// Profipravo.cz / Pojistná smlouva 21.01.2025
K přechodu pohledávky na pojistitele podle § 2820 odst. 1 o. z.
Vzhledem k tomu, že pojistitel okamžikem výplaty pojistného plnění vstupuje – do výše takto poskytnutého plnění – do všech práv pojištěného dosavadního věřitele spojených s cedovanou pohledávkou, přechází na něj od tohoto okamžiku nejen právo na příslušenství takové pohledávky (zejména právo na úrok z prodlení), ale také její zajištění (např. ručení) a další práva s postoupenou pohledávkou spojená. Otázkou však zůstává, zda podle § 2820 odst. 1 o. z. spolu s cedovanou pohledávkou přechází na pojistitele i právo na smluvní pokutu za prodlení dlužníka s úhradou pojištěné pohledávky, které vzniká v období po výplatě pojistného plnění.
Přechází-li na pojistitele na základě § 2820 odst. 1 o. z. pohledávka do výše vyplaceného plnění (kvantitativní omezení v podstatě plní funkci vymezení výše postupované pohledávky, jež by si strany dohodly v případě smluvní cese), pak přechází v takové kvalitě, kterou měla v okamžiku svého přechodu, tj. včetně jejího zajištění a dalších práv s ní spojených, v což spadá i utvrzení povinnosti splnění této pohledávky sjednanou smluvní pokutou podle § 2048 o. z. Vzhledem k akcesorické (vedlejší) povaze tohoto utvrzení není možné, aby došlo k rozpojení jeho osudu od osudu pohledávky, kterou utvrzuje. Stejně tak není žádného důvodu (obdobně jako v případě příslušenství), aby v důsledku zákonné cese podle § 2820 odst. 1 o. z. došlo k zániku povinnosti platit sjednanou smluvní pokutu. Kvantitativní omezení přechodu pohledávky „až do výše plnění, které pojistitel oprávněné osobě vyplatil“ obsažené v § 2820 odst. 1 věta první o. z. proto nelze vztahovat na dobu od účinnosti zákonné cese. Od okamžiku zákonné cese se pojistitel může domáhat i dalších práv spojených pohledávkou (tj. spojených s pohledávkou ve výši plnění, které pojistitel oprávněné osobě vyplatil) včetně práv z utvrzení dluhu ujednáním smluvní pokuty podle § 2048 a násl. Proto lze o pohledávce na smluvní pokutu za prodlení dlužníka s úhradou pojištěné pohledávky, kterou pojistitel požaduje po dlužníkovi za období od vyplacení této pohledávky oprávněné osobě, uzavřít, že tato pohledávka na smluvní pokutu přechází za podmínek podle § 2820 odst. 1 o. z. na pojistitele.
Trvá-li tak prodlení dlužníka s úhradou dluhu i po výplatě pojistného plnění pojistitelem oprávněné osobě, tzn. od okamžiku přechodu pohledávky podle § 2820 odst. 1 o. z., pak náleží pojistiteli právo na zaplacení smluvní pokuty vzniklé za tuto dobu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1887/2023, ze dne 28. 11. 2024
Dotčené předpisy:
§ 2048 odst. 1 o. z.
§ 2820 odst. 1 o. z.
Kategorie: pojištění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou na žalované domáhala podle § 2820 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, zaplacení částky 328 113 Kč s příslušenstvím, kterou dne 22. 12. 2020 vyplatila pojištěné společnosti GIENGER Tábor spol. s r.o., identifikační číslo 29216834, dále jen „poškozená“, na základě pojistné smlouvy č. 7010803 o pojištění úvěrů ze dne 30. 11. 2010, ve znění dodatku č. 25 ze dne 29. 1. 2018, jejímž předmětem bylo pojištění rizika nezaplacení pohledávek, a dále smluvní pokuty ve výši 59 060,34 Kč, sjednané mezi poškozenou a žalovanou v rámcové dohodě o prodeji zboží č. 7792 ze dne 7. 12. 2015, a to za dobu od 23. 12. 2020 do 17. 12. 2021, dále jen „rámcová dohoda“, a náhrady nákladů spojených s vymáháním čtyř pohledávek ve výši 4 800 Kč. Žalovaná žalobou uplatněný nárok zcela neuznala.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 8. 2022, č. j. 76 C 2/2022-58, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 328 113 Kč s příslušenstvím včetně nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 59 060,34 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 3 600 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností Euler Hermes Čescob, úvěrová pojišťovna, a.s., identifikační číslo 25603370, a společností GIENGER spol. s r.o., identifikační číslo 44018045, byla dne 30. 11. 2010 uzavřena pojistná smlouva č. 7010803 o pojištění úvěrů, která byla následně změněna dodatkem č. 25 uzavřeným žalobkyní dne 29. 1. 2018 s automatickou obnovou, dále jen „pojistná smlouva ve znění dodatku č. 25“, dle kterého byla pojistná smlouva rozšířena tak, že se její účinnost vztahovala i na poškozenou jako osobu oprávněnou (pojištěnou). Předmětem smlouvy bylo škodové pojištění, které krylo majetkové ztráty poškozené vzniklé jí v důsledku nezaplacení jejích pohledávek, jež mají původ v prodeji zboží nebo poskytování služeb. Mezi poškozenou a žalovanou byla dne 7. 12. 2015 uzavřena rámcová dohoda, na jejímž základě byly realizovány dodávky zboží, v níž bylo v článku V sjednáno, že kupní smlouva je uzavřena dodáním zboží a v článku IX že se žalovaná zavazuje zaplatit poškozené smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z dlužné částky za každý den prodlení se zaplacením kupní ceny za zboží včetně daně z přidané hodnoty. Z doložených faktur bylo zjištěno, že poškozená vyúčtovala žalované faktury za dodání zboží ve výši 205 935 Kč se splatností dne 23. 3. 2020, dále ve výši 3 766 Kč se splatností dne 30. 3. 2020, ve výši 45 551 Kč se splatností dne 6. 4. 2020 a ve výši 97 551 Kč se splatností dne 9. 3. 2020, přičemž fakturované zboží bylo dodáno žalované, o čemž svědčí podpisy jejího zaměstnance na dodacích listech. Na základě pojistné smlouvy ve znění dodatku č. 25 došlo ze strany žalobkyně k likvidaci pojistné události, která spočívala v krytí majetkové ztráty, která poškozené vznikla, když žalovaná neuhradila výše uvedené pohledávky za dodané zboží a žalobkyně dne 22. 12. 2020 vyplatila poškozené částku ve výši 328 113 Kč. Žalobkyně dne 19. 11. 2021 zaslala žalované oznámení o přechodu pohledávek spojené s předžalobní výzvou k úhradě dlužné částky a smluvní pokuty počítané od 23. 12. 2020 do zaplacení, žalovaná však neuhradila ničeho.
