// Profipravo.cz / Smlouva zprostředkovatelská, příkazní a o obstarání věci 21.04.2015

Prevenční povinnost advokáta vůči osobám, které nejsou jeho klienty

Advokát odpovídá za škodu způsobenou osobám, které nejsou jeho klienty, podle § 420 obč. zák., ať již porušením povinností vyplývajících ze zákona o advokacii, anebo porušením prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, ze dne 15. 1. 2015

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 415 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 774 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobkyně a) se původně domáhala zaplacení 976.933,- Kč s příslušenstvím a žalobkyně b) 200.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé v důsledku jednání žalované 2), která jim jako zprostředkovatel nabídla ke koupi nemovitost, ačkoliv dispozice s ní byla vyloučena z důvodu nařízení exekuce. Odpovědnost žalované 1) dovozovala z porušení povinnosti advokáta při výkonu advokacie a z porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák., neboť žalovaná 1) sepsala návrh smlouvy o smlouvě budoucí kupní, podle níž žalobkyně plnily, přestože byla informována o nařízené exekuci, a žalobkyně na tuto skutečnost nijak neupozornila.

Městský soud v Brně částečným rozsudkem ze dne 30. 4. 2007, č.j. 32 C 128/2003-160, uložil žalované 2) zaplatit žalobkyni a) 103.950,- Kč s příslušenstvím (představující zaplacenou provizi za zprostředkování) a ve zbytku žalobu proti žalovaným 1) a 2) zamítl. Rozsudek byl v zamítavém výroku zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2009, č.j. 44 Co 328/2007-196; ve zbylé části nabyl právní moci.

Městský soud v Brně poté částečným rozsudkem ze dne 25. 11. 2010, č.j. 32 C 128/2003-254, žalobu opět zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako budoucí kupující uzavřely dne 12. 12. 2002 s budoucí prodávající E. K. [žalovaná 3), která v průběhu řízení zemřela a vůči níž bylo řízení přerušeno do skončení dědického řízení] smlouvu o budoucí kupní smlouvě k nemovitostem ve smlouvě specifikovaným (dále jen „smlouva o smlouvě budoucí“) a poskytly na jejím základě E. K. peněžité plnění, když předtím žalobkyně a) jako zájemce o koupi nemovitosti složila u žalované 2) zálohu s tím, že bude použita na úhradu provize žalované 2). Z důvodu exekuce nařízené na předmětné nemovitosti však k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Na straně žalované 1) soud neshledal porušení povinností advokáta při výkonu advokacie, neboť smlouva o smlouvě budoucí obsahovala prohlášení E. K., že „usnesení Okresního soudu Brno – venkov o nařízení exekuce bylo zrušeno“ a advokát nenese odpovědnost za prohlášení jedné ze smluvních stran; současně konstatoval, že postup žalované 1) lze označit za obezřetný, a proto vyhovující požadavku ustanovení § 415 obč. zák., když do smlouvy o budoucí smlouvě k otázce exekuce uvedla toliko citované prohlášení budoucí prodávající a současně do smlouvy uvedla možnost žalobkyň domáhat se náhrady škody pro případ jeho nepravdivosti. Žalovaná 2) jako realitní kancelář sice měla vědět, že nařízená exekuce vylučuje prodej nemovitosti, ale pokud vypracování smlouvy o budoucí smlouvě zadala advokátce, která do smlouvy zahrnula výše citované prohlášení, dostála obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák.

