// Profipravo.cz / Smlouva o sdružení 31.07.2018
Společný podnik členů sdružení podle § 829 obč. zák.
Členové sdružení podle § 829 obč. zák. mohli při společné podnikatelské činnosti vytvořit podnik, který se dle § 834 obč. zák. stal podílovým spoluvlastnictvím všech členů sdružení.
Podílové spoluvlastnictví k majetku získanému účastníky sdružení při výkonu společné činnosti zánikem sdružení nezaniká (ledaže se na tom účastníci dohodnou), ale trvá až do doby, kdy bude zrušeno podle právní úpravy zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví; tento závěr se vztahuje i na případy, kdy majetek získaný členy sdružení tvoří podnik. Nemůže proto obstát názor odvolacího soudu, že po zániku sdružení by se žalobce mohl domáhat pouze vypořádání podniku podle zásad pro vypořádání podílového spoluvlastnictví k datu zániku sdružení, a že nepřichází v úvahu, aby po zániku sdružení měl žalobce právo na náhradu za užívání podniku jinou osobou.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4665/2016, ze dne 25. 4. 2018
Dotčené předpisy:
§ 5 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 829 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 834 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 841 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: smlouva o sdružení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 24. 2. 2015, č. j. 12 C 178/2011-87, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 781.660 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení (výrok II.).
Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 781.660 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo tím, že v době od 1. 4. 2010 do 30. 11. 2011 užívala podnik, jehož podílovým spoluvlastníkem s podílem id. ¼ je žalobce, aniž by měla k užívání podniku od žalobce souhlas. Soud vzal za prokázané, že dne 1. 3. 1992 uzavřel žalobce s O. V., A. V. a M. K. smlouvu o sdružení za účelem společného podnikání při provozování pekárny. Sdružení zaniklo dne 29. 3. 2010 na základě výpovědi M. K. S majetkem zaniklého sdružení od 1. 4. 2010 hospodaří a podniká žalovaná, jejímiž společníky se stali O. V. a A. V. Soud se však neztotožnil s názorem žalobce, že majetek zaniklého sdružení může tvořit podnik podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), jehož užíváním by se mohla žalovaná bezdůvodně obohatit. Použití obchodního zákoníku na vznik, zánik či vypořádání sdružení založeného podle § 829 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též pouze „obč. zák.“), je vyloučeno, protože se jedná o občanskoprávní vztah. Sdružení nemá způsobilost k právním úkonům, vypořádání majetku zaniklého sdružení se řeší podle zásad pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák., kdy konkrétní principy a nároky na vypořádání řeší § 841 obč. zák. Žalobce neprovedl specifikaci konkrétního majetku, jež má být ze strany žalované užíván, v průběhu řízení setrval na stanovisku, že žalovaná užívá podnik ve spoluvlastnictví členů bývalého sdružení, bez této specifikace však nelze dovodit, co žalovaná užívala, a zda vůbec a v jaké výši se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 6. 2016, č. j. 37 Co 203/2015-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se předně ztotožnil se závěrem, že činností sdružení – nonsubjektu práva, nemůže dojít ke vzniku podniku, v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. I v případě, že by činnost sdružení mohla vést k vytvoření podniku, musel by být podnik vypořádán podle zásad vypořádání podílového spoluvlastnictví k datu rozpuštění sdružení podle § 834 a § 841 obč. zák. Žalobce by se mohl domáhat vypořádání majetku sdružení, v tomto řízení však takový nárok neuplatnil. Konečně odvolací soud zdůraznil, že vypořádání sdružení se provádí podle stavu k datu jeho zániku a již proto nepřichází v úvahu důvodnost nároku žalobce, který je fakticky koncipován jako „nájemné“ za užívání podniku dalšími členy sdružení.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a jako dovolací důvod namítl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. V daném případě je stěžejní otázka, zda i v případě činnosti sdružení mohlo dojít ke vzniku podniku a zda neoprávněným užíváním podniku mohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované. Žalobce předně odmítl názor odvolacího soudu, že sdružení založené podle § 829 obč. zák. nemůže svou činností vytvořit podnik. V rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaném pod sp. zn. 32 Odo 614/2002 je uvedeno, že sdružení v rámci své činnosti může vytvořit podnik a může jej vlastnit. Ze zákona neplyne, že by podnik mohla vlastnit pouze jedna podnikající fyzická osoba, podnik jako věc hromadná může vzniknout i společnou činností účastníků sdružení. Skutečnost, že sdružení nemá právní subjektivitu, nevylučuje možnost, že by podnik jako majetek sdružení mohli členové sdružení nabýt do podílového vlastnictví, tento závěr potvrzuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané pod sp. zn. 29 Odo 83/2001. V daném případě se jedná o podnik ve vlastnictví fyzických osob podnikajících v oboru pekařství a cukrářství, které za trvání sdružení vytvořily „know-how“, strukturu zaměstnanců, dodavatelů a odběratelů a vybudovaly funkční organismus, pekařství, které vytvářelo značný zisk. Takto vytvořený podnik žalovaná fakticky převzala a stále provozuje. Požadavek, aby byl podnik označen veškerými věcmi, právy a závazky, jak požadoval soud prvního stupně, nelze splnit (rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané pod sp. zn. 20 Cdo 58/2007). Může-li být podnik předmětem kupní smlouvy či výkonu rozhodnutí, může být také předmětem nájmu. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, že i kdyby podnik ve spoluvlastnictví členů sdružení vznikl, musel by být vypořádán k datu rozpuštění sdružení. Z uvedených důvodů žalobce Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, popř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, zda mohou účastníci sdružení podle § 829 obč. zák. vytvořit podnik, který by byl předmětem jejich spoluvlastnictví, a dále, zda po zániku sdružení mají účastníci sdružení pouze právo na vypořádání majetku sdružení podle stavu k datu, kdy sdružení zaniklo. Vzhledem k tomu, že při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od (níže uvedené) rozhodovací praxe dovolacího soudu, bylo dovolání žalobce shledáno přípustným.
