// Profipravo.cz / Ostatní 10.07.2019
Věcná legitimace k podání žaloby o neplatnost veřejné dobrovolné dražby
Není žádný rozumný důvod obecně dovozovat, že osobám, jimž svědčí předkupní právo sjednané „pouze“ jako obligace, nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání žaloby o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách.
Nelze bez dalšího dovodit, že jenom proto, že zákon o veřejných dražbách nestanoví žádná omezení pro dražbu nemovitostí, jejichž vlastnictví není omezeno předkupním právem zapsaným v katastru nemovitostí, popř. zákonným předkupním právem osob, vyjmenovaných v § 17 odst. 5 a 6 zákona o veřejných dražbách, je vyloučen „podstatný zásah do práv“ ostatních osob oprávněných z předkupního práva. Je třeba proto uzavřít, že podstatné je, co tyto osoby tvrdí o tom, jakým konkrétním způsobem došlo provedením dražby, resp. způsobem jejího provedení, k zásahu do jejich práv a zda tedy jde o zásah podstatný, a nelze jejich aktivní legitimaci „en bloc“ odmítnout, protože „z podstaty věci“ nemohlo být do jejich práv provedením dražby zasaženo.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3822/2018, ze dne 26. 3. 2019
Dotčené předpisy:
§ 17 odst. 5 a 7 zák. č. 26/2000 Sb. ve znění do 18. 9. 2016
§ 24 odst. 3 zák. č. 26/2000 Sb. ve znění do 18. 9. 2016
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 30. 9. 2016 domáhali vydání rozsudku, jímž by bylo určeno, že „veřejná dražba dobrovolná, konaná dne 1. 7. 2016 v prostorách paláce XY, na adrese XY, jejímž předmětem byl soubor věcí nemovitých, a to pozemek parc. č. XY o výměře 8424 m2, pozemek parc. č. XY o výměře 2788 m2 a pozemek parc. č. XY o výměře 30 m2, včetně veškerého příslušenství, jak je zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, vedeném Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY, je neplatná“. Žalobu odůvodnili zejména tím, že v nájemní smlouvě ze dne 21. 3. 2007, v níž žalobci vystupují jako nájemci a Bytový podnik v Praze 5, státní podnik (nyní v likvidaci) jako pronajímatel, byl mimo jiné sjednán závazek pronajímatele přednostně nabídnout pronajatý pozemek navrhovatelům k odkoupení za cenu schválenou Ministerstvem financí ČR. Neplatnost dovozovali z toho, že nebyli o konání dražby vyrozuměni, čímž jim byla zamezena účast ve dražbě, popř. možnost realizace jejich předkupního práva, že dražební vyhláška nebyla uveřejněna způsobem v místě obvyklým, že v dražební vyhlášce nebyly uvedeny veškeré závazky váznoucí na předmětu dražby a že dražební protokol neobsahuje označení vydražitele, podpis vydražitele ani licitátora. Jednání likvidátora bytového podniku považují za obstrukční, v rozporu s dobrými mravy.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 12. 2017, č. j. 6 C 286/2013-789, byla žaloba zamítnuta a žalobci a vedlejší účastníci na straně žalobců byli zavázáni zaplatit na náhradě nákladů řízení prvnímu žalovanému 2.700 Kč, třetímu žalovanému 2.700 Kč, čtvrtému žalovanému 463.732,50 Kč a pátému žalovanému 309.034 Kč; druhému žalovanému nebyla náhrada nákladů řízení přiznána. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas, tedy ve lhůtě do 3 měsíců od konání dražby (§ 24 odst. 3 zákona č. 56/2000 Sb., o veřejných dražbách). Žalobci však nejsou aktivně věcně legitimováni k podání žaloby, neboť ujednání o předkupním právu ve smlouvě ze dne 21. 3. 