// Profipravo.cz / Ostatní 23.02.2022

Zbavení rodičovské odpovědnosti; názor rozumově vyspělého dítěte

I. Dosažení stavu, který je v souladu s nejlepším zájmem dítěte, je cílem veškerého rozhodování ve vztazích mezi rodiči a dětmi, přičemž participační právo (právo být slyšeno v řízení) dítěte poskytuje způsob, jakým lze tohoto cíle dosáhnout. V daném případě proto nelze přehlédnout zcela jednoznačný, celkově odmítavý postoj syna matce, který je dlouhodobě ustálený a neměnný a vychází z objektivně negativních zkušeností. Pro nerespektování takového, zcela vyhraněného názoru nezletilého dítěte, které se svým věkem již blíží dospělosti, proto musí být dány závažné důvody mající původ ve vyvažování zájmů dítěte a rodičů, případně ve svébytných podmínkách konkrétní situace.

II. Změna postoje rodiče ke svému životu a k nezletilému – na kterou lze v době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat – může převážit nad důsledky jeho chování v minulosti. Je však třeba pečlivě vážit, jak se negativní postoje opravňující soud zbavit dotčeného rodiče jeho rodičovské odpovědnosti promítají do jeho současných postojů, jinými slovy, v jaké míře minulost utváří přítomnost takového rodiče. Z uvedeného vyplývá, že musí jít o takovou změnu postoje rodiče ke svému životu a k nezletilému dítěti, „na kterou lze v době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat“, a zároveň tato změna musí být způsobilá napravit důsledky chování rodiče v minulosti.

Jako zásadní se v projednávané věci jeví skutečnost, že dlouhodobé závadné chování matky mělo na její vzájemný vztah s oběma nezletilými dětmi zcela destrukční vliv. Veškeré (citové a jiné) vazby byly zpřetrhány především její vinou (nebylo zjištěno, že by otec aktivně přispíval k odtržení matky od dětí), po mnoho let neudělala nic, čím by situaci zvrátila. U staršího syna byly tyto vazby zpřetrhány na vědomé úrovni, syn z vlastní vůle odmítá jakýkoliv (i písemný) kontakt s matkou, nepovažuje ji za součást své rodiny a trápí se tím, že mu ublížila a nesnažila se již dříve situaci napravit. Za svou matku považuje družku otce, kterou má rád a která „se o ně moc hezky stará“. Dcera matku vůbec nezná, za svou skutečnou matku taktéž považuje družku otce, k níž má citový vztah a která pro ni zůstane důležitější osobou, i kdyby byla v odpovídajícím věku seznámena s existencí matky. Za této situace změna postoje matky již jen stěží může napravit důsledky jejího chování v minulosti. Dovolací soud zde souhlasí s názorem odvolacího soudu, že s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci „je důsledek matčina chování a zanedbávání rodičovské odpovědnosti v současné době již nevratný, a to i v případě, že by matka začala projevovat skutečný zájem“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 4217/2019, ze dne 27. 10. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 871 odst. 1 o. z.
§ 873 o. z.
§ 865 o. z.
§ 866 o. z.

Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


Otec se návrhem podaným dne 26.6.2017 u soudu prvního stupně domáhal, aby matka byla zbavena rodičovské odpovědnosti k nezletilé AAAAA a k tehdy ještě nezletilému D., a současně aby byla zbavena i práva dát souhlas k osvojení nezletilých dětí. Návrh odůvodnil zejména tím, že se matka opakovaně dopouští trestné činnosti spojené s užíváním a distribucí drog, jde o trvalou recidivu bez šance o nápravu, od doby rozluky rodičů v roce 2011 nejeví o děti žádný zájem, není mezi nimi žádný vzájemný citový vztah, neplní vyživovací povinnost a vede nemorální způsob života, který je hrozbou pro mravní vývoj nezletilých dětí. Spolu s otcem se již několik let podílí na péči o děti jeho družka V. H., kterou děti v současné době považují za svoji matku, zatímco svou skutečnou matku neviděli mnoho let, syn ji odmítá a dcera ji nezná; družka otce je bezdětná a měla by zájem děti osvojit. Pokud bude matka (po skončení výkonu trestu) nadále pokračovat v totožném závažném zanedbávání rodičovské odpovědnosti, a případně se pokusí narušit konečně obnovené rodinné vztahy a dobré zázemí, způsobila by tím nezletilým dětem neodčinitelné psychické trauma. Podle názoru otce za této situace převažuje zájem na ochraně vývoje nezletilých dětí nad rodičovskými právy matky.