4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je vůči žalované zčásti po právu. Mezi žalobkyní a poškozenou byla uzavřena pojistná smlouva ve znění dodatku č. 25, na jejímž základě žalobkyně vyplatila poškozené pojistné plnění ve výši 328 113 Kč za majetkovou ztrátu představující neuhrazenou kupní cenu za zboží dodané poškozenou žalované, která poškozené jako prodávající řádně a včas neuhradila kupní cenu, ačkoli předmětné zboží převzala. Výplatou pojistného plnění poškozené pak žalované vznikla povinnost splnit svůj závazek přímo žalobkyni, a to ve výši, ve které žalobkyně poskytla dlužné plnění za žalovanou, neboť pohledávka na ni přešla na základě zákonné cese ve podle § 2820 o. z. Jelikož se však jedná o právo na regresní postih pojistitele, který v důsledku pojistné události plnil pojistné plnění ze sjednaného škodového pojištění, je výše postoupené pohledávky omezena tím, co pojistitel poskytl oprávněné osobě. Jelikož žalobkyně netvrdila ani nedoložila, že by poškozené vyplatila pojistné plnění i co do výše částky 59 060,34 Kč jakožto smluvní pokuty, náleží jí pouze náhrada v rozsahu poskytnutého plnění ve výši 328 113 Kč. Dále přiznal žalobkyni jednu paušální náhradu nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 1 200 Kč s odůvodněním, že žalobkyně vymáhá na žalované pouze jednu pohledávku z titulu regresního nároku, a proto v rozsahu tří paušálních náhrad žalobu zamítl. Žalobkyni dále přiznal příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení počítaného od 23. 12. 2020 do zaplacení ve výši určené dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jím provedeným právním posouzením věci. Konstatoval, že soud prvního stupně postupoval správně, posoudil-li věc dle právní úpravy pojistné smlouvy obsažené v ustanovení § 2758 a násl. o. z., zejména dle § 2820 o. z., jenž upravuje zákonnou cesi, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2593/2018. Ztotožnil se rovněž s jazykovým výkladem § 2820 odst. 1 o. z., ze kterého vyplývá, že kvantitativní omezení „do výše vyplaceného pojistného plnění“ (dále jen „kvantitativní omezení“) se vztahuje nejen na jistinu pohledávky, ale na vše, co s ní na pojistitele přešlo. Žalobkyně se proto nemůže po žalované domáhat zaplacení smluvní pokuty ve výši 59 060,34 Kč, která nebyla součástí pojistného plnění vyplaceného dne 22. 12. 2020, a ani jím být nemohla, neboť jde o smluvní pokutu vyčíslenou žalobkyní až za dobu od 23. 12. 2020 do 17. 12. 2021, tedy za dobu po výplatě pojistného plnění. Žalobkyně tak dle odvolacího soudu pomíjí, že § 2820 o. z. je speciální právní úpravou ve vztahu k § 1879 a násl o. z. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v otázce paušální náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky; žalobkyni přiznal pouze jednu paušální náhradu ve výši 1200 Kč s odůvodněním, že žalobkyně má vůči žalované jednu pohledávku z titulu regresního plnění, kterou vymáhala jednou výzvou znějící na částku 328 113 Kč, tedy nevymáhala čtyřmi samostatnými výzvami čtyři dílčí pohledávky z titulu čtyř dlužných kupních cen. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu (ve výrocích II a III) jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém předestřela otázky, které dle jejího názoru nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, a sice zda na základě zákonné cese dle § 2820 odst. 1 o. z. přechází na pojistitele kromě práva na úhradu pohledávky, která na něj přešla okamžikem výplaty plnění z pojištění a jejíž výše je limitována výší poskytnutého pojistného plnění, také právo na smluvní pokutu za prodlení dlužníka s úhradou této pohledávky, která vznikla v období po výplatě pojistného plnění, a dále zda platí, že vyzve-li věřitel dlužníka k úhradě vícero pohledávek prostřednictvím jediné souhrnné předžalobní výzvy, má nárok na úhradu paušálních nákladů spojených s uplatněním pouze jedné pohledávky. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
8. Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání nesouhlasila s dovolací argumentací žalobkyně a uvedla, že rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný, zákonný a náležitě odůvodněný. Má navíc za to, že dovolání v části týkající se nákladů spojených s uplatněním pohledávky není přípustné dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání by proto mělo být odmítnuto, případně zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
14. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11).
15. Tak je tomu i v posuzované věci, neboť odvolací soud výrokem I napadeného rozsudku rozhodl rovněž o náhradě nákladů spojených s uplatněním pohledávek žalobkyně z titulu dlužných kupních cen zboží plynoucích z rámcové dohody ve výši 3 600 Kč. S ohledem na skutečnost, že v rozsahu, v němž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávek z titulu dlužné kupní ceny plynoucích z rámcové dohody ve výši 3 600 Kč, bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, Nejvyšší soud dovolání v uvedeném rozsahu odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
16. Dovolání však je přípustné pro posouzení otázky, zda na základě § 2820 odst. 1 o. z. přechází na pojistitele také právo na smluvní pokutu za prodlení dlužníka s úhradou pojištěné pohledávky, které vzniká v období po výplatě pojistného plnění, neboť taková otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolání je důvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
18. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.
19. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodná právní úprava
20. Podle § 513 o. z. jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
21. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
22. Podle § 2048 odst. 1 věty první o. z. platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.
23. Podle § 2811 o. z. při škodovém pojištění poskytne pojistitel pojistné plnění, které v ujednaném rozsahu vyrovnává úbytek majetku vzniklý v důsledku pojistné události.
24. Podle § 2820 odst. 1 o. z. vzniklo-li v souvislosti s hrozící nebo nastalou pojistnou událostí osobě, která má právo na pojistné plnění, pojištěnému nebo osobě, která vynaložila zachraňovací náklady, proti jinému právo na náhradu škody nebo jiné obdobné právo, přechází tato pohledávka včetně příslušenství, zajištění a dalších práv s ní spojených okamžikem výplaty plnění z pojištění na pojistitele, a to až do výše plnění, které pojistitel oprávněné osobě vyplatil. To neplatí, vzniklo-li této osobě takové právo vůči tomu, kdo s ní žije ve společné domácnosti nebo je na ni odkázán výživou, ledaže způsobil pojistnou událost úmyslně.
25. Podle § 2868 odst. 1 o. z. se pojištění úvěru ujednává na ochranu před majetkovými důsledky, které mohou pojištěnému vzniknout nesplácením poskytnutých peněžních prostředků dlužníkem.
26. Podle § 2868 odst. 3 o. z. pojištění úvěru nebo záruky lze ujednat jen jako pojištění škodové.
Pojištění pohledávek a zákonná cese dle § 2820 odst. 1 o. z.
27. V poměrech předchozí právní úpravy byla zákonná cese u škodového pojištění upravena v § 33 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“). Jelikož smysl a účel právní úpravy zákonné cese zůstal i po rekodifikaci nezměněn, lze dřívější závěry právní praxe vztáhnout i na právní úpravu účinnou ode dne 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2593/2018, uveřejněný pod číslem 8/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
28. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2593/2018, vyložil § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě tak, že účinky uvedeného ustanovení je třeba vztáhnout i na pojištění úvěru, neboť úmyslem zákonodárce bylo zajistit zákonný přechod práv z oprávněné osoby (typicky pojištěného) na pojistitele za předpokladu, že pojistitel pojištěnému vyplatil v důsledku vzniku pojistné události pojistné plnění a že třetí osoba, tj. osoba odlišná od pojištěného, oprávněného či osoby, která vynaložila zachraňovací náklady, má v okamžiku splnění pojistného závazku pojistitele, povinnost nahradit způsobenou škodu oprávněné osobě.
29. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud k smluvnímu vztahu mezi dlužníkem a pojištěným dále uvedl, že ačkoliv z doslovné dikce ustanovení § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě vyplývá, že se účinky přechodu práva z pojištěného na pojistitele pojí (pouze) s právem (nově) vzniklým v souvislosti s hrozící nebo nastalou pojistnou událostí, a to do výše pojistného plnění vyplaceného pojistitelem, vzhledem ke smyslu a účelu tohoto ustanovení a systematice zákona nelze omezovat jeho dopad pouze na nově vzniklá práva. U škodového pojištění v souvislosti s pojistnou událostí zpravidla vzniká pojištěnému (případně oprávněné osobě či osobě vynakládající zachraňovací náklady) nějaké nové právo, u pojištění úvěru (resp. rizika nezaplacení pohledávky) tomu tak není. Nicméně namísto vzniku nového práva pojištěnému vznik pojistné události vede k dalšímu (nepředpokládanému a nežádoucímu) trvání již existujícího práva, které by za normálního běhu věcí zaniklo splněním; proto nelze pojistiteli odepřít zákonný regresní postih, který je jedním ze základních rysů institutu škodového pojištění.
30. Tyto závěry jsou plně použitelné i za současné právní úpravy obsažené v § 2820 odst. 1 o. z., jak uvedeno již v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2593/2018 (shodně MÁNEK, V., VÁCLAVÍKOVÁ, R. Pojištění pohledávek a zákonná cese podle § 2820 občanského zákoníku. Obchodní právo č. 1/2023, s. 35). K témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3633/2023.
31. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3154/2022, z ustanovení § 2820 odst. 1 o. z. vyplývá, že vzniklo-li v souvislosti s pojistnou událostí pojištěnému (osobě, která má právo na pojistné plnění) proti jinému (škůdci) právo na náhradu škody, přechází tato pohledávka včetně příslušenství, zajištění a dalších práv s ní spojených okamžikem výplaty plnění z pojištění na pojistitele, a to až do výše plnění, které pojistitel oprávněné osobě vyplatil, což neplatí, vzniklo-li této osobě takové právo vůči tomu, kdo s ní žije ve společné domácnosti nebo je na ni odkázán výživou, ledaže způsobil pojistnou událost úmyslně. Jinými slovy v případě škodového pojištění (§ 2811 a násl. o. z.), jímž je i havarijní pojištění vozidla, v rozsahu, v němž bylo poskytnuto pojistné plnění, vstupuje do postavení poškozeného havarijní pojistitel, a již z tohoto důvodu nemá žalobce nárok na tomu odpovídající částku, kterou by v rámci tzv. zákonné cese mohla vůči žalovanému uplatnit jen plnivší pojišťovna (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2027/2015, jakož i v něm citovanou judikaturu).
32. V rozsudku ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3633/2023, Nejvyšší soud konstatoval, že k přechodu práva na pojistitele podle § 2820 odst. 1 o. z. (zákonné cesi) se nevyžaduje žádné právní jednání, dochází k ní již okamžikem poskytnutí pojistného plnění. S tímto závěrem je ve shodě i literatura, v níž se uvádí, že co do časového určení přejde právo na pojistitele okamžikem poskytnutí plnění z pojištění (HAAS, K. § 2820. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021, s. 646). Okamžikem poskytnutí plnění z pojištění pojistitelem dochází k přechodu příslušné pohledávky. K této zákonné cesi se nevyžaduje žádné další právní jednání a pojistitel okamžikem poskytnutí plnění z pojištění automaticky vstupuje do postavení věřitele (poškozeného) vůči dlužníků (škůdci) v rozsahu jím poskytnutého plnění (ŠIMEK, R. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník § 2716-2893. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, § 2820, s. 897).
33. Současná právní úprava zákonné cese podle § 2820 odst. 1 o. z. se od předchozích úprav (srov. § 813 odst. 1 obč. zák., resp. § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě) odlišuje tím, že výslovně uvádí, že na pojistitele „až do výše plnění, které oprávněné osobě vyplatil“ přechází nejen sama pohledávka proti jinému (dlužníkovi), nýbrž také její „příslušenství, zajištění a další práva s ní spojená“, jinak vyjádřeno, vedlejší práva s pojištěnou pohledávkou spojená.
34. Právní úprava zákonné cese podle § 2820 odst. 1 o. z. se v tomto ohledu přiblížila obecné úpravě postoupení pohledávky, podle které postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění (§ 1880 odst. 1 o. z.). Výslovnou právní úpravou tak má být vyřešena výkladová otázka, zda s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství, kterou se komentářová literatura k dřívějšímu ustanovení § 813 obč. zák. pokoušela řešit analogickou aplikací obecných ustanovení o cesi pohledávky (srov. JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 1994, s. 625).
35. Je totiž zřejmé, že pojištěná pohledávka dosavadního věřitele okamžikem účinnosti zákonné cese podle § 2820 odst. 1 o. z. nezaniká, pouze dochází ke změně v osobě jejího věřitele, jímž se namísto dosavadního věřitele stává (ze zákona) pojistitel. Samotný obsah postoupené pohledávky se nemění, což lze vztáhnout například i na účinky prodlení dlužníka, které trvá i po účinnosti zákonné cese, k níž dochází okamžikem výplaty plnění z pojištění. Pojistitel vstupuje v rozsahu poskytnutého plnění do všech práv a povinností dosavadního věřitele pojištěné pohledávky, jež jsou spojeny s přecházející pohledávkou (shodně MÁNEK, V., VÁCLAVÍKOVÁ, R. Pojištění pohledávek a zákonná cese podle § 2820 občanského zákoníku. Obchodní právo č. 1/2023, s. 35).
36. Vzhledem k tomu, že pojistitel okamžikem výplaty pojistného plnění vstupuje – do výše takto poskytnutého plnění – do všech práv pojištěného dosavadního věřitele spojených s cedovanou pohledávkou, přechází na něj od tohoto okamžiku nejen právo na příslušenství takové pohledávky (zejména právo na úrok z prodlení), ale také její zajištění (např. ručení) a další práva s postoupenou pohledávkou spojená. Otázkou však zůstává, zda podle § 2820 odst. 1 o. z. spolu s cedovanou pohledávkou přechází na pojistitele i právo na smluvní pokutu za prodlení dlužníka s úhradou pojištěné pohledávky, které vzniká v období po výplatě pojistného plnění.
Přechod práva na smluvní pokutu podle § 2820 odst. 1 o. z.
37. V poměrech předchozí právní úpravy vycházela judikatura Nejvyššího soudu v otázce postoupení pohledávky zajištěné smluvní pokutou z toho, že smlouvou o postoupení pohledávky podle § 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč zák.“, může být postoupena i budoucí pohledávka, když postoupením na nového věřitele přechází pohledávka v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována. Není přitom rozhodné, zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné. S pohledávkou tedy přechází na postupníka i právo na smluvní pokutu, nebylo-li sjednáno něco jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 475/2005, uveřejněný pod číslem 80/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4088/2016).
38. Částí odborné literatury bylo toto pojetí podrobeno kritice s výtkou, že nerozlišuje samotné ujednání o smluvní pokutě (jako zajišťovací institut akcesorické povahy) od vlastní povinnosti zaplatit smluvní pokutu, která vzniká až v důsledku porušení povinnosti, jež je samostatným nárokem a nemá akcesorickou povahu [srov. PATĚK, D. Osud smluvní pokuty při cesi zajištěné pohledávky (aneb k akcesoritě smluvní pokuty). Právní rozhledy č. 8/2008, s. 294 a násl.; HANDLAR, J. In: PRAŽÁK, Z., FIALA, J., HANDLAR, J. a kol. Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku. Komentář k § 1721-2893 OZ. Praha: Leges, 2017, s. 255, marg. č. 5].
39. V poměrech projednávané věci Nejvyššímu soudu ovšem nepřísluší naznačenou výkladovou otázku v poměrech občanského zákoníku z roku 2012 řešit. Není tomu tak z důvodu, že Nejvyšší soud v dané věci nevykládá obecnou úpravu postoupení pohledávky (srov. § 1880 odst. 1 o. z.), nýbrž poskytuje pouze výklad ustanovení § 2820 odst. 1 o. z., ale jednoduše proto, že se v dané věci žalobkyně domáhá na žalované zaplacení smluvní pokuty za prodlení dlužníka s úhradou pojištěné pohledávky vzniklé pouze v období po účinnosti zákonné cese. Nejvyšší soud se tak nemůže vyjadřovat k otázce, zda na žalobkyni případně přešlo právo na zaplacení smluvní pokuty jako celek, tj. i za dobu před účinností zákonné cese. Stěžejní pro posouzení dané věci proto zůstává, zda sjednaná smluvní pokuta představuje „zajištění“, resp. „další právo spojené s pohledávkou“ ve smyslu § 2820 odst. 1 o. z., které okamžikem výplaty plnění z pojištění přechází (spolu s pohledávkou ve výši, v níž byla vyplacena) z pojištěného na pojistitele.
40. Přestože platný občanský zákoník opustil koncepci smluvní pokuty jako zajišťovacího institutu, a pojímá ji jako způsob utvrzení dluhu, nic to nemění na povaze smluvní pokuty jako akcesorického (vedlejšího) závazku. Ujednání o smluvní pokutě je nadále závislé na existenci utvrzeného dluhu, tj. dluhu, který je prostřednictvím smluvní pokuty utvrzen, a naopak, existence hlavního dluhu není vázána na zaplacení smluvní pokuty [srov. LASÁK, J. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054).1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, § 2048, marg. č. 5; k povaze akcesorických závazků srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 26 Odo 1100/2006, uveřejněný pod číslem 84/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek].
41. Přechází-li na pojistitele na základě § 2820 odst. 1 o. z. pohledávka do výše vyplaceného plnění (kvantitativní omezení v podstatě plní funkci vymezení výše postupované pohledávky, jež by si strany dohodly v případě smluvní cese), pak přechází v takové kvalitě, kterou měla v okamžiku svého přechodu, tj. včetně jejího zajištění a dalších práv s ní spojených, v což spadá i utvrzení povinnosti splnění této pohledávky sjednanou smluvní pokutou podle § 2048 o. z. Vzhledem k akcesorické (vedlejší) povaze tohoto utvrzení není možné, aby došlo k rozpojení jeho osudu od osudu pohledávky, kterou utvrzuje. Stejně tak není žádného důvodu (obdobně jako v případě příslušenství), aby v důsledku zákonné cese podle § 2820 odst. 1 o. z. došlo k zániku povinnosti platit sjednanou smluvní pokutu. Tím by došlo ke zvýhodnění dlužníka, pro které však za dané situace není žádného (zejména hospodářského) důvodu, a není to ani smyslem a účelem uvedeného ustanovení. Kvantitativní omezení přechodu pohledávky „až do výše plnění, které pojistitel oprávněné osobě vyplatil“ obsažené v § 2820 odst. 1 věta první o. z. proto nelze vztahovat na dobu od účinnosti zákonné cese. Od okamžiku zákonné cese se pojistitel může domáhat i dalších práv spojených pohledávkou (tj. spojených s pohledávkou ve výši plnění, které pojistitel oprávněné osobě vyplatil) včetně práv z utvrzení dluhu ujednáním smluvní pokuty podle § 2048 a násl. (shodně ŠIMEK, R. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník § 2716-2893. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, § 2820, marg. č. 78). Proto lze o pohledávce na smluvní pokutu za prodlení dlužníka s úhradou pojištěné pohledávky, kterou pojistitel požaduje po dlužníkovi za období od vyplacení této pohledávky oprávněné osobě, uzavřít, že tato pohledávka na smluvní pokutu přechází za podmínek podle § 2820 odst. 1 o. z. na pojistitele.
42. Ve stejném smyslu uvádí i odborná literatura, že je nemyslitelné, aby nárok na zaplacení smluvní pokuty vzniklý od okamžiku zákonné cese náležel pojištěnému původnímu věřiteli, kterému již nesvědčí pohledávka samotná. Nárok na smluvní pokutu, jenž vzniká po okamžiku zákonné cese, náleží subjektu, který zákonnou cesí nabyl samotnou pohledávku, tzn. pojistiteli (shodně MÁNEK, V., VÁCLAVÍKOVÁ, R. Pojištění pohledávek a zákonná cese podle § 2820 občanského zákoníku. Obchodní právo č. 1/2023, s. 35, jakož i ŠIMEK, R. In: MELZER, F., TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník § 2716-2893. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, § 2820, marg. č. 79).
Posouzení v poměrech projednávané věci
43. Soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí na závěru, že podle ustanovení § 2820 odst. 1 o. z. nenáleží žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty, která vznikla v době po výplatě pojistného plnění, pokud nebyla součástí vyplaceného pojistného plnění.
44. Ze shora uvedeného se ovšem podává, že trvá-li prodlení dlužníka s úhradou dluhu i po výplatě pojistného plnění pojistitelem oprávněné osobě, tzn. od okamžiku přechodu pohledávky podle § 2820 odst. 1 o. z., pak náleží pojistiteli právo na zaplacení smluvní pokuty vzniklé za tuto dobu.
45. Sjednali-li s v projednávaném případě pojištěný věřitel a dlužník smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z dlužné částky za každý den prodlení se zaplacením kupní ceny za zboží včetně daně z přidané hodnoty, pak za každý den prodlení vzniká věřiteli samostatné právo na zaplacení smluvní pokuty (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1206/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 180/2020 a rozhodnutí v něm citovaná). Nárok na smluvní pokutu vzniklou za období po výplatě pojistného plnění tak pojistiteli z titulu § 2820 odst. 1 o. z. náleží a odvolacím soudem uplatněné kvantitativní omezení se na něj nevztahuje.
46. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů předestřenou právní otázku nesprávně posoudily, přiznaly-li žalobkyni z titulu přechodu nároku podle § 2820 odst. 1 o. z. pouze částku odpovídající vyplacenému pojistnému plnění ve výši 328 113 Kč s příslušenstvím, a nikoli také smluvní pokutu za prodlení dlužníka s úhradou dlužné částky za období počínající dnem 23. 12. 2020 (tj. dnem po výplatě pojistného plnění) do dne 17. 12. 2021 ve výši 0,05 % denně z dlužné částky za každý den prodlení, tj. celkem ve výši 59 060,34 Kč.
47. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovou vadou zatíženo nebylo.
V. Závěr
48. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v té části výroku I, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 59 060,34 Kč, změnil podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve spojení s § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2023, č. j. 16 Co 397/2022-98, změnil ve výroku II jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 59 060,34 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť odvolací soud rozhodl v rozsahu uvedené částky nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout.
49. Ve zbývajícím rozsahu (co do příslušenství pohledávek žalobkyně z titulu dlužných kupní cen zboží v celkové výši 3 600 Kč) pak Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
50. Nejvyšší soud dodává, že ve věci nebylo třeba nařizovat jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť jeho měnící rozhodnutí je založeno na skutkových zjištěních a právních závěrech, které byly stranám známy a měly možnost se k nim vyjádřit jak v průběhu řízení před soudy nižších stupňů, tak písemně v řízení dovolacím, což také učinily (srov. například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 3. 1997 ve věci Mantovanelli proti Francii, stížnost č. 21497/93, bod 33, či nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, bod 20, nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 4044/16, bod 34). Pro úplnost lze k tomu uvést, že žalovaná v průběhu řízení uplatněnému nároku na zaplacení smluvní pokuty oponovala pouze tvrzením, že na žalobkyni podle § 2820 odst. 1 o. z. nepřešel. Ačkoliv k tomu měla příležitost, nezpochybňovala ani platnost ujednání o smluvní pokutě, ani nevznesla námitky proti její výši. S ohledem na koncentraci řízení (tj. vzhledem k uplynutí prekluzivních lhůt podle § 118b odst. 1 o. s. ř.) by eventuální uplatnění skutečností zakládajících takové námitky bylo v dalším řízení již vyloučeno. Případný kasační zásah dovolacího soudu by tak na výsledek řízení nemohl mít vliv; spor by pouze prodloužil a zvýšil jeho náklady, což nelze aprobovat (srov § 6 věta prvá o. s. ř.).
51. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 3, § 146 odst. 2 a 3 o. s. ř. a § 151 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť žalobkyně v nich měla ve věci neúspěch v poměrně nepatrné části, a má proto proti žalované právo na náhradu nákladů potřebných před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva. (…)
Autor: -mha-