// Profipravo.cz / Ostatní 12.05.2022

K ochraně osobnostních práv člena církve

Zásada autonomie církví a náboženských společností nachází výraz v maximálním možném omezení zásahů státu do jejich činnosti s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu. Tak například rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k církvi by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci, jak vyplývá z jejích vnitřních předpisů.

I ochrana osobnostních práv člena církve může mít jen takovou podobu, která nebude v rozporu s kategorickým imperativem nezasahovat do vnitřních záležitostí církve. Soud nemůže zasahovat do církevních aktů, které mají interní povahu, a to ani jejich přímým přezkumem, ani nepřímo tím, že by hodnotil jejich obsah a dovozoval z něj právní důsledky.

Od toho je ale nutné odlišit situace, kdy církevní akty získají vnější dosah, to znamená situace, ve kterých sama církev své akty publikuje takovým způsobem, že jsou dostupné i jiným osobám než jen jejím členům. V takovém případě se již nejedná o čistě vnitřní záležitost církve, která tím vstupuje do veřejného prostoru, a není rozumný důvod, proč by pro její projev v tomto ohledu měla platit výrazně odlišná pravidla, než je tomu u jiných subjektů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1178/2021, ze dne 10. 2. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 81 o. z.
§ 82 o. z.
§ 4 odst. 3 zák. č. 3/2002 Sb.

Kategorie: ochrana osobnosti; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2017, č. j. 34 C 30/2008-446, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby mu zaplatili žalovaný 1) 300.000 Kč, žalovaný 2) 200.000 Kč, žalovaný 3) 300.000 Kč, žalovaný 4) 200.000 Kč, žalovaný 5) 150.000 Kč, žalovaný 6) 150.000 Kč a žalovaný 7) 200.000 Kč, dále zamítl žalobu, aby žalovaný 3) odeslal 71 sborům Církve adventistů sedmého dne dopis se sdělením, že zpráva komise pro přezkoumání záležitosti vyloučení P. K.. ze dne 18. 5. 2003 je nepravdivá a má být postupováno, jako by nebyla vydána, a aby o splnění této povinnosti písemně informoval žalobce, a zamítl i žalobu, aby žalovaný 4) uveřejnil na vlastní náklady omluvu na stejném místě a stejnou formou jako zveřejnil uvedenou zprávu; rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce je bývalým členem Církve adventistů sedmého dne, z níž byl vyloučen na zasedání členského shromáždění žalovaného 2) dne 8. 12. 2001 a byl o tom dne 12. 12. 2001 informován písemnou zprávou. O odvolání žalobce proti vyloučení z církve rozhodovala Konference žalovaného 3), který ustanovil komisi pro přezkoumání vyloučení žalobce z církve (dále též jen „Komise“). Po jednání dne 4. 5. 2003, jehož se účastnil i žalobce, schválil žalovaný 3) dne 18. 5. 2003 zprávu Komise. Zápisem z jednání Konference žalovaného 3) bylo prokázáno, že zpráva byla řádně odsouhlasena a existuje pouze v jediné verzi. Žalovaný 3) v květnu 2003 rozeslal zprávu všem sborům církve v České republice, žalovaný 4) ji zveřejnil na svých internetových stránkách. Žalobce se znovu obrátil s žádostí o přešetření v roce 2008 na výbor žalovaného 3), který již jen odkázal na usnesení Komise z roku 2003. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by jej žalovaný 1), řadový člen církve, dehonestoval tvrzenými výroky, adresovanými synovi žalobce a členům žalovaného 2). Žalovaný 2), sbor Církve adventistů sedmého dne v Rumburku, tím, že žalobce vyloučil ze sboru, postupoval v souladu s církevními předpisy a nedopustil se žádného zvlášť závažného zásahu do osobnostních práv žalobce. Toho se nedopustil ani žalovaný 3), České sdružení této církve. Žalovaný 4), sbor církve v Praze 4, připustil, že zprávu zveřejnil na internetu, nicméně podle soudu se sice jednalo o dokument, který nebyl určen k veřejnému šíření, sloužil však zejména k informování členů církve, proto ani jeho zveřejněním na internetových stránkách jedné složky církve nebyla neoprávněně zasažena osobnostní práva žalobce. Zpráva neměla difamující povahu, nebyla nepravdivá, byla přijata příslušným církevním orgánem, měla oficiální význam a sdělovala závěry šetření komise; žalobce neprokázal, že by existovala druhá verze zprávy, od níž odvozoval též zásah do svých osobnostních práv. Soud dovodil, že žalovaní 5), 6) a 7) nejsou ve sporu pasivně věcně legitimováni, neboť se jako členové církve podíleli na činnosti žalovaných 3) a 4), aniž by se při svém jednání dopustili excesu. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 20. 2. 2008, žalobce byl vyloučen 8. 12. 2003, zpráva Komise byla zveřejněna na stránkách žalovaného 4) dne 23. 5. 2003, shledal soud důvodnou námitku promlčení a dovodil, že právo žalobce na peněžité zadostiučinění proti všem žalovaným je promlčeno.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 3 Co 51/2018-607, rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Zdůraznil, že přes poučení, kterého se mu od soudů obou stupňů dostalo, žalobce neprokázal žádné konkrétní skutečnosti o údajném zásahu do osobnostních práv. Snaží se totiž touto cestou docílit určení neoprávněnosti vyloučení z církve. O tom ale nemohou rozhodovat soudy, nýbrž toliko orgány církve, což vyplývá z vnitřní autonomie církve. Žalobce jako důvod zásahu do svých osobnostních práv uvedl zprávu Komise, která byla řádně odsouhlasena, je platná a měla pouze jedno znění. Ačkoliv žalobce tvrdil, že zpráva byla nepravdivá a měly být dvě, ani jednu z těchto skutečností neprokázal. Navzdory tomu, že zpráva byla po určitou krátkou dobu uveřejněna na stránkách žalovaného 4), neměla difamující povahu a objektivně nemohla zasáhnout do osobnostních práv žalobce, jemuž se dokonce žalovaný 7) za zveřejnění omluvil. Šlo o veřejný dokument, který sloužil k informování členů o dění na konferenci. Důvodné byly podle odvolacího soudu námitky promlčení vznesené všemi žalovanými i závěry soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných 1), 5), 6) a 7).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v několika otázkách hmotného práva, jež byly podle jeho názoru řešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, popř. dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Dovolatel je vymezil takto:

