// Profipravo.cz / Smlouva o sdružení 13.01.2015
Náležitosti vystoupení účastníka ze sdružení podle § 838 odst. 1 obč. zák.
I. V případě vystoupení účastníka ze sdružení podle § 838 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013 z vážných důvodů není uvedení důvodu vystoupení formální náležitostí úkonu spojeného s vystoupením; jinými slovy, neuvedení důvodu vystoupení nezakládá neplatnost takového právního úkonu.
II. Ustanovení § 832 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013 je speciální úpravou k obecnému ustanovení § 563 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013 („není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem…“). Vzhledem k tomu, že si účastníci ve smlouvě o sdružení neupravili, do kdy mají do sdružení vložit poskytnuté majetkové vklady (hodnoty), měla tak žalobkyně učinit (tj. poskytnout sdružení sjednaný peněžitý vklad v dohodnuté výši) „bez zbytečného odkladu“.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1727/2014, ze dne 30. 10. 2014
Dotčené předpisy:
§ 838 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 832 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: smlouva o sdružení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že vystoupení žalovaného ze sdružení „Skalenský topol“ (dále jen „sdružení“) je neplatné, a aby žalovanému uložil povinnost nebránit jí, jejím rodinným příslušníkům a třetím osobám v přístupu na pozemky parc. č. 988/1, 991, 995/4 a 1214/3, nacházející se v katastrálním území S., za účelem ošetřování zde vysázených rychle rostoucích dřevin japonských topolů a nepoškozovat, případně ničit tyto dřeviny. Uváděla, že žalovaný dopisem ze dne 21. 2. 2011 vystoupil ze sdružení z neurčitých důvodů, v nevhodnou dobu (tj. krátce po výsadbě dřevin, aniž bylo možné sklidit dřevní hmotu, která doroste po pěti letech od výsadby), a k její újmě. Akcentovala, že do sdružení vložila značné finanční prostředky za zasazené a připravené sazenice japonského topolu, které se jí bez pokračování činnosti sdružení nevrátí. Jednání žalovaného, který jí a jejím rodinným příslušníkům zakázal vstupovat na již osázené pozemky za účelem ošetřování sazenic a dokonce je začal ničit, považuje za protiprávní a domáhá se ochrany práv, která má jako účastnice (stále existujícího) sdružení. Vyjádřila přitom přesvědčení, že skutečným důvodem vystoupení žalovaného ze sdružení byl záměr použít pozemky vložené do sdružení pro projekt „Skalná – agroturistický areál Ovčárna“.
Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. června 2012, č. j. 15 C 146/2011-237, zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti právního úkonu vystoupení žalovaného ze sdružení „Skalenský topol“ (výrok I.), uložil žalovanému povinnost „zdržet se bránění v přístupu na pozemky ve S., okrese C. s čísly pozemkových parcel 988/1, 991, 995/4 a 1214/3, evidované v katastru nemovitostí v katastrálním území S., a to ve vztahu k žalobkyni a dalším osobám, které na pozemky vstupují za účelem ošetřování rychle rostoucích dřevin japonského topolu“ (výrok II.), uložil žalovanému povinnost „zdržet se poškozování a ničení rychle rostoucích dřevin japonského topolu na pozemcích uvedených ve výroku II.“ (výrok III.), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.) a žalovanému vrátil nespotřebovanou zálohu na náklady důkazu (výrok V.). Vycházel ze zjištění, že dne 30. 4. 2010 uzavřeli účastníci smlouvu o sdružení s názvem „Skalenský topol“, v níž se dohodli na společné činnosti při pěstování rychle rostoucích dřevin japonského topolu, a to po dobu určitou - do 31. 12. 