// Profipravo.cz / Ostatní 16.06.2021
K „zastropování“ odměn za hotelové pokoje dle § 23 autorského zákona
Uživatel je povinen uhradit kolektivnímu správci odměnu za provozování rozhlasového či televizního vysílání v hotelových pokojích podle § 23 autorského zákona, ve znění účinném do 19. 4. 2017, v plné výši, nepřevyšující však „zákonný strop“ tam stanovený. Každému dalšímu kolektivnímu správci je pak povinen na požadované odměně zaplatit toliko částku, jež v součtu s již uhrazenými odměnami předchozím kolektivním správcům nepřevyšuje „zákonný strop“, popřípadě je vůči takovému dalšímu kolektivnímu správci oprávněn uplatnit námitku, že na odměnách nositelům práv již uhradil částku, která dosáhla „zákonného stropu“. Je posléze na kolektivních správcích, aby mezi sebou provedli spravedlivé vypořádání odměn vybraných od uživatele. „Zákonný strop“ uvedený v rozhodném znění § 23 autorského zákona se vztahuje na všechny kolektivní správce, bez ohledu na to, zda spravují majetková práva autorů, výkonných umělců či výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů.
Stejný závěr se prosadí i při uplatňování nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. (§ 40 odst. 4 část věty první před středníkem a § 100a odst. 2 autorského zákona). Naopak, „zákonný strop“ stanovený v § 23 autorského zákona se neuplatní u nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku odměny, která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem (§ 40 odst. 4 věta druhá autorského zákona).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1547/2019, ze dne 9. 3. 2021
Dotčené předpisy:
§ 23 zák. č. 121/2000 Sb. ve znění do 19. 4. 2017
§ 74, 78 a 82 zák. č. 121/2000 Sb.
§ 40 odst. 4 zák. č. 121/2000 Sb.
§ 100a zák. č. 121/2000 Sb. ve znění do 19. 4. 2017
§ 451 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
(…)
[19] Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu proti druhému výroku v části, jíž odvolací soud změnil část výroku III. rozsudku soudu prvního stupně) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek (v dovolání blíže uvedených) týkajících se
1. překvapivosti rozhodnutí, nevypořádání se s námitkami a neprovedení důkazů,
2. základu nároku,
3. zvláštní sazby odměn v případech provozovatelů zdravotnických zařízení lázeňského typu,
4. výše bezdůvodného obohacení odpovídající dvojnásobku obvyklé odměny a jejího rozporu s dobrými mravy,
5. nutnosti srovnání s odměnami v Evropské unii,
6. poměru autorských a příbuzných práv,
7. konfliktu ústavních práv,
8. neaplikovatelnosti směrnice a
9. vzdání se práva žalobcem,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, resp. jsou rozhodovány rozdílně, a „které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“.
[20] Dovolatelka má za to, že „odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a soudu ústavního a napadené rozhodnutí má charakter rozhodnutí překvapivého, kdy žalovaná nemohla reagovat na právní názor odvolacího soudu vyslovený při ústním jednání konaném u Vrchního soudu v Olomouci dne 1. 11. 2018 a předložit další svá relevantní tvrzení a důkazy. Tvrzení a důkazy, které žalovaná předložila, pak nebyly odvolacím soudem zohledněny, důkazy nebyly provedeny a odvolací soud navíc ve svém rozhodnutí řádně a přesvědčivě nevyložil, proč takto postupoval. Napadené rozhodnutí je tak vadné i pro nepřezkoumatelnost“.
[21] Dovolatelka dále požaduje, aby Nejvyšší soud opětovně posoudil právní otázku vyřešenou v R 56/2016, a to zda se výjimka obsažená v § 23 větě třetí autorského zákona vztahuje rovněž na lázeňská zdravotnická zařízení.
[22] Dovolatelka namítá, že „sazba odměn hrazená zdravotnickými zařízeními typu lázně by měla odpovídat sazbě hrazené ostatními zdravotnickými zařízeními (tj. 0 Kč) nebo se k této sazbě blížit“ a že odměna požadovaná žalobcem je vyšší než ta, kterou požaduje u jiných lázeňských zařízení.
