// Profipravo.cz / Pojistná smlouva 06.01.2025
Důvod hodný zřetele pro opuštění místa dopravní nehody
Důvodem hodným zřetele pro opuštění místa dopravní nehody ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV může být skutečnost, že pojištěný nevěděl a při vynaložení běžné péče a opatrnosti ani vědět nemohl, že způsobil dopravní nehodu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1224/2024, ze dne 30. 10. 2024
Dotčené předpisy: § 10 odst. 1 písm. c) zák. č. 168/1999 Sb. ve znění od 23. 9. 2016
Kategorie: pojištění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud ve Vsetíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2023, č. j. 9 C 122/2022-58, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala v záhlaví uvedené částky (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
2. Žalovaná dne 18. 9. 2020 v 11.30 hodin ve XY na ulici XY u domu č. p. XY při parkování svého vozu Opel Insignia do kolmého parkovacího stání narazila do pravé boční části vedle stojícího vozu Citroën C3 Aircross. Způsobila tím poškození na vozidlech spočívající v otěrech a oděrech laku (vozidlo žalované) a oděru laku s promáčklinou (vozidlo poškozeného). O příčinách ani následcích dopravní nehody nebylo mezi stranami sporu. Žalovaná vozidlo po zaparkování zajistila, uzamkla a z místa nehody odešla do zaměstnání, kde se v 15.30 hodin dozvěděla od Policie ČR, že došlo k nehodě jejího vozidla; následně se na výzvu policistů dostavila na místo nehody. Na místě probíhalo šetření policie, které objasnilo všechny rozhodné skutečnosti ohledně vzniku, příčin a mechanismu poškození vozidel. Policisté místo nehody zdokumentovali.
3. Žalovaná byla uznána vinnou ze spáchání dvou přestupků příkazem Magistrátu města Zlín ze dne 1. 6. 2021, č.j. MMZL 087207/2021, a to přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a dále přestupku podle § 125c odst. 1 písm. i) bod 2 zákona o silničním provozu. Tímto rozhodnutím o spáchání přestupků byl soud prvního stupně ve smyslu § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), vázán. Žalobkyně pak z titulu pojistné smlouvy na základě této pojistné události vyplatila poškozenému pojistné plnění ve výši 51 544 Kč.
4. Soud prvního stupně uzavřel, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná střet vozidel při parkování nezaznamenala a dopravní nehody si při odchodu od vozidla nebyla vědoma. Takto ostatně vypovídala i sama žalovaná při svém účastnickém výslechu; její výpověď soud hodnotil jako věrohodnou, verzi události jako uvěřitelnou. Žalovaná spontánně popisovala nehodu samotnou i její následné šetření. Tvrzení žalované podle soudu korespondovaly také s dalšími závěry zjištěnými z jiných provedených důkazů. Jednání žalované po dopravní nehodě rovněž nasvědčovalo jejímu tvrzení, že si nárazu a poškození nevšimla. Žalovaná odešla do zaměstnání a začala vykonávat práci v nedaleké prodejně potravin; až z SMS zprávy a telefonátů policie zjistila, že došlo k dopravní nehodě, a na výzvu policie se obratem dostavila na místo nehody. Své vozidlo po zaparkování ponechala na místě nehody, nepřeparkovala je na jiné parkovací místo, aby tak případně zabránila zjištění viníka dopravní nehody či objasnění nehody samotné. Ani z jiného jednání žalované nelze učinit závěr, že by si nárazu a odření karoserie vozidel byla vědoma. Soud v jejím chování neshledal úmysl jakkoli vědomě zastírat, co se stalo, nebo mařit objasnění příčin dopravní nehody.
5. Nehodou byla poškozena část vozu žalované na straně spolujezdce, proto ani při odchodu z parkoviště nemusela žalovaná zaregistrovat barevný otěr laku na vozidlech. Rozsah škod na automobilech odpovídá tomu, že poškození vznikla otěrem/oděrem, což samo o sobě nemuselo představovat takový náraz, z něhož by soud mohl usuzovat o tom, že jej žalovaná ve voze musela pocítit. Rovněž ani svědkyně B. M. se policistům nezmínila o skutečnostech, z nichž by bylo možno dovozovat, že si žalovaná po nehodě poškození byla vědoma. Svědkyně toliko uvedla, že uslyšela ránu, viděla, že žalovaná vozidlo nabourala a poté z místa nehody odešla. Pokud by žalovaná nehodu zaznamenala, poškození vozů si prohlížela, či nápadně nebo spěšně z místa nehody odešla, svědkyně by se i o tom policistům jistě zmínila, když průběh nehody i odchod žalované svědkyně přímo viděla. Také z úředního záznamu policie z místa dopravní nehody, vyhotoveného dne 3. 10. 2020, soud zjistil, že policisté do úředního záznamu uvedli, že si žalovaná jako řidička pravděpodobně poškození vedle stojícího vozidla nevšimla a o tomto nevěděla, v důsledku čehož z místa nehody odešla.
