// Profipravo.cz / Ostatní 03.04.2020
NSS: Povinnost advokáta řídit se pokyny klienta
I. Neobdrží-li advokát od klienta výslovný pokyn, aby část pro něj exekučně vymožených prostředků vyplatil někomu jinému, je povinen vymožené prostředky klientovi vyplatit bez zbytečného odkladu.
II. Podle § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, odporuje stavovským povinnostem advokáta, aby jednostranně zadržel částku připadající na jeho odměnu z prostředků, které pro klienta vymohl.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019, čj. 10 Ad 27/2016-61)
Zdroj: č. 3980/2020, Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (sbirka.nssoud.cz)
ADVOKACIE: POVINNOST ADVOKÁTA ŘÍDIT SE POKYNY KLIENTA
k § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii
Prejudikatura: č. 1566/2008 Sb. NSS.
Věc: A. Š. proti České advokátní komoře, o kárném provinění, o žalobě proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu žalované.
Kárný senát rozhodnutím ze dne 14. 10. 2015 (dále jen rozhodnutí I. stupně) uložil žalobci podle § 32 odst. 3 písm. c) zákona o advokacii pokutu ve výši 90 000 Kč za kárné provinění spočívající v porušení § 16 odst. 1 a 2 zákona o advokacii a § 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 9 odst. 1 a 2 usnesení č. 1/1997 představenstva České advokátní komory ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Pravidla profesionální etiky“). Žalobce se měl provinění dopustit tím, že poté, co mu jako právnímu zástupci klienta, který byl oprávněným ve specifikovaném exekučním řízení, poukázal soudní exekutor dne 19. 12. 2014 na jeho účet částku 803 946,36 Kč jako vymožené plnění pro jeho klienta, z důvodu pochybností o oprávněnosti příjemce část přijatého plnění zadržoval na účtu určeném pro přijímání prostředků nenáležejících advokátovi vedeném na jméno žalobce a 664 844,89 Kč z celkové částky odeslal do soudní úschovy přijaté Okresním soudem v Ostravě usnesením ze dne 16. 6. 2015, čj. 99 Ad 4/2015-46, k návrhu žalobce.
Rozhodnutím ze dne 24. 6. 2016 odvolací kárný senát žalované zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí I. stupně. Odvolací kárný senát v odůvodnění napadeného rozhodnutí stručně rekapituloval závěry vyslovené kárným senátem v rozhodnutí I. stupně.
K námitce žalobce, že vymoženou částku nemohl klientovi vyplatit, neboť na část této částky uplatnila nárok třetí osoba, resp. byl písemně upozorněn, že zde takovýto tvrzený nárok má být, odvolací kárný senát uzavřel, že „kárný senát ve svém rozhodnutí došel ke správnému závěru, že bylo zcela zřejmou a nepochybnou povinností kárně obviněného vymožené finanční prostředky jeho klienta přijaté na účet kárně obviněného neprodleně vyplatit klientovi. To, že byl informován o tvrzeném nároku třetí osoby na tyto finanční prostředky, je zcela bezvýznamné, přičemž kárný senát správně zdůraznil, že tento tvrzený nárok nebyl nijak doložen. Pro porušení povinností advokáta je rozhodující v tomto případě, že kárně obviněný nevyplatil neprodleně finanční prostředky svého klienta tomuto klientovi. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že finanční prostředky kárně obviněný složil do soudní úschovy.“
Odvolací kárný senát doplnil, že „v případě správy finančních prostředků klienta je třeba trvat na tom, že s těmito prostředky musí být nakládáno pouze v souladu s příkazy klienta a porušení těchto povinností závažným způsobem snižuje důstojnost advokátního stavu a důvěru klienta. Uložené kárné opatření je pak přiměřené závažnosti porušení povinností kárně obviněného.“
Žalobce v žalobě proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu namítal, že si zbytek z vymožené částky 803 946,36 Kč ve výši 151 735 Kč v žádném případě „neponechal“ jako svou odměnu za právní služby. Tato částka je dle žalobce nadále složena (i ke dni podání žaloby) na zvláštním účtu určeném pro přijímání finančních prostředků nenáležejících advokátu tak, aby byla tato částka oddělena od běžných provozních prostředků advokáta. Uvedená částka sice dle žalobce odpovídala sjednané odměně za právní služby s klientem, ale s touto částkou žalobce naloží v souladu s tím, který subjekt bude určen v řízení o soudní úschově jako oprávněný příjemce finančních prostředků z úschovy (k tomuto rozhodnutí doposud nedošlo). Předmětná částka byla dle žalobce stále deponována na uvedeném zvláštním účtu a nebyla vyplacena z tohoto účtu žádným způsobem ani jemu ani žádnému třetímu subjektu.
