// Profipravo.cz / Pojistná smlouva 02.06.2021
Ujednání způsobu stanovení ceny zdravotních služeb ve zvláštní smlouvě
Ustanovení § 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění představuje zvláštní právní úpravu úhrady ošetřovatelské péče poskytované zařízením pobytových sociálních služeb, která předpokládá za účelem zajištění úhrady (věcného plnění) ošetřovatelské péče z veřejného zdravotního pojištění uzavření zvláštní smlouvy. Na základě této zvláštní smlouvy je pak zdravotní pojišťovna povinna poskytnutou ošetřovatelskou péči pobytovému zařízení sociálních služeb uhradit.
Ujednání způsobu stanovení ceny zdravotních služeb ve zvláštní smlouvě (§ 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění) vylučuje protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, ze dne 25. 2. 2021
Dotčené předpisy: § 17a zák. č. 48/1997 Sb.
Kategorie: pojištění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 1 467 195,14 Kč s úrokem z prodlení představující nárok na úhradu zdravotní péče, kterou poskytla pojištěncům žalované za rok 2016 bez uplatnění smluvně sjednané regulace. Žalobkyně je příspěvková organizace zřízená za účelem poskytování sociálních služeb (pobytové zařízení sociálních služeb) podle § 34 odst. 1 písm. c), d), e) a f) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Na základě smlouvy uzavřené s žalovanou dne 31. 3. 2015 č. 5Z80W001 podle § 17a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, resp. úhradového dodatku č. 8, který je její součástí (dále také jen „zvláštní smlouva“), provedla a vykázala výkony indikované (ošetřovatelské) péče (žalovanou uznané) v rozsahu 15 414 281 bodů, za kterou jí žalovaná uhradila po uplatnění regulace částku 14 255 371,48 Kč. S poukazem na závěry nálezové judikatury (zejména nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16) reprobující snížení úhrady pod míru vynaložených nákladů, domáhá se (alespoň) rozdílu za provedené a vykázané výkony indikované péče bez uplatněné regulace, tj. rozdílu mezi částkou zaplacenou a částkou 15 722 566,62 Kč, která je součinem počtu bodů a hodnoty 1,02 Kč za bod (bez uplatněné regulace), protože úhradový dodatek obsahující ujednání o způsobu stanovení ceny zdravotních služeb považuje za neplatný.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, č. j. 11 C 50/2019-212, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že účastnice dne 31. 3. 2015 uzavřely zvláštní smlouvu o poskytování a úhradě ošetřovatelské péče, ke které byl pro rok 2016 sjednán úhradový dodatek č. 5, následně změněný dodatkem č. 8, který úhradu stanovil tak, že bude prováděna způsobem odpovídajícím vyhlášce č. 273/2015 Sb., o stanovení hodnot bodu, avšak v případě výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2016 byl koeficient 1,03 uvedený v příloze č. 1, části B, odst. 2 písm. b) vyhlášky nahrazen koeficientem s hodnotou 1,04. Celková výše úhrady za výkony hrazené žalobkyni žalovanou tak nepřekročí částku, která se vypočte takto: POPZPOxPUROox1,04.
4. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k jinému skutkovému základu věci není odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, přiléhavý, a protože úhrada byla žalovanou plněna podle zvláštní smlouvy, zabýval sedále již jen námitkou neplatnosti úhradového dodatku, a to se závěrem, že je platný. Přestože uvedl, že „(s)traně žalující se nepodařilo prokázat, že dodatek č. 5, resp. dodatek č. 8 se závažně a bez zvláštního důvodu odchylují od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech“, je zřejmé, že nerozhodl na základě neunesení břemene důkazního. Naopak. Nejenže zjistil, že úhradové dodatky se neodchylovaly „od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech“, tj. podmínek vyplývajících z úhradové vyhlášky, nýbrž že byly sjednány ve prospěch žalobkyně. Pro úplnost dodal, že i kdyby tomu tak nebylo a smlouva by se závažně odchýlila od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je pro to rozumný důvod, spočívající v omezeném objemu finančních prostředků systému veřejného zdravotního pojištění.
5. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak s právním posouzením, resp. závěrem, že úhradový dodatek znaky uvedené v § 1800 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nenaplňuje a je platný. Aproboval také to, jak se soud prvního stupně vypořádal s tím, že se v poměrech posuzované věci nálezová judikatura, na kterou poukazovala žalobkyně, neuplatní. Dodal, že postupem žalované nebylo zasaženo do jejího práva podnikat zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), protože „žalobkyně neskončila se ztrátou, ale se ziskem – byť minimálním“ a odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolacím soudem přijaté řešení vymezených právních otázek je rozporné s judikaturou Ústavního soudu, a sice nálezem ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16 (vycházejícím z nálezů Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, a ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13), a usnesením ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3305/16, případně (in eventum) tyto právní otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.
8. Konkrétní právní otázky dovolatelka (formálně) vymezila následovně: 1. „(J)sou obecné soudy vázány právním názorem vysloveným v odůvodnění nálezu?“ 2. „Zda v daném případě obecné soudy musí respektovat názor Ústavního soudu, že platby od zdravotních pojišťoven musí pokrýt účelně vynaložené náklady na zdravotní péči poskytovatele?“ 3. „Musí výše uvedený právní názor Ústavního soudu respektovat i úhradový dodatek, tedy smluvní ujednání účastníků?“ 4. „Zda je přípustné, když výše úhrad zdravotní pojišťovny znemožňuje poskytovateli pokrytí nezbytných nákladů na tuto zdravotní péči (jde o hrazenou péči ze zákona), dokrývat tyto náklady z jiných příjmů příspěvkové organizace, které jsou určeny pro jiné účely (ubytovací a stravovací služby, sociální péče)?“ 5. „Žalobce je příspěvková organizace, která má vždy v podstatě vyrovnané hospodaření (ztráty zřizovatel dokrývá dotacemi či příspěvky). Mohou pak za těchto okolností obecné soudy tvrdit, že k zásahu do práva na podnikání žalobce nedošlo, neboť hospodaření žalobce neskončilo ztrátou, když žaloba se netýkala podnikání žalobce jako celku, nýbrž jen platby za zdravotní péči?“ 6. „Znamená to tedy, že žádný subjekt, který není ve ztrátě, nemůže žalovat zdravotní pojišťovnu?“ 7. „Mají tzv. úhradové dodatky charakter smlouvy uzavřené adhezním způsobem?“ 8. „Lze na smlouvu uzavřenou adhezním způsobem aplikovat ustanovení o neúměrném krácení (§ 1793 a násl. OZ), jak uvádí dovolací soud?“ (citováno i s nepřesnostmi).
9. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasí s tím (uvedeno v logicky přijatelném pořadí), že odvolací soud neposoudil úhradový dodatek tak, že „svou povahou naplňuje zákonem stanovenou charakteristiku smluv uzavíraných adhezním způsobem, přičemž zákon s touto charakteristikou smluv spojuje ochranu slabší smluvní strany, a to až neplatností takového ujednání, které je (pro) slabší stranu nevýhodné“ (viz body 25 – 30 dovolání), a pro případ, že dovolací soud tuto argumentaci nebude považovat za opodstatněnou, nesouhlasí s vyloučením aplikace závěrů nálezové judikatury výše zmíněné. Žalobkyně odkazujíc na „str. 19“ nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, prosazuje aplikovatelnost závěrů této nálezové judikatury i na případ posuzované věci, protože dovolatelčin „právní režim byl dán původně úhradovou vyhláškou, následně úhradovým dodatkem, který z úhradové vyhlášky vycházel“ (viz body 9 až 11 dovolání).
10. Dovolatelka navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že žalobě bude vyhověno, případně aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Žalovaná dovolacímu soudu své procesní stanovisko k dovolání nepředestřela.
III. Přípustnost dovolání
12. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem a ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) předně vyplývá, že ačkoliv dovolatelka uvedla, že napadá jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně (bod 1 dovolání), napadla pouze rozhodnutí odvolacího soudu s tím, aby v případě zrušení rozsudku odvolacího soudu byl zrušen také rozsudek soudu prvního stupně (k tomu srov. dovolací návrh), a proto dovolací soud nerozhodoval o zastavení řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně pro nedostatek funkční příslušnosti.
17. Z použité formulace (zejména bodu 4 dovolání) dále vyplývá záměr dovolatelky, ve vztahu ke všem právním otázkám najednou, primárně upozornit na odklon od ustálené nálezové judikatury (s odkazem na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu), sekundárně pro případ, že relevantní odklon nebude shledán, na absenci patřičných judikaturních závěrů v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nejedná se o situaci, kdy by dovolání trpělo vadou, spočívající v uvedení vzájemně se vylučujících předpokladů přípustnosti (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, a ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015), a na dovolacím soudu bylo, aby se při závěru, že nebyl naplněn první předpoklad přípustnosti, zabýval, zda není naplněn druhý (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, a sice nález ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15, bod 25, případně a contrario usnesení ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 2341/15, a contrario usnesení ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 1103/18, bod 21, nebo usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 704/20).
18. Pro řešení 7. a 8. právní otázky neshledává Nejvyšší soud dovolání přípustným. Napadené rozhodnutí na těchto právních otázkách nezávisí; nejsou pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
19. Neplatnost doložky, kterou obsahuje smlouva uzavřená adhezním způsobem, je dána za současného splnění dvou předpokladů, a sice zvláštní nevýhodnosti pro slabší stranu a absencí rozumného důvodu takovéto nevýhodnosti. Za situace, pokud odvolací soud převzetím správnosti právního posouzení soudu prvního stupně vyšel z toho, že ani jeden z obou předpokladů naplněn nebyl, nemůže založit přípustnost dovolání otázka, zda úhradový dodatek byl uzavřen adhezním způsobem, tj. právní otázka č. 7. Vyřešení pouze této otázky na závěr odvolacího soudu o platnosti úhradového dodatku vliv nemá, protože dovolatelka přezkumu nepodrobila úvahu o nenaplnění ani jednoho z výše uvedených předpokladů. V tomto se lze opřít o ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96), která je akceptována i v rovině ústavní (z recentní judikatury Ústavního soudu je možno zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 903/17, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2302/2016, nebo ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 973/18, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3801/2017).
20. Napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí ani na 8. právní otázce. Dovolatelka se soudního zrušení zvláštní smlouvy (úhradového dodatku) pro neúměrné zkrácení (§ 1793 a násl. o. z.) nedomáhala.
21. Z dovolací argumentace se však otevírá dovolacímu přezkumu právní otázka vystihující podstatu 3. právní otázky (vykládané v kontextu 1. a 2. právní otázky), a to, zda v případě, kdy výše úhrad z veřejného zdravotního pojištění ujednaná ve zvláštní smlouvě znemožňuje pobytovému zařízení sociálních služeb pokrytí nezbytných nákladů na ošetřovatelskou péči, kterou toto zařízení poskytuje pojištěncům zdravotní pojišťovny, s níž uzavřelo zvláštní smlouvu, je takováto zvláštní smlouva pro porušení ústavně zakotveného práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) neplatná.
22. Pro řešení uvedené právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, je dovolání přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání není důvodné.
24. Žalobkyně jako poskytovatelka sociálních služeb [srov. § 34 odst. 1 písm. c) až f) zákona o sociálních službách, ve znění od 1. 1. 2014] pojištěncům žalované, kteří byli umístěni v jejím zařízení pobytových sociálních služeb, poskytovala v rozhodném období ošetřovatelskou péči formou zvláštní ambulantní péče [§ 22 písm. e) zákona o veřejném zdravotním pojištění] na základě ordinace ošetřujícího lékaře prostřednictvím svých zaměstnanců, kteří mají odbornou způsobilost k výkonu zdravotnického povolání (§ 36 zákona o sociálních službách). Poskytnutá ošetřovatelská péče je jako zdravotní služba hrazena z veřejného zdravotního pojištění.
25. Zvláštní povaha těchto právních vztahů je podmíněna výší prostředků určených k úhradě ceny zdravotních služeb a požadavkem zajistit poskytování bezplatné zdravotní péče všem, kteří jsou účastni systému veřejného zdravotního pojištění (čl. 31 Listiny), a je pro ni typické omezení smluvní volnosti. Zdravotní pojišťovna má povinnost uzavřít zvláštní smlouvu s každým pobytovým zařízením sociálních služeb, které o uzavření smlouvy požádá a prokáže, že ošetřovatelská péče bude poskytována k tomu způsobilými pracovníky. Pobytové zařízení sociálních služeb nemá možnost rozsah a frekvenci lékaři indikované zdravotní péče ovlivnit a současně má povinnost zdravotní péči poskytnout. Zdravotní pojišťovna je pak povinna vykázanou péči uhradit [§ 22 písm. e) zákona o veřejném zdravotním pojištění].