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 14.5.2018 č.j. 12 P 12/2005-770 omezil matku v rodičovské odpovědnosti ve vztahu k oběma dětem „tak, že nemá právo osobní péče a osobního styku s dětmi, nemá právo zastupovat děti a spravovat jejich jmění, má právo na informace o prospívání a vývoji dětí, má právo na písemný styk s dětmi“ (výrok I.); vyslovil, že vyživovací povinnost podle rozsudku zdejšího soudu ze dne 2.3.2015 č.j. 12 P 12/2005-619 zůstává zachována (výrok II.), zamítl návrh na zbavení matky práva dát souhlas k osvojení (výrok III.) a rozhodl, že žádný účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a že „státu se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává“ (výrok V.). Soud prvního stupně zdůraznil, že zbavení rodičovské odpovědnosti je „nejdrsnější sankcí rodinného práva“, k níž může soud přistoupit jen za splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 871 o.z. a vždy v zájmu dítěte. Na základě provedených důkazů (především po výslechu rodičů, zjištění názoru dětí a po zjištění odborných závěrů znalce) soud zvažoval dvě v úvahu přicházející varianty, a to jednak vyhovění návrhu otce („konstrukce na bázi všeho a nic“), a jednak řešení, jež nakonec navrhli opatrovník, státní zástupce a souhlasila s ním i matka, jehož podstatou bylo razantní omezení rodičovské odpovědnosti matky s tím důsledkem, že prakticky potvrdí stávající stav. Vycházel přitom z úvahy, že důsledkem vyhovění návrhu otce by byla ztráta právní a biologické matky a volná cesta k získání nové právní matky – družky otce, kterou děti vnímají jako svou pravou matku, jinými slovy matku psychologickou a sociální; D. si ji výslovně za matku přeje, AAAAA je toho času při vědomí, že je to její pravá matka, protože právní a biologickou matku nezná. Kdyby však soud návrhu otce vyhověl, vystavil by děti riziku ztráty vztahu, o který sice toho času nestojí (D.), nebo o něm neví (AAAAA), nicméně matka není zcela pasivní, chce s dětmi vztah obnovit, postupně na sobě pracuje v rámci léčení závislosti, využívá možnosti kontaktu s dětmi způsobem, který v současné době má, tedy psaním dopisů, při vědomí, že je vcelku spravedlivě synem odmítána, že mu ublížila svým hnusným přístupem v době, kdy dávala přednost drogám, a kdy zavinila ztrátu vztahu s AAAAA. D., mladému dospívajícímu chlapci, se nelze divit, že matku odmítá, že chce mít klid a těžit z možnosti rodinného života, který mu otec a jeho družka vytvořili. V budoucnu však opak vyloučit nelze, matku stále vnímá jako součást širší rodiny a oprávněně jí vyčítá, že musí její existenci sestře tajit. V porovnání s matkou je družka otce, kterou děti milují, pravým ženským vzorem oběma dětem, pracuje jen na částečný úvazek, aby se o ně mohla starat, žije dlouhodobě s otcem, chce si děti osvojit a s otcem zřejmě uzavřít manželství. Ačkoli tedy „téměř vše nasvědčuje tomu, že by bylo správné, aby D. získal možnost být osvojen družkou otce“, soud „má na hodnocení popsané situace konzervativní náhled“. D. je v přelomových letech svého dospívání a později v dospělosti může ztrátu vlastní matky, ačkoli si ji nyní přeje, hořce litovat už jen ze samé podstaty této skutečnosti. Riziko újmy ztráty vztahu je přitom podle názoru soudu prvního stupně vyšší, než riziko, že nebude formalizován dlouholetý stávající vztah mezi ním a družkou otce, neboť rodina otce je stabilní a směřuje snad k manželství vychovatelů dětí. Ani znalkyně se nevyjádřila jednoznačně pro osvojení, nýbrž pro posílení a formalizaci vztahu mezi dětmi a družkou otce. U AAAAA je situace jednoznačnější, neboť ona matku nezná, neví o ní a podle doporučení znalkyně je zapotřebí s touto informací vyčkat do doby 10 až 12 let jejího věku. U AAAAA tedy nelze vůbec riskovat ztrátu vztahu s matkou, o jejíž existenci se má teprve dozvědět. Vzhledem k tomu, že obě děti jsou děti na sebe vázané a žijí spolu v rámci jedné rodiny, bylo nesprávné, aby D. osvojen byl a AAAAA nikoli. Podle názoru soudu prvního stupně lze stávající rodinnou situaci, kdy jsou děti vychovávány otcem a jeho družkou, udržet a posílit tím, že výkon rodičovské odpovědnosti bude svěřen v plném rozsahu otci a ten jej může delegovat na svou družku, která se na výchově dětí podílí z titulu, že s ním žije ve společné domácnosti (§ 885 o.z.). Postavení družky lze u dětí posílit tím, že uzavře manželství s otcem. Za dané situace proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že „není v zájmu dětí zbavovat matku rodičovské odpovědnosti a práva dát souhlas k osvojení“, ale že jsou důvody „k razantnímu omezení její odpovědnosti, neboť ji historicky dlouhodobě neužívala, jak měla, a to z důvodu, jež si sama zavinila, tedy užíváním drog, závislostí na nich, opakovaným trestním odsouzením a výkonem trestu odnětí svobody, což vedlo ke ztrátě vztahu s dětmi“. V současné době není představitelné, aby měla právo péče, právo osobního styku, jakož i zástupčí a správcovské oprávnění; uvedená práva (a zároveň povinnosti) od roku 2011 vykonával otec, který dětem zajistil plnou rodinu a náhradní matku. Podle názoru soudu prvního stupně však nelze přehlédnout, že matka, která byla uznána nemocnou (závislou), se léčí, pracuje na sobě, děti ztratit nechce a její chování v poslední době má vzrůstající kladnou tendenci, i když ve vztahu k dětem se důsledky zlepšeného přístupu matky (zatím) prakticky neprojevují (posílá jen dopisy a neplní ani vyživovací povinnost). Člověk je však „tvor chybující a opomenout kladné krůčky léčby a zapojování se do socializace by bylo obecně, i konkrétně v této věci, nesprávné, demotivující“. Soud prvního stupně proto zvolil „razantní omezení rodičovské odpovědnosti, matce ponechal pouze právo na informace a právo na písemný styk s dětmi, fakticky tedy formalizoval stávající situaci, což hodnotil pro děti jako nejlepší“.