Žalobce pak popsal skutečnosti, jež jej vedly k využití institutu soudní úschovy v předmětné věci. Žalobce uvedl, že dne 8. 1. 2015 byl telefonicky informován panem D. L. o tom, že údajně mezi ním a klientem, resp. jednatelem klienta M. P., bylo před poskytnutím úvěrů, jejichž vymožení bylo právě předmětem shora uvedené exekuce, sjednáno, že zisk, jenž bude plynout z úvěrů, bude rozdělen mezi pana D. L. a klienta v poměru 50 %. Pan D. L. dle svého vyjádření opakovaně vyzval klienta k vyplacení uvedeného nároku po jeho přijetí klientem, klient se však údajně k řešení této věci s D. L. odmítl sejít. Žalobce doplnil, že o telefonickém kontaktu s D. L. a o jeho tvrzení telefonicky informoval téhož dne jednatele klienta M. P., jenž mu však telefonicky k věci nesdělil žádný závěr co do skutečnosti, zda tvrzení pana L. je pravdivé, či nikoliv. Současně žalobce jednateli klienta přislíbil, že bezodkladně nahlédne do zvláštního účtu pro přijímání finančních prostředků pro klienty k ověření přijetí plnění z exekuce.
Žalobce dále konstatoval, že dne 13. 1. 2015 byl telefonicky informován panem D. L., že mělo dojít k dohodě mezi ním a klientem o principech a způsobu budoucího společného řešení obchodního vztahu s tím, že věc má být řešena dohodou pana L. a klienta za přítomnosti žalobce, přičemž žalobce panu L. sdělil, že věc nemůže bez klienta řešit ani ji s ním nijak rozebírat. Následně žalobce dopoledne dne 14. 1. 2015 o uvedeném kontaktoval jednatele klienta prostřednictvím SMS, protože mu „nezvedal telefon“. Dne 16. 1. 2015 pak byla žalobci doručena písemnost označená jako „Oznámení o převzetí zastoupení a výzva k zdržení se s nakládáním s finančními prostředky“. Žalobce doplnil, že o uvedeném oznámení informoval klienta dne 16. 1. 2015 prostřednictvím SMS, protože mu „jednatel klienta nezvedal telefon“ a následně je zaslal klientovi dne 22. 1. 2015.
Žalobce dále konstatoval, že klienta zastupoval dlouhodobě, přičemž do ledna 2015 vždy s klientem zcela běžně jednali osobně či formou telefonátů a mailu. Nikdy nenastal shora popsaný stav, kdy by jednatel klienta bez zjevného důvodu na žalobcovy návrhy jednání nebo řešení věci nereagoval. Vše uvedené tedy žalobce vedlo k pochybnostem o oprávněném příjemci finančních prostředků, zejména pak fakt, že jednatel klienta jím samotným původně navržený postup hotovostního výběru následně zcela negoval, a poté byla ze strany klienta postupně ukončena jakákoliv komunikace s žalobcem.
Žalobce uvedl, že „vycházel […] z dlouhodobé spolupráce s oběma klienty, v nichž panovala vždy důvěra mezi mnou, jako advokátem, a klientem a panem D. L. jako klienty, tudíž celá situace zasáhla do dlouhodobé spolupráce takovým způsobem, že […] nebyl oprávněn a ani […] nemohl posuzovat pravdivost tvrzení jednotlivých klientů, kdy v obou případech na základě předchozí dlouhodobé spolupráce … neměl důvod pochybovat o pravdivosti tvrzení kteréhokoliv z nich, avšak je zřejmé, že jejich rozpornost zakládá důvodnost a pochybnosti o jejich tvrzeních, o nichž však [nebyl] oprávněn činit závěry.“
Složení finančních prostředků do soudní úschovy a jejich nevyplacení klientovi ani panu D. L., kdy plnění bylo nadále deponováno na zvláštním účtu advokáta, nebylo podle žalobce jeho svévolným postupem, ale postupem vyvolaným popsanými objektivními okolnostmi.
