// Profipravo.cz / Pojistná smlouva 29.08.2018
K výkladu rozporu mezi ustanoveními pojistných podmínek
Zjevný rozpor mezi ustanoveními pojistných podmínek jako součástmi pojistné smlouvy je třeba odstranit výkladem právního úkonu za užití interpretačních pravidel stanovených zákonem a blíže vysvětlených judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. V neposlední řadě je přitom třeba vzít na zřetel zásadu „contra proferentem“, podle níž jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně, jeví se být spravedlivým vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy uložil.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2757/2016, ze dne 12. 6. 2018
Dotčené předpisy:
§ 26 zák. č. 37/2004 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 28 zák. č. 37/2004 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 37 odst. 2 zák. č. 37/2004 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 35 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: pojistná smlouva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
V souzené věci se žalobci domáhali po žalované pojišťovně zaplacení částky 282 141,76 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako pojistného plnění na základě pojistné smlouvy, jejímž předmětem bylo mimo jiné pojištění domu v jejich společném jmění manželů pro případ jeho poškození tíhou sněhu a námrazy. V zimě roku 2009 došlo k poškození střešní krytiny domu, náklady na opravu činí 292 141,76 Kč, po odečtení spoluúčasti 282 141,76 Kč, žalovaná však odmítla žalobcům pojistné plnění poskytnout s odůvodněním, že k poškození střechy došlo z příčin, které nejsou kryty pojistnou smlouvou.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem (v pořadí již třetím) ze dne 5. 8. 2015, č. j. 10 C 33/2010-269, žalobu v části týkající se částky 246 275,09 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok pod bodem I), uložil žalované zaplatit žalobcům částku 26 566,67 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem II), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III), uložil žalobcům zaplatit společně a nerozdílně České republice na nákladech řízení částku 9 189,95 Kč (výrok pod bodem IV) a uložil žalované zaplatit České republice na nákladech řízení částku 2 500,71 Kč (výrok pod bodem V).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci jsou v rámci společného jmění manželů vlastníky rodinného domu, který byl pojištěn u žalované na základě pojistné smlouvy pro pojištění majetku a odpovědnosti občanů uzavřené dne 5. 12. 2008, mimo jiné proti pojistnému nebezpečí „tíha sněhu a námrazy“ se sjednanou pojistnou částkou 3 000 000 Kč a spoluúčastí ve výši 10 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění majetku VPPM 1/07 (dále též jen „VPPM“) a Doplňkové pojistné podmínky pro pojištění nemovitostí DPPST3 MO 1/07, podle nichž se tíhou sněhu nebo námrazy rozumí destruktivní působení jejich nadměrné hmotnosti na střešní krytiny, nosné nebo ostatní konstrukce. V únoru 2009 došlo vlivem střídání teplotních cyklů (zmrznutí – roztávání), působením těžkého, mokrého, případně zledovatělého sněhu a vlivem končící životnosti střešní krytiny k poškození střechy domu; poškození vzniklo kombinací všech tří uvedených vlivů a jednotlivé vlivy mají na poškození přibližně rovnocenný třetinový podíl. Jedinou smysluplnou reparací je v tomto konkrétním případě celková oprava střechy, náklady na ni by činily 239 000 Kč a došlo by při ní ke zhodnocení domu ve výši 101 400 Kč.
Posouzení základu nároku soud prvního stupně opřel o pojistnou smlouvu a o zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „zákon o pojistné smlouvě“ či „ZPS“), a uzavřel, že došlo k pojistné události a že žalovaná má povinnost poskytnout pojistné plnění pouze ve výši jedné třetiny skutečné škody, neboť tíha sněhu (pojistné nebezpečí) se na vzniklé škodě podílela pouze jednou třetinou. Při určení výše nároku vyšel (s využitím závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3729/2011, uveřejněného pod číslem 123/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) z úvahy, že žalovaná má povinnost hradit skutečnou škodu a skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a představující majetkové hodnoty, které bylo nutné vynaložit na uvedení věci do předešlého stavu, při stanovení výše škody je proto třeba odečíst od částky vyjadřující náklady na opravu věci částku odpovídající zhodnocení věci. Konstatoval, že výše nákladů na opravu celé střechy činí 239 000 Kč a výše zhodnocení domu 101 400 Kč, výsledný rozdíl je tedy 137 600 Kč. Navázal, že žalovaná je povinna poskytnout pojistné plnění pouze ve výši jedné třetiny, přičemž jedna třetina z částky 137 600 Kč činí 45 866,67 Kč. Po snížení pojistného plnění o sjednanou spoluúčast ve výši 10 000 Kč je žalovaná povinna poskytnout žalobcům plnění v celkové výši 35 866,67 Kč. Protože svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 23. 4. 2014, č. j. 10 C 33/2010-178, ve výroku pod bodem II, jenž nabyl právní moci dne 6. 6. 2014, již přisoudil žalobcům částku 9 300 Kč s úrokem z prodlení, uložil žalované povinnost k úhradě zbývající dlužné částky ve výši 26 566,67 Kč.
K odvolání žalobců, kteří napadli zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně pouze co do částky 113 466,70 Kč s úrokem z prodlení, Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím tento rozsudek v napadené části výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil a uložil žalobcům zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 300 Kč.
Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz pojistnou smlouvou, vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se též s jeho právním posouzením, na něž v podrobnostech odkázal. Zdůraznil, že účastníci uzavřeli smlouvu o pojištění majetku a ve smyslu § 37 odst. 2 věty druhé ZPS se jedná o pojištění škodové, které slouží k náhradě škod vzniklých v majetkové sféře pojištěných osob v důsledku pojistné události, a na rozdíl od pojištění obnosového pojistitel nemůže ze škodového pojištění poskytnout pojistné plnění z pojistné události v částce vyšší než je vzniklá a prokázaná škoda, s drobnými výjimkami, které tento zákon umožňuje, např. v souvislosti s pojištěním na novou cenu; k tomu odkázal na důvodovou zprávu k § 26 zákona o pojistné smlouvě. Argumentoval, že v pojistné smlouvě není nikde výslovně uvedeno, že se v tomto případě jedná o pojištění na novou cenu, přičemž pouze v takovém případě by měla význam námitka žalobců, že snížení nákladů na opravu domu o jeho zhodnocení nemá podklad ve smluvních ujednáních, a samy pojistné podmínky přitom pamatují obecně na různé způsoby pojištění z hlediska ceny. Uzavřel, že není-li tomu jinak, představuje podle § 37 odst. 3 ZPS pojistnou hodnotu cena obvyklá.
Odvolací soud dodal, že nejde-li v daném případě o uvedenou výjimku, platí závěry, které vyjádřil ve svém kasačním usnesení ze dne 25. 4. 2013, č. j. 35 Co 66/2013-114, totiž že pouze v souvislosti s definicí skutečné škody lze vykládat pojem „účelně vynaložené náklady na opravu věci“ použitý ve VPPM, když dle jejich článku 13 odst. 4 pojistitel v případě poškození věci poskytuje plnění ve výši účelně vynaložených nákladů na opravu věci, nejvýše však ve výši nové hodnoty věci. Pojistné plnění při sjednaném škodovém pojištění představuje náhradu škody, a nemůže proto být nikdy vyšší než skutečná škoda způsobená pojistnou událostí, proto se uplatní závěr rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3729/2011, dle něhož u věci nikoli nové, případně opotřebované je při stanovení výše způsobené škody třeba přihlédnout k obvyklé ceně věci v době jejího poškození a k rozsahu poškození, přičemž od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí být odečtena částka odpovídající případnému zhodnocení věci její opravou oproti původnímu stavu; poškozenému by vznikalo bezdůvodné obohacení zhodnocením věci, pokud by opotřebené součásti byly nahrazeny součástmi novými a opravená věc by tak nabyla hodnoty vyšší, než jakou měla před poškozením. Odvolací soud přisvědčil žalobcům, že podle výsledků dokazování by se v daném případě pouze lokální opravou střechy poškození střechy v celém rozsahu neopravilo, taková oprava by byla nejen neekonomická, ale prakticky nerealizovatelná, a tudíž jako jediná smysluplná přichází v úvahu oprava celé střechy. Zdůraznil však, že takovou opravou bude nemovitá věc žalobců zhodnocena, tj. náhradou veškerých nákladů na opravu střechy by se žalobcům dostalo plnění převyšujícího skutečnou škodu a takové náklady již nemohou být ani dle smluvního ujednání účastníků účelně vynaloženými. Za takových okolností je podle jeho názoru třeba důsledně postupovat ve smyslu citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu a částku odpovídající případnému zhodnocení nemovité věci opravou oproti jejímu původnímu stavu odečíst od nákladů na opravu.
Odvolací soud se se soudem prvního stupně shodl též v závěru, že škoda byla pouze z jedné třetiny způsobena pojistným nebezpečím.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, podle uplatněné argumentace směřujícím pouze proti jeho výroku o věci samé. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, kterou mají za otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou, zda „je či není stranám pojistné smlouvy zákonem zapovězeno ujednat si v pojištění majetku pro případ poškození tohoto majetku pojistné plnění v rozsahu celých nákladů na opravu tohoto majetku bez zohlednění jeho případného zhodnocení touto opravou, aniž by současně sjednali, že jde o pojištění na novou cenu“.
Dovolatelé argumentují, že z důvodové zprávy k zákonu o pojistné smlouvě se sice podává, že pojistitel nemůže ze škodového pojištění poskytnout pojistné plnění z pojistné události v částce vyšší, než je vzniklá a prokázaná škoda, ledaže by se jednalo o výjimku, kterou zákon umožňuje např. v souvislosti s pojištěním na novou cenu, avšak zákon v žádném svém ustanovení nic takového neumožňuje, když „pojištění na novou cenu“ coby zákonný pojem s přesně stanoveným obsahem ve smyslu, že pojistné plnění není limitováno výší škody, neexistuje. Proto se dle jejich mínění i v případě pojistných smluv prosadí obecná zásada, vyjádřená např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2687/2012 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz), že významné není pojmenování právního jednání (zde „pojištění na novou cenu“), ale jeho dojednaný obsah.
Dovolatelé prosazují názor, že oproti tomu, k jakému výkladu dospěl odvolací soud, z § 26 ZPS nevyplývá zákaz ujednat v případě pojištění majetku pojistné plnění tak, aby převyšovalo vzniklou škodu, nýbrž vyplývá z něho zásada, že toto plnění vyrovnává úbytek majetku, a to v dohodnutém rozsahu. Mají za to, že tomuto pojetí vyhovuje i ustanovení článku 13 odst. 4 VPPM, kterým bylo dohodnuto, že pojistné plnění bude v případě poškození domu odpovídat účelně vynaloženým nákladům na opravu domu, a kterým současně nebylo dohodnuto, že by se mělo pojistné plnění v případě poškození domu snižovat o zhodnocení domu, ke kterému by došlo v důsledku opravy jeho poškození.
Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 113 466,70 Kč s úroky z prodlení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Protože odvolací soud se při řešení dovolateli předestřené otázky, zda bylo či nikoliv v pojistné smlouvě podle jejího obsahu sjednáno pojištění na novou cenu, odklonil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud shledal pro řešení této otázky dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř.
Podle § 2 ZPS je pojistná smlouva smlouvou o finančních službách, ve které se pojistitel zavazuje v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění a pojistník se zavazuje platit pojistiteli pojistné.
Podle § 3 ZPS, vymezujícího pojmy, se pro účely tohoto zákona rozumí o) pojistnou hodnotou nejvyšší možná majetková újma, která může v důsledku pojistné události nastat, v) časovou cenou cena, kterou měla věc bezprostředně před pojistnou událostí; stanoví se z nové ceny věci, přičemž se přihlíží ke stupni opotřebení nebo jiného znehodnocení anebo k zhodnocení věci, k němuž došlo její opravou, modernizací nebo jiným způsobem, w) novou cenou cena, za kterou lze v daném místě a v daném čase věc stejnou nebo srovnatelnou znovu pořídit jako věc stejnou nebo novou, stejného druhu a účelu, z) pojištěním škodovým soukromé pojištění, jehož účelem je náhrada škody vzniklé v důsledku pojistné události.
Ustanovení § 4 ZPS stanoví, že pojistné podmínky vydané pojistitelem jsou součástí pojistné smlouvy, nejsou-li uvedeny přímo v pojistné smlouvě (odstavec 4). Pojistné podmínky určují – mimo jiné – způsob určení rozsahu pojistného plnění (odstavec 5).
Podle § 26 ZPS při škodovém pojištění je v případě vzniku pojistné události pojistitel povinen poskytnout náhradu škody v rozsahu stanoveném pojistnou smlouvou, nestanoví-li tento zákon jinak.
Ustanovení § 28 ZPS pod rubrikou „Hranice pojistného plnění“ stanoví, že není-li tímto zákonem stanoveno nebo v pojistné smlouvě dohodnuto jinak, je pojistné plnění pojistitele omezeno horní hranicí. Horní hranice se určí pojistnou částkou nebo limitem pojistného plnění (odstavec 1) Jde-li o soukromé pojištění majetku, jehož pojistnou hodnotu lze určit v době uzavření pojistné smlouvy, je horní hranice pojistného plnění určena pojistnou částkou. Pojistná částka se na návrh pojistníka stanoví v pojistné smlouvě tak, aby odpovídala pojistné hodnotě pojištěného majetku v době uzavření pojistné smlouvy (odstavec 2, věta první).
Podle § 37 odst. 3 ZPS není-li v pojistné smlouvě stanoveno jinak, představuje pojistnou hodnotu majetku jeho obvyklá cena, kterou má majetek v době, ke které se určuje jeho hodnota.
Podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně postřehl, že přes zavádějící dikci § 3 písm. z) a § 26 ZPS pojistitel při škodovém pojištění neposkytuje v případě vzniku pojistné události oprávněnému náhradu škody, nýbrž pojistné plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 763/2013) v rozsahu stanoveném pojistnou smlouvou (ledaže zákon stanoví jinak), a při určení výše nároku oprávněného tedy nelze mechanicky vycházet z judikatorních závěrů vztahujících se k právu na náhradu škody jako k právu z deliktu, které je založeno zákonem, nýbrž je třeba vzít na zřetel, že jde o právo ze smlouvy, záleží tedy na tom, co si strany v rámci autonomie vůle a smluvní volnosti ujednaly, omezeny toliko kogentními ustanoveními zákona a korektivem dobrých mravů (srov. § 39 obč. zák.). Pro posouzení výše nároku na pojistné plnění bude tedy vždy rozhodný především obsah pojistné smlouvy, včetně příslušných pojistných podmínek tvořících její součást.
Odvolací soud též správně dovodil s odkazem na § 37 odst. 3 ZPS, že pojistná hodnota pojištěného majetku jako nejvyšší možná majetková újma, která může v důsledku pojistné události nastat [§ 3 písm. o) a § 28 ZPS], jíž má u soukromého pojištění majetku odpovídat pojistná částka sjednaná v pojistné smlouvě jako horní hranice pojistného plnění (§ 28 ZPS), se v zásadě, tj. není-li v pojistné smlouvě stanoveno jinak, vyjadřuje časovou cenou, tj. ve smyslu definice tohoto pojmu obsažené v § 3 písm. v) ZPS cenou, kterou měla věc bezprostředně před pojistnou událostí a stanovenou z nové ceny věci s přihlédnutím ke stupni opotřebení nebo jiného znehodnocení anebo k zhodnocení věci, k němuž došlo její opravou, modernizací nebo jiným způsobem, resp. slovy § 37 odst. 3 ZPS obvyklou cenou, kterou má majetek v době, ke které se určuje jeho hodnota. Při úvaze, zda nebylo v souzené věci sjednáno v pojistné smlouvě jinak, jak připouští § 37 odst. 3 ZPS, konkrétně zda nebylo sjednáno tzv. pojištění na novou cenu, v němž pojistnou hodnotu majetku představuje jeho nová cena, definovaná v § 3 písm. w) ZPS jako cena, za kterou lze v daném místě a v daném čase věc stejnou nebo srovnatelnou znovu pořídit jako věc stejnou nebo novou, stejného druhu a účelu, se však odvolací soud dopustil pochybení.
Odvolací soud zcela zřejmě zjistil, jaké jazykové vyjádření je obsaženo v článku 13 odst. 4 VPPM, které jsou součástí posuzované pojistné smlouvy, jestliže část textu tohoto článku, totiž pojem „účelně vynaložené náklady na opravu věci“, podrobil výkladu, byť založenému právě na premise, že pojištění na novou cenu sjednáno nebylo, pojistné plnění je tedy limitováno výší skutečné škody. Jestliže pak opřel právní závěr, že pojištění na novou cenu není zakotveno ani v pojistných podmínkách, toliko o samotný, blíže nerozvedený argument, že pojistné podmínky pamatují obecně na různé způsoby pojištění z hlediska ceny, postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k předpokladům, za nichž je třeba podrobit právní úkon výkladu.
Podle článku 4 odst. 2 VPPM může být pojistná hodnota vyjádřena: novou cenou, kterou se rozumí částka vynaložená na pořízení nové věci téhož druhu a účelu, kvality a parametrů za ceny v místě a době vzniku pojistné události obvyklé [písm. a)]; časovou cenou, kterou měla věc bezprostředně před pojistnou událostí; stanoví se z nové ceny věci, přičemž se přihlíží ke stupni opotřebení nebo jiného znehodnocení anebo ke zhodnocení věci, k němuž došlo její opravou, modernizací nebo jiným způsobem [písm. b)]; jiným způsobem (např. znaleckým posudkem apod.) [písm. c)].
Podle článku 13 odst. 4 VPPM v případě poškození věci poskytuje pojistitel pojištění majetku plnění ve výši účelně vynaložených nákladů na opravu věci, nejvýše však ve výši nové hodnoty věci. U věci, jejíž časová hodnota představovala méně než 40 % nové hodnoty věci, poskytuje pojistitel plnění nejvýše ve výši časové hodnoty.
Podle článku 13 odst. 10 VPPM byla-li pojištěná věc poškozena, vzniká oprávněné osobě právo, aby jí pojistitel vyplatil: a) při pojištění na novou cenu – částku odpovídající přiměřeným nákladům na opravu poškozené věci sníženou o částku odpovídající hodnotě využitelných zbytků nahrazovaných věcí, b) při pojištění na časovou cenu – částku odpovídající přiměřeným nákladům na opravu poškozené věci sníženou o částku odpovídající stupni opotřebení nebo jiného znehodnocení věci z doby bezprostředně před pojistnou událostí a o částku odpovídající hodnotě využitelných zbytků nahrazovaných věcí.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, tj. o skutečné vůli v něm projevené, je třeba je odstranit cestou výkladu právního úkonu (srov. např. rozsudky ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 578/2005, ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011, a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, a přímo ve vztahu k pojistné smlouvě rozsudek ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3221/2008). Podle ustálených judikatorních závěrů jsou pochybnosti vyžadující výklad dány již tehdy, kdy výklad právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015), tak jak je tomu též v souzené věci. V každém případě je výklad právního úkonu indikován tehdy, jsou-li pochybnosti o jeho obsahu dány objektivně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014). V souzené věci pochybnosti o obsahu pojistných podmínek vyžadující výklad dány jsou, a to též objektivně.
Z článku 4 odst. 2 VPPM je patrno, že novou cenou (hodnotou) věci se rozumí částka vynaložená na pořízení nové věci téhož druhu a účelu, kvality a parametrů za ceny v místě a době vzniku pojistné události obvyklé a časovou cenou (hodnotou) se má na mysli cena, kterou měla věc bezprostředně před pojistnou událostí, stanovená z nové ceny věci s přihlédnutím ke stupni opotřebení nebo jiného znehodnocení věci anebo ke zhodnocení věci, k němuž došlo její opravou, modernizací nebo jiným způsobem. Z dikce samotného, z kontextu vytrženého, článku 13 odst. 4 VPPM je pak zřejmé, že je tu v souladu s § 4 odst. 5 ZPS stanoven způsob určení rozsahu pojistného plnění, a to v kombinaci pojištění na novou cenu u věci, jejíž časová cena představovala nejméně 40 % nové ceny věci, a na časovou cenu u věci, jejíž časová cena představovala méně než 40 % nové ceny věci.
Smysl a účel, jemuž nasvědčuje dikce samotného článku 13 odst. 4 VPPM, je však zpochybněn obsahem následujícího článku 13 odst. 10, na který zřejmě míří citovaná lakonická argumentace odvolacího soudu a v němž se v obecné poloze konstatuje možnost sjednat pojištění na novou cenu anebo pojištění na časovou cenu, jako by v článku 13 odst. 4 VPPM nebyla právě otázka způsobu určení rozsahu pojistného plnění v souladu s požadavkem zákona o pojistné smlouvě vyřešena.
Zjevný rozpor mezi uvedenými ustanoveními pojistných podmínek jako součástmi pojistné smlouvy bylo třeba odstranit výkladem právního úkonu za užití interpretačních pravidel stanovených zákonem a blíže vysvětlených judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. V neposlední řadě přitom bylo třeba vzít na zřetel zásadu „contra proferentem“, podle níž jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně, jeví se být spravedlivým vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy uložil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, uveřejněný pod číslem 188/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3221/2008).
Jestliže tak odvolací soud nepostupoval, je právní posouzení, na jehož základě dospěl k závěru o absenci ujednání o pojištění na novou cenu, neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z výše rozvedených důvodů správný a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), toto rozhodnutí v potvrzujícím výroku o věci samé podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně v té části zamítavého výroku o věci samé, v níž bylo napadeno odvoláním, Nejvyšší soud proto zrušil v této části též toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-