1) „kdo má v situaci tvrzení žalobce o nepravdivosti konkrétních výroků prokazovat jejich pravdivost“,

2) posouzení způsobilosti informací uvedených ve zprávě Komise ze dne 18. 5. 2003 zasáhnout do osobnosti žalobce,

3) posouzení povahy „církevních aktů“, jejichž nepravdivost žalobce namítal, a z toho se odvíjející pravomoci soudů zabývat se tím, zda těmito akty mohlo být zasaženo do osobnostních práv žalobce,

4) zda soudy dostatečně zjišťovaly podstatné okolnosti a zohlednily tvrzení žalobce a jeho důkazní návrhy,

5) zda se soudy správně vypořádaly s důkazními návrhy žalobce,

6) promlčení práva na finanční satisfakci,

7) posouzení pasivní legitimace u žalovaných 1), 5), 6) a 7),

8) zda se odvolací soud dostatečně vypořádal s žalobcovými námitkami v odvolacím řízení.

Ohledně otázky 1) je dovolatel přesvědčen, že soudy nesprávně posoudily otázku důkazního břemene, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu musí pravdivost skutkových tvrzení prokazovat jejich původce. Již v žalobě přitom jasně konkretizoval, jaké výroky ze zprávy Komise ze dne 18. 5. 2003 jsou podle jeho názoru nepravdivé. Soudy nesprávně dovodily pravdivost zprávy, aniž by se zabývaly jejím obsahem, nýbrž pouze tím, zda byla schválena církevními orgány. Ačkoliv se žalobce snažil v průběhu řízení prokázat, že zpráva publikovaná na internetových stránkách žalované 4) byla obsahem odlišná od zprávy schválené na jednání konference, jedná se o odlišení tvrzení od tvrzení týkajících se nepravdivosti obsahu publikované zprávy. Žalobce tedy ve vztahu ke zprávě Komise uváděl dvě samostatná tvrzení a soudy byly povinny se jimi samostatně zabývat, což se nestalo. Žalobce je dále přesvědčen, že schválení zprávy orgánem církve automaticky neznamená, že se soudy nemohou a nemají zabývat pravdivostí jejího obsahu. Opačný přístup by vedl k tomu, že by bylo možné jakékoliv nactiutrhačné a difamující nepravdivé informace šířit poté, co byly uvedeny v dokumentu, který byl součástí postupu církevních orgánů. K otázce 2) dovolatel uvádí, že při posuzování difamující povahy konkrétního sdělení je důležité zabývat se také tím, v jakém prostředí byly informace uvedeny, k jakému okruhu adresátů se dostaly (či mohly dostat) a v jakém vztahu jsou tito adresáti k osobě, která se soudní ochrany domáhá. Poukazuje přitom, že k zásahu došlo zejména v jeho bezprostředním okolí, které je spjato s Církví adventistů sedmého dne. Rozhodnutí je navíc v této otázce nepřezkoumatelné, neboť se soud nevypořádal s konkrétními tvrzeními žalobce ohledně difamující povahy tvrzení uvedených ve zprávě Komise a pouze uvedl, že zpráva takovou povahu neměla a nemohla zasáhnout do jeho osobnosti, aniž by bylo zřejmé, na základě jakých důkazů a úvah k tomuto závěru soud dospěl. K otázce 3) dovolatel poukazuje na další dokumenty, které nepravdivým obsahem zasáhly do jeho osobnostních práv, a to na návrh na ukončení členství bratra P. K. v Církvi adventistů sedmého dne ze dne 8. 12. 2021, na záznam z členského shromáždění sboru Rumburk ze dne 8. 12. 