[23] Podle dovolatelky se odvolací soud měl odchýlit od jednoznačného znění § 100a autorského zákona, jakož i od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, a ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2874/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3818/2016. Dovolatelka uvádí, že žalobce mohl požadovat pouze vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé odměny (tj. jednonásobku) ve smyslu § 100a odst. 2 autorského zákona, neboť s ním vedla jednání směřující k uzavření smlouvy a požádala ho o pověření společného zástupce podle § 101 odst. 11 autorského zákona. Odvolací soud se navíc ve svém rozsudku vůbec nevypořádal se závěry soudu prvního stupně, který „část plnění nárokovaného žalobcem moderoval s ohledem na zjevné zneužití práva ze strany žalobce a pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud tento názor nepodpořil, avšak v odůvodnění rozhodnutí nikterak nevysvětluje proč a své rozhodnutí tak učinil nepřezkoumatelným“.
[24] Dovolatelka rovněž uvádí, že „v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka nutnosti zohlednit v rozhodování českých soudů i výši sazeb a odměn hrazených kolektivním správcům autorských a příbuzných práv v členských státech EU za situace, kdy uživatel chráněných děl nemá žádnou legální možnost sjednat licenční smlouvu s jiným než českým kolektivním správcem“. Dovolatelka přitom namítá, že soud prvního stupně vycházel pouze z jednostranně stanovených sazebníků žalobce a nikterak nezohlednil výši sazeb a odměn hrazených kolektivním správcům v jiných členských státech Evropské unie.
[25] Dovolatelka se též domnívá, že v poměrech projednávané věci žalobce spolu s ostatními kolektivními správci v součtu požadují vyšší odměny, než činí „zákonný strop“ uvedený v § 23 autorského zákona. Za „období roku 2011 požaduje dle svého sazebníku (pol. R) kolektivní správce OSA z TV (bez rozhlasového příjmu) na pokoji ubytovacího zařízení za 1 měsíc dokonce částku 40,09 Kč bez DPH, tj. 48,50 Kč vč. DPH. Součet částek požadovaných těmito kolektivními správci tak dosahuje částky 93,77 Kč vč. DPH / 1 TV / 1 měsíc a převyšuje tak o celé desítky procent zákonný limit stanovený v § 23 autorského zákona“. Odvolací soud se přitom s touto otázkou nevypořádal, ačkoli ji dovolatelka v řízení opakovaně vznášela. Podle přesvědčení dovolatelky „je nutné soudní cestou stanovit poměr mezi (případně) oprávněnými nároky žalobce, kolektivního správce OSA a dalšími kolektivními správci za situace, kdy mezi nimi neexistuje platná a jednoznačná dohoda o způsobu inkasa a rozdělení příjmů z odměn od uživatelů autorských a obdobných práv“.
[26] Dovolatelka se dále domnívá, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka konfliktu základních lidských práv na život a na ochranu zdraví podle čl. 6 a 31 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „LZPS“) a základních lidských práv vlastnit majetek a k výsledkům tvůrčí duševní činnosti podle čl. 11 a 34 LZPS, ke kterému dochází i v tomto sporu.
[27] Odkazujíc na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 7. 1990, ve věci C-188/89, A. Foster a další proti British Gas plc., dovolatelka považuje žalobce za stát, jenž se nemůže domáhat přímého účinku neprovedené směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001, o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (dále též jen „směrnice 2001/29/ES“), vůči jednotlivci, kterým je dovolatelka.
[28] Konečně má dovolatelka za to, že „podmínky uvedené ve veřejném prohlášení bez dalšího splňuje, neboť v minulosti uzavřela s kolektivním správcem OSA, jednajícím též v zastoupení kolektivního správce DILIA, licenční smlouvy k užití autorských děl při provozování rozhlasového či televizního vysílání na pokojích svých lázeňských ubytovacích zařízení“.
[29] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, změnil tak, že žalobu zamítne, popřípadě aby obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[30] Žalobce ve vyjádření k dovolání mimo jiné uvádí, že „ust. § 23 autorského zákona se týká žalobce jen zprostředkovaně přes odkaz použitý v ust. § 74, § 78, § 82 autorského zákona upravující oblast práv od autorských práv odvozených, pročež se jej nemůže týkat stejný limit jako kolektivních správců zastupujících autory, kterých se týká ustanovení § 23 autorského zákona přímo. Není tedy pro účely posouzení překročení údajného stropu dle § 23 autorského zákona možné sčítat licenční odměnu dle sazebníku např. kolektivního správce OSA, zastupujícího autory, a žalobce, který zastupuje nositele odvozených práv“. Žalobce považuje dovolání žalované za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, respektive, aby je jako nedůvodné zamítl.
[31] Přípustnost dovolání nemohou založit otázky týkající se bodů 2. a 9. Dovolatelka totiž přehlíží, že při jejich řešení byly soudy nižších stupňů vázány mezitímním rozsudkem, přijatým v řízení ve věci týchž účastníků, jenž je závazný jak pro účastníky řízení, tak i pro soudy (§ 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.; k výkladu označených ustanovení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1073/2013). Byla-li již otázka, zda žalobci vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení, pro účastníky řízení závazně („jednou pro vždy“) vyřešena mezitímním rozsudkem, je toto řešení závazné i pro Nejvyšší soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3490/2017).
[32] Nadto Nejvyšší soud dodává, že závěr odvolacího soudu, podle něhož výjimka uvedená v poslední větě § 23 autorského zákona se obecně nevztahuje na pacienty ubytované v lázeňských zařízeních, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jež má základ v R 56/2016 a od níž se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani na základě argumentace dovolatelky obsažené v dovolání. Závěr odvolacího soudu, podle něhož se žalobce veřejným prohlášením nevzdal práva uplatněného žalobou, je ostatně též v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2309/2020).
[33] Ani dovolatelkou předestřené otázky vztahující se k bodům 3. a 5. přípustnost dovolání nezakládají, neboť nejde o otázky právní, nýbrž skutkové. Dovolatelka totiž při jejich formulaci (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, ze kterých soudy obou stupňů vycházely ve svém rozhodnutí a podle nichž odměna, která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty ochrany, odpovídá výši 33,41 Kč měsíčně za jeden televizor a podle nichž sazby odměn uplatňované českými kolektivními správci nejsou „nepřiměřeně vysoké“ ve srovnání s jinými státy Evropské unie.
[34] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[35] V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
[36] Nadto Nejvyšší soud dodává, že závěr soudů obou stupňů, podle něhož sazebníku kolektivních správců lze v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše obvyklé odměny, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, sp. zn. 30 Cdo 5429/2014 a sp. zn. 30 Cdo 2715/2015). Soud prvního stupně při zkoumání obvyklé odměny přitom nevycházel pouze ze sazebníku žalobce, nýbrž přihlédl též k sazebníkům ostatních kolektivních správců v daném období.
[37] Při formulaci právní otázky týkající se bodu 7. dovolatelka v rozporu s § 241a odst. 3 o. s. ř. nevymezuje důvod dovolání, zejména konkrétně neuvádí, v čem spatřuje zásah do základních lidských práv na život a na ochranu zdraví podle čl. 6 a 31 LZPS a v čem spatřuje konflikt mezi nimi a základními lidskými právy vlastnit majetek a k výsledkům tvůrčí duševní činnosti podle čl. 11 a 34 LZPS. V důsledku této vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), již dovolatelka neodstranila v dovolací lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva těmito námitkami otevíraných; proto se jimi nezabýval (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
[38] Dovolání konečně není přípustné ani pro řešení otázky týkající se bodu 8., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá; dovolatelka pomíjí, že podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
[39] Odvolací soud totiž své rozhodnutí (správně) nezaložil na závěru, podle něhož Česká republika do svého právního řádu neimplementovala směrnici 2001/29/ES. Tato směrnice byla implementována již zákonem č. 216/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[40] Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřených otázek hmotného práva vztahujících se k bodům 4. a 6. (otázka výkladu § 23 a § 100a autorského zákona), v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v popsaných souvislostech dosud neřešených.
I. K výkladu § 100a autorského zákona.
[41] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
[42] Podle § 100a autorského zákona, ve znění účinném v rozhodném období (tj. do 30. 6. 2013), kolektivní správce, popřípadě jím zastoupený nositel práv, nemůže uplatňovat zdržovací nárok [§ 40 odst. 1 písm. b)], ani nárok na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštní úpravy tohoto zákona (§ 40 odst. 4) z neoprávněného zásahu do kolektivně spravovaného práva nebo ohrožení takového práva, pokud uživatel nebo osoba oprávněná hájit zájmy v ní sdružených uživatelů řádně a bez zbytečných průtahů vede s příslušným kolektivním správcem v souvislosti s takovým zásahem či ohrožením práva jednání směřující k uzavření smlouvy vyžadované tímto zákonem, nebo pokud souhlasí v této souvislosti s využitím zprostředkovatele podle tohoto zákona (§ 102) [odstavec 1]. Ustanovením odstavce 1 není dotčen nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé odměny podle zvláštních právních předpisů (odstavec 2).
[43] Podle § 40 odst. 4 autorského zákona právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem.
[44] Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
[45] Ustanovení § 100a autorského zákona bylo v původní podobě do autorského zákona zařazeno zákonem č. 81/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).
[46] Důvodová zpráva k návrhu této novely autorského zákona mimo jiné uvádí, že cílem navrhovaných změn je „stanovit podmínky a zásady, na jejichž základě a v jimi určených mezích se budou odvíjet vztahy mezi kolektivními správci práv a uživateli. Navrhovaná úprava tedy v žádném případě nemá za cíl zrušit smluvní volnost kolektivních správců a uživatelů při sjednávání podmínek smluv. S ohledem na ochranu uživatelů před zneužíváním dominantního postavení kolektivního správce je ovšem nutné dát tomuto procesu jistá pravidla“.
[47] Z § 100a autorského zákona je zřejmé, že k tomu, aby kolektivní správce mohl úspěšně uplatnit žalobu podle § 40 odst. 4 autorského zákona, nesmí být splněny zákonem stanovené negativní podmínky. Jednou z takových podmínek je, že uživatel práv řádně a bez zbytečných průtahů vede s příslušným kolektivním správcem v souvislosti se zásahem či ohrožením práva osob, jež kolektivní správce zastupuje, jednání směřující k uzavření licenční smlouvy. Nestačí tedy pouhé zjištění soudu, že uživatel práv jedná o uzavření licenční smlouvy, ale je nutné také zkoumat, zda tak činí řádně a bez zbytečných průtahů.
[48] V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudu prvního stupně podává, že spolu účastníci jednali intenzivně o uzavření licenční smlouvy a že dovolatelka měla zájem tuto smlouvu se žalobcem uzavřít. Nezabýval-li se odvolací soud tím, zda se i v takovém případě může žalobce domáhat vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4 autorského zákona a zda by místo toho neměl být žalobci ve smyslu § 100a odst. 2 autorského zákona přiznán toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák., je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
[49] Odkaz odvolacího soudu na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1334/2018 nemůže obstát, neboť tyto závěry byly učiněny za zcela jiných skutkových okolností. V poměrech tam projednávané věci totiž soudy nevycházely ze zjištění, že spolu účastníci o uzavření licenční smlouvy jednali; aplikace § 40 odst. 4 autorského zákona tudíž nebyla vyloučena.
II. K výkladu § 23 autorského zákona.
[50] Podle § 23 autorského zákona, ve znění účinném v rozhodném období (tj. do 31. 3. 2012), provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání. Za zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami, přísluší autorům odměna, která v úhrnu za všechny kolektivní správce nesmí přesáhnout 50 % výše poplatku za jeden přístroj stanovenou zvláštním zákonem. Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních.
[51] Podle § 74 autorského zákona ustanovení § 2 odst. 3, § 4, 6, 7 a 9, § 11 odst. 4 a 5, § 12 odst. 2 a 3, § 13 až 16, § 18 až 23, § 25 a 26, § 27 odst. 7, § 28 odst. 1, § 29, § 30 odst. 1, 2, 5 a 6, § 30b, § 31, § 34 písm. a) až c), § 35, § 37 až 38a, § 38c, § 38e, 38f, § 40 až 44, § 46 až 48, § 49 až 51, § 53 až 55, § 57 a 58, § 62 odst. 2 a § 64 odst. 1 a 3 platí obdobně i pro výkonného umělce a jeho výkony.
[52] Podle § 78 autorského zákona ustanovení § 2 odst. 3, § 4, § 6, § 9 odst. 2 až 4, § 12 odst. 2 a 3, § 13 až 16, § 18 až 23, § 25, § 25a, § 27 odst. 8, § 27a, § 27b, § 28 odst. 1, § 29, § 30 odst. 1, 2, 5 a 6, § 30b, § 31, § 34 písm. a) až c), § 35, § 37 až 38a, § 38c, § 38e, § 38f, § 40 až 44 a § 62 odst. 2 platí obdobně i pro výrobce zvukového záznamu a jeho záznam.
[53] Podle § 82 autorského zákona ustanovení § 2 odst. 3, § 4, § 6, § 9 odst. 2 až 4, § 12 odst. 2 a 3, § 13 až 16, § 18 až 23, § 25, § 27 odst. 7, § 28 odst. 1, § 29, § 30 odst. 1, 2, 5 a 6, § 30b, § 31, § 34 písm. a) až c), § 35, § 37 až 38a, § 38c, § 38e, 38f, § 40 až 44, § 46 až 48, § 49 odst. 1 až 5, § 50, 51, 55, 57 a § 62 odst. 2 platí obdobně i pro výrobce zvukově obrazového záznamu a jeho záznam.
[54] Z důvodové zprávy k návrhu zákona č. 168/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, se podává, že cílem této novely bylo „promítnutí závazného výkladu práva ES, pokud jde o sdělování děl prostřednictvím rozhlasových a televizních přijímačů v hotelových pokojích, který provedl Soudní dvůr ES ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2006, ve věci C-306/05, Sociedad General de Autores y Editores de España (SGAE) proti Rafael Hoteles SA., do českého právního řádu“.
[55] V rámci projednávání této novely autorského zákona byl přijat pozměňovací návrh ohledně „zastropování“ odměn na hotelových pokojích ve výši 50 % koncesionářského poplatku (viz Polčák, R. a kol.: Autorský zákon. Praktický komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2020, s. 191). Z projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně, zejména z podrobné rozpravy proběhlé dne 29. 1. 2008 na 27. schůzi (dokumenty týkající se tohoto projednávání jsou přístupné na https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?T=289&O=5), je zřejmé, že navržené „zastropování“ mělo zajistit, aby celková odměna placená kolektivním správcům za užití všech předmětů chráněných autorským zákonem (ohledně nichž vykonávají kolektivní správu) provozováním rozhlasového nebo televizního vysílání nepřesáhla 50 % koncesionářského poplatku za jeden přístroj.
[56] Přesto důvodová zpráva k návrhu zákona č. 102/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, uvádí: „Dle stávající právní úpravy v § 23 autorského zákona je odměna za provozování rozhlasového či televizního vysílání v hotelových pokojích (týká se to hotelů, penzionů apod. ubytovacích zařízení) zákonem ‚zastropována‘ ve výši 50 % koncesionářských poplatků. Poslední novelou autorského zákona (č. 228/2014 Sb.) bylo zároveň doplněno povinné kritérium zohledňování obsazenosti hotelových pokojů. Toto omezení výše odměny je nesystémové a výkladově problematické. Předmětem sporu je mj. otázka, zda se uvedené zastropování vztahuje na všechny nositele práv nebo vždy na jednotlivé skupiny (autory, výkonné umělce, výrobce) podle systematiky autorského zákona. (…) Stávající výjimka pro hotelové pokoje je nesystémová, navíc zcela nesmyslně navázána na výši koncesionářského poplatku.“
[57] Jelikož zákon k odlišení jednotlivých kolektivních správců spravujících práva odlišných skupin nositelů používá pojem „příslušný kolektivní správce“ (např. v § 6, § 11 odst. 5, § 24 odst. 2 a 6, § 25 odst. 2 a 6 autorského zákona a v mnoha dalších ustanoveních, zejména v § 101 odst. 11 autorského zákona, ve znění účinném od 1. 7. 2013, kdy pojem „tito“ nahradil pojem „příslušní“), je nepochybné, že při doslovném (jazykovém) výkladu lze pod slovní spojení „za všechny kolektivní správce“ užité v § 23 větě druhé autorského zákona zařadit všechny kolektivní správce spravující práva nositelů majetkových práv k dílům, uměleckým výkonům a zvukovým a zvukově obrazovým záznamům, které byly provozováním rozhlasového či televizního vysílání užity. Jinými slovy řečeno, „zákonný strop“ uvedený v § 23 autorského zákona se vztahuje na všechny kolektivní správce, bez ohledu na to, zda spravují majetková práva autorů, výkonných umělců či výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů. Ke dni vydání rozhodnutí odvolacího soudu se tak jednalo celkem o pět kolektivních správců, a to o žalobce, OSA, DILIA, OOA-S a OAZA.
[58] Tomuto závěru nasvědčuje i výklad systematický. Legislativní termín „obdobně“ ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 21 Cdo 612/2006). Jelikož podle § 74, § 78 a § 82 autorského zákona platí § 23 obdobně i pro výkony umělců a zvukové a zvukově obrazové záznamy, vztahuje se „zákonný strop“ v plném rozsahu i na kolektivní správce práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů.
[59] Konečně ke stejnému závěru lze dospět i výkladem teleologickým. Smyslem stanovení „zákonného stropu“ bylo minimalizovat hospodářský a finanční dopad na provozovatele ubytovacích zařízení tím, že nebudou platit nositelům majetkových práv autorských a práv souvisejících s právem autorským v souhrnu víc než polovinu koncesionářského poplatku za jeden přístroj.
[60] Ustanovení § 23 autorského zákona výslovně neupravuje otázku, jakým právním vztahem se řídí poměr mezi kolektivními správci při vybírání odměny. Nepochybné je, že kolektivní správci nemají postavení spoluvěřitelů, neboť každý kolektivní správce vybírá odměnu toliko pro nositele práv, jejichž kolektivní správu vykonává.
[61] „Zákonný strop“ stanovený v § 23 autorského zákona se nevztahuje přímo na částky uvedené v sazebnících kolektivních správců, nýbrž až na odměnu skutečně vybranou podle těchto sazebníků. Jinak řečeno, skutečnost, že částky stanovené v sazebnících všech kolektivních správců v úhrnu převyšují „zákonný strop“, ještě není v rozporu s § 23 autorského zákona. Ustanovení § 23 autorského zákona tudíž neodporuje, domáhá-li se kolektivní správce na uživateli zaplacení odměny odpovídající sazebníku a nepřevyšující „zákonný strop“. Do rozporu se zákonem se však kolektivní správce dostane, požaduje-li po uživateli uhrazení odměny, která by (společně s již vybranými odměnami ostatními kolektivními správci) přesahovala 50 % koncesionářského poplatku za jeden přístroj.
[62] Je tudíž namístě přijmout závěr, podle něhož uživatel je povinen uhradit kolektivnímu správci v plné výši odměnu nepřevyšující „zákonný strop“ stanovený v § 23 autorského zákona. Každému dalšímu kolektivnímu správci je pak povinen na požadované odměně zaplatit toliko částku, jež v součtu s již uhrazenými odměnami předchozím kolektivním správcům nepřevyšuje „zákonný strop“, popřípadě je vůči takovému dalšímu kolektivnímu správci oprávněn uplatnit námitku, že na odměnách nositelům práv již uhradil částku, která dosáhla „zákonného stropu“.
[63] Je posléze na kolektivních správcích, aby mezi sebou provedli spravedlivé vypořádání odměn vybraných od uživatele.
[64] Stejný závěr se prosadí i při uplatňování nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. (§ 40 odst. 4 část věty první před středníkem a § 100a odst. 2 autorského zákona).
[65] Naopak, „zákonný strop“ stanovený v § 23 autorského zákona se neuplatní u nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku odměny, která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem (§ 40 odst. 4 věta druhá autorského zákona). Je tomu tak proto, že, s ohledem na zásadu proporcionality, zákonem poskytnuté dobrodiní slouží pouze uživatelům dodržujícím zákonem stanovené povinnosti a nemůže být na úkor nositelů práv poskytováno též uživatelům, kteří užívají díla, umělecké výkony nebo zvukové či zvukově obrazové záznamy, aniž by s příslušnými kolektivními správci uzavřeli licenční smlouvu, nebo alespoň řádně a bez zbytečných průtahů vedli s příslušnými kolektivním správci v souvislosti se zásahem či ohrožením práva jednání směřující k uzavření licenční smlouvy, popřípadě souhlasili v této souvislosti s využitím zprostředkovatele podle autorského zákona (§ 100a odst. 1 autorského zákona).
[66] V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudu prvního stupně podává, že kolektivní správce OSA udělil dovolatelce licenci k provozování televizního vysílání na pokojích jejích ubytovacích zařízení pro období od 1. 2. 2010 do 31. 12. 2010. Nezabýval-li se odvolací soud tím, zda za tuto licenci dovolatelka zaplatila odměnu, respektive v jaké výši, a zda případně v úhrnu s odměnou, která byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty ochrany osob, jejichž práva spravuje žalobce, převyšovala 50 % koncesionářského poplatku za televizor, je jeho právní posouzení věci i v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné.
[67] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázek výkladu § 23 a § 100a autorského zákona není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními námitkami dovolatelky vztahujícími se k bodu 1., rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v napadeném rozsahu, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[68] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[69] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-