K odvolání otce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 7. 2019 č. j. 32 Co 279/2018-920 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se matka zbavuje rodičovské odpovědnosti ve vztahu k tehdy nezletilému D. a nezletilé AAAAA (výrok I.), a rozhodl, že se matka zbavuje i práva dát souhlas s osvojením tehdy nezletilého D. a nezletilé AAAAA (výrok II.); současně vyslovil, že Česká republika nemá proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím (výrok IV.). Odvolací soud po doplnění dokazování výpisem z evidence rejstříků trestů ohledně matky (ze kterého zjistil, že matka se od roku 2012 opakovaně (4x) dopustila trestné činnosti a v době jeho rozhodování byla již ve druhém výkonu trestu odnětí svobody) a opětovným výslechem nezletilého D. dospěl rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že „v posuzovaném případě jsou splněny podmínky pro to, aby matka byla zbavena rodičovské odpovědnosti ve vztahu k (tehdy) nezletilému D. a k nezletilé AAAAA“. Zdůraznil, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu nestačí ke zbavení rodičovské odpovědnosti jen ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče, ale zneužívání či zanedbávání rodičovské odpovědnosti musí být takového stupně, že zbavení rodičovské odpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte. V daném případě matka dlouhodobě (od roku 2011) rodičovskou odpovědnost ve vztahu k nezletilým dětem závažným způsobem zanedbávala v důsledku své drogové závislosti. Svým chováním zavinila, že ji nezletilý D. odmítá a nezletilá AAAAA ji nezná, na matku si nepamatuje, neví, že současná partnerka otce není její skutečnou (biologickou) matkou. Chování matky v důsledku drogové závislosti je pro D. nejhorší zážitek, matka mu ublížila, způsobila zlom v kvalitě jeho života, jejím chováním se cítil bezdůvodně odmítaný, podvedený. Již v souvislosti s úpravou poměrů v roce 2013 (v době, kdy matka byla v prvním výkonu trestu odnětí svobody) znalkyně PhDr. Vladimíra Straková uvedla, že pro úpravu vztahu s dětmi má abstinence od drog matky zásadní význam, v případě pokračujícího abusu lze očekávat ztrátu vztahu s oběma dětmi. I přesto matka poté, kdy byla v červnu 2014 podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, se tímto názorem neřídila; naopak ještě téhož roku, kdy byla podmíněně propuštěna, se k drogám vrátila (jak sama uvedla). I když si tedy musela být vědoma toho, že obnovení vztahu s dětmi závisí na její abstinenci, přesto místo snahy o navázání vztahu s dětmi a hledání vhodných způsobů, jak velmi narušené vztahy (jejím vlastním zaviněním) postupně obnovit, matka zvolila návrat k drogám. Tvrzení matky, že tak učinila poté, kdy zjistila, že ji syn odmítá a dcera nezná, matku v jejím chování neospravedlňuje. Skutečnost, že ji D. odmítá, věděla již z řízení o úpravě poměrů, neboť to vyplynulo z tehdy vypracovaného znaleckého posudku i z rozsudku soudu. Zároveň věděla, že nezletilé AAAAA byl v době rozchodu rodičů (z důvodu její drogové závislosti) jeden rok. Musela si tudíž být vědoma, že když za dětmi po více než dvou letech přijde, se vztahy rázem změní a že bude muset velmi pomalu a citlivě k dětem přistupovat, aby se jí podařilo postupně vztah k dětem navázat, tedy aby D. změnil svůj odmítavý postoj a pro AAAAA přestala být neznámou osobou. Současně věděla, že nezbytnou podmínkou pro obnovení vztahů je její abstinence od drog a že v opačném případě lze očekávat ztrátu vztahu s oběma dětmi. Právě pro D., který měl osobní zkušenost s chováním matky pod vlivem drog (AAAAA si na chování matky nepamatuje, neboť byla velmi malá) bylo nutné, aby ho matka přesvědčila, že s drogami skončila. Místo toho matka pokračovala v chování, které vedlo k rozpadu rodiny a narušení vztahů mezi matkou a dětmi (užívání drog, trestná činnost), nadále závažným způsobem zanedbávala výkon rodičovské odpovědnosti, přičemž tak činila po celou dobu, kdy byla na svobodě (od roku 2014 do roku 2016). Občas zaslaný dopis dětem, avšak převážně v době, kdy matka byla ve věznici, nelze považovat za opravdový zájem o děti a nelze na základě toho učinit závěr, že by matka tímto způsobem dostatečně vykonávala (nezanedbávala) rodičovskou odpovědnost. Přitom situace se ani v současné době výrazně nezměnila. Pouze skutečnost, že matka se (až) v roce 2017, a to v době, kdy je ve výkonu trestu odnětí svobody, rozhodla podstoupit léčbu závislosti, nelze považovat za změnu významnou pro závěr o zanedbání rodičovské odpovědnosti matky. Lze proto uzavřít, že v důsledku chování matky nezletilý D. odmítá jakýkoliv (i písemný) kontakt s matkou, nepovažuje ji za součást své rodiny. Jednání matky v jeho útlém věku ho zasáhlo natolik, že je dosud vnímá úkorně a negativně na něho působí byť i jen pohled na standardní rodinu s dětmi. Nezletilá AAAAA