2001 a na dokument označený „Přehled písemných záznamů a odkazů, které předcházely ukončení členství br. P. K. v církvi“. Podle jeho názoru tyto akty nemají povahu rozhodnutí či jiného aktu církve, jejichž obsahem by se nemohl soud při řešení žaloby na ochranu osobnostních práv zabývat. Kromě toho jsou soudy povinny zabývat se dokumenty, které byly zveřejněny na internetových stránkách, a desítky lidí tak měly možnost se s nimi seznámit. K otázce 4) dovolatel vytýká oběma soudům, že se některými jeho tvrzeními vůbec nezabývaly, přitom on svá žalobní tvrzení nikdy neomezil. Argumentace k otázce 5) obsahuje především výčet jednotlivých navržených důkazní prostředků, s nimiž se soudy nevypořádaly. Podrobná argumentace k otázce 6) odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18, podle nějž je nutné zohlednit určitou nejistotu panující v otázce promlčení peněžité satisfakce za zásah do osobnostních práv před 12. 11. 2008, kdy bylo publikováno rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, které ji definitivně vyřešilo. Soudy pak nedostatečně posoudily okamžiky, od kterých by případně promlčecí doba u jednotlivých zásahů měla počít běžet, a neřešily, zda námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy. U otázky 7) pak dovolatel blíže rozvádí, že žalovaní 1), 5), 6) a 7) se dopustili při svém jednání excesu, a je proto dána jejich pasivní věcná legitimace ve sporu. Konečně pak k otázce 8) uvádí, že odvolací soud se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní ve společném vyjádření uvedli, že považují dovolání za nepřípustné, neboť nezpochybňuje právní posouzení, ale skutková zjištění. Žalobce stále usiluje o určení, že byl neoprávněně vyloučen z církve, touto otázkou se však soud není oprávněn zabývat s ohledem na autonomii církve. Žalobce ani přes poučení nespecifikoval, v čem jinak spatřuje zásah do svých osobnostních práv. Soudy správně dospěly k závěru, že obsah zprávy Komise neměl difamující povahu a že osoby použité při činnosti církve nemohou odpovídat žalobci přímo, proto nejsou ve sporu pasivně legitimovány. Žalovaný 4) se za umístění zprávy na internet žalobci omluvil a snažil se mu vysvětlit, že nemůže na stránkách zveřejnit požadovanou omluvu, neboť zpráva byla pravdivá a byla přijata vyšším církevním orgánem. Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že je napadán výrok odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen celkem v deseti výrocích o věci samé ohledně sedmi žalovaných, je dovolání na hraně srozumitelnosti ohledně vymezení rozsahu dovolání (tzv. kvantitativní rozsah dovolacího přezkumu), neboť je zřejmě (bez výslovného sdělení) podáváno proti celému rozsudku odvolacího soudu, aniž by ovšem bylo vyznačeno, kterých částí výroků se týkají jednotlivé formulované otázky předkládané k dovolacímu přezkumu. Protože je Nejvyšší soud vymezením dovolacích důvodů vázán (tzv. kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu podle § 243 odst. 2 věty první o. s. ř.), je nutno posuzovat přípustnost dovolání podle obsahového vymezení jednotlivých otázek s přihlédnutím k závěrům, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k jednotlivým nárokům a jednotlivým žalovaným spočívá.

Žalovaný 3) je českým orgánem registrované církve, jíž dovolatel vytýká neoprávněný zásah do osobnostních práv rozesláním zprávy církevního odvolacího orgánu o důvodech jeho vyloučení z církve všem církevním sborům; obsah zprávy považuje za nepravdivý. Žalovaní 2) a 4) jsou sbory Církve adventistů sedmého dne v Rumburku a v Praze – Krči; prvnímu je vytýkáno vyloučení dovolatele z církve a označení důvodů, proč se tak stalo, druhému zveřejnění zprávy na internetových stránkách. Žalovaní 5), 6) a 7) jsou příslušníky uvedené církve a neoprávněného zásahu do osobnostních práv dovolatele se měli dopustit v souvislosti s činností žalovaných 2), 3) a 4). Žalovaný 1) pak měl pronést difamující výroky o dovolateli před jeho synem a na členském shromáždění žalovaného 2).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k tvrzenému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv mělo dojít před 1. 1. 2014.

Ohledně žalovaného 1) nelze v první řadě dovodit rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou řešící rozložení důkazního břemene ve sporech na ochranu osobnosti, viz otázka 1). Dovolatel totiž nesprávně směšuje dvě roviny – žalovaný je sice skutečně povinen prokázat pravdivost svého tvrzení, ovšem pouze jestliže je učinil. Zda byl určitý výrok vůbec (či v jaké podobě) pronesen, musí ovšem prokázat žalobce. Soud prvního stupně po provedeném dokazování a hodnocení důkazů uzavřel, že žalobce neprokázal (dovolací soud není podle § 241 a odst. 1 a 3 a § 242 odst. 3 o. s. ř. oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění odvolacího soudu), že žalovaný 1) naříkané výroky o osobě dovolatele pronesl, proto je zcela irelevantní vyžadovat důkaz o pravdivosti nedoloženého sdělení. Protože uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, nemůže otázka 1) založit přípustnost dovolání.

Není pochyb, že žalovaní 5), 6) a 7) a zčásti též žalovaný 1) vytýkanou činnost vykonali v úzké souvislosti s náboženskou činností církve, jejímiž jsou členy a tři z nich dokonce členy statutárních orgánů, žalovaný 5) pak působil jako zapisovatel komise žalovaného 3). I když dovolatel tvrdí, že jejich počínání mělo excesivní povahu, zdůvodňuje to jen poukazem na jeho nesprávnost, kterou vytýká i církevním subjektům, aniž by dokládal, že a čím případně tito žalovaní vybočili z předmětu činnosti subjektů, za něž jednali. Paradoxně tedy dovozuje exces těchto osob z toho, že byly hlavními aktéry postupů, v nichž spatřuje zásah do svých práv ze strany žalovaných 2), 3) a 4). Závěr odvolacího soudu o nedostatku jejich pasivní věcné legitimace je v souladu s judikaturou aplikující i ve sporech o ochranu osobnosti analogicky ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák., podle nějž je škoda způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. Soudní praxe ustáleně dovozuje, že pouze v případě, že se činnost použité fyzické osoby neděla v rámci pověření k vymezené činnosti, ale vybočila z tohoto rámce, tedy šlo o jednání z vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu (exces), postihují občanskoprávní sankce přímo tuto fyzickou osobu. Pro posouzení, zda o exces šlo, je rozhodující, zda jednání (či opomenutí) mělo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům) osoby pověřené. Exces je naplněn takovou činností, kterou škůdce sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež nesouvisejí s jeho úkoly (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 896/2009, publikovaný pod C 9025 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále jen "Soubor", ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, Soubor C 17276, nebo ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1526/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 3/2003, str. 93). Ani kdyby svěřené úkoly byly plněny neadekvátním způsobem, neznamená to automaticky exces (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005, č. 49/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“), jestliže jednající osoba takto nevhodně usilovala o splnění služebních povinností či úkolů. Nebylo-li v posuzované věci zjištěno, že by při konkrétních úkonech spojených s vyloučením dovolatele z církve tito žalovaní sledovali své vlastní cíle nebo cíle třetích osob, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu. Otázka 7) tedy nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. proti potvrzující části výroku odvolacího soudu týkající se žalovaných 1), 5), 6) a 7); vzhledem k tomu, že již tento důvod postačuje k zamítnutí žaloby, je nadbytečné zabývat se ohledně nich jakýmikoliv dalšími problémy, formulovanými v dovolání k otázkám 4), 5) a 8), neboť ani jejich odlišné řešení by se do závěru o nedůvodnosti žaloby proti těmto žalovaným neprojevilo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, č. 48/2006 Sb. rozh. obč.).

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání proti části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně žalovaných 1), 5), 6) a 7) pro nepřípustnost odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky zásahu do osobnostních práv vyloučením člena z církve a publikací důvodů a okolností s tím spojených, která nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která byla usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 č. 2/1993 Sb. vyhlášena jako součást ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina“), má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

Podle odst. 2 téhož článku má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

Podle čl. 16 odst. 1 Listiny každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.

Podle odst. 2 téhož článku církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.

Podle odst. 4 téhož článku výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.

Podle § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

Podle § 13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

Podle odst. 2 tohoto ustanovení pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

Podle odst. 3 tohoto ustanovení výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

Podle § 4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů nezávisle na státních orgánech.

V projednávané věci se jedná o kolizi dvou základních práv, ke které mělo dojít vyloučením dovolatele z církve a tvrzeným uveřejněním nepravdivých údajů ve zprávě Komise. Na jedné straně stojí právo na ochranu osobnosti dovolatele a na druhé straně svoboda náboženského vyznání všech žalovaných. Česká republika je založena na principu laického státu, akceptujícího náboženský pluralismus a toleranci. Náboženská svoboda, znamenající svobodu každého vyznávat své náboženství a víru, vytváří uvnitř církví, resp. jejich institucí, tzv. forum internum, do něhož nepřísluší zasahovat třetím osobám, zejména pak veřejné moci (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02, a ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3910/17). Zásada autonomie církví a náboženských společností tak nachází výraz v maximálním možném omezení zásahů státu do jejich činnosti s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu. Tak například rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k církvi by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci, jak vyplývá z jejích vnitřních předpisů (nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, a ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3591/16). Dále nebyla shledána pravomoc soudů k určení neplatnosti rozhodnutí členského shromáždění církevní obce (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, Soubor C 4319, či k interpretaci vnitrocírkevních předpisů (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 4 As 27/2015).

Na druhé straně je důležitou složkou osobnosti člověka, do které může být zasaženo citelným způsobem, i jeho čest a vážnost. Ta se mimo jiné odráží i v postavení a vnímání člověka ve společnosti, nelze tedy rezignovat na její ochranu. Jestliže je tu však kategorický imperativ nezasahovat do vnitřních záležitostí církve, může mít ochrana osobnostních práv jejího člena jen takovou podobu, která s ním nebude v rozporu. Soud nemůže zasahovat do církevních aktů, které mají interní povahu, a to ani jejich přímým přezkumem, ani nepřímo tím, že by hodnotil jejich obsah a dovozoval z něj právní důsledky. Dovolatel své nároky vůči žalovaným církevním subjektům 2), 3) a 4) opírá především o zpochybnění pravdivosti sdělení jednoho z orgánů Církve adventistů sedmého dne o okolnostech a důvodech jeho vyloučení z církve, jak byla tato informace včleněna do zprávy vypracované Komisí ustanovenou žalovaným 3) a rozšířena mezi členy církve a internetovou cestou i mimo tento okruh činností žalovaného 4). Je tedy zřejmé, že se fakticky domáhá, aby soud hodnotil obsah zprávy, a vlastně tak přezkoumával správnost či opodstatněnost vnitřního postupu a individuálního aktu církve. Příznačná je v tomto směru i doplněná argumentace dovolatele zahrnující mezi zdroje negativního působení na jeho osobnost též postupy a materiály (návrh na ukončení členství dovolatele v církvi, záznam z členského shromáždění a přehled materiálů před ukončením členství) žalovaného 2), který rozhodl o jeho vyloučení. Tyto materiály nebyly veřejně publikovány, sloužily pro rozhodnutí o vyloučení z církve, takže samy o sobě nejsou neoprávněným zásahem do osobnosti. Bylo-li z nich vycházeno či byly citovány ve zprávě Komise, je prostřednictvím jejich kritiky opět cíleno na nepřímý soudní přezkum výsledku, jímž je nezadatelné právo církve rozhodnout o vyloučení jejího člena. K takové ingerenci není soud oprávněn ani na základě žalobního tvrzení, že nepravdivostí záznamu o výsledku jednání Komise přezkoumávající vyloučení dovolatele z církve bylo zasaženo do jeho osobnostních práv. Kdyby soud hodnotil obsah a vyslovoval se ke správnosti či pravdivosti zprávy Komise, jak požaduje dovolatel, nepřípustně by zasahoval do vnitřního okruhu záležitostí církví a náboženských společností vymezeného a chráněného ústavou i zákonem. Nelze proto vytýkat odvolacímu soudu, že tak nepostupoval a že respektoval autonomii církevních aktů, tudíž jsou právně nevýznamné i dovolací argumenty mířené ke skutkovým okolnostem celé záležitosti v otázkách 2), 4) a 5).

Od toho je ale nutné odlišit situace, kdy církevní akty získají vnější dosah, to znamená situace, ve kterých sama církev své akty publikuje takovým způsobem, že jsou dostupné i jiným osobám, než jen jejím členům. V takovém případě se již nejedná o čistě vnitřní záležitost církve, která tím vstupuje do veřejného prostoru, a není rozumný důvod, proč by pro její projev v tomto ohledu měla platit výrazně odlišná pravidla, než je tomu u jiných subjektů. Jinak by totiž docházelo mimo jiné k neodůvodněnému porušení rovnosti před zákonem (čl. 1 Listiny), ze které vyplývá požadavek, aby právo bezdůvodně nezvýhodňovalo ani neznevýhodňovalo jedny před druhými (nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1609/08). Obdobně uvažoval i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3064/2009 (Soubor C 12065), řešícím v téže věci procesní otázku pravomoci soudu.

Pro tento konkrétní případ to znamená, že zpřístupnil-li žalovaný 4) údaje o důvodech vyloučení dovolatele z církve uveřejněním zprávy na internetu, není a priori vyloučeno, že tím mohl zasáhnout do jeho osobnostních práv. Odvolací soud se však i tímto aspektem zabýval a správně dovodil, že nelze-li přezkoumávat důvody obsažené v publikované zprávě ani výsledek rozhodnutí, jde vlastně o veřejné sdělení, jak byla věc vyloučení dovolatele vyřešena. Byť je dovolatel přesvědčen o nesprávnosti názorů Komise, neobsahuje zpráva žádné difamující výrazy, jimiž by primárně mířila k dotčení cti, vážnosti či důstojnosti dovolatele, nijak jej nezesměšňuje ani neostouzí, jen uvádí důvody, jimiž byla Církev adventistů sedmého dne vedena při exkomunikaci dovolatele. Zpráva má tedy víceméně objektivní popisný charakter obdobně jako rozhodnutí orgánů státu, zprávy o jejich činnosti či informace podávané jinými subjekty o vlastních záležitostech. I když zpráva obsahuje hodnotící soudy nutné k závěru o vyloučení člena z církve, rozhodnutí samotné soudnímu přezkumu nepodléhá a jeho pouhé odůvodnění, jestliže nevykazuje znaky znevažování či ponižování vyloučené osoby, nemůže být neoprávněným zásahem. Protože zveřejnění takové informace mělo sloužit především dovnitř církve a dovolatel ani netvrdí, že by jej dehonestovalo v jiných kruzích, lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že tímto krokem žalovaný 4), který se za určitý informační únik ostatně již omluvil, do osobnostních práv dovolatele nezasáhl.

Vzhledem k tomu, že výše uvedené závěry samy o sobě postačí k zamítnutí žaloby na peněžité zadostiučinění proti všem žalovaným, je nadbytečné řešit jakékoliv otázky spojené s promlčením těchto nároků, neboť ani kdyby byl názor dovolatele k otázce 6) správný, nemohlo by to nic změnit na výsledku dovolacího řízení.

Ze všech těchto důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku týkajícího se nároků uplatněných vůči žalovaným 2), 3) a 4) věcně správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není dán. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů