// Profipravo.cz / Pojistná smlouva 28.12.2021
Rozhodování soudu o přiměřeném snížení pojistného plnění
Pokud soud přistoupí ke snížení pojistného plnění, je třeba, aby míru snížení posuzoval podle všech rozhodných okolností případu a aby vyložil, na základě jaké úvahy dospěl ke konkrétní míře snížení pojistného plnění, a svůj závěr řádně odůvodnil.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1970/2021, ze dne 30. 8. 2021
Dotčené předpisy: § 17 zák. č. 37/2004 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: pojištění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 3. 2020, č. j. 213 C 24/2017-189, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Dne 2. 7. 2008 mezi sebou strany uzavřely pojistnou smlouvu č. 2002049290, kterou bylo sjednáno škodové havarijní pojištění vozidla XY, VIN: XY. Součástí smlouvy byly všeobecné pojistné podmínky pro škodové havarijní pojištění vozidel, konkrétně přiložené Všeobecné pojistné podmínky pro škodové havarijní pojištění verze VPP T 004/05, (dále také jen „VPP“). Článek 10 VPP upravoval povinnosti pojistníka, pojištěného a oprávněného uživatele vozidla; konkrétně stanovil, že kromě povinností stanovených právními předpisy jsou podle čl. 10 odst. 6 písm. e) pojištěný a oprávněný uživatel pojištěného vozidla povinni bez zbytečného odkladu, nejdéle však do 10 pracovních dní (při odcizení pojištěného vozidla do 2 pracovních dní), pokud pro pozdější termín nebyly důvody hodné zřetele, písemně oznámit pojišťovně, že nastala pojistná událost, a umožnit jí tak včas zahájit šetření, dát o jejím vzniku úplné a pravdivé vysvětlení, předložit doklady, které jsou k dispozici pro posouzení nároků na plnění z pojistné smlouvy a jeho výše, umožnit pojišťovně pořízení kopií těchto dokladů, umožnit další šetření, bude-li třeba, a postupovat podle pokynů pojišťovny. Podle čl. 10 odst. 6 písm. j) VPP dojde-li k pojistné události odcizením pojištěného vozidla, pojištěný a oprávněný uživatel pojištěného vozidla jsou povinni do 2 pracovních dnů to oznámit pojišťovně, odevzdat pojišťovně originál technického průkazu a všechny sady klíčů od zámků, dveří a od spínací skříňky, nebo všechny kódové karty, příp. dálkové ovládání zámků a ovládání imobilizéru odcizeného vozidla. Pojišťovna je oprávněna v případě nesplnění uvedených povinností nevyplatit z dané pojistné události plnění. Podle čl. 10 odst. 7 VPP mělo-li porušení uvedených povinností podstatný vliv na vznik pojistné události, nebo na zvětšení rozsahu jejích následků, nebo ztížilo-li zjištění právního důvodu plnění či šetření rozsahu škody, je pojišťovna oprávněna pojistné plnění snížit podle toho, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinnosti plnit.
Soud prvního stupně vycházel dále z toho, že v době mezi 11.30 hodin dne 22. 5. 2013 a 13.40 hodin dne 23. 5. 2013 bylo předmětné pojištěné vozidlo odcizeno neznámým pachatelem, přičemž úkony trestního řízení byly zahájeny dne 23. 5. 2013 na základě oznámení žalobce a dne 23. 7. 2013 byla věc podle § 159a odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, usnesením policejního orgánu odložena, neboť se nepodařilo zjistit okolnosti opravňující zahájení trestního stíhání. Dne 18. 12. 2013 oznámil žalobce pojistnou událost formulářem pojišťovně, a to odcizení předmětného vozidla neznámým pachatelem. Žalobce uvedl, že s odkazem na přiložené usnesení policejního orgánu byla událost vyšetřována orgány policie a dne 23. 7. 2013 uzavřena tak, že došlo k odložení trestní věci. Žalobce pro šetření pojistné události zaslal e-mailem ze dne 18. 12. 2013 žalované usnesení policejního orgánu a technický průkaz k předmětnému vozidlu. Přípisem ze dne 27. 12. 2013 žalovaná oznámila žalobci, že registruje škodní událost pod č. 7001775513, a požadovala doklady specifikované v přípisu pro posouzení rozsahu škody a provedení výpočtu pojistného plnění. Žalobce dne 10. 12. 2015 předal žalované mimo jiné originál velkého technického průkazu, osvědčení o technickém průkazu, servisní knížku, oznámení o šetření ze strany Policie ČR, oznámení o pojistné události atd. (protokol o předání dokladů ze dne 10. 12. 2015). Žalobce dále předal žalované klíče od vozidla s dálkovým ovládáním a klíče od zabezpečení Construct. Žalobce před podáním žaloby opakovaně vyzýval žalovanou k pojistnému plnění (přípisem ze dne 19. 4. 2016 a 11. 5. 2016). Přípisem ze dne 26. 4. 2016 žalovaná požadovala po žalobci zaslání dosud nedoložených dokumentů ke škodné události; soud prvního stupně k tomu uvedl, že vzhledem k datu přípisu až po sepsání protokolu o předání dokladů je zřejmé, že žalobce žalované již většinu požadovaných dokladů předložil a žalovaný tak mylně informoval žalobce, že doposud měl doložit pouze oznámení o pojistné události a kopii velkého technického průkazu. Na předžalobní výzvu žalobce reagovala žalovaná přípisem ze dne 16. 5. 2016 negativně, a to s argumentací ve smyslu článku 10 odst. 6 písm. j) VPP.
Znaleckým posudkem vypracovaným Znaleckým ústavem ANEXSIS s. r. o. dne 19. 5. 2017, č. A-39, byla znalci stanovena obecná cena předmětného vozidla ve stavu ke dni odcizení ve výši 610 000 Kč. Znalecký ústav kalkuloval s koeficientem prodejnosti 1,1 a časovou cenou vozidla 556 300 Kč. V doplňku znaleckého posudku č. A-39 vypracovaném dne 1. 2. 2020 znaleckým ústavem ANEXSIS s. r. o. pak znalci přehodnotili původně stanovenou obecnou cenu vozidla a dospěli k částce 493 000 Kč. Znalecký posudek vypracovaný dne 29. 10. 2018 doc. Ing. R. K., Ph.D., stanovil obvyklou cenu vozidla ve výši 430 000 Kč.
Soud prvního stupně odkázal na přechodná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a uzavřel, že věc je třeba posuzovat podle dosavadních právních předpisů, zejména zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“), a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Soud prvního stupně aplikoval § 2, § 14 odst. 2 a § 17 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud prvního stupně uvedl, že nelze dospět k závěru, že by některé z ujednání pojistné smlouvy bylo nedovolené, ať již z pohledu práva či dobrých mravů (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku); poukázal na to, že žalobce sice předmětné právní jednání učinil jako spotřebitel, ovšem je absolventem dvou vysokých škol, mimo jiné konzultant, právník, zapsaný advokát a dlouhodobý podnikatel. Ujednání pojistných podmínek obsahující právo žalované nevyplatit pojistné plnění, resp. zkrátit pojistné plnění, nepředstavují podle soudu šikanózní výkon práva ani nezakládají nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Námitky žalobce ohledně krátké lhůty ke splnění oznamovací povinnosti upravené v čl. 10 odst. 6 písm. j) VPP shledal soud nedůvodnými. Soud vycházel z toho, že podle všeobecných pojistných podmínek inkorporovaných do pojistné smlouvy měl žalobce povinnost písemně oznámit pojišťovně, že nastala pojistná událost, umožnit jí včas zahájit šetření, předložit doklady apod., a to bez zbytečného odkladu, nejdéle však do 2 pracovních dnů při odcizení pojištěného vozidla, pokud pro pozdější termín nebyly důvody hodné zřetele. Žalobce však tuto smluvní povinnost nesplnil a oznámení pojišťovně podal bez existence jakýchkoliv závažných důvodů až po 209 dnech; doklady k vozidlu, klíče aj. předal žalované dokonce až po 930 dnech. Podle soudu prodlení žalobce s plněním jeho smluvní povinnosti není odůvodněno ani tím, že žalobce byl v péči zdravotnického zařízení od 12. 4. 2013 do 4. 7. 2013, neboť vlastní hospitalizace byla pouze týdenní a žalobce byl propuštěn do domácího léčení jeden den před tím, než nahlásil policii odcizení vozidla. Žalobci dle jeho vlastního tvrzení nic nebránilo používat v době od 23. 5. 2013 do 4. 7. 2013 komunikační zařízení, prostřednictvím kterého by mohl svoji oznamovací povinnost alespoň částečně splnit. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobce nesplnil svoji oznamovací povinnost pojistníka definovanou v čl. 10 odst. 6 písm. e) VPP a speciálně pro odcizení upravenou v čl. 10 odst. 6 písm. j) VPP, neboť neoznámil pojišťovně do dvou pracovních dní od odcizení vozidla pojistnou událost a nesplnil také další povinnosti spočívající v předání dokladů pojišťovně. Podle soudu tak žalovaná po právu odmítla vyplatit žalobci pojistné plnění, resp. mu zkrátila pojistné plnění na nulovou hranici, v souladu s výše citovanými ujednáními všeobecných pojistných podmínek.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 44 Co 146/2020-219, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 471 600 Kč, co do částky 77 400 Kč změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 77 400 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel z toho, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že pojistná smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská, a dospěl k závěru, že ujednání čl. 10 odst. 6 písm. j) VPP není souladné s § 24 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě, které taxativně vyjmenovává důvody, pro které může pojistitel pojistné plnění odmítnout. Odvolací soud tedy uzavřel, že ujednání čl. 10 odst. 6 písm. j) VPP se odchýlilo od zákona v neprospěch spotřebitele a je proto neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Ohledně ujednání čl. 10 odst. 7 VPP soud uzavřel, že toto ujednání je v souladu s § 17 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě, podle něhož „pokud mělo porušení povinností uvedených v tomto zákoně nebo v pojistné smlouvě podstatný vliv … na zjištění nebo určení výše pojistného plnění, může pojistitel pojistné plnění snížit úměrně tomu, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinnosti plnit.“ Podle odvolacího soudu však snížení pojistného plnění neznamená jeho snížení na nulu, což plyne již z jazykového vyjádření; nadto možnosti odmítnutí pojistné plnění jsou taxativně vymezeny v § 24 zákona o pojistné smlouvě. Odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu k otázce úměrného snížení pojistného plnění z důvodu upraveného v § 17 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě, podle které snížení pojistného plnění je oprávněné za situace, kdy se pojistitel dozví o pojistné události s časovým odstupem a je tak zřejmé, že jeho možnost zjistit spolehlivě rozhodné okolnosti vlastním šetřením byly podstatně ztíženy. Odvolací soud rovněž poukázal na to, že míra krácení pojistného plnění závisí dle judikatury na konkrétních okolnostech případu; v rozhodnutích citovaných odvolacím soudem došlo ke krácení plnění v rozmezí 30-50 %. S ohledem na uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě jsou podmínky pro snížení pojistného plnění, a s ohledem na okolnosti daného případu, kdy prodleva žalobce se splněním povinnosti oznámit žalované vznik pojistné události činila skoro 7 měsíců, uzavřel, že přiměřeným snížením je v řešené věci snížení pojistného plnění o 80 %. Při určení výše přiznané částky vycházel odvolací soud z obecné ceny vozidla v době jeho odcizení ve výši 430 000 Kč podle v řízení provedeného znaleckého posudku znalce Ing. K., jehož závěry považoval za hodnověrnější než závěry znaleckého posudku vypracovaného společností ANEXSIS s. r. o.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v souladu s § 237 o. s. ř. v tom, že se odvolací soud při řešení otázky přiměřeného snížení pojistného plnění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci; dovolací důvod spatřoval rovněž v porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Dovolatel nesouhlasil s právním posouzením odvolacího soudu ve vztahu k otázce snížení pojistného plnění, které odvolací soud snížil o 80 %. Dovolatel namítal, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4309/2010, a poukazoval na to, že v citovaném rozsudku se pojistník zachoval mnohem nedbaleji, než v nyní řešené věci, a i přesto došlo ke snížení pojistného plnění pouze o 50 %. Stejně tak dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4428/2014, s podobnou argumentací, že v citovaném usnesení došlo k pozdnímu nahlášení pojistné události a pojistné plnění bylo kráceno pouze o 30 %. Dovolatel dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4166/2010, v němž dovolací soud dovodil, že pro snížení pojistného plnění je nezbytné, aby porušení povinnosti pojištěného bylo důvodem pro zvětšení rozsahu následků pojistné události. Dovolatel poukazoval na to, že v řešené věci nebylo prokázáno žádné zvětšení rozsahu následků pojistné události, které by vzniklo v důsledku jeho prodlení s oznámením pojistné události žalované. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od citovaných rozhodnutí dovolacího soudu, když rozhodl o snížení pojistného plnění o 80 %.
Dovolatel nadto namítal, že ve světle citovaných rozhodnutí dovolacího soudu by nemělo v řešené věci dojít k žádnému přiměřenému snížení pojistného plnění, neboť porušení dovolatelovy povinnosti včas hlásit pojistnou událost nemělo vliv na vznik ani průběh pojistné události, ani na zjištění či určení výše pojistného plnění, ani na zvětšení rozsahu následků pojistné události (viz § 17 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě). Dovolatel namítal, že odvolací soud v tomto ohledu nesprávně aplikoval ustanovení § 17 zákona o pojistné smlouvě, neboť snížil pojistné plnění vycházeje pouze ze skutečnosti, že dovolatel byl v prodlení s oznámením pojistné události, aniž by soud dle § 17 citovaného zákona zjišťoval a nechal žalovanou tvrdit a prokazovat, že byly naplněny podmínky tohoto ustanovení, tedy zda skutečně a čím konkrétně mělo prodlení dovolatele s oznámením pojistné události vliv na rozsah jejích následků.
Dovolatel dále namítal, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které zahrnuje princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků. Odvolací soud měl vyjít z citovaných rozhodnutí a v jejich světle rozhodnout i nyní řešenou věc, což neučinil, když případ dovolatele podobný nebo dokonce i méně závažný, než případy v citovaných rozhodnutích, hodnotil výrazně přísněji snížením pojistného plnění o 80 %. Dovolatel namítal, že odvolací soud měl, hodlal-li se odchýlit od závěrů rozhodnutí v podobných případech, svůj odklon od těchto závěrů řádně odůvodnit, což neučinil a omezil se jen na nic nevysvětlující tvrzení. Dovolatel rovněž namítal, že soudy nezohlednily, že žalovaná vůči dovolateli jako spotřebiteli nedodržela tříměsíční lhůtu k vyřízení pojistné události. Podle dovolatele nedodržením zákonné lhůty ztratila žalovaná jakékoliv právo namítat cokoliv proti plnění z pojistné smlouvy. Konečně dovolatel namítal také nesprávné právní posouzení otázky výše nákladů řízení. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalované uloží zaplatit dovolateli částku 387 000 Kč a nahradit náklady řízení, příp. aby zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalobce není přípustné, neboť rozhodnutí dovolacího soudu, na která dovolatel odkázal, řešily skutkově odlišné případy a jediná jejich podobnost s řešenou věcí spočívala v tom, že bylo kráceno pojistné plnění. Žalovaná následně podrobně rozepsala, v čem spatřuje odlišnosti citovaných rozhodnutí od řešeného případu. Námitka nesprávné aplikace § 17 zákona o pojistné smlouvě je dle názoru žalované také nepřípadná, neboť v projednávané věci se vztah řídil primárně smluvními ujednáními. Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud se při řešení otázky přiměřeného snížení pojistného plnění ve smyslu § 17 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 17 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě pokud mělo porušení povinností uvedených v tomto zákoně nebo v pojistné smlouvě podstatný vliv na vznik pojistné události, její průběh nebo na zvětšení rozsahu jejích následků anebo na zjištění nebo určení výše pojistného plnění, může pojistitel pojistné plnění snížit úměrně tomu, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinnosti plnit, nestanoví-li tento zákon jinak.
Nejvyšší soud se ve své dosavadní rozhodovací praxi otázkou snížení pojistného plnění (ať již v režimu § 17 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě či dříve v režimu § 799 odst. 3 občanského zákoníku) zabýval a z jeho závěrů plyne několik obecných východisek, kterými je třeba se při posuzování otázky možnosti snížení pojistného plnění a míry takového snížení řídit.
K samotné otázce naplnění podmínek pro snížení pojistného plnění se Nejvyšší soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4166/2010, v němž dospěl mimo jiné k závěru, že pro snížení pojistného plnění je nezbytné, aby porušení povinnosti pojištěného bylo důvodem pro zvětšení rozsahu následků pojistné události. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud aplikoval a vykládal § 799 odst. 3 občanského zákoníku, který byl později nahrazen úpravou v § 17 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě, která rozšířila důvody, pro něž lze přistoupit ke snížení pojistného plnění i o případ, že porušení povinnosti mělo podstatný vliv na zjištění nebo určení výše pojistného plnění. Citovaný závěr rozsudku Nejvyššího soudu lze ovšem aplikovat i na úpravu zákona o pojistné smlouvě a lze jej zobecnit tak, že pro snížení pojistného plnění je nezbytné, aby porušení povinnosti pojištěného mělo podstatný vliv alespoň na jednu z variant následků upravených v § 17 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě (tj. na vznik pojistné události či její průběh nebo na zvětšení rozsahu jejích následků či na zjištění nebo určení výše pojistného plnění). Dále je třeba vycházet z judikatorního závěru, vyjádřeného například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4428/2014 či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2431/2015, podle něhož je třeba při posuzování toho, zda pojištěný ztížil či neztížil možnost řádného šetření pojistitele, vycházet ze zjištění konkrétních okolností v řešené věci individuálně, bez paušálního přesahu.
V již výše citovaném rozsudku ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4166/2010, se Nejvyšší soud zabýval i otázkou míry snížení pojistného plnění a uzavřel, že přiměřenost snížení pojistného plnění závisí na okolnostech konkrétního případu a nelze určit, jakými obecnými postupy se má pojistitel při snížení pojistného plnění řídit, ale je třeba vždy vycházet z okolností posuzované věci. V citovaném rozsudku dal Nejvyšší soud za pravdu dovolateli v tom, že soud provedl obtížně přezkoumatelnou či nesprávnou úvahu ohledně přiměřeného snížení pojistného plnění.
Při aplikaci výše uvedených judikatorních východisek na řešený případ je třeba dospět k závěru, že odvolací soud rozhodl o snížení pojistného plnění, aniž by se předtím dostatečně zabýval tím, zda byly naplněny podmínky k takovému snížení upravené v § 17 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě, jejíž znění bylo promítnuto i do smluvního ujednání čl. 10 odst. 7 VPP. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku vůbec nevypořádal s tím, zda byly naplněny podmínky pro snížení pojistného plnění; pouze uvedl, že z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pokud se pojistitel dozví o pojistné události s časovým odstupem, pak je zřejmé, že jeho možnost zjistit spolehlivě rozhodné okolnosti vlastním šetřením byly podstatně ztíženy. Odvolací soud tento závěr patrně převzal z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4309/2010, který ovšem pro rozdílnost skutkových okolností nelze na řešenou věc vztáhnout. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že k závěru o naplnění podmínek pro snížení pojistného plnění postačuje skutečnost, že pojištěný nahlásil pojistnou událost s několikaměsíčním zpožděním, a není třeba dalších skutkových zjištění. Uvedený závěr byl ovšem formulován na základě zcela odlišných skutkových okolností; v citovaném rozsudku šlo o případ dopravní nehody, kterou pojištěný nenahlásil policii a pojišťovně ji nahlásil s několikaměsíčním zpožděním. V řešené věci proto nelze z uvedeného judikátu vycházet a je třeba, aby soud případný závěr o naplnění podmínek pro snížení pojistného plnění ve smyslu § 17 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě opřel o relevantní skutková zjištění, nikoli o pouhé konstatování, že naplnění podmínek pro snížení pojistného plnění je zřejmé, protože pojistná událost byla nahlášena pozdě.
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud považuje za nutné rovněž zdůraznit, že pokud soud přistoupí ke snížení pojistného plnění, je třeba, aby míru snížení posuzoval podle všech rozhodných okolností případu a aby vyložil, na základě jaké úvahy dospěl ke konkrétní míře snížení pojistného plnění, a svůj závěr řádně odůvodnil (viz výše rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4166/2010). V nyní napadeném rozsudku totiž odvolací soud nedostál ani požadavkům judikatury kladeným na posuzování míry snížení pojistného plnění, když dospěl k závěru o snížení pojistného plnění o 80% s pouhým stručným odkazem na pozdní nahlášení pojistné události, aniž by svůj závěr o tom, proč dospěl k tak výraznému snížení pojistného plnění, blíže rozvedl.
V dalším řízení se tedy odvolací soud bude nejprve zabývat tím, zda byly naplněny podmínky pro snížení pojistného plnění definované v § 17 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě, přičemž je třeba, aby vycházel z konkrétních skutkových zjištění, z nichž bude vyplývat, že pozdní oznámení pojistné události mělo podstatný vliv na vznik pojistné události, její průběh nebo na zvětšení rozsahu jejích následků anebo na zjištění nebo určení výše pojistného plnění. Pokud odvolací soud dospěje k závěru o tom, že jsou splněny podmínky pro snížení pojistného plnění, měl by se při určení míry takového snížení zabývat všemi rozhodnými okolnostmi a svoji úvahu o míře snížení pojistného plnění náležitě odůvodnit.
Dovolací soud se nezabýval dovolatelovou argumentací směrující proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení, neboť dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Jelikož dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, a to výslovně do všech výroků, tedy i do té části výroku I napadeného rozsudku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci přiznal částku 77 400 Kč, tedy žalobě v tomto rozsahu vyhověl, je nutno konstatovat, že dovolání není v této části přípustné. K podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) podle § 240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998), v němž (jakož i v dalších svých rozhodnutích – např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 571/2018) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Z uvedeného vyplývá, že dovolání je v této části subjektivně nepřípustné, bylo-li uvedenou částí prvního výroku odvolacího soudu rozhodnuto ve prospěch dovolatele.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích II a III, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-