2007, která je jinak jako smlouva nájemní perfektní, není ujednáním platným, neboť se vázalo k „pozemku, který ještě v právním slova smyslu neexistoval“. Navíc soud prvního stupně neshledal ani věcné důvody pro to, aby bylo možno dražbu prohlásit za neplatnou.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 20 Co 123/2018-949, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej pouze ve výrocích o nákladech řízení tak, že „výše nákladů čtvrtého žalovaného činí 35.150,50 Kč, a pátého žalovaného 20.570 Kč“, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že zavázal žalobce a vedlejší účastníky zaplatit prvnímu a třetímu žalovanému každému 600 Kč a čtvrtému a pátému žalovanému každému 8.228 Kč. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti ujednání o předkupním právu žalobců ve smlouvě ze dne 21. 3. 2007, když na rozdíl od něj jej shledal platným, avšak ztotožnil se s jeho závěrem v tom, že žalobcům nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání žaloby. Dovodil, že „… z dražby jsou podle tohoto ustanovení (§ 17 odst. 7 zákona o veřejných dražbách) vyloučeny jen (mimo jiné) takové nemovitosti, na nichž vázne věcné předkupní právo a pouze osoba, které toto právo svědčí, v něm může být zasažena ve smyslu § 24 odst. 3 zákona. Žalobcům věcné předkupní právo k předmětu dražby nesvědčilo a do jejich práva tak nebylo zákonem požadovaným způsobem zasaženo“. Protože žalobci nejsou aktivně věcně legitimováni k podání žaloby, „nejsou již významné jejich další námitky proti neplatnosti dražby, jakkoliv by mohly mít i právní relevanci“. Odvolání seznal důvodným pouze ve výrocích o nákladech řízení a z části v těchto rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci a čtvrtý a pátý žalovaný. Žalobci přípustnost dovolání odvíjí od toho, že odvolacím soudem řešená otázka, zda aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby o neplatnost veřejné dražby dobrovolné má pouze osoba oprávněná z předkupního práva k předmětu dražby, které je vloženo v katastru nemovitostí, anebo ji má jakákoliv osoba oprávněná z předkupního práva, nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Dovozují též, že tato otázka nebyla odvolacím soudem vyřešena v souladu s hmotným právem. Připomínají, že ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách obsahuje taxativní výčet „navrhovatelů“ vyslovení neplatnosti dražby. Mezi nimi je uvedena i osoba oprávněná z předkupního práva k předmětu dražby, a to „bez přívlastku či další specifikace“. Výklad, že jde o osobu oprávněnou pouze z předkupního práva „věcného charakteru“, je v rozporu s „jazykovým významem“ daného ustanovení. Odvolací soud na uvedené usoudil ze znění ustanovení § 17 odst. 7 zákona o veřejných dražbách, podle něhož nelze dobrovolně dražit nemovitosti, jejichž vlastnictví je omezeno předkupním právem „zapsaným v katastru nemovitostí“. Takový výklad je však „dezinterpretací zákona“, neboť toto ustanovení pouze uvádí jeden z důvodů neplatnosti „žaloby“ (myšleno zřejmě „dražby“). Zákon nikde nedefinuje „legislativní zkratku předkupní právo“ v tom smyslu, že by „mínil pouze předkupní právo zapsané v katastru nemovitostí“. Poukazují dále na ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejných dražbách a dovozují, že zákonodárce hovoří o různých druzích předkupního práva, a s odkazem na ustanovení § 23 odst. 11 zákona o veřejných dražbách dovozují, že „zákonodárce vždy přesně specifikuje, o jakém druhu předkupního práva hovoří“. Mají též za to, že právní názor odvolacího soudu lze vyvrátit i teleologickým výkladem a připomínají