// Profipravo.cz / Smlouva o sdružení 20.04.2017
Výše majetkového podílu účastníka sdružení při vypořádání SJM
Při určení výše majetkového podílu účastníka sdružení podle § 829 obč. zák., jenž se stává předmětem vypořádání SJM, se přihlíží i k závazkům vzniklým z činnosti sdružení, jež existují ke dni zániku SJM.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3650/2016, ze dne 24. 1. 2017
Dotčené předpisy:
§ 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 149 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 839 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: společné jmění manželů; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2014, č. j. 5 C 105/2008-813, vypořádal zaniklé společného jmění manželů (dále „SJM“) žalobkyně a žalovaného tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří měsíců od právní moci rozsudku na vypořádání jejího podílu 692 975,50 Kč (výrok I.), dále rozhodl o povinnosti každého z účastníků nahradit náklady řízení státu ve výši 39 401,25 Kč (výroky II. a III.) a o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok IV.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, které bylo uzavřeno dne 22. 9. 1990, bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 6. 9. 2007, č. j. 5 C 124/2006-26, ke dni 14. 9. 2007. V zákonné tříleté lhůtě učinila žalobkyně předmětem vypořádání zaniklého SJM zemědělské pozemky vedené v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území P. na listu vlastnictví č. 167, spoluvlastnický podíl v rozsahu ½ na budově bez č. p./č. e. na pozemku st. 2/2, na budově bez č. p./č. e. na pozemku st. 2/3 a na budově bez č. p./č. e. na pozemku st. 153, vedených v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území P. na listu vlastnictví č. 118 a tzv. obchodní majetek žalovaného. Žalovaný podnikal v zemědělské výrobě od 18. 7. 1991 a společně se svým otcem, J. H. starším, ve sdružení od 1. 2. 1993 do 1. 1. 2009. Účastníci sdružení se ústně dohodli, že s ohledem na objem vloženého majetku každým z nich se budou na věcech a jiných hodnotách vytvořených sdružením podílet v poměru 9/10 pro J. H. staršího a 1/10 pro žalovaného. Žalovanému byly v letech 1991 až 1993 poskytnuty vratné a nevratné dotace, které použil k podnikání v zemědělství. Pozemky zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 167 byly pořízeny kupními smlouvami v letech 2000 až 2004 z prostředků vytvořených činností sdružení. Podíl na nemovitostech vedených na listu vlastnictví č. 118 v rozsahu 1/10 nabyl žalovaný od otce darovací smlouvou ze dne 7. 2. 1992. Ke dni zániku SJM činila podle znaleckého posudku hodnota vytvořená činností sdružení částku 2 116 911 Kč, hodnota movitých věcí vložených žalovaným do sdružení částku 269 798 Kč a hodnota věcí pořízených z dotací částku 904 463,- Kč. Kromě toho, žalovaný vložil do sdružení nemovitý majetek (podíl v rozsahu 1/10 na zemědělských stavbách zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 118) v hodnotě 248 478 Kč.
Na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), a to § 143 odst. 1 písm. a), § 829 odst. 1, § 834, § 835 odst. 1 a § 841 obč. zák. Přihlédl rovněž k závěrům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1119/2005. S ohledem na zákonnou výluku z nabývání věci do SJM za trvání manželství nezařadil do vypořádání podíl v rozsahu 1/10 na nemovitostech zapsaných na listu vlastnictví č. 118, který žalovaný získal darem v roce 1992. Dále nevypořádal zemědělské pozemky zapsané na listu vlastnictví č. 167, neboť byly získány z prostředků vytvořených činností sdružení. Zohlednil ovšem jejich hodnotu, jež se promítla do výše částky určené k vypořádání. V závislosti na závěrech znaleckého posudku určil s přihlédnutím ke sjednanému způsobu rozdělení majetku sdružení v poměru 9:1 celkový podíl žalovaného ve výši 1 385 591 (součet nadhodnoty vytvořené sdružením ve výši 211 691 Kč, hodnoty movitých věcí vložených žalovaným do sdružení ve výši 269 798 Kč a hodnoty movitých věcí z dotací ve výši 904 463 Kč), a tudíž vypořádací podíl žalobkyně částkou 692 975,50 Kč.
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 19. 1. 2016, č. j. 61 Co 336/2014-961, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I. a IV.), ve výrocích o nákladech řízení státu jej změnil tak, že každému z účastníků uložil povinnost nahradit tyto náklady ve výši 19 300 Kč (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok V.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s právním posouzením věci, vyjma režimu dotací poskytnutých žalovanému pro účely jeho podnikání v zemědělství v letech 1991 až 1993, tedy podle úpravy zákonného majetkové společností manželů účinné do 31. 7. 1998, podle níž do tehdejšího BSM nepatřil příjem směřující k oddělenému majetku (podniku) jen jednoho z manželů. Akceptoval závěr o výši podílu žalovaného na majetku sdružení ke dni zániku SJM ve výši 211 691 Kč a promítl do ní i závěr znaleckého posudku o celkovém ocenění majetku sdružení, včetně jeho závazků ve výši 304 662 Kč. Dále zahrnul do vypořádávaného podílu žalovaného - ovšem z jiného důvodu než soud prvního stupně - i hodnotu movitých věcí vložených žalovaným do sdružení částkou 269 798 Kč a hodnotu věcí pořízených z dotací částkou 904 463,- Kč, shledal správně určenou i částku vypořádacího podílu žalobkyně na společném jmění manželů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání, a to výlučně proti výroku I, kterým byl potvrzen věcný výrok rozsudku soudu prvního stupně o vypořádání SJM.
Žalobkyně důvod přípustnosti dovolání vymezila odkazem na znění § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Namítala, že rozsudek odvolacího soudu vyřešil otázku hmotného práva, na níž závisí (určení výše majetkového podílu žalovaného ve sdružení), v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1119/2005). Tím, že odvolací soud nerespektoval závěry vyplývající z rozhodnutí dovolacího soudu a aplikoval na zjištění výše vypořádávaného majetkového podílu žalovaného ve sdružení § 841 obč. zák. namísto § 839 odst. 1 obč. zák., věc nesprávně právně posoudil. V důsledku nesprávného právního posouzení pak ve věci nesprávně rozhodl a od nadhodnoty vytvořené činnosti sdružení chybně odečetl jeho závazky ve výši 304 662 Kč. Dovozovala, že rozdíl mezi oběma ustanoveními občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 spočívá v tom, že se pro účely vypořádání SJM při uplatnění fikce vystoupení či vyloučení ze sdružení účastníku vyplatí podíl na majetku a nikoliv rozdíl mezi aktivy a pasivy. Dále žalobkyně zpochybnila skutkové zjištění nalézacího soudu, podle něhož žalovaný a jeho otec uzavřeli dohodu o tom, že se žalovaný na majetku získaného činnosti sdružení bude podílet v rozsahu 1/10 a otec v podílu 9/10. Uvedla, že taková dohoda by byla použitelná pouze pro případ rozpuštění sdruženípo dle ustanovení § 841 obč. zák., neboť to možnost odchýlení se od principu rovnosti podílů upravuje. Ustanovení § 839 obč. zák. je však ustanovením kogentním a navazuje na § 835 odst. 1 obč. zák., podle něhož platí, že podíly účastníků sdružení na majetku získaného společnou činností jsou stejné. Rovněž namítala, že odvolací soud vycházel z nesprávného závěru znaleckého posudku, který snížil koeficient prodejnosti zemědělské usedlosti v důsledku snížení ceny staveb o 25% s odůvodněním, že se nejedná o ucelený komplex, neboť jeho součástí není dům. Uvedla, že k vynětí domu z ocenění zemědělské usedlosti jako majetku sdružení znalci došlo v závislosti na vedení evidence prostřednictvím tzv. karet majetku, kterou prováděl žalovaný. Žalobkyně již v nalézacím řízení poukazovala na to, že údaje této evidence nejsou věrohodné, což v podstatě potvrdili i znalci, kteří uvedli, že správnost a pravost předložených podkladů (karet majetku) nebylo možné ověřit. Tím, že se soudy v nalézacím řízení nevypořádaly s věrohodností podkladů, na jejichž základě byl učiněn závěr o ocenění majetku sdružení, vybočily ze zásady volného hodnocení důkazů, a došly k nesprávným závěrům. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný důvod přípustnosti dovolání vymezil odkazem na § 237 o. s. ř. a namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Uvedl, že odvolací soud se odchýlil od právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2498/2013, podle něhož předmětem vypořádání SJM jsou jako součásti podniku i závazky, jejichž prostřednictvím byla získána aktiva. V projednávané věci sice odvolací soud dospěl k závěru, že finanční prostředky z dotací sice žalovaný nabyl s ohledem na jejich určení k podnikatelské činnosti do odděleného majetku, nicméně nesprávně pak učinil předmětem vypořádání SJM i hodnotu movitých věcí pořízených z dotací a vložených do sdružení. Učinil tak přitom z důvodu nedostatečného skutkového podkladu pro učinění závěru, že vložené movité věci byly pořízeny z dotací i přesto, že žalovaný předložil smlouvy, z nichž vyplynulo, na jaký konkrétní účel byla dotace poskytnuta. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2430/2013, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013, žalovaný dovozoval, že předmětem vypořádání SJM by měl být i jeho trvající závazek z poskytnutých dotací ve výši 800 000 Kč, jenž by měl být jako pasivum odečten od hodnoty podniku. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně. Označila ho za nedůvodné, neboť žalovaný v něm v rozporu se způsobilým dovolacím důvodem uplatňuje skutkové námitky proti závěru, podle něhož nebylo v řízení prokázáno, že by movité věci vnesené žalovaným do sdružení byly pořízeny z dotací, a dále přehlíží, že předmětem vypořádání SJM nebyl podnik žalovaného (a tedy ani tvrzený závazek v hodnotě 800 000 Kč), ale hodnota vypořádacího podílu žalovaného ve sdružení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 30. 5. 2008 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou dovolání přípustná (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Na dovolání jsou vzhledem k jeho povaze mimořádného opravného prostředku kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že „se při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, je způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. naplněno jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovoláním žalobkyně je nastoleno řešení otázky, zda se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1119/2005, a rozsudek, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o vypořádání SJM, založil na nesprávném právním posouzení věci tím, že akceptoval závěr soudu prvního stupně. Ten s odkazem na § 841 obč. zák. učinil předmětem vypořádání SJM majetkový podíl žalovaného ve sdružení podle stavu ke dni zániku SJM snížený o hodnotu závazků sdružení vzniklých jeho činností k uvedenému okamžiku.
Dovolání je ohledně řešení předestřené otázky hmotného práva přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Rozsudek dovolacího soudu, na nějž odkazuje žalobkyně, ani pro případ aplikace § 839 obč. zák. neřeší, co se rozumí majetkovým podílem účastníka, který ze sdružení – s přihlédnutím ke konstruované fikci – vystupuje (je vyloučen).
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, na vypořádání SJM účastníků správně aplikoval právní úpravu občanského zákoníku účinnou do 31. 12. 2013, tedy příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., neboť k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014 (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, jenž byl publikován pod číslem 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsudku ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1119/2005, jenž byl publikován v časopise Právní rozhledy, číslo 19, ročník 2005, strana 721, Nejvyšší soud uvedl, že „předmětem vypořádání BSM může být jen takový majetek, který byl součástí bezpodílového spoluvlastnictví a ke kterému vzniklo alespoň jednomu z manželů majetkové právo za podmínek, zakládajících toto spoluvlastnictví. Podniká-li jeden z manželů ve sdružení s třetí osobou, může být předmětem vypořádání jen to, co by tomuto manželovi náleželo v případě, že by jeho účast ve sdružení byla ukončena k okamžiku zániku BSM. Nelze vyjít z hodnoty podniku jako souboru hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání sdružení, neboť takové ocenění nevyčísluje výši majetkových nároků podnikajícího manžela vůči sdružení (např. za situace, kdy sdružení podniká pouze s majetkem jednoho z účastníků). Situace je tu jiná než v případě podnikání prostřednictvím obchodní společnosti. Proto v případě, že jeden z manželů podnikal prostřednictvím sdružení (§ 829 obč. zák.), může být předmětem vypořádání BSM jen částka, na jejíž vyplacení by měl nárok, zanikla-li by jeho účast ve sdružení ke dni zániku BSM (§ 839 obč. zák.), samozřejmě po odečtení případného vkladu vlastních oddělených prostředků účastníka.“
Podle § 839 obč. zák. účastníkovi, který vystoupil, nebo byl vyloučen, se vrátí věci vnesené do sdružení. Podíl majetku podle stavu v den vystoupení nebo vyloučení se mu vyplatí v penězích.
Podle § 841 obč. zák. při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem.
Žalobkyně dovozovala, že na základě nesprávné aplikace § 841 obč. zák. při určení výše majetkového podílu žalovaného ve sdružení, jenž se stane předmětem vypořádání SJM, nalézací soud chybně přihlédl i k závazkům sdružení, jejichž vypořádání přichází v úvahu při rozpuštění sdružení (při zániku jeho činnosti). V případě, kdy dochází k zániku účasti člena v dále fungujícím sdružení podle § 839 obč. zák., vystupujícímu (vyloučenému) účastníku se vyplácí podíl na majetku, nikoliv podíl na rozdílu mezi aktivy a pasivy. Tato námitka neobstojí. Z obecného pohledu platí, že rozdíl mezi citovanými ustanoveními nespočívá v tom, že by v případě zániku účasti ve sdružení (§ 839 obč. zák.) vystupujícímu (vyloučenému) účastníku sdružení náležel majetkový podíl představovaný pouze aktivy sdružení a pro případ rozpuštění sdružení (§ 841 obč. zák.) jeho účastníci vypořádávali nejen aktiva, ale i pasiva sdružení. Odlišení obou situací je založeno na tom, že v prvém případě se majetkový podíl vyplácí účastníku řízení pouze v penězích. Ve druhém případě neupraví-li si účastníci způsob vypořádání smlouvou, mohou se domáhat zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k věcem nabytým činností sdružení i postupem podle § 142 obč. zák. (k problematice vypořádání majetku rozpuštěného sdružení srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, jenž byl publikován pod číslem 33/2002, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo na něj odkazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 444/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4771/2009). Rozdíl mezi oběma případy majetkového vypořádání tedy spočívá v tom, že majetkový nárok vystupujícího (vyloučeného) účastníka sdružení je uspokojován výlučně v relutární formě, kdežto při rozpuštění sdružení může být vypořádán i jinak.
Dochází-li k zániku účasti ve vícečlenném sdružení, popřípadě na základě konstruované fikce pro účely vypořádání SJM ve dvoučlenném sdružení, vrátí se ve smyslu § 839 obč. zák. vystupujícímu (vyloučenému) účastníku věci, které do sdružení vnesl, a vyplatí se mu majetkový podíl v penězích. Protože se účastník sdružení podílí nejen na majetku, který byl činností sdružení do podílového spoluvlastnictví získán (§ 834 obč. zák.), ale odpovídá i za závazky vzniklé činností sdružení třetím osobám (§ 835 obč. zák.), a to i po zániku jeho účasti ve sdružení za závazky, které vznikly do doby jeho vystoupení či vyloučení (§ 840 obč. zák.), nemůže ve vnitřních poměrech sdružení participovat toliko na nabytém majetku (aktivech), ale musí se podílet i na závazcích sdružení (pasivech). Označený rozsudek dovolacího soudu se nevyjadřuje k otázce skladby majetkového podílu. Část textu odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1119/2005, „……Nelze vyjít z hodnoty podniku jako souboru hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání sdružení, neboť takové ocenění nevyčísluje výši majetkových nároků podnikajícího manžela vůči sdružení (např. za situace, kdy sdružení podniká pouze s majetkem jednoho z účastníků).…….“ může být interpretována pouze tak, že výše majetkového podílu se zjišťuje pouze ze souhrnu hodnot vytvořených společnou činností sdružení, do něhož nelze zahrnout to, co účastníci do sdružení vnesli ze svého výlučného majetku. To ovšem neznamená, že by majetkový podíl, jenž se stává předmětem vypořádání SJM, neměl ve svém výsledku zohlednit jak podíl na majetku, tak i na závazcích vystupujícího účastníka. I komentářová literatura k výkladu § 839 obč. zák. vychází z toho, že „Smlouva o sdružení by měla počítat i s případem, kdy dluhy vzniklé v souvislosti s činností sdružení převyšují majetek získaný z činnosti sdružení. Pokud sdružení nebylo ve své činnosti úspěšné, a naopak v době ukončení účasti je ztrátové, podílí se i vystupující účastník na ztrátě sjednaným podílem nebo ve stejném rozsahu jako ostatní účastníci. Pak ve vzájemném vypořádání nároků je zapotřebí podchytit i tuto povinnost účastníka“ (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák M. a kolektiv. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha. C. H. Beck, 2009, str. 2343). Pokud byla rozhodnutí soudů v nalézacím řízení založena na řešení, které při určení výše majetkového podílu účastníka sdružení, jenž se stává předmětem vypořádání SJM, přihlíží i k závazkům vzniklým z činnosti sdružení, jež existují ke dni zániku SJM, pak takové řešení není v rozporu s § 839 obč. zák. Dovolání žalobkyně tak není ohledně řešení této právní otázky důvodné.
Přípustnost dovolání žalobkyně nemůže založit námitka, jíž je zpochybněna existence dohody účastníků sdružení o výši podílů, jež každému z nich z majetku nabytého činností sdružení náleží. Dovolatelka přehlíží, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Dovolání není přípustné ani ohledně námitky, že v režimu § 839 obč. zák., které má kogentní povahu, nelze – na rozdíl od vypořádání pro případ rozpuštění sdružení podle § 841 obč. zák. – stanovit výši podílů účastníků odchylně od pravidla vyplývajícího z § 835 odst. 1 obč. zák., tj. že podíly na majetku získaného společnou činností jsou stejné. Dovolatelka ve spojení s touto námitkou nevymezila žádné z hledisek přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Pouhý nesouhlas s právním posouzením určité otázky odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže. Navíc považuje dovolací soud za potřebné uvést, že sice sdílí názor žalobkyně, že ustanovení § 839 obč. zák. má kogentní povahu, nicméně nikoliv ve vztahu k určení výše podílu na majetku pro případ vystoupení (vyloučení) účastníka ze sdružení, ale z hlediska formy plnění, ve které se podíl na majetku uspokojuje (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 995/2004). Nelze rovněž přehlédnout, že pravidlo o výši podílů na majetku získané společnou činností je vtěleno do dispozitivní právní normy, která zákonné pravidlo o rovnosti podílů iniciuje pouze tehdy, není-li mezi účastníky jiné dohody. V nalézacím řízení byla existence dohody prokázána, stejně jako v souběžně probíhajícím řízení vedeném u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 55/2010 (řízení o vypořádání SJM žalobkyně M. H. a žalovaného J. H. staršího).
Přípustnost dovolání žalobkyně nezakládá ani námitka, jejíž podstatou je tvrzení o nedůvodném snížení koeficientu prodejnosti zemědělských nemovitostí vedených v katastru na listu vlastnictví č. 118, jak vyplývá z posudku znaleckého ústavu. Ten měl vycházet z nesprávného zjištění, že nemovitosti netvoří jeden ucelený komplex, neboť dům nebyl vložen do majetku sdružení. Touto námitkou dovolatelka brojí proti správnosti zjištěného skutkového stavu (závěr o ocenění věci dle znaleckého posudku je závěrem skutkovým) a správnosti a věrohodnosti skutkových podkladů, které měl znalec k dispozici. Skutkové námitky však s ohledem na vymezení jediného zákonného dovolacího důvodu, kterým je nesprávné právní posouzení věci, nelze v dovolacím řízení, jak bylo výše zmíněno, úspěšně uplatnit.
Dovoláním žalovaného je nastoleno řešení otázky, zda se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2498/2013, a rozhodnutí založil na nesprávném právním posouzení věci tím, že finanční prostředky, jež žalovaný získal z dotací, označil za hodnotu, jež směřovala k jeho oddělenému majetku, a jejich nesplacenou část tak nezařadil do předmětu SJM určeného k vypořádání.
Dovolání není ohledně řešené otázky hmotného práva přípustné, neboť závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2498/2013, se týkají vypořádání aktiv a pasiv podniku jako předmětu SJM (a nikoliv majetkového podílu podnikajícího manžela ve sdružení) a nadto vycházejí z právní úpravy občanského zákoníku ve znění účinném po 1. 8. 1998, kdy ohledně věcí sloužících výkonu povolání (podnikání) již neplatila výluka z předmětu zákonného majetkového společenství. Ze shodných důvodů nejsou do poměrů projednávané věci přenositelné ani závěry vyslovené v dalších rozhodnutích dovolacího soudu, na něž žalovaný odkazuje.
Podle § 143 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Podle čl. VIII. bodu 1 věty první zákona č. 91/1998 Sb. kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, věci, které ke dni 1. 8. 1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného jmění manželů. Výkladem a contrario uvedeného přechodného ustanovení je možno dovodit, že věci, které k 1. 8. 1998 nebyly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, se účinností novely č. 91/1998 Sb. nestaly součástí společného jmění manželů (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014).
Odvolací soud finanční prostředky získané žalovaným z účelových dotací na nákup zemědělských strojů a k rekonstrukci či modernizaci staveb určených k zemědělské výrobě v letech 1991 až 1993 do předmětu vypořádání SJM nezařadil s ohledem na ustanovení § 143 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998. Dovodil, že se jednalo o majetek (hodnoty), jenž se vztahoval k oddělenému vlastnictví podnikajícího manžela. S tímto závěrem odvolacího soudu dovolací soud souhlasí. Rozhodnutí je totiž ohledně řešené otázky režimu dotací poskytnutých pro podnikání žalovaného v zemědělství v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005.
Namítal-li žalovaný dále, že odvolací soud učinil předmětem vypořádání SJM i hodnotu strojů vnesených do sdružení, u nichž nebylo dostatečně prokázáno, že by je žalovaný pořídil jako věci odděleného vlastnictví z dotací, přičemž z provedeného dokazování se podával opak, pak formuloval námitku proti správnosti zjištěného skutkového stavu. Shodně jako v případě dvou dovolacích námitek žalobkyně (viz výklad výše) platí, že skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení je dovolací soud v režimu dovolacího řízení podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 vázán a nemůže je přezkoumávat. Ani tato námitka proto přípustnost dovolání založit nemůže.
Protože dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
S ohledem na výše uvedené je dále zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci při aplikaci § 839 obč. zák. věcně správný, a proto bylo dovolání žalobkyně podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 o. s. ř. za současného použití § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení procesně úspěšná (její dovolání bylo zamítnuto), a proto by jí stíhala povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Žalovanému však podle spisu ve vztahu k dovolání žalobkyně žádné náklady řízení nevznikly. Výsledek řízení o dovolání žalovaného nelze považovat za jeho úspěch (jeho dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto), a protože v souvislosti s tímto dovoláním žalobkyni vznikly náklady související se zastoupením advokátem, je žalovaný povinen tyto náklady žalobkyni nahradit. Přisouzená náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 14.278,- Kč se sestává z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ve výši 11 500 Kč (tarifní hodnota vychází z tvrzené hodnoty závazků ve výši 800 000 Kč, jež žalovaný žádal vypořádat) - § 1 odst. 2, věta první, část věty před středníkem, § 6 odst. 1 a § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), paušální náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání žalovaného) ve výši 300 Kč - § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 3 advokátního tarifu a náhrady částky 2 478 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalobkyně - § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobkyně, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Autor: -mha-