Žalobce namítl, že v tomto smyslu nebyla věc správně právně posouzena a z provedených důkazů nebyla vyvozena správná skutková zjištění. Na jeho straně byly jednoznačně oprávněné pochybnosti o oprávněném příjemci vymoženého finančního plnění založené na dlouhodobé spolupráci s klientem a obvyklém způsobu jednání ohledně poskytovaných právních služeb, jež byla narušena jednáním klienta spočívajícím v postupném ukončení komunikace se žalobcem a negováním postupů původně navržených samotným jednatelem klienta. Žalobce byl přesvědčen, že po právu složil část vymožených finančních prostředků do soudní úschovy. Měl za to, že právě institut soudní úschovy je určen pro situace, kdy je sporné, která osoba je osobou oprávněnou k vydání vymožených finančních prostředků. Žalobce byl přesvědčen, že popsané okolnosti zjevně byly způsobilé založit na jeho straně důvodné a oprávněné pochybnosti o skutečném příjemci vymoženého plnění.
Žalovaný pak podle žalobce v napadeném rozhodnutí konstatoval, že se žalobce měl vytýkaného jednání dopustit pouze tím, že nevyplatil vymožené finanční prostředky ihned klientovi, ačkoliv údajně nebyl nárok další osoby nijak doložen, na čemž nic nemění ani složení vymožených prostředků do soudní úschovy. Žalobce však měl za to, že z uvedených skutečností, zejména pak z „Oznámení o převzetí zastoupení a výzva k zdržení se s nakládáním s finančními prostředky“, jakož i popsaného jednání klienta, plyne, že zde byly dány důvody pro jím zvolený postup složení finančních prostředků do soudní úschovy. Žalobce nesouhlasil se závěrem uvedeným v rozhodnutí I. stupně, že možné pochybnosti o příjemci vymožených prostředků lze redukovat pouze na exekuční příkaz či na předběžné opatření. V daném případě by byl podle žalobce popřen samotný smysl úschovního řízení, který žalobce dále rozvedl s tím, že věc byla nesprávně právně posouzena, neboť jeho úsudek o pochybnostech o oprávněném příjemci byl povinen posoudit právě úschovní soud a nemohl být přičítán žalobci k tíži jako porušení stavovských předpisů a právních předpisů upravujících advokacii. V daném případě se dle žalobce nejednalo o stav, kdy by zpronevěřil vymožené finanční prostředky a odmítl je vydat klientovi. Klient není dle žalobce krácen na svých právech tím, že by se nemohl finančních prostředků domoci. Žalobce zdůraznil, že žádnou část finančních prostředků si neponechal pro své účely a část, nesloženou do soudní úschovy odpovídající odměně právního zastoupení, taktéž nikomu jinému ani sobě nevyplatil, klient je na něm neuplatnil, přičemž žalobce nenakládá s těmito finančními prostředky jako s vlastními.
Městský soud v Praze rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z ODŮVODNĚNÍ:
(...) [43] Městský soud v Praze dále s ohledem na závěry ustálené rozhodovací praxe správních soudů zkoumal, zda při konstatování nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí může přistoupit k přezkoumání napadeného rozhodnutí i optikou dalších žalobcem vznesených námitek.
[44] Nejvyšší správní soud totiž v tomto směru vychází ze závěru, že jakkoli je nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí nutnou a dostatečnou podmínkou jeho zrušení krajským soudem, nezbavuje to krajský soud vedle konstatování takovéto nepřezkoumatelnosti též povinnosti vypořádat se s (dalšími) žalobními námitkami či případně zabývat se jinými důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti, či jeho nicotností, a to v té míře, v jaké to obsah napadeného správního rozhodnutí umožňuje.
[45] Jak přitom uvádí Nejvyšší správní soud, v řízení o žalobě proti rozhodnutí odvolacího orgánu se totiž může stát, že toto rozhodnutí bude ve vztahu k určitým skutkovým či právním otázkám nepřezkoumatelné, ať již pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů, avšak ve vztahu k jiným, na prvních z nich relativně nezávislým, požadavkům přezkoumatelnosti vyhoví. Může tomu být nejen tehdy, vztahuje-li se nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí toliko k některému z vícera jeho výroků, ale například i tehdy, je-li odůvodnění jednoho výroku nepřezkoumatelné toliko ve vztahu k určitým skutkovým či právním otázkám, jejichž posouzení sám o sobě neovlivňuje posouzení dalších skutkových či právních otázek, které byly rovněž pro rozhodnutí správního orgánu o věci podstatné (v podrobnostech srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS).
[46] Soud tak mohl s ohledem na popsaná východiska přistoupit k vypořádání relativně nezávislých žalobních námitek zpochybňujících samotné skutkové a právní posouzení provedené žalovanou a poukazujících na nedostatečné zohlednění konkrétních skutkových okolností svědčících pro závěr, že žalobci v předmětném případě vznikly důvodné pochybnosti o osobě oprávněného příjemce vymožených finančních prostředků, jež odůvodňovaly složení prostředků do soudní úschovy.
[47] Žalobce v podané žalobě v této souvislosti obsáhle (str. 4–6 podané žaloby) popisoval skutkové okolnosti týkající se komunikace s klientem a panem D. L. související s touto osobou uplatněným nárokem na část finančních prostředků vymožených žalobcem pro klienta. Žalobní námitky uplatněné na str. 6 a 7 žaloby lze přitom shrnout tak, že žalobce byl přesvědčen, že věc nebyla v daném ohledu správně právně posouzena a z provedených důkazů nebyla vyvozena správná skutková zjištění, kdy zde jednoznačně byly na jeho straně oprávněné pochybnosti o oprávněném příjemci vymoženého finančního plnění založené na dlouhodobé spolupráci s klientem a zaužívaném způsobu jednání ohledně poskytovaných právních služeb. Ten byl narušen jednáním klienta spočívajícím v postupném ukončení komunikace se žalobcem a negováním postupů původně navržených samotným jednatelem klienta. Žalobce trval na tom, že po právu složil část vymožených finančních prostředků do soudní úschovy. Měl za to, že právě institut soudní úschovy byl vhodným nástrojem s ohledem na existenci sporu o tom kdo je osobou oprávněnou k vydání vymožených finančních prostředků, přičemž byl přesvědčen, že popsané okolnosti zjevně byly způsobilé založit na jeho straně důvodné a oprávněné pochybnosti o skutečném příjemci vymoženého plnění.
[48] Jádro námitek žalobce tedy směřovalo k tomu, že žalobce spatřoval v jím popisovaných skutkových okolnostech týkajících se panem L. uplatněného nároku, zakládajícího spolu s dalšími okolnostmi důvodné pochybnosti o oprávněném příjemci vymoženého plnění, okolnost vylučující závěr o naplnění znaků skutkové podstaty kárného provinění, za něž byl rozhodnutím I. stupně postihnut.
[49] Soud uvedeným žalobním námitkám nemohl přisvědčit. Shodně s žalovanou je soud přesvědčen, že žalobcem předestřené skutkové okolnosti nebyly nijak způsobilé negovat závěr o tom, že se žalobce skutkem uvedeným ve výroku rozhodnutí I. stupně spočívajícím v tom, že ačkoli ho klient dopisem ze dne 14. 1. 2015 a opakovaně dopisem ze dne 20. 1. 2015 vyzval k vydání přijatého plnění a ačkoliv e-mailem ze dne 15. 1. 2015 klientovi slíbil provést úhradu přijatého plnění dle jeho požadavku, výzvě klienta nevyhověl a exekučně vymožené plnění zadržuje dílem na účtu určeném pro přijímání prostředků nenáležejících advokátovi, vedeném na jméno advokáta, a dílem je odeslal do soudní úschovy, dopustil kárného provinění spočívajícího v porušení žalovanou označených právních norem.
[50] Soud se ztotožňuje s žalovanou, že žalobcem podrobně popisované skutkové okolnosti, které ostatně žalovaná nijak nezpochybňovala (srov. rovněž dále), žalobce neopravňovaly k tomu, aby namísto bezodkladného vyplacení vymožených peněžních prostředků klientovi si tyto prostředky dílem ponechal na zvláštním účtu vedeném na jméno žalobce, a dílem složil do soudní úschovy.
[51] Poukazoval-li žalobce na to, že mu v důsledku uplatněného nároku nebylo zřejmé, kdo je osobou oprávněnou k převzetí vymožených finančních prostředků, nezbývá soudu než zdůraznit, že touto osobou byl nade vši pochybnost nadále klient, pro něhož žalobce z pozice advokáta exekučně vymožené finanční prostředky od exekutora přijal. Skutečnosti tvrzené panem L. nemohly nijak změnit obsah závazkového právního vztahu mezi žalobcem a jeho klientem, z něhož žalobci zcela evidentně plynula povinnost pro klienta vymožené prostředky klientovi také bez zbytečného odkladu vyplatit.
[52] Soud v tomto ohledu konstatuje, že žalobce jako advokát zastupoval žalobce ve vymáhacím řízení týkajícím se mj. exekuce částek přiznaných vykonatelnými exekučními tituly znějícími na jméno klienta. Nelze tedy rozumně pochybovat o tom, že pokud byl klient, jehož žalobce zastupoval, v exekučním řízení úspěšný, představují finanční prostředky připsané exekutorem na účet žalobce finanční prostředky jen a pouze klienta jako osoby oprávněné z předmětných exekučních titulů. Žalovaná přitom zcela správně uzavřela, že žalobce byl povinen takto připsané vymožené finanční prostředky převést na klienta. Žalobce ostatně ani netvrdil, že by žalovaná věc nesprávně právně posoudila a aplikovala na zjištěný skutkový stav nesprávně právní úpravu uvedenou v rozhodnutí I. stupně, když své námitky soustředil toliko do nezohlednění okolností vyvolávajících na jeho straně důvodné pochybnosti o osobě oprávněného příjemce.
[53] Na uvedených závěrech přitom nebylo způsobilé ničeho změnit ani to, zda se žalobce případně s panem D. L., popř. jinou osobou, dohodl na rozdělení prostředků, které budou exekučně vymoženy, eventuálně s takovou osobou uzavřel jiné soukromoprávní ujednání, v jehož důsledku byl klient žalobce případně povinen část takto vymožených finančních prostředků vyplatit jiné osobě. Neobdržel-li totiž žalobce od klienta, což není v nyní posuzované věci sporné, výslovný pokyn k tomu, aby část takto obdržených prostředků vyplatil někomu jinému, nemohl postupovat jinak než veškeré vymožené prostředky převést klientovi coby osobě z exekučních titulů oprávněné.
[54] Soud souhlasí s žalovanou, že žalobcem akcentovaný institut soudní úschovy nebyl v daném případě namístě. Jakkoli lze žalobci jistě přisvědčit v obecných východiscích týkajících se smyslu a účelu daného institutu, je třeba odmítnout, že by na straně žalobce na daném skutkovém půdorysu mohly rozumně vzniknout důvodné pochybnosti o osobě oprávněné přijmout plnění vymožené ve prospěch klienta jako osoby oprávněné z exekučního titulu.
[55] Žalobce se mýlí, dovozuje-li, že klient nebyl krácen na svých právech. Právě naopak, zadržením prostředků ze strany žalobce jako jeho advokáta, jejich částečným ponecháním na zvláštním účtu žalobce a částečným složením do soudní úschovy, byl klient žalobce zásadním způsobem poškozen na svých právech, když nemohl bez zbytečného odkladu poté, co byly jemu náležející finanční prostředky pro něho exekučně vymoženy, s těmito prostředky nakládat. Zásadním způsobem pak byl dle přesvědčení soudu narušen fiduciární právní vztah mezi žalobcem jako advokátem a jeho klientem, který naopak legitimně očekával, že žalobce bude plnit své právní a navazující stavovské povinnosti.
[56] Za zcela nepřípustné je přitom třeba považovat především chování žalobce, který část z vymožených finančních prostředků ponechal na zvláštním účtu vedeném na jeho jméno, a to v částce připadající na výši s klientem dohodnuté odměny za poskytování právních služeb. Žalované nelze vytýkat, pokud v tomto ohledu považovala za odporující stavovským povinnostem advokáta, aby žalobce jednostranně zadržel částku připadající na jeho odměnu z prostředků, které pro klienta vymohl. Na uvedeném závěru přitom nemůže ničeho změnit ani argumentace poukazující na to, že částka připadající na odměnu nebyla dosud vyplacena ani žalobci, ani jiné osobě, přičemž žalobce s touto částkou naloží podle toho, jaký subjekt bude určen jako oprávněný příjemce v řízení o soudní úschově. Žalobce nebyl dle přesvědčení soudu oprávněn zadržet jednostranně prostředky ve výši připadající na jeho odměnu, a to ani přes jejich ponechání na účtu určeném pro přijímání prostředků nenáležejících advokátovi.
[57] Okolnostmi legitimizujícími postup žalobce pak nemohou být v žádném ohledu ani skutečnosti související s případnou obavou z majetkové nedostatečnosti klienta a z nich plynoucí obava o dobytnost dohodnuté odměny, natožpak zájem jiného klienta žalobce, jenž mohl právě z obavy o dobytnost jím tvrzené, avšak dle spisu nijak nedoložené pohledávky vůči poškozenému klientovi u žalobce intervenovat a domáhat se vyplacení části finančních prostředků přímo po žalobci. Jakkoli si byl žalobce dle obsahu písemností založených ve správním spisu vědom možného střetu zájmů mezi dvěma svými klienty a poukazoval pro ten případ na nemožnost tyto klienty v případném sporu mezi nimi zastupovat a poskytnout jim právní pomoc, platí, že pokud postupoval způsobem popsaným ve výroku rozhodnutí I. stupně, ve svém důsledku fakticky upřednostnil zájmy své a zájmy jiného svého klienta před zájmy klienta, jemuž byl povinen s ohledem na výše uvedené závěry pro něj vymožené finanční prostředky předat.
[58] Soud uzavírá, že provedeným dokazováním bylo dle přesvědčení soudu nade vši pochybnost prokázáno, že na účet žalobce byly připsány finanční prostředky vymožené v exekučním řízení pro klienta jako oprávněného z exekučních titulů. Žalobce však tuto částku klientovi nevyplatil, nýbrž její část ve výši připadající na odměnu advokáta za poskytnutí právních služeb ponechal na svém zvláštním účtu a zbývající část vložil do soudní úschovy, vycházeje z úvahy o pochybnostech o osobě oprávněného příjemce těchto prostředků. Podle přesvědčení soudu těmito zjištěními žalovaná vyčerpala rozsah potřebného skutkového zjišťování, dalších zjištění, především pak prokazování okolností týkajících se skutkových tvrzení žalobce stran komunikace s klientem a panem D. L. v lednu 2015, nebylo třeba, když skutkovou podstatu kárného provinění zakládala v daném ohledu již pouze skutečnost, že žalobce nevyplatil klientovi vymoženou peněžní částku. Z tohoto důvodu pak ani sám soud nepovažoval za potřebné nařizovat ústní jednání za účelem realizace výslechu žalobcem navržených svědků.
[59] Soud má proto ze všech výše uvedených důvodů za to, že žalovaná v souzené věci v této části skutku identifikovaného ve výroku rozhodnutí I. stupně řádně zjistila skutkový stav a ten pak přiléhavě právně posoudila. Přisvědčuje tedy závěru kárného senátu, jenž byl následně potvrzen napadeným rozhodnutím, že jednání kladené žalobci za vinu je závažným porušením povinnosti advokáta chránit práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, jednat při výkonu advokacie čestně a svědomitě (§ 16 odst. 1 a 2 zákona o advokacii) a postupovat při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, a za tím účelem dodržovat pravidla profesionální etiky (§ 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 9 odst. 1 a 2 Pravidel profesionální etiky), které je nutno kvalifikovat jako kárné provinění ve smyslu § 32 odst. 2 zákona o advokacii.
Autor: SbNSS