důvodovou zprávu k novele zákona o veřejných dražbách, provedenou zákonem č. 315/2006 Sb., která rozšiřuje okruh osob oprávněných domáhat se určení neplatnosti dražby o „další subjekty, jejichž práva mohou být realizací dražby dotčena“. Zákon o veřejných dražbách podle jejich názoru neomezuje žalobce v tom smyslu, že by každý z nich „mohl namítat pouze určitý jediný důvod neplatnosti dražby, osoba oprávněná z předkupního práva může dražbu napadnout i z jiného důvodu, než že bylo porušeno její předkupní právo ve smyslu § 17 odst. 7 zákona“. Vložením „zpřesňující podmínky“, že „žalobcem může být pouze osoba, do jejíhož práva bylo provedením dražby podstatným způsobem zasaženo, pak zákonodárce mínil vyloučit dosavadní praxi šikanózních žalob, což ovšem neplatí u dovolatelů“. Nesouhlasí ani s výkladem, že provedením dražby zaniklo předkupní právo dovolatelů a „tím dovolatelé ztratili své postavení osob oprávněných z předkupního práva a současně i pozbyli i aktivní legitimací k podání žaloby“, a to již prostě proto, že zákon uvádí i jiné osoby oprávněné k podání žaloby, které po ukončení dražby své postavení ztratily (typicky „navrhovatel dražby, účastník dražby“). Mají za to, že pro daný případ již není použitelné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 718/2007, kterým argumentuje odvolací soud k podpoře svých závěrů, neboť toto rozhodnutí „pochází z doby před novelizací § 24 odst. 3 zákonem č. 315/2006 Sb.“, tedy z doby, kdy v citovaném ustanovení nebyla osoba oprávněná z předkupního práva „explicitně uvedena mezi možnými žalobci“. Navíc sám odvolací soud uznal existenci důvodu neplatnosti dražby v porušení ustanovení § 12 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, a proto mají za to, že žalobě mělo být vyhověno. Navrhli, aby byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Čtvrtý žalovaný a pátý žalovaný napadli rozsudek odvolacího soudu pouze ve výrocích o náhradě nákladů řízení, shodně namítajíce jeho rozpor s judikaturou jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu a shodně navrhujíce, aby byl rozsudek ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Čtvrtý žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobců poukázal na to, že zákon o veřejných dražbách “ve svém obsahu odlišuje osoby oprávněné z předkupního práva, jenž je zapsané v katastru nemovitostí a osoby oprávněné z předkupního práva, jenž není zapsané v katastru nemovitostí“ a pro obě skupiny těchto oprávněných „stanoví dva rozdílné postupy, a to jak ve vztahu ke způsobu provedení dražby samotné, vč. vyloučení věci z předmětu dražby, tak i ve vztahu ke způsobu uplatňování nároků těchto skupin osob po dražbě samotné, pokud jsou tyto osoby názoru, že jejich předkupní právo bylo porušeno“. Postup při uplatnění předkupního práva s pouze obligačními účinky upravuje ustanovení § 23 odst. 11 zákona o veřejných dražbách, avšak jeho porušení není „sankcionováno“ neplatností dražby, ani „oprávněností k podání žaloby na vyslovení neplatnosti veřejné dražby“. Závěr o absenci aktivní věcné legitimace dovolatelů je tak zcela správný.
Pátý žalovaný v písemném vyjádření poukázal na to, že rozhodnutí je v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005, ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 718/2007, a ze dne 20. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 357/2006, dále se vyjadřuje k otázce platnosti předmětné veřejné dražby a navrhuje odmítnutí dovolání.