2035. V článku IV. odst. 1 smlouvy si sjednali, že činnost sdružení budou zajišťovat jednak osobně a zejména pak dodavatelským způsobem prostřednictvím třetích osob. Zastupováním sdružení vůči třetím osobám byla pověřena žalobkyně a k tomuto jednání jí byla udělena plná moc (odst. 4); žalobkyně byla rovněž pověřena správou věcí v majetku sdružení a věcí vložených do sdružení jeho účastníky. Podle článku V. smlouvy byl žalovaný povinen vložit do sdružení zemědělské pozemky vhodné k pěstování japonských topolů a žalobkyně byla povinna poskytnout peněžitý vklad (jehož výše musela být „prokazatelně doložena písemnými podklady“) a know-how týkající se pěstování rychle rostoucích dřevin. V článku VI. odst. 1 smlouvy se účastníci zavázali soustřeďovat peněžní prostředky na jediném účtu, který měl být založen na jméno žalobkyně. Podle článku VIII. odst. 1. smlouvy mělo být průběžné vyúčtování nákladů, zisku a případných ztrát provedeno nejpozději k 15. dni následujícího měsíce po skončení kalendářního čtvrtletí. Z článku IX. smlouvy vyplývá oprávnění každého z účastníků vyřizovat běžné záležitosti chodu sdružení s informační povinností k druhému z nich s tím, že nákup a prodej věcí sdružení v pořizovací hodnotě vyšší než 10.000,- Kč a nakládání s finančními prostředky sdružení v částce vyšší než 10.000,- Kč vyžaduje dohodu všech účastníků sdružení. Článek X. smlouvy zakotvil právo každého účastníka být pravdivě a v dostatečném předstihu informován ostatními účastníky o všech skutečnostech a jednáních souvisejících se společnou činností. Dopisem ze dne 21. 2. 2011 oznámil žalovaný žalobkyni, že vystupuje ze sdružení proto, že ho neinformovala o své činnosti ani aktivitách ve sdružení; zdůraznil, že vystoupení nečiní v nevhodné době ani k újmě žalobkyně, neboť jí náleží vypořádání podle pravidel stanovených ve smlouvě o sdružení, a že výši vkladu je žalobkyně podle smluvního ujednání povinna doložit písemnými doklady. Protože žalobkyně s vystoupením žalovaného nesouhlasila, dopisem z 8. 4. 2011 žalovaný rozvedl důvody vystoupení tak, že žalobkyni (mimo jiné) vytkl, že přijímala závazky sdružení v hodnotě nad 10.000,- Kč bez jeho souhlasu, že vytvářela dluhy jménem sdružení a tyto neplatila, že neprováděla sjednané vyúčtování činnosti sdružení, že nesplnila své smluvní povinnosti peněžitého vkladu, dodavatelského způsobu provádění zemědělských prací a peněžitých transakcí přes účet založený pro sdružení, že rostliny vysadila v nižší než dohodnuté hustotě, přičemž při výsadbě postupovala nesprávně (nezajistila povolení nutné k pěstování rychle rostoucích dřevin ani chemické ošetření pozemků před výsadbou). Dne 20. 5. 2011 žalovaný osázené pozemky zoral a poškodil výsadbu a žalobkyni i jejímu otci a dalšímu pracovníkovi začal bránit v přístupu na osázené pozemky. Ze shodných tvrzení účastníků a z přílohy ke smlouvě o sdružení označené jako „Vyrovnání při ukončení sdružení“ vzal soud prvního stupně za prokázané, že peněžitý vklad žalobkyně byl sjednán ve výši 1.600.000,- Kč a měl sloužit zejména k pořízení rostlin japonského topolu (resp. pořízení kořenáčů pro pěstování dřevní hmoty a matečnic pro získávání prýtů) a že výsadbu na pozemcích vložených žalovaným do sdružení měla osobně zajistit žalobkyně; v (prvním) roce 2010 mělo být osázeno cca 14 ha pozemků a v dalších letech mělo dojít k rozšiřování výsadby. Pozemky žalovaného určené pro výsadbu (parc. č. 988/1, 991, 995/4 a 1214/3 v katastrálním území S.) byly do září 2010 obhospodařovány třetí osobou a mechanická příprava půdy pro výsadbu byla dokončena po sklizni obilí dne 30. 9. 2010. Žalobkyně část pozemků osázela v říjnu 2010. Sjednaný rozsah (hustotu) výsadby se v řízení nepodařilo zjistit (žalobkyně tvrdila, že podle dohody vysadila 4.000 ks rostlin na hektar a žalovaný tvrdil, že dohoda zněla na 8.000 až 10.000 ks na hektar). Žalobkyně neprokázala, že jí žalovaný zakázal použití herbicidů a že v roce 2010 nebyly osázené pozemky obhospodařovány v režimu ekologického zemědělství. Soud nepřisvědčil však ani žalovanému, že herbicidování pozemků bylo před výsadbou kořenáčů japonských topolů nezbytné a že ho žalobkyně výslovně odmítla provést. Japonské topoly lze pěstovat pouze s mechanickým odstraňováním plevele. Žalovaný v řízení neprokázal, že před vystoupením ze sdružení žalobkyni informoval o své nespokojenosti s jejím působením ve sdružení a že se domáhal, aby plnila své smluvní povinnosti. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně sice dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, platnost právního úkonu vystoupení žalovaného ze sdružení však řešil jako otázku předběžnou při rozhodování o žalobním požadavku na plnění. Posuzoval, zda žalovaný měl vážné důvody pro vystoupení ze sdružení ve smyslu ustanovení § 838 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen „obč. zák.