V projednávané věci došlo, resp. mělo dojít k užívání podniku žalovanou bez právního důvodu v době před 1. 1. 2014, proto je třeba právo žalobce na náhradu za takové užívání posoudit podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle § 5 odst. 1 obch. zák. se podnikem rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je podnik věc hromadná. Na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Tím není dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících se k nemovitým věcem, předmětům průmyslového a jiného duševního vlastnictví, motorovým vozidlům apod., pokud jsou součástí podniku.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti vychází z vymezení podniku jako „souboru věcí, které tvoří jediný předmět právních vztahů, neboť je s nimi nakládáno jako s jedním celkem, a to podle okolností hospodářsky nedílným nebo dělitelným“. Podnik, přestože je v obchodním zákoníku výslovně uváděn jako věc hromadná teprve po novelizaci provedené zákonem č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001, byl věcí hromadnou i podle původního vymezení obsaženého v § 5 obch. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000). Podnik je samostatný předmět právních vztahů a použijí se na něj ustanovení o věcech v právním smyslu. Podnik může být předmětem vlastnického práva či společného jmění manželů, může být předmětem dědění i předmětem smluvního převodu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1053/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014). Podnikateli vzniká podnik coby hromadná věc ze zákona, a to v okamžiku, kdy podnikatel nabude věci, práva či jiné majetkové hodnoty, které slouží či alespoň mají sloužit k provozování podniku. Jelikož rozsah věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které připadají v úvahu, aby společně tvořily podnik, je velmi obsáhlý, v zásadě platí, že podnikatel fakticky vykonávající soustavnou výdělečnou činnost ji nemůže vykonávat, aniž by mu při této činnosti vznikl podnik (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4625/2014).
Podle § 829 odst. 1 obč. zák. několik osob se může sdružit, aby se společně přičinily o dosažení sjednaného účelu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení sdružení nemají způsobilost k právům a povinnostem.
Podle § 834 obč. zák. majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává spoluvlastnictvím všech účastníků.
Podle závěrů Nejvyššího soudu právní úprava § 829 a násl. obč. zák. umožňuje, aby více osob podnikalo pod společným jménem bez založení právnické osoby. Členové sdružení mohou při podnikání vytvořit podnik, který může být následně převeden smlouvou o převodu podniku na třetí osobu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 83/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2630/2017). Není vyloučeno, aby sdružení v rámci své činnosti vytvořilo podnik, který účastníci sdružení získají do podílového spoluvlastnictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 29 Odo 614/2002).
Z uvedeného plyne, že členové sdružení mohou při společné podnikatelské činnosti vytvořit podnik, který se podle § 834 obč. zák. stane podílovým spoluvlastnictvím všech členů sdružení. Odvolací soud tedy posoudil věc nesprávně, pokud dospěl k závěru, že činností sdružení ke vzniku podniku dojít nemůže.
Nejvyšší soud se dále zabýval závěrem odvolacího soudu, že po zániku sdružení mohou členové sdružení uplatnit pouze právo na vypořádání majetku sdružení, a to k datu jeho zániku.
Podle § 841 obč. zák. při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem.
Podle ustálených závěrů Nejvyššího soudu platí, že dojde-li k zániku sdružení, je třeba na majetkové vypořádání účastníků sdružení aplikovat ustanovení § 841 obč. zák. (nikoli ustanovení § 839 obč. zák., které řeší právo na majetkové vypořádání účastníka sdružení, který vystoupil nebo byl vyloučen, aniž by došlo k zániku sdružení). Zánikem sdružení nezaniká podílové spoluvlastnictví jeho účastníků k věcem uvedeným v ustanoveních § 833 a § 834 obč. zák. Nedohodnou-li se účastníci sdružení na vypořádání podílového spoluvlastnictví (které může vzniknout podle § 833 obč. zák. k poskytnutým penězům nebo jiným věcem určeným podle druhu a podle § 834 obč. zák. i k majetku získanému při výkonu společné činnosti), může se kterýkoli z nich domáhat zrušení podílového spoluvlastnictví a provedení vypořádání u soudu podle ustanovení § 142 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33, ročník 2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 444/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 344/2015).
Z citovaných závěrů Nejvyššího soudu plyne, že podílové spoluvlastnictví k majetku získanému účastníky sdružení při výkonu společné činnosti zánikem sdružení nezaniká (ledaže se na tom účastníci dohodnou), ale trvá až do doby, kdy bude zrušeno podle právní úpravy zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 142 obč. zák.); tento závěr se vztahuje i na případy, kdy majetek získaný členy sdružení tvoří podnik. Nemůže proto obstát názor odvolacího soudu, že po zániku sdružení by se žalobce mohl domáhat pouze vypořádání podniku podle zásad pro vypořádání podílového spoluvlastnictví k datu zániku sdružení, a že nepřichází v úvahu, aby po zániku sdružení měl žalobce právo na náhradu za užívání podniku jinou osobou.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání bylo žalobcem podáno důvodně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil v napadeném výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), i v závislém výroku II. o nákladech odvolacího řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-