Druhý žalovaný se v písemném vyjádření ztotožnil s argumentací žalobců v dovolání použitou a shodně s nimi dovozuje, že i žalobci, jimž svědčí smluvní předkupní právo k předmětu dražby, jsou aktivně věcně legitimování k podání žaloby na určení neplatnosti veřejné dražby dobrovolné. „Nad rámec vyjádření“ poukázal na to, k návrhu druhého žalovaného je u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 285/2016 vedeno řízení o vyslovení neplatnosti téže dražby, které doposud není ukončeno, neboť jak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, jímž byl návrh zamítnut, tak rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byl tento rozsudek potvrzen, byly rozsudkem „Nejvyššího soudu zrušeny“ a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Má za to, že i ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu lze aktivní věcnou legitimaci žalobců k podání žaloby dovodit. Stejně jako žalobci navrhuje zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a vrácení věci zpět k dalšímu projednání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání podle ustanovení § 237 není přípustné proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Protože dovolání čtvrtého a pátého žalovaného směřují pouze proti výroku o nákladech řízení, není takové dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné a muselo být podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Žalobcem nastolená otázka, „zda je k podání žaloby o neplatnost veřejné dobrovolné dražby aktivně věcně legitimována také osoba oprávněná z předkupního práva, které bylo sjednáno pouze jako obligační“, zakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešenou. K tomu je třeba dodat, že rozhodnutí zmíněná ve vyjádření pátého žalovaného se uvedené problematiky nedotýkají, popř. ji řeší ve vztahu k jiné právní úpravě (ve znění zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, do dne 31. 8. 2006, tedy před účinností zákona č. 315/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobců je důvodné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – s ohledem na to, že napadená veřejná dobrovolná dražba byla provedena dne 1. 7. 2016 – posuzovat podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákonů č. 120/2001 Sb., č. 517/2002 Sb. a č. 257/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 181/2005 Sb., zákonů č. 377/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 110/2007 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 7/2009 Sb., č. 223/2009 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 303/2013 Sb., č. 167/2015 Sb., č. 375/2015 Sb. a č. 51/2016 Sb., tedy podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném do 18. 9. 2016 (dále též jen „zákon o veřejných dražbách“).
Podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách každý, do jehož práv bylo provedením dražby podstatným způsobem zasaženo a je účastníkem dražby, navrhovatelem, osobou oprávněnou z předkupního práva k předmětu dražby, osobou oprávněnou z práva na přednostní nabytí předmětu dražby nebo osobou, k jejímuž návrhu bylo vykonatelným rozhodnutím zakázáno s předmětem dražby nakládat, může navrhnout soudu, aby soud vyslovil neplatnost dražby, pokud dražebník neupustil od dražby, ač tak byl povinen učinit, vydražila-li předmět dražby osoba, která je z účasti na dražbě vyloučena, nebo nejsou-li splněny podmínky v § 12 odst. 1 a 2, § 14 odst. 3, § 17 odst. 5 a 6, § 19, 20, § 23 odst. 1 až 10, § 25 a v § 26 odst. 1 a 2 nebo byly-li vydraženy z dražeb vyloučené předměty dražby. Není-li právo na určení neplatnosti dražby uplatněno do 3 měsíců ode dne konání dražby, zaniká.
Podle ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejných dražbách předměty kulturní hodnoty z oboru archeologie a předměty kulturní hodnoty sakrální a kultovní povahy lze dražit, pouze jsou-li opatřeny osvědčením k trvalému vývozu. Věci, na nichž vázne zákonné předkupní právo státu podle zvláštních právních předpisů, zákonné předkupní právo spoluvlastníků, a byty a nebytové prostory, s nimiž je nakládání omezeno právem nájemců na přednostní nabytí vlastnictví nebo zákonným předkupním právem nájemců podle zvláštního právního předpisu, lze dražit, pouze vysloví-li každá z oprávněných osob s provedením dražby svůj souhlas formou písemného prohlášení opatřeného jejím úředně ověřeným podpisem a předloženého dražebníkovi nejpozději před podpisem dražební vyhlášky. Tento souhlas může být podmíněn tím, že nejnižší podání nebude nižší než cena v souhlasu uvedená. I bez tohoto souhlasu je dražba přípustná, koná-li se na návrh správce konkursní podstaty, pokud správce konkursní podstaty písemně vyzval oprávněnou osobu k využití jejího předkupního práva nebo práva na přednostní nabytí předmětu dražby a toto právo nebylo včas využito. Koná-li se dražba podle tohoto odstavce, není přípustné stanovit nejnižší podání pod cenu případně uvedenou v kterémkoli ze souhlasů udělených oprávněnými osobami, snížit nejnižší podání ani konat opakovanou dražbu; práva podle § 23 odst. 11 však nejsou dotčena.
Podle ustanovení § 17 odst. 7 zákona o veřejných dražbách dražit v dražbě dobrovolné nelze nemovitosti, jejichž vlastnictví je omezeno předkupním právem zapsaným v katastru nemovitostí, a věci movité, jejichž vlastnictví je omezeno předkupním právem zapsaným v listinách osvědčujících vlastnictví a nezbytných k nakládání s věcí. To neplatí, vysloví-li každá z oprávněných osob s provedením dražby svůj souhlas formou písemného prohlášení opatřeného jejím úředně ověřeným podpisem a předloženého dražebníkovi nejpozději před podpisem dražební vyhlášky. I bez tohoto souhlasu je dražba přípustná, koná-li se na návrh správce konkursní podstaty. Koná-li se dražba se souhlasem oprávněných osob, není přípustné stanovit nejnižší podání pod cenu případně uvedenou v kterémkoli z takto udělených souhlasů, snížit nejnižší podání ani konat opakovanou dražbu; práva podle § 23 odst. 11 však nejsou dotčena. Přechodem vlastnictví k předmětu dražby na vydražitele zanikají předkupní práva uvedená v první větě.
K výkladu zákona je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že právní teorie v zásadě rozlišuje (podle metod a způsobů výkladů) jazykový výklad (provádí se na základě zjištění smyslu slov a vět podle gramatických, morfologických a syntaktických pravidel), logický výklad (spočívá v tom, že smysl normy se zjišťuje pomocí pravidel formální logiky), systematický výklad (smysl normy se zjišťuje srovnáním s jinými právními normami, v souvislosti s širším celkem, s celým zákonem), historický výklad (smysl normy vysvětluje z okolností, za nichž vznikla, a v souvislosti s cílem, který sledovala) a teleologický výklad (smysl a funkci právní normy vysvětluje v souvislosti se společenskými a sociálními podmínkami a potřebami, v nichž se má norma realizovat). Přitom platí, že žádnou z těchto metod výkladu nelze používat výlučně nebo izolovaně, poněvadž všechny metody jako celek tvoří součást myšlenkového postupu směřujícího k zjištění pravého smyslu právní normy.
Ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách jednak stanoví okruh subjektů, kterým jako jediným přiznává aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na neplatnost veřejné dražby dobrovolné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 718/2007), a jimž zároveň bylo provedením dražby podstatným způsobem zasaženo do jejich práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 487/2018), jednak výčet důvodů, pro něž lze dražbu posoudit jako neplatnou, a jednak propadnou lhůtu k podání návrhu. Mezi osobami, jimž přiznává aktivní věcnou legitimaci, uvádí i „…osobu oprávněnou z předkupního práva k předmětu dražby…“.
Lze se ztotožnit s dovolatelem, že z hlediska jazykového výkladu ustanovení neobsahuje žádný „upřesňující přívlastek“, který by vymezoval předkupní právo podle titulu, dle nějž vzniklo (smluvní, zákonné), či podle jeho dosahu (obligační, věcné), a naopak tam, kde zákonodárce chtěl na takové rozlišení vázat určitý následek, pak tak jednoznačně učinil (srov. odkaz na vymezení zákonného předkupního práva v ustanovení § 17 odst. 5 zákona o veřejných dražbách či odkaz na věcné předkupní právo v ustanovení § 17 odst. 7 zákona o veřejných dražbách).
Z hlediska historického lze pouze poukázat na to, že okruh osob oprávněných k podání žaloby na určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby byl výrazně rozšířen zákonem č. 315/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, přičemž, jak vyplývá z důvodové zprávy k návrhu tohoto zákona ze dne 11. 11. 2005, důvodem byly „poznatky z praxe, že zákonem taxativně stanovený okruh osob, jimž je umožněno domáhat se neplatnosti dražby, je nepřiměřeně úzký“. Uvedenému však vyhovuje i výklad učiněný odvolacím soudem.
Okruh osob oprávněných k podání žaloby na určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby je dále stanoven tak, že se chrání jejich zájem na (zákonném) průběhu dražby, protože jsou dražby aktivně účastni (účastník dražby), mají zájem na jejím výsledku (navrhovatel), popř. se dražba jinak dotýká jejich práv (osoba oprávněná z předkupního práva k předmětu dražby, osoba oprávněná z práva na přednostní nabytí předmětu dražby a osoba, k jejímuž návrhu bylo vykonatelným rozhodnutím zakázáno s předmětem dražby nakládat). Protože, jak správně uvedl odvolací soud, důsledkem přechodu vlastnického práva po udělení příklepu (§ 30 zákona o veřejných dražbách) je i zánik předkupního práva (včetně věcného - srov. § 17 odst. 7 zákona o veřejných dražbách), je nepochybné, že provedení dražby se dotýká i práv osoby oprávněné z předkupního práva sjednaného pouze jako obligace, a není proto z hlediska systematického či teleologického výkladu důvod tyto osoby obecně z okruhu oprávněných vyčleňovat.
Lze shrnout, že není žádný rozumný důvod obecně dovozovat, že osoby, jimž svědčí předkupní právo sjednané „pouze“ jako obligace, nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání žaloby podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. K uvedené problematice se již Nejvyšší soud obdobně vyjádřil v rozsudku ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1346/2018, když poukázal na to, že „…osoby oprávněné z předkupního práva k předmětu dražby mají aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby o neplatnost veřejné dobrovolné dražby, bylo-li do jejich práv provedením dražby podstatným způsobem zasaženo (srov. § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách), a mohou proto hájit své zájmy v řízení o neplatnost veřejné dobrovolné dražby…“.
Zbývá proto posoudit argument odvolacího soudu, že „…z dražby jsou podle tohoto ustanovení (§ 17 odst. 7 zákona o veřejných dražbách) vyloučeny jen (mimo jiné) takové nemovitosti, na nichž vázne věcné předkupní právo, a pouze osoba, které toto právo svědčí, v něm může být zasažena ve smyslu § 24 odst. 3 zákona. Žalobcům věcné předkupní právo k předmětu dražby nesvědčilo a do jejich práva tak nebylo zákonem požadovaným způsobem zasaženo…“.
Uvedená argumentace je v rozporu jak se systematickým zařazením použitých ustanovení tak i jejich jazykovým výkladem, kdy je zjevné, že ustanovení § 17 odst. 5 až 7 zákona o veřejných dražbách upravují podmínky, za jakých lze (v případě konkrétních předmětů dražby) tyto věci dražit, oproti tomu ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách stanoví podmínky, za nichž lze (úspěšně) dražbu napadnout. Z hlediska věcné podmínky aktivní věcné legitimace pak zákon používá formulaci „do jehož práv bylo provedením dražby podstatným způsobem zasaženo“, tedy nikoli „do jehož práv bylo způsobem podle tohoto zákona zasaženo“, jak uvedené vykládá odvolací soud. Nelze tedy bez dalšího dovodit, že jenom proto, že zákon o veřejných dražbách nestanoví žádná omezení pro dražbu nemovitostí, jejichž vlastnictví není omezeno předkupním právem zapsaným v katastru nemovitostí popř. zákonným předkupním právem osob, vyjmenovaných v § 17 odst. 5 a 6 zákona o veřejných dražbách, je vyloučen „podstatný zásah do práv“ ostatních osob oprávněných z předkupního práva. Je třeba proto uzavřít, že podstatné je, co tyto osoby tvrdí o tom, jakým konkrétním způsobem došlo provedením dražby, resp. způsobem jejího provedení, k zásahu do jejich práv a zda tedy jde o zásah podstatný, a nelze jejich aktivní legitimaci „en bloc“ odmítnout, protože „z podstaty věci“ nemohlo být do jejich práv provedením dražby zasaženo.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Závěrem lze k věci podotknout, že odvolací soud by neměl ztratit ze zřetele, že pod sp. zn. 34 C 285/2016 je u Obvodního soudu pro Prahu 5 vedeno k návrhu nynějšího druhého žalovaného ze dne 30. 9. 2016 řízení o neplatnost téže dražby.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-