“), případně zda nevystoupil v nevhodné době a k újmě žalobkyně. Konstatoval, že uvedení důvodu vystoupení ze sdružení sice není formální náležitostí úkonu spojeného s vystoupením, avšak důvody vystoupení musí být ostatním účastníkům sdružení oznámeny nejpozději v době vystoupení. Jednotlivé důvody vystoupení ze sdružení, které žalovaný žalobkyni sdělil (ať již v dopisech z 21. 2. 2011 a 8. 4. 2011 či v průběhu řízení), nepovažoval za vážné; nepředstavovaly totiž trvalou nebo obtížně překonatelnou překážku v pokračování činnosti sdružení. Akcentoval, že žalovaný žalobkyni k plnění smluvních povinností poskytovat mu informace a vést daňovou evidenci nevyzýval a jejich plnění se nedomáhal. Že by žalobkyně svými úkony žalovaného zadlužovala, zjištěno nebylo; věřitelé se vždy domohli plnění po žalobkyni. Povinnost složit peněžitý vklad na účet sdružení žalobkyně sice nesplnila, avšak na pořízení a výsadbu rostlin peníze prokazatelně použila; žalovaný musel být se změnou způsobu splnění vkladové povinnosti žalobkyně srozuměn, neboť osobně dohlížel na přípravu sazenic pro výsadbu. Postup žalobkyně při výsadbě a ošetřování rostlin nelze hodnotit jako nesprávný, neboť hustota osázení v množství 3.500 až 4.000 ks rostlin na hektar pozemku je při sklizni dřevní hmoty jednou za pět let vyhovující a pozemky není nezbytné před výsadbou chemicky ošetřit. Provedení prací výhradně dodavatelským způsobem ze smlouvy o sdružení nevyplývalo, a proto absence takového postupu žalovaného neopravňovala k vystoupení ze sdružení. Protože žalobkyně žalovanému předložila vyúčtování činnosti sdružení teprve poté, co vystoupil ze sdružení, nemohlo se toto její pochybení stát důvodem pro jeho vystoupení ze sdružení. Stejně tak o potřebě zařídit povolení pěstovat rychle rostoucí dřeviny se žalovaný dozvěděl teprve v lednu 2012, tedy takřka rok po vystoupení ze sdružení; o povolení je možné zažádat i dodatečně. Soud proto uzavřel, že žalovanému se nepodařilo prokázat existenci vážných důvodů, pro něž by mohl ze sdružení kdykoliv vystoupit; zdůraznil přitom, že účastníci si sjednali trvání sdružení na 25 let, přičemž žalobkyně do sdružení vložila značné prostředky a její budoucí příjmy závisejí na výnosech sdružení. Protože přisvědčil žalobkyni, že žalovaný vystoupil ze sdružení v nevhodné době (před dosažením pětiletého vegetačního cyklu rostlin) a k její újmě (žalobkyně nesla veškeré náklady sdružení), posoudil právní úkon vystoupení žalovaného ze sdružení jako neplatný. Uzavřel, že žalovaný porušil smlouvu o sdružení ve smyslu § 830 obč. zák. a žalobkyni, která prokázala svou připravenost obnovit výsadbu porostů a zajistit další činnost sdružení, je třeba poskytnout ochranu práva pokračovat v činnosti sdružení na již osázených pozemcích.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. listopadu 2012, č. j. 10 Co 413/2012-337, ve znění opravného usnesení ze dne 6. ledna 2014, č. j. 10 Co 413/2012-407, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému bylo uloženo zdržet se bránění v přístupu na v žalobě specifikované pozemky, a to ve vztahu k ní a dalším osobám, které na pozemky vstupují za účelem ošetřování rychle rostoucích topolů (výrok I.), i v části požadující, aby žalovanému bylo uloženo zdržet se poškozování a ničení rychle rostoucích dřevin japonského topolu na specifikovaných pozemcích (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.). Vycházeje ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, na rozdíl od něj dospěl k závěru, že žalobkyně svým jednáním porušila smlouvu o sdružení do té míry, že žalovaný měl vážný důvod pro vystoupení ze sdružení. Pochybení žalobkyně, která vedla žalovaného k vystoupení ze sdružení, odvolací soud oproti soudu prvního stupně hodnotil v jejich souhrnu a vzájemných souvislostech. Zdůraznil, že základním dokumentem, který upravoval vztahy mezi účastníky, byla smlouva o sdružení, z níž vyplývalo, že žalobkyně byla pověřena správou sdružení a vypracováváním podkladů pro účetnictví a čtvrtletního vyúčtování. Z toho, že první vyúčtování vypracovala teprve poté, co žalovaný vystoupil ze sdružení, je zřejmé, že porušila svou smluvní povinnost průběžně účtovat náklady, zisky a případné ztráty a žalovaného o tom (o chodu sdružení) informovat. Šlo-li o povinnosti vyplývající přímo ze smlouvy, není důvod, aby žalovaný musel o splnění povinností žádat, popř. je urgovat. Protože se závazky u společnosti AGRAFA s. r. o. i u dodavatele sadby Dočekala týkaly činnosti sdružení (které nemá právní subjektivitu a nemohlo tudíž vstupovat samo do právních vztahů), lze přisvědčit žalovanému, že žalobkyně zadlužovala sdružení a potažmo i jeho. Jestliže se žalobkyně ve smlouvě zavázala (a to bez určení lhůty k plnění) vložit do sdružení peněžitý vklad 1.600.000,- Kč, měla tak učinit bez zbytečného odkladu a nemohla tuto povinnost bez dalšího splnit jiným způsobem, tedy ani dodáním sadby, která nadto nebyla pořízena v ceně odpovídající sjednanému peněžitému vkladu (na tom, že peněžitý vklad ve výši 1.600.000,- Kč žalobkyně do sdružení do vystoupení žalovaného ze sdružení nevložila, se účastníci shodli); ve smlouvě o sdružení byla sjednána povinnost soustřeďovat peněžní prostředky na jediném účtu a platby provádět jeho prostřednictvím, popř. hotovostně z pokladny. S ohledem na velikost obhospodařovaných pozemků nebylo možné činnost sdružení realizovat bez pomoci dodavatelských subjektů a finanční vklad tak měl sloužit nejen k pořízení sadby, ale rovněž k financování chodu sdružení (k výplatě zaměstnanců, zajištění techniky, zabezpečení péče o porost, apod.). Žalobkyně jako osoba pověřená zastupováním sdružení navenek porušila vážným způsobem své smluvní povinnosti, jestliže nezajistila povolení k založení plantáže japonských topolů, neprováděla transakce přes účet sdružení a přijímala závazky nad 10.000,- Kč bez souhlasu žalovaného. Protože již tyto důvody ve svém souhrnu podle odvolacího soudu opravňovaly žalovaného vystoupit ze sdružení kdykoliv, nebylo třeba zkoumat, na jaké hustotě výsadby se účastníci dohodli, a zda bylo třeba půdu před výsadbou topolů chemicky ošetřit. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že vyváženost vkladů a výkonů účastníků sdružení je srovnatelná a dovodil, že žalobkyně si musela být vědoma toho, že sdružení může být neperspektivní a že dlouhodobost projektu neznamenala, že sdružení nemůže svoji činnost ukončit dříve. Protože vystoupení žalovaného ze sdružení bylo platné (sdružení netrvá), nemůže obstát požadavek, aby žalobkyni byla poskytnuta ochrana při pěstování rychle rostoucích dřevin na pozemcích žalovaného (žalobkyně navíc doposud nepožádala o povolení k založení plantáže japonských topolů a znalec s přihlédnutím ke stavu pozemků a rostlin doporučil založenou plantáž zlikvidovat).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že otázka platnosti vystoupení účastníka ze sdružení, nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena (judikatura, na niž soudy ve svých rozhodnutích odkazují, se vyjadřuje pouze obecně k podmínkám výpovědi závazkových vztahů). Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že právní úkon z 21. 2. 2011, kterým žalovaný vystoupil ze sdružení, je neplatný pro neurčitost spočívající v nedostatečné specifikaci důvodu vystoupení. Protože ze sdružení nelze vystoupit kdykoliv bez vážných důvodů (§ 838 obč. zák.), je nezbytné, aby v úkonu vystoupení ze sdružení byl důvod vystoupení uveden. Na rozdíl od odvolacího soudu je dovolatelka toho názoru, že nelze přihlížet k důvodům, které byly uvedeny nebo vznikly později. Nadále má za to, že žalovaný neměl vážný důvod k vystoupení ze sdružení. Nesouhlasí se zjištěním odvolacího soudu, že činila úkony, které vedly k zadlužení sdružení, resp. žalovaného, a že do sdružení bez zbytečného odkladu nevložila peněžitý vklad ve výši 1.600.000,- Kč; v této souvislosti - odkazem na § 563 obč. zák., v němž je upraven postup v případě, že není dohodnuta splatnost pohledávky - zdůrazňuje, že žalovaný ji k plnění vkladové povinnosti nikdy nevyzval. Ani závěr odvolacího soudu, že byla srozuměna s neperspektivností sdružení, nemá dostatečnou oporu v provedeném dokazování; základní charakteristikou sdružení byla jeho dlouhodobost a její očekávání, že sjednaná spolupráce bude dlouhodobá, bylo zcela legitimní. Význam takového očekávání měl převážit nad intenzitou zásahu do žalobcova práva na informace o chodu sdružení. Při rozhodování odvolací soud nevzal dostatečně v potaz, že jí žalovaný až do svého vystoupení ze sdružení nevytknul žádná pochybení, což nasvědčuje její domněnce, že hlavním důvodem jeho vystoupení byl záměr realizovat na předmětných pozemcích lukrativní stavební projekt. Přestože soud prvního stupně konstatoval, že znalec ve znaleckém posudku, který předložil žalovaný, nemohl objektivně posoudit příčiny současného stavu osázených pozemků, odvolací soud z něho nesprávně vycházel. Ze všech uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a rozhodl tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nesouhlasí s žalobkyní, že uvedení důvodu pro vystoupení ze sdružení je formální náležitostí právního úkonu. Má za to, že v řízení dostatečně prokázal, že žalobkyně ke dni jeho vystoupení ze sdružení neplnila základní povinnosti plynoucí jí ze smlouvy o sdružení, zejména nevložila sjednaný peněžitý vklad na účet sdružení (nesouhlasí přitom s názorem žalobkyně, že vložení peněžitého vkladu na účet sdružení se řídí ustanovením § 563 obč. zák.), neměla deklarované know-how, resp. významně odborně pochybila při zakládání plantáže japonských topolů, neprováděla transakce sdružení přes účet sdružení, nežádala o schválení transakcí nad 10.000,- Kč, a zadlužovala sdružení bez jeho souhlasu za situace, kdy za dobytnost takto vzniklých pohledávek solidárně odpovídal.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)], k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Žalobkyně takové vady v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 1, č. C 8).
Dovolatelkou zpochybněné zjištění týkající se příčin poškození dřevin (konkrétně zda půda byla dostatečně připravena pro výsadbu plantáže a jak byly rostliny ošetřeny), jež odvolací soud učinil z listinného důkazu (znaleckého posudku Ing. Pavla Valtra, který si nechal vypracovat žalovaný), nebylo pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, tj. pro úvahy, zda je žaloba opodstatněná, významné. Odvolací soud totiž svůj závěr o platnosti, resp. důvodnosti vystoupení žalovaného ze sdružení nezaložil na zjištění, že žalobkyně postupovala při zakládání plantáže japonských topolů neodborně, nýbrž na tom, že vážným způsobem porušovala smlouvu o sdružení, jestliže bez zbytečného odkladu nesložila na účet sdružení sjednaný peněžitý vklad, neprováděla transakce sdružení přes jeho účet, nevyžádala příslušná povolení k založení plantáže a zadlužovala sdružení (resp. disponovala s částkami nad 10.000,- Kč) bez souhlasu žalovaného.
Zjištění, že žalobkyně zadlužovala sdružení (a tím potažmo i žalovaného), odvolací soud převzal ve skutečnosti od soudu prvního stupně, z jeho vlastní rozhodovací činnosti ve věci vedené pod sp. zn. 114 EC 321/2011, jejímž předmětem byla žaloba obchodní společnosti AGRAFA s.r.o. proti žalobkyni o zaplacení 82.400,- Kč z titulu nedoplatku kupní ceny za zemědělské stroje. Odlišně od soudu prvního stupně však přitom posoudil charakter závazků, do nichž žalobkyně vstupovala v souvislosti s činností sdružení. Zdůraznil, že žalobkyně svou činnost vyvíjela ve prospěch sdružení, její činnost byla s činností sdružení (a tedy i s žalovaným) spojována. Proto správně na její obchodní vztahy s AGRAFA s. r. o. (koupě a pronájem zemědělských strojů) a s A. D. (dodavatelem sadby) nahlížel jako na závazky, které se týkaly sdružení a potažmo tedy i žalovaného. Zjištění, že žalobkyně do vystoupení žalovaného ze sdružení do sdružení nevložila sjednaný peněžitý vklad ve výši 1.600.000,- Kč - a to ani v podobě naturální - a že nezajistila povolení pro založení plantáže japonských topolů, čerpal odvolací soud ze shodných výpovědí účastníků. Mají tudíž oporu v provedeném dokazování.
Přisvědčit nelze ani námitce žalobkyně, že odvolací soud pochybil při interpretaci přílohy ke smlouvě o sdružení označené jako „Vyrovnání při ukončení sdružení“, jestliže z jejího obsahu (konkrétně z textu, v němž se hovoří o vypořádání pro případ předčasného ukončení činnosti sdružení) dovodil, že žalobkyně byla „zřejmě srozuměna“ s tím, že se sdružení může ukázat jako neperspektivní a že může zaniknout dříve, než po pěti letech, kdy měla být poprvé sklizena dřevní hmota (toto zjištění se projevilo při poměřování proporcionality mezi intenzitou porušení práv žalovaného a významem zásahu do legitimního očekávání žalobkyně na trvání sdružení). I tato námitka představuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Úvaha odvolacího soudu, kterou žalobkyně v dovolání zpochybnila, není nelogická. Jestliže si účastníci (písemně) sjednali vyrovnání pro případ předčasného ukončení sdružení (tj. bude-li výjimečně činnost ukončena již v roce 2010 nebo 2011 a dále v roce 2012, resp. dříve než po pěti letech od jeho založení), činili tak nutně s vědomím, že projekt může skončit dříve, než v roce 2035. Řečeno jinak, sjednali-li si účastníci sdružení způsob majetkového vypořádání pro případ předčasného ukončení činnosti sdružení - logicky vzato - počítali (museli být srozuměni) s tím, že jejich záměr vyvíjet společnou činnost až do roku 2035, nemusí být výjimečně naplněn (sdružení může předčasně zaniknout). Na tom nemůže nic změnit ani prohlášení účastníků, že charakterem sdružení je jeho dlouhodobost. Je třeba zdůraznit, že zásadu proporcionality práv a povinností účastníků odvolací soud poměřoval na základě všech zjištění, nikoliv pouze na základě zjištění ústící v úvahu, že žalobkyně byla srozuměna s předčasným ukončením činnosti sdružení.
Důvodné nejsou výtky žalobkyně, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že vystoupením žalovaného ze sdružení přišla o investice, které do sdružení vložila, a že hlavním důvodem žalovaného pro vystoupení ze sdružení byl jeho záměr realizovat lukrativní stavební projekt. Dospěl-li totiž odvolací soud k závěru, že jednání žalobkyně (vícečetné porušení smluvních povinností) založilo právní důvod pro vystoupení žalovaného ze sdružení z vážných důvodů, bylo nadbytečné zjišťovat jak to, zda žalovaný ze sdružení vystoupil v nevhodné době k újmě žalobkyně, tak to, zda byl k vystoupení ze sdružení motivován i jinak (úmyslem použít pozemky vložené do sdružení k jinému účelu). Pokud měl vážné důvody, mohl žalovaný ze sdružení vystoupit kdykoliv bez ohledu na možnou újmu žalobkyně. V této souvislosti se sluší připomenout, že žalobkyni svědčí nárok na majetkové vypořádání činnosti sdružení, a to jak na základě smlouvy o sdružení (článek XVI. smlouvy) a její přílohy, tak na základě zákona (§ 841 obč. zák.).
Názor odvolacího soudu, že by zachování plantáže ve stávajícím stavu způsobilo v konečném důsledku žalovanému i žalobkyni problémy spočívající v dalších správních řízeních, lze vnímat pouze jako akademickou úvahu, která je z hlediska právního posouzení věci nevýznamná.
Lze uzavřít, že dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněnými dovolacími námitkami naplněn.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, žalobkyně brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že uvedení důvodu vystoupení není obligatorní náležitostí právního úkonu, který obsahuje vystoupení ze sdružení podle § 838 odst. 1 obč. zák. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že účastník, který chce vystoupit ze sdružení, musí v právním úkonu (vystoupení) konkrétně a jasně specifikovat důvody svého vystoupení. Je přesvědčena, že soudy přihlédly při posouzení náležitostí právního úkonu vystoupení ze sdružení k nepřiléhané judikatuře Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 750/2009, a usnesení ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3470/2010), vyjadřující se obecně k podmínkám výpovědi závazkových vztahů. Namítá, že vystoupení ze sdružení není výpovědí smlouvy, nýbrž způsobem zániku závazkového vztahu sui generis podle ustanovení § 838 odst. 1 obč. zák.; proto na ně nelze nahlížet optikou shora uvedené judikatury.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 838 odst. 1 obč. zák. může každý účastník ze sdružení vystoupit, ne však v nevhodné době a k újmě ostatních účastníků sdružení. Z vážných důvodů však může ze sdružení vystoupit kdykoli, a to i když byla dohodnuta výpovědní lhůta.
Otázka, jaké jsou náležitosti vystoupení ze sdružení ve smyslu § 838 odst. 1 obč. zák., je triviální. Z tohoto ustanovení (jeho druhé věty) se podává pouze to, že má-li pro to účastník vážné důvody, může ze sdružení kdykoliv vystoupit; zákon pro tento právní úkon (tj. pro vystoupení účastníka ze sdružení) přitom nepředepisuje žádnou formu ani náležitosti. Tento stav nelze výkladem měnit ani doplňovat. Pokud zákonodárce nezamýšlel upravit, jakou má mít konkrétní právní úkon formu a náležitosti (vyjma obecných požadavků na určitost, srozumitelnost apod.), nelze - logicky vzato – ani dovozovat, že by byl takový právní úkon neplatný pro nedostatek (zákonem nepředvídaných) náležitostí. Vystoupení účastníka ze sdružení na základě existence vážného důvodu je tak jednostranným právním úkonem, adresovaným ostatním účastníkům sdružení, v němž vystupující účastník projeví svoji vůli vůči ostatním účastníkům, tj. oznámí jim, že ze sdružení vystupuje, přičemž uvede, ke kterému okamžiku hodlá vystoupit (nebo to vyplývá z konkrétních daných okolností). Pokud má účastník za to, že má vážné důvody ke skončení své účasti ve sdružení, a ostatní účastníci to popírají, teprve soud rozhodne, zda účastník vystoupil ze sdružení platně či nikoliv. Vážným důvodem pro vystoupení účastníka ze sdružení může být mimo jiné i jednání ostatních účastníků sdružení, jež je v příkrém rozporu se smlouvou o sdružení a vytčeným jeho účelem (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2162-2163). Nelze souhlasit s žalobkyní, že se judikatura Nejvyššího soudu, na níž soudy ve svých rozhodnutích odkazují, nevztahuje na vystoupení účastníka ze sdružení podle § 838 odst. 1 obč. zák. Sdružení bez právní subjektivity, upravené v hlavě šestnácté části osmé obč. zák., je vytvářeno jeho účastníky k nejrůznějším účelům; může sledovat podnikatelské zájmy a být formou podnikání sdružených osob, nebo zájmy jiné. Příznačná pro sdružení je jeho neformálnost a smluvní volnost. Z neformálního pojetí smlouvy o sdružení vyplývá, že k jejímu vzniku stačí, aby se účastníci dohodli o účelu sdružení, nejčastěji cíle, jehož hodlají svou v daném rozsahu koordinovanou činností dosáhnout. Míra konkrétnosti určení účelu sdružení přitom závisí na dohodě účastníků a důvodu, proč se sdružují. Účel sdružení může být nejrůznější povahy (může jít o přesně specifikovaný účel ať již časově i ohledně cíle, nebo tento účel spočívá v časově limitované součinnosti v určité oblasti činnosti účastníků, eventuálně může jít o spolupráci účastníků časově neohraničenou k zajištění určité činnosti); pro platnost smlouvy je však zapotřebí, aby její účel nebyl právními předpisy zakázán, resp. aby jím nebyl zákonný zákaz obcházen. Vzhledem k charakteru sdružení občanský zákoník neupravuje odstoupení od smlouvy o sdružení, nýbrž ukončení účasti ve sdružení se děje vystoupením, popř. vyloučením účastníka ze sdružení. Obecně však lze dospět k závěru, že vystoupení ze sdružení je svojí podstatou odstoupením od smlouvy o sdružení.
Odkaz odvolacího soudu na závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 750/2009, není nepřiléhavý. Nejvyšší soud se zde zabýval (obecně) právními následky výpovědi smlouvy, v níž nejsou uvedeny výpovědní důvody, a kde zákon ani smlouva nepožadují jejich uvedení jako obsahovou náležitost (výpovědi). Přijal a odůvodnil závěr, že za této situace nemůže mít absence konkrétního výpovědního důvodu ve výpovědi za následek neplatnost výpovědi pro neurčitost, spočívající v tom, že ve výpovědi nebyl konkretizován některý ze sjednaných výpovědních důvodů. Právní úkon nelze považovat za neurčitý jenom proto, že neobsahuje náležitost, kterou obsahovat nemusí, tedy která není právním předpisem stanovena nebo účastníky sjednána jako nezbytná obsahová část právního úkonu. Proto v případě vystoupení účastníka ze sdružení z vážných důvodů není uvedení důvodu vystoupení formální náležitostí úkonu spojeného s vystoupením; jinými slovy, neuvedení důvodu vystoupení nezakládá neplatnost takového právního úkonu.
Obstojí-li závěr odvolacího soudu, že neuvedení důvodu vystoupení účastníka ze sdružení (resp. jeho nedostatečné vymezení) nezakládá neplatnost právního úkonu vystoupení ze sdružení, musí nutně obstát i právní závěr, že vystoupení žalovaného ze sdružení, které žalobkyni oznámil dopisem z 21. 2. 2011, není neplatné pro nedostatečné vymezení důvodů v uvedené písemnosti.
Ze sdružení lze vystoupit pouze z důvodů, které nastaly v době do vystoupení; jinak řečeno, posuzuje-li soud platnost vystoupení účastníka ze sdružení, může přihlédnout pouze ke skutečnostem, které nastaly v době do vystoupení a nikoliv až po něm. Odvolací soud v dané věci nepochybil, jestliže při posouzení platnosti vystoupení žalovaného ze sdružení přihlížel i k důvodům, které žalovaný v dopise z 21. 2. 2011 neuvedl, avšak jejichž existenci prokázal (konkrétně že žalobkyně neplnila povinnosti, ke kterým se zavázala ve smlouvě o sdružení - nevypracovávala čtvrtletní vyúčtování /čl. VIII. odst. 1. smlouvy/, neprováděla transakce přes účet sdružení /čl. VI. odst. 1 smlouvy/, zadlužovala sdružení a přijímala za sdružení závazky v hodnotě vyšší než 10.000,- Kč bez souhlasu žalovaného /čl. IX. smlouvy/, nezajišťovala chod sdružení prostřednictvím třetích osob /čl. IV. odst. 1 smlouvy/, bez zbytečného odkladu nesplnila povinnost vložit do sdružení peněžitý vklad ve výši 1.600.000,- Kč /čl. V. smlouvy ve spojení s její přílohou/ a nezajistila povolení k založení plantáže japonských topolů /čl. IV. odst. 4 ve spojení s čl. V. smlouvy/). Sdružení bylo založeno dne 30. 4. 2010 a žalovaný z něj vystoupil dne 21. 2. 2011. Všechny důvody pro vystoupení žalovaného ze sdružení, ke kterým odvolací soud přihlédl, vznikly v době před vystoupením žalovaného ze sdružení. Ke stavu pozemků, jak byl zjištěn znalcem poté, kdy žalobkyně již osázené pozemky neošetřovala (a žalovaný k jejich stavu přispěl devastací porostu), správně nepřihlížel.
S odvolacím soudem lze souhlasit rovněž v tom, že účastník sdružení není (bez dalšího) povinen před svým vystoupením ze sdružení nedostatky v činnosti chybujícímu účastníků vytknout, popř. požadovat po něm nápravu. Taková povinnost nevyplývá ani z právního předpisu, ani nebyla smlouvou, kterou účastníci uzavřeli, stanovena. V písemné smlouvě o sdružení byly povinnosti účastníků sdružení vymezeny jasně a srozumitelně. Žalobkyně měla a musela vědět, že své smluvní povinnosti neplní, resp. že smlouvu porušuje. Protože smlouva o sdružení byla uzavřena písemně, nemohla žalobkyně při absenci písemné změny této smlouvy ani namítat, že žalovaný byl až do svého vystoupení ze sdružení srozuměn se způsobem, jakým činnost sdružení zajišťovala. Bylo na ní, aby plnila své povinnosti ze smlouvy o sdružení, nebo aby s žalovaným dojednala písemnou změnu smlouvy o sdružení v případě, že se domnívala, že své povinnosti může plnit i jinak (§ 40 odst. 2 obč. zák.). To však neučinila.
Uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. představují rovněž výhrady dovolatelky vůči závěru odvolacího soudu že, nebyla-li ve smlouvě o sdružení sjednána splatnost jejího peněžního vkladu, měla ho do sdružení vložit „bez zbytečného odkladu“. Prosazuje přitom názor, že splatnost takové pohledávky se řídí režimem ustanovení § 563 obč. zák. a že nemohla nastat splatnost jejího peněžního vkladu do sdružení, neboť žalovaný ji ke složení peněz nikdy nevyzval.
Podle § 563 obč. zák., není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Podle § 832 odst. 1 obč. zák. je účastník povinen poskytnout majetkové hodnoty pro účely smlouvy v době stanovené ve smlouvě, jinak bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy.
Ustanovení § 832 odst. 1 obč. zák. je speciální úpravou k obecnému ustanovení § 563 obč. zák. („není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem…“). Vzhledem k tomu, že si účastníci ve smlouvě o sdružení neupravili, do kdy mají do sdružení vložit poskytnuté majetkové vklady (hodnoty), měla tak žalobkyně učinit (tj. poskytnout sdružení sjednaný peněžitý vklad v dohodnuté výši) „bez zbytečného odkladu“.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud ani při řešení této právní otázky nepochybil a dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. neuplatnila žalobkyně důvodně.
Lze uzavřít, že rozsudek, jímž odvolací soud rozhodl ve věci samé, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání v tomto rozsahu jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Přestože žalobkyně v dovolání uvádí, že směřuje do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, žádné konkrétní námitky proti nákladovému výroku v něm neuplatnila. Nadto je třeba připomenout, že dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu není objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. S ohledem na to, že Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen „cit. vyhl.“). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.500,- Kč (§ 7 bod 5. ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a/ cit. vyhl.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky), s připočtením částky 588,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Autor: -mha-