// Profipravo.cz / Pojistná smlouva 05.09.2018
K výkladu pojmu „zmocnění se věci“ v pojistných podmínkách
Podle judikatury Nejvyššího soudu se chápe zmocnění se cizí věci tak, že osoba, resp. pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, tedy věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám. Přitom u drobných věcí postačí, že je pachatel vezme do kapsy nebo do tašky anebo schová. U větších věcí bude zmocnění se věci záležet v jejím odnesení nebo odvezení, tedy za pomoci nástroje.
V tomto smyslu je třeba vykládat i posuzované ustanovení pojistných podmínek, dle kterého „krádeží se rozumí zmocnění se cizí věci s úmyslem nakládat s ní jako s věcí vlastní…“. Pojištěná měla odevzdat L. K. předmětné pojištěné vozidlo v důsledku jeho vylákání lstí. Již jen z tohoto důvodu ke zmocnění se vozidla nemohlo dojít, neboť pojištěná svěřila předmětné vozidlo L. K. dobrovolně. Prvek zmocnění se cizí věci (vozidla) tak, jak je vykládán rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, zde chybí. Jednání L. K. proto nelze z pohledu pojistných podmínek podřadit pod pojem krádeže.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4141/2017, ze dne 29. 5. 2018
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: pojistná smlouva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 19. 1. 2017, č. j. 12 C 109/2015-151, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 600.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, na základě které se žalobkyně domáhala zaplacení výše uvedené částky s tím, že mezi účastníky byla dne 14. 9. 2009 uzavřena pojistná smlouva č. 6265383315 o komplexním pojištění vozidla – GLOBAL, která zahrnovala havarijní pojištění vozidla žalobkyně, jež se vztahuje i na odcizení vozidla. Z trestního řízení vedeného proti L. K. vyplynulo, že ten v B. od žalobkyně lstí vylákal předmětné vozidlo a následně jej měl přivézt do servisu, kde bylo odcizeno jinou osobou. Žalobkyně dovozuje, že byly naplněny podmínky krádeže definované v článku XXIV odst. 16 Všeobecných pojistných podmínek pro havarijní pojištění (dále též jen „VPP“), a z tohoto důvodu se domáhá po žalované pojišťovně pojistného plnění.
Žalobkyně dle soudu prvního stupně nabídla dvě skutkové verze pojistné události, v níž spatřuje naplnění znaku odcizení. První verzi, dle které L. K. pod záminkou opravy auta vylákal od žalobkyně lstí dne 1. 2. 2012 předmětné vozidlo, když sliboval, že jej přiveze zpět, avšak předmětné vozidlo nevrátil, a posléze nabídla žalobkyně druhou verzi, a to po poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dle které L. K. od žalobkyně lstí vylákané předmětné vozidlo přivezl do servisu, kde bylo následně odcizeno jinou osobou. Soud prvního stupně uzavřel, že ve vztahu ke skutkové verzi č. 1 není žaloba důvodná. Pokud totiž měla předmětné vozidlo žalobkyně vydat L. K. na základě jeho vylákání lstí pod záminkou opravy, nejedná se o tvrzení (skutečností), které je možno zahrnout pod ujednání o odcizení věci krádeží vozidla. Ve vztahu ke skutkové verzi č. 2, kterou nabídla žalobkyně, tj. že předmětné vozidlo měl následně odcizit někdo jiný než L. K., jde nepochybně o jiný skutek, než je skutek, který byl v řízení vymezen v žalobě; žalobkyně nenavrhla změnu žaloby ve smyslu změny skutku, a proto nemůže být v této části žalobkyně úspěšná. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná není povinna plnit žalobkyni částku 600.000 Kč z důvodu existence pojistné události, která měla nastat odcizením vozidla, neboť nejsou naplněny Všeobecné pojistné podmínky.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud uvedl, že nelze souhlasit se soudem prvního stupně, že žalobkyně nabídla jakési „2 skutkové verze“, z nichž při naplnění „1. skutkové verze“ nejde o krádež ve smyslu VPP a nelze proto pojistné plnění vyplatit a zároveň, že „2. skutková verze“ nebyla žalobkyní navržena jako změna žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., a proto se nelze „2. skutkovou verzí“ žalobkyně zabývat. Dovodil, že tzv. totožnost skutku byla v obou uvedených skutkových verzích zachována a ve smyslu skutkových tvrzení obsažených v žalobě i v jejím doplnění nejde o změnu žaloby. Žalobkyně tvrdila, že jí bylo odcizeno vozidlo, které předala L. K. za účelem opravy, když toto vozidlo buď posléze odcizil sám K., anebo mu vozidlo bylo následně odcizeno 3. osobou v servisu, kam měl vozidlo dopravit. Z uvedeného tedy vyplývá, že žalobkyni bylo odcizeno vozidlo (nerozhodno kým) poté, co ho vydala L. K.
Odvolací soud se dále zabýval tím, zda uvedené jednání je pojistnou událostí ve smyslu Všeobecných pojistných podmínek. Pojistné nebezpečí je obsahem vymezení čl. III. odst. 2 písm. c) VPP jako odcizení pojištěného vozidla nebo jeho části. Odcizením se pak rozumí a) krádež vozidla, b) loupež vozidla, c) neoprávněné užívání vozidla. Krádeží se dle VPP rozumí zmocnění se cizí věci s úmyslem nakládat s ní jako s věcí vlastní, při kterém pachatel prokazatelně překoná překážky nebo opatření chránící pojištěnou věc před odcizením. Podmínka prokázání překonání překážky neplatí, bylo-li odcizeno celé vozidlo nebo byl-li pachatel krádeže pravomocným rozhodnutím uznán vinným (čl. XXIV odst. 16 VPP). Za podstatnou považoval odvolací soud druhou větu čl. XXIV odst. 16 VPP, tj. že: „podmínka prokázání překonání překážky neplatí, bylo-li odcizeno celé vozidlo nebo byl-li pachatel krádeže pravomocným rozhodnutím uznán vinným“. Odvolací soud dovodil, že bylo-li žalobkyni odcizeno vozidlo celé, což ani žalovaná strana nezpochybňuje, nemůže se žalovaná dovolávat skutečnosti, že při odcizení vozidla nedošlo k překonání překážky chránící toto vozidlo před odcizením. Následně pak odvolací soud posuzoval, zda je naplněna podmínka „krádeže“ tak, jak ji mají na mysli Všeobecné pojistné podmínky. Uvedl, že pojem krádeže tak, jak jej specifikují VPP, nelze zcela ztotožňovat s pojmem krádeže, jak jej definuje pro účely trestního řízení trestní zákoník. Je nutno vycházet z toho, jak krádež definuje sama žalovaná ve Všeobecných pojistných podmínkách. Krádež je ve VPP definována jako: „zmocnění se cizí věci s úmyslem nakládat s ní jako s věcí vlastní“. Zmocněním se cizí věci se pak dle odvolacího soudu rozumí získání možnosti trvalé dispozice s cizí věcí protiprávním jednáním. Z pohledu VPP tak dle odvolacího soudu není rozhodné, jak pachatel krádeže, tj. ten, kdo se vozidla zmocní, získává uvedenou věc (vozidlo) do své dispozice. Z tohoto pohledu je pak odcizením vozidla – „krádeží“ – ve smyslu VPP i „zpronevěra“ vozidla. Odvolací soud uvedl, že výklad, který k pojmu krádeže z hlediska naplnění pojistné události zaujal soud prvního stupně, je z pohledu naplnění pojistné události příliš zužující, neboť bylo na žalované pojišťovně jako straně, která koncipuje VPP, aby si případné „odcizení věci“, která je pojištěna, definovala tak, aby bylo zřejmé, že v případě odcizení celého vozidla nelze pod pojem krádeže podřadit např. z hlediska trestního práva trestný čin zpronevěry či trestný čin podvodu. Dovodil, že je nutno v daném případě vycházet z výkladu, který je pro pojištěného příznivější, neboť pokud VPP formulují krádež jako odcizení věci s úmyslem nakládat s ní jako s vlastní, aniž by blíže definovaly, za jakých podmínek má ke krádeži dojít s přihlédnutím k tomu, že podmínka překonání překážky se neuplatní v případě, je-li odcizeno vozidlo celé, pak je namístě i pod pojem krádeže zahrnout případné jednání L. K. ve vztahu k žalobkyni. Odvolací soud uzavřel, že pod pojem krádeže dle VPP lze rovněž podřadit situaci, kdy žalobkyně svěřila své vozidlo L. K., kterému pak posléze vozidlo bylo odcizeno. Za obdobnou situaci měl odvolací soud například tu skutečnost, kdy pojištěný svěří vozidlo například osobě blízké, které je posléze automobil odcizen. Tuto situaci by dozajista bylo nutno dle VPP vyhodnotit jako odcizení vozidla – krádež.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud provedl nesprávný výklad pojistné události podle pojistných podmínek a nesprávně vyložil tzv. zmocnění se věci. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2611/2012, ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1149/2012, a ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1220/2012. Dovolatelka namítá, že v projednávané věci žalobkyně podle vlastního vyjádření odevzdala vozidlo pachateli (L. K.), tzn., že zcela chybí prvek zmocnění se vozidla pachatelem, když ten se nijak vozidla nezmocnil, nýbrž jej převzal do své dispozice tím, že mu jej žalobkyně dobrovolně odevzdala, a následně jej žalobkyni nevrátil. Dále pak žalovaná odvolacímu soudu vytýká nesprávný jazykový výklad ustanovení čl. XXIV odst. 16 VPP. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že „podmínka překonání překážky se neuplatní v případě, je-li odcizeno vozidlo celé“, pak zcela pominul jednoznačné znění předmětného ustanovení VPP vynecháním slova „prokázání“, čímž zcela změnil význam věty. Dovolatelka brojí rovněž proti závěru odvolacího soudu, že totožnost skutku byla v obou skutkových verzích zachována a ve smyslu skutkových tvrzení obsažených v žalobě i v jejím doplnění nejde o změnu žaloby. Tvrdí, že pokud měl předmětné vozidlo odcizit nikoliv L. K., nýbrž až posléze jiná osoba, totožnost skutku nemůže být dána již jen proto, že se takového jednání, které je zcela odlišné (vykonané v jiném místě a v jiném čase), měla dopustit třetí osoba namísto L. K.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítl pro nepřípustnost, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním dle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009, pokud jde o výklad totožnosti skutku. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Odtud plyne, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 1/1996 v trestní části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě žalobkyně v žalobě tvrdila, že L. K. od ní lstí za účelem opravy vozidla vylákal vozidlo, které žalobkyni nevrátil. Posléze vycházejíc z výsledků trestního řízení vedeného proti L. K. tuto skutkovou verzi doplnila o tvrzení, že L. K. lstí vylákané vozidlo následně přivezl do servisu, kde toto vozidlo bylo poté odcizeno jinou osobou. Dovolací soud neshledal rozpor v závěrech odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, dovodil-li, že totožnost skutku byla v obou uvedených skutkových verzích zachována a ve smyslu skutkových tvrzení obsažených v žalobě i v jejím doplnění nejde o změnu žaloby dle § 95 o. s. ř. Pro posouzení věci je však rozhodující výsledek dokazování o zjištěném skutkovém stavu. Dovolání tak ve vztahu k otázce, zda byla totožnost skutku v obou uvedených verzích zachována, není přípustné.
Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda žalobkyní tvrzené jednání je pojistnou události ve smyslu VPP, neboť odvolací soud se při výkladu pojistné události podle pojistných podmínek a při výkladu pojmu tzv. „zmocnění se“ věci odchýlil od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. Dovolání je i důvodné.
Podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Soud dále posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebylo v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněné v Právních rozhledech č. 7/1999, nebo jeho rozsudek ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 636/2004).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil při výkladu čl. XXIV odst. 16 VPP, uvedl-li, že „bylo-li žalobkyni odcizeno vozidlo celé, což ani žalovaná strana nezpochybňuje, nemůže se žalovaná dovolávat skutečnosti, že při odcizení vozidla nedošlo k překonání překážky chránící toto vozidlo před odcizením“.
Podle čl. XXIV odst. 16 věty druhé VPP „podmínka prokázání překonání překážky neplatí, bylo-li odcizeno celé vozidlo nebo byl-li pachatel krádeže pravomocným rozhodnutím uznán vinným“.
Z výše uvedeného ustanovení vyplývá, že za situace, kdy dojde k odcizení celého vozidla nebo kdy pachatel krádeže je pravomocným rozhodnutím uznán vinným, pojištěný není povinen prokazovat „překonání překážky“, a nikoliv to, že pojišťovna se nemůže dovolávat skutečnosti, že při odcizení vozidla nedošlo k překonání překážky chránící vozidlo před odcizením. Podmínka prokazatelného překonání překážky nebo opatření chránícího pojištěnou věc před odcizením se tak neuplatní, nastane-li situace popsaná v čl. XXIV odst. 16 VPP věta druhá, nicméně podmínka překonání překážky nebo opatření chránícího vozidlo před odcizením platí i nadále.
Výklad odvolacího soudu, podle kterého se žalovaná nemůže dovolávat podmínky překonání překážky chránící vozidlo před odcizením, je proto nesprávný.
Ze skutkových zjištění se přitom podává, že situace, kdy mělo dojít k překonání překážky nebo opatření chránícího pojištěnou věc před odcizením, v dané věci nenastala, a již z tohoto důvodu nelze jednání L. K. podřadit pod pojem krádeže, jak je definován ve Všeobecných pojistných podmínkách.
Odvolací soud se odchýlil i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně vyložil pojem tzv. „zmocnění se“ věci.
Podle čl. XXIV odst. 16 věty první VPP „krádeží se rozumí zmocnění se cizí věci s úmyslem nakládat s ní jako s věci vlastní…“.
Podle judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2611/2012, ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1149/2012, či ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1220/2012) se chápe zmocnění se cizí věci tak, že osoba, resp. pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, tedy věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám. Přitom u drobných věcí postačí, že je pachatel vezme do kapsy nebo do tašky anebo schová. U větších věcí bude zmocnění se věci záležet v jejím odnesení nebo odvezení, tedy za pomoci nástroje.
Odvolací soud přitom při posouzení, zda žalobkyní tvrzené jednání je pojistnou událostí ve smyslu VPP, vycházel ze zjištěného skutkové stavu, dle kterého žalobkyni bylo odcizeno vozidlo poté, co ho vydala L. K.
Žalobkyně měla odevzdat L. K. předmětné vozidlo v důsledku jeho vylákání lstí. Již jen z tohoto důvodu ke zmocnění se vozidla nemohlo dojít, neboť žalobkyně svěřila předmětné vozidlo L. K. dobrovolně. Lze tedy přisvědčit názoru dovolatelky, že prvek zmocnění se cizí věci (vozidla) tak, jak je vykládán rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, zde chybí. Jednání L. K. proto nelze z pohledu Všeobecných pojistných podmínek podřadit pod pojem krádeže.
Výklad, který k pojmu zmocnění se věci z hlediska naplnění pojistné události zaujal odvolací soud, je tedy v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud dodává, že však nelze zcela odmítnout výklad, že pod pojem krádeže dle VPP lze podřadit situaci, kdy by žalobkyně svěřila své vozidlo L. K., kterému by pak posléze vozidlo bylo odcizeno, v případě, že je takový skutkový stav prokázán. Skutková zjištění soudu získaná z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 6 To 3/2014, nasvědčují právnímu názoru, který tento soud vyslovil, že jednání L. K. odpovídá trestnému činu podvodu dle § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Tato skutková zjištění tak svědčí o jiném skutkovém ději, než svěření vozidla žalobkyní jiné osobě a následnému odcizení vozidla této jiné osobě.
Nejvyšší soud neshledal jako opodstatněnou námitku žalované, že odvolací soud pomíjí účinky koncentrace řízení. Taková vada nebyla dovolacím soudem zjištěna.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je v souladu s § 243g odst. 1 věta první o. s. ř. závazný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-