6. Soud prvního stupně při právním posouzení věci vycházel z § 10 odst. 1 písm. b) a § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném od 23. 9. 2016 (dále také jen „ZPOPV“), dále odkázal na judikaturu a důvodovou zprávu k § 10 ZPOPV, podle níž právo pojistitele na úhradu vyplacených částek vzniká v těch případech, kdy jednání pojištěného bylo úmyslné, hrubě nedbalé nebo jeho bezdůvodná nečinnost vedla ke ztížení šetření pojistitele. Soud prvního stupně uzavřel, že v projednávaném případě nedošlo k naplnění podmínek § 10 ZPOPV, neboť nárok na regres pojistitele vůči pojištěnému vzniká při vědomém nesplnění povinností pojištěné osoby, přičemž v jednání žalované nelze dle soudu spatřovat vědomé porušení těchto povinností. Podle soudu prvního stupně nebyly naplněny podmínky aplikace § 10 odst. 1 písm. b) ani § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV, neboť v případě žalované soud spatřoval důvod hodný zřetele v tom, že žalovaná nevěděla o vzniku dopravní nehody. Uzavřel, že v případě nevědomosti o dopravní nehodě samotné není možné po žalované spravedlivě požadovat splnění povinností účastníka dopravní nehody.
7. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 11 Co 190/2023-88, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Při právním posouzení vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 Cdo 475/2020, na jejichž základě odvolací soud dospěl k tomu, že smyslem regresních nároků podle § 10 ZPOPV je postihovat vědomé pochybení pojištěného. Tomu dle odvolacího soudu i odpovídá i skutková podstata § 10 odst. 1 písm. b) a c) ZPOPV, neboť aby mohl škůdce „bez zřetele hodného důvodu“ nesplnit povinnost nebo opustit místo nehody, musel by o způsobení nehody vědět. Jestliže žalovaná nevěděla o způsobení škody, nebyly dány podmínky aplikace § 10 odst. 1 písm. b) a c) ZPOPV. Navíc dle odvolacího soudu nebyl splněn ani druhý z kumulativních předpokladů pro vznik regresního nároku podle § 10 odst. 1 písm. b) ZPOPV, neboť pojistiteli nebyla nijak ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření ani případného uplatnění práva na náhradu pojistného plnění. Taktéž nebyly naplněny podmínky postižního důvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV, neboť důvodem pro regresní nárok podle tohoto ustanovení je podle odvolacího soudu jednání škůdce znemožňující zjištění skutečné příčiny dopravní nehody. V posuzované věci však skutečná příčina vzniku nehody byla bez pochybností zjištěna policií a žalovaná nijak zjištění skutečné příčiny neznemožnila. Na rozdíl od argumentace žalobkyně totiž odvolací soud uzavřel, že v případě aplikace § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV je třeba posuzovat opuštění místa nehody v návaznosti na znemožnění zjištění skutečné příčiny nehody, nikoli jako samostatný postižní důvod. Navíc žalovaná dle odvolacího soudu nenaplnila druhý kumulativní předpoklad uvedeného ustanovení, a to že by místo nehody opustila bez zřetele hodného důvodu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení dvou otázek hmotného práva, z nichž jednu odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a druhá nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
9. První otázka se týkala naplnění podmínky vzniku postižního práva pojistitele spočívající v existenci důvodu hodného zřetele na straně pojištěného pro opuštění místa dopravní nehody, u níž má dovolatelka za to, že tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatelka namítala, že odvolací soud nesprávně aplikoval právní předpis i přiléhavou judikaturu, podle nichž v projednávané věci chyběl ve sféře žalované důvod hodný zřetele. Dovolatelka odkázala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k pojmu „důvod hodný zřetele“ tak, jak s ním pracuje zákon v § 10 odst. 1 písm. b) a c) ZPOPV, a namítala, že nelze přijmout extenzivní výklad odvolacího soudu, který pod důvod hodný zřetele podřadil i pouhé nevšimnutí si způsobení škody na stojícím vozidle. Dovolatelka odkázala na rozhodnutí správního orgánu o přestupku žalované, podle něhož žalovaná musela poškození vozidla zaznamenat už při manévrování, pokud by vozidlu věnovala jen minimální pozornost. To, že žalovaná nevěnovala řízení dostatečnou pozornost a poškození si nevšimla, nenaplňuje dle názoru dovolatelky „důvod hodný zřetele“.
10. Prostřednictvím druhé otázky dovolatelka namítala, že odvolací soud nesprávně vyložil podmínky aplikace § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV, neboť samotný akt opuštění místa nehody pojištěnou osobou spojil (v rozporu se zněním, smyslem a účelem zákona) i s podmínkou znemožnění zjištění skutečné příčiny nehody. Otázka, zda pro aplikaci § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV je třeba naplnění podmínky opuštění místa nehody současně se znemožněním zjištění skutečné příčiny nehody, pak dle názoru dovolatelky nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolatelka shrnula vývoj právní úpravy postižního práva podle § 10 ZPOPV a uvedla, že v případě postižního důvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV opuštění místa nehody v sobě bez dalšího zahrnuje nemožnost zjistit příčinu nehody, ať už bylo příčinou cokoli. Vznik postižního práva podle tohoto ustanovení není vázán současně na podmínku, aby bylo znemožněno zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody. Podle dovolatelky tak byly v projednávané věci naplněny podmínky vzniku postižního práva podle § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV, neboť postačuje, že žalovaná opustila bez důvodu hodného zřetele místo nehody.
11. V závěru dovolatelka poukázala na konkrétní rozhodnutí soudů nižších stupňů, v nichž byl přijat závěr o naplnění podmínek vzniku postižního práva ve skutkově obdobných případech. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a rozhodne o nákladech řízení.
12. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka neformulovala žádnou otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či která v rozhodovací praxi dosud nebyla řešena. Dovolatelka ve skutečnosti polemizuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
14. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda lze nevědomost pojištěného o tom, že způsobil dopravní nehodu, podřadit pod důvod hodný zřetele ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV. Tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
17. Dovolání je rovněž přípustné pro řešení druhé dovolatelčiny otázky, zda je pro vznik postižního práva podle § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV nezbytné naplnění podmínky, že opuštěním místa nehody pojištěný současně znemožnil zjištění skutečné příčiny dopravní nehody. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání je důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá při řešení shora uvedených otázek na nesprávném právním posouzení věci.
19. Podle § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV, ve znění účinném od 23. 9. 2016 do 31. 3. 2024, má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody nebo jinak znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody.
20. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2700/2023, dospěl na základě gramatického, historického i teleologického výkladu § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV k závěru, že opuštění místa dopravní nehody pojištěným bez zřetele hodného důvodu představuje nepřijatelné protiprávní chování, jež bez dalšího znemožňuje zjištění skutečné příčiny dopravní nehody, a které tak samo o sobě zakládá právo pojistitele požadovat po pojištěném to, co za něho plnil.
21. Otázka týkající se podmínek aplikace § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV, konkrétně toho, zda je třeba, aby pojištěný opuštěním místa nehody rovněž znemožnil zjištění skutečné příčiny nehody, tedy již byla v rozhodovací praxi vyřešena. Dovolatelce lze ovšem přisvědčit v tom, že odvolací soud tuto otázku posoudil nesprávně. V rozporu s výše citovaným judikatorním závěrem totiž dovodil, že pro vznik postižního práva pojistitele podle § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV nepostačuje pouze to, že pojištěný bez důvodu hodného zřetele opustil místo nehody. Odvolací soud vázal vznik postižního práva také na další podmínku spočívající v tom, že pojištěný opuštěním místa nehody musel zároveň znemožnit zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody. Tím se odvolací soud odchýlil od výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož postižní právo pojistitele podle § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV vzniká již tím, že pojištěný opustil místo dopravní nehody bez zřetele hodného důvodu.
22. Vzhledem k tomu je třeba v poměrech projednávané věci dále posoudit naplnění podmínky vzniku postižního práva podle § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV spočívající v tom, že pojištěný opustil místo dopravní nehody „bez zřetele hodného důvodu“. Otázka dovolatelky týkající se toho, zda skutečnost, že žalovaná nevěděla, že způsobila dopravní nehodu, představuje důvod hodný zřetele [jak tuto podmínku obdobně stanoví též § 10 odst. 1 písm. b) ZPOPV] pro opuštění místa dopravní nehody, je proto otázkou, na níž rozhodnutí odvolacího soudu rovněž závisí.
23. Nejvyšší soud se již v řadě rozhodnutí vyjádřil k tomu, co lze považovat za podmínku „důvodu hodného zřetele“ k nesplnění povinností, s níž pracuje vícero skutkových podstat § 10 ZPOPV. Dosavadní judikatura vychází z toho, že za důvody hodné zřetele [konkrétně pro nesplnění oznamovací povinnosti podle § 10 odst. 1 písm. b) ZPOPV ve znění účinném od 23. 9. 2016] lze považovat předem neurčitý okruh situací, které existují objektivně a vyvolávají na účastníka nehody takový tlak, že splnění povinnosti je proti tomu méně podstatnou záležitostí, přičemž každý případ je třeba posuzovat dle jeho konkrétních skutkových okolností. Půjde například o zdravotní důvody účastníka nehody, ať již nehodě předcházely či jí byly vyvolány, zdravotní potíže osob blízkých, které musí řešit apod. (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5008/2015, ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo 508/2017, či ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3744/2016; k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usneseních ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2431/2015, a ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4428/2014, a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3751/2016). Rovněž v rozsudku ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4054/2011, Nejvyšší soud uzavřel, že důvody hodné zřetele [v tam řešené věci důvody pro odmítnutí vyšetření podle § 10 odst. 1 písm. f) ZPOPV] nelze posuzovat izolovaně, každý sám o sobě a mimo kontext celého děje, jak byl zjištěn.
24. Dosud však v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla řešena otázka, zda lze pod „důvod hodný zřetele“ pro opuštění místa dopravní nehody podřadit i nevědomost pojištěného o tom, že dopravní nehodu způsobil.
25. Jak uvedeno již shora, judikatura k postižnímu právu pojistitele podle § 10 ZPOPV vychází obecně z toho, že každou věc je třeba posuzovat dle jejích konkrétních skutkových okolností. Zároveň Nejvyšší soud ve svém rozhodování dovodil, že postižní právo podle § 10 zákona ZPOPV vzniká pojistiteli v případě závažných a vědomých pochybení pojištěného. Konkrétně pak v souvislosti se skutkovou podstatou postižního práva spočívající v porušení základní povinnosti pojištěného při provozu vozidla na pozemních komunikacích provozováním vozidla, které svou konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí [podle § 10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) ZPOPV ve znění účinném do 22. 9. 2016], Nejvyšší soud uzavřel, že pro vznik postižního práva pojistitele je rozhodné, zda pojištěný věděl, či při zachování běžné péče a opatrnosti mohl vědět, že vozidlo těmto požadavkům neodpovídá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 Cdo 475/2020).
26. Vzhledem k uvedenému účelu a smyslu postižního práva pojistitele je proto třeba při posuzování důvodu hodného zřetele pro opuštění místa dopravní nehody podle § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV obdobně vážit okolnosti související s vědomostí pojištěného o tom, že způsobil dopravní nehodu. Nelze se ovšem spokojit pouze se závěrem, že byla zjištěna nevědomost pojištěného v subjektivním smyslu, nýbrž je třeba posoudit, zda pojištěný mohl či nemohl při vynaložení běžné péče a opatrnosti vědět, že dopravní nehodu způsobil (objektivní kritérium).
27. Uvedený závěr, že důvodem hodným zřetele může být i nevědomost pojištěného o tom, že způsobil dopravní nehodu, přičemž na tuto nevědomost je třeba nahlížet objektivně (tedy nejenže zda pojištěný nevěděl, ale ani při vynaložení běžné péče a opatrnosti vědět nemohl) při současném zvážení všech relevantních okolností konkrétní věci, pak koresponduje i s výše citovanou judikaturou k pojmu „zřetele hodných důvodů“, která obecně vychází z toho, že musí jít o situace, které existují objektivně (bez ohledu na vůli účastníka).
28. Lze tak uzavřít, že důvodem hodným zřetele pro opuštění místa dopravní nehody ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV může být skutečnost, že pojištěný nevěděl a při vynaložení běžné péče a opatrnosti ani vědět nemohl, že způsobil dopravní nehodu.
29. V poměrech projednávané věci soudy obou stupňů sice správně zohlednily nevědomost žalované o tom, že žalovaná způsobila dopravní nehodu. Ovšem jejich právní posouzení existence důvodu hodného zřetele na straně žalované pro opuštění místa dopravní nehody ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) ZPOPV je neúplné, neboť již nevzaly v úvahu, zda žalovaná skutečně objektivně při vynaložení běžné péče a opatrnosti nemohla vědět, že dopravní nehodu způsobila.
30. V dalším řízení tak bude na soudech, aby zkoumaly, zda žalovaná v okolnostech nyní projednávané věci skutečně nemohla (při vynaložení běžné péče a opatrnosti) vědět o tom, že způsobila dopravní nehodu.
V. Závěr
31. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené důvody dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je tedy důvodné.
32. Jelikož vzhledem k dosavadním výsledkům řízení není možné v dovolacím řízení o věci rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ze shora uvedených důvodů podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.
33. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
34. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí.
Autor: -mha-