matku ani nezná a za svoji skutečnou matku považuje partnerku otce, která je i podle znalců (a bude i poté, kdy bude AAAAA seznámena s existencí matky) pro ni důležitější osobou právě proto, že o ni denně pečuje. Tento důsledek matčina chování a zanedbávání rodičovské odpovědnosti je v současné době již nevratný, a to i v případě, že by matka začala projevovat skutečný zájem. Za této situace „není v zájmu nezletilých, který je hlavním hlediskem při rozhodování, aby rodičovská odpovědnost matky byla zachována, a to ani v omezeném rozsahu“. Odvolací soud proto matku rodičovské odpovědnosti zbavil, přičemž zároveň neshledal důvod pro zachování styku matky s dětmi v jakékoli formě. Současně zbavil matku i práva dát souhlas k osvojení nezletilých, které hodlá osvojit partnerka otce, přičemž D. s osvojením souhlasí a v případě AAAAA by byla jako matka zapsána osoba, o které se AAAAA domnívá, že je její skutečnou matkou; osvojením tak dojde k realizaci vztahů v současné rodině i po právní stránce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala matka dovolání. Vytkla odvolacímu soudu, že rozporu s judikaturou dovolacího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva zvolil nejtvrdší zásah do vztahů mezi rodiči a dětmi a jejich práva na rodinný život, ačkoli pro něj nebyly dány právní důvody a legitimního cíle mohlo být dosaženo mírnějšími prostředky (poukázala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2012 sp. zn. 30 Cdo 1686/2011). Odvolací soud podle jejího názoru rozhodl nepřiměřeně tvrdě a „vůbec nevzal v potaz vzrůstající kladné tendence v chování dovolatelky a její snahu o léčbu, abstinenci, zajištění zaměstnání a udržení alespoň písemného kontaktu s nezletilými dětmi, zejména s D., k čemuž má ve výkonu trestu omezené možnosti“. Přitom „změna postoje rodiče ke svému životu a k nezletilému – na kterou lze v době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat – může převážit nad důsledky jeho chování v minulosti“, jak judikoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19.12.2017 sp. zn. 21 Cdo 5461/2015. Odvolací soud v rozporu s tímto rozsudkem dovolacího soudu hodnotí zanedbání výkonu rodičovské odpovědnosti nikoli ke dni, ke kterému rozhoduje, ale v horizontu let, ačkoli rozhodující skutečností pro zbavení rodičovské odpovědnosti není doba, po kterou jeden rodič rodičovskou odpovědnost zanedbával, ale rozhodující je intenzita takového chování, které musí být závažné a zaviněné. Dovolatelka nepopírá, že výkon její rodičovské odpovědnosti byl v minulosti ovlivněn její drogovou závislosti, nicméně je přesvědčena, že jí nelze klást k tíži, že svou rodičovskou odpovědnost v současnosti realizuje pouze omezeně, neboť jí v tom ve smyslu judikatury dovolacího soudu brání závažná překážka, za kterou dovolatelka považuje svůj pobyt ve vězení a drogovou závislost, od které se nyní distancuje. Dovolatelka je nyní na výstupním oddělení a v rámci socializace se účastní osvětových besed na školách, kde varuje před užíváním drog, a „vše tak nasvědčuje tomu, že se dovolatelka od své minulosti již odstřihla a do budoucna se bude snažit vést řádný život včetně řádného plnění vyživovací povinnost“. Odvolací soud ani dostatečně nezohlednil závěry znalkyně z oboru psychologie, která nevyloučila přání nezletilých dětí se v budoucnu s matkou setkat či dokonce navázat vztah, přičemž k otázce osvojení se znalkyně vyjádřila tak, že u D. nejsou kontakty s matkou překážkou osvojení, u AAAAA je osvojení nejasné. Podle názoru dovolatelky je formalizace rodinných vztahů sňatkem otce nezletilých dětí s družkou V. H. dostačujícím institutem pro zajištění rodinného života dětí. Za daného stavu je podle mínění dovolatelky razantní omezení rodičovské odpovědnosti, tak jak je provedl soud prvního stupně, v současné situaci dostačující a respektující nejlepší zájem nezletilých dětí, nehledě k tomu, že kdyby dovolatelce byla rodičovská odpovědnost uzmuta úplně, ztratila by zcela motivaci k vedení řádného života. Vzhledem k uvedenému matka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Otec navrhl, aby dovolání matky bylo jako odmítnuto, případně zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a zcela v zájmu nezletilých dětí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu mj. na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek (předpokladů) lze zbavit rodiče (v daném případě matku) rodičovské odpovědnosti k nezletilému dítěti, včetně práva dát souhlas k osvojení, a jaký význam má při tomto rozhodování názor nezletilého, rozumově vyspělého dítěte. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání matky je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 865 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o z.“) rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven.

Podle ustanovení § 866 o.z. pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou určující zájmy dítěte.

Podle ustanovení § 870 o.z. nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení.

Podle ustanovení § 871 odst. 1 o.z. zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví.

Podle ustanovení § 873 o.z. zbavil-li soud rodiče rodičovské odpovědnosti, může zároveň rozhodnout, že jej zbavuje všech nebo některých povinností a práv stanovených v § 856, především práva dát souhlas k osvojení.

Rodičovská odpovědnost je ze své podstaty ochranný institut, neboť dítě po dlouhou dobu není schopno samo obstarávat své záležitosti a realizovat své zájmy. Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte (srov. § 880 o. z.). Povinnosti a práva vyplývající z rodičovské odpovědnosti jsou rodiče povinni vykonávat v zájmu dítěte (srov. § 875 odst. 1 o. z.). Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud (srov. § 858 o. z.). Nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení (srov. § 870 o. z.). V nejzávažnějších případech, kdy rodič zneužívá svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví (srov. § 871 odst. 1 o.z.).

Dovolací soud se k důvodům pro zbavení či omezení rodičovské odpovědnosti (dříve terminologicky vymezené jako „rodičovská zodpovědnost“) podrobně vyjadřoval již za úpravy provedené zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině (dále též jen „zák. o rodině“), který byl s účinností od 1.1.2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem; s ohledem na obsahově podobné vymezení institutu zbavení či omezení rodičovské odpovědnosti se dosud dosažené (a níže rozvedené) závěry uplatní i nadále. Ustálená soudní praxe dovolacího soudu vychází v této souvislosti z názoru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2013 sp. zn. 30 Cdo 1376/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2010 sp. zn. 30 Cdo 3845/2009, který zmiňuje i odvolací soud v projednávané věci), že zbavení rodičovské zodpovědnosti má sankční charakter a představuje nejtvrdší zásah do vztahů mezi rodiči a dětmi. K naplnění skutkové podstaty zbavení rodičovské zodpovědnosti musí být splněna jedna ze dvou skutečností předvídaných v hypotéze ustanovení § 44 odst. 3 zák. o rodině, a to, že rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon zneužívá, anebo ji závažným způsobem zanedbává. Aby byl tento zásah odůvodněný, nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče. Zejména v případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň (intenzita), že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte. Za zneužívání rodičovské zodpovědnosti je především považováno ohrožení tělesného a duševního vývoje dětí, umožnění jim páchat trestnou činnost, svádění k nemorálnímu způsobu života, týrání dětí apod. Za závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu SR ze dne 28.6.1989 sp. zn. Cpj 19/89, uveřejněné pod č. 21 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 1990, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2006 sp. zn. 30 Cdo 2873/2005). Samotné neplnění vyživovací povinnosti rodičem, byť je lze považovat za soustavné a dlouhodobé, však není důvodem pro omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti za situace, existuje-li vzájemný citový vztah mezi nezletilým dítětem a tímto rodičem, a tudíž takové opatření není v zájmu nezletilého (srov. též odvolacím soudem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2011 sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, uveřejněný pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012).

Z uvedených závěrů jednoznačně vyplývá obecný korektiv pro uvedený krajní zásah do vztahu mezi rodičem a dítětem, spočívající v tom, že takový zásah musí být – jak zdůraznil rovněž odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku – současně „jediným účinným prostředkem ochrany dítěte“; musí být proto učiněn vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Potřeba jeho provedení musí v každém konkrétním případě, z hlediska intenzity řádného nevykonávání rodičovské odpovědnosti rodičem, převážit nad právem dítěte na rodinný život, zachování rodinných svazků, na péči rodičů a osobní kontakt s nimi, nad právem znát své rodiče (srov. Čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Čl. 7 odst. 1, Čl. 8 odst. 1 a Čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte). Jinými slovy takový zásah musí být v zájmu dítěte, sledovat jeho blaho (srov. Čl. 3 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.); jen takové pojetí podmínek zbavení rodičovské odpovědnosti odpovídá jeho ústavně konformnímu výkladu. Zbavení výkonu rodičovské odpovědnosti proto může být vysloveno jen tehdy, jestliže podle objektivního důvodu vylučujícího její výkon takové opatření nezbytně vyžaduje zájem dítěte. I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření přestavujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Jinými slovy, lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky ochrany dítěte, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah. Tato dvě judikaturní hlediska – zásada nejlepšího zájmu dítěte, který musí být předním hlediskem při rozhodování, a princip minimalizace zásahu do práva na rodinný život je nezbytné vzít v úvahu při rozhodování o zbavení rodičovské odpovědnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2019 sp. zn. 21 Cdo 5036/2017 nebo dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2012 sp. zn. 30 Cdo 1686/2011).

V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. – nepodléhá), že rodiče nezletilých dětí D. a AAAAA spolu žili (od roku 2006 jako manželé) až do října 2011, kdy otec opustil společnou domácnost a spolu s nezletilými dětmi se odstěhoval ke svým rodičům. K rozchodu rodičů došlo v souvislosti s chováním matky, které bylo ovlivněno její drogovou závislostí. Od té doby pečuje o nezletilé děti otec, který má velmi dobré bytové zázemí u svých rodičů a děti zabezpečuje po všech stránkách; děti v jeho péči prosperují a celkově žijí ve vhodných podmínkách. Od roku 2013 žije s otcem a nezletilými dětmi ve společné domácnosti i družka otce V. H., která se s otcem podílí na péči o děti a tomu přizpůsobila i své zaměstnání; mezi ní a dětmi je silný citový vztah a má zájem děti osvojit, s otcem dětí plánují uzavření manželství (manželství rodičů dětí bylo rozvedeno v roce 2014).

Matka nezletilých dětí byla od roku 2012 v souvislosti s trestním stíháním pro drogovou a majetkovou trestnou činnost ve vazbě; D. bylo v té době 9 let a nezletilé AAAAA necelé 2 roky, AAAAA od té doby matku neviděla. Trestním příkazem Okresního soudu Praha – západ ze dne 23.10.2012 sp.zn. 17 T 201/2012 byla matka odsouzena pro trestný čin podle § 205 odst. 1a tr. zák. (krádež) a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12.4.2013 sp.zn. 3 T 134/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22.10.2013 sp. zn. 61 To 339/2013, byla matka odsouzena za trestný čin podle § 173 odst. 1 tr. zák. (loupež) a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13.8.2013 sp.zn. 16 T 48/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17.10.2013 sp.zn. 7 To 354/2013, byla matka odsouzena pro další trestný čin podle § 283 odst. 1/2c tr. zák. (distribuce drog ve značném rozsahu) a byl jí uložen souhrnný trest odnětí svobody k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců. Mezitím rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 12.6.2013 č.j. 12 Nc 178/2011-454 byli nezletilí D. a AAAAA svěřeni pro dobu do i po rozvodu do výchovy otce, matce bylo stanoveno výživné ve výši 500 Kč na každého z nezletilých a bylo rozhodnuto o dlužném výživném; soud své rozhodnutí odůvodnil mj. tím, že matka o děti pečovat nemůže, neboť jednak se nacházela ve vazbě, a jednak podle znalkyně PhDr. Vladimíry Strakové jsou její výchovné schopnosti výrazně snížené s ohledem na její drogovou závislost (znaleckým posudkem z oboru toxikologie byla prokázána konzumace pervitinu matkou v době od dubna 2012 do ledna 2013 se stoupajícím trendem), matka má sice k dětem kladný vztah, ale je ve výkonu svých rodičovských funkcí nespolehlivá. Pro úpravu vztahu s dětmi (D. matku odmítá, pro AAAAA s odstupem času matka přestává být primární vztahovou osobou) má podle znalkyně abstinence od drog matky zásadní význam, v případě pokračujícího abusu lze očekávat ztrátu vztahu s oběma dětmi.

