// Profipravo.cz / Smlouva o sdružení 07.11.2007
K solidární odpovědnosti účastníků sdružení po jeho zániku
Občanský zákoník v § 835 odst. 2 stanoví solidární odpovědnost účastníků sdružení (vytvořeného podle § 829 a násl. obč. zák.) za závazky vzniklé z činnosti sdružení vůči třetím osobám. Tato pasivní solidarita účastníka přetrvává i po zániku jeho účasti ve sdružení, jde-li o závazky, jež vznikly za trvání jeho účasti (§ 840 obč. zák.). I bývalý účastník proto odpovídá společně a nerozdílně s ostatními účastníky za uvedené závazky.
Pasivní solidarita účastníků sdružení ve smyslu § 511 odst. 1 obč. zák. znamená, že věřitel je oprávněn zvolit si k zaplacení celého dluhu vzniklého z činnosti sdružení kteréhokoli z účastníků sdružení a ten nemůže oprávněně zaplacení dluhu odmítnout např. proto, že dluh či jeho část uhradí jiný účastník sdružení, popř. že již není účastníkem sdružení. V případě solidární odpovědnosti účastníků sdružení není totiž vůči třetím osobám rozhodný podíl konkrétního účastníka na majetku, získaném z činnosti sdružení, resp. jeho spoluvlastnický podíl na vnesených věcech. Zároveň platí, že to, co jeden ze solidárních dlužníků dodatečně sjednal s věřitelem (např. ohledně podmínek plnění), týká se jen jeho, pokud tento spoludlužník nejednal v zastoupení ostatních. Námitky týkající se společného základu závazku (např. neplatnost smlouvy, z níž závazek vznikl) může uplatnit kterýkoli ze spoludlužníků; v případě důvodnosti takové námitky zanikne závazek s účinky pro všechny dlužníky. Námitku promlčení nároku však může uplatnit každý dlužník jen sám za sebe; soud zkoumá důvodnost této námitky pouze ve vztahu k tomu, kdo ji uplatnil. Také splatnost závazků jednotlivých solidárních dlužníků nemusí být totožná a závazek každého z nich se proto promlčuje zvlášť. Stavení, přerušení, jakož i přetržení promlčecí doby, k němuž došlo ve vztahu k jednomu ze spoludlužníků, nepůsobí vůči ostatním.
V posuzované věci je žalobcem coby věřitelem požadováno splnění peněžitého dluhu, vzniklého z činnosti sdružení, po žalovaném, který byl účastníkem sdružení v době vzniku závazku. Skutečnost, že žalovaný je ve smyslu § 835 odst. 1 a § 840 obč. zák. odpovědný za takový závazek společně a nerozdílně s ostatními účastníky i po svém vyloučení ze sdružení, ve svých právních důsledcích znamená, že žalobce je oprávněn po něm požadovat celé plnění bez ohledu na ukončení jeho účasti ve sdružení a žalovaný nemůže jeho požadavek odmítnout. Z písemného uznání dluhu žalovaným zde jednoznačně vyplývá, že žalovaný nejednal za ostatní účastníky sdružení, nýbrž toliko sám za sebe. Právní úkon uznání dluhu tudíž nečinil v úmyslu založit jeho účinky i ve vztahu ke zbylým účastníkům sdružení. Právně irelevantní je proto jeho argumentace, že nemohl v době po zániku své účasti ve sdružení jednat za účastníky sdružení a platně za ně uznat dluh vzniklý z činnosti sdružení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 934/2005, ze dne 22. 8. 2007
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. J. B., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 186.769,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v P. pod sp. zn. 4 C 46/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Č. B.- pobočky v T. ze dne 31. ledna 2005, č. j. 15 Co 816/2004-57, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 19.439,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v P. rozsudkem ze dne 15. října 2004, č. j. 4 C 46/2004-30, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 12.451,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně od 1. 2. 2002 do zaplacení, žalobu o zaplacení částky 186.769,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 62.256,- Kč od 1. 2. 1999 do zaplacení, z částky 62.256,- Kč od 1. 2. 2000 do zaplacení a z částky 62.257,- Kč od 1. 2. 2001 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 31. 10. 