K odvolání obou žalobkyň Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 6. 2012, č.j. 44 Co 240/2011-328, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným společně a nerozdílně uložil povinnost zaplatit žalobkyni a) 816.626,- Kč s příslušenstvím a žalobkyni b) 200.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého žalobkyním z likvidace dědictví po E. K. [žalované 3)] povinnost obou žalovaných zaniká, potvrdil jej, pokud jím byla ve vztahu k žalobkyni a) zamítnuta žaloba ohledně 56.357,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval dokazování výslechem žalobkyně a) a svědkyně T. a dospěl k závěru, že mezi žalobkyněmi a žalovanou 2) byla ústně uzavřena zprostředkovatelská smlouva ve smyslu ustanovení § 774 a násl. obč. zák. Jelikož v řízení nebylo sporu o tom, že žalovaná 1) poskytovala žalované 2) při výkonu její činnosti na trhu s realitami pravidelně právní (advokátní) služby, byla při sepisování žalovanou 2) objednané smlouvy o budoucí smlouvě povinna dbát práv a zájmů žalobkyň jako oprávněných ze zprostředkovatelského vztahu. Žalovaná 1) vzhledem ke zjištěným skutečnostem (v době přípravy smlouvy o smlouvě budoucí byla informována o nařízené exekuci, byla seznámena s listinami, které měly dokládat tvrzené „zrušení exekuce“, ve skutečnosti je však nedokládaly, věděla, že má dojít k předání značné finanční částky bez jakéhokoli zajištění) si musela být vědoma rizik spojených s nařízením exekuce ve vztahu k možnosti uzavřít platně kupní smlouvu, stejně jako „problematičnosti“ prohlášení E. K. Pokud žalobkyním neposkytla potřebné informace, porušila povinnosti advokáta podle § 16 zákona o advokacii. V jednání žalované 2), která nabídla žalobkyním zprostředkování koupě nemovitosti zatížené nařízenou exekucí, přičemž jednání dospěla až do fáze uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, aniž by žalobkyně informovala o důsledcích uvedené skutečnosti, porušila ustanovení § 477 (správně mělo být § 777) obč. zák., jakož i ustanovení § 415 obč. zák. V příčinné souvislosti s porušením povinností oběma žalovanými pak vznikla žalobkyním majetková újma spočívající ve vyplacení záloh na kupní cenu, a zbytečných nákladů v podobě vodného, stočného, plateb za plyn, pojištění a bankovní úvěr.

Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku a výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení žalobkyním napadla žalovaná 1) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a opodstatněnost shledává v naplnění všech zákonných dovolacích důvodů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za překvapivé, jelikož výrazně odlišný právní názor odvolacího soudu nemá oporu ve skutkových zjištěních. Odvolacímu soudu vytýká, že ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. účastníky o svém právním názoru nepoučil a neumožnil jim zaujmout k němu stanovisko a dále že zcela přehodnotil skutkový závěr soudu prvního stupně, zopakoval však pouze některé důkazy (výslech žalobkyně a svědkyně). Namítá, že ve vztahu k žalobkyním nemohla porušit § 16 zákona o advokacii, neboť jejím klientem byla pouze žalovaná 2), nikoli žalobkyně. Neporušila ani obecnou prevenční povinnost ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák., když žalovanou 2) byla pouze pověřena vyhotovením smlouvy, jejíž obsah, do něhož nebyla oprávněna zasahovat, byl dohodnut mezi účastníky. Zdůraznila, že smlouva o budoucí kupní smlouvě ohledně nemovitosti, na níž vázne exekuce, je platná, neboť její plnění je v budoucnu možné a jde o institut v praxi běžně užívaný s tím, že po uzavření budoucí smlouvy bývá kupní cena složena jako jistota na účet označený exekutorem, čímž je generální inhibitorium prolomeno a následná kupní smlouva není stižena neplatností. Dovolatelka smluvní strany poučila o důsledcích nařízené exekuce i případné nepravdivosti prohlášení budoucí prodávající stran zrušení exekuce. Toto prohlášení navíc nebylo nepravdivé, jelikož exekuce byla skutečně následně zrušena, neboť byla nařízena na základě neexistujícího právního titulu. Namítá, že mezi jejím jednáním a vznikem škody není příčinná souvislost. Poukazuje také na jednání žalobkyň, které přes poučení o nařízené exekuci trvaly na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a předaly část kupní ceny přímo E. K., čímž se významnou měrou spolupodílely na vzniku škody. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a současně požádala o odklad jeho vykonatelnosti.

Podle názoru žalobkyň obsaženého v jejich vyjádření k dovolání nelze napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat za překvapivé, neboť žalovaná 1) byla seznámena s právním názorem zastávaným žalobkyněmi, jimž dal odvolací soud zapravdu, a měla možnost na něj v průběhu řízení reagovat. Stejně tak namítají, že ze strany odvolacího soudu nedošlo k přehodnocení skutkových závěrů, nýbrž pouze k odlišnému právnímu posouzení. Dále uvádějí, že povinností žalované 1) jako advokátky bylo odmítnout sepis smlouvy odporující svým obsahem zákonu (smlouva o smlouvě budoucí byla dle § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění účinném ke dni 12. 12. 2002 neplatná) a poučit v tomto smyslu žalobkyně, které se ve smyslu ustanovení § 35 obč. zák. staly jejími klientkami; pokud tak žalovaná 1) neučinila, odpovídá za škodu vzniklou žalobkyním. Podle žalobkyň je dána i příčinná souvislost, neboť pokud by dovolatelka nesepsala neplatnou smlouvu, nedošlo by ke škodě. Žalobkyně popírají, že by je dovolatelka poučila o rizicích, neboť kdyby tak učinila, smlouvu s rizikem, že přijdou o 1 milion Kč, by nikdy neuzavřely.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.

V dané věci nelze dovodit objektivní odpovědnost žalované 1) za škodu vzniklou v souvislosti s výkonem advokacie, neboť žalobkyně nebyly (jak vyplývá z provedených skutkových zjištění) jejími klientkami (viz § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Advokát však odpovídá za škodu způsobenou osobám, které nejsou jeho klienty, podle § 420 obč. zák., ať již porušením povinností vyplývajících ze zákona o advokacii, anebo porušením prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1457/2008).

Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. je porušení právní povinnosti (protiprávní jednání), vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody; zavinění škůdce se presumuje. Odpovědnost za škodu nastává při současném splnění všech předpokladů.

Odvolací soud posuzoval odpovědnost obou žalovaných za škodu z hlediska obecné úpravy vyplývající z § 420 obč. zák. a podrobně se zabýval splněním jednotlivých předpokladů jejího vzniku u každé ze žalovaných, přičemž protiprávní jednání žalované 1) spatřoval v porušení povinností podle § 16 zákona o advokacii.

Závěr odvolacího soudu o porušení povinnosti žalované 1) spočívá na zjištění, že žalovaná 1) sepsala smlouvu o smlouvě budoucí s vědomím, že nedojde-li k podstatné změně okolností, tedy zastavení exekuce, nebude možné splnění závazku z této smlouvy plynoucí (uzavření kupní smlouvy), o této skutečnosti žalobkyně neinformovala, ani je nepoučila o právních důsledcích soudem nařízené exekuce na majetek budoucí prodávající, byla seznámena s listinami, které měly dokládat tvrzené „zrušení exekuce“, ve skutečnosti je však nedokládaly, a věděla, že má dojít k předání značné finanční částky bez jakéhokoli zajištění.

Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že za situace, kdy podle zjištěného skutkového stavu žalobkyně uzavřely se žalovanou 2) zprostředkovatelskou smlouvu ve smyslu § 774 a násl. obč. zák., podle níž žalovaná 2) nejen žalobkyním nabídla ke koupi konkrétní nemovitost, ale zavázala se zajistit i jakýsi „právní servis“, tj. zejména předložit příslušné smluvní dokumenty, a zajistila za tím účelem právní služby advokáta – žalované 1), odpovídá požadavkům tzv. generální prevence, tzn. požadavkům na zachování míry obezřetnosti v občanskoprávních vztazích nezbytné k předejití vzniku škody, zajištění rozumné právní ochrany zájemce ze zprostředkovatelské smlouvy (žalobkyň) ze strany advokáta. Povinnosti předcházet vzniku škody v občanskoprávních vztazích se za daného stavu nelze zprostit odkazem na vágní prohlášení budoucí prodávající v budoucí smlouvě, že „exekuce byla zrušena“, zejména když žalované 1) vzhledem k její odborné erudici muselo být zřejmé, že rozhodnutí o zrušení exekučního příkazu nemá z hlediska nařízené exekuce a s ní spojeného generálního inhibitoria ve smyslu ustanovení § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o smlouvě budoucí žádný význam. Rovněž bez významu je okolnost, zda později ke „zrušení“ /zastavení/ exekuce došlo či nikoli. Na uvedeném závěru nic nemění okolnost, že uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě nelze považovat za dispozici s majetkem, tato smlouva sama o sobě nemaří cíle exekuce, a tedy není bez dalšího absolutně neplatná pro rozpor s § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněné pod č. 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci totiž nejde o ochranu oprávněného v exekučním řízení, nýbrž o ochranu třetích osob (žalobkyň). Stejně tak nemohlo být ochraně práv a oprávněných zájmů žalobkyň jako budoucích kupujících učiněno zadost ujednáním o odpovědnosti budoucí prodávající za škodu v případě nepravdivosti citovaného prohlášení zakomponovaným do budoucí smlouvy, když odpovědnost smluvních stran za porušení povinností ze smlouvy plynoucích nastává za splnění zákonných předpokladů ex lege, tedy bez ohledu na to, zda je výslovně stanovena ve smlouvě či nikoliv, vzniku škody tedy takové ujednání nebrání.