Ve výkonu trestu odnětí svobody byla matka do 16.6.2014, kdy byla podmíněně propuštěna a byla jí zároveň stanovena zkušební doba v trvání čtyř let (do 16.6.2018). Po propuštění z výkonu trestu matka vztah s dětmi nenavázala, ani nevyužila možnost nabízené odborné péče zaměřené na obnovení jejího kontaktu s dětmi (spolupráce s Domem tří přání byla ukončena pro nedostatečnou součinnost matky). Poté, co matka zjistila, že syn ji odmítá a nechce s ní mít nic společného, vrátila se k drogám. V roce 2016 byla v souvislosti s další trestnou činností znovu zatčena, vzata do vazby a rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27.3.2017 sp.zn. 2 T 18/2017 byla odsouzena pro trestný čin podle § 283 odst. 1/2b tr. zák. (recidiva distribuce drog) a byl jí uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, s výstupem v červnu 2020. V roce 2017 se matka ve výkonu trestu začala dobrovolně a aktivně léčit z drogové závislosti a postupně zlepšila svou finanční situaci. Nechce se dětí vzdát, posílá jim dopisy. Nezletilý D. však matku dlouhodobě odmítá, neboť mu v minulosti velmi ublížila. Jeho osobní zkušenost s jednáním matky, které bylo ovlivněno její drogovou závislostí, považuje za nejhorší zážitek v životě a zasáhl ho natolik, že dosud jednání matky vnímá jako křivdu a negativně na něho působí byť i jen pohled na standardní rodinu s dětmi. Na dopisy od matky neodpovídá, nepovažuje ji za součást své rodiny. Za svou matku považuje družku otce V. H., kterou má rád, a souhlasí s tím, aby ho osvojila. Nezletilá AAAAA matku nezná (naposledy ji viděla v roce 2012), nemá s ní žádný vztah a za svoji skutečnou matku považuje družku otce, k níž má silný citový vztah. Podle znaleckého posudku PhDr. Simony Měchové, Ph.Dr. ze dne 19.3.2018 jsou výchovné schopnosti otce i jeho družky V. H. běžné, bez omezení, bez negativních nápadností, vztah družky k dětem je jednoznačně pozitivní, její partnerský vztah s otcem dětí je perspektivní a harmonický. Oproti tomu výchovné schopnosti matky byly v minulosti výrazně narušené vlivem škodlivého užívání až závislosti na psychostimulanciích, jde o celoživotní recidivující problematiku a výsledek léčby matky z drogové závislosti nelze předpovědět do budoucna. I kdyby se však matka z drogové závislosti skutečně vyléčila, „nelze očekávat výraznější podíl matky na vývoji a péči o nezl. děti, protože hlavními vychovateli dětí jsou především otec a jeho partnerka“, a i kdyby se jí v budoucnu podařilo navázat vztah s AAAAA (která by však z psychologického hlediska mohla být s existencí matky seznámena nejdříve ve věku 10-12 let), „bude se velmi pravděpodobně jednat o méně významný vztah ve srovnání s blízkým vztahem dívky k V. H.“, protože ta o ni denně pečuje.

Při svém rozhodování o tom, zda jsou v daném případě dány důvody pro zbavení matky rodičovské odpovědnosti k oběma nezletilým dětem, včetně zbavení matky práva dát souhlas k osvojení, odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – náležitě zohlednil všechny výše popsané skutečnosti, které poskytují velmi zevrubný obraz celkové situace v rodině nezletilých dětí v době vyhlášení napadeného rozsudku (§ 154 odst. 1 o.s.ř.). V případě tehdy nezletilého D., odvolací soud (kromě objektivních okolností) přikládal patřičný význam také jeho subjektivnímu názoru k předmětné věci. Takový postup je zcela v souladu se závěry, které ve vztahu k participačnímu právu dítěte vyslovil Nejvyšší soud ve svém stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 8.12.2010 sp.zn. Cpjn 202/2010, uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, kde zdůraznil význam, který je třeba přikládat právu dítěte být slyšeno v každém řízení, které se jej dotýká. Ve vztahu k zbavení rodičovské zodpovědnosti pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6.8.2009 sp.zn. 30 Cdo 1721/2009 vyložil, že nemůže být žádných pochyb o tom, že dítě má právo být slyšeno v každém řízení, které se ho dotýká (srov. čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte publikované pod č. 104/1991 Sb.), a současně zdůraznil, že toto participační právo dítěte je však podmíněno rozumovou schopností dítěte utvořit si vlastní názory, jeho věkem a zralostí. U nezletilého D., kterému v době zjišťování jeho názoru bylo 15 let, lze jednoznačně předpokládat, že již byl schopen s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících. Z jeho výslechu, konaného dne 17.12.2018 před senátem odvolacího soudu za přítomnosti kolizního opatrovníka, vyplynulo, že jeho vztah k matce je dlouhodobě silně negativní, odmítá jakýkoliv (i písemný) kontakt s matkou, dopisy od matky si přečte, ale neodpovídá na ně, do rodiny matku řadí jen proto, „že ho porodila a byl o tom přesvědčován u všech psychologů a soudů, že ona do jeho rodiny patří“. Nezletilý popsal některé své negativní osobní zkušenosti s chováním matky v minulosti, kterým mu velmi ublížila a zklamala ho. Uvedl, že „své mámě nikdy neodpustí, co se stalo, je mu to líto“, a že „snad ještě, kdyby se po propuštění z prvního výkonu trestu odnětí svobody snažila, bylo by to jiné, ona ale přišla jedenkrát, a to napadla babičku a pak přišla na koncert“, a že „rozhodně to nebylo tak, že by jim (dětem) otec bránil kontaktu s mámou, naopak, ptal se, chceme-li tam (za mámou) jít“. Za „svou mámu“ považuje družku otce V. H., která „se o ně moc hezky stará“, „má ji rád“, a (při vědomí důsledků osvojení na rodinné vazby) souhlasí s tím, aby ho osvojila.

Je mimo pochybnost, že dosažení stavu, který je v souladu s nejlepším zájmem dítěte, je cílem veškerého rozhodování ve vztazích mezi rodiči a dětmi, přičemž participační právo (právo být slyšeno v řízení) dítěte poskytuje způsob, jakým lze tohoto cíle dosáhnout. V daném případě proto nelze přehlédnout zcela jednoznačný, celkově odmítavý postoj syna D. k matce, který – jak se podává z obsahu spisu – je dlouhodobě ustálený a neměnný a vychází z objektivně negativních zkušeností. Pro nerespektování takového, zcela vyhraněného názoru nezletilého dítěte, které se svým věkem již blíží dospělosti, proto musí být dány závažné důvody mající původ ve vyvažování zájmů dítěte a rodičů, případně ve svébytných podmínkách konkrétní situace.

V podaném dovolání matka – mimo jiné – namítala, že si je vědoma toho, že výkon její rodičovské odpovědnosti byl v minulosti ovlivněn její drogovou závislosti, nicméně je přesvědčena, že „jí nelze klást k tíži“, že svou rodičovskou odpovědnost v současnosti realizuje pouze omezeně, neboť jí v tom ve smyslu judikatury dovolacího soudu brání „závažná překážka“, za kterou dovolatelka považuje svůj pobyt ve vězení a drogovou závislost, od které se nyní distancuje.

Dovolatelce lze přisvědčit potud, že Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 25.5.2016 sp.zn. 21 Cdo 1432/2014 a ze dne 19.12.2017 sp. zn. 21 Cdo 5461/2015 uvedl, že „i za předpokladu, že by soud dospěl k závěru, že rodič zájem o dítě neprojevoval, je třeba v souladu s ustanovením § 68 odst. 1 písm. b) zákona o rodině pečlivě hodnotit, zda mu v tom nebránily závažné překážky“. Dovolatelka však opomíjí, že v obou případech byl uvedený názor vysloven ve vztahu k nezletilému, duševně nezralému rodiči, který v době narození dítěte nebyl samostatný a byl odkázán na své rodiče. V daném případě však závadné chování dovolatelky, které bylo neslučitelné s rodinným životem, započalo jejím volním jednáním (užíváním drog) po narození druhého dítěte (dcery AAAAA) v době, kdy dovolatelce již bylo 31 let a byla zabezpečena v rámci manželského svazku s otcem nezletilých dětí. V takové situaci nelze hovořit o tom, že by neschopnost matky projevovat opravdový zájem o děti byla odůvodněna její nevyspělostí, nezralostí a nesamostatností.

Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu, že při svém rozhodování „vůbec nevzal v potaz vzrůstající kladné tendence v chování dovolatelky a její snahu o léčbu, abstinenci, zajištění zaměstnání a udržení alespoň písemného kontaktu s nezletilými dětmi, zejména s D., k čemuž má ve výkonu trestu omezené možnosti“. Zdůraznila, že je nyní na výstupním oddělení a v rámci socializace se účastní osvětových besed na školách, kde varuje před užíváním drog, a podle jejího názoru „vše tak nasvědčuje tomu, že se dovolatelka od své minulosti již odstřihla a do budoucna se bude snažit vést řádný život včetně řádného plnění vyživovací povinnosti“.

V tomto směru zaujal dovolací soud již v minulosti stanovisko, že změna postoje rodiče ke svému životu a k nezletilému – na kterou lze v době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat – může převážit nad důsledky jeho chování v minulosti. Je však třeba pečlivě vážit, jak se negativní postoje opravňující soud zbavit dotčeného rodiče jeho rodičovské odpovědnosti promítají do jeho současných postojů, jinými slovy v jaké míře minulost utváří přítomnost takového rodiče (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ze dne 3.1.1976 sp.zn. Cpj 41/76, uveřejněné pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2012 sp.zn. 30 Cdo 4366/2011 nebo dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2017 sp. zn. 21 Cdo 5461/2015). Z uvedeného vyplývá, že musí jít o takovou změnu postoje rodiče ke svému životu a k nezletilému dítěti, „na kterou lze v době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat“, a zároveň tato změna musí být způsobilá napravit důsledky chování rodiče v minulosti.