1994 smlouvu o postoupení pohledávky, na základě níž žalobce (postupitel) postoupil žalovanému (postupníkovi) jako zástupci sdružení zemědělských podniků pohledávku za společností O. - semenářským statkem P. Žalovaný se zavázal sjednanou úplatu ve výši 389.101,- Kč zaplatit žalobci podle splátkového kalendáře. Účastníci dne 30. 1. 1998 uzavřeli dodatek č. 2 ke smlouvě o postoupení pohledávky, jímž původní cenu postoupené pohledávky navýšili o 12.451,- Kč s termínem splatnosti do 31. 1. 2002. První čtyři splátky byly uhrazeny; splátky po 62.256,- Kč splatné 31. 1. 1998, 31. 1. 1999 a 31. 1. 2000 a splátka ve výši 62.257,- Kč splatná dne 31. 1. 2001 však zůstaly neuhrazeny. Žalovaný poté, co byl ze sdružení ke dni 16. 5. 2003 vyloučen (aniž bylo provedeno majetkové vypořádání), písemně uznal dne 13. 9. 2003 svůj dluh vůči žalobci ve výši 186.769,- Kč včetně příslušenství co do důvodu i výše a zavázal se jej uhradit do 30. 9. 2004. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaný jako účastník sdružení, založeného podle § 829 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“, za toto sdružení (míněno jeho účastníky) uzavřel se žalobcem smlouvu o postoupení pohledávky s jejím dodatkem (§ 524 obč. zák.). Poněvadž pohledávka žalobce vznikla před vyloučením žalovaného ze sdružení, tedy přede dnem 16. 5. 2003, nemůže se žalovaný zprostit odpovědnosti za tento závazek (§ 840 obč. zák.). Vzhledem k solidární odpovědnosti účastníků sdružení za závazky vůči třetím osobám ve smyslu § 835 odst. 2 obč. zák. bylo zcela na vůli žalobce jako věřitele, po kterém z dlužníků (účastníků sdružení) bude požadovat plnění. I když žalovaný písemně uznal dluh ve smyslu § 558 obč. zák., soud prvního stupně dospěl k závěru, že tento právní úkon nezaložil domněnku trvání dluhu v době jeho uznání a že s ním nelze spojovat ani účinky ve smyslu § 110 odst. 1 obč. zák. (t. j. přetržení běhu tříleté promlčecí doby a založení běhu nové desetileté promlčecí doby). Žalovaným vznesenou námitku promlčení totiž shledal důvodnou, neboť jednotlivé splátky dluhu (v celkové výši 186.769,- Kč), které se staly splatnými 31. 1. 1999, 31. 1. 2000 a 31. 1. 2001, byly v době uznání dluhu promlčené (§ 101 obč. zák.) a žalovaný o tom nevěděl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Č. B. - pobočka v T. rozsudkem ze dne 31. ledna 2005, č. j. 15 Co 816/2004-57, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 186.769,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 62.256,- Kč od 1. 2. 1999 do zaplacení, z částky 62.256,- Kč od 1. 2. 2000 do zaplacení a z částky 62.257,- Kč od 1. 2. 2001, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (ve vyhovujícím výroku do částky 12.451, - Kč s příslušenstvím zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen). Odvolací soud sice převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, na jeho základě však dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci. K námitce žalovaného, že nemohl za zbylé účastníky sdružení platně uznat dluh, neboť uznávací prohlášení podepsal po svém vyloučení ze sdružení, odkázal na závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že žalovaný platně uznal dluh vůči žalobci. Za této situace pak bez ohledu na to, že žalovaný nevěděl o promlčení dluhu, nastaly účinky uznání dluhu ve smyslu § 110 odst. 1 obč. zák., t. j. založení běhu nové desetileté promlčecí doby, a žalovaný se tudíž nemůže úspěšně bránit žalobnímu požadavku námitkou promlčení podle § 101 obč. zák. Odvolací soud navíc na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že ve vztahu ke splátce 62.257,- Kč splatné k 31. 1. 2001 nastaly jejím uznáním též účinky předpokládané § 558 obč. zák. (právní domněnka, že dluh v době jeho uznání trval), neboť v době uznání (t. j. 13. 9. 2003) nebyla ještě tato splátka v tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. promlčena.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Není srozuměn s právním posouzením věci odvolacím soudem. I nadále je přesvědčen, že odpovídá za závazky sdružení jen do svého vyloučení dne 16. 5. 2003. V době po svém vyloučení nemohl dále za sdružení jednat a platně uznat dluh, který nebyl jenom jeho dluhem, ale dluhem všech účastníků sdružení. Navíc o promlčení dluhu nevěděl, takže nemohly nastat účinky § 558 obč. zák. Navrhl proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Je názoru, že účastníci sdružení za závazky vzniklé z činnosti sdružení odpovídají společně a nerozdílně a tato solidární odpovědnost nezaniká ani po ukončení účasti ve sdružení. Žalovaný jako solidární dlužník proto mohl i po svém vyloučení ze sdružení za svoji osobu nakládat s dluhem, tedy jej i ohledně své osoby uznat. S žalovaným je sice zajedno, že uznání promlčeného dluhu nezpůsobuje následky předpokládané v § 558 obč. zák., jestliže dlužník o promlčení nevěděl, na rozdíl od něho je však názoru, že takové uznání zakládá novou desetiletou promlčecí dobu podle § 110 odst. 1 obč. zák. Dovolání proto navrhl zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Protože žalovaný v dovolání žádnou z uvedených vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaný závazně po obsahové stránce vylíčil.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem a k obsahovému vymezení dovolacích námitek je otevřena dovolacímu přezkumu kontrola správnosti závěrů dovozujících, že žalovaný i poté, co byl ze sdružení vyloučen, mohl platně uznat dluh vzniklý z činnosti sdružení před jeho vyloučením, a že předpokladem účinků podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák. není okolnost, že dlužník o promlčení práva věděl.
Podle § 511 odst. 1 obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.
Podle § 835 odst. 2 obč. zák. ze závazku vůči třetím osobám jsou účastníci zavázáni společně a nerozdílně.
Podle § 840 obč. zák. účastník, který vystoupil nebo který byl vyloučen, se nezprošťuje odpovědnosti za závazky z činnosti sdružení, které vznikly do dne vystoupení nebo vyloučení.
Občanský zákoník v § 835 odst. 2 stanoví solidární odpovědnost účastníků sdružení (vytvořeného podle § 829 a násl. obč. zák.) za závazky vzniklé z činnosti sdružení vůči třetím osobám. Tato pasivní solidarita účastníka přetrvává i po zániku jeho účasti ve sdružení, jde-li o závazky, jež vznikly za trvání jeho účasti (§ 840 obč. zák.). I bývalý účastník proto odpovídá společně a nerozdílně s ostatními účastníky za uvedené závazky. Pasivní solidarita účastníků sdružení ve smyslu § 511 odst. 1 obč. zák. znamená, že věřitel je oprávněn zvolit si k zaplacení celého dluhu vzniklého z činnosti sdružení kteréhokoli z účastníků sdružení a ten nemůže oprávněně zaplacení dluhu odmítnout např. proto, že dluh či jeho část uhradí jiný účastník sdružení, popř. že již není účastníkem sdružení. V případě solidární odpovědnosti účastníků sdružení není totiž vůči třetím osobám rozhodný podíl konkrétního účastníka na majetku, získaném z činnosti sdružení, resp. jeho spoluvlastnický podíl na vnesených věcech. Zároveň platí, že to, co jeden ze solidárních dlužníků dodatečně sjednal s věřitelem (např. ohledně podmínek plnění), týká se jen jeho, pokud tento spoludlužník nejednal v zastoupení ostatních. Námitky týkající se společného základu závazku (např. neplatnost smlouvy, z níž závazek vznikl) může uplatnit kterýkoli ze spoludlužníků; v případě důvodnosti takové námitky zanikne závazek s účinky pro všechny dlužníky. Námitku promlčení nároku však může uplatnit každý dlužník jen sám za sebe; soud zkoumá důvodnost této námitky pouze ve vztahu k tomu, kdo ji uplatnil. Také splatnost závazků jednotlivých solidárních dlužníků nemusí být totožná a závazek každého z nich se proto promlčuje zvlášť. Stavení, přerušení, jakož i přetržení promlčecí doby, k němuž došlo ve vztahu k jednomu ze spoludlužníků, nepůsobí vůči ostatním.
V posuzované věci je žalobcem coby věřitelem požadováno splnění peněžitého dluhu, vzniklého z činnosti sdružení, po žalovaném, který byl účastníkem sdružení v době vzniku závazku. Skutečnost, že žalovaný je ve smyslu § 835 odst. 1 a § 840 obč. zák. odpovědný za takový závazek společně a nerozdílně s ostatními účastníky i po svém vyloučení ze sdružení, ve svých právních důsledcích znamená, že žalobce je oprávněn po něm požadovat celé plnění bez ohledu na ukončení jeho účasti ve sdružení a žalovaný nemůže jeho požadavek odmítnout. Z písemného uznání dluhu ze dne 13. 9. 2003 jednoznačně vyplývá, že žalovaný nejednal za ostatní účastníky sdružení, nýbrž toliko sám za sebe. Právní úkon uznání dluhu tudíž nečinil v úmyslu založit jeho účinky i ve vztahu ke zbylým účastníkům sdružení. Právně irelevantní je potom jeho argumentace, že nemohl v době po zániku své účasti ve sdružení jednat za účastníky sdružení a platně za ně uznat dluh vzniklý z činnosti sdružení.
Z řečeného plyne, že je správný závěr odvolacího soudu o platném uznání dluhu žalovaným (byť nebyl podrobněji rozveden); žalovaný coby solidární dlužník, jehož si věřitel zvolil k úhradě dluhu, mohl uplatnit námitku promlčení jen sám za sebe, stejně tak mohl uznat dluh ve vztahu k věřiteli jen sám za svou osobu.
Podle § 558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. Podle věty druhé tohoto ustanovení u promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.
Podle § 110 odst. 1 věty druhé před středníkem obč. zák. bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo.
Odvolací soud nepochybil ani v závěru, že uznáním dluhu došlo ve smyslu § 110 odst. 1 věty druhé před středníkem obč. zák. k založení běhu nové desetileté promlčecí doby bez ohledu na to, že žalovaný nevěděl o promlčení dluhu. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 27. února 1968, sp. zn. 3 Cz 6/68, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 51/1968, vyslovil závěr, že z ustanovení § 110 odst. 1 obč. zák. nevyplývá, že by nebylo možno uznat již promlčený dluh, tedy jinak řečeno, že uznání promlčeného dluhu není v tomto ohledu vázáno na vědomost dlužníka o tom, že dluh je promlčen. Na tento závěr navázala i současná odborná literatura a v souladu s ním judikuje Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti (srovnej např. odůvodnění rozsudků ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1039/2004, ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, a ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 155/2007). Není proto rozumného důvodu odchylovat se od tohoto závěru ani v posuzovaném případě. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný dne 13. 9. 2003 písemně uznal vůči žalobci jako svému věřiteli dluh ve stanovené výši z titulu smlouvy o postoupení pohledávky a zároveň se jej zavázal uhradit. Ačkoliv dvě uznané splátky dluhu po 62.256,- Kč splatné 31. 1. 1999 a 31. 1. 2000 byly ke dni 13. 9. 2003 promlčeny a z obsahu písemného uznání dluhu a ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že žalovaný o jejich promlčení věděl, odvolací soud správně dovodil, že takovéto uznání dluhu založilo právní účinek podle § 110 odst. 1 obč. zák., tedy běh nové desetileté promlčecí doby. Jelikož tato nová promlčecí doba před podáním žaloby neuplynula, odvolací soud správně dospěl k závěru, že námitka promlčení nebyla žalovaným uplatněna opodstatněně. Okolnost, že s uznáním dluhu žalovaným (pokud jde o splátky, které byly v době uznání dluhu již promlčené) nelze spojovat účinky uvedené v § 558 obč. zák., neboť žalovaný o promlčení v době uznání nevěděl, je v dané věci nerozhodná. Existence dluhu a jeho výše nebyla v řízení sporná.
Protože se žalovanému nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení neúspěšnému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 16.260,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č.484/200 Sb., ve znění před nabytím účinnosti vyhlášky č. 277/2006 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před nabytím účinnosti vyhlášky č. 276/2006 Sb.) a z částky 3.104,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Autor: -pkr-