26. Podle § 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění, ve znění zákona č. 1/2015 Sb., za účelem zajištění věcného plnění při poskytování ošetřovatelské péče pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb poskytujících pobytové sociální služby uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a ostatní zdravotní pojišťovny zřízené podle zvláštního zákona zvláštní smlouvy s poskytovateli sociálních služeb. Příslušná zdravotní pojišťovna zvláštní smlouvu uzavře, pokud o to poskytovatel sociálních služeb požádá a současně prokáže, že ošetřovatelská péče bude poskytována zdravotnickými pracovníky poskytovatele sociálních služeb, kteří jsou způsobilí k výkonu zdravotnického povolání podle zvláštních právních předpisů.
27. Ustanovení § 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění představuje zvláštní právní úpravu úhrady ošetřovatelské péče poskytované zařízením pobytových sociálních služeb (k tomu srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 19/16, body 43 až 49), která předpokládá za účelem zajištění úhrady (věcného plnění) ošetřovatelské péče z veřejného zdravotního pojištění uzavření zvláštní smlouvy. Na základě této zvláštní smlouvy je pak zdravotní pojišťovna povinna poskytnutou ošetřovatelskou péči pobytovému zařízení sociálních služeb uhradit.
28. Pokud si smluvní strany neujednají způsob stanovení ceny zdravotních služeb, je na soudu, aby cenu zdravotních služeb stanovil. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tak lze učinit za pomocí analogické aplikace úhradové vyhlášky. Nejvyšší soud tento závěr zdůvodnil v rozsudku ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014 (a navázal na něj ve svých rozsudcích ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 621/2016, 32 Cdo 3552/2015, 32 Cdo 305/2016, 32 Cdo 5270/2015, ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2456/2016, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2931/2016, nebo ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2856/2016). Akceptován byl i v rovině ústavní, když Ústavní soud nálezem ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, ústavní stížnost proti němu zamítl (dále k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3305/16, bod 39, nebo ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 3175/16, bod 11). Zároveň Ústavní soud vycházeje z dosavadní nálezové judikatury (nálezu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, nálezu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13) dodal, že „Je-li výše úhrady za zdravotní péči stanovena soudem z důvodu absence právní úpravy, byť analogickým použitím předpisu nejbližšího…, stále platí, že je možno tuto cenu stanovit též s ohledem na prokázané nutně vynaložené náklady tak, aby byla umožněna jejich návratnost v zájmu dodržení čl. 26 odst. 1 Listiny.“ Tento závěr nálezové judikatury nelze vykládat odděleně od skutkového stavu, který byl v tam projednávané věci zjištěn, a sice že si smluvní strany zvláštní smlouvy cenu zdravotních služeb neujednaly. Ze zcela jednoznačné formulace vyplývá, že se týká pouze případů, je-li cena zdravotních služeb stanovena přímo konkrétním právním předpisem (úhradovou vyhláškou) nebo její analogickou aplikací, jejímž účelem je určit obvyklou cenu plnění z důvodu absence ujednání ceny zdravotních služeb. V posuzované věci se o přímou aplikaci úhradové vyhlášky nejedná a argumentace žalobkyně tomu stranící, skrze obdobný věcný obsah (viz bod 9 in fine), není opodstatněná. Vzhledem k zvláštní povaze právních vztahů (k tomu srov. bod 25) a značnému rozsahu jejich regulace, včetně otázky věcného plnění zdravotních služeb, je logické usměrnění jednání zúčastněných subjektů také v tomto směru, avšak de facto ztotožnit přímou, potažmo analogickou aplikaci úhradové vyhlášky se smluvním ujednáním ceny, které i v těchto poměrech je založeno na shodné vůli smluvních stran (i ohledně ceny zdravotních služeb), nelze. Pokud se žalobkyně dovolává aplikace citovaného závěru nálezové judikatury i pro posuzovanou věc, ačkoliv si s žalovanou v úhradovém dodatku zvláštní smlouvy ujednaly způsob stanovení ceny zdravotních služeb, pak tuto nálezovou judikaturu dezinterpretuje.
29. Uzavřela-li žalobkyně úhradový dodatek k zvláštní smlouvě, v němž byl ujednán způsob stanovení ceny zdravotních služeb, je z povahy věci vyloučen protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí, neboť žalobkyně tak učinila ze svobodné vůle poté, co při využití svých potřebných schopností (§ 5 odst. 1 o. z.), které lze u ní vzhledem k její profesionalitě důvodně předpokládat, odborně a kompetentně zhodnotila podmínky v návrhu obsažené. Namístě je zdůraznit, že omezení autonomie vůle zmíněné v bodě 25 se svobody žalobkyně rozhodnout se, zda návrh úhradového dodatku o stanoveném obsahu vůbec příjme, nedotýká (o tom, že řada pobytových sociálních zařízení poskytujících zdravotní služby úhradové dodatky k zvláštním smlouvám neuzavřela, svědčí i v bodě 28 zmíněná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu). Také v případě zvláštní smlouvy platí, že je uzavírána s tím, že bude plněna [§ 3 odst. 2 písm. d) o. z.], tedy včetně ujednání o ceně zdravotních služeb, jejíž výše se odvíjí od zdravotních výkonů hrazených z prostředků veřejného zdravotního pojištění, které byly poskytnuty v příslušném hodnoceném období, od stanovených bodových hodnot těchto zdravotních výkonů a od hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení ujednaných pro příslušné úhradové období (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5718/2017, a ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 683/2018). Zásada pacta sunt servanda, základní zásada soukromého práva a právního řádu vůbec, je také předmětem ústavní ochrany (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09, bod 37).
30. Jiný závěr nelze přijmout i z toho důvodu, protože by v rozporu s § 1797 o. z. bylo žalobkyni, jako podnikatelce, umožněno napravit pro ni nepříznivé důsledky, vyplývající z porušení zásady ekvivalence plnění, a v tomto smyslu by dosáhla téhož, jako by v její prospěch bylo možno uplatnit pravidlo o neúměrném zkrácení.
31. Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 407/99, dospěl k závěru, že protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) je vyloučen, je-li hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení výsledkem dohodovacího řízení (§ 17 zákona o veřejném zdravotním pojištění). Přestože dohodovací řízení se jako institut, jehož výsledkem je (má být) dohoda o obsahu rámcové smlouvy, kterou se řídí smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotních služeb, vztahuje (pouze) na financování zdravotních služeb poskytovaných poskytovateli zdravotních služeb, se zvláštní smlouvou jej pojí společný účel (k účelu dohodovacího řízení srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 19/16, bod 53), kterým – stručně vyjádřeno – je ujednat způsob stanovení ceny zdravotních služeb. Z toho důvodu může Nejvyšší soud poukázat na to, že také v rozhodovací praxi Ústavního soudu byl při řešení svou podstatou totožné otázky, tj. zda ujednaná hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení může zasáhnout do ústavně zaručeného práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), zaujat přístup shodný.
32. Protože z uvedeného vyplývá, že ujednání způsobu stanovení ceny zdravotních služeb ve zvláštní smlouvě (§ 17a zákon o veřejném zdravotním pojištění) vylučuje protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí, řešit 4., 5. a 6. právní otázku je bezpředmětné. Odvolací soud se sice hospodařením pobytového zařízení sociálních služeb, včetně případného sanování záporného salda z jiných zdrojů, pod bodem 26 napadeného rozsudku zabýval, avšak pouze podpůrně. Jeho rozhodnutí na řešení těchto otázek nespočívá, neboť pro posouzení důvodnosti žaloby je rozhodný právní závěr o platně uzavřené zvláštní smlouvě, včetně úhradového dodatku č. 8, a proto také v jejich případě neshledal Nejvyšší soud dovolání přípustným.
33. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení právní otázky, pro něž bylo dovolání shledáno přípustným, správné a vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
34. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b a 142 odst. 1 o. s. ř.; žalované, která byla v dovolacím řízení úspěšná, v něm podle obsahu spisu náklady, jejichž náhradu by jí bylo lze přiznat, nevznikly.
Autor: -mha-