V daném případě odvolací soud v této souvislosti důvodně akcentoval, že matka dlouhodobě (od roku 2011) rodičovskou odpovědnost ve vztahu k nezletilým dětem závažným způsobem zanedbávala v důsledku své drogové závislosti; občas zaslaný dopis dětem, avšak převážně v době, kdy matka byla ve věznici, ani dovolací soud nepovažuje za opravdový zájem o děti. Matka svým chováním zavinila, že ji nezletilý D. odmítá a nezletilá AAAAA ji nezná (nepamatuje si ji, naposledy ji viděla v necelých dvou letech). Chování matky v důsledku drogové závislosti je pro D. nejhorší zážitek, matka mu ublížila, způsobila zlom v kvalitě jeho života, jejím chováním se cítil bezdůvodně odmítaný, podvedený. Po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v roce 2014 se matka nijak neřídila názorem znalkyně PhDr. Vladimíry Strakové z roku 2013 (že „pro úpravu vztahu s dětmi má abstinence od drog matky zásadní význam“ a že „v případě pokračujícího abusu lze očekávat ztrátu vztahu s oběma dětmi“) a „místo snahy o navázání vztahu s dětmi a hledání vhodných způsobů, jak velmi narušené vztahy (jejím vlastním zaviněním) postupně obnovit“, se ještě téhož roku „vrátila k drogám“, pokračovala v trestné činnosti a nadále po celou dobu, kdy byla na svobodě (od roku 2014 do roku 2016), závažným způsobem zanedbávala výkon rodičovské odpovědnosti. Dovolací soud přitom sdílí názor odvolacího soudu, že „tvrzení matky, že tak učinila poté, kdy zjistila, že ji syn odmítá a dcera nezná, ji v jejím chování neospravedlňuje“, neboť v dané situaci vskutku nemohla očekávat, že „když za dětmi po více než dvou letech přijde, se vztahy rázem změní, a že bude muset velmi pomalu a citlivě k dětem přistupovat, aby se jí podařilo postupně vztah k dětem navázat, tedy aby D. změnil svůj odmítavý postoj a pro AAAAA přestala být neznámou osobou“.

Teprve v roce 2017, v době následujícího výkonu trestu odnětí svobody, se matka rozhodla podstoupit léčbu drogové závislosti a začala projevovat snahu na své straně něco měnit, aby o děti nepřišla. S ohledem na její dosavadní chování od roku 2011, jak bylo popsáno výše, však v současné době nelze (jak se vyjádřila i znalkyně PhDr. S. M., Ph.Dr.) na stabilitu změny jejího postoje ke svému životu a svým dětem spolehlivě usuzovat. Ještě zásadnější se však jeví skutečnost, že dlouhodobé závadné chování matky mělo na její vzájemný vztah s oběma nezletilými dětmi zcela destrukční vliv. Veškeré (citové a jiné) vazby byly zpřetrhány především její vinou (nebylo zjištěno, že by otec aktivně přispíval k odtržení matky od dětí), po mnoho let neudělala nic, čím by situaci zvrátila. U staršího syna D. byly tyto vazby zpřetrhány na vědomé úrovni, syn z vlastní vůle odmítá jakýkoliv (i písemný) kontakt s matkou, nepovažuje ji za součást své rodiny a trápí se tím, že mu ublížila a nesnažila se již dříve situaci napravit. Za svou matku považuje družku otce V. H., kterou má rád a která „se o ně moc hezky stará“. Dcera AAAAA matku vůbec nezná, za svou skutečnou matku taktéž považuje družku otce, k níž má citový vztah a která pro ni zůstane důležitější osobou, i kdyby byla v odpovídajícím věku seznámena s existencí matky. Za této situace změna postoje matky již jen stěží může napravit důsledky jejího chování v minulosti. Dovolací soud zde souhlasí s názorem odvolacího soudu, že s ohledem na všechny výše popsané okolnosti projednávané věci „je důsledek matčina chování a zanedbávání rodičovské odpovědnosti v současné době již nevratný, a to i v případě, že by matka začala projevovat skutečný zájem“.

V posuzované věci je mimo pochybnost, že obě děti AAAAA i D. jsou v současné době pevně ukotveny v nové rodině, která zajišťuje veškeré jejich potřeby, a obě děti jsou v ní spokojené a dobře prosperují. Obě děti jsou citově navázány na družku otce V. H., která o ně od roku 2013 denně pečuje, tomu přizpůsobila i své zaměstnání a chtěla obě děti osvojit. D. podle svého vyjádření na současném uspořádání rodinných vztahů nechce ani v budoucnu nic měnit, nepřipouští jakýkoli vliv matky na jeho osobní a rodinný život a souhlasí s tím, aby jej družka otce osvojila. Jde přitom o stanovisko rozumově vyspělého dítěte, jehož názor v tomto směru je zcela jednoznačný, a dovolací soud – s ohledem na výše podaný výklad – nevidí žádný důvod, proč jej nerespektovat. V případě nezletilé AAAAA, která matku nezná (neví o její existenci), její zřejmý zájem na zachování tohoto stavu jednoznačně převažuje nad zájmy matky, která absolutní ztrátu vztahu s dcerou zavinila a po mnoho let nevyvinula dostatečnou snahu situaci změnit. Navíc z psychologického hlediska s ohledem na dobu, po jakou o AAAAA denně pečuje jiná osoba (družka otce), již ani v budoucnu nelze očekávat vytvoření významného vztahu mezi matkou a dcerou. Riziko „ztráty motivace vést řádný život“, na který matka upozorňuje v dovolání, nelze za daných okolností stavět nad oprávněný zájem nezletilých dětí na zachování současné podoby jejich rodinného života. Za této situace, která nastala především vinou matky, proto nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že „není v zájmu nezletilých, který je hlavním hlediskem při rozhodování, aby rodičovská odpovědnost matky byla zachována, a to ani v omezeném rozsahu“, a že „jsou v posuzovaném případě splněny podmínky pro to, aby matka byla zbavena rodičovské odpovědnosti ve vztahu k (tehdy) nezletilému D. a k nezletilé AAAAA“. Kromě zbavení matky rodičovské odpovědnosti matky k nezletilým dětem podle ustanovení § 871 odst. 1 o.z. (bez možnosti styku s dětmi – srov. § 872 věta druhá o.z.) odvolací soud v souladu se zákonem zbavil matku i práva dát souhlas s osvojením dětí (§ 873 o.z.), neboť – jak přiléhavě uvedl v odůvodnění svého rozsudku – „osvojením dojde k realizaci vztahů v současné rodině i po právní stránce“.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání matky podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů