosud žije ve společné domácnosti.
13. Stěžovatelky v replice k vyjádření kolizního opatrovníka, účastníka i vedlejšího účastníka řízení setrvaly na své dosavadní argumentaci a znovu předestřely svůj náhled na nedostatky, jimiž dle jejich názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí. Vyjádřily souhlas s hodnocením situace kolizním opatrovníkem, který ji ve svém vyjádření popsal citlivě a výstižně. Vedlejšímu účastníkovi pak stěžovatelky vytkly nedostatek empatie a ohled na její období dospívání, když nezletilá je šestnáctiletou slečnou s vlastními postoji a názory. Vedlejší účastník si sám nepřipouští žádná svá výchovná pochybení a vše přičítá k tíži první stěžovatelky, která musí být z jeho pohledu potrestána.
14. Ústavní soud k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Vlastní přezkum Ústavního soudu
15. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelek, kolizního opatrovníka, účastníka i vedlejšího účastníka řízení, obsah naříkaného soudního rozhodnutí, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k následujícím závěrům.
16. Ústavní soud se dříve, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zabýval splněním procesních podmínek optikou zákonných požadavků kladených na bezvadnou a projednatelnou ústavní stížnost, a sice ve vztahu ke každé ze stěžovatelek zvlášť. V případě první stěžovatelky dospěl k závěru, že byla nejen účastníkem řízení, z něhož vzešlo nyní napadené soudní rozhodnutí, ale současně i osobou, jíž byla tímto pravomocným (a konečným) rozhodnutím soudu uložena povinnost, a tím dotčena její právní sféra. První stěžovatelka, vyčerpavši všechny jí dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, je tedy k podání ústavní stížnosti aktivně legitimována.
17. Jiná situace nastala v případě druhé stěžovatelky. Ta sice byla účastníkem opatrovnického řízení, neboť šlo v prvé řadě o její péči, výživu a styk se svými rodiči, napadené rozhodnutí se však týká výkonu pravomocných rozhodnutí soudů v souvislosti s tvrzenými porušeními povinností z nich plynoucích výlučně ve vztahu k první stěžovatelce jako matce. Jinak řečeno, napadeným usnesením krajského soudu nebyla druhé stěžovatelce uložena žádná povinnost a ani jím nebylo rozhodnuto o jakémkoli jejím právu, nýbrž výhradně o sankcionování její matky za porušení jí uložených povinností. Z těchto důvodů je třeba na druhou stěžovatelku pohlížet jako na osobu, jejíž základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem nemohlo být ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu z podstaty věci porušeno. Lhostejno přitom, jak druhá stěžovatelka postih své matky subjektivně pociťuje. Ústavní soud navzdory tomu, že druhá stěžovatelka není aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti, prostřednictvím kolizního opatrovníka vyslechl její názor na věc již proto, že své právo může realizovat v procesním postavení vedlejší účastnice vyplývajícím z ustanovení § 28 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
18. Ústavní stížnost první stěžovatelky je důvodná.
19. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k problematice rozhodování soudů o uložení pokuty za nerealizovaný styk. Ačkoli výše těchto sankcí se zpravidla pohybuje v bagatelních částkách, Ústavní soud bere v úvahu, že v mnohých případech nejde o postižení rodiče za jednotlivé a ojedinělé porušení povinnosti plynoucí ze závazného soudního rozhodnutí, nýbrž že zde existuje reálné riziko, že mu pokuty budou ukládány i nadále. O takový případ jde i v této věci, kdy byla krajským soudem uložena první stěžovatelce pokuta za neuskutečněná předání druhé stěžovatelky vedlejšímu účastníkovi pro její nevoli, která, jak plyne ze sdělení kolizního opatrovníka, v současnosti přetrvává.
20. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi k téže otázce vyložil, že právní institut pokuty, předvídaný ustanovením § 502 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, lze obecně považovat za jedno z opatření aktivně chránících právo na nerušený rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Jak je zřejmé z dikce citovaného zákonného ustanovení, účelem pokuty tu je v prvé řadě vynucení splnění povinnosti uložené soudem povinnému rodiči ve prospěch rodiče oprávněného. Jeho účel proto nespočívá v sankcionování povinného rodiče za dobrovolné nesplnění povinnosti, pročež na uloženou pokutu nelze nazírat primárně jako na sankci za porušení práva, nýbrž jako na prostředek donucení k respektu a dodržování právních poměrů založených vykonávaným titulem. Uložením pokuty je tedy sledována především ochrana zájmu jednoho z účastníků řízení na respektování právních poměrů založených vykonatelným rozhodnutím soudu, a má tak zásadně charakter prostředku směřujícího k tomu, jak se domoci subjektivního práva na nerušený rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny. Vyplývá-li však ze zjištěných okolností, že povinný rodič nemůže splnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou a odpovídající snahu, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné [srov. bod 11 in fine nálezu sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015 (N 184/79 SbNU 91) či opakovaně vzpomenutý nález ve věci sp. zn. II. ÚS 3489/15].
21. Ústavní soud ve svých rozhodnutích dále připomněl, že výchovné působení rodiče na dítě, a to i ve smyslu rozhodnutí soudu o výchově, nikdy nesmí překročit racionální mez a mělo by respektovat rozhodnutí dítěte tak, aby byly naplněny požadavky stanovené čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 104/1991 Sb. (dále jen "Úmluva"). Ve smyslu ustanovení čl. 12 odst. 2 Úmluvy je proto nezbytné, aby soudy reflektovaly názory dítěte, a to tím spíše, jde-li o dítě blížící se věku dospělosti. Institut nařízení výkonu rozhodnutí není určen k tomu, aby se stal nástrojem násilné změny projevů vůle nezletilého dítěte, pokud jeho rozhodnutí nebylo úmyslně ovlivněno třetími osobami [viz nález sp. zn. II. ÚS 3765/11 ze dne 13. 3. 2012 (N 52/64 SbNU 645) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 25/03 ze dne 24. 11. 2004]. Nelze-li dítě ani přes adekvátní výchovné působení přesvědčit, že má jít k jednomu z rodičů, jeví se ukládání pokut jako nesmyslné a neplnící zákonem předvídaný účel, tj. zajistit splnění povinnosti. V souladu s principy vyjádřenými v Úmluvě je vyloučeno, aby kterýkoli z rodičů nutil dítě k plnění povinností všemi prostředky.
22. V nyní souzeném případě přistoupil krajský soud k uložení pokuty na základě zjištění, že první stěžovatelka jako matka nevyvinula zjevnou a situaci odpovídající snahu směřující k tomu, aby se nezletilá po pobytu u ní vracela do péče vedlejšího účastníka. Na tento závěr odvolací soud usoudil z pohovoru s nezletilou, provedeného v řízení před opatrovnickým soudem. V něm zaznělo, že první stěžovatelka nezletilou sice přemlouvala k pobytu u vedlejšího účastníka, nezletilá to odmítala a matka jí sdělila, že pokud je jí 15 let, měl by jí soud vyhovět. Dle názoru odvolacího soudu takový postoj první stěžovatelky svědčí o tom, že ačkoliv sama zdánlivě činí kroky směřující k plnění povinnosti vyplývající z pravomocných a vykonatelných rozhodnutí soudu, vnitřně plnění odmítá a nezletilou vede k tomu, že si může prosadit své přání i proti rozhodnutí soudu. V takovém jednání krajský soud shledal známky negativního ovlivňování nezletilé, resp. skryté manipulace a zneužití její zvýšené důvěřivosti a ovlivnitelnosti způsobené lehkou mentální retardací (bod 14 napadeného usnesení krajského soudu).
23. Ústavní soud pokládá závěry krajského soudu za nedostatečně prokázané a odůvodněné. Je pravdou, že druhá stěžovatelka při pohovoru se soudkyní uvedla, že se od své matky dozvěděla, že když jí je 15 let, měl by jí soud vyhovět, když nechce jít k otci. Jedná se však o jednu větu z téměř hodinu trvajícího pohovoru. Na základě této jediné věty, která při pohovoru nebyla nijak rozvinuta, krajský soud uzavřel, že "...nelze dospět k závěru, že matka nemohla přes zjevnou a odpovídající snahu splnit povinnost stanovenou jí soudem ...". Přitom z pohovoru s nezletilou také vyplynulo, že matka jí opakovaně nabádala alespoň k častějším návštěvám vedlejšího účastníka. Měl-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových a právních závěrů pečlivě odůvodněného rozhodnutí soudu prvního stupně, měl ve věci sám doplnit dokazování, aby mohl případně učinit opačný závěr než soud prvního stupně.
24. V projednávané věci bylo sice rozhodováno o uložení pokuty matce a nikoli nezletilé, ale tato pokuta měla směřovat k přinucení matky ovlivnit chování nezletilé. Výsledek tohoto řízení byl proto zásadní zejména pro nezletilou! Pokud tedy krajský soud zvažoval změnu prvostupňového rozhodnutí, které bylo v souladu s přáním nezletilé, na rozhodnutí, které zcela odporovalo její vůli, měl nezletilou slyšet sám. Jedině tak mohl posoudit "opravdovost" postojů nezletilé a upřesnit si okolnosti, za kterých byla pronesena výše uvedené věta. K tomu lze odkázat na již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3900/14.
25. Teprve po provedení vlastního pohovoru s nezletilou se bude moci krajský soud dostatečně vypořádat také s důvody, jimiž nezletilá podložila svou nelibost k déletrvajícímu (nikoli krátkodobému) pobytu u vedlejšího účastníka podle závazné úpravy péče. Odmítavý přístup nezletilé zřejmě nebyl, jak vyplynulo z téhož pohovoru, vyvolán naléháním první stěžovatelky či jejím ponoukáním k nerespektování či jiné "sabotáži" dosavadní úpravy péče, nýbrž především okolnostmi, jež mají své příčiny v přístupu vedlejšího účastníka k nezletilé
26. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti první stěžovatelky, vyslovil porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a přikročil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, jenž je ve svém dalším postupu vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Ústavní stížnost v rozsahu podaném druhou stěžovatelkou pak Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Autor: US