Naopak očekávání žalobkyň, že se jim na základě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené s realitní kanceláří [žalovanou 2)] a za sjednanou úplatu (provizi) dostane komplexních a bezvadných služeb souvisejících s koupí nemovitosti, nelze – zejména za situace, kdy realitní kancelář zajistila i sepsání smlouvy advokátem a jeho účast při jejím uzavírání – považovat za nelegitimní. Za dané situace nebylo možné spravedlivě po žalobkyních požadovat, aby si ochranu svých práv „pojistily“ ještě jiným způsobem, např. si na své náklady zajistily další právní zastoupení nebo vlastními silami ověřovaly stav exekučního řízení. Žalobkyním nelze přičítat k tíži důvěru v řádné splnění závazku zprostředkovatele ze zprostředkovatelské smlouvy [zahrnujícího poskytnutí právní služby žalovanou 1)] ani důvěru v bedlivé počínání advokáta, o němž se (oprávněně) domnívaly, že poskytuje právní služby na náležité odborné úrovni a bere zřetel na jejich oprávněné zájmy. Na základě skutkového stavu, který se v dovolacím řízení nemůže změnit a dovolatelce se jej nepodařilo zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (viz dále), tak nelze dospět k závěru, že se žalobkyně spolupodílely na vzniku škody.

Námitkami zpochybňujícími skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, tvrzením, že účastníci smlouvy byli řádně poučeni o důsledcích nařízení exekuce, zejména pak o omezení v nakládání s majetkem plynoucího z tzv. generálního inhibitoria, uplatňuje dovolatelka dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze soudu vytýkat pochybení při zjišťování skutkového stavu věci námitkou, že skutkový závěr, na jehož základě věc posoudil po stránce právní, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Musí se přitom jednat o zjištění právně významné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Neodchýlí-li se soud při hodnocení důkazů od stanoveného postupu vyplývajícího z ustanovení § 132 o. s. ř., tzn. hodnotí-li důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, přičemž toto hodnocení odpovídá zásadám logického uvažování, nelze polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.).

Po porovnání obsahu spisu s odůvodněním napadeného rozsudku odvolacího soudu, nelze dospět k závěru, že by odvolací soud, který vycházel jednak ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jednak zopakoval dokazování výslechem žalobkyně a) a svědeckou výpovědí I. T., při zjišťování skutkového stavu vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů, že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, nebo že by v jeho hodnocení důkazů existoval logický rozpor. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak není naplněn. Ostatně ani závěr soudu prvního stupně nespočívá na zjištění, že žalovaná 1) poskytla žalobkyním veškeré informace stran závažnosti a následků nařízené exekuce; soud prvního stupně pouze v této skutečnosti nespatřoval, na rozdíl od soudu odvolacího, porušení právní povinnosti (srov. odst. 2 a 3 na straně 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Námitka vady řízení spočívající v nepředvídatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nebyla shledána důvodnou. Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, str. 324 a násl.). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011). V dané věci se o překvapivé rozhodnutí nejedná, neboť odvolací soud stejně jako soud prvního stupně se zabýval otázkou, zda v jednání žalované 1) lze či nelze spatřovat porušení právní povinnosti, jež způsobilo žalobkyním škodu, odlišnost rozhodnutí odvolacího soudu pak spočívá v opačném právním názoru na totéž jednání, nikoli v zohlednění dříve nehodnocených skutečností. Dovolatelce bylo toto skutkové i právní vymezení sporu od počátku známo a mohla na něj reagovat, což ostatně činila.

K závěru ohledně charakteru právního vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou 2) dospěl odvolací soud na základě skutkových zjištění učiněných v souladu s § 213 odst. 3 o. s. ř. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud zopakoval důkazy pouze výslechem žalobkyně a) a svědkyně I. T. a přehodnotil skutková zjištění učiněná i z jiných důkazů, které neopakoval, přehlíží, že názor, podle nějž chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, musí důkazy provedené soudem prvního stupně opakovat, případně doplnit, má místo v pouze případě, že toto zjištění vyplývá z výpovědí účastníků nebo svědků a neuplatní se u listinných důkazů, které odvolací soud může hodnotit odlišně, aniž by je zopakoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010). Ve skutkových zjištěních odvolacího soudu navíc nelze spatřovat zásadní rozdíl oproti soudu prvního stupně.

Jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., k nimž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nebyly v posuzované věci zjištěny.

Jelikož se žalované 1) nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud její dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl, aniž k jeho projednání nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).

Rozsudek odvolacího soudu byl dovoláním formálně napaden rovněž ve výroku o nákladech řízení, aniž by však proti němu byly vzneseny jakékoli námitky. Z obsahového hlediska proto dovolací soud považoval za dovoláním napadený jen meritorní výrok rozsudku odvolacího soudu. Pro úplnost lze dodat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř., tak, že procesně neúspěšné žalované 1) byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení vynaložených v souvislosti s podáním společného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta žalobkyni a) částku 11.573,- Kč a žalobkyni b) částku 9.172,- Kč (§ 1 odst. 2, § 2, § 7 body 5 a 6, § 8 odst. 1, § 12 odst. 4 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 a § 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů