// Profipravo.cz / Ostatní 19.11.2019
Peněžní prostředky vedené na účtu advokátní úschovy
Peněžní prostředky složené klientem advokáta na účet, který je veden jako účet advokátní úchovy (resp. pohledávku vůči bance na vyplacení finančních prostředků z takového účtu), nelze bez dalšího považovat za majetek advokáta, jenž by (v případě zjištění jeho úpadku) náležel do majetkové podstaty dlužníka ve smyslu ustanovení § 206 insolvenčního zákona. V tomto ohledu jde o majetkovou hodnotu „náležející“ klientovi, kterou pro něj advokát pouze spravuje. Jestliže pak advokát na základě pokynu svého klienta převede peněžní prostředky uschované na takovém účtu ve prospěch třetí osoby (za účelem splnění klientova dluhu vůči této osobě), jde o činnost, kterou vykonal jako správce cizího majetku, nikoli o právní úkon, kterým by plnil vlastní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli. Takovému úkonu nelze podle ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona odporovat, neboť nejde o právní úkon, kterým by dlužník mohl zkrátit možnost uspokojení svých věřitelů nebo zvýhodnit některé věřitele na úkor jiných.
O odporovatelný právní úkon by mohlo jít jen tehdy, kdy by peněžní prostředky na předmětném účtu byly (v rozporu s pravidly advokátní úschovy) smíseny s prostředky jiných klientů advokáta a kdy by plnění ve prospěch jednoho z klientů bylo uskutečněno na úkor druhého klienta, jehož peněžní prostředky byly na advokátově účtu deponovány.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 87/2017, ze dne 27. 6. 2019
Dotčené předpisy:
§ 56a zák. č. 85/1996 Sb.
§ 206 IZ
§ 235 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. září 2015, č. j. 90 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné vyhověl žalobě, jíž se žalobce (insolvenční správce dlužníka Advokátní kanceláře Veverka & Partneři, s. r. o. v likvidaci) domáhal vůči žalovanému (S. H.) určení, že platby poukázané z účtů dlužníka vedených u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. (dále též jen „banka U“) žalovanému, a to platba ze dne 26. června 2009 z účtu č. XY ve výši 208.000 Kč, platba ze dne 30. června 2009 z účtu č. XY ve výši 53.579 Kč a z účtu č. XY ve výši 53.032,10 Kč a platba ze dne 14. ledna 2010 z účtu č. XY ve výši 500.000 Kč, jsou vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinné (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1/ Žalovaný (jako věřitel) uzavřel dne 28. dubna 2009 se společností AWEN, a. s. (dále jen „společnost A“) smlouvu o úvěru (dále jen „úvěrová smlouva“), v níž se zavázal poskytnout společnosti A peněžní prostředky do maximální výše 4.000.000 Kč, a to na účet vedený u banky U č. XY. Úvěr byla společnost A povinna vrátit spolu s úroky nejpozději do 15. května 2009.
2/ Žalovaný dne 28. dubna 2009 poukázal z účtu č. XY společnosti A na účet č. XY částku 4.000.000 Kč.
3/ V době od června 2009 do ledna 2010 byly na účet žalovaného č. XY poukázány (za účelem úhrady dluhu společnosti A z úvěrové smlouvy) z účtů dlužníka vedených u banky U celkem čtyři platby, a to z účtu č. XY dne 26. června 2009 částka 8.000 euro (což podle kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou k tomuto dni představuje částku 208.000 Kč), z účtu č. XY dne 30. června 2009 částka 1.763,80 britských liber (což podle kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou k tomuto dni představuje částku 53.579 Kč), z účtu č. XY dne 30. června 2009 částka 53.032,10 Kč a z účtu č. XY dne 14. ledna 2010 částka 500.000 Kč.
4/ S výjimkou účtu č. XY (který byl běžným účtem dlužníka) šlo ve všech ostatních případech o účty advokátní úschovy vedené na jméno dlužníka pro společnost A.
5/ Předmětné platby byly provedeny v době, kdy byl dlužník již v úpadku.
Na takto ustaveném základě insolvenční soud uzavřel, že shora označené plnění (platby), které dlužník poskytl žalovanému v době, kdy již byl v úpadku, je jednoznačně plněním bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), neboť dlužník za něj nezískal od žalovaného žádné protiplnění.
Přitom zdůraznil, že pro posouzení, zda šlo v případě dlužníkem realizovaných plateb o neúčinné právní úkony, nebylo (oproti mínění žalovaného) podstatné, z jakého účtu dlužník peněžní prostředky žalovanému poukázal, tj. zda šlo o běžný účet či o tzv. úschovní účet. Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (potud insolvenční soud odkázal na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2009, pod číslem 17, a rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněného pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 50/2006“) totiž peněžní prostředky na účtu nejsou v majetku majitele účtu ani v majetku osoby, která na tento účet peníze zaslala, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Majitel účtu má pouze pohledávku za peněžním ústavem spočívající v tom, že na základě příkazu osob s dispozičním oprávněním je peněžní ústav povinen peněžní prostředky z účtu vyplatit. Případné majetkové vyrovnání mezi majitelem účtu a tím, kdo peníze na účet složil, musí proběhnout mimo rámec smluvního vtahu o vedení účtu.
Podle insolvenčního soudu z výše uvedeného plyne, že „původ peněz“ není pro rozhodnutí dané věci významný. Rozhodující bylo, že na základě příkazů dlužníka byly peněžní prostředky v majetku peněžního ústavu převedeny na účet žalovaného. Byl to právě dlužník, jehož vůle vyvolala zánik pohledávky žalovaného z úvěrové smlouvy (tím, že dobrovolně plnil dluh za společnost A, která se tak na jeho úkor bezdůvodně obohatila) a takové plnění je nepochybně možné napadnout odpůrčí žalobou.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku jen v části týkající se platby provedené z účtu č. XY dne 30. června 2009 ve výši 53.032,10 Kč; ve zbývajícím rozsahu rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku změnil tak, že žalobu o určení neúčinnosti plateb ve výši 208.000 Kč, 53.579 Kč a 500.000 Kč zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 235 a § 240 insolvenčního zákona a na ustanovení § 56a odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii – dospěl k závěru, že odvoláním napadené rozhodnutí insolvenčního soudu obstojí pouze v části, v níž byla určena neúčinnost transakce ve výši 53,032,10 Kč provedené z dlužníkova běžného účtu č. XY. Potud lze i podle názoru odvolacího soudu dovodit, že platba se vskutku týkala dlužníkova majetku (v podobě pohledávky vůči bance U), přičemž v souvislosti s převodem těchto prostředků se dlužníku nedostalo jakéhokoli protiplnění.
V případě ostatních plateb, jež byly provedeny z účtů žalovaného určených k advokátní úschově (dále též jen „sporné platby“), však odvolací soud dospěl k závěrům od insolvenčního soudu odlišným.
Insolvenčnímu soudu sice přisvědčil v tom, že provedené splátky dluhu společnosti A z úvěrové smlouvy je třeba považovat za právní úkony (jde o projevy vůle směřující k zániku povinnosti společnosti A plnit svůj dluh z úvěrové smlouvy vůči žalovanému), jimž lze odporovat (potud odvolací soud odkázal též na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněného pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pro právní posouzení dané věci však měl za určující, že sporné platby byly učiněny z účtů dlužníka, jež sloužily k advokátní úschově peněz společnosti A. Na peněžní prostředky uložené na takových účtech je totiž nutné nahlížet nikoli jako na majetek dlužníka (majitele účtu), ale jako na majetkovou hodnotu náležející klientovi (společnosti A). V této souvislosti pak odvolací soud poukázal zejména na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 3. srpna 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. května 2016, sp. zn. IV. ÚS 3123/15).
Převodem finančních prostředků složených na účtech advokátní úschovy, jež dlužník (jako majitel účtů) provedl na základě pokynu společnosti A za účelem úhrady jejího dluhu z úvěrové smlouvy, tak podle odvolacího soudu nemohlo být nikterak zasaženo do majetkových poměrů dlužníka, neboť na účtech advokátní úschovy se jeho finanční prostředky nenacházely.
Proti rozsudku odvolacího soudu (posuzováno podle obsahu jen proti jeho měnícímu výroku o věci samé) podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky, zda „peněžní prostředky na účtu advokátní úschovy dlužníka spadají do majetkové podstaty dle ustanovení § 206 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona v kombinaci s ustanovením § 283 insolvenčního zákona“. Potud jde podle dovolatele o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu se potvrzuje, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel se přihlašuje k závěrům, k nimž v projednávané věci dospěl insolvenční soud a ve shodě s ním dovozuje, že pro rozhodnutí sporu nebyla významná povaha bankovních účtů, z nichž byly sporné platby provedeny, tedy to, zda šlo o běžný účet dlužníka nebo o účet úschovní. V obou případech podle dovolatele platí, že peněžní prostředky na účtu nejsou v majetku majitele účtu, ani v majetku osoby, která je na účet zaslala, nýbrž v majetku peněžního ústavu, vůči kterému má majitel účtu pouze pohledávku na jejich vyplacení.
I peněžní prostředky na účtech advokátní úschovy proto podle dovolatele náleží do majetkové podstaty dlužníka (majitele účtu). Jestliže dlužník z těchto účtů převedl ve prospěch žalovaného peněžní prostředky (bez ohledu na to, že se tak stalo za účelem uspokojení pohledávky žalovaného vůči společnosti A z úvěrové smlouvy) v době, kdy již byl v úpadku, zkrátil tím možnost uspokojení pohledávek svých věřitelů. Povaha právního vztahu mezi žalovaným a společností A zde není nijak významná, neboť jednotlivé platby dlužníka vůči žalovanému je třeba posuzovat „z pohledu insolvenčního práva“.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí v posouzení dovolatelem předestřené otázky za věcně správné. Zdůrazňuje, že z předpisů upravujících advokátní správu majetku jednoznačně plyne, že prostředky na úschovních účtech nepatří do majetku insolvenčního dlužníka, je-li jím advokátní kancelář. Ta je pouze správcem těchto prostředků a jejich zmenšení nebo zvětšení se nepromítá přímo do majetku advokátní kanceláře.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, dosud v daných souvislostech dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězené.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 56 odst. 1 zákona o advokacii (ve znění účinném v době provedení sporných plateb, pro věc rozhodném) je advokát oprávněn spravovat cizí majetek, včetně výkonu funkce insolvenčního správce podle zvláštního právního předpisu.
Podle ustanovení § 56a odst. 1 zákona o advokacii peníze, cenné papíry nebo jiný majetek přijatý advokátem do správy je advokát povinen uložit na zvláštní účet u banky nebo u jiné osoby oprávněné podle zvláštních právních předpisů k přijímání vkladů nebo ke správě cenných papírů anebo jiného majetku.
Ustanovení § 206 insolvenčního zákona pak určuje, že není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, majetkovou podstatu podle § 205 tvoří zejména a/ peněžní prostředky, b/ věci movité a nemovité, c/ podnik, d/ soubor věcí a věci hromadné, e/ vkladní knížky, vkladní listy a jiné formy vkladů, f/ akcie, směnky, šeky nebo jiné cenné papíry anebo jiné listiny, jejichž předložení je nutné k uplatnění práva, g/ obchodní podíl, h/ dlužníkovy peněžité i nepeněžité pohledávky, včetně pohledávek podmíněných a pohledávek, které dosud nejsou splatné, i/ dlužníkova mzda nebo plat, jeho pracovní odměna jako člena družstva a příjmy, které dlužníkovi nahrazují odměnu za práci, zejména důchod, nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, stipendia, náhrady ucházejícího výdělku, náhrady poskytované za výkon společenských funkcí, podpora v nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci, j/ další práva a jiné majetkové hodnoty, mají-li penězi ocenitelnou hodnotu (odstavec 1). Majetkovou podstatu tvoří dále i příslušenství, přírůstky, plody a užitky majetku uvedeného v odstavci 1 (odstavec 2).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena na závěru, podle něhož peněžní prostředky uložené na běžném účtu nejsou majetkem majitele účtu, nýbrž se jejich vkladem stávají majetkem banky, která běžný účet zřídila; oprávnění majitele účtu na výplatu zůstatku peněžních prostředků pak představuje toliko pohledávku majitele účtu za bankou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné pod číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil též v R 50/2006 nebo v rozsudku ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012).
V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 975/2013 (vydaným v jiné věci téhož žalobce) Nejvyšší soud k výše řečenému doplnil, že závěr o vlastnictví k penězům poukázaným na bankovní účet platí i v případě, že jde o účet advokátní úschovy, jelikož ani zde není myslitelné, aby byl v majetku banky vydělen určitý identifikovatelný obnos, k němuž by měl složitel přímé věcné právo.
Ve stejném rozsudku se pak Nejvyšší soud podrobněji vyslovil také k povaze finančních prostředků na účtu u banky v situaci, kdy šlo o úschovu peněz advokátem. Přitom – navazuje potud na závěry formulované ve starší literatuře a judikatuře – dovodil, že ukládá-li advokát peníze na zvláštní účet u banky, kde zůstávají separovány od jeho vlastních prostředků, respektive prostředků třetích osob, přičemž pro úschovu peněz každého jednotlivého klienta musí mít zřízen samostatný účet a se svěřenými prostředky zásadně nemůže disponovat bez písemného souhlasu klientova (viz čl. 2 usnesení představenstva České advokátní komory č. 7/2004 Věstníku, o provádění úschov peněz, cenných papírů nebo jiného majetku klienta advokátem, ve znění pozdějších předpisů), nezdá se být advokátní úschova, jak je upravena v současném právním řádu, svou povahou úschovou nepravidelnou, jejíž sjednání implikuje přechod předmětu úschovy do majetkové sféry schovatele, leč spíše závazkem, v jehož rámci mají být svěřené hodnoty zachovány jako oddělená část majetku klienta spravovaná advokátem. Advokátní úschova peněz ve smyslu § 56a zákona o advokacii je tak pojímána jako institut správy cizího majetku advokátem. Přestože peněžní prostředky deponované na účtu advokátní úschovy nemohou být s ohledem na uvedené judikatorní teze pokládány za vlastnictví klienta, lze na takto složené (uschované) peněžní prostředky (na advokátově účtu u banky) v určitých souvislostech pohlížet jako „na majetkovou hodnotu náležející klientovi“.
Odvolací soud při posuzování žalobou uplatněného nároku z výše podaných judikatorních závěrů vycházel a pro poměry projednávané věci uzavřel, že převodem finančních prostředků složených na účtech advokátní úschovy, jež dlužník (jako majitel účtů) provedl na základě pokynu společnosti A za účelem úhrady jejího dluhu z úvěrové smlouvy, nemohlo být nikterak zasaženo do majetkových poměrů dlužníka, neboť na účtech advokátní úschovy se jeho finanční prostředky ve skutečnosti nenacházely. Uvedený závěr považuje Nejvyšší soud za správný.
Jak plyne z výše popsané povahy finančních prostředků, jež byly složeny na účtech dlužníka určených k advokátní úschově peněz pro společnost A, dlužník (jakožto advokátní kancelář) byl ohledně těchto peněžních prostředků pouze v postavení správce cizího majetku, se kterým mohl disponovat jen na základě pokynů klienta (společnosti A) a jen v souladu s dohodnutými pravidly advokátní úschovy. Pohledávka na vyplacení peněžních prostředků z těchto účtů, kterou měl dlužník jako majitel účtů za bankou, tak byla účelově vázána a mohla být vypořádána jen podle pokynů klienta.
Jinak řečeno, peněžní prostředky složené klientem advokáta na účet, který je veden jako účet advokátní úchovy (resp. pohledávku vůči bance na vyplacení finančních prostředků z takového účtu), nelze bez dalšího považovat za majetek advokáta, jenž by (v případě zjištění jeho úpadku) náležel do majetkové podstaty dlužníka ve smyslu ustanovení § 206 insolvenčního zákona. V tomto ohledu jde o majetkovou hodnotu „náležející“ klientovi, kterou pro něj advokát pouze spravuje. Jestliže pak advokát na základě pokynu svého klienta převede peněžní prostředky uschované na takovém účtu ve prospěch třetí osoby (za účelem splnění klientova dluhu vůči této osobě), jde o činnost, kterou vykonal jako správce cizího majetku, nikoli o právní úkon, kterým by plnil vlastní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli. Takovému úkonu nelze podle ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona odporovat, neboť nejde o právní úkon, kterým by dlužník– jak nesprávně dovozuje dovolatel – mohl zkrátit možnost uspokojení svých věřitelů nebo zvýhodnit některé věřitele na úkor jiných.
O odporovatelný právní úkon by mohlo jít jen tehdy, kdy by peněžní prostředky na předmětném účtu byly (v rozporu s pravidly advokátní úschovy) smíseny s prostředky jiných klientů advokáta a kdy by plnění ve prospěch jednoho z klientů bylo uskutečněno na úkor druhého klienta, jehož peněžní prostředky byly na advokátově účtu deponovány. To, že by v poměrech projednávané věci mělo jít právě o takový případ, však žalobce netvrdil a taková okolnost ani v řízení nevyšla najevo.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243 d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-